Podkarpatská Rus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Zakarpatská Ukrajina)
Jump to navigation Jump to search
Podkarpatská Rus
 Карпатська Русь 
Karpats'ka Rus'
 První Maďarská republika
 Západoukrajinská lidová republika
 Maďarské království
1919–1939
1944–1945
Karpatská Ukrajina 
Maďarské království 
Zakarpatská oblast 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Podkarpatská Rus v Československu roku 1928
rozloha:
12 097 km² (1921)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
592 044 (1921)
národnostní složení:
státní útvar
mateřská
(nadřazená)
země:
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
První Maďarská republika První Maďarská republika
Západoukrajinská lidová republika Západoukrajinská lidová republika
Maďarské království Maďarské království
Nástupnické:
Karpatská Ukrajina Karpatská Ukrajina
Maďarské království Maďarské království
Zakarpatská oblast Zakarpatská oblast

Podkarpatská Rus (rusínsky a ukrajinsky Карпатська Русь – Karpats'ka Rus’ nebo Закарпаття – Zakarpattja, maďarsky Kárpátalja, rumunsky Transcarpatia, polsky Zakarpacie, německy Karpatenukraine) je termín označující historické území, které se rozkládalo na místě dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti. Z přísně historického hlediska je to označení jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech 19191939, jejíž území mělo nepatrně odlišné hranice. Od května 1945 byla pouze formálně součástí Československa s hranicemi obnovenými do stavu před mnichovskou konferencí, 29. června 1945 pak byla odstoupena Sovětskému svazu. Jejím hlavním městem byl Užhorod; v listopadu 1938 se jejím správním střediskem stalo po První vídeňské arbitráži, která přičlenila jižní oblasti, včetně Užhorodu a Mukačeva, k Maďarskému království, město Chust.

Historické názvy Podkarpatské Rusi[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byla Podkarpatská Rus připomínána pod názvem Podkarpatsko nebo také Uherská Rus. S tímto označením se objevovala v tehdejším tisku a literatuře do roku 1918. Větší význam tehdy ale mělo dělení na uherské župy, či případně historické regiony (například Maramureš).

Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od Trianonské smlouvy z roku 1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa. Do té doby nebylo jisté, jak velká část rusínského území bude k Československu připojena, původně se uvažovalo severní Maramureš nepřičleňovat vůbec.

V souvislosti s naplněním plánované, avšak neustále odkládané a zamezované autonomie, se název území v listopadu 1938 změnil na „autonomní Karpatská Ukrajina“; přestala se používat předpona „pod-“, která měla poukazovat na polohu území z hlediska čs. orientace. Politická reprezentace tohoto území vyhlásila na několik dní v roce 1939 (14.–18. března) nezávislost jako Karpatská Ukrajina, poté byla obsazena Maďarskem. V maďarštině se území nazývalo a nazývá jednoduše Podkarpatsko (Kárpátalja).

Po připojení k Sovětskému svazu se celé území stalo součástí Ukrajinské SSR jako Zakarpatská oblast; tento název odpovídal ukrajinskému či ruskému náhledu na situaci. Dnešní Zakarpatská oblast je jednou z administrativních jednotek od roku 1991 nezávislé Ukrajiny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Huculové obývající svahy Karpat

Za velkomoravského knížete Svatopluka (vládl 871–894) patřilo území pod správu Velkomoravské říše. Po jeho smrti za jeho syna velkomoravského knížete Mojmíra II. (vládl 894–906) byla ovládnuta Maďary. Po roce 981 byla ovládnuta Kyjevskou Rusí.[zdroj?] V 11. století se stala celá Podkarpatská Rus součástí Uherského království a to až do první světové války. Roku 1301 získal pro svého syna Václava III. uherskou korunu, a tedy i Podkarpatskou Rus, Václav II., král český a polský. Václav III. (uherský král 1301–1305, český a polský král 1305–1306) se však vzdal kromě Chebska a Gdaňského přímoří také Uher hned, jak zemřel jeho otec v roce 1305.

