Emil Holub

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emil Holub
Narození 7. října 1847
Holice
Úmrtí 21. února 1902 (ve věku 54 let)
Vídeň
Místo odpočinku Wiener Zentralfriedhof
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Řád Františka Josefa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Doktor medicíny Emil Holub (Emilian Carl Johann Holub) (7. října 1847 Holice21. února 1902 Vídeň) byl český lékař, cestovatel, kartograf a etnografAfrice. Během dvou pobytů v jižní Africe v letech 1872–1879 a 1883–1887 zde vykonal několik vědeckých výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Holicích v rodině lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové. V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří. V dětství četl africký cestopis Davida Livingstona, který jej podle jeho pozdějších slov silně ovlivnil. První ročník gymnázia studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další ročníky pak na německém gymnáziu v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, ale na přání otce začal studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde 24. února 1872 promoval a získal titul doktor medicíny.

První africká cesta[editovat | editovat zdroj]

Za podpory Vojtěcha Náprstka odjel 18. května 1872 na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se vylodil 8. července v Port Elizabeth. Díky doporučení tamějšího rakouského konzula Adlera zde začal pracovat jako lékař v evropských rodinách. 26. srpna 1872 odešel vykonávat lékařskou praxi mezi městy Dutoitspan a Kimberley mezi hledači diamantů. V březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu – „vědecké safari“ na území bečuánského kmene, kde získal první zkušenosti s domorodci a výstrojí. Sestavil přírodovědnou sbírku, kterou ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy.[1]

3. listopadu 1873 vyrazil na druhou vědeckou výpravu se zaměřením na sbírku etnografických materiálů, z níž se vrátil 7. dubna 1874. Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, hlavní sídlo kmene Bamangwatů. Zpět se vracel podél řeky Limpopo. Třetí expedici vykonal od 2. března 1875 do listopadu 1877, při níž podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Dorazil až do Šešeke, hlavního sídla kmene Loziů (Bartostů, Maruců), kde se setkal s jejich králem Sipopem. Sipopo byl krutý tyran, ale Holuba si oblíbil a poskytl mu prostředky na plavbu po řece Zambezi. Ta však neskončila příliš šťastně, neboť Holub i s domorodým doprovodem ztroskotal v peřejích, kde se utopily jeho sbírky, cestovní deníky i několik domorodých veslařů.

Po tomto neúspěchu se Holub rozhodl k návratu. 5. srpna 1879 se vydal na zpáteční cestu do Evropy. Do Prahy s sebou vzal i bečuánskou dívku Bellu. Vrátil se 18. října téhož roku a začal přednášet po celém území Rakouska-Uherska a psát články. Napsal a vydal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, vydaný anglicky v Grahamstownu roku 1879. Na Střeleckém ostrově uspořádal velkou výstavu. V letech 1880-1881 vydal cestopis Sedm let v jižní Africe - příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi (1872-1879). 2. listopadu 1883 se ve Vídni oženil s osmnáctiletou dívkou Rosou (Růženou) Hofovou (1865-1958).[2]

Druhá africká cesta[editovat | editovat zdroj]

Díky podpoře veřejnosti i císařského dvora připravoval druhou cestu do Afriky, při níž chtěl z Kapského Města projít celým kontinentem až do Káhiry. V případě komplikací by se obrátil k východu na pobřeží Indického oceánu. Vyplul 22. listopadu 1883 a 22. prosince přistál v Kapském Městě. Provázela jej manželka Růžena (Rosa) a šest mužů, které si vybral pomocí konkurzu: Josef Špíral ze Šťáhlav, Antonín Halouska z Rajhradu, Osvald Söllner a Karel Bukač z Vídně, Ignác Leeb z dolnorakouského Harmansdorfu a János Fekete z maďarského Csongrádu. Každý muž z této šestice ovládal alespoň dvě užitečná řemesla. Expedice směřovala z Kapského města přes řeky Oranje a Vaal do dnešní země Bečuánců a Bamangwatů v dnešní Botswaně a dále přes území Loziů (Maruců), Supiů (Mašupiů a Tongů (Matoků) do dnešní Zambie. Na cestě došlo k mnohým nesnázím, jako byl např. úhyn tažných volů po požití jedovatých rostlin, expedice byla poté odkázána pouze na služby domorodých nosičů. Josef Špíral a Karel Bukač zemřeli na malárii nedaleko Viktoriiných vodopádů. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu poslal Holub Antonína Halouska domů. V létě roku 1886 Holub opustil území Tongů a vydal se do země bojovných Mašukulumbů (Ilů), kteří nosili zvláštní špičaté účesy. Holub byl prvním Evropanem, který navštívil jejich území. 2. srpna 1886 bojovní Mašukulumbové přepadli Holubův tábor u vesnice Galulongy a zabili Osvalda Söllnera. Zároveň ukradli podstatnou část zásob, zničili sbírky i deníkové záznamy. Holub s manželkou a zbývajícími dvěma pomocníky museli uprchnout zpět na území Tongů. Zde byl Ignác Leeb těžce zraněn levhartem a Holub i jeho manželka vážně onemocněli. V cestě už Holub nemohl pokračovat a musel se vrátit zpět. Koncem září roku 1887 přijel do Čech. Přesto se mu podařilo shromáždit mnoho přírodovědného i etnografického materiálu a poznatků, které byly oceňovány ve vědeckých kruzích u nás, v Německu, Francii a Anglii. Plánoval ještě třetí výpravu do Afriky v roce 1889. Tentokrát měl zamířit na popud Leopolda II. do Belgického Konga. Zdravotní stav mu to již nedovolil.

