Přeskočit na obsah

Edvard Valenta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Edvard Valenta
Narození22. ledna 1901
Prostějov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí21. srpna 1978 (ve věku 77 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníMěstský hřbitov v Prostějově (od 2005)
PseudonymBedřich Polan
Emil Krejčí
James Walsh
Jan Snášel
Jiří Svěrák
R. M. Procházka
Václav Veřmiřovský
Povoláníspisovatel, novinář, básník, redaktor, prozaik, publicista, literární publicista a autor dětské literatury
StátČeskoslovensko
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Edvard Valenta (22. ledna 1901 Prostějov[1] – 21. srpna 1978 Praha) byl český prozaik, básník a publicista.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Edvard Valenta se narodil 22. ledna 1901 v rodině prostějovského zubního lékaře Antonína Valenty. V matrice je zapsán jako Eduard, křestní jméno Edvard přijal později.[pozn. 1] Otec pocházel ze vsi Roštín u Kroměříže, matka z podnikatelské rodiny Chmelařů.[1]

V roce 1903 mu nejprve zemřel na souchotiny otec,[2] o čtyři roky později na tutéž nemoc i matka.[3]

Spolu se sestrami se ho ujal strýc František Kovářík (manžel sestry zemřelé matky), v té době spolumajitel prostějovské firmy F. a J. Kovařík (po sloučení Wikov), politik a předválečný ministr.

Edvard Valenta maturoval v roce 1918 na prostějovské reálce. Ve stejné době studoval na místním gymnáziu spolu s Valentovou sestrou Olgou [pozn. 2][4] Jiří Wolker[5]; s ním Valenta redigoval 2. ročník Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Nedostatek lásky v pěstounské rodině, stejně tak jako sebevražda sedmnáctileté sestry Věry se zobrazují v jeho díle v některých autobiografických ohlasech. [pozn. 3] [6] [pozn. 4]

Novinář

[editovat | editovat zdroj]

Na brněnskou techniku nastoupil Edvard Valenta na přání svého pěstouna Františka Kováříka, který očekával jeho angažovanost v prostějovském podniku. Vystudoval však pouze čtyři semestry (1918–1920) a po příležitostných zaměstnáních nastoupil v roce 1920 do brněnské redakce Lidových novin. V Lidových novinách je působil v brněnské redakci i v olomoucké a pražské pobočce, nejprve jako stenograf[pozn. 5], později redaktor a v závěru jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. Za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě jako reportér a také J. A. Baťu doprovázel při jeho cestě po USA v roce 1939.

Za německé okupace

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1940 se po zákazu novinářské činnosti stal spisovatelem z povolání. V roce 1942 se přestěhoval z Prahy do Voznice u Příbrami; zde žil nejprve ve vile, kterou měl v obci pronajatu Oldřich Nový.[7] Ke konci války, když již žil v jiném domě, ukrýval Valenta se svou ženou ve Voznici sovětskou partyzánku–lékařku.[8] (Příběh ukrývané partyzánky popsal Valenta ve Svobodných novinách pod pseudonymem Emil Krejčí, aniž by uvedl, že se jedná o jeho osobní zážitek.[9])

Po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek[10] a Knihovny Svobodných novin; byl redaktorem Svobodných novin. (Lidové noviny, které vycházely v průběhu okupace musely být takto přejmenovány a k původnímu názvu se vrátily až 9. 5. 1948). V té době (1945–1948) byl šéfredaktorem Svobodných novin Ferdinand Peroutka. Na sklonku roku 1948 byl Edvard Valenta zatčen a držen ve vazbě půl roku. Soud ho následně zprostil obžaloby.[11][12]

Edvard Valenta zemřel 21. 8. 1978 v Praze. Od roku 2005 jsou jeho ostatky uloženy na prostějovském hřbitově, vedle hrobu jeho přítele z mládí Jiřího Wolkera.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

Se svou první ženou měl syna Edvarda, s druhou ženou dceru Edvardu, se třetí ženou syny Martina a Jiřího. [13] Na sklonku života se oženil počtvrté. Trpěl chorobou vnitřního ucha (Menièrova choroba), která ve stáří vedla k jeho ohluchnutí.

