Aero A-35

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
A-35
Aero A-35
Aero A-35
Výrobce Aero
Šéfkonstruktér Ing. Antonín Husník
První let 1928
Zařazeno 1930
Vyřazeno 1938
Charakter dopravní letoun
Uživatel ČSA
Baťova letecká společnost
Vyrobeno kusů 12
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aero A-35 byl československý jednomotorový dopravní letoun smíšené konstrukce pro pět cestujících, řešený jako vzpěrový hornoplošník s pevným klasickým podvozkem.[1]

Prototyp Aera A-35 s motorem Wright Whirlwind J-4 v roce 1928

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Letoun vznikl na základě myšlenky dvou vojenských pilotů, kapitána Františka Malkovského a poručíka Ludvíka Pavlovského, kteří se chtěli na oslavu desátého výročí vzniku Československa pokusit o přelet Atlantského oceánu na trase Evropa-USA, inspirováni legendárním přeletem Charlesem Lindberghem.[2] Oba letci konali přednášky a propagační akce, ve prospěch jejich zamýšleného letu se také konala celostátní sbírka s přispěním krajanů z USA. Aeroklub Republiky československé i Masarykova letecká liga (MLL) se od akce distancovaly z obavy z neúspěchu a tím poškození dobrého jména československého letectví. Celý projekt rekordního přeletu tak skončil nezdarem.

Společnost Aero však bez ohledu na dění konstruovala dálkový letoun s označením A-35, který měl nést název „Zlatá Praha“. Prototyp,který byl dokončen v listopadu 1928, byl poháněn motorem Wright Whirlwind J-4 o výkonu 162 kW (220 k) vyráběným v licenci společností Škoda v Polsku.[3] Továrna Aero se tímto typem značně odchýlila od svých tradic, když sestrojila po dlouhé řadě dvojplošníků svůj první jednoplošník. Letadlo bylo zalétáno továrním šéfpilotem Josefem Novákem v roce 1928.[4]

Popis letounu[editovat | editovat zdroj]

A.35 byl jednomotorový vzpěrový hornoplošník s pevným zádovým podvozkem.[5] V zasklené kabině před křídlem byl prostor pro dva piloty, interiér trupu byl prázdný, avšak počítalo se zde (pro neuskutečněný transatlantický let) s instalací velké válcové nádrže pohonných hmot. Tento prostor také nebyl vybaven okny, protože se s umístěním cestujících nepočítalo. Dopravní verze svojí dispozicí upomínala na moderní americká letadla, která předčila tím, že vzpěry podvozku a křídel nepřekážely cestujícím ani při vstupu do kabiny, ani v rozhledu. Při konstrukci letadla bylo využito v největší míře zkušeností, získaných při stavbě jejich dopravních letadel, hlavně letadla Aero A-23 a při stavbě karoserií Weymann.[6]

Sériově stavěné letouny měly kabinu vybavenu pro 5 cestujících. Letoun byl smíšené konstrukce. Kovová kostra trupu byla v přední části kryta plechem z hliníkové slitiny, zbytek byl potažen plátnem. Křídlo bylo dřevěné, obdélníkového půdorysu potažené překližkou a plátnem.[5] V přední části trupu, těsně před náběžnou hranou křídla byl kokpit pro pilota a mechanika (navigátora). Místo mechanika bylo později využíváno pro 5. cestujícího, neboť na vnitrostátních linkách nebyl požadavek na dvoučlennou posádku. Ve vlastní kabině pro cestující byla 4 sedadla, umístěná ve směru letu. První přední sedadlo bylo sklápěcí, aby bylo možné projít od zadních křesel k předním. Velká okna opatřená skly Triplex umožňovala cestujícím dokonalý výhled. Okna ve dveřích byla spouštěcí na způsob oken karoserií Weymann, čímž byla umožněna ventilace kabiny. Stěny kabiny byly dvojité, vnější povrch z plátna, vnitřní z umělé kůže. Mezi oběma povrchy byla izolační vrstva k zamezení hluku. Kabina byla vybavena věšáky na šaty, hasícím přístrojem a deskou s přístroji (výškoměr, rychloměr a časové hodiny).[6]

