Přeskočit na obsah

Alois Jirásek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Jirásek
Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka
Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka
Narození23. srpna 1851
Rodný dům Aloise Jiráska
Úmrtí12. března 1930 (ve věku 78 let)
Československo Praha, Československo
Pohřben/aHronov
Tituly a úřady
Poslanec Revolučního národního shromáždění
Období14. listopadu 1918 – 18. dubna 1920
Senátor Národního shromáždění
Období25. dubna 1920 – 15. listopadu 1925
Umělecká činnost
Žánrrealismus, historický román
HnutíManifest českých spisovatelů
Významná dílaStaré pověsti české, Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Psohlavci, F. L. Věk, Filosofská historie, Lucerna
BydlištěRodný dům Aloise Jiráska
Alma materUniverzita Karlova
Vzděláníhistorik
Povoláníprofesor na gymnáziu v Litomyšli a v Praze, prozaik, dramatik, politik
Vyznánířímskokatolické, od roku 1921 bez vyznání
Manžel/kaMarie Podhajská (1859–1927)
DětiBožena Jelínková-Jirásková (celkem 8 dětí)
PříbuzníHanuš Jelínek (zeť)
Jiří Prager (pravnuk)
Jan Antonín Duchoslav (pravnuk)
OceněníČestné občanství města Boskovice (1918)
Čestné občanství Moravských Budějovic (1918)
Čestné občanství města Třebíče (1918)
Che (1918)
Čestné občanství města Louny
… více na Wikidatech
PodpisAlois Jirásek – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov[1] – 12. března 1930 Praha[2]) byl český prozaik, dramatik, středoškolský učitel, a politik, autor řady historických románů a představitel realismu. Celý život pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, nejprve v Litomyšli a poté v Praze. Přátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem či Z. Nejedlým. Navštěvoval umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě čp. 524/I, kde se scházeli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Antonín Wiehl a další.[3] Působil jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.

Život

Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822–1901), původně tkadlec a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821–1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863–1867), české gymnázium v Hradci Králové (1867–1871) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871–1874). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor českého jazyka, dějepisu a zeměpisu. Právě o životě studentů v Litomyšli pojednává jeho novela Filosofská historie.

„ Nepožadoval suché memorování dat, ale kladl důraz na kulturně historické souvislosti. Hned svým prvním vystoupením si získal respekt. Někdy třídy dokonce protestovaly, když zvěděly, že Jirásek u nich nebude učit. Uměl však zaujmout i tvrdé stanovisko, jako tomu bylo v případě vyloučení žáka městské reálky, který se v roce 1880 zúčastnil politické demonstrace v Litomyšli. “
— Milan Skřivánek: Z dějin litomyšlského gymnázia do roku 1945[4]

Publikovat začal již v době svých pražských studií, v Litomyšli vznikají jeho první významné práce (vedle Filosofské historie i Psohlavci). Dne 12. 8. 1879 se Jirásek oženil s Marií Podhajskou (1859–1927),[5][6] dcerou zámožného soukromníka.[pozn. 1] Měli 8 dětí, sedm dcer a jednoho syna.[pozn. 2]

Roku 1888 Jirásek přesídlil do Prahy. Dva první byty v Praze mu příliš nevyhovovaly a teprve za pět let získal prostorný byt v Resslově ulici č. 1,[9] na nároží dnešního Jiráskova náměstí, kde je osazena jeho pamětní deska.[pozn. 3] V tomto bytě pak žil od roku 1903 až do své smrti v roce 1930. V Praze pokračoval v pedagogické práci (vyučoval na gymnáziu v Žitné ulici) i v literární činnosti. Pobyt v Praze mu dal možnost styku s uměleckým i vědeckým světem. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). V Praze vznikají všechna jeho dramata i nejrozsáhlejší románová díla. Dne 3. 7. 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a roku 1901 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[11][pozn. 4]

Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl. V roce 1876 poprvé navštívil Chodsko, které pak navštívil ještě několikrát. Dále se podíval do Drážďan (1885), jižních Čech (1887), Kostnice a Itálie (1890), na Slovensko (1897), do Bledu (1900) a do Uher (1897).

Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení československé samostatnosti dne 28. října 1918 v 11 hod. pod sochou sv. Václava. V sobotu 21. prosince 1918 vítal po jedné hodině odpolední projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze při jeho triumfálním návratu do vlasti. V období první republiky se s prezidentem Masarykem setkával často .[13]

Univerzita Karlova udělila Aloisu Jiráskovi dne 2. 4. 1919 čestný doktorát filozofie.[14] Gymnázium v Resslově ulici neslo od roku 1921 na jeho počest název Jiráskovo gymnázium.[pozn. 5] V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925.[15] V parlamentu zasedal za výrazně pravicovou Československou národní demokracii.[16][17] Jeho vstup do Československé národní demokracie byl logický, protože tato strana byla pokračovatelkou strany mladočeské, jejímž přívržencem byl Jirásek před válkou.[18][19]

V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. Dne 23. září 1921 vystoupil Jirásek z římskokatolické církve;[pozn. 6] zůstal sice nadále věřícím křesťanem, ale do žádné církve již nevstoupil, zůstal bez vyznání.[21] V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.[22] Jirásek byl nositelem Československé revoluční medaile,[23] v srpnu 1921 mu byl udělen bulharský Řád sv. Alexandra (Орден Свети Александър) a v roce 1926 jugoslávský Řád sv. Sávy.[24]

Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově. V sobotu 15. 3., v předvečer pohřbu, se před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv. Václava konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup. Národní pohřeb začal 16. března v panteonu Národního muzea. Alois Jirásek byl od roku 1921 bez vyznání a katolická církev zakázala k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů. Bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze.[25] Pohřbu se účastnili: prezident T. G. Masaryk,[26] vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté spřátelených států. Čestnou stráž stáli vojáci 30. Jiráskova pěšího pluku a sokolové. Nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek. Po kremaci kolona aut vezla urnu do Hronova přes řadu českých měst, kde se též konala smuteční shromáždění.[27] Poslední fáze pohřbu se uskutečnila 19. 3. 1930 v Hronově za účasti rodiny, četných spolků, korporací i vojska. Namísto zvonů zněly nad Hronovem sborové skladby J. B. Foerstera na slova J. V. Sládka: Z osudu rukou a Polní cestou.[28]

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

„ Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě... “
—  Tomáš Garrigue Masaryk v dopise Jiráskovi[29]
Socha Aloise Jiráska v hronovském parku

Dílo

Literární dráhu Jirásek zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy pak zaměřoval na realitu soudobého venkova. Začínal v 70. letech 19. století, přímo za časů ruchovců, literárně činný byl však ještě ve 20. letech 20. století.

Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875). Posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král. Dostupné online. Více než 50 let psal povídky, např. Povídka z hor 1878, Z bouřlivých dob 1879, Rozmanitá próza. Jeho prvotinou byla povídka Poklad (1873).

Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české 1894, které pro svou veršovanost úspěšně vstoupily do četby pro děti a mládež). Podobně šťastný osud měly méně rozsáhlé balady, idyly a romance, vyhledávané nakladateli, ilustrátory a potom i filmovými tvůrci (Filosofská historie 1888, Maryla 1885, Zahořanský hon 1889, Balada z rokoka 1905).

První cyklus doby pobělohorské zahrnuje jednosvazkové příběhy komponované v duchu novel (Skaláci 1875, Skály 1886, Poklad 1881, Na dvoře vévodském 1877). Napsal dobrodružný román V cizích službách (1885) a povahopisný obraz Psohlavci (1884). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy vedlejší utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.

Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství až po jeho konec (v rozsáhlých románech Mezi proudy I–III 1887–1890, Proti všem 1893, Bratrstvo I–III 1900–1909), tlak rekatolizace (Temno 1913) a vzestup Čech od sklonku 18. století po rok 1848 (F. L. Věk I–V 1888–1906, U nás I–IV 1896–1903). Husitský král I–II (1920–1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.

Úspěšné divadelní hry z tehdejší vesnice přispívaly k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka 1890, Otec 1894). Rovněž úspěšné byly hry historické (Emigrant 1898 a tzv. trilogie tří Janů: Jan Žižka 1903, Jan Roháč 1914 a Jan Hus 1911). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná hra Lucerna, 1905.

