Nacistické Německo
Šablona:Infobox zaniklý stát Jako Nacistické Německo se označuje německý stát v době vlády nacistické strany, tedy od roku 1933 (jmenování Adolfa Hitlera německým kancléřem proběhlo 30. ledna 1933 a diktátorské pravomoci Hitler převzal v březnu 1933) do kapitulace Německa na konci druhé světové války 8. května 1945. Oficiální název státu byl Německá říše (německy Deutsches Reich) do roku 1943 a Velkoněmecká říše (německy Großdeutsches Reich) od roku 1943 do jeho zániku roku 1945. K dalším užívaným označením nacistického Německa patří pojmy třetí říše, „národně-socialistický stát“ či „vůdcovský stát“[1].
Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího Německa Paulem von Hindenburgem. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, ale poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců režimu.
Opozice z řad liberálů, socialistů a komunistů byla tvrdě potlačována tajnou státní policií gestapem pod patronací Heinricha Himmlera. Nacistická strana postupně ovládla soudy, místní vlády a všechny občanské organizace kromě protestantských a katolických.[2] Veřejné mínění v Říši utvářelo ministerstvo propagandy vedené Josefem Goebbelsem, který k tomu využíval masmédia, film a uhrančivé Hitlerovy projevy.[3] Státní aparát se snažil vykreslit Hitlera jako vůdce německého lidu (Führer) a k tomu účelu mu předával do ruky veškerou výkonnou moc.
Na začátku existence nacistického Německa zaujal Hitler zahraniční politiku strachu a vydírání, vznášel zdánlivě důvodné požadavky na sousední země, kterým v případě neplnění vyhrožoval válkou. Když se ho pokusili protivníci uklidnit ústupky, přijal je a zaměřil se na další oblast. Tímto postupem se mu podařilo získat značné území, aniž by to vedlo k válce (např. Mnichovská dohoda a odstoupení československého pohraničí Německu v roce 1938). Agresivní politika Německa vedla k vypovězení Versailleské smlouvy a od roku 1935 se Německo začalo znovu vyzbrojovat. Téhož roku si opět připojilo Sársko[zdroj?], o rok později remilitarizovalo Porýní, vytvořilo spojenectví - Osu – s fašistickou Itálií pod vládou Benita Mussoliniho, poslalo pomoc Frankovu fašistickému Španělsku, anektovalo Rakousko v roce 1938 a obsadilo již zmiňované československé pohraničí a později i zbytek Československa. Neustále rostoucí územní nároky vyvrcholily 1. září 1939 invazí do Polska, načež Francie a Velká Británie vyhlásily nacistickému Německu válku, čímž oficiálně začala druhá světová válka, dříve než nacistické Německo čekalo či na ni bylo zcela připraveno.[4][5]
Během války se nacistickému Německu podařilo obsadit velkou část Evropy od Francie až téměř po Moskvu v tehdejším Sovětském svazu, dále od Norska na severu až po rozsáhlé pouštní oblasti v severní Africe na jihu. Na většině okupovaných území se nacisté pokusili zavést „Nový pořádek“. Současně začalo docházet k masovým persekucím neněmeckého obyvatelstva, vyvražďování Slovanů, cikánů a Židů, pro které se vžil termín holokaust. Během tohoto období zemřely miliony lidí. Nicméně v průběhu války se začala situace na frontě obracet v neprospěch nacistického Německa, což v důsledku vedlo k jeho porážce. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa západním spojencům a Sovětskému svazu.
Nástup k moci
Nacistické Německo vyrostlo na základech národního ponížení, hanby a vzteku vycházejících ze znění Versailleské smlouvy z roku 1919, které Německu vnutily vítězné mocnosti po první světové válce.[6] Tato smlouva vnucovala Němcům zodpovědnost za rozpoutání války,[7] trvalou ztrátu či demilitarizaci některých území,[8] nutnost platit reparace v penězích a ve zboží a příkazu na redukci německé armády. Mezi další příčiny nárůstu popularity nacistické ideologie patřily nárůst nacionalismu v německé populaci a myšlenky na vybudování „Velkoněmecké říše“, která měla trvat tisíc let, občanské nepokoje a komunistické puče, hyperinflace ve Výmarské republice, celosvětová hospodářská krize probíhající ve 30. letech 20. století a nárůst síly komunismu v Německu. Všechny tyto důsledky vedly k tomu, že voliči frustrovaní prací politických stran začali stále více volit strany na levém či pravém okraji politického spektra - extrémisty, zejména nacistickou stranu Německa.