Trup obdélníkového průřezu byl z ocelových trubek. Nosná plocha křídla byla na obou stranách podepřena 2 vzpěrami, které se sbíhaly nad kolem podvozku. Další vzpěry z tohoto uzlu směrovaly k horní a dolní části trupu.[4] Motorové lože bylo z ocelových trubek a připojeno na trupu čtyřmi svorníky. Toto zařízení umožňovalo vymontovat motor s příslušenstvím za velmi krátkou dobu. Za motorem byla umístěna ohnivzdorná přepážka (hliníkový plech s azbestovou vložkou).[6]

Aero A-35 s motorem Walter Castor I (OK-AUB)
Aero A-35 (OK-ATK) s motorem Castor II u Baťovy letecké a.s. (Letec, březen 1933)

Použití[editovat | editovat zdroj]

Aero A-35 s motorem Walter Castor II (OK-ATK), Baťa Aerodrome, 1938

Vzhledem k neuskutečnění transatlantického přeletu nabídla letecká firma Aero prototyp A-35 ministerstvu veřejných prací (MVP) jako dopravní s vybavením pro pět cestujících a jednoho pilota. První stroj původně zanesený do leteckého rejstříku jako L-BAJA v lednu 1930, velmi záhy byl 8. února 1930 přeimatrikulován na L-BAUA (a ještě později na OK-AUA).[7] Ministerstvo veřejných prací (MVP) jej převzalo a předalo jej resortně podřízené letecké společnosti Československé státní aerolinie (ČSA).

U ČSA byl A-35 již během roku 1929 testován a následně objednán s československými motory Walter Castor o jmenovitém výkonu 176 kW (240 k) v počtu šest sériových kusů, které byly dodány v období 1930-1931. Až do roku 1937 tyto letouny (OK-AUB až OK-AUG, výr. č. 2-7) létaly především na trasách do Rumunska[5] přes Brno, Bratislavu, Košice a Užhorod. Celkem absolvovaly 798 028 km během 5679 letových hodin a poslední z nich OK-AUE byl vymazán z leteckého rejstříku 20. března 1938.

Krátce před Mezinárodní soutěží turistických letadel 1934 (Challenge International de Tourisme) byl s tímto letounem a piloty, kteří na tuto soutěž byli přihlášeni (štkpt. Ján Ambruš, šéfpilot Aera Jan Anderle, štkpt. Pavel Pochop a kpt. Vojtěch Žáček), vykonán cvičný, informační (spíše marketingový) let. Provozní, sériový letoun A-35 (OK-AUE) k tomu účelu zapůjčily ČSA. Ve dnech 21.-27. července 1934 byly navštíveny destinace: Berlín, Kolín nad Rýnem, Paříž, Lyon, Marseille, Barcelona, Madrid, Sevilla, Casablanca, Bordeaux a Štrasburk. Za 7 dnů piloti uletěli 6590 km v průměrné rychlost 170 km/h.[8]

Stroje výr. č. 1 a 3 (OK-AUC) byly v červenci 1936 předány Ministerstvu národní obrany (MNO) pro československé letectvo, které je používalo jako dopravní a spojovací. V druhé polovině října 1938 byl letoun výr. č. 3 použit pro shazování letáků nad Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.[5] Dva letouny A-35 (OK-AUB a OK-AUF, výr. č. 2 a 6) pak přešly v roce 1936, resp. v 1935 z ČSA do stavu MLL v Užhorodě a v Praze pro vyhlídkové lety. Tyto přeprodané letouny byly provozovány o něco déle než u ČSA, a to až do 1. dubna 1938, resp. do 30. dubna 1939. Stroj v.č. 1 (OK-AUA) byl předán v roce 1938 Západočeskému aeroklubu[1] Jeden z letounů A-35 byl ještě v srpnu 1939 opravován Leteckým skladem v Nitře.[9]

Firma Baťa ze Zlína objednala pro svou Baťovu leteckou společnost další A-35 se zvětšenými nádržemi v křídle. Od února 1933, kdy začal ve společnosti pracovat František Klepš a společnost již vedl Jan Antonín Baťa, společnost začala nakupovat tyto šestimístné (1+5) dopravní letouny s československými hvězdicovými motory Walter Castor II (o výkonu 191 kW/260 k), kterých postupně bylo pořízeno do dubna 1934 pět. Létaly s imatrikulacemi OK-ATD, -ATK, -ATN, -ATX, -ATZ a tři z nich byly provozovány až do zastavení letového provozu po okupaci v roce 1939.[10] Letoun původní imatrikulace OK-ATD byl v roce 1935 prodán do Jugoslávie. Letouny za dobu svého provozu u společnosti nalétaly tisíce hodin, přepravily mnoho cestujících i nákladu a stejně jako u ČSA patřily v té době k „páteři“ podnikové letecké dopravy. Z domovského letiště Otrokovice (tehdy Aerodrome Baťov) se nejčastěji létalo do Prahy-Kbel, ale také do Bratislavy, do Vukovaru přes Záhřeb, do Berlína i do Španělska.[11]

