Přeskočit na obsah

Afrika

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Afrika (rozcestník).
Afrika
Rozloha30 368 000 km² [zdroj?]
Počet obyvatel1 373 486 472 (k roku 2021) [zdroj?]
Hustota obyvatelstva36,4/km2
Počet států55
RegionyJižní Afrika
Severní Afrika
Východní Afrika
Střední Afrika
Západní Afrika
Jazyky1250 - 3000 nativních jazyků
Časová pásmaUTC-1 až UTC+4
Nejvyšší bodKilimandžáro 5895 m n. m.
Největší městaLagos, Káhira, Kinshasa, Johannesburg, Chartúm, Dar es Salaam, Alexandrie, Abidžan, Alžír, Kano, Casablanca, Ibadan, Nairobi, Abuja, Akkra
HDP (nominální)$20,3 biliónů (2013)
HDP (reálné)$20,9 biliónů (2013)
Souřadnice1°0′0″ s. š., 17°0′0″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Afrika (anglicky zvuk Africa, francouzsky zvuk Afrique, portugalsky África, arabsky أفريقيا‎ (Afrīqiyā), amharsky አፍሪቃ (Äfəriqa), svahilsky Afrika) je třetí největší kontinent (po Asii a Americe) s celkovou rozlohou přes 30,3 mil. km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi; včetně ostrovů pokrývá 6 % celkové rozlohy Země.[1]

Rozkládá se jižně i severně od rovníku převážně na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantským oceánem. Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je tento kontinent spojen s Euroasijskou deskou.

Světadíl zahrnuje četné klimatické oblasti. Je to jediný kontinent, který se táhne od severních mírných zón až po jižní mírné zóny.[2] Velkou část pevniny tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části se pak nacházejí deštné pralesy (Africký deštný prales).

V 53 afrických státech žije celkem přes 1,2 miliardy obyvatel (2016), což činí 16 % celkové populace Země.[3] Populace je zde nejmladší mezi všemi kontinenty,[4][5] střední věk v roce 2012 byl 19,7 roku, kdežto celosvětový medián byl 30,4 roku.[6] Podle velikosti území je největší zemí tohoto světadílu Alžírsko, podle počtu obyvatel Nigérie. Střední východní Afrika je široce přijímána jako místo původu lidí a velkých lidoopů, o čemž svědčí objevy nejranějších hominidů a jejich předků, které jsou datovány do doby před sedmi milióny let a zahrnují druhy rodů Australopithecus, Homo habilis (člověk zručný), Homo ergaster (člověk dělný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), spolu s nejstaršími nálezy moderního člověka (Homo sapiens) nalezenými v Etiopii, které jsou z doby před 200 000 lety.[7]

Etymologie

Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra („země Aferů“). Původ jména je ale neznámý a existuje řada teorií, jak latinské jméno Afri (v jednotném čísle Afer) vzniklo.[8][9]

Původ Slovo V překladu Poznámka
Féničtina Afar Prach [10]
Berberština Ifri Jeskyně Obyvatelé Afriky jsou označováni jako obyvatelé jeskyní.[11]
Řečtina Aphrike Bez chladu
Latina Aprica Slunečná Podle zmínky Isidora ze Sevilly, z rukopisu Etymologiae ze 7. století.
Pojmenování z bible Epher - Podle zmínky Flavia Josepha (narozen 37 př. n. l.) jméno vzniklo podle vnuka Abraháma, Ephera, který obsadil dnešní Libyi.
Egyptština Af-rui-ka Obrátit se k otevření Ka Otevření Ka odkazuje na lůno nebo místo narození, Afrika byla pro Egypťany místem narození.
Z italské Umbrie (modifikace latiny) Africus Jižní vítr, deštivý vítr
Hebrejština Ophir Biblické město (teorie podle Roberta R. Stieglitze).[12]

Geografie

Poloha a rozloha

Fyzická mapa Afriky

Afrika je svou plochou 30 368 000 km² třetí největší světadíl. Druhý největší (po Asii) by byl v případě rozdělení Ameriky na dva kontinenty, Severní a Jižní Ameriku. Světadíl jako jediný na světě leží na severní, jižní, západní i východní polokouli současně. Převážná část však leží na polokouli východní.