Nacisté slibovali silnou, autoritativní vládu namísto neefektivních parlamentních republikánů, občanský mír, socialismus, radikální ekonomickou politiku s plnou zaměstnaností, navrácení „tradičních hodnot“ a hrdosti, rasovou čistotu. To všechno ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti. Vystupovali za znovuvyzbrojení Německa, odmítnutí reparací a znovuobsazení území ztracených Versailleskou smlouvou. Propagovali názor, že Versailleská smlouva byla zrada způsobená liberální demokracií Výmarské republiky, která připravila Německo o národní hrdost, vlivem konspirace Židů, jejichž úkolem bylo docílit národní nejednotnosti a otrávení německé krve.[9] K tomuto cíli využívala nacistická propaganda Dolchstoßlegende, která hlásala, že první světovou válku neprohrála německá armáda, ale že porážka byla způsobena zradou civilistů v zázemí.
V období od roku 1925 do 30. let 20. století se německá vláda změnila z demokratické na konzervativně-nacionalistickou autoritativní vládu pod vedením Paula von Hindenburga, považovaného za válečného hrdinu (z první světové války), kterému se nelíbil liberálně demokratický stát Výmarské republiky a který chtěl z Německa vytvořit autoritativní stát.[10] Přirozeným spojencem Hindenburga pro vytvoření autoritativní vlády byla Německá národně-lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP), která zastávala pozici nacionalistů, ovšem po roce 1929 vlivem nastupující ekonomické krize čelila odlivu mladých a více radikálních sympatizantů k myšlence revoluce zosobňovanou NSDAP. Tato strana taktéž sloužila jako protiváha narůstající popularitě komunismu v Německu. Ke všemu středoví politici ztráceli podporu, jak voliči přecházeli k extrémní levici či pravici, což ještě více ztěžovalo vytvořit většinovou vládu v parlamentu.
V roce 1928, po odeznění hyperinflace z let 1922-1923, proběhly v Německu spolkové volby, ve kterých nacisté získali pouze 12 křesel, tj. 1,9 % poslaneckých mandátů. O dva roky později ve spolkových volbách vyhlášených po rezignaci kancléře Heinricha Brüninga dne 14. září 1930 a krachu akciových trhů v USA dostali nacisté již 6 400 000 hlasů (17,5 %), což jim zajistilo 107 poslaneckých mandátů a NSDAP se stala druhou nejsilnější stranou v Reichstagu. V červenci 1932 se konaly další spolkové volby, ve kterých nacisté získali 230 křesel, čímž se stali nejpočetnější politickou stranou působící v Reichstagu.[11] Prezident Hindenburg se zdráhal předat moc do rukou Hitlera, nicméně dřívější kancléř Franz von Papen uzavřel s Hitlerem dohodu mezi NSDAP a DNVP, která umožnila Hitlerovi stát se říšským kancléřem. Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem Německa poté, co skončila neúspěchem snaha generála Kurta von Schleichera o vytvoření stabilní vlády. Hitler začal na Hindenburga vyvíjet nátlak prostřednictvím jeho syna Oskara von Hindenburga a intrik s Papenem, který sledoval vlastní zájmy. Von Papen předpokládal, že z pozice vicekancléře udrží nacisty jako minoritní část vlády a že bude schopen kontrolovat Hitlera. Tento stav byl způsoben tím, že i když NSDAP vyhrála oboje volby v roce 1932, nikdy nezískala většinu hlasů, která by jí umožnila samostatnou vládu nebo alespoň vládu ve spojení s DNVP.
Upevňování moci
Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo po požáru budovy Říšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydáno nařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon.
Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů bylo zatčeno a uvězněno a mnozí z nich popraveni. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler legálním způsobem nastolil nacistickou totalitní diktaturu.
Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo „usměrnění“ („zglajchšaltování“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl také odbory a různé občanské a profesní organizace.
