Edvard Valenta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Edvard Valenta
Narození 22. ledna 1901
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 21. srpna 1978 (ve věku 77 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel a novinář
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Edvard Valenta (22. ledna 1901 Prostějov21. srpna 1978 Praha) byl český prozaik, básník a publicista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Edvard Valenta se narodil 22. ledna 1901 [1] v rodině prostějovského zubního lékaře MUDr. Antonína Valenty. V matrice je zapsán jako Eduard, křestní jméno Edvard přijal později. [pozn. 1] Otec i matka Marianna pocházeli ze vsi Roštína u Kroměříže.

V roce 1903 mu nejprve zemřel na souchotiny otec,[2] o čtyři roky později na tutéž nemoc i matka.[3]

Spolu se sestrami se ho ujal strýc František Kovářík (manžel sestry zemřelé matky), v té době spolumajitel prostějovské firmy F. a J. Kovařík (po sloučení Wikov), politik a předválečný ministr.

Edvard Valenta maturoval v roce 1918 na prostějovské reálce. Ve stejné době studoval na místním gymnáziu spolu s Valentovou sestrou Olgou [pozn. 2] [4] Jiří Wolker[5]; s ním Valenta redigoval 2. ročník Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Nedostatek lásky v pěstounské rodině, stejně tak jako sebevražda sedmnáctileté sestry Věry se zobrazují v jeho díle v některých autobiografických ohlasech. [pozn. 3] [6] [pozn. 4]

Na brněnskou techniku nastoupil Edvard Valenta na přání svého pěstouna Františka Kováříka, který očekával jeho angažovanost v prostějovském podniku. Vystudoval čtyři však pouze čtyři semestry (1918-1920) a po příležitostných zaměstnáních nastoupil v roce 1920 do brněnské redakce Lidových novin. V Lidových novinách je působil v brněnské redakci i v olomoucké a pražské pobočce, nejprve jako stenograf[pozn. 5] , později redaktor a v závěru jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. Za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě jako reportér a také J. A. Baťu doprovázel při jeho cestě po USA v roce 1939.

V roce 1940 se po zákazu novinářské činnosti stal spisovatelem z povolání. V roce 1942 se přestěhoval z Prahy do Voznice u Příbrami; zde žil ve vile, kterou měl v obci pronajatu Oldřich Nový.[7]

Po válce byl odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek[8] a Knihovny Svobodných novin; byl redaktorem Svobodných novin. (Lidové noviny, které vycházely v průběhu okupace musely být takto přejmenovány a k původnímu názvu se vrátily až 9.5.1948). V té době (1945-1948) byl šéfredaktorem Svobodných novin Ferdinand Peroutka. Na sklonku roku 1948 byl Edvard Valenta zatčen a držen ve vazbě půl roku. Soud ho následně zprostil obžaloby.[9][10]

Se svou první ženou měl tři děti, dceru Edvardu [11] a syny Martina a Jiřího. Na sklonku života ovdověl a oženil se podruhé. V stáří trpěl chorobou vnitřního ucha (Menièrova choroba), která vedla k jeho ohluchnutí.

Eduard Valenta zemřel 21. 8. 1978 v Praze. Od roku 2005 jsou jeho ostatky umístěny na prostějovském hřbitově, poblíž hrobu jeho přítele z mládí Jiřího Wolkera.

Na počest svého rodáka pojmenovalo město Prostějov ulici Edvarda Valenty a Základní školu Edvarda Valenty.[12]


Dílo[editovat | editovat zdroj]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho prvním významným spisovatelským počinem je knižní zpracování příběhů českého polárníka Jana Welzla z třicátých let, na kterém pracoval společně s přítelem Bedřichem Golombkem. Jeho stěžejním dílem je psychologický román Jdi za zeleným světlem (1956) odehrávající se na sklonku 2. světové války; jím navazuje na linii prózy 30. let 20. století, ale též na díla soudobá – Ptáčníkův Ročník jednadvacet (1954) a Otčenáškův román Občan Brych (1955). Přijetí románu kritikou bylo v době vydání rozporné - od nadšení k odmítání.[13] Dosud nedoceněný je Valentův posmrtně vydaný román Žít ještě jednou.[9] [pozn. 6]

Soupis publikovaných děl (v závorce první vydání)[editovat | editovat zdroj]