Africký kontinent má atypicky pravidelný, nepříliš členitý obrys a oproti dalším kontinentům má rovněž malý počet ostrovů (největším je Madagaskar), a také nízký počet poloostrovů (největším je Somálský poloostrov). Břehy kontinentu omývá Atlantský a Indický oceán. Od Evropy ji odděluje Středozemní moře a nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), jižně od Suezské šíje pak oba kontinenty odděluje Rudé moře.

Krajní body

Krajní body Lokace Zeměpisná délka či šířka
Nejsevernější bod Bílý mys 37°21' severní šířky
Nejjižnější bod Střelkový mys (nikoliv Mys Dobré naděje) 34°50' jižní šířky
Nejzápadnější bod Zelený mys 17°31' západní délky
Nejvýchodnější bod mys Hafun 51°25' východní délky
Nejzazší body včetně ostrovů
Krajní body Lokace Zeměpisná délka či šířka
Nejsevernější bod tuniské souostroví Galite 37°34' severní šířky
Nejjižnější bod Střelkový mys 34°50' jižní šířky
Nejzápadnější bod kapverdský ostrov Santo Antão 25°22' západní délky
Nejvýchodnější bod Île aux Cerfs (malý ostrov u Mauricia) 57°49' východní délky

Povrch

Nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro

Většina kontinentu leží na africké litosférické desce, pouze menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší; na africké se nachází převážně tabule obklopené pánvemi, kdežto na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý, s množstvím sopek. Nejvyšším horským masívem je sopka Kilimandžáro (5895 m n. m.). Hranici mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.

Nerostné suroviny

Světadíl má bohaté zásoby nerostných surovin. Odhaduje se, že v Africe se nachází 90 % světových zásob kobaltu, 90 % zásob platiny, 50 % zásob zlata, 98 % zásob chromu, 70 % tantalu,[13] 64 % manganu a jedna třetina zásob uranu.[14] Mimo to se zde nachází diamanty, zemní plyn, tuha, měď a další suroviny.

Vodstvo

Afrika spadá do úmoří dvou oceánů, Atlantského a Indického. Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Nachází se zde i velká jezera převážně tektonického původu, např. Viktoriino jezero (také Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, která jsou po většinu roku vyschlá a až v období dešťů se zaplňují; taková koryta se nazývají vádí.

Podnebí

Biomy Afriky

Zhruba střední část Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. Většina světadílu se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku, pokryté pralesem, je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti pak tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti Sahary, Namibské pouště či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí.

Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Libyi byl v roce 1922 údajně naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zpochybněn.[15]

Povrch kontinentu tvoří ze 60 % pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se na africkém území vyskytuje pouze na vrcholcích hor, pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.

Ekologie

Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr – ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně. 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů je zasaženo degradací půdy[16] a 77 % území erozí půdy.[17] Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů.[18] Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).[19]

Fauna

Afrika se může pochlubit největší kombinací hustoty a "rozmezím volnosti" populací volně žijících živočichů, a také rozmanitostí divokých populací po otevřených pláních se pohybujících velkých masožravců (jako jsou lvi, hyeny a gepardi) i býložravců (například buvoli, sloni, velbloudi a žirafy). Je také domovem zvířat džungle – hadů, primátů a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a obojživelníci. V historii se na tomto kontinentu nacházely největší počty druhů megafauny, neboť byly nejméně postiženy vymíráním v pleistocénu.

Africké geografické rekordy

Satelitní snímek Afriky
Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory afrických zemí.
Rekord Držitel Hodnota Stát
Nejvyšší hora Kilimandžáro, vrchol Uhuru 5 895 m Tanzanie
Nejdelší řeka Nil s přítokem Kagera 6 671 km Súdán, Egypt, Rwanda, Tanzanie, Uganda
Největší ostrov Madagaskar 586 690 km² Madagaskar
Největší jezero Viktoriino jezero 69 485 km² Tanzanie, Keňa, Uganda
Největší činná sopka Kamerunská hora 4 095 m Kamerun
Největší poloostrov Somálský poloostrov 850 000 km² Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea
Nejlidnatější stát Nigérie 204 219 658 obyvatel (v roce 2020) Nigérie

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Afriky.

Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.)

Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního egyptského města Fajjúm předek člověka pojmenovaný Aegyptopithecus. Zhruba před 6 – 8 miliony let se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů (Panina) a lidí (Hominina).[20] Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.[21]

Před 4,2 – 1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu Australopithecus a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu Homo.[22]

Prvními typy byly prvotní formy Homo habilis (člověk zručný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu Homo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již používal oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzanie se nalezly pozůstatky druhů Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo heidelbergensis (člověk heidelberský). Nálezy rodu Homo sapiens (člověk moudrý), které byly objeveny po celém kontinentu, vykazují rysy typické pro budoucí typ afrického pravěkého člověka.[23]

Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů naznačují, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000 – 26 000 let př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství a chov dobytka, a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso.[24]

V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech:

V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali afričané užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.[25]

Starověk (5 000 př. n. l. – 500 n. l.)

Pyramidy v Egyptě
Velká mešita v Djenné na transsaharské obchodní cestě

Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše v Núbii (města Meroe, Napata, Kerma) a pro starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první africkou státní formou – jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, v Cenejském království, které později dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo tak ucelený státní útvar.[26] Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt.

V 7. století před naším letopočtem, během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika, což je část dnešní Libye. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, kupříkladu Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které jako první africký stát ve čtvrtém století našeho letopočtu přijalo křesťanství.[27] V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské a etiopské církvi.[28]

Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V pátém století našeho letopočtu se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690.[29]

Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo ve 4. stol. n. l. začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. došlo k založení další zastávky transsaharské stezky, města Djenné.

Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. Zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi prvním a pátým stoletím našeho letopočtu. Ve starověku také začala migrace protobantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.[30]

Období samostatného vývoje

V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a ve 12. století vzniklo například Etiopské císařství. V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky, která pokračovala mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie, Almohadové, Marínovci a Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alawité, kteří vládnou Maroku dodnes). Od 10. století se ze západu severní Afriky (hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod vedením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve třináctém století byl ustaven Mamlúcký sultanát.[31] Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad.[32] V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.

V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řada nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí:[33]

  1. Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu
  2. Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi
  3. Konžská pánev
  4. Pásmo guinejského pobřeží
  5. Oblast Velkých jezer

Konec samostatného vývoje

Podrobnější informace naleznete v článku Kolonizace Afriky.
Zulové útočí na kolonu búrských osadníků v Natalu
Závod o Afriku. Porovnání politické mapy z roku 1880 s rokem 1913.

Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování subsaharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na transsaharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století, nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Podle odhadů v období 15. až 19. století Evropané zajali a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a území USA. Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA roku 1863). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále (v roce 2020) v otroctví až 600 tisíc lidí.[34]

Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dojednána na Berlínské konferenci (1884–1885). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství.

Africké státy tím přešly plně do správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a přírodních zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).

Moderní dějiny

Proces africké dekolonizace v letech.
Mapa ozbrojených konfliktů v Africe v letech 1980–1996 dle jejich intenzity.

Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a byla potvrzena její plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.

V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech 20. století získaly nezávislost ještě Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956–1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 (Rok Afriky), kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy se jich neochotně vzdalo až po krvavých válkách.

Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech i v důsledku oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například povstání Mau Mau v Keni (1952–1960), Alžírská válka (1954–1962), portugalská koloniální válka, angolská válka za nezávislost (1961–1974), válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí, ke Spojeným státům americkým nebo Sovětskému svazu. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl – často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus – k příklonu k západním státům a k navázání obchodních styků se západními investory.[35]

Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek. Šlo např. o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost:

Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju.

Od roku 2010 otřásá arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014–současnost) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.

Demografie

Africké ženy mají v průměru více než 5 dětí

Africká populace se zvýšila z 229 milionů v roce 1950 na 630 milionů v roce 1990,[36] a na více než 1,1 miliardy v roce 2013.[37] Odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel.[37][38] Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050.[37] Afrika tak má velmi mladou populaci. Každoročně zde rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání.[39] Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě).[38] Pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.[37]

Obyvatelstvo Afriky tvoří převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny.

Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.

Etnika

Úřední jazyky v Africe
     Afrikánština
     Portugalština
     Arabština
     Španělština
     Angličtina
     Svahilština
     Francouzština
     jiné

Mluvčí bantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšířili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčí nilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčí svahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky, Křováci (Khoisan) a Pygmejové. V jihozápadní Africe žijí Khoikhoiové.

V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny.

Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: Berbeři na severozápadě, Egypťané na severovýchodě a mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary.

