Geografie Česka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tento článek popisuje geografické poměry v České republice.

Poloha a rozloha[editovat | editovat zdroj]

Mapa České republiky

Česká republika je vnitrozemský stát, nacházející se ve střední Evropě na severní a východní polokouli. Úhlovou vzdálenost mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším bodem 6º 46′ 07″ urazí Slunce při své zdánlivé pouti kolem Země za 27 minut.

Krajní body[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku krajní body Česka.
  • Nejsevernější bod: 51º 03′ 20,53724″ severní šířky (Lobendava)
  • Nejjižnější bod: 48º 33′ 06,50807″ severní šířky (Vyšší Brod)
  • Nejzápadnější bod: 12º 05′ 26,92179″ východní délky (Krásná)
  • Nejvýchodnější bod: 18° 51´ 33.31399" východní délky (Bukovec)
  • Geografický střed: 49° 44' 37,5″ severní šířky & 15° 20' 19,1″ východní délky (Číhošť)


  • Vzdálenost nejsevernějšího a nejjižnějšího místa: 278 km
  • Vzdálenost nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího místa: 493 km (největší vzdušná vzdálenost)

Výběžky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Pohraničí a Sudety.

Ašský, šluknovský (též rumburský), frýdlantský, broumovský, javornický (též vidnavský popř. jesenický), osoblažský, břeclavský (též Dyjský trojúhelník nebo lanžhotský výběžek).

Rozloha[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam států světa podle rozlohy.

Rozloha Česka činí 78 866 km2. Velikostí území se Česko řadí na 21. místo v Evropě a 113. místo ve světě.

Státní hranice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Státní hranice Česka.

Česko má společné hranice se 4 státy (viz mapku): Německo (810,3 km), Polsko (761,8 km), Rakousko (466,3 km) a Slovensko (251,8 km). Celková délka hranice je 2290,2 km.[1]

Povrch (reliéf)[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek České republiky
Topografie Česka
Sněžka, nejvyšší hora Česka

Povrch Česka má převažující ráz pahorkatin a vrchovin. 67 % území leží v nadmořské výšce do 500 m, 32 % v rozmezí 500–1000 m a asi 1 % nad 1000 m.

  • Nejvýše položené místo: Sněžka (1603 m n. m.; Krkonoše, na státní hranici s Polskem); nejvýše položený pevný bod je na vrcholu vysílače na Pradědu (1653 m n. m.; Jeseníky).
  • Nejníže položené místo: Hřensko (115 m n. m.; hladina Labe na státní hranici s Německem).
  • Střední nadmořská výška: 430 m n. m.

Výšková členitost[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Typ georeliéfu.

Roviny (výšková členitost 0–30 m) se nacházejí převážně v nejnižších oblastech podél velkých řek (Labe, Morava). Spolu s pánvemi, kotlinami a brázdami tvoří asi 20 % území.

  • Největší rovina: Polabí (podél středního toku Labe a jeho přítoků; není samostatnou geomorfologickou jednotkou).

Sníženiny (převážně ploché oblasti, položené níže oproti svému okolí – pánve, kotlin, brázdy, brány) vznikly v místech tektonických poklesů nebo odnosem méně odolných vrstev hornin.

Pahorkatiny (výšková členitost 30–150 m) tvoří největší část území Česka (asi 2/5 území, 39 %). Nacházejí se převážně v nadmořských výškách 300–600 m, místy dosahují až 700 m n. m.

  • Nejrozsáhlejší pahorkatina: Středočeská pahorkatina (6328 km2; nejvyšší bod: Drkolná 729 m n. m.).

Vrchoviny (výšková členitost 150–300 m) tvoří asi 1/3 území (30 %) a rozprostírají se většinou v nadmořských výškách 600–900 m, nejčastěji v oblastech tektonických zdvihů.

  • Nejrozsáhlejší vrchovina: Českomoravská vrchovina (11 742 km2; nejvyšší bod: Javořice 837 m n. m.).

