Klasifikace zahrnuje body získané na okruzích ATP a ITF za předchozích 52 týdnů, čímž byla v tenise oficiálně zakotvena pozice „světové jedničky“. První vydání singlového žebříčku proběhlo 23. srpna 1973.[3] Deblový žebříček byl poprvé zveřejněn 1. března 1976. Pro hráče dvouhry a jednotlivce ve čtyřhře jsou sestavovány samostatné vydání klasifikace.
Na základě pořadí se hráči kvalifikují do jednotlivých turnajů různé úrovně. Z postavení se také vychází při nasazování v soutěži. Především masmédii je žebříček používán jako snadný způsob poměřování úrovně jednotlivých tenistů.
Vedle průběžného 52týdenního žebříčku pro nasazování do turnajů existuje také klasifikace ATP Race (tzv. Race to [city] – závod do [města]), která je na začátku každé nové sezóny – v lednu – anulována. Jedná se o žebříček dvouhry a párů. ATP Race je rozhodující pro účast nejlepších singlistů a deblových párů na závěrečném turnaji kalendářního roku ATP Finals – Turnaji mistrů.
Od srpna 1973 bylo světovými jedničkami 29 singlistů, z nichž 17 zakončilo na této pozici sezónu. Po postupu do semifinále na French Open se v červnu 2024 na vrchol dvouhry dostal 22letý Jannik Sinner, který této pozice dosáhl vůbec jako první italský singlista bez ohledu na pohlaví.[4] Ve čtyřhře se na prvním místě od března 1976 vystřídalo 64 deblistů včetně 12 párů. Po Wimbledonu se v červenci 2024 do čela klasifikace vrátili členové páru, Španěl Marcel Granollers a Argentinec Horacio Zeballos, kteří na pozici jedniček zahájili druhé období.[5]
ATP vznikla jako odborová organizace v roce 1972. Iniciátory založení se stali Jack Kramer, Cliff Drysdale a Donald Dell. Význam organizace vzrostl po Wimbledonu 1973, který 81 členů bojkotovalo.[6] Dva měsíce poté, během srpna, byl zaveden bodový žebříčkový systém k objektivizaci účasti a nasazování hráčů na turnajích.[7]
Nový systém žebříčku ATP byl rychle implementován do mužského tenisu.[8] Zatímco drtivá většina členů ATP se vyslovila ve prospěch objektivního přístupu na turnaje podle klasifikace, první světová jednička ATP Ilie Năstase se vyjádřila kriticky, protože „každému bylo přiděleno číslo visící nad dalšími,“ což mezi tenisty vedlo k více konkurenční a méně kolegiální atmosféře.[9]
Původní kritéria k sestavování žebříčku ATP, s týdenní periodicitou až od poloviny roku 1979, vycházela ze zprůměrování bodových výsledků hráče na všech turnajích. V průběhu 80. let byla metodika několikrát revidována.[7][8] Od sezóny 1990, kdy ATP získala dominantní postavení a kdy vznikl okruh ATP Tour, byla žebříčková kritéria nahrazena systémem nejlepších výsledků po vzoru soutěžního alpského lyžování.[8] Původně se započítávaly nejlepší výsledky ze čtrnácti událostí. V roce 2000 došlo k rozšíření na osmnáct turnajů.[8] Ve dvouhře je maximální bodový zisk generován ze zápočtu povinně hraných 4 Grand Slamů, 8 Mastersů a dalších 5 turnajů v kategorii ATP 500 včetně bodově sem náležejícího Monte-Carlo Masters, což znamená maximální zisk 19 500 bodů před ATP Finals, a po jeho skončení 21 000 bodů v konečné klasifikaci. Nejvyšší hodnotu bodů na konečném žebříčku získal do roku 2009 Roger Federer, když v závěru sezóny 2006 měl 8 370 bodů. Od zavedení nového systému bodování v roce 2009 drží rekord Novak Djoković se 16 585 body v konečné klasifikaci roku 2015. Djoković rovněž vytvořil absolutní rekord maximálního počtu 16 950 získaných bodů ve vydání ze 6. června 2016.[10] V semifinále lednového Adelaide International 2023 odehrál Djoković 348. utkání proti členům první světové desítky, čímž ustanovil nový rekord. Na dalších místech k danému datu figurovali Federer (347), Nadal (288) a Lendl (258 zápasů).[11]
Žebříčky ATP a WTA byly 23. března 2020 zmrazeny v důsledku koronavirové pandemie na 22 týdnů.[12] Ženská světová klasifikace byla obnovena 10. srpna 2020 se znovurozehráním sezóny. Mužský žebříček, který vedl Novak Djoković, na ni navázal 24. srpna téhož roku s úvodním turnajem po přerušení Cincinnati Masters.