V době Jagellonců existovala v letech 1490–1526 personální unie mezi českým a uherským státem. V roce 1526 vzniklo habsburské soustátí (zaniklo až roku 1918) spojením českého státu, rakouských zemí a západního dílu Uher, protože zbytek obsadili Turci, tedy i Podkarpatskou Rus.

Na území Podkarpatské Rusi zasahovala většina Užské župy (se sídlem v Užhorodu), téměř celá Berežská župa (Berehovo), většina Marmarošské župy (Marmarošská Sihoť), asi dvě třetiny Ugočské župy (Vynohradiv), okrajová severovýchodní část Sabolčské župy (Nyíregyháza) a okrajová část Szatmárské župy (Satu Mare), z níž do Podkarpatské Rusi náležela pouze obec Velika Palaď. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde početná německá, židovská a rumunská menšina.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V září roku 1914 Rakousko-uherská armáda ustupovala ke karpatským průsmykům, obývanými především Rusíny. V lednu 1915 byla fronta vzdálena asi 20 kilometrů od Užhorodu. Ruské vojsko opustilo Karpaty v květnu 1915 a zanechalo za sebou desítky zničených rusínských vesnic. Stovky Rusínů utekly před pomstou Rakousko-uherské armády za údajnou kolaboraci do Ruska. Za tuto údajnou kolaboraci bylo odsouzeno a popraveno mnoho Rusínů. Například v březnu 1915 Košický vojenský tribunál odsoudil 800 rusínských sedláků. Velkou zábavou maďarských vojáků bylo po „osvobození“ bití místních obyvatel. Vláda v té době trestala jakékoliv projevy národního uvědomění Rusínů, proto se o toto postarali rusínští emigranti v USA. Představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Grigorije Žatkoviče uzavřeli dohodu s Tomášem G. Masarykem, na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Podkarpatská Rus po první světové válce, východní část bývalých Horních Uher
Podkarpatská Rus jako část Západoukrajinské lidové republiky

19. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Scrantonu souhlasila s tímto plánem[1] a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem uceleného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.

V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.

Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Centrální ruské národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu (viz Užhorodské memorandum). 11. června 1919 též zanikla nikým neuznaná Huculská republika.

Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době Maďarské republiky rad pronikly vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).

Hymna podkarpatských Rusínů pochází z roku 1919.

Mírová konference v Paříži[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1919 se v Paříži sešel Hrihorij Žatkovič s A. Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že „spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu.“

Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouvaSaint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanovil: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920.

Odložení autonomie[editovat | editovat zdroj]

Obdělávání půdy nejchudších rolníků na Podkarpatské Rusi
Rusíni roku 1935
Židé v Mukačevu roku 1938

Guvernér jmenovaný prezidentem byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Tyto skutečnosti potvrdila také nová ústava z 29. února 1920. 16. listopadu 1919 vydala vláda generální statut Podkarpatské Rusi, podle něhož se zřizovalo zatímní direktorium autonomní země, aby se tak vyhovělo saint-germainské podmínce. Byla současně vytvořena funkce vládního administrátora podléhajícího ministerstvu vnitra. Za vyučovací jazyk a úřední byl prohlášen jazyk lidový (rusínský).

Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu – v roce 1920 se však nekonaly (až doplňovací volby roku 1924). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentu devíti poslanci.

V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednáních mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Guvernér byl orgán volený pouze z občanů Podkarpatské Rusi, Zemský prezident byl orgán jmenovaný prezidentem Československé republiky:

  • 1919–1920 – prvním státním správcem byl jmenován Jan Brejcha
  • 1920–1921 – guvernér Hrihorij Žatkovič, odešel z úřadu na protest proti tomu, že území stále nebylo autonomní (odešel do USA)
  • 1921–1923 – viceguvernér Petr Ehrenfeld (funkce guvernéra nebyla obsazena)
  • 1923–1933 – guvernér Anton Beskid
  • 1933–1935 – zemský prezident Antonín Rozsypal (po smrti Antona Beskida v roce 1933 nebyla funkce guvernéra obsazena)
  • 1935–1938 – guvernér Konstantin Hrabar

