Nicolas Mahut

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nicolas Mahut

Nicolas Mahut ve Wimbledonu 2015
Stát FrancieFrancie Francie
Datum narození 21. ledna 1982 (35 let)
Místo narození Angers, Francie[1]
Bydliště Boulogne-Billancourt, Francie[1]
Výška 191 cm[1]
Váha 80 kg[1]
Profesionál od 2000
Držení rakety pravou rukou; bekhend jednoruč
Výdělek 8 013 401 USD
Dvouhra
Poměr zápasů 165–209
Tituly 4 ATP, 12 challengerů, 4 Futures
Nejvyšší umístění 37. místo (5. května 2014)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open 3. kolo (2012)
French Open 3. kolo (2012, 2015)
Wimbledon 4. kolo (2016)
US Open 3. kolo (2016)
Čtyřhra
Poměr zápasů 275–186
Tituly 20 ATP, 19 challengerů, 5 Futures
Nejvyšší umístění 1. místo (6. června 2016)
Čtyřhra na Grand Slamu
Australian Open finále (2015)
French Open finále (2013)
Wimbledon vítěz (2016)
US Open vítěz (2015)
Velké turnaje ve čtyřhře
Turnaj mistrů základní skupina (2015, 2016)
Olympijské hry 1. kolo (2016)
Smíšená čtyřhra na Grand Slamu
Australian Open 1. kolo (2017)
French Open 2. kolo (2010)
Smíšená čtyřhra na olympijských hrách
Olympijské hry 1. kolo (2016)
Týmové soutěže
Davis Cup semifinále (2016, 2017)
Poslední aktualizace: 2017-05-2424. května 2017

Nicolas Pierre Armand Mahut (výslovnost [nikɔla may] IPA, * 21. ledna 1982 Angers) je francouzský profesionální tenista, vítěz mužské čtyřhry US Open 2015 a Wimbledonu 2016 v páru s krajanem Pierrem-Huguesem Herbertem a bývalá světová jednička ve čtyřhře, 49. v pořadí od zavedení žebříčku a po Yannicku Noahovi druhý francouzský muž na čele singlové či deblové klasifikace.[2] Mezi lety 2016–2017 strávil na čele žebříčku 39 týdnů během dvou období. V juniorské kategorii vybojoval singlovou trofej ve Wimbledonu 2000 a deblová vítězství na US Open 1999 a Australian Open 2000. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál čtyři turnaje ve dvouhře a dvacet ve čtyřhře. Na challengerech ATPokruhu Futures získal šestnáct titulů ve dvouhře a dvacet čtyři ve čtyřhře.[3]

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v květnu 2014 na 37. místě a ve čtyřhře pak v červnu 2016 na 1. místě. Trénují ho bývalí tenisté Gabriel Urpi a Jérôme Haehnel. Předtím tuto roli plnili Thierry Ascione či Nicolas Escudé.[1]

V úvodním kole Wimbledonu 2010 odehrál proti americkému hráči Johnu Isnerovi nejdelší zápas tenisové historie. Čas utkání činil 11 hodin a 5 minut. Dvakrát došlo k přerušení pro tmu. Isner jej vyhrál po setech 4–6, 6–3, 7–6, 6–7 a 70–68. Své prožitky pak popsal v knize Le match de ma vie (Zápas mého života).[1]

Tenisová kariéra[editovat | editovat zdroj]

Týmové soutěže[editovat | editovat zdroj]

Ve francouzském daviscupovém týmu debutoval v roce 2015 frankfurtským 1. kolem Světové skupiny proti Německu, v němž s Julien Benneteauem vyhráli čtyřhru a za rozhodnutého stavu odešel poražen ze závěrečné dvouhry. Francouzské družstvo postoupilo do čtvrtfinále 3:2 na zápasy. Do září 2017 v soutěži nastoupil k šesti mezistátním utkáním s bilancí 1–1 ve dvouhře a 4–2 ve čtyřhře.[4]

Francii reprezentoval na Letních olympijských hrách 2016 v Riu de Janeiru, kde v mužské čtyřhře vytvořil nejvýše nasazenou dvojici s Pierrem-Huguesem Herbertem. Soutěž však opustili již v úvodním kole po dvousetové prohře od kolumbijského páru Juan Sebastián Cabal a Robert Farah. Ve smíšené soutěži byli s Caroline Garciaovou turnajovými jedničkami. Poraženi však odešli v prvním kole od brazilské dvojice Teliana Pereirová a Marcelo Melo po nezvládnutých tiebreacích.