Jirásek se účastnil redigování časopisu Zvon.

Próza

Nejstarší období

Husitství

Doba pobělohorská

Obrození

Pomník A. Jiráska na Jiráskově náměstí v Praze

Divadelní hry

Historická dramata

Tzv. trilogie tří Janů:

Další historické hry:

Ostatní divadelní hry

  • Lucerna (1905) – pohádkové drama spojující svět reálných a pohádkových postav. [37]
  • Vojnarka (1890) – tragédie staré lásky, která zůstala nenaplněna
  • Otec (1894) – venkovské drama o lidské závisti a chamtivosti
  • Samota (1908) – hra o třech jednáních, příběh nudící se paničky, která tráví letní čas na horské samotě a prožívá milostné dobrodružství; zfilmováno v roce 1965 (TV film, režie Jaroslav Novotný)
  • Zkouška (1894)[38] – jednoaktovka z maloměstského prostředí Litomyšle
  • Pan Johanes (1909) – pohádka o čtyřech jednáních; proti cizí moci pana Johanesa (Rýbrcoula) se brání česká princezna Kačenka, což bylo v době kolem první světové války chápáno jako alegorie boje za státní samostatnost; dle hry zkomponoval stejnojmennou operu Ivo Jirásek, libreto napsal Jiří Šrámek (1951–1952)

Vydávání Jiráskových děl

Jiráskova tvorba se těšila koncem 19. století i ve 20. století značné oblibě a většina jeho prací byla vydávána opakovaně. K soubornému vydání Sebraných spisů Aloise Jiráska přikročilo nakladatelství Jan Otto v letech 1890–1930 (45 svazků); v letech 1927–1933 vyšlo v témže nakladatelství 2. vydání (47 svazků).[39] Ani toto druhé vydání však nezahrnuje celou Jiráskovu tvorbu, neobsahuje např. raný Jiráskův román Slavný den.[40] Třetí vydání Jiráskových spisů vycházelo v letech 1936–1947.[pozn. 7]

V období tzv. „druhé republiky" (1938–1939) byl Alois Jirásek označen „za nejnebezpečnějšího šiřitele lživých interpretací našich dějin" a vláda dala diskrétní pokyn, aby jeho díla zmizela z knihkupeckých výkladů.[42] K oficiálnímu zákazu jeho spisů však nedošlo a některá díla byla vydána i za okupace.

V letech 1949–1958 vycházel z podnětu Klementa Gottwalda obsáhlý výbor z Jiráskových spisů (edice „Aloise Jiráska odkaz národu", celkem 32 svazků s doslovy Zdeňka Nejedlého); Jiráskovy práce byly propagovány a často vydávány. Profesor Václav Černý o tom později napsal: „Za jediný kladný počin, vzešlý z jeho [Nejedlého] hlavy, můžeme pokládat pouze lidovou edici Aloise Jiráska, vyhlášenou Gottwaldem v listopadu 1948 jako propagaci »klasického dědictví české kultury«. A ne že by ti dva [Gottwald a Nejedlý] smyslu Jiráskova díla a umění, přímo rostlého z přástkové podstaty lidového báječství, vskutku rozuměli: viděli nikoliv umění největšího epického vypravěče naší prózy, nýbrž jen jeho politickou tendenci, v níž se ostatně mýlili. Ale alespoň byl nejširším čtenářským vrstvám našeho národa podán kus chleba umělecky i lidsky opravdu živného."[43]

Jiráskova díla vycházela i v nakladatelstvích speciálně zaměřených na mládež (Státní nakladatelství dětské knihy) a ve Státním pedagogickém nakladatelství; tato vydání byla často opatřena vysvětlivkami a komentářem pro potřeby mimočítankové četby. Řada Jiráskových prací byla přeložena do cizích jazyků: slovenštiny, polštiny, maďarštiny, ruštiny i němčiny. Ve 21. století jsou Jiráskovy spisy vydávány také ve formě e-knih; např. na stránkách Městské knihovny v Praze jsou k dispozici e-knihy: F. L. Věk I. – V., U nás I. – IV., Z Čech až na konec světa, Filosofská historie, Lucerna, Psohlavci, Staré pověsti české.