Sídlo guvernéra a státní správy bylo v Užhorodu. Adresa sídla se v průběhu let několikrát změnila:

  • 1919–1922 – bývalý Župní dům na Žatkovičově náměstí
  • 1922–1936 – budova ve Švehlově ulici
  • 1936–1938 – „definitivní“ budova od architekta A. Krupky na Beskidově náměstí ve čtvrti Malé Galago, této čtvrti se dodnes říká „užhorodské Dejvice“

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

1919-1921[editovat | editovat zdroj]
  1. Užská župa, hl. m. Užhorod. Zahrnovala podkarpatoruské části původní Užské župy a podkarpatoruskou část bývalé Szabočské župy. Okresy: Seredné, Perečin a Velký Berezný
  2. Berežská župa, hl. m. Berehovo. Zahrnovala československou část Ugočské župy, Velikou Palaď z Szátmárské župy a střední část původní Berežské župy. Okresy: Berehovo, Chust, Iršava, Kosino a Velká Sevljuš
  3. Mukačevská župa, hl. m. Mukačevo. Zahrnovala severní část původní Berežské župy. Okresy: Mukačevo, Dovhe, Svaljava, Rozvihovo, Nižni Verecky a Volove
  4. Marmarošská župa, hl. m. Velký Bočkov, později Solotvina[2]. Zahrnovala československou část původní Marmarošské župy. Okresy: Rachovo, Velký Bočkov, Tiačevo a Teresva
1921-1926[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1921 do 30. června 1926 - 3 župy (mapa viz http://chartae-antiquae.cz/cs/maps/21635):

  1. Užhorodská župa (zahrnovala podkarpatoruské části bývalých žup Užské a Szabolčské, jakož i obce Velyka Dobroň a Mala Dobroň), hl. m. - Užhorod
  2. Mukačevská župa (zahrnovala podkarpatoruskou část bývalé župy Berežské), hl. m. - Mukačevo
  3. Velkosevljušská župa (zahrnovala podkarpatoruské části bývalých župy Marmarošské a Ugočské, jakož i obec Velykou Palaď z bývalé župy Szátmárské), hl. m. Velká Sevljuš.
1926-1938[editovat | editovat zdroj]

Od 17. listopadu 1938 byla oblast na základě návrhu autonomní vlády nazývána Karpatská Ukrajina.

Autonomie[editovat | editovat zdroj]

Karpatská Ukrajina 19381939

Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.

Vídeňská konference (arbitráž)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku První vídeňská arbitráž.

V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první Vídeňská arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ.

Po dobu předání „vládl“ na guvernérském úřadu ministr čsl. vlády Ivan Párkányi. Československá vláda rozhodla definitivně o autonomii a úřad předsedy autonomie byl přestěhován do města Chust, do budovy, která původně sloužila jako Okresní úřad pro okres Chust. Předsedou autonomie byl zvolen zprvu Andrej Bródy, po něm Augustin Vološin.

Složení autonomní vlády[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Vláda Andreje Bródyho, První vláda Augustina Vološina, Druhá vláda Augustina Vološina a Třetí vláda Augustina Vološina.

Samostatná Karpatská Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

Karpatská Ukrajina
 Карпатська Україна 
Karpatska Ukrayina
 Podkarpatská Rus 1939 Maďarské království 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Šče ne vmerla Ukrajina
Motto: Šče ne vmerla Ukrajina
geografie
Mapa
Karpatská Ukrajina v roce 1939
rozloha:
13 352 km²
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Podkarpatská Rus Podkarpatská Rus
Nástupnické:
Maďarské království Maďarské království

14. března 1939 vyhlásilo Slovensko nezávislost (Slovenský stát) a na zasedání podkarpatského sněmu je rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.

