Dějiny Afriky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny Afriky jsou staré jako dějiny lidstva. Afrika je totiž nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Před 30 miliony let žil v oblasti dnešního města Fajjúm (v Egyptě) předek člověka pojmenovaný Aegyptopithecus. Zhruba před 6 - 8 miliony lety se na území Afriky oddělila vývojová větev moderních šimpanzů (Panina) a lidí (Hominina).[1] Mezi první příslušníky samostatné lidské vývojové linie po oddělení od předků šimpanzů by mohly patřit rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, nalézané v Čadu, Keni a Etiopii.[2] Před 4,2 - 1,3 miliony let pak obývaly východní, střední i jižní Afriku různé druhy rodu Australopithecus (čti: australopitékus) a zhruba před 2,5 miliony let se objevili i první zástupci rodu Homo.[3]

Pravěk (2 000 000 – 5 000 let př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Prvními typy lidí byly prvotní formy Homo habilis (člověk zručný) a Homo rudolfensis (člověk východoafrický), kteří byli předky druhu Homo ergaster (člověk zručný), jež se začal objevovat v období 1,8 milionu let př. n. l. Tento druh již začal užívat oheň a pěstní klín. Na území dnešní Keni a Tanzánie se nalezly pozůstatky druhů Homo erectus (člověk vzpřímený) a Homo heidelbergensis (člověk heidelberský). Po celé Africe se nalezly také pozůstatky rodu Homo sapiens (člověk moudrý). Nálezy tohoto rodu již vykazují typické rysy pro budoucí typy afrického pravěkého člověka.[4]

Nejstarší nalezené africké jeskynní malby sahají do období 50 000 let př. n. l. Důkazy o výrobě nástrojů říkají, že je afričtí pravěcí lidé vyráběli již v období 38 000 - 26 000 př. n. l. Neolit započal v období 8 000 let př. n. l., v něm je již užívána mikrolitická industrie (pomongwaská, nachikufanská a další kultury). Hlavní rozkvět měla industrie v údolí Nilu, v dnešní západní Nigérii a v pralesích dnešního Kamerunu. V téže době si severoafrické kultury osvojily hrnčířství, chov dobytka a přešly k zemědělství. O tisíc let později se neolitická revoluce začala šířit také do subsaharské Afriky. Hlavními plodinami tehdy byly čirok a proso.[5]

V období 6 000 let př. n. l. je možné začít mluvit o odlišných lidských typech – sansko-khoinský, který žil ve stepích jižní a východní Afriky, pygmejský, jež žil v tropických lesích, negroidní v subsaharské Africe a eurasijský mediterrání v severní Africe. V období 5 000 let př. n. l. se z Asie rozšířil chov koz a ovcí a začala vznikat první stálá sídla, jako Fajjúm. S blížícím se přelomem našeho letopočtu začali afričtí lidé užívat železo. Od 1. do 3. století n. l. již probíhala doba železná.[6]

Starověk (5 000 př. n. l. - 500 n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Pyramidy v Egyptě
Velká mešita v Djenné na transsaharské obchodní cestě

Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše Núbie (města Meroe, Napata, Kerma) a starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Egypt byl první státní formou na území Afriky. Jeho základy byly položeny na území Horního Egypta, kde bylo založeno Cenejské království, které dobylo území Dolního Egypta a vytvořilo ucelený státní útvar.[7] Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt.

Během období řecké kolonizace (7. stol. př. n. l.) vznikly na území severní Afriky kolonie, například Naukratis, Kyréna nebo Apollonia. Tyto kolonie daly vzniknout oblasti Kyrenaika (část dnešní Libye). V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, jako například Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které ve 4. století n. l. přijalo křesťanství, jako první africký stát.[8] V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské církvi a etiopské církvi.[9]

Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V 5. století n. l. se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše (zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690).[10]

Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata, jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo později (ve 4. stol. n. l.) začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. bylo založeno město Djenné.