Kromě prózy a dramat byly vydány i Jiráskovy básně, vzpomínky a část korespondence:

  • JIRÁSEK, Alois. Básně Aloise Jiráska. Vydání druhé. Hradec Králové: Nartex, [2006], ©2006. 93 stran. ISBN 80-254-8713-X.
  • JIRÁSEK, Alois. Z mých pamětí: Poslední kapitoly k Nové kronice U nás. 7. vyd., (v MF 1. vyd.). Praha: Mladá fronta, 1980. 478, [2] s.
  • JIRÁSEK, Alois. Dopisy: [Z let] 1871–1927. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965. 209, [2] s.
  • ALEŠ, Mikoláš, JIRÁSEK, Alois. Aleš a Jirásek, listy dvou přátel: [s reprodukcemi kreseb Mikoláše Alše a Aloise Jiráska]. 4. vyd. Praha: Orbis, 1953. 242 s., [22] l. obr. příl.

Celková charakteristika díla

Ve svých žánrově rozmanitých dílech podává podstatný průřez téměř celými českými dějinami, ovšem s důrazem na úseky, které Jirásek chápal jako podstatné pro poznání minulosti důležité k porozumění současnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůzněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. Jirásek psal historickou prózu, a proto nelze jeho podání historie chápat jako historicky zcela věrné.

Vedle líčení převratných historických scén věnuje pozornost také častému líčení krajiny, osobních pocitů a prožitků hrdiny či přímo o zachycení domácí, především venkovské idyly. Významný byl jeho zájem o etnografii.

Jirásek byl i dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou uváděny v Národním divadle. Některé z jeho her jsou v repertoáru českých divadel dodnes. V hlavních rolích Jiráskových dramat rád vystupoval Eduard Vojan.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o svobodu a spravedlnost, národní i státní samostatnost, Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo bylo podloženo studiem pramenů, ale autor si z nich vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovy romány velký význam pro povzbuzení českého národa.

Filmová a televizní zpracování

Jiráskova díla

Život A. Jiráska

Fotogalerie

  • Rodný dům v Hronově
    Rodný dům v Hronově
  • Matriční záznam o sňatku
    Matriční záznam o sňatku
  • Pamětní deska v Praze na Jiráskově náměstí (před domem stojí pomník - viz výše)
    Pamětní deska v Praze na Jiráskově náměstí (před domem stojí pomník - viz výše)
  • Reliéf Aloise Jiráska v Olomouci
    Reliéf Aloise Jiráska v Olomouci
  • Hrob Aloise Jiráska v Hronově
    Hrob Aloise Jiráska v Hronově

