Druhá studená válka

Rozmístění amerických a ruských vojenských základen v roce 2014

Druhá studená válka nebo nová studená válka je označení politického konfliktu mezi Ruskou federací a západními státy a uskupeními, především Spojenými státy americkými (USA), členy NATO a Evropskou unií (EU).

Někteří komentátoři o nové studené válce začali mluvit už v souvislosti s napětím vznikajícím během války v Jižní Osetii v roce 2008, kdy Rusko intervenovalo ve vnitrostátním konfliktu v sousední Gruzii. Nové úrovně dosáhl tento konflikt v důsledku ukrajinské krize od roku 2013 a zejména v roce 2014. Během událostí na Ukrajině připojila Ruská federace k Rusku území Krymu včetně Sevastopolu, přičemž tento krok odůvodnila posvátností tohoto území pro veškerý ruský lid a nutností ochrany ruského obyvatelstva před politikou vlády Arsenije Jaceňuka. Rusko vojensky a politicky podporuje separatisty ve válce na východní Ukrajině. Ruskou vojenskou podporu separatistů v Doněcké a Luhanské oblasti stejně jako průběh anexe Krymu lze označit za vedení tzv. hybridní války.

Západní státy se obávají, že by se Rusko po své intervenci na východní Ukrajině mohlo pokusit obsadit pobaltské státy, kde jsou rovněž silné ruské menšiny, a to přesto, že všechny tři státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) jsou členy Severoatlantické aliance (NATO) a stojí pod její ochranou.

Rusko naproti tomu obviňuje Západ a především Spojené státy z vytváření unipolárního světa a vnucování svého diktátu ostatním zemím včetně Ruska namísto vzájemné spolupráce. Cílem USA je podle Ruska zamrazit stav světa po rozpadu Sovětského svazu a získat pro sebe politické a ekonomické výhody. Rusko tyto snahy, které označuje za novou studenou válku, odmítá a jako příklad multilaterality světa dává mj. partnerství Ruska a Číny.

Rusko a zahraniční politika

Rusko se podle britského ministra zahraničí Philipa Hammonda odklonilo od dodržování všeobecně uznávaných norem chování a začalo porušovat pravidla mezinárodních vztahů, což podle něj představuje výzvu a hrozbu pro všechny. Stažení ruských sil v Sýrii přirovnal k situaci, kdy manžel přestane bít svojí ženu. Podle Petra Pavla, předsedy vojenského výboru NATO, má Rusko velmi významné vojenské schopnosti, na kterých staví svoji mezinárodní politiku a které používá často v rozporu s uznávanými mezinárodními pravidly. Rusko podle něj posunulo hybridní válku na novou, komplexnější úroveň a velice dovedně využívá propagandu jako důležitý nástroj. Tato propaganda má mnohem větší dosah i efektivitu než propaganda sovětská a jejím cílem je, aby člověk nenacházel žádnou jistotu a aby nevěděl, čemu vlastně věřit. Toho je dosahováno prostřednictvím relativizování pojmů pomocí šíření polopravd. Ruská propaganda se oproti sovětské nesoustředí na vyzdvihování kvalit svého systému, ale na kritiku systému ostatních.

Rusko-gruzínská válka

Podrobnější informace naleznete v článku Rusko-gruzínská válka.

V roce 2008 proběhla v Gruzii krátká válka, během níž po gruzínském útoku na pozice jihoosetinských a ruských ozbrojených sil obsadila ruská armáda část gruzínského území a následně Rusko uznalo dvě separatistické autonomní republiky v Gruzii jako samostatné státy. Tehdejší premiér Vladimir Putin obvinil Spojené státy americké, že jsou zodpovědné za eskalaci tohoto konfliktu. Spekulovalo se o tom, že podpora Gruzie vládou prezidenta George W. Bushe měla mj. za účel argumentativně zvýhodnit prezidentského kandidáta Republikánské strany Johna McCaina. Někteří komentátoři začali již tehdy mluvit o druhé studené válce mezi Ruskem a Západem.

K NATO se od znovusjednocení Německa připojilo 12 nových členských států

V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po znovusjednocení Německa.