Velkým problémem pro Hitlera byla SA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SA Ernst Röhm toužil začlenit své muže do řad reichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry. Proto 30. června 1934 Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“.
Posléze posílila své postavení SS pod velením Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalo gestapo (tajná státní policie) a nově zřízené koncentrační tábory, do kterých byly umisťovány osoby nežádoucí politicky (sociální demokraté, komunisté), rasově (Židé aj.) či jinak (viz níže). Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy „Führer“).
Upevňování moci v armádě
Většina vyšších důstojníků reichswehru, kteří prodělali výcvik ještě za dob císařství, se nikdy nesmířila se vznikem Výmarské republiky. Tito důstojníci spatřovali v Hitlerovi obhájce svých zájmů, který opětovně vyzbrojí armádu, zasadí se o revizi Versailleské smlouvy a z Německa znovu vybuduje politickou a vojenskou velmoc [12]. Generální štáb reichswehru si pak Hitler naklonil v červnu 1934, když při noci dlouhých nožů provedl čistku v SA. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga se stal Hitler hlavou státu a změnil text vojenské přísahy – zatímco do této chvíle přísahali vojáci věrnost národu a vlasti, tak nyní již přísahali věrnost vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi [13]. Před nástupem Hitlera k moci, v roce 1932, měla armáda 44 generálů, v roce 1938 jich bylo 261 [14]. 16. 3. 1935 zavedli nacisté brannou povinnost. Armáda postupně opět získala svou ztracenou prestiž a nacistický režim navíc přikládal armádním záležitostem mimořádnou důležitost. Přesto se na přelomu let 1937 a 1938 objevily v armádě první náznaky opozice vůči režimu. Některé důstojníky znepokojil především Hitlerův plán z 5. 11. 1937 na napadení Československa [14]. Ministr obrany polní maršál von Blomberg a vrchní velitel pozemního vojska generálplukovník von Fritsch vyjádřili nad plánem pochybnosti a byli zbaveni svých funkcí. Zanedlouho se podařilo z armády odstranit i zbytek konzervativní staré gardy a do poloviny roku 1938 Hitler zcela ovládl německou brannou moc. Přesto se v armádě i nadále objevovaly opoziční skupiny, které se opakovaně snažily Adolfa Hitlera odstranit – např. skupina spiklenců kolem náčelníka generálního štábu Ludwiga Becka, skupina kolem admirála Wilhelma Canarise a generálmajora Hanse Ostera, skupina atentátníků v čele s generálmajorem Henningem von Tresckow a atentátníci z 20. července 1944.
Církve ve třetí říši
Postoj nacistů k církvím nebyl jednoznačný, ale ze strany nacistů převažovalo spíš hluboké nepřátelství a často i tvrdé pronásledování [15]. V Německu se však v roce 1933 hlásilo 68 milionů obyvatel ke křesťanské víře (62,7 % obyvatel se hlásilo k protestantismu a 32,4 % ke katolické církvi) [16]. Protestanti i katolíci zpočátku vesměs uvítali nástup nacismu k moci, jelikož od nacismu očekávali obnovu starých tradičních hodnot z dob císařství, které za Výmarské republiky upadaly [16]. Vysoce postaveným duchovním imponovaly sociální a politické cíle nacistů, jak o tom svědčí i pastýřský list bavorských biskupů z 12. 11. 1933, v němž je zmínka o záchraně Německa před bolševismem. Ovšem v nacistickém Německu byla velmi rychle stanovena jasná hranice mezi církevními záležitostmi, do nichž se nemá plést stát, a záležitostmi státu, do nichž se nemají plést církve. Dne 20. července 1933 uzavřelo nacistické Německo konkordát se Svatým stolcem. I přes uzavření konkordátu postupovali nacisté vůči katolické církvi tvrdě – katolický tisk byl cenzurován, úřady měly právo nepovolit procesí nebo uzavřít klášterní školy. Papež Pius XI. na tuto situaci zareagoval encyklikou S palčivou starostí, jejíž šíření nacisté v Německu zakázali. Encyklika byla nakonec jen ojedinělým případem vzdoru ve vztazích mezi Vatikánem a třetí říší. Do kritiky režimu se však i nadále pouštěli někteří domácí duchovní – např. biskup Clemens August hrabě von Galen. Do opozice vůči nacismu se dostala i protestantská Vyznávající církev a Ochranné sdružení farářů a jmenovitě pak např. evangeličtí duchovní Dietrich Bonhoeffer nebo Friedrich Justus Perels. Skupiny protinacistického odporu v církvích však byly izolované a nebylo jich mnoho [17]. Církve vystupovaly otevřeně proti nacismu jen tehdy, pokud ohrožoval jejich teologickou nebo morální autonomii. Jedinou náboženskou organizací, která kladla rozhodný a vytrvalý odpor nacismu, byli Svědkové Jehovovi, kteří se ocitli mimo zákon nedlouho poté, co nacisté převzali moc.
