Josif Vissarionovič Stalin

Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 13. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.

Více namluvených článků • Nápověda

Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)
Stalin v roce 1936 Stalin v roce 1936
1. generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu
Ve funkci: 3. dubna 1922 – 16. října 1952
Předchůdce	funkce vytvořena
Nástupce	Nikita Sergejevič Chruščov
4. premiér Sovětského svazu
Ve funkci: 6. května 1941 – 5. března 1953
Předchůdce	Vjačeslav Michajlovič Molotov
Nástupce	Georgij Maximilianovič Malenkov
Lidový komisař obrany Sovětského svazu
Ve funkci: 19. července 1941 – 3. března 1947
Předchůdce	Semjon Konstantinovič Timošenko
Nástupce	Nikolaj Alexandrovič Bulganin
Předseda Státního výboru obrany
Ve funkci: 30. června 1941 – 4. září 1945
Lidový komisař pro národnosti
Ve funkci: 1917 – 1923
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Sovětského svazu
Rodné jméno	იოსებ ბესარიონის ძე ჯუღაშვილი
Narození	18. prosince 1878 Gori, Ruské impérium (dnes Gruzie)
Úmrtí	5. března 1953 (ve věku 74 let) Moskva, Sovětský svaz
Příčina úmrtí	krvácení do mozku
Místo pohřbení	Leninovo mauzoleum (1953–1961) Hřbitov u Kremelské zdi (od 1961)
Národnost	Gruzínec
Choť	Jekatěrina Svanidzeová, Naděžda Allilujeva
Partner(ka)	Lidija Platonovna Perepryginová
Vztahy	Jakov Džugašvili (syn), Vasilij Stalin (syn), Světlana Allilujevová (dcera)
Rodiče	Vissarion Džugašvili a Ketevan Geladzeová
Děti	Jakov Iosifovič Džugašvili Konstantin Stěpanovič Kuzakov nepojmenovaný Jugašvili Alexandr Jakovlevič Davydov Vasilij Iosifovič Stalin Arťom Fjodorovič Sergejev Světlana Allilujevová
Příbuzní	Iosep Davrišašvili, Micheil Jugašvili a Giorgi Jugašvili (sourozenci) Elena Yakovlevna Dzhugashvili, Jevgenij Džugašvili a Galina Džugašvili (vnoučata)
Sídlo	Narym, Turuchansk, Solvyčegodsk, Novaja Uda, Petrohrad, Baku a Moskva
Alma mater	Gorijské teologické učiliště (1888–1894) Tbiliský teologický seminář (1894–1899)
Profese	politik, revolucionář, publicista, státník a jazykovědec
Náboženství	ateismus
Ocenění	Řád rudého praporu (1919) Řád rudé hvězdy (1922) Řád rudého praporu (1930) Osobnost roku časopisu Time (1939) Leninův řád (1939) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Joseph Vissarionovich Stalin
¹do roku 1946 předseda rady lidových komisařů, poté předseda rady ministrů SSSR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josif Vissarionovič Džugašvili (gruzínsky: იოსებ ბესარიონის ძე ჯუღაშვილი [Ioseb Besarionis dze Džugašvili], rusky: Иосиф Виссарионович Джугашвили, správným přepisem do češtiny Iosif Vissarionovič Džugašvili; 18. prosince 1878 Gori, Ruské impérium – 5. března 1953 Moskva, Sovětský svaz), celosvětově především známý jako Stalin (Сталин – česky Muž z oceli) byl generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu v letech 1922–1952. V době druhé světové války a pozdějších letech byl označován jako Vožď (Вождь - rusky „vůdce“).

Stalin je historicky velmi rozporuplnou osobností. Nesporně má přímo nebo nepřímo na svědomí životy milionů sovětských občanů (prostřednictvím poprav, neslavných zásahů do řízení armády ap.) Jen počet mrtvých při hladomoru na Ukrajině, uměle a úmyslně způsobeném Stalinovou politikou, se odhaduje na 3,5 milionu. Někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během druhé světové války^[kdo?]. Odhady na základě vývoje počtu obyvatel SSSR nejčastěji uvádějí okolo 20 milionů. S připočtením milionů dalších obětí z řad napadených a podrobených národů se tak počítá mezi nejkrvavější diktátory všech dob. Přesto má ve světě mnoho příznivců, kteří oceňují pokrok SSSR za jeho vlády - především transformaci zemědělského státu v průmyslovou velmoc, růst ekonomiky a gramotnosti nebo zlepšení úrovně lékařství. Pro období Stalinova SSSR jsou také charakteristické represe vůči obyvatelstvu i vysokým stranickým funkcionářům.