Po návratu z druhé africké cesty[editovat | editovat zdroj]

Vydal knihu Druhá cesta po Africe - Z Kapského Města do země Mašukulumbů. Uspořádal dvě velké výstavy (1891 ve Vídni a 1892 v Praze), které navštívilo 190 000 návštěvníků. Pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám. V roce 1894 odjel na dva roky přednášet do USA. V Africe překonal malárii a další tropické nemoci, které se pak projevily na jeho zdravotním stavu v posledních letech života. Zemřel ve Vídni 21. února 1902 v 54 letech a zde je také pohřben[3].

Manželka Růžena Holubová[editovat | editovat zdroj]

Manželka Emila Holuba se narodila 11.5.1865 ve Vídni jako Rosa Hofová. S Emilem Holubem se seznámila po jeho návratu z první africké cesty, když ve Vídni ukládal sbírkové předměty. Čtyři roky byla jeho spolupracovnicí a na druhou cestu do Afriky ho doprovázela. Své křestní jméno Rosa si počeštila na Růžena. S Emilem Holubem žila ve Vídni až do jeho smrti. V roce 1920 jí město Holice udělilo čestné občanství a domovské právo, v roce 1947 jí bylo navráceno československé občanství.[4]

Konec života prožila se svou sestrou v Hietzingu u Vídně a několikrát navštívila Československo. V roce 1957 ji ve vídeňském bytě navštívili cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let a v závěti odkázala zbylé věci po manželovi Holicím. Je pochována spolu s Emilem Holubem v Vídni.[p 1]

Pocty a odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích

Vlastní díla Emila Holuba[editovat | editovat zdroj]

Národní knihovna ČR eviduje 29 odborných publikací, jejichž autorem je Emil Holub a které byly vydány za jeho života. Během prvního pobytu v Africe vydal dvě publikace anglicky, dále už pak převážně česky a německy (často vycházely ve stejném roce obě jazykové mutace). První českou knihu Emila Holuba vydal J. Otto v roce 1880: Sedm let v jižní Africe : příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambesi : (1872-1879). Díl prvý

Posmrtných vydání se díla Emila Holuba dočkala až po druhé světové válce, kdy v roce 1948 vydali Toužimský a Moravec Černý ráj: Příjezd do jižní Afriky a první cesta - První část cestopisu Sedm let v jižní Africe : (1872-1873) a v roce 1952 vydala Osvěta Praha reprint vydání z roku 1881 Velké dobrodružství : cesta po Zambezi (výzdoba knihy Karel Liebscher ). V dalších letech pak vyšly knihy Emila Holuba též v němčině, angličtině a ruštině.[5]

Film[editovat | editovat zdroj]

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovatelův pomník (od Jindřicha Soukupa) byl odhalen roku 1949 v jeho rodném městě Holicích.
  • Roku 1970 otevřeli v Holicích Africké muzeum Dr. Emila Holuba.
  • O Holubovi bylo napsáno také mnoho knih: Edvard Valenta Druhé housle (1943),[10] František Běhounek Na sever od Zambezi (1946), Vojtěch Lev Za velkým dobrodružstvím (1947), Jiří Baum: Holub a Mašukulumbové, Bohumil Bauše: Život a cesty Dr. Emila Holuba, Ctibor Votrubec: Jihoafrické cesty Emila Holuba, J. V. Želízko: Život a utrpení afrického cestovatele dr. E. Holuba v posledních dopisech, J. M. Dlouhý: Neznámý dr. Emil Holub.
  • V roce 1993 věnovala česká pubrocková kapela Tři sestry Emilu Holubovi píseň Lidojedi[11] (zařazena do alba Švédská trojka).
  • 31. ledna 1999 získává gymnázium v Holicích čestný název Gymnázium Dr. Emila Holuba.
  • 20. února 2002 Česká národní banka vydala stříbrnou minci nominálu 200  k připomenutí 100 let od úmrtí Dr. Emila Holuba.
  • V letech 2002–2006 zorganizovalo Velvyslanectví ČR v Harare [12] řadu akcí spjatých s propagací Emila Holuba [12]
  • Při příležitosti 130. výročí, kdy Emil Holub poprvé navštívil Viktoriiny vodopády, byla z iniciativy Velvyslanectví ČR v Harare odhalena před Národním muzeem Zambie ve městě Livingstone (na zambijské straně s Viktoriinými vodopády) jeho busta od zimbabwského sochaře Last Mahwahwa. Sochu slavnostně odhalili [13] velvyslanci České republiky Jaroslav Olša, jr. a Rakouské republiky Michael Brunner.
  • V roce 2005 jej hlasy diváků ČT umístily na 90. místo v anketě Největší Čech.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Emil Holub byl filatelista, byl členem nejstaršího českého klubu – Klubu českých filatelistů – později Klub 001. Byl zobrazen na československých známkách z roku 1952 a na české známce z roku 2007. K oběma výročím byla vydána i obálka prvního dne.[14]