Podněstří

Na území Moldávie, zejména však v Podněstří, žije třicetiprocentní menšina etnických Rusů. V roce 1990 se Podněstří fakticky odtrhlo od Moldávie (západní státy však tuto separaci neuznaly), mj. z obavy ze spojení země s Rumunskem. V roce 1992 byla svedena krátká válka mezi Podněstřím a Moldávií se 700 obětmi na životech. Ve válce pomáhaly na straně Podněstří ruské jednotky, které v zemi zůstávají doposud. V roce 2008 tam bylo asi 1200 ruských vojáků. Tehdejší prezident Ruska Dmitrij Medveděv se v srpnu 2008 krátce po válečných událostech v Gruzii setkal s moldavským prezidentem Vladimirem Voroninem a sdělil mu, že jeho země si má na Podněstří nechat zajít chuť a že toto varování se týká i dalších Gruzii podobných případů. Prohlásil také, že „Rusko se nebojí perspektivy studené války, ale nechce ji,“ a že Rusko nehodlá vojensky zasahovat v dalších konfliktech bývalého sovětského prostoru. Už tehdy se ale s obavami ozvala například Ukrajina. Společným rysem obou dvou konfliktů - moldavského a ukrajinského - je či byla snaha obou zemí začlenit se do NATO. Pozice moldavské vlády v této otázce je však v současné době nejasná.

Rusko a ukrajinská krize

Podrobnější informace naleznete v článcích Ukrajinská krize a Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost).

Ruská státní a provládní média se často zaměřují na analýzy vývoje vztahů Ruska a Západu. Podle nich chce dekadentní Západ omezit nebo dokonce zlikvidovat vzrůstající ruskou hospodářskou a vojenskou sílu. Objevuje se v nich také tvrzení, že Spojené státy americké a Evropská unie zavinily vznik celého ukrajinského konfliktu. Ukrajinská vláda je podle nich fašistická a na východě vlastní země utlačuje a vraždí ruskojazyčné obyvatelstvo. Tuto rétoriku pak v Evropské unii přejímá část politického spektra a mnozí účastníci internetových diskusí.

Unipolární, bipolární a multipolární svět

Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil v únoru 2015, že Ruské federaci nevyhovuje jednopolární svět v čele s USA, ve kterém je Rusku blokován hospodářský rozvoj.

„	Válku, díky Bohu, nemáme. Ale zcela jasně existuje snaha zamezit různými prostředky našemu rozvoji, existuje snaha 'zmrazit' světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu Sovětského svazu a v jehož čele je jediný nepochybný vůdce, který jím chce zůstat. Chce jím zůstat ve víře, že on může vše a ti druzí mohou jen to, co on jim dovolí a co je v jeho zájmu.	“
— Vladimir Putin

Putin již v říjnu 2014 obvinil Spojené státy, že chtějí oživit politická schémata z dob první studené války. Podle něj USA podnikají diktátorské pokusy o manipulaci veřejného mínění a řídí se právem silnějšího s cílem ovládnout svět a získat pro sebe politické a ekonomické výhody, což podle něj přináší přesně opačný efekt, a sice protitlak a odvetné akce. Kvůli absenci sytému vzájemných závazků a dohod mezi mocnostmi prý vzniká světová anarchie a s ní stoupá pravděpodobnost vzniku konfliktů s přímou či nepřímou účastí mocností. Vznik ukrajinské krize je podle něj jen jedním z mnoha příkladů takových postupů.

V lednu 2015 se ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vyjádřil, že Západ si ve světě za každou cenu snaží udržet vedoucí pozici. Spojené státy podle něj razí filosofii „my jsme číslo jedna“ a namísto spolupráce volí diktát. Rusko podle něj ale novou studenou válku nechce a nepřipustí a jako výrazný prvem mezinárodní stability uvedl partnerství Rusko – Čína.