V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků.

Před dekolonizací, která začala v 60. letech 20. století, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let, poté, co africké země získaly nezávislost, jich řada odcestovala zpět do Evropy (například sto tisíc Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně půl milionu Portugalců z Angoly a Mosambiku). Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny, z toho 4,6 milionu v JAR. V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.[40]

Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.

Jazyky

Mapa ukazující rozložení jazykových rodin v Africe

Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři:

Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe, je i arabština. Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).

Náboženství

Náboženství v Africe
Podrobnější informace naleznete v článcích Náboženství v Africe, Křesťanství v Africe a Tradiční africká náboženství.

V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství křesťanství a islám. Podle Encyklopedie Britanika je nejrozšířenější křesťanství (45 % obyvatel) následované islámem (40 %), podle World Book Encyclopedia je pořadí největších náboženství obrácené. Zbylých 15 % Afričanů vyznává většinou tradiční domorodá náboženství či nějaké další (nejčastěji bahá'í, judaismus, hinduismus).

Křesťanství proniklo do Afriky ve starověku a rychle se stalo dominantním vyznáním v Severní Africe v oblastech pod vlivem římské říše. Severní Afrika tehdy byla jednou z klíčových částí křesťanské civilizace, mimo jiné z ní vzešli minimálně tři papežové a tři učitelé církve.

V 7. století pronikl do těchto oblastí islám, jehož vyznavači Severní Afriku postupně dobyli a podrobili si původní, převážně křesťanskou populaci. Ta pak slábla, zatímco islám sílil. Do dnešních dnů se ve významné míře dochovala především v Egyptě a na severovýchodě Afriky (Etiopie). Křesťanství se dočkalo nové éry rozmachu za koloniální a postkoloniální éry, kdy je misionáři šířili v jižní, centrální a částečně i ve východní Africe. Tradiční náboženství dominují především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Africká hudba.

Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici, která sahá hluboko do starověku, ve výrobě uměleckých předmětů. Jako každá jiná, i africká kultura si vytvořila řadu mýtů a pověstí a také svůj folklór.

Hospodářství

Johannesburg je ekonomickým centrem Jihoafrické republiky

Afrika je nejméně ekonomicky rozvinutý obydlený kontinent.[41] Zpráva o vývoji lidstva OSN z roku 2003, která celkově monitoruje 175 zemí, uvádí, že pozice od 151. místa (Gambie) do 175. (Sierra Leone) jsou všechny obsazeny africkými státy.

Počátky této ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny korupcí a despotismem. Zatímco země jako Čína, nyní i Indie a také Latinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v zahraničním obchodě, v investicích, i v růstu kapitálu. To má mnoho důsledků – nízkou životní úroveň, násilí a politickou nestabilitu, což jsou zároveň i faktory, dále prohlubující chudobu Afriky.

Největší ekonomický úspěch zaznamenaly Botswana a Jihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají vlastní kurz měny. To je způsobeno jak množstvím jejich surovinového přírodního bohatství (jsou hlavními producenty zlata a diamantů), tak i dobře zavedeným právním systémem. Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím.

Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má nejpočetnější populaci ze všech afrických států. V současné době má také jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Díky rapidnímu vzestupu ekonomiky, spolu s opatřeními proti korupci, by mohla být brzy zařazena mezi „ekonomické tygry“.

Politický přehled

Mapa ukazující koloniální panství jednotlivých evropských států v Africe
Diagram znázorňující integraci jednotlivých států v afrických integračních organizacích.
Politická mapa Afriky (2011)

Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi Belgii a Francii izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.

Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických států jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série pučů a vojenských diktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech 20. století byla vojenská síla v mnoha státech považována za jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi jednotlivými národy. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu.

Od získání nezávislosti do současnosti trvají různě úspěšné snahy o regionální integraci a spolupráci. Nejvýznamnější integrační organizací je Africká unie (AU), která vznikla v roce 2002 po reformě Organizace africké jednoty (OAU), založené v roce 1963. AU aktuálně sdružuje 54 afrických zemí mimo Maroka a Západní Sahary. Důležitou organizací spadající pod AU je i Africké hospodářské společenství (AEC). Mezi africké regionální organizace dále patří: ECOWAS, Jihoafrická celní unie, Jihoafrické rozvojové společenství, Mezivládní úřad pro rozvoj, Svaz arabského Maghrebu, Společný trh pro Východní a Jižní Afriku a Východoafrické společenství.