  • Zrána (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1926)
  • Trh před svatým Mikulášem (Vladimír Žikeš, Plzeň, 1927)
  • Voříškova dobrodružství (text k obrázkům Ondřeje Sekory, Brněnské knižní nakladatelství, 1928)
  • Třicet let na zlatém severu (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1930)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1932)
  • Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě: Nejtěžsí léta Eskymo Welzla (autoři Edvarda Valenta a Bedřicha Golombek, Fr. Borový, Praha, 1932
  • Ledové povídky (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1934)
  • Několik let (básně, Fr.Borový, Praha, 1934)
  • Královnino tajemství (il. Eduard Milén, příloha sborníku Grafické práce Hollar, Praha, 1935)
  • Tajemný Zlíňan (vydal A. Drégr, Praha, 1935)[pozn. 7]
  • Návrat (il. Karel Svolinský, F. Brázdil, Prostějov, 1936)
  • Po stopách polárních pokladů (autor Jan Eskymo Welzl za spolupráce Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, Fr. Borový, Praha, 1936)
  • Lidé, které jsem potkal cestou (americké povídky, Fr. Borový, Praha, 1939)
  • Strýček Eskymák (podle vyprávění Eskymo Welzla, Čin, Praha, 1941)
  • Druhé housle (román o velké cestě Emila Holuba, ELK, Praha, 1943)
  • Kouty srdce a světa (povídky, ELK, Praha, 1946)
  • Kvas (ELK, Praha, 1947)
  • Novoroční Arizonou (St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Světem pro nic za nic (příběhy z potulek, St. Kuchař, Hradec Králové, 1947)
  • Poprvé a naposledy (Jaromír Mrskoš, Praha, 1948)
  • Jdi za zeleným světlem (román, Československý spisovatel, Praha, 1956)
  • Nejkrásnější země (příběhy z potulek, Československý spisovatel, Praha, 1958)
  • Trám (Československý spisovatel, Praha, 1963)
  • Dlouhán v okně (detektivní román, Československý spisovatel, 1965)
  • Srdce a poklad (dřevoryty Michael Florian, Československý spisovatel, 1969)
  • Život samé psaní (zážitky z dětství a mládí, až po vstup do brněnských Lidových novin, kresby Eduard Milén, Symposium, 1970)
  • Žil jsem s miliardářem (samizdatová Petlice 1977, potom Blok, Brno, 1990)
  • Žít ještě jednou (vydáno posmrtně: samizdatová Petlice, 1980 a 1981; potom exilový Index, Kolín nad Rýnem, 1984, dále Akropolis, Praha, 2000)

Rozhlasové hry[editovat | editovat zdroj]

  • Z nového světa (1963)
  • Ukradený vynález (1964)
  • Včera, jednou, tenkrát... (1964)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • Den v Káhiře a Nilskou deltou do Alexandrie (komentář k dokumentům, 1956)
  • Případ ještě nekončí (autor scénáře, 1957)
  • Jdi za zeleným světlem (autor námětu TV filmu, 1968)

Na jeho počest natočili prostějovští amatérští filmaři dokument podle stejnojmenné knihy Život samé psaní. Premiéra se uskutečnila v lednu 2010.

Novinářská práce[editovat | editovat zdroj]

Publikace v periodikách Lidové noviny, Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník aj.

Kuriozita[editovat | editovat zdroj]

O tehdejší popularitě dnes už polozapomenutých autorů Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, stejně jako o popularitě jejich díla o Eskymu Welzlovi, svědčí román Válka s mloky[14] (poprvé v Lidových novinách 1935-1936). Karel Čapek v něm v části Pan Golombek a Pan Valenta nechal své redakční kolegy, coby reportéry, zpovídat kapitána van Tocha (Vantocha). Kapitán van Toch navíc hovoří jazykem podobným vyjadřování Eskymo Welzla.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Prostějov, matrika narozených 1900-1902, snímek 61, Eduard Valenta
  2. Prostějov, matrika zemřelých 1902-1904, snímek 60, Antonín Valenta
  3. Prostějov, matrika zemřelých 1907-1910, snímek 34, Marianna Valentová
  4. Prostějov, matrika narozených 1896-1900, snímek 363, Olga Valentová
  5. JANEŠ, Petr. Spisovatel a novinář Edvard Valenta po roce 1945 (Diplomová práce) [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a literární vědy. Dostupné online.  
  6. Prostějov, matrika zemřelých 1911-1918, snímek 275, Věra Valentová
  7. Voznice, informace o vile
  8. ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české literatury po r. 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. Kapitola Dnešek. Dostupné online.  
  9. a b Filip Tomáš: Tísněný těsnopisec - Edvard Valenta, doslov k románu Žít ještě jednou, Akropolis, Praha, 2000
  10. Edvard Valenta: Život samé psaní
  11. [1]Příběhy 20. století, vzpomínky dcery Edvardy Valentové
  12. Prostějov.cz 2013, informace o významných osobnostech na hřbitově
  13. Nokturno.cz, heslo Jdi za zeleným světlem, část Dobová diskuse
  14. Městská knihovna v Praze, Válka s mloky ke stažení

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽÍČEK, Petr. Slovník české literatury po r. 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. Kapitola Edvard Valenta. Dostupné online.  
  • MRAVCOVÁ, Marie. Slovník české literatury po r. 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. Kapitola Bedřich Golombek. Dostupné online.  
  • OPATRNÁ, Denisa. EDVARD VALENTA (1901-1978) [online]. Olomouc: UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury. Dostupné online.  

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Eduard Valenta (1857-1937) byl průkopník rentgenové fotografie (nebyl příbuzný spisovatele Edvarda Valenty, shoda jmen).[2].
  2. Olga Valentová (1900-1981) byla lékařka, docentka dermatologie na Univerzitě Karlově.[3] V době, kdy Edvard Valenta nemohl publikovat, ho podporovala.
  3. Různé osoby literárního díla Edvarda Valenty jsou dešifrovány v prostějovském časopise Radniční listy z 21.12.2011, s. 16 [4].
  4. Některé zdroje uvádějí chybně rok úmrtí Věry Valentové 1917. Zemřela 13.5.1916.
  5. Stenografické znalosti Edvarda Valenty byly takové, že svá literární díla nejprve zaznamenával těsnopisem a pak teprve přepisoval. Vytvářel i vlastní těsnopis, který je dnes odborníkům nesrozumitelný. [5]
  6. Silně autobiografické prvky, zejména v úvodní části o práci redakce deníku.
  7. Slovník české literatury po roce 1945 uvádí, že autorství knihy Tajemný Zlíňan je Valentovi připisováno chybně [6]