Mládí (1878–1900)

Podle matriky a úředních listin z raného období svého života se narodil v gruzínské rodině v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes uvádějí zdroje různá data Stalinova narození. Otec byl obuvník a pijan, matka Jekatěrina, rozená Geladze, byla zbožná gruzínská pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám.^[zdroj?] V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Revolucionář (1900–1917)

<div class="thumbinner" style=" width:px">

{{{obrázek1}}}{{{obrázek2}}}

Z kartotéky carské policie
v Petrohradě, 1911

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako nebezpečný levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. Jeho kumpáni v té době byli Simon Ter-Petrosjan zvaný Kamo, a Alexandr Culukidze. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl. Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinově okolí v letech 1905–1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie, při prohledávání policejních záznamů po zhruba staletém odstupu však Stalinovo jméno nalezeno nebylo. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Jeho bývalý přítel a menševik Josif Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto: „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“ Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem.

13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých ^[zdroj?], jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství a útěky (ve svých spisech uvedl, že jednou musel před uvězněním spolu se skupinou zatčených projít uličkou vojáků, kteří je tloukli pažbami zbraní a tvrdil, že jediný zůstal rovně stát s Marxovým Kapitálem v rukou). I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pohyboval se mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Pokud ale tato podvojná spolupráce existovala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen a Ochranka s ním tentokrát neměla slitování. Skončil ve vyhnanství na stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně. Strávil zde několik let, které ho poznamenaly do konce života. Poznal život ruského obyvatelstva se vším všudy – musel se sám živit a být schopen přežít v nejtvrdších podmínkách. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci. Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Občanská válka (1917–1920)

Soubor:Delegates of the 8th Congress of the Russian Communist Party (Bolsheviks).jpg

Skupina delegátů v březnu 1919 na 8. sjezdu ruské komunistické strany, uprostřed Stalin, Lenin a Kalinin

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na nekompetentnost rudých. Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytli velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků,^[zdroj?] kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství.

Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu (také pro své organizační schopnosti), aby prospíval straně tam - ve vojscích, kterým velel, se mu podařilo upevnit disciplínu a snížit dezerci. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s osmnáctiletou Naděždou Allilujevovou.

Úkol zadaný Leninem nakonec splnil, nicméně již zde naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování celých rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému. Aby Stalin zabránil rudoarmějcům v dezerci, používal především různé výhrůžky a odstrašování. Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzeržinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permu) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž. V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně Stalin tzv. světovou revoluci, kterou měly tyto kroky podpořit, zásadně popíral a vzhledem ke zhoršujícím se vztahům sovětského Ruska se Západem zabránil postupu vojsk hlouběji do Evropy

Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté, kdy mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou. Účelem tohoto jednání bylo podle Trockého zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Piłsudski střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.^[zdroj?]

Boj o nástupnictví (1920–1927)

Soubor:Kaganovich stalin postyshev voroshilov1934.jpg

Kaganovič, Stalin, Postyšev a Vorošilov v přátelském objetí v lednu 1934

Trofim Lysenko řeční. Naslouchají mu Kosior, Mikojan, Andrejev a Stalin

V roce 1921 byl Stalin znovuzvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina odstavit, nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresivní paralýzou mu znemožnily angažovat se v politice. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:

Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…

S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.^[zdroj?]

Hlavní aktéři boje o nástupnictví

(zprava) Stalin, Trockij, Kameněv a další nesou rakev zakladatele Čeky Felixe Dzeržinského v roce 1926

Po Leninově smrti byli tito muži nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví.

• Josif Vissarionovič Stalin
• Lev Davidovič Trockij
• Grigorij Zinovjev
• Lev Kameněv
• Alexej Rykov
• Nikolaj Bucharin
• Michail Tomskij

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Grigorije Zinověva a Lva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co byl Trockij zavražděn agentem NKVD v emigraci v Mexiku. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnic a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

Diktátor upevňuje moc (1927–1938)

<div class="thumbinner" style=" width:px">

{{{obrázek1}}}{{{obrázek2}}}

Sergej Kirov a Josef Stalin na dovolené v Soči roku 1934

Soubor:Stalin kanal.jpg

Stalin při stavbě průplavu Moskva-Volha. Stavěl se v letech 1932 až 1937 vězni z Gulagu.