Hornatiny (výšková členitost 300–600 m) tvoří nejvyšší oblasti Česka, zpravidla nad 900 m n. m., 11 % území. Jedná se především o okrajová pohoří Českého masivu (kerného původu) a pás Západních Karpat při hranicích se Slovenskem. Ráz hornatin mají i vnitřní sopečná pohoří České středohoří a Doupovské hory.

  • Nejrozsáhlejší hornatina: Šumavská hornatina (4959 km2; nejvyšší bod v Česku: Plechý 1378 m n. m.).
  • Nejvyšší hornatina: Krkonoše (rozloha v Česku: 454 km2; nejvyšší bod: Sněžka 1603 m n. m.).

Geomorfologické členění[editovat | editovat zdroj]

Základní geomorfologické členění České republiky
Související informace naleznete také v článku Geomorfologické členění Česka.

Území Česka náleží ke dvěma geomorfologickým systémů. Převážnou část území tvoří Česká vysočina náležející k Hercynskému systému. Vnější Západní Karpaty a Vněkarpatské sníženiny na východě území patří k Alpsko-himálajskému systému.

Pravčická brána, největší pískovcový most v Evropě

Zvláštní typy reliéfu[editovat | editovat zdroj]

Specifické horninové složení často podmiňuje vznik určitých tvarů zemského povrchu. V pískovcích např. erozí vznikají bizarní skalní útvary, které často vytvářejí tzv. skalní města, která najdeme především v oblasti severních a severovýchodních Čech. Ve vápencích se vlivem oxidu uhličitého rozpuštěného ve vodě vytvářejí krasové jevy (jeskyně, propasti apod.). Kromě krasových jeskyní existují i jeskyně nekrasové (jiného původu) a ledové.

  • Největší skalní město: Adršpašsko-teplické skály (17,72 km2).
  • Největší skalní most: Pravčická brána (délka oblouku u dna 26,5 m, výška 16 m, šířka 7–8 m, minimální tloušťka 3 m; Labské pískovce) – největší pískovcový most v Evropě.
  • Nejhlubší propast: Hranická propast (442,5 m – největší zatím potvrzená hloubka včetně zaplavené části; 69,5 m – hloubka k hladině jezírka); Macocha (138,5 m – hloubka nezaplavené části, největší v Česku; 187,6 m – celková známá hloubka včetně zaplavené části).
  • Nejdelší jeskynní systém: Amatérská jeskyně (34,9 km; Moravský kras).
  • Největší podzemní dóm: Obří dóm (půdorys 70 x 30 m, výška 60 m; Moravský kras).
  • Nejdelší podzemní vodní tok: Punkva (více než 10 km; Moravský kras).
  • Největší krasové území: Moravský kras (89 km2).

Geologická stavba[editovat | editovat zdroj]

Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor.

Pohraniční pohoří jsou většinou kerného původu, vznikla v období třetihor vyzdvižením ker zemské kůry podél tektonických zlomů. Sopečný původ mají České středohoří a Doupovské hory, dále pak jednotlivé kupy v Českém masivu (např. Říp, Trosky, Kunětická hora).

Horninové složení (petrologie)[editovat | editovat zdroj]

Z hornin v Česku převládají následující:

Žuly jsou převládající hlubinné vyvřeliny, které tvoří základ Českého masivu (Českomoravská vrchovina, Šumava, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Krkonoše, Železné hory). Čedič jako výlevná vyvřelina je základem sopečných pohoří (České středohoří, Doupovské hory) a jednotlivých kup (Trosky). Další výlevnou vyvřelinou je znělec, který tvoří některé kopce, např. Bezděz, Jedlovou, Kunětickou horu, Milešovku aj.

Pískovec je zpevněná usazenina, která se vyskytuje především na severu a severovýchodě Čech. Tvoří četná skalní města. Vápence jsou usazeniny, které tvoří krasové oblasti (Český kras, Moravský kras), kde najdeme nejvíce jeskyní, propastí a podzemních jezer. Břidlice je zpevněná usazenina, rozšířená zejména v západních a jihozápadních Čechách.