Za Francii nastoupil na Hopman Cupu 2011. Po boku Kristiny Mladenovicové vyhráli v základní skupině B dvě ze tří mezistátních utkání a skončili na druhém, prvním nepostupovém, místě. Ve dvouhrách podlehl Američanu Johnu Isnerovi a Britovi Andymu Murraymu. Naopak zdolal Itala Potita Staraceho.

1998–2000: Juniorská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V juniorské kategorii vyhrál roku 1988 francouzské mistrovství 16letých stejně tak i 18letých. V sezóně 1999 si připsal deblový titul na floridském Orange Bowlu a singlové trofeje si odvezl ze Sunshine Cupu a Coffee Bowlu.

Na grandslamové juniorce vybojoval vítězství ve Wimbledonu 2000, když ve finále přehrál chorvatský talent Maria Ančiće po setech 3–6, 6–3 a 7–5. K tomu přidal dva deblové vavříny. Nejprve s Julienem Benneteau zvítězily ve čtyřhře US Open 1999, a poté se Španělem Tommym Robredem opanovali soutěž na Australian Open 2000.

Mezi juniory zaznamenal bilanci utkání 93–33 ve dvouhře a 76–21 ve čtyřhře. Na juniorském žebříčku ITF dosáhl singlového maxima v lednu 2000, když figuroval na 3. příčce. Ve čtyřhře mu v prosinci 1999 patřila 1. pozice.[5] V roce 1999 se stal s juniorským mistrem světa ITF ve čtyřhře.

Profesionální kariéra[editovat | editovat zdroj]

Podání na londýnském AEGON Championships 2015, kde vyhrál čtyřhru

V sezóně 2000 vstoupil mezi profesionální tenisty, kdy mu patřila dělená 1 063. příčka žebříčku ATP.[6] Daný rok se nejdále probojoval do čtvrtfinále challengeru v Cherbourgu, kde podlehl 6–7 a 5–7 hráči z třetí stovky klasifikace Michailu Južnému.[7] Na turnajích Futures dohrál třikrát také mezi poslední osmičkou hráčů.[7] Divokou kartu obdržel na French Open 2000, ale v úvodním kole jej vyřadil 105. muž světa Markus Hipfl z Rakouska po setech 4–6, 5–7, 4–6.[8]

Australian Open 2001 zahájil prohrou 2–6, 4–6, 6–2, 6–4 a 4–6 od světové devětapadesátky Andreje Medveděva.[9] První vítězný zápas na okruhu ATP Tour vybojoval na Marseille Open 2001, když porazil 121. jihoafrického hráče klasifikace Nevilla Godwina poměrem 7–6, 6–7 a 6–1.[9] Ve druhé fázi premiérově nastoupil k zápasu proti hráči elitní světové desítky. Poražen odešel od sedmého muže pořadí Jevgenije Kafelnikova výsledkem 6–4, 1–6, 2–6.[9]

Všech pět singlových finále na okruhu ATP, které odehrál do roku 2015, proběhly na travnatém povrchu.

První trofej ve dvouhře vybojoval na wimbledonské přípravě, Topshelf Open 2013 v 's-Hertogenboschi, kde si ve finále poradil se Švýcarem Stanislasem Wawrinkou.[10] Turnajem prošel bez ztráty setu a s jediným prohraným podáním. Bodový zisk jej následně posunul o více než sto míst vzhůru, když mu patřila 125. příčka žebříčku ATP.[11]

Během US Open 2014

Ve Wimbledonu 2013 startoval na divokou kartu. Ve druhém kole jej zastavil Španěl Tommy Robredo.[12][13] Poté odcestoval na americký Hall of Fame Tennis Championships 2013 do Newportu, kam také obdržel divokou kartu. Turnaj vyhrál po finálovém vítězství nad bývalou světovou jedničkou Lleytonem Hewittem, ačkoli Australan v závěru druhé sady, za stavu 5-4, podával na vítězství v zápase.[14] Trofej jej posunula do elitní světové stovky na 75. místo.