Citát

„ Neznám čarovnější a češtější hru, než je "Lucerna". Každá věta v ní je jako lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidové moudrosti i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu. Jirásek byl skromný, vděčný autor. Málomluvný, podmračený až přísný člověk, ale stačilo, aby promluvil, a každé jeho slovo hřálo. Byl už velmi nemocen, ale málokdy chyběl na nějaké zkoušce, tak miloval divadlo. “
— Zdeněk Štěpánek[44]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ačkoliv otec Marie Podhajské se sňatkem své dcery s nepříliš majetným ženichem nesouhlasil a i po svatbě se po řadu let odmítal se zetěm stýkat, přece dal své dceři věnem dvacet tisíc zlatých a pole u Litomyšle, která pak Jirásek pronajímal.[7]
  2. ↑ Manželům Jiráskovým se narodily tyto děti: Božena (1880–1951, provdaná Jelínková), Marie (1881–1885), Ludmila (1885–1973), Miloslava (1886–1971, provdaná Pragerová), Zdeňka (1889–1975, provdaná Tříšková); poslední byla dvojčata Magdalena (1890–1954, provdaná Duchoslavová) a Jaromír (1890–1933).[8]
  3. ↑ Před domem v Resslově ulici č. 1 v parčíku na Jiráskově náměstí stojí od června 1960 pomník Aloise Jiráska, který vytvořil akademický sochař Karel Pokorný.[10]
  4. ↑ Jiráskovy zásluhy byly oceňovány i rakouskými úřady. Dne 20. 7. 1896 mu poslala Zemská školní rada přípis o udělení titulu školního rady a 4. 7. 1909 přípis o povýšení na vládního radu. Dne 30. 11. 1898 mu byl udělen Řád Františka Josefa.[12]
  5. ↑ Alois Jirásek vyučoval v letech 1888–1909 na gymnáziu v Žitné ulici. Toto gymnázium získalo v roce 1916 novou budovu v Resslově ulici a od roku 1921 neslo název Jiráskovo gymnázium. Po zrušení gymnázia je v budově umístěna základní škola. Spisovatelovo jméno nese Jiráskovo gymnázium v Náchodě.
  6. ↑ „Je pravděpodobné, že Jirásek se s katolickou církví myšlenkově rozešel již v sedmdesátých letech 19. století, tj. zhruba padesát let před rokem 1921, kdy s celou rodinou vystoupil v tzv. přestupovém hnutí i formálně z římskokatolické církve."[20]
  7. ↑ Třetí vydání Sebraných spisů Aloise Jiráska vycházelo ve Státním nakladatelství a Školním nakladatelství v letech 1936–1947. Kopírovalo druhé vydání Jiráskových spisů (47 svazků), ale k této základní řadě bylo navíc připojeno 5 svazků dodatkové řady, do níž byly zařazeny práce, které do druhého vydání zahrnuty nebyly, např. román Slavný den a další. Celkem tedy mělo třetí vydání mít 52 svazků a tomu odpovídalo i jejich číslování; nebylo však dokončeno. Osm svazků (č. 5, 7, 21, 23, 24, 34, 35, 36) nebylo vydáno, ostatní svazky vyšly, a to včetně dodatkové řady (č. 48–52). Fakticky tedy bylo vydáno nikoliv 52, ale jen 44 svazků.[41]