Výstavy věnované Emilu Holubovi[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emil Holub na anglické Wikipedii.

  1. Vladimír Rozhoň - Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti
  2. Die Presse, 3.11.1883, s.9, oznámení o svatbě
  3. http://www.viennatouristguide.at/Friedhoefe/Zentralfriedhof/Index_14A_Bild/14A_holub_11.htm
  4. Africké muzeum dr. Emila Holuba: Příběh Růženy Holubové
  5. Databáze NK ČR, Autor: Holub, Emil
  6. Filmová databáze.cz, Velké dobrodružství
  7. Filmová databáze.cz, Jára Cimrman ležící, spící
  8. YouTube, sekvence z filmu Jára Cimrman ležící, spící
  9. Česká filmová databáze.cz, Po stopách Emila Holuba
  10. Databáze NK ČR, Druhé housle
  11. http://www.hlasite.cz/text-pisne/trisestry/37406-lidojedi
  12. a b Velvyslanectví České republiky v Harare [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2013-01-21]. Dostupné online.  
  13. Emil Holub se vrátil k Viktoriiným vodopádům [online]. Dějiny a současnost, [cit. 2013-01-21]. Dostupné online.  
  14. Zdeněk Jindra:Emil Holub – cestovatel a sběratel poštovních známek, Infofila 2011

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Rosa Hofová nebyla jediná žena v životě Emila Holuba. Národní listy z 25.2.1928 informovaly, že byl před první africkou cestou zasnouben s Bertou Novákovou. Ta (již sedmdesátiletá a dlouho provdaná) předala v roce 1928 osobní korespondenci Národnímu muzeu. Národní listy se obsahu dopisů obsáhle věnovaly. [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUM, Jiří. Holub a Mašukulumbové : kapitoly o největším českém cestovateli. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1955. 127 s.  
  • BAUŠE, Bohumil. Život a cesty doktora Emila Holuba. Praha : J. Otto, 1907. 195 s.  
  • BĚHOUNEK, František. Na sever od Zambezi : Cesty doktora Emila Holuba. Praha : Toužimský & Moravec, 1946. 212 s.  
  • DLOUHÝ, Jindřich. Dr. Emil Holub : africký cestovatel. Praha : Náprstkovo muzeum v Praze, 1947. 173 s.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • KAFKA, Josef. Průvodce africkou výstavou cestovatele Dra. Emila Holuba. Praha : J. Otto, 1892. 79 s. Dostupné online.  
  • LEV, Vojtěch, PODHAJSKÝ Jan. Za velkým dobrodružstvím : vypravování o českém cestovateli. Praha : Komenium, 1947. 227 s.  
  • MARTÍNEK, Jiří; MARTÍNEK, Miloslav. Kdo byl kdo : světoví cestovatelé a mořeplavci. Praha : Libri, 2003. 551 s. ISBN 80-7277-118-3. S. 253–255.  
  • STREIT, Vincenc. S jménem Rosa Afrikou (Žena rovná mužům). Pelhřimov : [s.n.], 2010. 144 s. ISBN 978-80-7415-042-5.  
  • ŠÁMAL, Martin. Emil Holub : Cestovatel – etnograf - spisovatel. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 2013. 304 s. ISBN 978-80-7429-243-9.  
  • VALENTA, Edvard. Druhé housle : román o velké cestě Emila Holuba. Praha : ELK, 1945. 315 s.  
  • VOTRUBEC, Ctibor. Jihoafrické cesty Emila Holuba. Praha : Mladá fronta, 1954. 157 s.  
  • ŽELÍZKO, Jan Vratislav. Život a utrpení afrického cestovatele dra E. Holuba v posledních dopisech : (1897–1902). Praha : Vydavatelství Nové epochy, 1922. 93 s.  
  • KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918: HOLUB Emil [online]. Libri, [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (česky) 
  • KDO BYL KDO Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté: HOLUB Emil [online]. Libri, [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]