Na French Open 2015 dohrál ve třetím kole. Poté, co vyřadil nasazeného Lotyše Ernestsa Gulbise, skončil na raketě turnajové dvanáctky Gillese Simona. Třetí singlový titul přidal na travnatém Topshelf Open 2015. V přímém boji o vítězství přehrál belgického tenistu Davida Goffina poměrem 7–6, 6–1 a z Hertogenbosche si odvezl druhý vavřín.

S krajanem Pierrem-Huguesem Herbertem získali grandslamový titul v mužské čtyřhře US Open 2015. V roli dvanáctého nasazeného páru ve finále zdolali britsko-australské turnajové osmičky Jamieho Murrayho s Johnem Peersem po dvousetovém průběhu 6–4 a 6–4, když ani jednou neztratili podání.[15] Jako poražený finalista odešel z deblových soutěží na French Open 2013 a Australian Open 2015.

V sezóně 2016 s Pierrem-Huguesem Herbertem nejdříve ovládl únorový ABN AMRO World Tennis Tournament, aby následně získali tituly ze tří úvodních Mastersů roku, když postupně vyhráli Indian Wells Masters, Miami Miasters a Monte Carlo Rolex Masters. Bodový zisk následně přispěl k posunu vzhůru deblovým žebříčkem. V jeho vydání ze 6. června 2016, po vyřazení ve třetím kole debla na French Open 2016, se stal novou světovou jedničkou ve čtyřhře, 49. v pořadí od zavedení žebříčku a po Yannicku Noahovi (1986) druhým francouzským mužem na čele singlové či deblové klasifikace.[2]

Ve Wimbledonu se nejprve v singlové části probojoval do 4. kola, kde ho z turnaje odstranil Američan Sam Querrey. S Herbertem, kterého v singové časti vyřadil ve 3. kole, se v deblu probojoval do finále, kde zdolali krajany Juliena Benneteaua a Édouarda Rogera-Vasselina po výsledku 6–4, 7–6 a 6–3 a získali tak druhý společný grandslamový titul.[16] Bylo to poprvé v historii, kdy měla tato wimbledonská soutěž ryze francouzské obsazení.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1982 v Angers do rodiny počítačového inženýra Philippa a Brigitte Mahutových. Matka zemřela v roce 2005. Má sestru a tři starší bratry.[1]

Tenis začal hrát v pěti letech. Žije na pařížském předměstí Boulogne-Billancourt, v blízkostí Stade Roland-Garros. V roce 2007 navázal partnerský vztah s Virginií, s níž se poději oženil. Dvojici se 18. srpna 2011 narodil syn Nathanaël Mahut.[1]

Finále na Grand Slamu[editovat | editovat zdroj]

Mužská čtyřhra: 4 (2–2)[editovat | editovat zdroj]

Stav Rok turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Finalista 2013 French Open antuka Francie Michaël Llodra USA Bob Bryan
USA Mike Bryan
4–6, 6–4, 6–7(3–7)
Finalista 2015 Australian Open tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Itálie Simone Bolelli
Itálie Fabio Fognini
4–6, 4–6
Vítěz 2015 US Open tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Spojené království Jamie Murray
Austrálie John Peers
6–4, 6–4
Vítěz 2016 Wimbledon tráva Francie Pierre-Hugues Herbert Francie Julien Benneteau
Francie Édouard Roger-Vasselin
6–4, 7–6(7–1), 6–3

Finále na okruhu ATP World Tour[editovat | editovat zdroj]