Poslední tři zlínské letouny a dva z MLL byly v roce 1939 po okupaci zabaveny Německem a přelétnuty na leteckou základnu Fliegerhorst Sagan-Küpper (nyní polský Żagań-Tomaszowo, česky Zaháň).[12]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Civilní[editovat | editovat zdroj]

Vojenští[editovat | editovat zdroj]

Specifikace (s motorem Walter Castor II)[editovat | editovat zdroj]

Řez Aerem A-35

Údaje dle[1][5]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1
  • Kapacita: 5
  • Rozpětí: 14,50 m
  • Délka: 9,70 m
  • Výška: 2,60 m
  • Nosná plocha: 28,70 m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 1120 kg
  • Vzletová hmotnost: 1900 kg
  • Pohon: sedmiválcový zážehový vzduchem chlazený hvězdicový motor Walter Castor II
    • maximální: 250 kW / 340 k při 2000 ot/min
    • vzletový: 221 kW / 300 k
    • nominální, jmenovitý: 191 kW / 260 k při 1800 ot/min
  • Vrtule: dvoulistá nestavitelná dřevěná

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 197 km/h
  • Cestovní rychlost: 165 km/h
  • Výstup na 3000 m: 21,25´ min
  • Dostup: 4800 m
  • Dolet: 660 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 91-93, 252-253, 293-294. 
  2. Monografie – Aero A-35 [online]. Praha: RC Modely, 9.11.2017 [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  3. NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla I. I. vyd. Praha: NADAS, 1981. 392 s. S. 191, 202. 
  4. a b Dopravní jednoplošník továrny Aero A-35. Letectví. Listopad 1928, roč. 8. (1928), čís. 11, s. 358. Dostupné online. 
  5. a b c d e ČÍŽEK, Martin. Letadla zrazeného nebe - Československá vojenská letadla v roce 1938. I. vyd. Praha: Naše vojsko, 2015. 255 s. ISBN 978-80-206-1576-3. S. 51-53, 222. 
  6. a b c Dopravní letadlo Aero A-35 s motorem Walter Castor 240 HP. Letec. 1928-12-15, roč. 4. (1928), čís. 12, s. 28-30. Dostupné online. 
  7. RUSEK, Tomáš. A-35 - L-BAUA [online]. Praha: Československé letectví - web o historii letectví u nás [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  8. Před Challenge Internationale de Tourisme. Letectví. Srpen 1934, roč. 14. (1934), čís. 8, s. 266, 299. Dostupné online. 
  9. SABO, Ivan. Oprava dopravného lietadla Aero A-35 / 1939 [online]. Bratislava: www.gonzoaviation.com, 7.2.2018 [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  10. NĚMEČEK Václav, Jednomotorová dopravní letadla, Aero A-35, 1990, str. 15
  11. OBENDRAUF, Lubor. Aero A-35 ve službách společnosti Baťa [online]. Praha: Letecký magazín Pilotinfo, 20.6.2016 [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  12. FLIEGER, Jan. Aero A-35 [online]. Nelehozeves: Občanské sdružení valka.cz, 15.1.2014 [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  13. Civil Aircraft Register - Yugoslavia [online]. airhistory.org.uk [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 
  14. PIERON, Roman. Aero A-35 [online]. www.geocities.ws [cit. 2018-11-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  15. SABO, Ivan. Stavy aeroplánov na Slovensku 1939 - 1945 [online]. Bratislav: www.gonzoaviation.com, 6.2.2013 [cit. 2019-05-01]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů II. Praha: Albatros, 1982. 246 s. 
  • NĚMEČEK, Václav. Jednomotorová dopravní letadla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1990. (Atlas letadel; sv. 8). ISBN 80-7030-106-6. 
  • NĚMEČEK, Václav. Civilní letadla 1. 1. vyd. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1981. 
  • RAJLICH, Jiří. Vzduch je naše moře. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0221-6. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]