Reference

  1. ↑ Geburtsbuch – Jirasek Aloysius 1851-08-23. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z7, s. 277
  3. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. ↑ SKŘIVÁNEK, Milan. Z dějin litomyšlského gymnázia do roku 1945. In: KOVÁŘ, Josef. Tři sta padesát let litomyšlského gymnázia. [s.l.]: Gymnázium Litomyšl, 1990.
  5. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl: V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s.ISBN 80-902107-2-4. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–95; viz s. 53.]
  6. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 165.]
  7. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 53–54, 56 a 70.]
  8. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 198–202.]
  9. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 11–13.]
  10. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 189.]
  11. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851–1930–1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz s. 236 a 283.]
  12. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 16.]
  13. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 s., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28–30, 48–51, 73–100, 108–121, 123–134, 136–144, 151, 164–167
  14. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav (ed.). Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851–1930–1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz s. 360.]
  15. ↑ Jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-27]. Dostupné online. 
  16. ↑ Politické strany 1918–1938. Scribd [online]. [cit. 2021-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Příklad dobového zápisu schůze senátu, kde se mluví o senátorovi Aloisu Jiráskovi. www.senat.cz [online]. [cit. 2010-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-09. 
  18. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl: V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. ISBN 80-902107-2-4. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–95; viz s. 25.]
  19. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 154.]
  20. ↑ ZELENKA, Miloš a MIKULOVÁ, Helena. Židovské motivy v díle Aloise Jiráska. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce je otištěna na str. 133–141; citovaný text je na str. 136.]
  21. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 161.]
  22. ↑ Josef B. Michl, Laureatus Laureata, ARCA JiMfa, Třebíč, 1995, s. 372–382
  23. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851–1930–1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz str. 390.]
  24. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 157.]
  25. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl: V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na s. 3–210; viz s. 172.]
  26. ↑ Digitální knihovna. www.digitalniknihovna.cz [online]. Moravská zemská knihovna [cit. 2021-03-06]. Dostupné online. 
  27. ↑ Průběh pohřbu je podrobně popsán v publikaci → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s.
  28. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz s. 458.]
  29. ↑ T. G. Masaryk v dopise k Jiráskovým sedmdesátým narozeninám. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. III. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Citovaný text je na str. 156.]
  30. ↑ JIRÁSEK, Alois. Husitský král: Výjevy z velkého dramatu. 1. [díl]. Praha: SNKLU, 1961. 462 s. a JIRÁSEK, Alois. Husitský král: Výjevy z velkého dramatu. 2. [díl]. Praha: SNKLU, 1961. 348 s.
  31. ↑ Poslední vydání → JIRÁSEK, Alois. Slavný den: dva historické obrazy. Praha: Evropský literární klub, 1939. 323 s.
  32. ↑ Poslední vydání → JIRÁSEK, Alois. Konec a počátek: historický obraz. 4. vyd. V Praze: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu, 1940–1941. 239 s.
  33. ↑ Poprvé otištěno v časopise Zlatá Praha (1885), často vydáváno spolu s novelou Maryla, např.: JIRÁSEK, Alois. Maryla; Zemanka. 2. vyd. v SNKLU. Praha: SNKLU, 1962. 246 s.
  34. ↑ Časopisecky publikováno v Osvětě (1883), knižně v r. 1886. Vydáno mnohokrát, několikrát vyšlo i v jazykové úpravě pro čtenáře od 9 let: JIRÁSEK, Alois. V cizích službách: Kus české anabaze. 3. vyd. v SNDK. Praha: SNDK, 1968. 287, [3] s.
  35. ↑ F.L. Věk: obraz z dob našeho národního probuzení. J. Otto. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:cb074a80-72b1-11e7-94b3-005056825209
  36. ↑ Podrobněji o tomto dramatu → ČERNÝ, František. Jiráskovo drama Emigrant. In: FETTERS, Aleš, ed. Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.–26. května 1996 v Hronově. Hronov: Občanské sdružení Kruh, 2000. 63 s. ISBN 80-238-6629-X. [Studie je otištěna na s. 35–39.]
  37. ↑ Lucerna divadelní hra o čtyřech jednáních J. Otto. Dostupné online.
  38. ↑ Poprvé publikováno v časopise Lumír, ročník 23 (1894–1895), a to v čísle 6, které vyšlo 20. 11. 1894.
  39. ↑ Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století – Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. [Viz s. 463.]
  40. ↑ Soupis Jiráskovy tvorby osahuje práce: KUNC, Jaroslav, ed. Soupis díla Aloise Jiráska a literatury o něm. Praha: Národní knihovna, 1952. 80 s. Relativně úplný seznam Jiráskových prací (včetně stručného obsahu jednotlivých děl) lze nalézt na webu aloisjirasek.cz – dostupné online
  41. ↑ FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. [Viz str. 546.]
  42. ↑ ČERNÝ, Václav. Paměti. [II], 1938–1945, Křik Koruny české: náš kulturní odboj za války. Vyd. 3. V Brně: Atlantis, 1992. 438 s. ISBN 80-7108-059-4. [Viz s. 75–76, kde autor mj. uvádí, že někteří lidé („páteři Miklíci") žádali výslovně planoucí hranice pro spisy Al. Jiráska a Karla Čapka.]
  43. ↑ ČERNÝ, Václav. Paměti 1945–1972. Vyd. 2., rozš. Brno: Atlantis, 1992. 671 s. ISBN 80-7108-036-5. [Viz s. 228.]
  44. ↑ Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 102

Literatura

Související články

Díla online

Většina Jiráskových děl je online dostupná v digitální knihovně Kramerius. Konkrétní odkazy jsou uvedeny v článcích o jednotlivých dílech (F. L. Věk, Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Maryla a dalších). Řada Jiráskových děl je ve formě e-knihy volně dostupná i na webových stránkách Městské knihovny v Praze.

