Jan Eskymo Welzl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Eskymo Welzl
Jan Eskymo Welzl
Rodné jméno Jan Welzl
Narození 15. srpna 1868
Zábřeh na Moravě
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. září 1948 (ve věku 80 let)
Dawson City, Yukon
KanadaKanada Kanada
Citát
„Prondeš – prondeš,
neprondeš – neprondeš!“
Web www.eskymo-welzl.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jan Eskymo Welzl, socha v Zábřehu

Jan Velzl nebo Jan Eskymo Welzl (15. srpna 1868 Zábřeh[1]19. září 1948 Dawson City Kanada), dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let. Na Novosibirských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality (zvláště loupeží mezi lovci kožešin a prodeje pančovaného alkoholu) však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné.

V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s lodí Seven Sisters, byl zadržen americkými úřady a vyhoštěn do Evropy. Nejprve živořil v Hamburku, odkud poslal několik dopisů do Čech, na jejich základě vznikla Welzlova korespondence s Rudolfem Těsnohlídkem, který posléze obsah Welzlových dopisů zpracoval do knihy Eskymo Welzl, s Welzlem se však nikdy nesetkal. Teprve při druhé návštěvě Evropy se Welzl dostal do Československa, v Praze se 29. listopadu 1928 setkal s prezidentem Masarykem a poté se vrátil do rodného Zábřehu. Odtud kontaktoval redakci Lidových novin, kde předtím pracoval Těsnohlídek, ten však byl v této době již po smrti a Welzla se ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl vyprávěl především Valentovi své zážitky z Arktidy, na jejichž základě vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.

V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Toužil po návratu na Novosibiřské ostrovy, který mu však sovětská vláda nepovolila. V roce 1948 zemřel v Dawson City.

V Zábřehu na Moravě je umístěna jeho socha a muzeum.

Umělecký význam[editovat | editovat zdroj]

Jeho dobrodružství, rekonstruovaná na základě korespondence, vydal jako první pod titulem Eskymo Welzl Rudolf Těsnohlídek.[2][p 1] Welzl a Těsnohlídek se však nikdy naživo nesetkali. O další pokračování se po smrti Těsnohlídka pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil, později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta, kteří s Welzlem osobně spolupracovali. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jedná se o mimořádně živě a poutavě napsané vzpomínky na cesty po Sibiři a autorovo působení na Aljašce. Obsahuje však závažné nepřesnosti, zejména z hlediska etnologie a zoologie. Nejzávažnějším omylem je zřejmě Welzlovo tvrzení, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci. Ve skutečnosti na tomto sousostroví původní obyvatelé nežili a veškeré osídlení tvořilo několik ruských lovců, rybářů, z nichž někteří měli jakutské pomocníky. Welzl však podrobně popsal kulturu a zvyky novosibiřských Eskymámků a uvádí i ukázky jejich údajného jazyka. Ty jsou ovšem jednoznačně smyšlené a svědčí o tom, že autor žádný z eskymáckých dialektů neovládal.[3] Autor rovněž popisuje nesmyslné metody lovu velryb nebo fantastická zvířata, včetnš „Ďáblovy ryby“, masožravé nestvůry, schopné vylézt na břeh, jíž měl Welzl usmrtit pomocí dynamitu. Welzl o sobě rovněž tvrdil, že se mu povedlo sestrojit perpetuum mobile. Velkým kritikem Welzlova díla byl kanadský polární badatel islandského původu Vilhjalmur Stefansson, který Welzla obviňoval ze lhaní a falšování údajů. Welzl se většiny nepřesností patrně nedopustil úmyslně. Nicméně nerozlišoval mezi vlastními zážitky a zprávami z druhé ruky. Další nepřesnosti a omyly vznikly během úprav a přepisů jeho vyprávění a dopisů. Nelze zapomínat, že skutečnými autory Třiceti let na zlatém severu a dalších „Welzlových“ knih jsou B. Golombek a E. Valenta, případně R. Těsnohlídek,[2] kteří jim vtiskli svou autorskou invenci a četná fakta značně upravili.

Welzlovo dílo inspirovalo také Svěráka a Smoljaka k vytvoření postavy všeumělce, legendárního Járy Cimrmana[4].

Vedle Těsnohlídka, Golombka a Valenty jsou s Welzlovým jménem spojeni také bratři Čapkové, kteří první vydání Třiceti let na zlatém severu opatřili předmluvou. Američany v 30. letech 20. století Welzl uchvátil natolik, že kniha Třicet let na zlatém severu dostala v roce 1932 peněžní ocenění 10 000 dolarů, ale J. E. W. ani dolar.[zdroj?]

Ohlasy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

  • Na jeho počest byla po něm pojmenována planetka 15425 objevená 24. září 1998.
  • Divadlo Husa na provázku uvedlo 28. října 1976 podle života J. E. Welzla premiéru inscenace Velký vandr, režie Peter Scherhaufer
  • Svoboda pod bodem mrazu aneb Perpetuum mobile Eskymo Welzl – koprodukční dokument[5] České televize a ms video Martin Strouhal o Janu Welzlovi z roku 2006.
  • Divadlo Šumperk uvedlo 18. září 2010 premiéru hry Eskymo je Welzl.
  • Dejvické divadlo uvedlo 28. března 2011 premiéru hry Wanted Welzl[6].
  • Plzeňská filharmonie uvádí interaktivní hudebně-zábavný pořad pro děti s názvem Jsem Mojook Ojaak, Pojídač medvědů popisující životní příběh Jan Welzla. Scénář připravil Martin Pášma a hudbu zkomponoval Tomáš Ille.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nově vyšlo 2009[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b Knihy Jana Welzla. Lidové noviny. 11. 11. 1930, s. 8. Dostupné online. 
  3. Blažek, Václav-Schwarz, Michal: Jakým jazykem hovořili Eskymáci na Novosibiřských ostrovech? Linguistica Brunnensia 57, 2009, 1-2, s. 169-181
  4. http://aktualne.centrum.cz/kultura/clanek.phtml?id=282774
  5. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10109584420-svoboda-pod-bodem-mrazu-aneb-perpetuum-mobile-eskymo-welzl/406235100182001/
  6. http://www.dejvickedivadlo.cz/repertoar?wanted-welzl

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]