Rula je přeměněná hornina, která tvoří rozsáhlá tělesa především v oblasti Českomoravské vrchoviny, Šumavy a Orlických hor. Svor najdeme především na Šumavě, v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Fylit je rozšířený hlavně v západních Čechách, v okolí Železného Brodu a na severní Moravě.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Mapka hlavních evropských povodí

Území Česka leží na hlavním evropském rozvodí, což znamená, že většina řek zde má své prameny a odvádí vodu do zahraničí, zatímco z okolních zemí přitéká jen malé množství. Celostátní dlouhodobý roční průměr srážek, které jsou hlavním zdrojem vody, je 693 mm. Řekami odtéká asi 1/3 z tohoto množství. Území je odvodňováno do 3 okrajových moří Atlantského oceánu:

  • Labe odvodňuje 63,3 % území do Severního moře. K povodí Labe náleží většina území Čech. Hlavním přítokem Labe je Vltava.
  • 27,3 % území je odvodňováno Dunajem (neprotéká územím Česka) do Černého moře. Řeka Morava (s hlavním přítokem Dyjí) odvádí vodu do Dunaje z většiny území Moravy. K povodí Dunaje rovněž náleží příhraniční oblasti v Šumavské hornatině na jihozápadě Čech.
  • K povodí Odry, která odtéká do Baltského moře, náleží 9,3 % území, a to zejména ve Slezsku a na severní Moravě, dále pak menší území na severu a severovýchodě Čech (Liberecko, Broumovsko).

Vodní toky[editovat | editovat zdroj]

České řeky jsou napájeny především dešťovými srážkami a na jaře táním sněhu. Nejvyšší průtok je dosahován především v jarních měsících (březen, duben), nejnižší od srpna do zimních měsíců. Vysoké vodní stavy mohou nastat i během prudkých a dlouhotrvajících dešťů v létě. K záplavám často tedy dochází během jarního tání a v létě (např. červenec 1997, srpen 2002).

  • Nejdelší řeka: Vltava (433 km); nejdelší říční úsek na území Česka je Vltava–Labe (541 km).
  • Největší průměrný průtok: Labe (312,5 m3/s, Hřensko).
  • Největší celkový spád: Malé Labe–Labe (1317 m).
  • Největší plocha povodí: 49 933 km2 (Labe; na území Česka).

Vodopády[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam českých vodopádů.

Nejvyšší vodopády se nacházejí v Krkonoších na hraně hlubokých ledovcových údolí. Na ostatním území se nacházejí nižší vodopády v místech, kde odolnější vrstva hornin vytváří hranu.

Vodní plochy[editovat | editovat zdroj]

Štěchovická přehrada na Vltavě

Přirozených vodních ploch je v Česku relativně málo. Většinu vodních ploch tvoří umělé vodní nádrže, vytvořené člověkem.

Údolní nádrže byly budovány hlavně v průběhu 20. století. Přehrazením vodních toků vznikla v zaplavených údolích velká umělá jezera, která se využívají pro vodohospodářské účely (ochrana před povodněmi, úprava průtoku v řekách apod.), zásobování obyvatelstva, průmyslu a zemědělství vodou, výrobu elektrické energie nebo rekreační účely. Nejvíce vodních nádrží se nachází na Vltavě (tzv. Vltavská kaskáda).

  • Největší vodní plocha: Lipno I (4870 ha; Vltava).
  • Největší objem zadržované vody: Orlík (716,0 mil. m³; Vltava).
  • Nejdelší vzdutí: Orlík (68 km; Vltava).
  • Nejhlubší vodní nádrž: Dalešice (84 m; Jihlava).
  • Nejvyšší hráz: Dalešice (100 m; Jihlava).
  • Nejdelší hráz: Nechranice (3280 m; Ohře).
  • Největší vodárenská nádrž: Švihov (1670 ha; Želivka)
Související informace naleznete také v článku Seznam českých přehrad.

Rybníky byly budovány od 12. století zejména za účelem chovu ryb, později i jako zdroj vody pro pohon mlýnů a hamrů. Největší soustava rybníků se nachází v Třeboňské pánvi a je napájena Lužnicí a jejími přítoky.

Související informace naleznete také v článku Seznam českých rybníků.
Nejvýše položené jezero Laka

Přirozených jezer je v Česku málo a mají poměrně malou rozlohu. Nejčastěji jsou ledovcová, říční, krasová a rašelinná. Odlezelské jezero vzniklo v důsledku sesuvu půdy po velkých deštích v roce 1872.