Ovládnutí justice
Většina konzervativně smýšlejících soudců a právníků se nikdy neztotožnila s liberálními myšlenkami Výmarské republiky a v nastolení nacistického režimu spatřovali návrat ke starým hodnotám z dob autoritářského císařství [18]. Justice se téměř bezvýhradně podvolila Hitlerově moci a stala se důležitým nástrojem režimu. V občanském zákoníku provedli nacisté jen minimum změn, zato trestní právo zneužili k vlastním cílům. Destrukce právního systému nastala po požáru Říšského sněmu Nařízením na ochranu národa a státu z 29. března 1933, které bylo následně zneužito k neomezenému zatýkání politických oponentů. V roce 1932 proběhlo v Německu 268 procesů velezrady, v roce 1933 jich bylo již 11 000 [19]. Vznikla síť mimořádných soudů bez poroty. V roce 1934 byla zřízena instituce Lidového soudu (Volksgerichtshof), jež měla projednávat případy velezrady. Hitlerova rozhodnutí se stále častěji stávala výnosem či dokonce zákonem a soudci neměli právo tato rozhodnutí zpochybňovat. Nad zákonem pak stálo např. gestapo, které jednalo rovněž dle Hitlerovy vůle [20].
Nacistický stát
Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůči Lužickým Srbům, Židům či Romům. Diskriminace a perzekuce Židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů.
Ekonomická opatření, např. výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.
V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do Německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším propagandistickým úspěchem nacistického režimu.
Po ustavení „osy Berlín-Řím“ s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. Dne 12. března 1938 wehrmacht obsadil Rakousko. Když vstoupil krátce poté do Vídně, byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 % Rakušanů vyslovilo pro připojení (anšlus) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvoření Velkého Německa, kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkoli anexe Rakouska odporovala Versailleské smlouvě, která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly.
Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.
Druhá světová válka a zánik režimu
.gif)
Dne 1. září 1939 vypukla německým přepadením Polska druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem o neútočení Sovětský svaz.
Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u Dunkerque, byl sice evakuován, nicméně 14. června 1940 wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala a uzavřela příměří u Compiégne. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.
Dne 22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 však německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA a Adolf Hitler osobně schválil přípravu sabotážních a teroristických útoků, které měly být provedeny na území USA (Operace Pastorius). V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo obrat ve vývoji války.
Mezitím byla nacisty uvedena v chod genocida především židovského obyvatelstva (holokaust). V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky („Endlösung“). Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 milionů evropských Židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler vypracoval se souhlasem Hitlera Generalplan Ost, který plánoval po vítězné válce proti Sovětskému svazu vystěhovat na východ za Ural, zotročit nebo fyzicky zlikvidovat většinu Poláků, Čechů, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu.[21] Takto uvolněné teritorium na východě mělo posloužit k vytvoření životního prostoru (Lebensraum) pro „germánskou rasu“. Zlikvidovány měly být rovněž fyzicky nebo mentálně postižené osoby.
Zatím po porážce u El-Alamejnu síly Osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.
Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí.