Území subsaharské Afriky bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a státní útvary zde začaly vznikat až od 9. století n. l. Například zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi 1. a 5. stoletím n. l. Ve starověku také začala migrace protoBantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.[11]

Období samostatného vývoje[editovat | editovat zdroj]

V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a vzniklo například Etiopské císařství (12. století). V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky a mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie Almohadové, Marínovci, Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alaouite, kteří vládnou Maroku dodnes. Od 10. století se ze západu severní Afriky (jejich hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod velením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve 13. století byl ustaven Mamlúcký sultanát.[12] Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad.[13] V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.

V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řadě nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí: 1) Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu (Ghanská říše (rozmach v 6. stol.), říše Kanem (9. stol.), říše Tekrúr (9. stol.), říše Mali (11. stol.), Songhajská říše (15. stol.), říše Bagírmi, Wadaj a Wolof (všechny 14. stol.)). 2) Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi (království Mutapa či Monomotapa (15. stol.)). 3) Konžská pánev (Konžské království (14. stol.), státy Lumbů a Lundů (15. stol.)). 4) Pásmo guinejského pobřeží (říše Ojo neboli říše Jorubů (15. stol.) a městské státy Akanů, Fonů či Eweů (12. až 15. stol.). 5) Oblast Velkých jezer (království Buňoro-Kitara (15. stol.), Buganda (14. stol.), Rwanda (15. stol.)).[14] V jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe.

Konec samostatného vývoje[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kolonizace Afriky.
Zulové útočí na kolonu búrských osadníků v Natalu
Závod o Afriku. Porovnání politické mapy z roku 1880 s rokem 1913.

Zatímco severní Afrika byla Evropanům známa již od starověku, objevování sub-saharské Afriky začalo až v 15. století v tzv. Věku zámořských objevů. Evropané se soustředili především na vytváření přístavů a obchodních stanic v přímořských částech Afriky. Objevování vnitrozemí bylo v této době ponecháno arabským obchodníkům s otroky. Historici odhadují, že arabský obchod s otroky znamenal odvlečení až 18 milionů Afričanů z území navazujících na trans-saharskou cestu. Evropané do vnitrozemí pronikli až v 19. století. Nicméně do obchodování s otroky se zapojili již v období raného novověku. Odhady hovoří, že mezi 15. a 19. století Evropané zajaly a přes Atlantik odvezli mezi 7 a 12 miliony Afričanů. Cílovou destinací byly hlavně Karibik a USA. Nicméně zájem o nové otroky v 19. století již upadal a obchod s nimi přestával být výnosný. Tomu dopomohly i nové zákony zakazující otroctví (například ve Spojeném království v roce 1833 s výjimkami a roku 1843 zcela, v USA r. 1863 apod.). Do poloviny 19. století bylo Evropany iniciováno a podepsáno padesát dohod s lokálními africkými vládci o zákazu obchodování s otroky. V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále až 800 000 lidí v otroctví, téměř čtvrtina obyvatel země.[15]

Mezi lety 1881 a 1914 proběhl tzv. Závod o Afriku, kdy si evropské dobové mocnosti rozdělily 90 % území Afriky (do roku 1870 přitom zabraly pouze 10 % území). V roce 1914 byly jedinými dvěma nezávislými státy Etiopie a Libérie. Diplomatická dohoda o rozdělení Afriky byla dohodnuta na Berlínské konferenci (1884–85). Hlavními kolonizátory byly Francouzská republika, Britské impérium a Portugalské království. Svůj podíl však získaly i Belgické království, Italské království a Německé císařství.

Africké státy tím přešly do plné správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky (viz belgické, britské, francouzské, německé, italské, španělské nebo portugalské kolonie).

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Proces africké dekolonizace v letech.
Mapa ozbrojených konfliktů v Africe v letech 1980–1996 dle jejich intenzity.

Od začátku 20. století probíhal proces dekolonizace. V roce 1910 získala, jako první koloniální stát, jistou podobu nezávislosti Jihoafrická unie. Do roku 1961 však zůstávala britským dominiem. V roce 1961 byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR) a potvrzena plná nezávislost na Spojeném království. Nicméně již od roku 1948 v JAR platil rasově-segregační režim apartheidu, který původní obyvatelstvo uzavíral ve vyhrazeném území tzv. bantustanů a nepřiznával jim stejná politická práva jako evropskému obyvatelstvu země. Režim padl až v roce 1994.