Legenda (před/od 2009)
D – dvouhra; Č – čtyřhra
Grand Slam (2–2 Č)
Tennis Masters Cup /
ATP World Tour Finals (0–0)
ATP Masters Series /
ATP World Tour Masters 1000 (6–3 Č)
ATP International Series Gold /
ATP World Tour 500 (4–0 Č)
ATP International Series /
ATP World Tour 250 (4–2 D; 8–8 Č)

Dvouhra: 6 (4–2)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 1. 17. června 2007 Londýn – Queen's Club, Spojené království tráva USA Andy Roddick 6–4, 6–7(7–9), 6–7(2–7)
Finalista 2. 15. července 2007 Newport, Spojené státy tráva Francie Fabrice Santoro 4–6, 4–6
Vítěz 1. 22. června 2013 's-Hertogenbosch, Nizozemsko tráva Švýcarsko Stanislas Wawrinka 6–3, 6–4
Vítěz 2. 15. července 2013 Newport, Spojené státy tráva Austrálie Lleyton Hewitt 5–7, 7–5, 6–3
Vítěz 3. 14. června 2015 's-Hertogenbosch, Nizozemsko (2) tráva Belgie David Goffin 7–6(7–1), 6–1
Vítěz 4. 13. června 2016 's-Hertogenbosch, Nizozemsko (3) tráva Lucembursko Gilles Müller 6–4, 6–4