Integrační organizace v Africe

Organizace Zkratka Vznik
Africká unie AU 2002
Organizace africké jednoty OAU 1963
Hospodářské společenství západoafrických států ECOWAS 1975
Jihoafrická celní unie JACU 1969
Jihoafrické rozvojové společenství SADC 1979
Mezivládní úřad pro rozvoj IGAD 1986
Svaz arabského Maghrebu UMA 1989
Společný trh pro Východní a Jižní Afriku COMESA 1994
Východoafrické společenství EAC 2000

Politické členění Afriky

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam států a území v Africe.

Abecední seznam afrických států

Referendum o samostatnosti Jižního Súdánu v roce 2011. Následná občanská válka si vyžádala přes 50 000 obětí.[42]

Státy v částech Afriky

Jižní Afrika

Křováci v Botswaně rozdělávají oheň
Savana v jižní Africe
Podrobnější informace naleznete v článku Jižní Afrika.

Severní Afrika

Berberská vesnice v pohoří Atlas v Maroku
Podrobnější informace naleznete v článku Severní Afrika.
Lidé prchají před boji v konžské válce, která si vyžádala přes 4 miliony obětí

Střední Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Střední Afrika.

Východní Afrika

Trh s velbloudy v Eritreji
Žena z kmene Mursi v Etiopii
Podrobnější informace naleznete v článku Východní Afrika.

Západní Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Západní Afrika.

Cestovatelé

K významným cestovatelům Afrikou patřili např.

Abú Abdallah Ibn Battúta:

  • 1325–1353 – Battúta putoval třicet let prakticky celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázu Tuát se vrátil v roce 1353 do Maroka.
David Livingstone utrpěl těžké zranění po útoku lva

David Livingstone:

  • 1849 – přešel poušť Kalahari a objevil jezero Ngami
  • 1851 – dorazil k řece Chobe a po jejím toku pokračoval až k Zambezi.
  • 1853–1856 – vydal se na expedici, při níž podruhé dosáhl řeky Zambezi. Prozkoumal tok Zambezi až k ústí do Indického oceánu.
  • 1855 – objevil velkolepé vodopády, které nazval na počest britské královny Viktoriinymi.
  • 1859 – objevil jezero Malawi.
  • 1867 – objevil jezero Tanganika a Mweru.
  • 1868 – dorazil k jezeru Bangweulu a zjistil, že z něho vytéká zdrojnice Konga. Tím objasnil otázku pramene tohoto veletoku.
  • 1871 – vydal se na západ, objevil řeku Lualabu a správně stanovil, že patří do povodí Konga.

Stal se tak prvním člověkem, který přešel Afriku v její jižní části (z Luandy v Angole do mosambického Quelimane).

Livingstone i Stanley byli svědky arabského ochodu s otroky

Henry Morton Stanley:

  • 1869 – vyslali jej do Afriky. Měl tam pátrat po zmizelém britském badateli Davidu Livingstoneovi.
  • 1871 – vyrazil ze Zanzibaru, ostrova na pobřeží dnešní Tanzanie, aby hledal Livingstonea.
  • 1871 – našel Livingstonea v Ujiji na břehu jezera Tanganika.
  • 1874–1877 – cestoval na západ od jezera Tanganika podél řeky Lualaba. Ta se vlévá do Konga, po němž doplul až k moři.
  • 1879–1884 – podnikl výpravu pro belgického krále Leopolda II. Ve středoafrické džungli založil Svobodný stát Kongo.
  • 1887–1889 – se vypravil na poslední dobrodružství ve službách súdánského paši Emina.

Pozoruhodné byly i některé výpravy českých cestovatelů, např.

Emil Holub:

  • 1872 – odjel poprvé do jižní Afriky. Zde pracoval sedm let jako lékař v diamantových polích, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí. Nehoda a nemoc mu však zabránily dosáhnout cíle. Přesto shromáždil na této cestě bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál.
  • 1883 – se dostal daleko na sever od Zambezi, kde mu však ze spleti příčin zmařili další výzkum příslušníci domorodého kmene Mašukulumbů, kteří sházeli ze skály všechny jeho vědecké přístroje i cenné záznamy.