Roku 1927 Stalin ještě nebyl neomezeným diktátorem. Skupina jeho přívrženců měla v politbyru i v ÚV VKS(b) sice mírnou převahu, avšak Stalinových odpůrců bylo hodně. Situace v zemi, která prodělala první světovou válku, občanskou válku a hladomor, byla na hranici únosnosti. Leninova NEP byla schopna zajistit základní výrobu, avšak rozvoj země byl velmi pozvolný a mnohé západní velmoci hrozily vojenskou intervencí. Prvním velkým Stalinovým cílem se stala kolektivizace zemědělství, která mu měla pomoci k podmanění vesnického obyvatelstva. Státní aparát do té doby získával zemědělské produkty od rolníků vykupováním přebytků za základní ceny, avšak tento systém nebyl efektivní a Stalin neviděl jiné řešení než kolektivizaci. Očekávaným efektem byla také migrace obyvatel z venkova do měst, která umožnila další rozvoj průmyslu ve významných střediscích. Kolektivizace probíhala velmi tvrdě, nároky byly velké. Zasáhla většinu sovětské populace a milionům lidí radikálně změnila život. Jejím důsledkem také několik milionů lidí zahynulo. Vedla k poklesu zemědělské produkce (přes lepší organizaci práce se projevil úbytek pracovní síly - stěhování vesničanů do měst), která však byla nahrazena těžkým průmyslem.

Mimo jiné byly realizovány některé z velkolepých socialistických projektů, které Stalin již dlouho plánoval. Šlo například o Moskevské metro (dokončené 1935) nebo Bělomořsko-baltský kanál, který budovali především vězni.

Ekonomika se začala řídit pomocí pětiletek. Společně s kolektivizací byla ohromným tempem započata také industrializace. Zakládaly se továrny především na výrobu kombajnů, traktorů, lokomotiv nebo vojenské techniky. Dělníci však nebyli dostatečně zaškolení a jejich produktivita nesplnila některá očekávání. Obrovským problémem industrializace byl nedostatek finančních prostředků. Na Západě vrcholila Velká hospodářská krize a západní obchodní partneři SSSR odmítali prodávat Sovětům přístroje za zlato. Stalin si v této době nemohl dovolit ustoupit od tempa industrializace, hrozil by dokonce jeho mocenský pád, a tak neměl jinou možnost než prodávat potraviny.

Roku 1932 postihla Sovětský svaz špatná úroda. Země si nezaopatřila žádné zásoby pro případ nedostatku, protože musela splácet úvěry především Francii a Německu. Stalin si ještě neuvědomoval, jak závažné důsledky měla zprvu drobná potravinová krize mít. V zimě 1932/1933 postihl některé části SSSR, především Ukrajinu, Stalinovou politikou uměle vyvolaný hladomor. V tomto krátkém období na Ukrajině zemřely hladem miliony lidí. Většina historiků nepochybuje o tom, že Stalin vyvolal hladomor na Ukrajině záměrně, za účelem likvidace a zlomení ukrajinského venkova, jeho obhájci tvrdí, že zde došlo „pouze" k jeho politickému omylu s nedozírnými následky. Stalinovou mocenskou pozicí tato událost otřásla a zpomalila industrializaci i budování armády.

V roce 1932 zemřela Stalinova druhá manželka Naděžda Allilujevová. (Jeho první manželka byla Jekatěrina Svanidzeová.) Podle výsledků policejního vyšetřování se tomu stalo krátce po večírku k 15. výročí Říjnové revoluce, na kterém se Stalin opil a zesměšnil ji před svými spolupracovníky. Stalin byl z jejího úmrtí velmi zdrcen. Takřka se zhroutil jeho rodinný život (měl ještě šestiletou dceru Světlanu a syny Vasilije a Jakova), protože děti do té doby vychovávala matka a Stalin se jim nemohl dostatečně věnovat (pracoval až okolo 15 hodin denně). Stalinovy děti navštěvovaly běžnou školu a i se svým otcem bydlely ve skrovném bytě nedaleko vůdcovy pracovny. Vídali se většinou jen u oběda, kde hovořili v rodinném duchu o běžných záležitostech. Podle vyprávění dcery Světlany Stalin nikdy nebyl příliš přísný a děti se ho nebály.