  • Největší jezero: Černé jezero (18,4 ha; Šumava).
  • Nejhlubší jezero: jezírko v Hranické propasti (220 m je zatím největší změřená hloubka, maximální hloubka dosud není známa).
  • Nejvýše položené jezero: Laka (1096 m n. m.; Šumava).
Související informace naleznete také v článku Seznam českých jezer.

Podzemní vody[editovat | editovat zdroj]

Převážná část podzemních vod je tzv. vadózní, tj. dostává se pod povrch vsakováním srážkových vod. Jen velmi malé množství má původ v hlubinách zemského nitra (juvenilní voda). Z tohoto důvodu je podzemní voda silně ohrožena znečištěním životního prostředí na povrchu, přičemž následky znečištění se mohou vzhledem k pomalému koloběhu podzemní vody projevit s odstupem mnoha let a mohou ohrozit zásoby pitné vody i pro příští generace.

Nejbohatší zdroje podzemní vody se nacházejí v propustných usazeninách České tabule, Chebské, Českobudějovické a Třeboňské pánve a také v údolích velkých řek (např. Morava). V Česku je zřízeno 18 chráněných oblastí přirozené akumulace vod o celkové výměře 18 000 km2. Okolo vodních zdrojů jsou zřízena 3 ochranná pásma, přičemž v prvních dvou pásmech platí zákaz hnojení a užívání chemických látek v zemědělství.

Prameny minerálních vod se hojně vyskytují v oblastech tektonických zlomů a v místech dohasínající sopečné činnosti z období třetihor. Nejvýznamnější oblasti výskytu minerálních vod, spojené s lázeňstvím, se nacházejí v severozápadních Čechách (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Teplice, Bílina), ve středních Čechách (Poděbrady, Sadská), v Jeseníkách (Karlova Studánka, Velké Losiny), ale i v dalších oblastech (Teplice nad Bečvou, Luhačovice).

  • Nejteplejší a nejvydatnější minerální pramen: Vřídlo (73 °C, 1800 l/min, Karlovy Vary).
  • Nejvíce radioaktivní minerální prameny: Jáchymov.

Počasí a klima[editovat | editovat zdroj]

Podnebí v Česku je mírné a přechodné mezi oceánickým a kontinentálním. Vzhledem k převládajícímu západnímu proudění vzduchu a poloze vůči Atlantskému oceánu stoupá směrem od západu k východu kontinentální charakter podnebí. Vzhledem k relativně malé rozloze území však rozdíly mezi východem a západem a mezi severem a jihem jsou malé. Místní charakter počasí a podnebí mnohem více ovlivňuje výšková členitost a nadmořská výška. Charakteristickým znakem klimatu je výrazně vyvinuté pravidelné střídání 4 ročních období.

Největrnějším místem (průměrně 280 dní v roce vane silný vítr, 7 dní je bezvětří) a zároveň místem s největším výskytem bouřek (až 35 za rok) je Milešovka v Českém středohoří.

Roční délka slunečního svitu (tj. celková doba, kdy dopadá sluneční záření na zemský povrch bez zakrytí oblačností) je průměrně 1400 až 1800 hodin, v nížinách až 2000 hodin. Závisí na ročním období a oblačnosti. V nížinách bývá oblačnost (poměr pokrytí oblohy oblaky) nejvyšší v listopadu a prosinci, nejnižší v září a v srpnu. Na horách naopak bývá v zimě nižší než v létě.

Nejdelší souvislá řada prováděných meteorologických měření je v Klementinu v Praze od roku 1775.

Teplota vzduchu[editovat | editovat zdroj]

Průměrná roční teplota vzduchu v Česku se zpravidla pohybuje v rozmezí 5,5 až 9 °C, přičemž nejteplejší oblasti jsou nížiny, nejchladnější jsou horské oblasti. Teplota vzduchu obecně klesá se vzrůstající nadmořskou výškou – průměrně asi o 0,6 °C na 100 m), Morava je obecně teplejší než Čechy. Nejchladnějším měsícem v roce bývá leden, někdy též prosinec nebo únor (průměrná teplota: Praha -0,5 °C, Praděd -7,4 °C), nejteplejším bývá červenec, někdy též srpen (průměrná teplota: 8,2 °C Sněžka – srpen, 19,8 °C Hodonín).