Ochrana ruských menšin v zahraničí

Proruské obyvatelstvo v Doněcku vyjadřuje podporu separatistům, 24. dubna 2015

Putinův poradce Sergej Markov uvedl, že Rusko brání své menšiny před rusofobií a rasismem vládnoucí elity na Západě, která podle něj zapříčinila mj. vznik ukrajinské krize. Na Ukrajině podle něj vládne ultranacionalistický, fašistický teror ukrajinské junty a Rusko musí trpící Rusy zachránit. Na územích, kde operují ruští vojáci, podle něj vládne demokracie a svoboda slova. Ruský prezident Vladimir Putin označil současnou ukrajinskou vládu za dědice Stepana Bandery a jeho bojovníků z Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Bandera je v Rusku vnímán jako kolaborant s nacistickým Německem. V lednu 2015 vysoce postavený ruský diplomat odsoudil pochod na počest 105. narozenin Stepana Bandery uspořádaný v centru Kyjeva.

Ruská propaganda cílí také na početné ruské menšiny v Pobaltí a Rusko jim podává pomocnou ruku. Markov měl podle televizní stanice ČT24 prohlásit, že Estonsko a Lotyšsko mají všechny důvody obávat se „ruské agrese“, protože tyto země podle něj uplatňují represivní přístup vůči ruské menšině. V Estonsku ruská menšina tvoří 25 procent obyvatel, v Lotyšsku 27 procent a na Litvě 5 procent. Podle švédské televize SVT, která rozhovor původně přinesla, záleží na tom, zda tuto „propagandu“ Rusové v Pobaltí přijmou. Příslušnící ruské menšiny v Lotyšsku a Estonsku jsou často v postavení občanů druhé kategorie bez základních občanských práv, tedy tzv. neobčanů. Jenom v Lotyšsku žije 300 000 neobčanů. Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.

V roce 2015 došlo na Ukrajině k sérii vražd a podivných sebevražd prorusky orientovaných novinářů, opozičních politiků a bývalých vysoce postavených členů Strany regionů prezidenta Janukovyče. Jednou z obětí byl například novinář a kritik současné ukrajinské vlády Oles Buzyna. Motiv těchto vražd není známý.

Nálada v ruské společnosti

Podrobnější informace naleznete v článku Putinismus.

Demonstranti v Doněcku protestují proti nové ukrajinské vládě s ruskými vlajkami a transparentem proti NATO, 9. března 2014

Ruské státní televizní stanice, které sleduje 94 procent obyvatel, podle ruského sociologa Borise Dubina šíří v poslední době (2014) „strach z okolního světa, který nerozumí složité ruské povaze“. Z pořadů vyplývá pocit, že Rusové jsou jiní, složitější, lepší, s výjimečnou historickou zkušeností. Putin je pak se svými postoji, které jsou pro většinu ostatního světa nepřípustné, pro Rusy hrdinou. Když např. Putin tvrdí, že na Ukrajině ruští vojáci nejsou, všichni včetně Rusů podle Dubina vědí, že to není pravda, ale část Rusů to považuje za povolenou a geniální válečnou lest. Pohrdání druhými je vnímáno jako projev hrdosti a nezávislosti svébytného ruského národa. Narcismus ovládá státní, občanskou i vojenskou politiku v Rusku.

Historik Alexej Kelin si myslí, že Rusové vnímají více emocionálně než Evropané, což je důsledkem toho, že se jim ještě nepodařilo dohnat Evropu ve všech směrech a zbavit se definitivně následků mongolské nadvlády, o což se snaží od dob Petra Velikého. Ruská elita podle něj byla vždy daleko od poddaných a neexistovala žádná občanská zkušenost, jen v roce 1917 byla procarská elita vystřídána bolševickými demagogy. Mocnáři si od té doby jen udržovali stav okolnostmi vynucené loajality poddaných. Poddanství je přitom voliči vnímáno jako ochranářství a privilegia mocných jako přirozenost. Současný stav voličstvu vyhovuje a jen 20 procent Rusů se účastní politického života.

