Dějiny západní filozofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny západní filosofie popisují dějiny filosofie v té oblasti, kde během času vznikala evropská a euroamerická kultura. Střediska této filosofie se v průběhu staletí posouvala a měnil se i její jazyk (jazyky), nicméně se zde udržovala více méně nepřetržitá paměť a tradice textů i neustálá diskuse s velkými předchůdci, což je hlavní důvod, proč můžeme hovořit o „západní filosofii“ jako celku.

Západní filosofie se obvykle dělí na:

Filosofové

Antická filosofie

Předsókratovská filosofie (6. – 5. stol. př. n. l.)

V 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začíná velký rozmach řeckých měst a námořního obchodu ve velké části Středozemního moře, který vedl k zakládání kolonií, zejména v dnešní Itálii a na Sicilii, v tzv. „velkém Řecku“. Ve městech tak žili vedle sebe lidé různého původu a různých kultur. I když se běžně dorozumívali řecky, nepřijímali jako samozřejmou autoritu tradiční řecké mýty, na nichž do té doby stála společenská soudržnost řeckých obcí. V setkání s jinými kulturami a učeními tak začaly vznikat pochybnosti o Homérově či Hésiodově výkladu světa. Za první řecké filosofy považujeme myslitele, kteří mytologický výklad světa kritizovali či odmítli a snažili se svět vysvětlit rozumově, z určitých principů. Je příznačné, že žili většinou na pobřeží dnešní Malé Asie, na Sicílii a v jižní Itálii, čili právě na pomezí tehdejšího řeckého světa. Z děl tohoto období tzv. předsókratiků se zachovaly jen zlomky, citáty ve spisech pozdějších autorů.

Chronologie řeckých filosofů (data jsou vesměs jen přibližná)

Filosofové tohoto období se snažili najít nějaký princip (arché), z něhož by se svět dal vysvětlit bez odkazu na tradiční vyprávění. Tímto počátkem bylo pro některé číslo, pro jiné některý ze živlů a pro Parmenida zřejmě myšlenka neměnného bytí, které je základem proměnlivého světa, v němž žijeme. Tito myslitelé se řadí do několika škol, i když přímé souvislosti mezi nimi nejsou většinou doloženy. U atomistů se už setkáváme i s jistou skepsí ohledně možností poznání vůbec.

Vrcholná řecká filosofie (5. – 4. stol. př. n. l.)

Raffael Santi: Athénská škola

V poměrně krátkém období vrcholného rozkvětu města Athén se filosofie obrací od otázek po původu a povaze přírody k otázkám lidské společnosti a člověka. Tradičně se tento obrat přisuzuje Sókratovi, je však pravděpodobné, že stejný krok udělali i sofisté, o nichž toho víme podstatně méně. Sókratés ovšem sám nic nenapsal a co o něm víme, pochází z dialogů Platónových, které jsou dodnes jedním z vrcholů filosofie vůbec. Téměř ve všech vystupuje Sókratés, obvykle v roli učitele a s jistou převahou nad odpůrci; ovšem otázka, nakolik Platón v dialozích podává své vlastní, anebo Sókratovy myšlenky (čili otázka Platónova poměru k Sókratovi), není dodnes uzavřena.

Naopak Platón v Sedmém listu tvrdí, že žádný systematický výklad své nauky nikdy nenapsal a nenapíše, takže i o tom, co přesně své žáky učil, se musíme dohadovat nepřímo. Jedním z pramenů jsou spisy jeho dlouholetého a zdaleka nejvýznamnějšího žáka Aristotela, který se s Platónem v řadě důležitých otázek rozchází. Velice rozsáhlé Aristotelovo dílo má zčásti povahu poznámek, možná zápisků posluchačů. Aristotelés obzor filosofických témat opět rozšířil a položil tak základy mnoha pozdějších věd, od anatomie a meteorologie až po lingvistiku, rétoriku a etiku. S Platónem a Aristotelem přichází i otázka kritiky poznání, rozlišování mezi pravým věděním a pouhým míněním, filosofie si vytváří odborné pojmy a snaží se o závaznou a důsledně argumentovanou řeč. Proto jsou jak Platónovy, tak Aristotelovy spisy dodnes živou inspirací i přísným měřítkem každé filosofické práce - i kdyby je měla odmítnout.