V získávání nezávislosti následovaly: Egyptské království (1922) a Kyrenaika (1949). První tři státy byly původně koloniemi Spojeného království, které se kolonií začalo zříkat nejdříve. V 50. letech získaly nezávislost státy: Libyjské království (1951), Súdán (1956), Tunisko (1956), Maroko (1956–1958), Ghana (1957) a Guinea (1958). Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 - Rok Afriky, kdy získalo nezávislost dalších 14 států. V 60. letech se tedy svých nároků musely vzdát i ostatní koloniální velmoci. Nejdéle si své kolonie drželo Portugalsko, a to až do 70. let, kdy je neochotně pustilo až po krvavých válkách.

Od 50. let 20. století se nespokojené nálady v podmaněných státech a oslabení evropských mocností po druhé světové válce obrátily v řadu bojů za nezávislost. Mnoho z nich se proměnilo do regulérních válek, například: povstání Mau Mau v Keni (1952–1960), Alžírská válka (1954–1962), portugalská koloniální válka a angolská válka za nezávislost (1961–1974), válka za nezávislost Namibie (1966–1990) a další. Války obvykle vedly k vyhlášení nezávislosti a k nedemokratickým režimům afrického nacionalismu. V logice bipolárního světa studené války se nové režimy musely přimknout k jedné z velmocí USA x SSSR. Vzhledem k nenávisti k bývalým kolonizátorům ze západní Evropy nové režimy raději volily ekonomickou a vojenskou spolupráci se SSSR podmíněnou přechodem k socialismu. Úpadek SSSR v 80. letech 20. století vedl, často tytéž vládce, kteří dříve hlásali socialismus, k příklonu k západním státům a navázání obchodních styků se západními investory.[16]

Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek, mimo jiné šlo o následující konflikty, které nezřídka vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost: občanská válka v Rhodesii (1964–1979), nigerijská občanská válka (1967–1970), občanská válka v Angole (1975–2002), občanská válka v Čadu, (1979–1982) občanská válka v Mosambiku (1976–1992), občanská válka ve Rwandě (1990–1993), jež vyústila v genocidu etnika Tutsiů, první (1955–1972) a druhá súdánská občanská válka (1983–2005), občanská válka v Somálsku (1991–...), první (1996–1997) a druhá válka v Kongu (1998–2003), první (2002–2007) a druhá občanská válka v Pobřeží slonoviny (2010–2011), konflikt v Dárfúru (2003–...), válka v deltě Nigeru (2004–...) a další. Od roku 2010 se Nigérie a okolní státy potýkají s vlnou teroristických útoků islamistické skupiny Boko Haram vyznávající wahhábismus a salafíju.

Od roku 2010 otřásá arabskou severní Afrikou vlna protestů, povstání a revolucí zvaná Arabské jaro. Politické otřesy v regionu vedly k odstoupení či svržení hlav států v Egyptě, Libyi a Tunisku. V Libyi vzápětí vypukla občanská válka (2011), která vedla k pádu dosavadního režimu Muammara Kaddáfího, a následně další občanská válka (2014–...) mezi čtyřmi stranami soupeřícími o moc.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BEGUN, D. The earliest hominins - is less more?. Science. 2004, roč. 303, s. 1478 - 1480.  
  2. [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 43]
  3. CARTMILL, M.; SMITH, F. H. The Human Lineage. 2. vyd. Oxford : Wiley-Blackwell, 2011.  
  4. [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44]
  5. [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 44-45]
  6. [KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 45]
  7. KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky. NLN, Praha: 2012, str. 49
  8. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 207-321.
  9. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 357.
  10. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 339-366.
  11. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 329-330.
  12. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 341-356.
  13. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 358.
  14. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 331-333.
  15. V železech otroctví zůstává 800 tisíc Mauritánců. A nechtějí to měnit. iDNES.cz. 3. září 2012
  16. NEKOLA, Martin. Diktátoři černého kontinentu. Praha: Libris, 2015. 191 s. ISBN 978-80-7277-537-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]