V prosinci 1934 byl zavražděn Stalinův spolupracovník S. M. Kirov. Podle Trockého vyjádření z emigrace byl zavražděn na Stalinův příkaz, avšak Stalinovo chování tomu neodpovídalo. Nedůvěřoval své ochrance a z vraždy vinil ožívající stranickou opozici. Stalinova příbuzná Marie Semjonovna Svanidzeová o Stalinově reakci vyprávěla:

„Zbledl, zhroutil se, v očích se mu tajilo utrpení: ,Dočista jsem osiřel.´“

V té době se již situace v zemi zklidnila: Ekonomika prudce rostla, represe vůči obyvatelstvu ustávaly a životní úroveň začala stoupat. Avšak po Kirovově smrti Stalin zahájil čistku ve straně, která se dotkla i jeho spolupracovníků. Trockij v emigraci proti Stalinovi stavěl komunisty v Evropě i v SSSR. Stalinova mocenská skupina (jeho nejbližšími spolupracovníky tehdy byli Molotov, Kaganovič a Vorošilov) si stále udržovala převahu a Stalin ještě posílil své postavení, když na sjezdu VKS(b) roku 1935 prezentoval svůj referát, ve kterém představil úspěchy sovětského socialismu, avšak nejvíce ze všeho se bál atentátu. Novým šéfem tajné policie NKVD byl 15. září 1936 jmenován Nikolaj Ježov. Opět došlo k masovému zatýkání, především v řadách stranických či funkcionářů, vrcholem Velké čistky se staly tzv. Moskevské procesy, při kterých byli odsouzeni k trestu smrti mimo jiné i bývalí Leninovi i Stalinovi spolupracovníci Lev Kameněv, Grigorij Zinověv a Nikolaj Bucharin.

Ježov však rozšířil represe i na běžné obyvatelstvo. Počty zatčených se přibližovaly těm z dob kolektivizace. Teror propukl nanovo. Došlo i k čistce v armádě. Stalin se však zbavil všech odpůrců (včetně těch potenciálních) velmi brzy a Ježov byl 25. listopadu 1938 zbaven předsednictví NKVD, o něco později zatčen a v únoru roku 1940 byl také zastřelen.

Soubor:Iosif & Nadezhda.jpg

Stalin a Naděžda Allilujevová

Stalin s dcerou Světlanou

Pod vedením Nikolaje Ježova, šéfa tajné policie NKVD, byly zatýkány a bez soudu popravovány tisíce lidí. Rozsah těchto zločinů byl tak velký, že o nich ani sám Stalin mnohdy nevěděl,^[zdroj?] a tyto kroky se i přes silnou propagandu jen těžko skrývaly. Při čistce v armádě byli často likvidováni i schopní důstojníci (Stalin si s tím však nelámal hlavu, jeho výrok „v moderní době vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“ je známý), byť se objevují náznaky o tom, že opravdu měla své opodstatnění (údajně při Zimní válce proti Finsku došlo k problémům s nasazením letectva a zásobováním právě kvůli vnitřní opozici). Tak jak tak, nyní byl Sovětský svaz připraven na válku, která byla nevyhnutelná a Stalin s ní počítal (četl Hitlerův Mein Kampf a podtrhal si především části o bolševismu, které ho znepokojovaly). Stalin byl, pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu nespojily kapitalistické státy. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména POUM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Expanze (1939–1941)

Plánované a skutečné územní změny ve střední a východní Evropě 1939–1940

Stalin při podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 v Moskvě

Příkaz k vraždě podepsaný Stalinem, Klimentem Vorošilovem, Molotovem, Anastázem Mikojanem a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

Soubor:Latvia deportation 1941.jpg

Deportace v červnu 1941 z Lotyšska

Už od roku 1938 stál svět na prahu další velké války. Nacismus se šířil Střední Evropou (počínaje obsazením Porýní, Rakouska a Sudet), Stalin byl jediným politikem, který se aktivně snažil jej zastavit (vyjádřil ostrý nesouhlas s Mnichovskou dohodou a Sovětský svaz jako jediná velmoc nabídl Československé vládě pomoc v případě útoku Německa, avšak Československo válku na svém území odmítalo). Snažil se také přesvědčit Anglii a Francii k útoku na Nacistické Německo, avšak tyto západní mocnosti si nepřipouštěly hrozbu německé agrese a dělaly Hitlerovi tak velké ústupky, že se dokonce někteří konspirační teoretici domnívají, že se s ním chtěly proti SSSR spojit. Jelikož Stalin od Západu podporu v boji proti Němcům nalézt nemohl, později se uchýlil k uzavření dohody o neútočení – Paktu Ribbentrop-Molotov. Bylo by však naivní domnívat se, že Stalin myslel spolupráci s Němci vážně, nejspíš ji viděl jen jako příležitost ukořistit co nejvíce území v Evropě, protože ještě před podepsáním dohody si četl Mein Kampf a pozastavil se především u výroků o bolševismu. O to naléhavěji chtěl získat další území okolo sovětských hranic jako nárazníkové pásmo, které mělo Němce zastavit (sázel především na část Polska, Finska, Besarábii a Pobaltí).