Ostře se na téma Putinova režimu vyslovoval Boris Němcov jakožto jeden z hlavních ruských opozičních předáků. 80 procentní podporu Rusů Putinovi přikládá tomu, že Putin „systematicky Rusům vymýval mozky.“ Vyvolal u nich pocit méněcennosti vůči Západu, nenávist k cizincům, pocit, že je potřeba obnovit sovětské pořádky, a také víru, že lze svět ohromit pouze násilím, agresí, silou a strachem. Propaganda Goebbelsova stylu, kdy je apelováno na city a jedná se podle hesla „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou,“ cílí na prosté lidi a je podle Němcova účinná. Stojí za ní podle něj také generální ředitel Prvního kanálu Konstantin Ernst nebo vedoucí provládní agentury Rusko dnes Dmitrij Kiseljov. Rusko se podle Němcova pomalu mění v jakýsi hybridní fašistický stát využívající některé fašistické prvky. Národnostní menšiny, jazyk a kulturu používá k rozkladu okolních států zevnitř a používá proti nim i proti vlastním lidem zločinné metody. Podle Němcovova odhadu bude Putin krizi na Ukrajině spíše prohlubovat a bude dále investovat značné finanční prostředky do modernizace armády. 27. února 2015 byl Němcov zastřelen neznámým pachatelem v centru Moskvy, dva týdny po tom, co vyjářil obavy z toho, že ho prezident Putin nechá kvůli svým kritickým postojům zabít. Vykonavatelé byli dopadeni, ale objednatel vraždy je dosud nejasný (2016).

Mediální propaganda řízená Kremlem

Podrobnější informace naleznete v článcích Putinismus, Armáda trollů a Ruská propaganda.

Zpravodajský server colta.ru přinesl v září 2015 svědectví několika novinářů z ruských televizí, mezi nimi např. televizního producenta Stanislava Feofanova nebo nejmenovaného pracovníka Všeruské státní televizní a rozhlasové společnosti, která dokládají, že v obodbí vlády Vladimira Putina se začala měnit novinářská práce v Rusku a začala být ovlivňována Kremlem. Už před rusko-gruzínskou válkou byl v mediálním obrazu budován protivník Ruska, kterým byl světový kapitál zosobněný do Rothschilda, Morgana apod. a jeho negativní vliv na Rusko, především na vývoj cen ropy nebo na špatné potraviny dovážené Rusům. V období gruzínské války Kreml vytvořil konkurenční prostředí mezi televizemi, které soutěžily kdo natočí exkluzivnější reportáž o válce. Veřejnost tehdy ale válku nepodpořila.

Kreml se poučil a vytvořil sjednocený propagandistický proud. Konkurenční televize začaly spolupracovat a vyměňovat si kontakty, záběry, informace a výsledkem je podle zpovídaných novinářů mj. i 86 procentní podpora Putina. Někdy v únoru 2014 se do ruských médií z Kremlu dostala informace o nové studené válce horší než té předchozí, která nahradí dosavadní informační válku.

V období krymské krize byla tato sjednocená strategie vyzkoušena naplno. Kreml vydal zadání, že každý den bude natočena reportáž, jak právě nyní Krym prosperuje a roste blahobyt a radost staronových ruských občanů. Na nižších úrovních nevznikají žádné diskuse, zadání se plní mlčky. Podobně funguje zpravodajství z Luhanské a Doněcké oblasti, kde navíc působí válečný efekt, se kterým Kreml dopředu počítá.

Podmanění státních médií Kremlu v praxi probíhá tak, že nejužší vedení stanic, ředitelé a šéfredaktoři odjíždějí každý pátek do Kremlu, kde se radí o propagandistické televizní strategii. Plán je přesný a vše je rozepsáno, zadáno je jakého pozvat experta k jaké debatě apod.

V období ukrajinské krize a následné války už tato mašinérie jela naplno a zaznamenávala neuvěřitelná čísla sledovanosti. TV Rossija 24 zaznamenala trojnásobný vzrůst sledovanosti oproti stavu před válkou. Novináři pochopili, že na vlně této propagandy mohou vydělat peníze a vybudovat si kariéru, i proto jim Kremlem zinscenovaná role mnohdy vyhovuje.

Propagandistické pokřivování skutečností během ukrajinské krize

Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská krize.

Ruská média často pokřivují fakta ve svých reportážích o ukrajinské krizi nebo z tajení ruské techniky na povstalecké straně. Podle internetového deníku Echo24 je ruská propaganda v souvislosti s válkou na východní Ukrajině velmi intenzivní a její dosah je ohromný. Deník ji dokonce označil jako „ruské lži“, podobně jako Lidovky.cz.