Srážky[editovat | editovat zdroj]

Množství srážek stoupá s nadmořskou výškou, je však ovlivňováno i polohou místa vzhledem horským hřbetům. Srážky přináší především vlhké proudění oceánského vzduchu ze západních směrů (západní, severozápadní, jihozápadní), proto jsou místa ležící na závětrné straně hor podstatně sušší (např. tzv. srážkový stín Krušných horŽatecko, Rakovnicko, Kladensko, Dolní Poohří) než návětrné svahy pohoří (Bílý Potok v Jizerských horách, Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech). Nejvíce srážek v roce obvykle připadá na červen nebo červenec, nejméně srážek pak na leden nebo únor. Rovnoměrnější rozložení srážek během roku je ve vyšších polohách. S nadmořskou výškou stoupá podíl sněhových srážek (asi 1/4 v nížinách, více než polovina nad 1000 m n. m.).

Průměrná relativní vlhkost vzduchu se pohybuje v rozmezí 60–80 %.

  • Největší průměrný roční úhrn srážek (nejdeštivější místo): Bílý Potok (1705 mm), ve Slezsku Lysá hora (1532 mm).
  • Nejnižší průměrný roční úhrn srážek (nejsušší místo): Libědice (410 mm; okres Chomutov).
  • Největší naměřené denní srážky: 345 mm za 24 hodin (Bedřichov-Nová Louka, 29.–30. 7. 1897; Jizerské hory).
  • Největší naměřený měsíční úhrn srážek: 811,5 mm (Lysá hora, červenec 1997 – vydatné srážky způsobily rozsáhlé povodně na Moravě a ve Slezsku).
  • Největší naměřený roční úhrn srážek: 2202 mm (Kořenov-Jizerka, 1926; Jizerské hory).
  • Nejnižší naměřený roční úhrn srážek: 247 mm (Velké Přítočno, 1933; okres Kladno; a Skryje, 1959; okres Rakovník).
  • Nejvíce dnů se sněhovou pokrývkou: průměrně 186 dnů (Sněžka).
  • Nejvyšší naměřená sněhová pokrývka: 380 cm (Lysá hora, 19. 3. 1924).

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ochrana přírody v Česku.

Krajina v Česku byla lidskou činností v průběhu staletí výrazně změněna, na mnoha místech i značně poškozena (např. těžbou surovin, průmyslovou a zemědělskou činností atd.). V současnosti existují zákony na ochranu životního prostředí, které platí všeobecně. Kromě toho se zvýšená ochrana a péče věnuje ekologicky cenným lokalitám, relativně málo poškozeným lidskou činností.

Na území Česka se nacházejí zvláště chráněná území o celkové rozloze 11 924,4 km2 (1999), což představuje 15,1 % území. Podle velikosti se dělí na:

Kromě zvláště chráněných území se vyhlašují také přírodní parky a památné stromy, které vytvářejí významné krajinné prvky. Chráněné jsou i vzácné druhy rostlin a živočichů, které se dělí do 3 kategorií: druhy ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené.

Největší národní park v Česku je Národní park Šumava (683,3 km2). Největší chráněná krajinná oblast v Česku je Beskydy (1197 km2). Nejstarší chráněné území v Česku je od roku 1838 Žofínský prales a zároveň to je nejstarší přírodní rezervace v Evropě. Nejstarší chráněná krajinná oblast v Česku je od roku 1955 Český ráj. Nejstarší národní park v Česku je od roku 1963 Krkonošský národní park.

Rostlinstvo[editovat | editovat zdroj]

Území Česka náleží ke středoevropské oblasti, která je křižovatkou proudů šíření rostlinných druhů, z čehož plyne velká druhová rozmanitost. Vzhledem k velké členitosti reliéfu se zde setkáváme s různorodými biotopy s relativně malou rozlohou. Asi 20 % rostlinných druhů je v české krajině nepůvodních, zavlečených člověkem.