  • JIRÁSEK, Alois. Jan Hus: historická hra o pěti jednáních. Praha: Otto, 1911. Dostupné online. Knižní vydání Jiráskovy hry se odehrává v Jirchářích a v bytě Mistra Jana Husa roku 1410. 
  • JIRÁSEK, Alois. Otec: drama o třech jednáních. Praha: Otto, 1895. Dostupné online. Drama se odehrává ve východních Čechách na konci 19. stol. a bylo poprvé uvedeno v ND 27. listopadu 1894. 
  • JIRÁSEK, Alois. Vojnarka: drama o čtyřech jednáních. Praha: Otto, 1903. Dostupné online. 
  • JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha: J. Otto, 1916. Dostupné online. Román ze 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení chodských výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký Kozina popraven, vyzve "Lomikara" na Boží Soud. 
  • JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Ilustrace Věnceslav Černý. Praha: Jos. R. Vilímek, 1921. 375 s. Dostupné online. 
  • JIRÁSEK, Alois. Rozmanitá prosa. I. 4. vyd. Praha: Otto, 1917. 252 s. Sebrané spisy; 22. Dostupné online

Externí odkazy

Dílo Aloise Jiráska
Romány
Skaláci (1875) • Na dvoře vévodském (1877) • Filosofská historie (1878) • Konec a počátek (1879) • U Rytířů (1879) • Na Staré poště (1881) • Poklad (1881) • V cizích službách (1883) • Psohlavci (1884) • V cizích službách (1885) • Skály (1886) • Z Čech až na konec světa (1888) • Proti všem (1893) • Staré pověsti české (1894) • Mezi proudy (1887–1890) • F. L. Věk (1888–1906) • U nás (1896–1903) • Bratrstvo (1900–1909) • Temno (1913–1915) • Husitský král (1920–1930)
Divadelní hry
Vojnarka (1890) • Kolébka (1891) • Otec (1894) • Zkouška (1895) • Emigrant (1898) • M. D. Rettigová (1901) • Jan Žižka (1903) • Gero (1904) • Lucerna (1905) • Samota (1907) • Pan Johanes (1909) • Jan Hus (1911) • Jan Roháč (1914)
Povídky
Povídka z hor (1878) • Z bouřlivých dob (1879) • Maryla (1885) • Zemanka (1885) • Zahořanský hon (1889) • Na Chlumku (1889) • Balada z rokoka (1905)
Filmové a
televizní adaptace
Film
Lucerna (Karel Lamač, 1925) • Psohlavci (Svatopluk Innemann, 1931) • Vojnarka (Vladimír Borský, 1936) • Filosofská historie (Otakar Vávra, 1937) • Lucerna (Karel Lamač, 1938) • Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) • Temno (Karel Steklý, 1950) • Staré pověstí české (Jiří Trnka, 1952) • Vojnarka (Antonín Dvořák, 1953) • Jan Hus (Otakar Vávra, 1954) • Psohlavci (Martin Frič, 1955) • Jan Žižka (Otakar Vávra, 1955) • Proti všem (Otakar Vávra, 1956) • Ztracenci (Miloš Makovec, 1956) • Poklad hraběte Chamaré (Zdeněk Troška, 1984)
Televize
Lucerna (Jiří Bělka, 1960) • Lucerna (František Filip, 1967) • Záhořanský hon (Bohumil Sobotka, 1968) • F. L. Věk (seriál, František Filip, 1971) • Na dvoře vévodském (Evžen Němec, 1979) • Psohlavci (Milan Macků, 1985) • Preceptor (Jiří Bělka, 1986) • Staré pověstí české (seriál, Vladimír Mráz, 2012)
Hudební adaptace
Psohlavci (Karel Kovařovic, 1897) • Lucerna (Vítězslav Novák, 1923) • Jiří z Kunštátu a Poděbrad (Osvald Chlubna, 1942) • Temno (Iša Krejčí, 1944) • Poslední hejtman (Miroslav Krejčí, 1944) • Zahořanský hon (Jaroslav Křička, 1949) • Maryla (Vladimír Ambros, 1951) • Kolébka (Osvald Chlubna, 1952) • Pan Johanes (Ivo Jirásek, 1952) • Náchodská kasace (Sláva Vorlová, 1955) • Maryla (František Suchý Brněnský, 1956) • Vojnarka (Jiří František Novák, 1956) • Kolébka pro hříšné panny (Otmar Mácha, 1976)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alois_Jirásek&oldid=21106874“