Stalin se již cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčcích. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 1939–1941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli (to Stalinovi zaručoval především již zmíněný pakt Ribbentrop-Molotov). SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.

„Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. zimní válka). Vzápětí byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Také se projevily potíže se zásobováním Rudé armády a zapojením letectva. Stalin byl přesvědčen, že za to mohou opoziční skupiny, především trockisté. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu sovětského vojska to nebylo překvapivé rozhodnutí) a spokojil se s územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.

Stalin a Molotov u podpisu sovětsko-japonské smlouvy o neutralitě, 1941

Krátce po ukončení zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s paktem, nicméně Německo to akceptovalo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa. Když se pak v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných nebo deportovaných Litevců během let 1940–1941 se odhaduje na minimálně 100 000).

Většina historiků^[kdo?] se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána.^[zdroj?] Většinové stanovisko^[zdroj?] je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942–1944).^[zdroj?] Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a stál o jejich nápravu.^[zdroj?] Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit ještě několik dnů po začátku útoku a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu (Rudá armáda měla výslovně zakázána opětovat palbu nebo sestřelit německá letadla, která pronikla na Sověty okupované území Polska^[zdroj?]).

Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Stalin, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill na verandě sovětské ambasády v Teheránu během konference

Portrét Maršála Stalina, příklad válečné propagandy

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok.^[zdroj?] Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Věrolomný nepřátelský útok, jakož i čistky v armádě z třicátých let, způsobil Rudé armádě značné ztráty; Její početné letectvo bylo zpola zničeno, tanková vojska, která se s Němci střetla, byla navzdory kvantitativní převaze nad německými pancéři zlikvidována z téměř 90 %.

V průběhu války zahynulo přes 20 milionu obyvatel Sovětského svazu, včetně 9 milionu vojáků, a země tak utrpěla ze všech válčících států nejvyšší ztráty.

V troskách Stalingradu po osvobození města v únoru 1943

I přes to dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek a za cenu obrovských obětí německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 po bitvě u Stalingradu převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Když Rudá armáda stanula na jaře 1945 v Berlíně, byl srovnán se zemí. Údajně se Stalin dozvěděl o plánech Západu spojit se se zbytky německých vojsk a zaútočit na SSSR (Operace Nemyslitelné, která vzešla z iniciativy Churchilla) a snažil se Německo vyčerpat natolik, jak to jen bylo možné (to by ani tak nebylo nic divného po obrovských ztrátách SSSR během války...). SSSR Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Besarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR, pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti, pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.

Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.

Stalinův mýtus: V mnohých sovětských poválečných filmech, a také v memoárové sovětské poválečné literatuře^[zdroj?] je uvedena tato scéna: Rudoarmějci, zcela vyčerpaní po bojích nastoupili apaticky k dalšímu rozkazu. Byl jim přečten rozkaz k dalším bojům, politruk udělal významnou pauzu a řekl: Rozkaz podepsal: J. V. Stalin. Z vojáků zázrakem spadla únava a hrdě se napřímili. Rozkaz, podepsaný J. V. Stalinem, to byl rozkaz vlasti…

Atentát (1944)

Ještě za války, roku 1944 měl být na Stalina spáchán atentát. Atentátníkem měl být bývalý sovětský nadporučík a poté špion Třetí Říše Pjotr Tavrin-Šilo. Měl zaútočit granátometem na Stalinův opancéřovaný vůz při výjezdu z Kremlu, případně po něm hodit magnetickou minu.

Tavrin-Šilo byl vysazen na území SSSR dne 1. září 1944. Několik dní pobyl v Karmanovu, odkud 5. září odjel motocyklem. Za městem ho zastavil milicionář s otázkou, odkud jede. Tavrin-Šilo mu uvedl Ržev, což neměl dělat z toho důvodu, že toto město bylo vzdáleno asi 200 km a Tavrin-Šilo měl téměř suché pneumatiky, přestože celý den pršelo.