15. března 1939 pak byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina pod správou vlády Augustina Vološina. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin poslal do Bukurešti telegram, který požadoval vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpověděl. Nezávislost byla zlikvidována československou brannou mocí, ale vzápětí byla země anektována Maďarskem. Boje mezi maďarskou a československou armádou probíhaly ve dnech 14. až 18. března 1939 a nejintenzivnější byly u Onkovců. Tyto boje se po zániku Československa 15. března 1939 změnily na slovensko-maďarské boje, které skončily odstoupením východního Slovenska (východní Beskydy-Vihorlat) Slovenským státem Maďarsku. Východní Slovensko pak Maďaři začlenili do Karpatska.

Maďarská okupace a 2. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus.

Maďarsko zaútočilo na Podkarpatskou Rus ráno 14. března 1939, československé armádní velení vydalo rozkaz k okamžitému protiútoku. Ve stejný den byl vyhlášen Slovenský štát. Augustin Vološin telefonicky sdělil Emilu Háchovi, že nevidí jinou možnost než vyhlášení nezávislosti, ta byla vyhlášena ve 20:00. Hned na to nově již premiér Vološin požádal Německo o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou, to však nebylo vyslyšeno. Stejného dne ve 23:00 souhlasila československá vláda s požadavkem na vyklizení Podkarpatské Rusi, to však mělo být prováděno postupně, aby mohli být evakuováni i českoslovenští občané. Den na to, 15. března proběhlo první a poslední zasedání sněmu Karpatské Ukrajiny. Poslední československé jednotky se z Podkarpatské Ukrajiny stáhly 18. března. Boje si na československé straně vyžádaly 70 mrtvých a 120 raněných příslušníků československých ozbrojených složek, Maďarsko přiznalo 72 mrtvých a 244 raněných, ale podle odhadů musely být jeho ztráty větší. Největší ztráty měli sičovci (sič – organizace ukrajinských nacionalistů), maďarská armáda je označila za bandity, a tak každého zadrženého síčovce rovnou popravovala, proto se jejich ztráty odhadují na 1500 mrtvých a zraněných.

Po obsazení byla zřízena dočasná vojenská administrativa Karpatského území (Kárpátaljai terület). Okamžitě byla zavedena opatření proti Židům. Maďarský regent Miklós Horthy se v červnu 1939 pokusil naklonit obyvatele Podkarpatské Rusi tím, že jmenoval 15 poslanců do Maďarského parlamentu, kteří zde měli zastupovat území Kárpátalja. Poté co Německo obsadilo Polsko, se SSSR stal sousedem Podkarpatské Rusi. Mnoho zejména mladých Rusínů se tedy rozhodlo pro útěk do SSSR, jediné co zde utečence čekalo, bylo vězení a deportace do gulagů. Odhaduje se, že takovýto osud mělo 25 000 Rusínů, přežít se podařilo pouze čtvrtině, a to díky tomu, že mohli v roce 1942 vstoupit do 1. československého armádního sboru v SSSR. Podkarpatský Rusín Jan Demčík napsal o svém věznění v sovětském gulagu i o své službě v 1. československém armádním sboru na východní frontě knihu Můj útěk do gulagu.[4]Na Podkarpatské Rusi mezitím dále probíhalo pronásledování takzvaných „neloajálních“ občanů.

Od 19. března 1944 bylo Maďarsko okupováno Německem, to okamžitě začalo s deportací Židů z Podkarpatské Rusi byli deportováni převážně do Osvětimi. Celkový počet obětí holocaustu na Podkarpatské Rusy je 104 177 osob. S přibližující se frontou se administrativní systém Kárpátalja úplně zhroutil, z důvodu útěku Maďarů zpět do vlasti. Podkarpatská Rus byla osvobozena během Karpatsko-užhorodské operace, ta začala 18.října 1944 a za deset dnů již bylo osvobozeno celé území. Okamžitě zde začali agenti NKVD usilovat o připojení Podkarpatské Rusy k SSSR. Československá delegace byla vpuštěna pouze na malou část územní, z které byla stejně již v prosinci vyhnána.