Posmrtná pocta

[editovat | editovat zdroj]

Na počest svého rodáka pojmenovalo město Prostějov ulici Edvarda Valenty a Základní školu Edvarda Valenty.[14]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Literární dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jeho prvním významným spisovatelským počinem je knižní zpracování příběhů českého polárníka Jana Welzla z třicátých let, na kterém pracoval společně s přítelem Bedřichem Golombkem. Jeho stěžejním dílem je psychologický román Jdi za zeleným světlem (1956) odehrávající se na sklonku 2. světové války; jím navazuje na linii prózy 30. let 20. století, ale též na díla soudobá – Ptáčníkův Ročník jednadvacet (1954) a Otčenáškův román Občan Brych (1955). Přijetí románu kritikou bylo v době vydání rozporné – od nadšení k odmítání.[15] Dosud nedoceněný je Valentův posmrtně vydaný román Žít ještě jednou.[11][pozn. 6]

Soupis publikovaných děl (v závorce první vydání)

[editovat | editovat zdroj]
  • Zrána (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1926)
  • Trh před svatým Mikulášem (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1927)
  • Voříškova dobrodružství (text k obrázkům Ondřeje Sekory, Brněnské knižní nakladatelství, 1928)
  • Třicet let na zlatém severu (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1930)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1932)
  • Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě: Nejtěžší léta Eskymo Welzla (autoři Edvarda Valenta a Bedřicha Golombek, Fr. Borový, Praha, 1932
  • Ledové povídky (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1934)
  • Několik let (básně, Fr.Borový, Praha, 1934)
  • Královnino tajemství (il. Eduard Milén, příloha sborníku Grafické práce Hollar, Praha, 1935)
  • Tajemný Zlíňan (vydal A. Drégr, Praha, 1935)[pozn. 7]
  • Návrat (il. Karel Svolinský, F. Brázdil, Prostějov, 1936)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1936)
  • Lidé, které jsem potkal cestou (americké povídky, Fr. Borový, Praha, 1939)
  • Strýček Eskymák (podle vyprávění Eskymo Welzla, Čin, Praha, 1941)
  • Druhé housle (román o velké cestě Emila Holuba, ELK, Praha, 1943)
  • Kouty srdce a světa (povídky, ELK, Praha, 1946)
  • Kvas (ELK, Praha, 1947)
  • Novoroční Arizonou (St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Světem pro nic za nic (příběhy z potulek, St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Poprvé a naposledy (Jaromír Mrskoš, Praha, 1948)
  • Jdi za zeleným světlem (román, Československý spisovatel, Praha, 1956)
  • Nejkrásnější země (příběhy z potulek, Československý spisovatel, Praha, 1958)
  • Trám (Československý spisovatel, Praha, 1963)
  • Dlouhán v okně (detektivní román, Československý spisovatel, 1965)
  • Srdce a poklad (dřevoryty Michael Florian, Československý spisovatel, 1969)
  • Život samé psaní (zážitky z dětství a mládí, až po vstup do brněnských Lidových novin, kresby Eduard Milén, Symposium, 1970)
  • Žil jsem s miliardářem (samizdatová Petlice 1977, potom Blok, Brno, 1990)
  • Žít ještě jednou (vydáno posmrtně: samizdatová Petlice, 1980 a 1981; potom exilový Index, Kolín nad Rýnem, 1984, dále Akropolis, Praha, 2000)

Rozhlasové hry

[editovat | editovat zdroj]
  • Z nového světa (1963)
  • Ukradený vynález (1964)
  • Včera, jednou, tenkrát… (1964)

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Den v Káhiře a Nilskou deltou do Alexandrie (komentář k dokumentům, 1956)
  • Případ ještě nekončí (autor scénáře, 1957)
  • Jdi za zeleným světlem (autor námětu TV filmu, 1968)

Na jeho počest natočili prostějovští amatérští filmaři dokument podle stejnojmenné knihy Život samé psaní. Premiéra se uskutečnila v lednu 2010.