Nakonec byl odveden na úřadovnu NKVD, kde se přiznal nejen ke spolupráci s nacisty, ale i ke své minulosti (Tavrin-Šilo byl před válkou třikrát ve vězení). Roku 1952 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.^[zdroj?]

Poválečné období (1945–1953)

Churchill, Roosevelt a Stalin na jaltské konferenci v únoru 1945

Velká trojka na postupimské konferenci v červenci 1945

V poválečném období dosáhla Stalinova despocie absurdních podob. Kult jeho osobnosti vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949) i jeho pohřbu (9. březen 1953).

Po válce se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat. Vůdce ztrácel síly k tomu, aby se mohl věnovat každodennímu řízení země. Již v říjnu 1945 během své první poválečné dovolené prodělal srdeční infarkt. V Moskvě se rozhořel boj o nástupnictví. Dosavadní muž číslo dvě Vjačeslav Michajlovič Molotov byl odsunut a předstižen Andrejem A. Ždanovem či Georgijem M. Malenkovem.

Poslední léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. Novým šéfem NKVD byl Lavrentil Berija, který pokračoval v teroru podobném třicátým letem pod taktovkou Ježova. Země byla vržena do nové mobilizace hospodářství. Sovětský svaz vyšel z konfliktu nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu (výroba strojů pro další výrobu a zbrojní průmysl), rolníci žili na pokraji bídy, spotřební průmysl byl minimalizován.

Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace, válečných útrap a odvodů práceschopných mužů do armády i poválečný úprk rolníků do měst za lepším živobytím. Kolchozní výroba byla hluboko pod úrovní, kterou měla zemědělská produkce za carského Ruska.

Sovětský průmysl na rozdíl od zemědělství dosahoval vyšší produkce. Těžký a těžební průmysl se rozvíjel i během války (vojenská výroba). Další povzbuzení přineslo drancování podniků osvobozené Evropy. Díky reparacím bylo do SSSR odvlečena značná část průmyslového zařízení z Německa, které Sovětům alespoň trochu kompenzovalo utrpěné ztráty.

Poválečnou éru vyplnily i masivní propagační kampaně a politické aféry. Teror opět propukl naplno. Sovětská propaganda zahájila tažení proti poklonkování před západem (boj proti kosmopolitismu s jasně antisemitským pozadím) a na podporu sovětského vlastenectví. Politické a represivní kampaně zasáhly armádní elitu, stranický aparát (leningradská aféra, mingrelské spiknutí, spiknutí bílých plášťů). Velkou čistku odvrátila pouze Stalinova smrt 5. března 1953.

Zahraniční politika (1945–1953)

Mao na oslavách Stalinových sedmdesátin v Moskvě, prosinec 1949

Stalin a Mao Ce-tung na čínské poštovní známce

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, jejichž ekonomická převaha byla značná. Pouze ve střední a východní Evropě se zdařila sovětizace. Stalin vytvořil Informační byro (1947), které mělo podřídit tamní komunistické strany sovětském vlivu. Ale i zde se vyskytly nečekané komplikace v souvislosti s nepoddajnou Jugoslávií J. B. Tita. Komunistické režimy však vznikly i v Číně Mao Ce-tunga a Severní Koreji Kim Ir-sena. Sovětský vliv ve světě však rostl i díky vlivné pozici v OSN, které se stalo řečnickou arénou Studené války.

Studená válka se rozhořela naplno během berlínské krize v roce 1948. Trumanova doktrína zadržování komunismu vedla k aktivizaci antikomunistických sil ve světě. Komunisté byli poraženi v řecké občanské válce. Sověti byli nuceni ustoupit v otázkách nároků vůči Turecku i Íránu. Nově vzniklý stát Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani korejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.

Smrt

Stalinův hrob u kremelské zdi v roce 1965

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není). Krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších pracovních táborů pro čtvrt miliónu lidí. 28. února 1953 se ve večerních hodinách Stalin sešel s několika svými blízkými spolupracovníky na jednom z večírků, kde se probíraly mj. i politické záležitosti. Zřejmě se tam neshodl s ostatními členy politbyra (nějakou dobu před smrtí se ve svých spisech zmiňoval o nutnosti mírného uvolnění poměrů a zrovnoprávnění svazových republik v SSSR - nejspíš proto, že nevěřil ve schopnosti svého budoucího nástupce -, což mohlo být příčinou konfliktu) a označil je za zrádce. Poté před Stalinem údajně roztrhal Kaganovič svoji legitimaci člena ÚV KSSS, což ho pravděpodobně natolik rozčílilo, že ho vzhledem k bídnému zdravotnímu stavu o něco později ranila mrtvice a začal krvácet do mozku.