Nejdelší výpadek mezi dvěma obdobími v první světové desítce zaznamenal Gilles Simon, když v Top 10 nefiguroval 308 týdnů mezi 19. říjnem 2009 a 14. září 2015. Druhý Albert Costa dosáhl 264týdenní absence v první desítce, od 19. května 1997 do 10. června 2002.[13]
Rumun Ilie Năstase se stal 23. srpna 1973 historicky první světovou jedničkou na žebříčku ATP
Od roku 1973 se na čele singlové klasifikace vystřídalo dvacet osm tenistů – tzv. světových jedniček.[14][15] Srb Novak Djoković drží rekord v počtu sedmi sezón, jež zakončil na prvním místě. Druhý v pořadí, Američan Pete Sampras, skončil v závěrečné klasifikaci šestkrát jako jednička a navíc bez přerušení.[16] Djoković také strávil na čele klasifikace nejvyšší počet 453 týdnů.[17] Švýcaru Rogeru Federerovi patří první místo v nejdelším období bez přerušení, když vrchol neopustil 237 týdnů.[18]
Dva hráči, československý reprezentant Ivan Lendl a Chilan Marcelo Ríos, se na vrchol dostali aniž by předtím vyhráli jeden z Grand Slamů.[19] Lendl opanoval čelo 21. února 1983 a premiérový major získal na French Open 1984.[20] Rios klasifikaci ovládl 30. března 1998 a zůstává jedinou světovou jedničkou, jíž se nepodařilo dosáhnout na grandslamový vavřín.[21][22] Nejkratší dobu na tenisovém trůnu strávil Australan Patrick Rafter a to pouze jediný týden.
Španěl Carlos Alcaraz drží rekord nejmladší světové jedničky – věkem 19 let a 130 dní[23] Sezónu 2022 zakončil v 19 letech a 214 dnech jako nejmladší hráč v závěrečné klasifikaci sezóny, čímž překonal 20letého Lleytona Hewitta z roku 2001.[24] Naopak nejstarším se v tomto parametru stal Novak Djoković, když sezonu 2023 zakončil ve věku 36 let. S rozehráním Monte-Carlo Masters 2024 Djoković pokořil Federerův historický rekord nejstarší jedničky ve dvouhře, když mu 7. dubna 2024 bylo 36 let a 321 dní.[25][26] Čtvrtý návrat Rogera Federera do čela v únoru 2018 se uskutečnil po 5 letech a 106 dnech, což znamenalo nejdelší období mezi dvěma kralováními mužskému tenisu, když jedničkou nebyl mezi listopadem 2012 a únorem 2018.[27]
Nejčastěji se světové jedničky střídaly v sezóně 1983, když se na vrcholu klasifikace proměnilo jméno tenisty desetkrát. O prvního hráče rankingu sváděli daný rok boj John McEnroe, Jimmy Connors a Ivan Lendl. Postupem do finále pařížského BNP Paribas Masters 2016 se 29letý Skot Andy Murray stal 7. listopadu 2016 dvacátou šestou světovou jedničkou, jakožto první britský hráč ve dvouhře a nejstarší debutant na této pozici od června 1974, kdy do čela klasifikace vystoupal 30letý Australan John Newcombe. Ovládnout pořadí hráčů se mu podařilo ve své 12. profesionální sezóně a sedm let poté, co se poprvé stal světovou dvojkou, když na tomto místě strávil 76 týdnů. Více týdnů na druhé příčce, než se stali jedničkami, do té doby vydrželi pouze Rafael Nadal (160) a Boris Becker (108). Za předešlý rok, z něhož se žebříček tvořil, dosáhl Skot zápasové bilance 76–11 se ziskem sedmi titulů z jedenácti finále.[28] Ve vydání žebříčku z 13. června 2022, týden po skončení French Open, nebyl poprvé od 10. listopadu 2003 na prvních dvou místech klasifikován žádný z členů tzv. Velké čtyřky – Federer, Nadal, Djoković ani Murray. Světovou jedničkou se podruhé v sezóně stal Rus Daniil Medveděv a na druhou příčku premiérově postoupil Němec Alexander Zverev.[29]
Nejstarší světovou jedničkou v prvním období čtyřhry se v lednu 2024 stal Ind Rohan Bopanna, čímž překonal věkový rekord 38letého Rajeeva Rama z roku 2022. Na třetím místě stále figurovala první jednička z roku 1976, 36letý Bob Hewitt.[30][31] Ve 44 letech a 28 dnech Bopanna překonal i vlastní rekord nejstaršího deblisty, když na čele klasifikace zahájil třetí období v dubnu 2024.[32]
Způsob zápočtu bodů do žebříčku ATP se v historii měnil.
Body se přidělují za účast (a postup do dalších kol) v jednotlivých turnajích okruhu ATP, na challengerech a turnajích okruhu ITF.[33]
Body z turnajů zůstávají v žebříčku započítány 52 týdnů. Výjimkou jsou body z Turnaje mistrů, které jsou odečteny navazující pondělí po posledním turnaji ATP následujícího roku.[33]
Body se započítávají ze čtyř grandslamů, osmi povinných turnajů série Masters, Turnaje mistrů a sedmi dalších nejlepších výsledků z United Cupu, Monte-Carlo Masters (nepovinného Mastersu), kategorií ATP 500, ATP 250, challengerů a turnajů okruhu ITF. Až tři bodové výsledky z událostí série Masters může hráč nahradit lepším ziskem z turnajů kategorie ATP 500 a 250, pokud tyto lepší body dosáhl až po datu konání nahrazené události Masters.[33]
Pokud se tenista některých „povinných“ turnajů neúčastnil, počítají se mu namísto toho body z dalšího turnaje.[33]
1973–1982: Žebříčkový systém zprůměrování bodů ze všech klasifikovaných turnajů, zavedený 23. srpna 1973.