Novinářská práce

[editovat | editovat zdroj]

Publikace v periodikách Lidové noviny, Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník aj.

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

O tehdejší popularitě dnes už polozapomenutých autorů Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, stejně jako o popularitě jejich díla o Eskymu Welzlovi, svědčí román Válka s Mloky[16] (poprvé v Lidových novinách 1935–1936). Karel Čapek v něm v části Pan Golombek a Pan Valenta nechal své redakční kolegy, coby reportéry, zpovídat kapitána van Tocha (Vantocha). Kapitán van Toch navíc hovoří jazykem podobným vyjadřování Eskymo Welzla.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Eduard Valenta (1857–1937) byl průkopník rentgenové fotografie (nebyl příbuzný spisovatele Edvarda Valenty, shoda jmen)..
  2. ↑ Olga Valentová (1900–1981) byla lékařka, docentka dermatologie na Univerzitě Karlově. V době, kdy Edvard Valenta nemohl publikovat, ho podporovala.
  3. ↑ Různé osoby literárního díla Edvarda Valenty jsou dešifrovány v prostějovském časopise Radniční listy z 21. 12. 2011, s. 16 Archivováno 2. 10. 2015 na Wayback Machine..
  4. ↑ Některé zdroje uvádějí chybně rok úmrtí Věry Valentové 1917. Zemřela 13. 5. 1916.
  5. ↑ Stenografické znalosti Edvarda Valenty byly takové, že svá literární díla nejprve zaznamenával těsnopisem a pak teprve přepisoval. Vytvářel i vlastní těsnopis, který je dnes odborníkům nesrozumitelný. Archivováno 3. 10. 2015 na Wayback Machine.
  6. ↑ Silně autobiografické prvky, zejména v úvodní části o práci redakce deníku.
  7. ↑ Slovník české literatury po roce 1945 uvádí, že autorství knihy Tajemný Zlíňan je Valentovi připisováno chybně

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 Prostějov, matrika narozených 1900–1902, snímek 61, Eduard Valenta
  2. ↑ Prostějov, matrika zemřelých 1902–1904, snímek 60, Antonín Valenta
  3. ↑ Prostějov, matrika zemřelých 1907–1910, snímek 34, Marianna Valentová
  4. ↑ Prostějov, matrika narozených 1896–1900, snímek 363, Olga Valentová
  5. ↑ JANEŠ, Petr. Spisovatel a novinář Edvard Valenta po roce 1945 (Diplomová práce) [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a literární vědy. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  6. ↑ Prostějov, matrika zemřelých 1911–1918, snímek 275, Věra Valentová
  7. ↑ Voznice, informace o vile
  8. ↑ LUKÁŠOVÁ, Darina. Edvard Valenta. Olomouc, 2016. Disertační práce. Univerzita Palackého. Vedoucí práce Jiří Kudrnáč. s. 13. Dostupné online.
  9. ↑ KREJČÍ, Emil. Pravé vlastenectví. S. 1–2. Svobodné noviny [online]. 1945-11-07 [cit. 2020-10-16]. S. 1–2. Dostupné online.
  10. ↑ ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české literatury po r. 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. Kapitola Dnešek. Dostupné online.
  11. 1 2 Filip Tomáš: Tísněný těsnopisec – Edvard Valenta, doslov k románu Žít ještě jednou, Akropolis, Praha, 2000
  12. ↑ Edvard Valenta: Život samé psaní
  13. ↑ Archivováno 3. 10. 2015 na Wayback Machine.Příběhy 20. století, vzpomínky dcery Edvardy Valentové
  14. ↑ Prostějov.cz 2013, informace o významných osobnostech na hřbitově
  15. ↑ Nokturno.cz, heslo Jdi za zeleným světlem, část Dobová diskuse
  16. ↑ Městská knihovna v Praze, Válka s mloky ke stažení

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Edvard_Valenta&oldid=26227123“