Když o tom byli informováni ostatní členové politbyra, uložili Stalina na lůžko. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

K výše napsanému zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom. Nezbývá tedy, než brát jeho tvrzení o tom, že „Stalinovi je lépe a není důvod bezprostředně volat lékaře“, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto verzi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…“

Také se vyskytuje několik teorií o tom, že proti Stalinovi bylo uspořádáno spiknutí. O něčem takovém se již roku 1963 náznakem zmínil Chruščov, ale vzhledem ke stavu veškerých záznamů ze Stalinovy éry je pro historiky těžké se čehokoliv dobrat.

Stalinovi nástupci

Lavrentij Berija se Stalinem
(v pozadí) a se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně. Přítomný Nestor Lakoba je skryt.

Hlavní nástupci, kteří si rozdělili moc v Kremlu:

• Georgij Maximilianovič Malenkov
• Lavrentij Pavlovič Berija
• Vjačeslav Michajlovič Molotov
• Nikita Sergejevič Chruščov
• Kliment Jefremovič Vorošilov
• Nikolaj Alexandrovič Bulganin
• Lazar Mojsejevič Kaganovič
• Anastáz Ivanovič Mikojan

Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Stalinův gruzínský krajan a úzký spolupracovník Lavrentij Pavlovič Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Několik hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů. Mělo posvětit dohodu, která vznikla uvnitř „věrchušky“ (elita, politická špička). Hlavní slovo na jednání měli Berija s Malenkovem. Výsledné rozdělení funkcí anulovalo výsledky XIX. sjezdu KSSS a poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení svých nejbližších. Rehabilitováno bylo postavení Molotova, Mikojana a Vorošilova. Většina nováčků ve vedení strany své postavení ztratila (Brežněv a další).

V prvních dnech po smrti J. V. Stalina nastoupilo tzv. kolektivní vedení KSSS, které si mezi sebou rozdělilo klíčové posty. Během prvních týdnů se zdálo, že se vytvořil triumvirát složený z Malenkova, Beriji a Molotova, kteří také přednesli během pohřbu diktátora projev na Rudém náměstí.

Brzy se však semknula většina členů předsednictva ÚV KSSS proti všemocnému a iniciativnímu ministru vnitra L. P. Berijovi, který byl zatčen, uvězněn a popraven. Od září 1953 měli hlavní postavení v zemi šéf vlády G. M. Malenkov a šéf stranického aparátu N. S. Chruščov.

Zajímavosti

Stalinův pomník v Praze na Letné (1955–1962), posměšně nazývaný „fronta na maso“

Udělení Československého řádu Bílého lva J. V. Stalinovi

Dne 20. 6. 1945 schválila vláda propůjčení Československého řádu Bílého lva I. třídy s řetězem J. V. Stalinovi (č. j. B 12/45). Stalin vyznamenáni odmítl přijmout.

Image vojevůdce

Mapa znázorňující pokles populace na Ukrajině a v jihozápadním Rusku během hladomoru v letech 1929–33

Berijův návrh na popravu 46 generálů a vyšších důstojníků Rudé armády po porážkách v roce 1941. Stalinovo rozhodnutí: „Zastřelte všechny uvedené
v seznamu“ – J. St.“

Stalin vehementně usiloval o gloriolu velkého vojevůdce. Po nepříliš úspěšných zásazích do řízení operací v prvních fázích druhé světové války svou skutečnou válečnickou činnost, na rozdíl od Hitlera, radikálně omezil, ovšem vynahradil si to sbíráním hodností. Na maršála Sovětského svazu se sám povýšil v roce 1943 (a nechal se oslovovat jako maršál Josif Vissarionovič Stalin, maršál Stalin), po válce vytvořil hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám (generalissimus Josif Vissarionovič Stalin, generalissimus Stalin).

V roce 2008 se v anketě Největší Rus (ruský název Имя Россия) umístil Stalin na 3. místě. Jeho příznivci argumentují tím, že Sovětský svaz zachránil před Leninovým NEPem (který měl údajně „rozdat" nerostné bohatství Ruska Západu), celou Evropu před nacisty a že SSSR pozvedl ze zemědělského státu na jadernou, průmyslovou a vojenskou velmoc. Více než polovina Rusů je rovněž přesvědčena, že období stalinismu bylo pro SSSR úspěšné.^[zdroj?]