Pavel Jáchym Šebesta:

  • 1912–1916 – působil jako misionář v Mosambiku v oblasti řeky Zambezi.
  • 1929–1930 – v tehdejším Belgickém Kongu studoval v oblasti řeky Ituri středoafrické Pygmeje.
  • 1934–1935 – cestoval z Mombasy přes Nairobi k Albertovu jezeru a dále do Belgického Konga, kde u řeky Ituri žil v táborech bambutských kmenů.
  • 1949–1950 a 1954–1955 – další cesty do afrických tropických pralesů spojené s výzkumem Pygmejů.

Adolf Parlesák:

  • 1929–1930 – s Aloisem Polákem jeli na kolech podél Nilu do Súdánu a Habeše.
  • 1935–1936 – působil ve funkci válečného poradce habešské armády.

Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem:

  • 1947–1950 – podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili značné množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná.

Ladislav Mikeš Pařízek:

  • 1959 – jako první na světě objevil a popsal prameny řeky Niger.

Josef Vágner:

  • 1965 – založil ZOO Safari ve Dvoře Králové specializované na africkou zvířenu, kde byl ředitelem. Zoologickou zahradu sám zásoboval zvířaty, která odchytával na svých afrických expedicích. Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. Kniha Safari pod Kilimandžárem pak získala v Lipsku v roce 1979 ocenění Zlatá kniha.

Expedice Lambaréné:

Odkazy

Reference

  1. ↑ SAYRE, April Pulley. 7 continents: Africa. první. vyd. [s.l.]: Twenty-First Century Books, 1999. 64 s. Dostupné online. ISBN 0-7613-1367-2. (Angličtina) 
  2. ↑ Africa. General info [online]. Visual Geography, 2007-11-24 [cit. 2017-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-24. 
  3. ↑ KANEDA, Toshiko; BIETSCH, Kristin. World Population Data Sheet. www.prb.org [online]. Population Reference Bureau, 2016 [cit. 3.února 2017]. Dostupné online. 
  4. ↑ SWANSON, Ana. 5 ways the world will look dramatically different in 2100. The Washington Post [online]. 17. 8. 2015 [cit. 17.5.2017]. Dostupné online. 
  5. ↑ HARRY, Njideka U. African Youth, Innovation and the Changing Society. Huffington Post [online]. 11. 9. 2013 [cit. 17.5.2017]. Dostupné online. 
  6. ↑ ABDOULIE, Janneh. General debate on national experience in population matters: adolescents and youth. Ekonomická komise pro Afriku Spojených Národů [online]. United Nations, 23. 4. 2012 [cit. 17.5.2017]. Dostupné online. 
  7. ↑ BROWN, Frank; FLEAGLE, John; MCDOUGALL, Ian. Homo sapiens: University of Utah News Release: 16 February 2005. University of Utah Public Relations [online]. University of Utah, 24. 10. 2007 [cit. 17.5.2017]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  8. ↑ GEORGES, Karl Ernst. Afri. In Georges, Heinrich [online]. Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch [cit. 20.9.2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-16. (německy) 
  9. ↑ LEWIS, Charlton T.; SHORT, Charles. Afer. A Latin Dictionary [online]. Oxford: Clarendon Press [cit. 20.9.2015]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ VENTER, Daniel Johannes; NEULAND, Ernst W. NEPAD and the African renaissance. [s.l.]: Richard Havenga & Associates, 2005. 532 s. ISBN 0620325100. S. 16. 
  11. ↑ MICHELL, George Babington. The Berbers. Journal of the Royal African Society. Leden 1903, roč. 2, čís. 6, s. 194. Dostupné online. 
  12. ↑ Robert R. Stieglitz. American Journal of Archaeology [online]. 2012-08-30 [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ RENA, Ravinder. Africa: Developed Countries' Leverage On the Continent. Fahamu (Oxford). 2008-02-07. Dostupné online [cit. 2017-05-16]. (anglicky) 
  14. ↑ SWAIN, Jon. Africa, China's new frontier. The Times Online. 10 February 2008, roč. 2008. Dostupné online [cit. 2017-05-16]. (anglicky) 
  15. ↑ Arizona State University: World: Highest Temperature Archivováno 4. 1. 2013 na Wayback Machine., wmo.asu.edu, 2013 (anglicky)
  16. ↑ CRITCHLEY, Will. Harnessing local environmental knowledge in East Africa. Promoting Farmer Innovation [online]. UNDP – Office to Combat Desertification and Drought (UNSO/SEED/BDP), 1999 [cit. 17.5.2017]. Dostupné online. 
  17. ↑ Bogumil Terminski: Current Dynamics of Land Degradation in Africa: Facts and Statistics, thenigerianvoice.com, 11. 5. 2012 (anglicky)
  18. ↑ World Wildlife Fund: Madagascar subhumid forests, National Geographic Society, 2010 (anglicky)
  19. ↑ Google Books: Global Environment Outlook 2000, str. 60, books.google.cz, 1999 (anglicky)
  20. ↑ BEGUN, D. The earliest hominins - is less more?. Science. 2004, roč. 303, s. 1478–1480. 
  21. ↑ [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 43]
  22. ↑ CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. 2. vyd. Oxford: Wiley-Blackwell, 2011. 
  23. ↑ [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44]
  24. ↑ [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44-45]
  25. ↑ [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 45]
  26. ↑ KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 49
  27. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 207-321.
  28. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 357.
  29. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 339-366.
  30. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 329-330.
  31. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 341-356.
  32. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 358.
  33. ↑ HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 331-333.
  34. ↑ V Mauretánii žije i dnes až 600 000 lidí v otroctví: Trpíme otroctvím a rasismem zároveň. To je naše realita.. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-09-15]. Dostupné online. 
  35. ↑ NEKOLA, Martin. Diktátoři černého kontinentu. Praha: Libris, 2015. 191 s. ISBN 978-80-7277-537-8
  36. ↑ "World 1950-2050 by continent Archivováno 27. 6. 2015 na Wayback Machine.". Zdroj: Organizace spojených národů (2013).
  37. ↑ a b c d Max Fisher: The amazing, surprising, Africa-driven demographic future of the Earth, in 9 charts, washingtonpost.com, 16. 7. 2013 (anglicky)
  38. ↑ a b Mike Pflanz: Africa's population to double to 2.4 billion by 2050, telegraph.co.uk, 12. 9. 2013 (anglicky)
  39. ↑ Population Dynamics of Africa Archivováno 17. 2. 2015 na Wayback Machine., overpopulation.org, 2013 (anglicky)
  40. ↑ Namibie ruší německé názvy. I pruhu zamořeného AIDS. Týden. 22. srpna 2013.
  41. ↑ SVITÁK, Matěj. Afrika v mapách: Kontinent, který má HDP Itálie, brzdí v rozvoji poušť, nemoci i velký mix národů. ČT24 [online]. Česká televize, 2019-04-19 [cit. 2021-04-03]. Dostupné online. 
  42. ↑ "50,000 and not counting: South Sudan's war dead". ReliefWeb. 15. listopadu 2014.