Server Echo24 odkázal na slovenský Denník N, který přinesl seznam aktivisty Juraje Smetany. Tento seznam obsahuje údaje o internetových stránkách, které propagandu ruských médií tlumočí v prostředí českého a slovenského internetu. Podle Smetany jsou tyto weby sice většinou anonymní, ale působí „profesionálním dojmem“. Často mají kromě toho společné to, že celkově líčí Rusko jako zdravou duchovní zemi, kdežto v západních zemích je podle nich morálně rozvrácená společnost.

Součástí ruské propagandy je propagační projekt v dimenzi multimiliónové dolarové operace armáda trollů (rusky Веб-бригады, v anglických médiích běžně označovaná jako troll army). Jedná se o státem financované internetové loutkové týmy komentátorů napojené na ruskou federální službu bezpečnosti, kteří se pomocí loutkových účtů podílí na ruských i mezinárodních webových blozích a internetových diskuzích s cílem šířit proputinovskou a proruskou propagandu. Převážně je využíván systém opačné cenzury založený na principu, že pokud není možné informace cenzurovat, je možné čtenáře "zahltit odpadem konspiračních teorií a pomluv".

Dalším fenoménem ruské propagandy je tvorba zinscenovaných scén obětí ukrajinské vlády. Za asistence kamer ruských televizí Syřanka z Damašku Maria Cypko již několik let natáčí zfalšované scény, ve kterých v různých převlecích a účesy vystupuje pokaždé jako jiná "oběť ukrajinské vlády". Ruští propagandisté tuto „plačku k pronájmu“ využívají znovu a znovu a je jim jedno, že její vystoupení jsou médii dobře zdokumentovaná, takže se stejně ukáže, že jde o lež.

Na rozmach ruské propagandy v Česku upozornila i BBC. V Česku vznikla velká skupina profesionálně vypadajících zpravodajských webů, které prezentují ruská stanoviska a dávají velký prostor ukrajinské krizi. Mají nepřehlednou vlastnickou strukturu a vyvstává tak otázka, kdo je financuje. Podle těchto webů je například ukrajinská vláda označována jako fašistická a Spojené státy podle nich plánují ovládnout svět. České stránky ruské oficiální zpravodajské služby Sputnik (bývalý Hlas Ruska) uvádí zprávy s titulky jako „Ruská armáda je nejsilnější v Evropě“ nebo „Obama nenávidí Rusko“. Při průjezdu konvoje Američanů přes Českou republiku si ruské televize všímaly jen negativních informací a některé informace naopak zatajovaly. Podle dvou ze čtyř průzkumů od STEM/MARK a Phoenix research on-line většina Čechů proti konvoji nic neměla, podle třetího od SANEP byly tábory příznivců a odpůrců vyrovnané a podle čtvrtého od Medianu bylo 38 % lidí pro konvoj a 25 % proti, ruská média ale informovala o tom, že Češi jsou proti konvoji a masově protestují. Ještě silnější propaganda v ruštině je z Ruska cílena na pobaltské ruské menšiny.

Obhajoba invaze roku 1968 ruskou státní televizí

Terčem ruské propagandy se stalo i Česko a Slovensko, když ruská státní televize Rossija 1 v roce 2015 natočila lživý film Varšavská smlouva. Odtajněné stránky (rusky Варшавский договор. Рассекреченные страницы), ve kterém mimo jiné svalila odpovědnost za invazi vojsk do Československa v roce 1968 na pražskou opozici a její „údernou sílu“ klub politických vězňů K 231, jehož členy film označil za odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty a nepřátele československého lidu, kteří chtěli vytvořit situaci beztrestného teroru a vyvolat ozbrojené srážky a krveprolití.

Obviňování Západu z útoků na ruské území

Ředitel ruské Federální služby pro kontrolu narkotik Viktor Ivanov v červenci 2015 obvinil Západ, že může za drogovou epidemii, prostřednictvím které se západní tajné služby pokoušejí destabilizovat zemi. Na území Ruska byl podle jeho slov „proveden skutečný útok s použitím nového narkotika vykazujícího známky bojové otravné látky.“ Speciální jedy do drog podle něj vyvíjejí vědecké ústavy ve Spojených státech a Velké Británii a pod vlivem drog byly i davy protestujících na ukrajinském Euromajdanu, kteří strhli Janukovyčův režim.