Čtyřhra: 33 (20–13)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 1. 29. září 2003 Mety, Francie tvrdý Francie Julien Benneteau Francie Michaël Llodra
Francie Fabrice Santoro
7–6(7–2), 6–3
Finalista 1. 6. října 2003 Lyon, Francie koberec Francie Julien Benneteau Izrael Jonatan Erlich
Izrael Andy Ram
1–6, 3–6
Finalista 2. 10. července 2004 Newport, Spojené státy tráva Francie Gregory Carraz Austrálie Jordan Kerr
USA Jim Thomas
3–6, 7–6(7–5), 3–6
Vítěz 2. 16. října 2004 Mety, Francie (2) tvrdý Francie Arnaud Clément Chorvatsko Ivan Ljubičić
Itálie Uros Vico
6–2, 7–6(10–8)
Finalista 3. 29. září 2007 Bangkok, Thajsko tvrdý Francie Michaël Llodra Thajsko Sanchai Ratiwatana
Thajsko Sonchat Ratiwatana
6–3, 5–7, [7–10]
Vítěz 3. 31. října 2009 Lyon, Francie tvrdý Francie Julien Benneteau Francie Arnaud Clément
Francie Sébastien Grosjean
6–4, 7–6(8–6)
Finalista 4. 13. listopadu 2011 Paříž, Francie tvrdý (h) Francie Julien Benneteau Indie Rohan Bopanna
Pákistán Ajsám Kúreší
2–6, 4–6
Vítěz 4. 5. února 2012 Montpellier, Francie tvrdý (h) Francie Édouard Roger-Vasselin Austrálie Paul Hanley
Spojené království Jamie Murray
6–4, 7–6(7–4)
Vítěz 5. 26. února 2012 Marseille, Francie tvrdý (h) Francie Édouard Roger-Vasselin Německo Dustin Brown
Francie Jo-Wilfried Tsonga
3–6, 6–3, [10–6]
Vítěz 6. 23. září 2012 Mety, Francie (3) tvrdý (h) Francie Édouard Roger-Vasselin Švédsko Johan Brunström
Dánsko Frederik Nielsen
7–6(7–3), 6–4
Finalista 5. 8. června 2013 French Open, Paříž, Francie antuka Francie Michaël Llodra USA Bob Bryan
USA Mike Bryan
4–6, 6–4, 6–7(3–7)
Vítěz 7. 15. června 2013 Newport, Spojené státy tráva Francie Édouard Roger-Vasselin USA Tim Smyczek
USA Rhyne Williams
6–7(4–7), 6–2, [10–5]
Finalista 6. 22. září 2013 Mety, Francie tvrdý (h) Francie Jo-Wilfried Tsonga Švédsko Johan Brunström
Jihoafrická republika Raven Klaasen
4-6, 6-7(5-7)
Finalista 7. 9. února 2014 Montpellier, Francie tvrdý (h) Francie Marc Gicquel Rusko Nikolaj Davyděnko
Uzbekistán Denis Istomin
4–6, 6–1, [7–10]
Vítěz 8. 16. února 2014 Rotterdam, Nizozemsko tvrdý (h) Francie Michaël Llodra Nizozemsko Jean-Julien Rojer
Rumunsko Horia Tecău
6–2, 7–6(7–4)
Finalista 8. 31. ledna 2015 Australian Open, Melbourne, Austrálie tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Itálie Simone Bolelli
Itálie Fabio Fognini
4–6, 4–6
Finalista 9. 13. června 2015 's-Hertogenbosch, Nizozemsko tráva Francie Pierre-Hugues Herbert Chorvatsko Ivo Karlović
Polsko Łukasz Kubot
2–6, 6–7(9–11)
Vítěz 9. 21. června 2015 Londýn, Spojené království tráva Francie Pierre-Hugues Herbert Polsko Marcin Matkowski
Srbsko Nenad Zimonjić
6–2, 6–2
Vítěz 10. 12. září 2015 US Open, New York, Spojené státy tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Spojené království Jamie Murray
Austrálie John Peers
6–4, 6–4
Finalista 10. 27. září 2015 Mety, Francie (2) tvrdý (h) Francie Pierre-Hugues Herbert Polsko Łukasz Kubot
Francie Édouard Roger-Vasselin
6–2, 3–6, [7–10]
Vítěz 11. 14. února 2016 Rotterdam, Nizozemsko (2) tvrdý (h) Kanada Vasek Pospisil Německo Philipp Petzschner
Rakousko Alexander Peya
7–6(7–2), 6–4
Vítěz 12. 19. března 2016 Indian Wells, Spojené státy tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Kanada Vasek Pospisil
USA Jack Sock
6–3, 7–6(7–5)
Vítěz 13. 2. dubna 2016 Miami, Spojené státy tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Jihoafrická republika Raven Klaasen
USA Rajeev Ram
5–7, 6–1, [10–7]
Vítěz 14. 17. dubna 2016 Monte Carlo, Monako antuka Francie Pierre-Hugues Herbert Brazílie Bruno Soares
Spojené království Jamie Murray
4–6, 6–0, [10–6]
Vítěz 15. 19. června 2016 Londýn, Spojené království tráva Francie Pierre-Hugues Herbert Austrálie Chris Guccione
Brazílie André Sá
6–3, 7–6(7–5)
Vítěz 16. 9. července 2016 Wimbledon, Londýn, Spojené království tráva Francie Pierre-Hugues Herbert Francie Julien Benneteau
Francie Édouard Roger-Vasselin
6–4, 7–6(7–1), 6–3
Finalista 11. 23. října 2016 Antverpy, Belgie tvrdý (h) Francie Pierre-Hugues Herbert Kanada Daniel Nestor
Francie Édouard Roger-Vasselin
4–6, 4–6
Finalista 12. 6. listopadu 2016 Paříž, Francie (2) tvrdý (h) Francie Pierre-Hugues Herbert Finsko Henri Kontinen
Austrálie John Peers
4–6, 6–3, [6–10]
Vítěz 17. 26. února 2017 Marseille, Francie (2) tvrdý (h) Francie Julien Benneteau Nizozemsko Robin Haase
Spojené království Dominic Inglot
6–4, 6–7(9–11), [10–5]
Finalista 13. 14. května 2017 Madrid, Španělsko antuka Francie Édouard Roger-Vasselin Polsko Łukasz Kubot
Brazílie Marcelo Melo
5–7, 3–6
Vítěz 18. 21. května 2017 Řím, Itálie antuka Francie Pierre-Hugues Herbert Chorvatsko Ivan Dodig
Španělsko Marcel Granollers
4–6, 6–4, [10–3]
Vítěz 19. 13. srpna 2017 Montreal, Kanada tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Indie Rohan Bopanna
Chorvatsko Ivan Dodig
6–4, 3–6, [10–6]
Vítěz 20. 20. srpna 2017 Cincinnati, Spojené státy tvrdý Francie Pierre-Hugues Herbert Spojené království Jamie Murray
Brazílie Bruno Soares
7–6(8–6), 6–4