Související články

Externí odkazy

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 17. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článků • Nápověda
Regiony světa
Afrika
Amerika
Asie
Evropa
Oceánie
Polární oblasti
Oceány
Moře
Světadíly
Jednotlivé kontinenty
Superkontinenty
Geologické superkontinenty
Historické kontinenty
Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750 miliony let zpět 600–550 200 0
Světadíly: ↗ Arábie
↗ Madagaskar
↗ Indie
↗ Kongo ↓ ↗ Afrika → Afrika
↗ Patagonie ↓ ↗ Sibiř ↓ ↗ Atlantika → Jižní Amerika
Atlantika ↘ ↗ Západní Arábie ↓ ↗ Baltika ↘ ↗ Austrálie
Ur → Rodinie → Východní Gondwana → Protogondwana → Pannotie → Laurentie → Euramerika (Laurussie) → Pangea → Gondwana → Antarktida → Antarktida
Arktida → Nena ↗ ↘ Západní Gondwana → Protolaurasie ↗ ↘ Gondwana ↗ ↘ Laurasie → Laurentie → Severní Amerika
Baltika ↗ ↘ Baltika ↗ ↓ Avalonie ↘ Eurasie
↘ Laurentie ↗ ↓ Severní Čína
↘ Sibiř ↗ ↓ Jižní Čína
Oceány: Mirovia Prototethys, Paleotethys Panthalassa ↘ Tethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování

Šablona:Dlouhodobě polozamčeno

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Afrika&oldid=21222677“