Wikipedista:Dinybot/Pískoviště/2
Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 členských zemí s celkem 496 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace).
EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století.
Mezi základní principy Evropské unie patří přenesení některých pravomocí národních států na evropská společenství. EU má však pouze pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis.
Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí.
Aktivity EU pro zabezpečení tohoto cíle pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz Politiky Evropské unie.
Historie[editovat | editovat zdroj]
- Detailní článek Historie Evropské unie.
Po otřesných zkušenostech z 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku padesátých let zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – ve společnosti převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu.
Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace [1] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) započal evropskou integraci.
Po přijetí Velké Británie, Dánska a Irska v roce 1973 a Řecka v roce 1981 byl v roce 1985 přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s tzv. Schengenskou dohodou vytvořil základní kostru tehdejšího EHS a položil základ pro další integrační aktivity.
Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva oficiálně přejmenovala Evropské hospodářské společenství na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. třech pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity .
Přijetí nových států v roce 1995 a 2004, resp. 2007 a zavedení společné evropské měny poukázalo na vůli k dalši integraci. Snaha o sjednocení jednotlivých evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však vyvolalo vnitřní nesouhlas některých států a ústava nebyla ratifikována.
| Podpis Platnost Smlouvy |
1948 1948 Brusel |
1951 1952 Pařížská |
1954 1955 Paříž. doh. |
1957 1958 Římské |
1965 1967 Slučovací |
1975 TREVI |
1985 1985 Schengenská |
1986 1987 JEA |
1992 1993 Maastrichtská |
1997 1999 Amsterodamská |
2001 2003 Niceská |
2007 2009 Lisabonská |
|
|
|
|
|
|
|
| ||
| Tři pilíře Evropské unie: | ||||||||||||||||||||||
| Evropská společenství: | ||||||||||||||||||||||
| Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) | ||||||||||||||||||||||
| Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) | Smlouva vypršela v roce 2002 | Evropská unie (EU) | ||||||||||||||||||||
| Evropské hospodářské společenství (EHS) | ||||||||||||||||||||||
| Schengenská smlouva | Evropské společenství (ES) | |||||||||||||||||||||
| TREVI | Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV) | |||||||||||||||||||||
| Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC) | ||||||||||||||||||||||
| Evropská politická spolupráce (EPS) | Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) | |||||||||||||||||||||
| Bruselský pakt | Západoevropská unie (ZEU) | |||||||||||||||||||||
| Smlouva vypršela v roce 2011 | ||||||||||||||||||||||
Členství[editovat | editovat zdroj]
| EU – založení a rozšíření |
|---|
 1952–58: zakládající státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo*, Nizozemsko (*1990 rozšířeno o bývalou NDR) |
 1973 – první rozšíření: Dánsko**, Irsko, Spojené království (**Grónsko vystoupilo 1985) |
 1981 – druhé rozšíření („jižní“): Řecko |
 1986 – třetí rozšíření („jižní“): Portugalsko, Španělsko |
 1995 – čtvrté rozšíření („severní“): Finsko, Rakousko, Švédsko |
 2004 – páté rozšíření („východní“): Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko |
 2007 – šesté rozšíření („druhé východní“): Bulharsko, Rumunsko |
 2013 – sedmé rozšíření: Chorvatsko |
- Hlavní článek: Členové Evropské unie
V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: „K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky.“ Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrnně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:
- politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
- ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
- kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie
Dnešní členové[editovat | editovat zdroj]
Evropská unie má v současnosti 27 členských států, celkovou rozlohu 4 314 000 km², přibližně 486 miliónů obyvatel (což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.)) a HDP stejně vysoké jako USA.
Do současné doby se rozšířila celkem šestkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Předposlední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 1985 společenství opustilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání země ve společenství. 1. ledna 2007 pak vstoupilo též i Rumunsko a Bulharsko.