Deportovaní českoslovenští Židé z Podkarpatské Rusi, Osvětim, květen 1944

Augustin Vološin žil po dobu války v Praze a měl status cizince. V roce 1945 byl odvlečen do Moskvy, kde v témže roce zemřel na následky mučení v tamní věznici. Byl prohlášen hrdinou Ukrajinské republiky.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však záhy začal mařit Sovětský svaz a vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly – oficiálně – „první svobodné volby“ do národních výborů, za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi „veřejné“ schůze, na nichž se souhlasilo s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

25.–26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal v Mukačevě manifest O opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR. Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.

Už v roce 1939 a 1941 opakovaně připustil Edvard Beneš poválečné připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.[4]

Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy vstupovali do Rudé armády „dobrovolně a nadšeně“.

I přes stížnosti Československa nebyli tito lidé z Rudé armády propuštěni. SSSR také nechalo na území Podkarpatské Rusi zřídit šest koncentračních táborů, kde byli internováni především občané německé a maďarské národnosti a také významní činitelé, kteří se nepostavili na komunistickou stranu. Vězněni tu byli, přestože byli československými občany. V největším z těchto táborů ve Svaljavě bylo uvězněno téměř 23 000 osob, ty byly označeny za válečné zajatce, následně odvedeny do Donbasu na nucené práce, zde pracovaly v nelidských podmínkách a většina z nich tu i zahynula.   

Edvard Beneš několikrát vyjádřil svou ochotu souhlasit s připojení Podkarpatské Rusy k SSSR, to vyvrcholilo v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovy dopis, ve kterém píše o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé.[zdroj?] Tím mimochodem porušil svou ústavní pravomoc, takovouto změnu by musel schválit parlament.

29. června 1945 byla uzavřena mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouva byla za SSSR podepsána V.M. Molotovem a za Československo Z. Fierlingem a V. Clementisem. Představitelé Podkarpatské Rusi přizváni nebyli a jednalo se tak podle Čechům známého hesla: O nás bez nás. Proto je tato událost občas označována jako „rusínský Mnichov“.

V srpnu 1945 podepsal prezident dekret číslo 60, kterým zbavoval obyvatele Podkarpatské Rusi československého občanství. To se samozřejmě velmi nelíbilo příslušníkům 1. československého armádního sboru Rusínského původu. Později byl tedy vydán dodatek, který dovoloval alespoň vojákům a jejich rodinným příslušníkům ponechat si československé občanství. Avšak obyvatelé Podkarpatské Rusi, kteří se rozhodli požádat o československé občanství, byli sověty zastrašováni, a tak se jich do Československa dostal jen zlomek.

Dne 22. listopadu pak pod nátlakem Moskvy schválilo prozatímní národní shromáždění za pomoci komunistických poslanců smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR.    

Připojení k SSSR[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase Sevluš-Bílky-Volovec. Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od čáry, tedy průmyslové oblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.

V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před mnichovskou konferencí. Vzápětí dne 29. června 1945 byla pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Toto odstoupení bylo provázeno migrací 120 000 obyvatel Podkarpatské Rusi do Československa. 2. dubna 1946 došlo k přesnému vytyčení hranic mezi SSSR a Československem. Za hranici byla vzata zemská hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi z roku 1937. Obec Lekárovce byla pak 2. dubna 1946 vrácena Československu a přičleněna ke Slovensku a naopak slovenská obec Čop byla přičleněna k SSSR.

V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu „Sudety“) tiskovou normou Ministerstva vnitra zakázáno použít v tisku názvu „Podkarpatská Rus“.