V jeho rodné Gruzii vyjádřilo 46 % dotazovaných ke Stalinovi kladný vztah. V Gori byla postavena obří Stalinova socha.

V roce 2007 ruská organizace Memorial vypracovala jmenný seznam 2,6 milionu obětí stalinského teroru. Seznam bude postupně doplňován o zbývající jména. Tento seznam má být distribuován do škol.

Posmrtné odsouzení

V roce 2010 jej ukrajinský soud spolu s Vjačeslavem Molotovem, Lazarem Kaganovičem, Pavlem Postyševem a třemi předáky ukrajinských komunistů shledal vinným organizováním genocidy ukrajinského obyvatelstva (viz též hladomor na Ukrajině).

Citáty

• Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
  Beneš: „Ano!“
  Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
  (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa)

„	Vděčnost je nemoc, kterou trpí psi.	“
—

„	Volby nerozhodují voliči, ale ti, kteří počítají hlasy.	“
—

„	Jak bych se mohl podívat miliónům sovětských otců a matek do tváře, kdybych já svého syna mohl zachránit a oni nikoli?	“
—

Dílo

• O technice. Praha: Práce, 1945. 83 s. 
• O dialektickém a historickém materialismu. Praha: Svoboda, 1945. 39 s. 
• O marxismu v jazykovědě. Slovo a slovesnost, 1950, č. 2. Dostupné online: 1. část, 2. část
• Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s prezidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941–1945. Překlad Zdeněk Kubeš. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 717, [3] s.

Odkazy

Literatura

• Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, 2002 (ISBN 80-86569-07-1)
• J. Fishman, J. H. Hutton: Soukromý život Josefa Stalina, 1993 (ISBN 80-208-0286-X)
• VEBER, Václav. Stalinovo impérium : (Rusko 1924–1953). Praha: Triton, 2003. 167 s. ISBN 80-7254-391-1. 
• Bullock, Allan: Hitler a Stalin, Kma s.r.o., Praha: 2005. ISBN 80-7309-264-6
• RYBAS, Svjatoslav Jur'jevič. Stalin: krev a sláva. Překlad Miloš Hodač. Praha: Ottovo nakladatelství, 2015. ISBN 978-80-7451-438-8.
• Moderní dějiny: Tajný projev N. S. Chruščova 1956

Související články

• Destalinizace
• Komunistická strana Sovětského svazu
• Seznam představitelů Sovětského svazu
• Gulag, Komunismus, Totalita
• Druhá světová válka a Velká vlastenecká válka
• Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války
• Moskevské procesy
• Velká čistka
• Operace Barbarossa
• Stalinův pomník v Praze

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josif Vissarionovič Stalin na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Stalin ve Wikislovníku
• Osoba Stalin ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josif Vissarionovič Stalin
• Dokument: Beneš Stalinovi, Panu maršálovi Svazu sovětských socialistických republik J. V. Stalinovi, Dr. Edvard Beneš, Praha 16. května 1945 (Britské listy, 11. 5. 2006)
• Poslední roky vlády J. V. Stalina – video z cyklu České televize Historický magazín
• Stalinova dcera neměla stání ani na Východě, ani na Západě

Autoritní data

AbARTP: 15742 Biblio: 7bc6d92e-1864-4a3e-a5ae-7a678889539f NKC: jn19990210582 BIBSYS: 90055502 BNC: 000036822 BNE: XX893792 BNF: cb11925406n (data) CANTIC: 981058520145006706 CiNii: DA00947887 GND: 118642499 ICCU: RAVV031308 IEU: S\T\StalinJoseph ISNI: 0000 0001 2145 7825 LCCN: n80044789 LNB: 000055010 MBA: 835254cb-e7ee-43ed-a751-c96ba5543f36 NARA: 10581030 NDL: 00457429 NLA: 35519349 NLG: 208215 NLI: 987007268327305171 NLK: KAC201620479 NLP: a0000001180720 NLR: 000208412 NSK: 000007036 NTA: 068845324 PLWABN: 9810537916405606 RSL: 000058540 SELIBR: 198411 SNAC: w6mk8mg1 SNK: 164805 SUDOC: 027147029 Trove: 982397 ULAN: 500256111 VcBA: 495/7454 VIAF: 101787139 WorldCat Entities: E39PBJxCCxXjWhwPJQWJy3q84q WorldCat Identities: lccn-n80044789

Portály: Druhá světová válka | Lidé | Politika | Rusko