Přehled[editovat | editovat zdroj]
| země | vstup |
obyvatelé (mil., 2006) |
rozloha (km²) |
HDP (PPP) na hlavu | křesel v EP |
hlasů v Radě | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| (v EUR, 2006) | % průměru | ||||||
 Belgie |
1958 | 10,51 | 30 528 | 28 700 | 122,7 | 24 | 12 |
 Bulharsko |
2007 | 7,72 | 110 912 | 8 700 | 37,2 | 18 | 10 |
 Česko |
2004 | 10,25 | 78 866 | 18 600 | 79,5 | 24 | 12 |
 Dánsko |
1973 | 5,43 | 43 094 | 29 700 | 126,9 | 14 | 7 |
 Estonsko |
2004 | 1,34 | 45 100 | 15 700 | 67,1 | 6 | 4 |
 Finsko |
1995 | 5,26 | 338 145 | 27 300 | 116,7 | 14 | 7 |
 Francie |
1958 | 63,00 | 551 500 | 26 500 | 113,3 | 78 | 29 |
 Irsko |
1973 | 4,21 | 70 273 | 33 700 | 144,0 | 13 | 7 |
 Itálie |
1958 | 58,75 | 301 318 | 24 300 | 103,9 | 77 | 29 |
 Kypr |
2004 | 0,77 | 9 251 | 21 900 | 93,6 | 6 | 4 |
 Litva |
2004 | 3,40 | 65 300 | 13 600 | 58,1 | 13 | 4 |
 Lotyšsko |
2004 | 2,29 | 64 600 | 13 100 | 56,0 | 9 | 7 |
 Lucembursko |
1958 | 0,46 | 2 586 | 65 300 | 279,1 | 6 | 4 |
 Malta |
2004 | 0,40 | 316 | 18 000 | 76,9 | 5 | 3 |
 Maďarsko |
2004 | 10,08 | 93 032 | 15 300 | 65,4 | 24 | 12 |
 Německo |
1958 | 82,44 | 357 022 | 26 500 | 113,3 | 99 | 29 |
 Nizozemsko |
1958 | 16,33 | 41 528 | 30 600 | 130,8 | 27 | 13 |
 Polsko |
2004 | 38,16 | 312 685 | 12 400 | 53,0 | 53 | 27 |
 Portugalsko |
1986 | 10,57 | 91 982 | 17 500 | 74,8 | 24 | 12 |
 Rakousko |
1995 | 8,27 | 83 858 | 30 200 | 129,1 | 18 | 10 |
 Rumunsko |
2007 | 21,61 | 238 391 | 8 800 | 37,6 | 35 | 14 |
 Řecko |
1981 | 11,13 | 131 957 | 20 800 | 88,9 | 24 | 12 |
 Slovensko |
2004 | 5,39 | 49 033 | 14 700 | 62,8 | 14 | 7 |
 Slovinsko |
2004 | 2,00 | 20 256 | 20 400 | 87,2 | 7 | 4 |
 Spojené království |
1973 | 60,39 | 242 900 | 27 900 | 119,2 | 78 | 29 |
 Španělsko |
1986 | 43,76 | 505 992 | 23 900 | 102,1 | 54 | 27 |
 Švédsko |
1995 | 9,05 | 449 964 | 28 200 | 120,5 | 19 | 10 |
 EU celkem |
1958 | 492,96 | 4 330 389 | 23 400 | 100,0 | 785 | 345 |
| Zdroje: | Počet obyvatel: [1] | Rozhoha: [2] (PDF) |
| HDP na obyvatele (PPP): [3] | Procento průměru HDP EU: dopočítáno z HDP (PPP) | |
| Počet hlasů v EP: [4] | Počet hlasů v Radě Evropské unie: [5] |
Kandidátské země, možní budoucí členové[editovat | editovat zdroj]
Chorvatsko[editovat | editovat zdroj]
Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Podle vyjádření některých politiků je reálný vstup do EU k roku 2009.[2]
Turecko[editovat | editovat zdroj]
O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat „nejméně 10 let“.
Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.
Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).
Makedonie[editovat | editovat zdroj]
Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se přepodkládá v období 2010-2015.
Norsko[editovat | editovat zdroj]
Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.
Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]
V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.
Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. přistoupilo od roku 2006 k dohodě o Schengenském prostoru.
Evropské instituce[editovat | editovat zdroj]
- Hlavní článek: Instituce Evropské unie
Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.
Rada Evropské unie[editovat | editovat zdroj]
Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.
Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.
Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (čili Výbor stálých zástupců).
Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.
Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.
Evropská komise[editovat | editovat zdroj]
Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.
Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.
Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]
Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.
Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.
Evropská rada[editovat | editovat zdroj]
Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.
Další instituce[editovat | editovat zdroj]
- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.
Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
Politiky Evropské unie[editovat | editovat zdroj]
- Hlavní článek: Politiky Evropské unie
Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, „na nichž stojí Evropská unie“. Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.