Zneužívání zahraničních novinářů

Prokremelská propaganda stále častěji zneužívá novináře z různých částí světa, kterým připisuje autorství informací, které se nezakládají na pravdě. Stále více zahraničních novinářů zjišťuje, že jejich jména byla zneužita prokremelskou propagandou. Po dementování některá média zprávu stáhnou nebo alespoň zpochybní, jiné proruské servery ji šíří dál. Později se situace opakuje u jiného novináře.

Alternativní či nelineární válka

Proti některým zemím EU a evidentně i proti České republice vede Moskva alternativní či nelineární válku. Je to válka, v níž se Kreml snaží prostřednictvím masivní propagandy v médiích a hlavně na sítích zmanipulovat veřejné mínění. Velkými finančními projekty ovlivňuje ekonomiku a daně, ale intenzívním zpochybňováním demokratických principů i politiku zemí, o nichž si Kreml myslí, že by měly patřit do sféry jeho vlivu.

Reakce Západu

Vojenská obrana na východě Evropy

Z NATO se nejvíce destabilizačních snah Ruska obávají pobaltské státy, které byly půl století součástí Sovětského svazu a mají početné ruské menšiny (Estonsko 25 procent, Lotyšsko 27, Litva 5 procent). Vojenská síla těchto států je přitom malá. O problematice ruských menšin v Pobaltí na konci roku 2014 otevřeně mluvil například Putinův poradce Sergej Markov. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė uvedla, že v případě napadení agresorem by Litva byla schopná se sama bránit 72 hodin, což by mělo stačit na to, aby spojenci Litvě přišli na pomoc. Na začátku března 2015 posílily obranyschopnost Litvy, Lotyšska a Estonska Spojené státy na určitou dobu tím, že do oblasti poslaly 3000 vojáků a přes 100 kusů těžké vojenské techniky včetně tanků M1 Abrams, BVP M2 Bradley a vozidel Humvee. Cílem této akce, která byla v březnu 2015 ukončena, bylo podle armádního generála Johna O'Connora odradit Rusko od případných hrozeb v této oblasti. Severoatlantická aliance také hodlá v oblasti vytvořit jednotku rychlého nasazení s 5 tisíci muži a šesti velitelskými centry nejen v Pobaltí, ale i v dalších státech východní Evropy (mj. v Polsku).

6. května 2015 začalo v Litvě vojenské cvičení s názvem Úder blesku. Účastní se ho 3000 vojáků s cílem odvrátit případný útok ruských neoznačených vojáků a separatistů na nový litevský plynový terminál, budovy místní samosprávy, sklady a letiště podle krymského scénáře. Nadále probíhalo také cvičení Zaibo Kiritis v Lotyšsku se 3000 vojáky včetně amerického 7. pěšího pluku Cottonbaler a americké těžké techniky, která dorazila v březnu. Njevětší cvičení se konalo v Estonsku, kde cvičilo 13 tisíc vojáků a příslušníků polovojenské Estonské obranné ligy, čtyři americké tanky Abrams a belgická, britská a německá proudová letadla. 4. května pak zahájilo NATO v Severním moři největší protiponorkové cvičení Dynamic Mongoose. Jedenáct zemí na něj vyslalo 5000 vojáků a námořníků, třináct lodí a čtyři ponorky a cílem cvičení je uniknout odhalení a torpédovat cizí lodě. Mezi účastníky poprvé v historii figuruje i neutrální Švédsko.