1983–1989: Žebříčkový systém zprůměrování bodů s bonusovými body za výhru nad nejlépe postavenými soupeři.
1990–1999: Žebříčkový systém „Best of 14“ se zápočtem bodů ze 14 nejlépe odehraných turnajů.
2000–2008: Žebříčkový systém „Best of 18“ se zápočtem bodů z 18 nejlépe odehraných turnajů.
2009–2019: Nový žebříčkový systém bodování při zachování verze „Best of 18“.
2020–2021: Přechodný žebříčkový systém „Best of 24-month“ (Nejlépe z 24 měsíců) existující od 23. srpna 2020 do 9. srpna 2021 kvůli pandemii covidu-19,[p. 1] s kombinací bodů z předchozích dvou roků.
Od 2022: Standardní systém žebříčku ATP s návratem zápočtu bodů za předchozích 52 týdnů, obnovený po rozmrazení v srpnu 2021.
– aktivní hráč; tučně – současná světová jednička; aktualizováno 9. září 2024
Vysvětlivky
↑V důsledku invaze Ruska na Ukrajinu na konci února 2022 řídící organizace tenisu ATP, WTA a ITF s grandslamy 1. března téhož roku rozhodly, že ruští a běloruští tenisté mohou dále na okruzích startovat, ale do odvolání nikoli pod vlajkami Ruska a Běloruska.[36] Daniil Medveděv tak na čele žebříčku Rusko reprezentoval jen v prvním týdnu mezi 28. únorem a 3. březnem 2022. Dalších 15 týdnů na vrcholu hrál pod neutralizovaným statusem.
aktualizováno 9. září 2024; tučně – současná světová jednička[40]
Vysvětlivky
↑ abV důsledku invaze Ruska na Ukrajinu na konci února 2022 řídící organizace tenisu ATP, WTA a ITF s grandslamy 1. března téhož roku rozhodly, že ruští a běloruští tenisté mohou dále na okruzích startovat, ale do odvolání nikoli pod vlajkami Ruska a Běloruska.[39] Daniil Medveděv tak na čele žebříčku Rusko reprezentoval jen v prvním týdnu mezi 28. únorem a 3. březnem 2022. Dalších 15 týdnů na vrcholu hrál pod neutralizovaným statusem.
Rekordní počet osmi zakončených sezón na čele světové klasifikace drží Srb Novak Djoković.[41] Druhé místo v této statistice patří Američanu Petu Samprasovi, který vytvořil rekord v podobě šesti ukončení bez přerušení v letech 1993–1998.[16]
Pouze pět hráčů figurovalo na čele žebříčku po všechny týdny jediného kalendářního roku. Švýcar Roger Federer pak jako jediný dokázal tento výkon zopakovat třikrát v řadě, a to v letech 2005–2007. Srb Novak Djoković se stal v roce 2018 historicky první konečnou jedničkou i přesto, že byl v průběhu sezóny postaven mimo elitní světovou dvacítku.[42]
Nejstarší konečnou jedničkou se roku 2023 stal Novak Djoković ve 36 letech.[41] Naopak jako nejmladší sezónu zakončil 19letý Španěl Carlos Alcaraz v roce 2022.[43] Rekordní 12leté období mezi prvním a posledním zakončením vytvořil Novak Djoković (2011–2023).
V období 2000–2023 se jedenáctkrát o konečné jedničce rozhodovalo až na závěrečném Turnaji mistrů, a to v sezónách 2000 (Kuerten), 2001–2002 (Hewitt), 2003 (Roddick), 2009 (Federer), 2013 (Nadal), 2014 (Djoković), 2016 (Murray), 2019 (Nadal),[44] Alcaraz (2022) a 2023 (Djoković).
Mezi lety 1973–2023 se stalo členy první světové desítky 181 tenistů. Nejvyšší počet 18 zakončení v Top 10 dosáhli Roger Federer (2002–2015, 2017–2020) s Rafaelem Nadalem (2005–2022). Jako nejmladší do Top 10 pronikl Aaron Krickstein v 17 letech a 11 dnech, rovněž nejmladší držitel singlového titulu v otevřené éře z Tel Avivu 1983, kdy mu bylo 16 let a 2 měsíce.[46][16]
_(51376300983).jpg)
Itálie_(51375380137).jpg)
Španělsko_(48521944822).jpg)
Argentina.jpg)
Srbsko
Švýcarsko
Spojené státy americké
Československo
Švédsko
Austrálie
Brazílie
Spojené království
Rumunsko
Rusko / neutrální status[a]
Německo
Rakousko
Chile
_2.jpg)
_cropped.jpg)
_vs_T._Berdych_(CZE)-3.jpg)
_(48199368111).jpg)
Jižní Afrika
Kolumbie
Mexiko
Nizozemsko
Indie
Francie