Filosofská historie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Titulní list s ilustrací Adolfa Kašpara

Filosofská historie je historická novela Aloise Jiráska.

Jeho příběh se odehrává na konci první poloviny 19. století v Litomyšli. Vypráví nejen o studentském životě, ale vyjadřuje situaci a rozpor v používání češtiny a němčiny. Právě studenti spíše upřednostňují mateřský jazyk, čtou rádi klasická česká díla, ale na veřejnosti vždy nehovoří česky. Dobře popsané jsou kontrasty fintivé slečny Lottynky a skromné Lenky, používání obou jazyků nebo například přístup jednotlivých studentů ke studiu. Jirásek vycházel i ze skutečných postav, například kaplan Šanta nebo páter German.

Charakteristika postav[editovat | editovat zdroj]

Vavřena 
je vážný, jemný, hodný, poctivý, oblíbený student, milující svůj mateřský jazyk. Přesto dokáže být ve vztahu k rodině Roubínků trošku pokrytecký, v jeho případě se snad dá nazvat jako diplomacie. Lásku k slečně Lence vyznává přes Máchův Máj. Při jarních bouřích se ukáže jako voják, který nevzdává boj a vydává se do Prahy, zámecká garda se v Praze neocitne.
Lenka 
je mladá dívka, značně ovlivněná svým strýcem, zesnulým knězem Jiřím. Je vlastenka, ale své smýšlení se před tetičkou snaží zakrývat: nenašla by u ní pochopení. Působí velmi šlechetným dojmem a necítí zášť ani závist k Lotty, díky které bývá často opomíjena okolím.
Slečna Elis 
i když je okolím vnímána jako neprovdaná žena, není vůbec zatrpklá. Velmi si oblíbí studenta Vavřenu a později i Lenku.
Paní Roubínková 
se těší stále z postavení svého manžela, aktuára Roubínka. Nejčastěji mluví spisovnou češtinou prokládanou německými výrazy. Nemá tedy pochopení pro vlastenecké cítění své neteře Lenky. Jako každá matka snaží se dělat to, co si myslí, že je nejlepší pro její dceru. Například dobře ji provdat. To se však nepodaří.
Lotty 
se chová jako obyčejná městská slečinka, která se nejvíce zajímá o svůj zevnějšek. Milé chování studenta Vavřeny si plete s náklonností nebo dokonce s láskou. Nutno ovšem podotknout, že je ovlivněna svou německy smýšlející matkou.
Žižka a císař Josef, to byli Čechové! A ten kostel náš, ten je po nich na památku!
—  aktuár Roubínek[1]

Děj[editovat | editovat zdroj]

Na jaře 1847 je již po několikáté zakázána studentská slavnost majáles. Mladí lidé se kvůli tomu bouří. Právě i studenti Vavřena, který chodí vyučovat do rodiny Roubínků, Frýbort, Špína a Zelenka. Vavřena se v rodině seznámí se slečnou Lenkou a zamiluje se. Ta bydlí se svou tetou, od které slýchá mnohé německé výrazy, a sestřenicí Lotty, které se také student Vavřena líbí. I přes zákaz se slavnost koná a celé město je tím nadšené. Včetně starší hodné slečny Elis. Potrestání za majáles rozmluví profesorům, především profesoru náboženství, hrabě Žorže. Při zkouškách propadne Špína a nešťastně zamilovaný do slečny Márinky odchází do kláštera. Na jaře 1848 jsou Frýbort a Vavřena zvoleni do armády a vydávají se do bojů do Prahy. Zde na barikádě umírá Špína. Mladíkům se podaří z Prahy utéci, Vavřena se ožení s Lenkou a stane lékařem, Frýbort si vezme Márinku a žije jako sedlák. Lotty zůstane sama.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Filozofská historie vyšla poprvé v časopise Světozor (1877); první knižní vydání se uskutečnilo v roce 1882, kdy byla vydána v nakladatelství Jan Otto spolu s povídkou U Rytířů pod názvem Dvě povídky. Později byla často vydávána v souboru Maloměstské historie, který obsahoval povídky Na staré poště, U Rytířů a Filozofskou historii.
  • Za Jiráskova života vyšla Filozofská historie devatenáctkrát a následovalo mnoho vydání dalších. Posledním vydáním, do kterého autor zasáhl (modernizoval slovosled), je vydání z roku 1927.[2]
  • Filozofská historie byla přeložena do řady cizích jazyků. Knižně byly vydány překlady: anglický (Gaudeamus igitur, 1961), bulharský (Filosofska istorija, 1972), francouzský (Philosophes, 1923), chorvatský (Filozofska historija, 1920, 1921), lužickosrbský (Filosofska historija, 1921), německý (Die Philosophen, rok neuveden, konec 19. století), polský (Historja filozofów, 1927; Studenckie dzieje z dawnych lat, 1950), ruský (Filosofskaja istorija, 1951, 1955), slovenský (Filozovská história, 1954), slovinský (Filozofska zgodba, 1920).[3]

Filmové, rozhlasové a divadelní zpracování[editovat | editovat zdroj]

Filosofská historie byla v roce 1937 převedena na filmová plátna tehdy začínajícím režisérem Otakarem Vávrou.[4]

V roce 1981 natočila rozhlasová režisérka Alena Adamcová dramatizovanou četbu na pokračování pro Československý rozhlas.[5]

V pražském divadle Rokoko se v letech 19681969 hrál stejnojmenný muzikál skladatele Zdeňka Petra a textaře Ivo Fischera s Václavem Neckářem, Martou Kubišovou, Helenou Vondráčkovou, Waldemarem Matuškou a Jiřím Štědrým v režii Václava Lohniského.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Toto oblíbené úsloví rakouského byrokrata a „také vlastence" Roubínka, ctitele obrazu Herodesa krále, najde čtenář ve 3. kapitole Filozofské historie.
  2. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz str. 114.]
  3. VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 90.] – Názvy překladů byly vyhledány v Souborném katalogu ČR.
  4. Film Otakara Vávry v Česko-Slovenské filmové databázi
  5. Rozhlasová dramatizace, informace na rozhlas.cz
  6. Slavná éra divadla Rokoko na praha.eu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz kapitolu „Maloměstské historie" na str. 109–114.]
  • VŠETIČKA, František. Jiráskova Filozofská historie. In: FETTERS, Aleš, ed. Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.-26. května 1996 v Hronově. Hronov: Občanské sdružení Kruh, 2000. 63 s. ISBN 80-238-6629-X. [Studie je otištěna na str. 30–34.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]