Finále na juniorce Grand Slamu[editovat | editovat zdroj]

Juniorská dvouhra: 1 (1–0)[editovat | editovat zdroj]

stav rok turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Vítěz 2000 Wimbledon tráva Chorvatsko Mario Ančić 3–6, 6–3, 7–5

Juniorská čtyřhra: 2 (2–0)[editovat | editovat zdroj]

stav rok turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 1999 US Open tvrdý Francie Julien Benneteau USA Tres Davis
USA Alberto Francis
6–4, 3–6, 6–1
Vítěz 2000 Australian Open tvrdý Španělsko Tommy Robredo USA Tres Davis
USA Andy Roddick
6–2, 5–7, 11–9

Postavení na konečném žebříčku ATP[editovat | editovat zdroj]

Dvouhra[editovat | editovat zdroj]

Rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016
Pořadí 1070. 390. 214. 266. 94. 129. 135. 68. 45. 98. 214. 132. 80. 108. 50. 117. 71. 39.

Čtyřhra[editovat | editovat zdroj]

Rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016
Pořadí 824. 203. 276. 292. 74. 27. 57. 84. 38. 79. 98. 97. 59. 51. 5032. 19. 12. 1.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nicolas Mahut na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h (anglicky) Nicolas Mahut na stránkách ATP Tour, přístup: 2017-05-2424. května 2017
  2. a b Nicolas Mahut devient numéro 1 mondial du double, 30 ans après Noah [online]. Eurosport, 2016-06-04, [cit. 2016-06-08]. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. (anglicky) Nicolas Mahut na stránkách Mezinárodní tenisové federace, přístup: 2017-05-2424. května 2017
  4. (anglicky) Nicolas Mahut na stránkách Davis Cupu, přístup: 2017-05-2424. května 2017
  5. (anglicky) Nicolas Mahut – juniorský profil na stránkách Mezinárodní tenisové federace
  6. Emirates ATP Ranking history [online]. Association of Tennis Professionals, [cit. 2013-07-21]. [1]. (anglicky) 
  7. a b 2000 Singles Activity [online]. Association of Tennis Professionals, [cit. 2013-07-21]. [2]. (anglicky) 
  8. 2000 Doubles Activity [online]. Association of Tennis Professionals, [cit. 2013-07-21]. [3]. (anglicky) 
  9. a b c 2001 Singles Activity [online]. Association of Tennis Professionals, [cit. 2013-07-21]. [4]. (anglicky) 
  10. Nicolas Mahut wins first ATP title [online]. ESPN, 22 June 2013, [cit. 2013-06-28]. [5]. (anglicky) 
  11. SHARKO, Greg. First-Time Winner Spotlight: Nicolas Mahut [online]. ATP World Tour, 22 June 2013, [cit. 2013-07-17]. [6]. (anglicky) 
  12. U.S.' Johnson joins Mahut as a Wimbledon wild card [online]. 18 June 2013, [cit. 2013-06-28]. [7]. (anglicky) 
  13. MACKENZIE, Colin. Wimbledon's wounded Wednesday followed by torpid Thursday [online]. 28 June 2013, [cit. 2013-06-28]. [8]. (anglicky) 
  14. Nicolas Mahut wins Newport title [online]. ESPN, 14 July 2013, [cit. 2013-07-15]. [9]. (anglicky) 
  15. POKORNÝ, Petr. Herbert s Mahutem dobyli čtyřhru na US Open a slaví první grandslamový titul. TenisPortal.cz [online]. 2015-09-12 [cit. 2015-09-13]. Dostupné online.  
  16. POKORNÝ, Petr. Herbert s Mahutem ve Wimbledonu získali druhý grandslamový titul. TenisPortal.cz [online]. 2016-07-09 [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]