Michail Kalinin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Michail Ivanovič Kalinin)
Skočit na: Navigace, Hledání
Michail Ivanovič Kalinin

1. Předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR
Ve funkci:
30. listopadu 1922 – 19. března 1946
Předchůdce pozice vytvořena
Nástupce Nikolaj Michajlovič Švernik

Stranická příslušnost
Členství Komunistická strana Sovětského svazu

Narození 19. listopadu 1875
Ruské impérium vesnice Verchnaja Troica, Tverská gubernie, Ruské impérium
Úmrtí 3. června 1946 (ve věku 70 let)
Sovětský svaz Moskva, Sovětský svaz
Profese politik
Ocenění Řád rudého praporu (1928)
Řád rudého praporu (1930)
Leninův řád (1935)
Hrdina socialistické práce (1944)
Zlatá medaile „Srp a kladivo“ (1944)
… více na Wikidatech
Vojenská služba
Vyznamenání Leninův řád
Commons Kategorie Mikhail Kalinin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail Ivanovič Kalinin (rusky: Михаи́л Ива́нович Кали́нин) (19. listopadu 18753. června 1946) byl sovětský komunistický politik. V letech 1919 až 1946 byl titulární hlavou sovětského státu. Jeho jméno dostala mimo jiné města Tver (Kalinin, do roku 1990) a Královec.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rolnické rodiny. Absolvoval základní 4letou školu a od roku 1896 pracoval jako dělník v Putivlské továrně v Petrohradě. Aktivně působil v dělnickém socialistickém hnutí. V letech 1905-1907 se zúčastnil první ruské revoluce.

V roce 1906 se oženil s Estonkou Jekatěrinou Lorbergovou (1882-1960).

V roce 1912 byl zvolen členem ústředního výboru Ruské sociálně demokratické strany pracujících. Podílel se na zakládání novin Pravda. Během únorové revoluce v roce 1917 byl jedním z hlavních vůdců vzbouřených dělníků a vojáků v Petrohradě. Během občanské války se věnoval akvizičně-propagandistické činnosti. Od roku 1919 předseda Všeruského Ústředního výkonného výboru, od prosince 1922 předseda Centrálního výkonného výboru SSSR. Od ledna 1938 předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

Ve 30. a 40. letech patřil mezi Stalinovy nejbližší spolupracovníky. Na postu formální hlavy Sovětského státu však neměl velké pravomoci.[1] Byl jediný ze Stalinových spolupracovníků, který pocházel z chudé rolnické rodiny, a tento fakt strana využívala i k propagandistickým účelům k získání sympatii obyvatel venkova. Podílel se na několika represích vůči vedoucím příslušníkům komunistické strany, státu, armády, vědy a kultury i běžným občanům země. Kalinin si zřejmě byl vědom okolností čistek a ve více případech se snažil obviněným pomoci. Zachránil např. pozdějšího maršála Leonida Govorova, svého přítele revolucionáře Avela Enukidzeho však již před zastřelením nezachránil. Podle některých názorů byl Kalinin v pozdějším období pouze pasivní postavou podepisující vládní dokumenty. Dokonce i v případech, kdy byl jmenován do rozhodovacích funkcí různých komisí, prý jeho názor ostatní politici nebrali na vědomí.[2]

V roce 1938 NKVD zatklo jeho ženu Jekatěrinu, která byla držena ve vazbě až do roku 1946. Propuštěna byla krátce před manželovou smrtí.

Na postu předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR se během druhé světové války podílel na přípravě několika důležitých zákonů. Jeho podpis se spolu s podpisy dalších sovětských představitelů nachází i na rozkazu na likvidaci Polských důstojníků zajištěných po obsazení východního Polska (tzv. Katyňský masakr).

19. března 1946 byl zbaven funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR pro pokračující zdravotní problémy. Zemřel 3. června 1946 v důsledku rakoviny žaludku.

Spolupachatel Katyňského masakru[editovat | editovat zdroj]

Příkaz k vraždě podepsaný Stalinem, vrchním sovětským vůdcem, Klimentem Vorošilovem, významným maršálem Rudé armády, Molotovem, Sovětským diplomatem, a také Anastázem Mikojanem, vrchní autoritou Státního výboru obrany a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Slované a válka. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1945. 23 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kalinin, Michail Ivanovič, Megaenciklopedia Kirilla i Mefodia [online]. megabook.ru. Dostupné online. (po rusky) 
  2. Chruščov, S. (Ed.). Memoirs of Nikita Khrushchev: Statesman: 1953-1964. Pennsylvania State University Press, 2007, s. 488.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]