Tři pilíře[editovat | editovat zdroj]
- Hlavní článek: Tři pilíře Evropské unie
V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:
Ekonomika Evropské unie[editovat | editovat zdroj]
- Hlavní článek: Ekonomika Evropské unie
Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 12 954 042 milionů USD (2006). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).
Společný trh[editovat | editovat zdroj]
Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti
Evropská měnová unie (EMU)[editovat | editovat zdroj]
Třináct zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Nutnou podmínkou pro přijetí eura je splnění Maastrichtských (konvergenčních) kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje - měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU
Financování a rozpočet EU[editovat | editovat zdroj]
Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).
Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.
Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).
Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)
Česká republika a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]
Situace po roce 1989[editovat | editovat zdroj]
Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.
Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.
Asociační dohody - počátek integrace do EU[editovat | editovat zdroj]
V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku na budoucí členství v EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady volného obchodu na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat Eurodohodu znovu; ta vstoupila v platnost 1. února 1995. Na základě této dohody se český premiér také například mohl účastnit zasedání Evropské rady a rezortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů.
V průběhu první poloviny 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín, kdy budou moci vstoupit postkomunistické země do Evropské unie. V červnu 1993 byla ale na summitu v Kodani schválena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala podmínky vstupu pro budoucí nové členy: budoucí členský stát musí mít mimo jiné stabilní tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky uvnitř EU a ustálené demokratické instituce.
Přístupová jednání[editovat | editovat zdroj]
Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 17. ledna 1996; od té doby se stal vstup do EU jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci roku 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí. Ta dále obsahovala posudky Evropské komise na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila v roce 1997 zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Samotná přístupová jednání začala s těmito zeměmi v březnu 1998. I v následujících letech vydávala Evropská komise každoroční pravidelné posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).
Z důvodů zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání přístupu nových zemí k EU se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening - tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Samotné vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí, na jedné straně s členskými státy EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) a na straně druhé s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla velice důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která mimo jiné připravila evropské instituce na přijetí nových členů. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datum vstupu těchto deseti zemí do EU: 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty členských zemí EU, Evropský parlament a taktéž nově přistupující státy. Některé si zvolily parlamentní způsob ratifikace, některé, mezi nimi i Česká republika, si zvolily referendum: v ČR se vyjádřilo pro vstup do EU 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.
Současnost[editovat | editovat zdroj]
V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují následující přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii:
- omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011, toto omezení se netýká některých zemí, například Spojeného království nebo Irska)
- postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
- omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci - občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
- přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
- přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
- přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
- trvalá výjimka pro sníženou sazbu daně DPH z produktů pěstitelského pálení
- množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)
Evropská komise přijala 26. července 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013.
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 4 314 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také:
některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Francouzská Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán)
dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira.
Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem.
Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s výškou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 2492 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic.
EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.
Související články[editovat | editovat zdroj]
- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Eurorealismus
- Evropské společenství
- Evropské symboly
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Klady a Zápory vstupu České republiky do EU
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU
Reference[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Evropská unie:
- Portál Evropské unie (česky)
- EU na první pohled – řada stručných a užitečných informací
- Evropa ve 12 lekcích - minulost, přítomnost a budoucnost EU
- Jak funguje Evropská unie (Váš průvodce po institucích EU) – brožura Evropské komise, Brusel 2006 (ke stažení – pdf – 910 KB – 56 stran)
Česká republika:
- Euroskop (oficiální zdroj informací o členství ČR v Evropské unii)
- Evropská unie 123 (přehledný rozcestník užitečných odkazů Evropské unie)
Další odkazy:
- Mapa stránek (přehledný obsah) Zastoupení EK v ČR (česky)
- Informativní mapy EU na webu EU
- OLAF – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- EUABC – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- EUobserver – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky)
- euPortál - český eurorealistický časopis
Bibliografie v češtině[editovat | editovat zdroj]
- FIALA, P., PITROVÁ M.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003
- BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha : CODEX Bohemia, 1998
- BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha : VŠE, 1996
- CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2003
- CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace - Evropská unie. Praha : VŠE, 2004
- JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha : ETC Publishing, 1998
- NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU - Regionální a strukturální politika EU. Praha : VŠE, 2000
- PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha : Nadatur, 1997
- PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha : Nadatur, 1997
- SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde Praha, 1999
- TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 1999