Opozice v nacistickém Německu
Opozice vůči nacismu byla v Německu roztříštěná a nejednotná. Aktivní odpůrci režimu nebyli početní, ale protože mezi ně patřili šlechtici i dělníci, političtí oponenti, církevní činitelé, generalita, mládež i státní úředníci, znamená to, že se rekrutovali z celé německé společnosti. Činnost opozičních skupin byla různorodá, od šíření letáků, sabotáží přes kázání duchovních až po přípravu státního převratu. Celkově však byl nacismus po celou dobu třetí říše silně podporován obyvatelstvem, o čemž svědčí i to, že ještě v roce 1944 upozorňoval Adam von Trott zu Solz ve svém memorandu na celkovou pasivitu dělnictva a pramalou šanci, že se případný protihitlerovský puč setká s masovou podporou [22]. Navzdory špatné koordinaci a chabým výsledkům neupadlo protinacistické hnutí do zapomnění a v poválečném Německu existence odboje přispěla k tomu, že se národ dokázal lépe vyrovnat se svou minulostí [23].
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nazi Germany na anglické Wikipedii.
- ↑ WINKLER, Heinrich August. Der lange Weg nach Westen. Zweiter Band: Deutsche Geschichte vom „Dritten Reich“ bis zur Wiedervereinigung. 5., durchges. Aufl., München: Beck, 2002.
- ↑ EVANS, Richard J. The Third Reich in Power: 1933–1939. New York: Penguin Press, 2005. Ch. 1.
- ↑ Albert Speer asked „why was I willing to abide by the almost hypnotic impression Hitler's speech had made upon me?“; Inside the Third Reich: Memoirs (1980) s. 19. William L. Shirer, The Rise and Fall of the Third Reich: a History of Nazi Germany (1960) makes the hypnotic point four times (s. 109, 371, 840, 1039). Correlli Barnett states „Hitler too possessed until the end a similar hypnotic power of personality which enabled him to brain-wash the sceptical and disillusioned“ Hitler's Generals (1989) s. 2.
- ↑ LEITZ, Christian. Nazi Foreign Policy, 1933-1941: the Road to Global War. 2004.
- ↑ FLYNN, Matthew J. First Strike: Preemptive War in Modern History. 2008, s. 105.
- ↑ CZERNIN, Ferdinand. Versailles, 1919: the Forces, Events and Personalities that shaped the Treaty (1964)
- ↑ This was the notorious Article 231, the so-called War Guilt Clause
- ↑ Německo přišlo o všechny zámořské kolonie. Část Německa známá jako Porýní na hranicích s Francií byla demilitarizována a Německu bylo zakázáno zde mít vojska či vojenské zařízení.
- ↑ Der Führer an das deutsche Volk 22. Juni 1941. In: BOUHLER, Philipp (ed.). Der großdeutsche Freiheitskampf. III. Band. Reden Adolf Hitlers. München: Franz Eher, 1942, s. 51–61.
- ↑ FULBROOK, Mary. The Divided Nation: a History of Germany 1918-1990. New York: Oxford University Press, 1992, s. 45.
- ↑ Nacistická strana nezískala parlamentní většinu, nicméně Hitler se stal kancléřem Německa. V listopadových volbách téhož roku dokonce došlo k poklesu křesel obsazených nacisty z 230 na 196.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 145. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 146. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ a b WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 147. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 98. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ a b WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 99. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 119. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 76. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 77. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 79. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ HAGEN, William W., 2012. German History in Modern Times: Four Lives of the Nation. Cambridge: Cambridge University Press. S. 313.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 184. ISBN 80-242-1379-6.
- ↑ WELCH, David. Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 186. ISBN 80-242-1379-6.
Literatura
- BRADLEY, John Francis Nejez. Dějiny třetí říše : (Německo v období nacismu). Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85865-95-5. S. 171.
- BURLEIGH, Michael. Třetí říše: nové dějiny. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0054-9. S. 711.
- JANČÍK, Drahomír. Wirtschaftsdiplomatie des Deutschen Reiches und der tschechoslowakische Wirtschaftsregionalismus im Kampf um Mitteleuropa (1931–1938). Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 293-341. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6.
- MAZOWER, Mark. Hitlerova říše: nacistická vláda v okupované Evropě. Brno: Jota, 2009. ISBN 978-80-7217-632-8. S. 750.
- MAIER, Corinne. Nacistické Německo : nenávist u moci. Praha: Levné knihy, 2008. ISBN 978-80-7309-432-4. S. 65.
Související články
Velkoněmecká koncepce Velkogermánská říše
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu nacistické Německo na Wikimedia Commons - Prvním nacistickým hromadným vrahem byla zdravotní sestra – článek o nacistických zločincích–ženách na iDnes.cz