Ačkoliv je Pobaltí součástí NATO, aliance v současnosti nedokáže úspěšně bránit toto území v případě útoku ze strany Ruska. Podle simulací Think-tank Rand z léta 2014 až jara 2015 by v případě útoku podle krymského scénáře trvalo ruským jednotkám dobýt území za 36 až maximálně 60 hodin. Jako záminka hypotetické invaze model uvažoval ruskojazyčnou menšinu v Estonsku a Lotyšsku. Alianční síly by musely při obraně projít hrdlem mezi Běloruskem a Kaliningradskou oblastí, které by pravděpodobně bylo přiškrceno ostřelováním dělostřelectva a bombardováním. K hlavním městům Rize a Talinu to mají přitom dále než Rusové od ruských hranic. Studie Rusům přiřkla podle vzorce nasazení Ruských sil na Ukrajině, kdy tehdy každá zapojená armáda vyčlenila uskupení na úrovni praporu, 25 praporů mechanizované, motorizované a námořní pěchoty a parašutistů, 10 praporů dělostřelectva, pět praporů raketometů země-země a vrtulníky Mi-24. Všechny jednotky ze západního vojenského okruhu a z Kaliningradské oblasti. Proti nim stálo 7 praporů estonské a lotyšské lehké pěchoty, 4 prapory litevské pěchoty, 1 prapor britských parašutistů, 2 prapory americké výsadkové pěchoty, 1 prapor obrněnců Stryker a útočné helikoptéry. Víc jednotek se během sedmidenní uvažované eskalace nestihlo zapojit. Převaha Rusů v modelu byla zřetelná. Rusové mají jednotky mobilní a obrněné, estonská a lotyšská pěchota by se nestihla ani stáhnout a byla by zničena na místě. Západu nestačilo ani silné letectvo. Výsledkem studie je doporučení investovat 2,7 mld. USD ročně do obrany Pobaltí. NATO některé kroky na posílení obrany těchto států už podniklo, ale v současnosti stále na obranu před případnou invazí nestačí.

Posílení vlivu Ruska na západě jeho hranic se bojí ale také dosud neutrální členové programu Partnerství pro mír Finsko a Švédsko, které začaly v létě 2014 uvažovat o nějaké formě partnerství s NATO. V reakci na to uvedl Sergej Markov, že by mohlo tímto krokem Finsko způsobit třetí světovou válku ai před takovými snahami Finsko nepřímo varoval i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Finský prezident Sauli Niinistö přitom novinářům řekl, že země by při napadení Ruskem neměla žádnou šanci se ubránit.

Obrana před ruskou propagandou

Evropská unie přišla v březnu 2015 s plánem do června stanovit způsob, jak bojovat proti ruské dezinformační kampani. V lednu problematiku nebezpečí ruské propagandy probírali na svém setkání ministři zahraničí Evropské unie. Už dříve zazněla možnost vzniku unijní ruskojazyčné televize. Diplomaté zdůrazňují, že je potřeba na ruskou propagandu odpovídat nikoliv vlastní propagandou, ale podáváním kvalitních informací.

Nepřiměřené soudy některých představitelů NATO

V březnu 2015, po uzavření příměří v Minsku mezi proruskými separatisty v Donbasu a ukrajinskou vládou, němečtí představitelé z okruhu kancléřky Merkelové kritizovali vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za "nepravdivá tvrzení a přehnané soudy" o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině, které podle nich zbytečně vyhrocují ukrajinskou krizi a ohrožují důvěryhodnost NATO. Podle anglickojazyčného internetového vydání německého zpravodajského magazínu Der Spiegel generál Breedlove v posledních měsících mnohokrát veřejně varoval před hrozící ruskou invazí nebo před přítomností vysokého počtu ruských vojáků na Ukrajině, a pokaždé se podle německé rozvědky jeho informace ukázaly jako přehnané nebo nepravdivé. Znepokojení nad výroky generála Breedlova vyjádřili i někteří velvyslanci členských států při NATO.

Ukrajinská krize a eskalace napětí

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost).

Rusko na Ukrajině intervenovalo nejprve na poloostrově Krymu, který následně anektovalo. Potom se zapojilo do války na východní Ukrajině, kde dosud ruské jednotky operují a vedou hybridní válku. Přítomnost Ruska na Krymu mimo své základny už Rusko po několikaměsíčním popírání přiznalo. Ohledně konfliktu na východní Ukrajině Rusko ale přes četné důkazy stále trvá na tom, že jsou nasazeni maximálně jen ruští dobrovolníci. Způsob, jakým jsou regulérní ruští vojáci prohlášeni pro účely nasazení na Ukrajině za dobrovolníky, na svém příkladu z Debalceva popsal těžce popálený ruský burjatský tankista Dorži Batomunkujev. Západ se snaží podpořít Ukrajinu a odradit Rusko od agrese a podpory proruských separatistů pomocí sankcí.

Odkazy

Související články

• Sestřelení ruského bombardéru Suchoj Su-24 24. listopadu 2015

Portály: Politika | Válka | Rusko | Evropská unie | Spojené státy americké