Tato trojice athénských myslitelů má tedy pro celou západní filosofii rozhodující význam. Anglický filosof Alfred North Whitehead napsal, že celá pozdější filosofie je jen souborem komentářů k Platónovi, nicméně ani střízlivé a věcné myšlenkové dědictví Aristotelovo se v evropských dějinách nikdy neztratilo a v některých obdobích dokonce převládalo. Obě jejich athénské školy - Akademie a Lyceum (Lykaion) - trvaly několik staletí a sloužily jako vzor pro tisíce škol v celé historii.

Vedle nich zde vznikly i další myšlenkové směry. O sofistech - současnících Sókratových - jsme se už zmínili; Sókratés jim vytýká mravní relativismus i to, že za výuku si nechávali zaplatit. Dobové vylíčení satirika Aristofana (ve hře Oblaka) ovšem líčí podobně i školu Sókratovu. Další významný směr, kynismus, založený Sókratovým žákem Antisthenem, představuje spíše jakýsi asketický a protestní životní styl s minimálními potřebami a na okraji bohaté společnosti.

Helénistická filosofie (4. stol. př. n. l. – 4. stol. n. l.)

Po pádu Athén vládli v Řecku makedonští králové a Alexandr Makedonský vytvořil obrovskou říši, která zahrnovala celé východní Středomoří a sahala až do Indie. Po jeho smrti roku 323 př. n. l. se sice politicky rozpadla, zůstal však kulturně propojený prostor s řeckou dorozumívací řečí a novým střediskem vzdělanosti v Alexandrii. Tam působila řada vynikajících vědců, počínaje Eukleidem, ale filosofické školy měly praktičtější ráz a orientovaly se na rozvíjení athénského dědictví. Významnější myslitelé tohoto období se zabývali hlavně etikou, otázkami dobrého života ve společnosti a politikou.

Od 2. stol. př. n. l. se centrum říše přesouvá do Říma a dorozumívacím jazykem se stává latina. Latinští filosofové, zejména Cicero, Lucretius a Marcus Aurelius přetlumočili odkaz řeckých škol pro nové publikum, a to opět s výrazně praktickým a etickým zaměřením. Zajímají je hlavně otázky lidského štěstí, občanské ctnosti, politiky, vlády a práva. Ve 3. století našeho letopočtu vzniká novoplatónismus, který vzkvétal zejména ve východní, tj. řeckojazyčné části říše a který později zásadně ovlivnil křesťanské myšlení. Mimoto se rozvíjí hermetismus, vliv na filosofické nauky má také gnóze a manicheismus.

Chronologie helénistických a latinských filosofů (data jsou někde přibližná)

Mezi hlavní myšlenkové proudy tohoto období patří zejména:

Středověká filosofie

Podrobnější informace naleznete v článku Středověká filosofie.

Ve středověku se filosofie dlouho chápala jako prostředek náboženského, křesťanského myšlení. Křesťanství sice vzniklo v židovském prostředí, brzy se však dostalo pod silný vliv řecké kultury, která právě ve filosofii převládala. Z filosofických proudů pozdní antiky je ovlivnil asketický kynismus, stoicismus a později hlavně novoplatónismus. Ve vrcholném středověku převládl vliv Aristotelův, zčásti zprostředkovaný arabskými islámskými mysliteli, od 14. století se filosofie postupně osamostatnila a velkou změnu znamenal objev nových textů Platónových, který zahájil období humanismu.

Patristika (1. – 8. stol.)

Podrobnější informace naleznete v článku Patristika.
Svatý Augustin, nejvýznamnější představitel latinské patristiky

Patristika, období církevních otců , tj. trvalých křesťanských autorit, je také období, kdy se v obranách (apologiích) a později na sněmech a ve sporech s heretiky zpřesňovalo křesťanské učení (dogma), zejména nauka o Trojici, o Božských osobách, o hříchu a vykoupení a o povaze církve. Zároveň se pozvolna odděluje západní (latinská) větev od východní řecké, která zpočátku dominovala. Období „stěhování národů“ znamená také doznívání patristiky, na západě v souvislosti s rozpadem západní říše, na východě s expanzí islámu.

Hlavními představiteli východní (řecké) patristiky jsou Irenaeus (Eirénaios), Klement Alexandrijský, Órigenés, Eusebios z Kaisareie, Athanasios, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Řehoř z Nyssy, Jan Zlatoústý (Chrysostomos), Cyril Alexandrijský (Kyrillos) a Jan z Damašku.