Fytogeografické členění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Fytogeografické členění Česka.

Botanicky se území Česka člení do 3 fytogeografických oblastí, které zahrnují 99 fytogeografických okresů:

  • Termofytikum je charakteristické výskytem převážně teplomilné květeny.
  • Mezofytikum představuje přechod mezi teplomilnými a chladnomilnými rostlinnými druhy a zabírá největší část území Česka.
  • Oreofytikum tvoří horské oblasti s převládající chladomilnou květenou.

Lesy[editovat | editovat zdroj]

Lesy v současné době pokrývají asi 1/3 území Česka cca 25 000 km2. V minulosti byly značně změněny lesnickou činností. Na území Česka proto dnes téměř nenajdeme původní lesy. V druhové skladbě lesa převažují uměle vysázené smrkové monokultury.

Druhová skladba českých lesů je následující: smrk (55 %), borovice (18 %), dub (6 %), buk (5 %), modřín (3 %), bříza (3 %), olše (1 %), ostatní dřeviny (9 %).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Česka.
Související informace naleznete také v článku Seznam států světa podle počtu obyvatel.
Související informace naleznete také v článku Seznam států světa podle hustoty zalidnění.
  • Počet obyvatel: 10 501 197 (77. na světě, 30. září 2009)[4]
  • Hustota zalidnění: 131/km² (77. na světě)

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Převážná většina obyvatelstva (90,42 %) se hlásí k české národnosti. Dále je zde zastoupena národnost moravská (3,72 %), slovenská (1,89 %), polská (0,51 %), německá (0,38 %), ukrajinská (0,22 %), vietnamská (0,17 %), slezská (0,11 %), romská (0,11 %) a další (2,47 %). (Stav v roce 2002)

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (1a – severovýchodočeská podskupina, 1b – středočeská podskupina, 1c – jihozápadočeská podskupina, 1d – českomoravská podskupina
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti
Související informace naleznete také v článku Čeština.

Úředním jazykem je čeština, kterou většina obyvatel používá jako svůj mateřský jazyk. Nářečí češtiny se dělí na česká, středomoravská (hanácká), východomoravská (moravskoslovenská) a slezská. Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci jsou nářečně různorodá.[5]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

V Česku je vysoký podíl obyvatelstva bez vyznání (59 %), nejvyšší mezi zeměmi střední a západní Evropy. Převládajícím náboženstvím je římskokatolické (27 %).

Sídla[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam českých měst podle velikosti.

Ve městech žije asi 71 % populace. Ke 14. 11. 2007 bylo na území Česka celkem 587 měst (z toho 19 statutárních). V Česku je celkem 6248 obcí.

  • Největší město: Praha (1 188 126 obyvatel, 31. 12. 2006).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Česka.

Těžba[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Těžba v Česku.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zemědělství v Česku.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Průmysl v Česku.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha : Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a DemoArt, 2005. 147 s. Dostupné online. ISBN 80-86746-02-X.  
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakl. Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X. S. 393.  
  • KLÍMOVÁ, E., et al. Rekordy České republiky: Příroda. Bratislava : Mapa Slovakia, 2001. ISBN 80-8067-025-0.  
  • SLAVÍK, B., et al. Květena ČR. 2. vyd. Svazek 1. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0643-5. S. 103–126.  
  • ŠÁRA, P.; TESAŘÍKOVÁ, P. Školní atlas Česká republika a Evropa. Vizovice : SHOCart, 2005. ISBN 80-7224-247-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Délky hranic na portal.gov.cz
  2. V Česku naměřili nejvyšší teplotu v historii: 40,4 stupně [online]. Praha: Seznam.cz, rev. 2012-08-20, [cit. 2012-08-20]. Dostupné online. (česky) 
  3. 40,4 stupně. V Dobřichovicích padl absolutní český teplotní rekord [online]. Praha: Mafra, rev. 2012-08-20, [cit. 2012-08-20]. Dostupné online. (česky) 
  4. Obyvatelstvo [online]. Praha: Český statistický úřad, rev. 2007-12-14, [cit. 2007-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  5. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]