Podkarpatská Rus v SSSR[editovat | editovat zdroj]

Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR 22. ledna 1946 zřídilo tzv. Zakarpatskou oblast a začlenilo jí do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Rusíni byli také okamžitě přejmenováni na Ukrajince. Sovětský teroristický režim ihned ukázal svoji brutalitu. V květnu 1946 se konal proces s tzv. „kolaboranty“, tedy bývalými poslanci československého a maďarského parlamentu, všichni byli odsouzeni k trestu smrti. Komanda NKVD zavraždila několik církevních činitelů. Podkarpatská řeckokatolická církev byla na začátku roku 1949 zakázána. Mimo to také proběhly čistky ve straně, aby se k moci dostali přistěhovalci z východu. Území bylo militarizováno, bylo postaveno několik vojenských základen. Začala také okamžitá kolektivizace, kulaci museli své hospodářství odevzdat do kolchozů. Kulaci, kteří se bránili, byli tvrdě potrestáni. NKVD pod záminkou doplnění stavu škol odvedla místní mládež na otrockou práci v dolech. Sovětská politika zaměřená na odnárodnění znamenala katastrofu pro rusínskou lidovou kulturu. Již tak zničené hospodářství dostalo další ránu v podobě sovětských pokusů. Sovětská vláda totiž vybrala oblast jako vhodnou pro pěstování subtropických rostlin. Kolchozy tedy v roce 1951 měly za úkol, založit plantáže čaje, citronové a pomerančové sady, eukalyptové lesy… Tento šílený pokus trval deset let, samozřejmě nemohl skončit jinak než neúspěchem. Následoval pokus o přeměnu Zakarpatska v kraj sadů a vinic. Výsledek byl takový, že oproti začátku pokusu sadů a vinic ubylo.

Koncem 50. let se Zakarpatská oblast stala koridorem pro hospodářské spojení SSSR se zeměmi RVHP a Západem, což pro Zakarpatsko znamenalo pouze ekologické neštěstí. Místní lesy byly doslova drancovány a dřevo prodáváno do ciziny. Gorbačovova protialkoholická kampaň v 80. letech znamenala likvidaci vinic a další úbytek pracovních míst.

V roce 1990 byla vytvořena Společnost podkarpatských Rusínů.

Po rozpadu SSSR[editovat | editovat zdroj]

Krajina Podkarpatské Rusi

V den rozpadu SSSR 31. prosince 1991 se Podkarpatská Rus stala součástí nezávislé Ukrajinské republiky. Od rozpadu SSSR sílilo na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Až do zániku Československa 31. prosince 1992 se zde ozývaly hlasy po autonomii či dokonce připojení k Československu. Na Pražský hrad dorazila i delegace, žádající o připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Prezident Václav Havel však z nejasných důvodů připojení odmítl[zdroj?].

Ukrajina okamžitě začala s útlakem Rusínů, kvůli tlaku Ukrajinských nacionalistických skupin muselo Společnost podkarpatských Rusínů opustit mnoho členů, někteří byli dokonce přinuceni k emigraci. Oblastní rada v roce 1993 schválila výsledky z referenda v roce 1991, které schválilo autonomii, výsledky referenda se staly zákonem, který jde zrušit pouze opakováním referenda, přesto Kyjev výsledky ignoroval. Rusíni jsou nadále vedeni jako Ukrajinci. Kyjev dokonce 7. října 1996 schválil program na potírání rusínského hnutí tzv. soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců. Protože se hospodářský systém zhroutil a nezaměstnanost dosahovala 80%-90%, odešlo za prací do zahraničí mnoho Rusínů.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Národnostní mapa Československa – 1930

Co se týče jazykové kultury, národním jazykem byla vždy rusínština. Dalším jazykem, kterým se na Podkarpatsku hovořilo, byla jidiš. Na tomto území bylo nejvíce Židů z celé bývalé ČSR; prakticky všichni byli ale v roce 1944 deportováni do koncentračních táborů. Přestože již zmíněná rusínština byla národním jazykem, jako úřední jazyk byla až druhá, po češtině. To se změnilo až v roce 1938, po zavedení autonomie do praxe.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 111-115. 
  2. Správní organizace Podkarpatské Rusi v meziválečném Československu
  3. Vládní nařízení č. 84/1926 ze dne 4. června 1926 o reorganisaci župní správy v území Podkarpatské Rusi
  4. a b http://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/317157-preco-benes-pustil-stalinovi-podkarpatsko/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]