Pro západní (latinskou) patristiku je to Justin Mučedník, Tertullianus, Ambrosius (Ambrož), Hieronymus (Jeroným), sv. Augustin, Boëthius, Lev I. Veliký, Beda Venerabilis (Ctihodný), Isidor ze Sevilly, Řehoř Veliký (Gregorius) a Joannes Scotus Eurigena, který už představuje přechod ke scholastice. Nejoriginálnějšími mysliteli byli Svatý Augustin, Pseudo-Dionysios Areopagita a Boëthius, všichni ovlivnění novoplatónismem.

Scholastika (11. – 15. stol.)

Podrobnější informace naleznete v článku Scholastika.

Scholastika čili „školská filosofie“ souvisí se vznikem škol a univerzit ve vrcholném středověku, s potřebou vyučovat a diskutovat. Opírá se o autoritu Bible a velkých starověkých filosofů, i když je také kritizuje. Cílem není originalita ani výmluvnost, nýbrž jasnost a určitost stanovisek. Scholastika si vyvinula vlastní metodu disputace (diskuse), jež se na anglických a amerických univerzitách dodnes pěstuje. Vrcholná i tzv druhá scholastika podstatně ovlivnila celou novověkou filosofii až do I. Kanta.

Chronologie středověkých filosofů

Novověká filosofie

Podrobnější informace naleznete v článku Novověká filosofie.

Novověká filosofie se nejprve snaží zbavit svazujících autorit, náboženských i filosofických, a proti převažující aristotelské orientaci scholastiky staví znovu objeveného Platóna. Za odmítnuté autority musí pak také hledat náhradu, a to jak v oblasti poznávání, kde má jistotu poznání zaručovat racionální věda, tak v oblasti práva a politiky, kde se autoritou stává rozum, a konečně i v oblasti etiky, kde se přijímá princip lidské rovnosti.

Raný novověk

Renesanční filosofie a raný humanismus znamená jednak zápas o osvobození jednotlivce, živý zájem o přírodu a svět, ale také životní nejistoty a těžké spory. V novém světě bez společně uznávané autority platí nakonec pouze moc, ať už v podobě politické (Niccolò Machiavelli, Thomas Hobbes), nebo jako vědění a ovládání přírodních sil (Francis Bacon). Proti tomu stojí humanismus Erasma Rotterdamského, který se své teologické přátele marně snažil přesvědčit o potřebě tolerance.

Chronologie raně novověkých filosofů
Chronologie 18./19. století

Osvícenství

Podrobnější informace naleznete v článku Osvícenství.

Když se absolutistickým panovníkům nakonec podařilo občanské války potlačit, zdálo se, že na rozum se lze spolehnout a zbývá jen vymýtit staré pověry a neoprávněné výsady a lidská společnost se bude rozvíjet v míru a prosperitě. To je filosofický i politický program osvícenství, racionalistického myšlenkového proudu, který se plně rozvinul během 18. století. Kant jej charakterizoval slavnou větou: „Neboj se užívat svého rozumu.“

Chronologie 19. století

19. století

Chronologie 19./20. století

Soudobá filosofie

Podrobnější informace naleznete v článku Filosofie 20. století.

S rozvojem univerzitního vzdělání a komunikací je už ke konci 19. století situace ve filosofii velmi nepřehledná a myslitele 20. století je obtížné i nějak zařadit.

20. století

Chronologie 20. století

Literatura

  • Hegel, G. W. F., Dějiny filosofie. Praha 1961
  • Kratochvíl, Z., Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1789-5
  • Letz, J.: Kresťanská filozofia 20. storočia a jej perspektívy. Trnava : Tipy Universitatis Tyrnaviensis, 2006 / 2009, I/III.
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • OJZERMAN, Teodor Il'jič. Hlavní filosofické směry : teoretická analýza historicko-filosofického procesu. Přeložil Jarmila Oborská. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 348 s. (Filosofie a současnost). 
  • Petříček, M., Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997
  • Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
  • Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
  • Weischedel, W., Zadní schodiště filosofie. Praha 1995
  • Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené

Související články

Externí odkazy

Texty ke stažení
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dějiny_západní_filozofie&oldid=16078379“