Letov Š-18

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Letov Š-18/118/218
Letov Š-18
Letov Š-18
Určení cvičný letoun
Výrobce Letov
První let 1925
Zařazeno 1925
Uživatel Československo
Finsko, Bulharsko
Vyrobeno kusů 116 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Letov Š-18/Š-118/Š-218 byl československý školní dvouplošník z poloviny 20. let 20. století. Letoun, vyráběný v továrně Vojenská továrna na letadla, Kbely, byl navržen ing. Aloisem Šmolíkem. Ve své době se jednalo o moderní typ elementárního školního stroje. Typ Š-18 byl přezdíván jako "Komár" a typ Š-218 "Velký komár".[1] Tyto letouny byly někdy označovány jménem svého konstruktéra a například i v Leteckém rejstříku byly v roce 1932 uváděny jako Šmolík Š-18/Š-118/Š-218.[2]

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Letov Š-218 (1929)

Jednalo se o celodřevěný dvouplošník, který byl vyztužen po každé straně jednou vzpěrou tvaru N. Trup měl obdélníkový průřez a byl potažen překližkou. V horní části v prostoru sedadel posádky byl mírně zaoblený z důvodu lepšího výhledu do stran. Obě křídla byla stejného rozpětí a hloubky. Horní křídlo bylo ke trupu připevněno systémem ocelových vzpěr pouze po stranách trupu, což dovolovalo dobrý výhled pro pilota i směrem vpřed. Křídla a ocasní plochy byly potaženy plátnem.

Letoun měl dvojí řízení pákového typu. Podvozek měl uprostřed dělenou osu a byl odpérován gumovými provazci s rozchodem kol 1,82 m, což poskytovalo letounu pohodlné a jisté přistání. Podvozkové vzpěry byly z ocelových trubek.

Motor byl připevněn na silném motorovém loži, které bylo snýtováno z ocelového plechu. V letounu Š-18 byl instalován motor Walter NZ-60, který měl vzletový výkon 75 k (55 kW) při 1750 ot/min a jmenovitý 60 k (44 kW) při 1400 ot/min. Motor byl vybaven dvoulistou dřevěnou vrtulí.[3]

Upravená verze Š-218 se od Š-18 lišila horním křídlem, které bylo rozděleno na dvě části a přichyceno bylo k baldachýnu. Mělo zvětšený horní přesun až o 25% hloubky křídla. Při pohledu zpředu bylo křídlo zdviženo do tvaru V.[4]

Letoun při své dostatečné stabilitě byl lehce ovladatelný i při vertikálních zatáčkách a při ostatních obratech zůstával beze změny výšky, čímž naplňoval požadavky kladené na stroj pro školní účely.

Operační historie[editovat | editovat zdroj]

Letov Š-218 ve finském letectvu

Letouny Š-18 sloužily v československé armádě (36 ks), ale první větší série byla vyvezena do Bulharska. Převzetí bulharskou stranou se uskutečnilo 23. června 1926.[5] Když se letouny v Bulharsku osvědčily, zakoupila bulharská vláda licenci. Letadla pak byla vyráběna továrnou DAR, nedaleko letiště Božurište na předměstí Sofie.[1] Pro pokračovací výcvik, s motorem o vyšším výkonu (Walter NZ-85), byla následně stavěna verze Š-118. S tímto lehkým školním letounem podnikl kpt. Hamšík 21. září 1926 propagační dálkový let v délce 3000 km na trase PrahaOlomoucVaršavaKovnoRigaReval[6] (Finskem, Pobaltím a Polskem), na jehož základě si Finové několik strojů objednali, avšak požadovali ještě silnější motor. Do Finska bylo dodáno 10 letounů Š-218 se silnějším motorem a po příznivém ověření v provozu zakoupila finská strana licenci. Jeden z meziválečných finských exemplářů létal ještě v r. 1948 na leteckém dni akrobacii a údajně byl v provozu až do roku 1959, kdy byl z rejstříku finských letadel.[7] Letouny Š-218 dodávala firma Letov i československé armádě. Letounů Š-218 bylo v Letovu vyrobeno celkem 44 ks.

V polovině 30.let letouny Š-118 a Š-218 zapůjčovala vojenská správa do aeroklubů k výcviku pilotů pro tehdy probíhající akci "1000 nových pilotů" financované rovněž z Národní letecké sbírky. Letouny byly bezplatně servisovány československou armádou a za každého vycvičeného pilota inkasovala školící organizace 5000 Kč.[8]

Jeden unikátní kompletní exemplář Š-218 se zachoval a je vystaven v Leteckém muzeu Kbely. Ve kbelském leteckém muzeu VHU je vystaven Š-218 v kamufláži z doby, kdy létal ve vojenském Leteckém učilišti v Prostějově.[9] Druhý letoun z finské licenční výroby (Š-218A) je vystaven v leteckém muzeu ve Finsku.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Š-18[editovat | editovat zdroj]

Základní verze představená roku 1925. Ve 30. letech 20. století provozovala tento typ i Masarykova letecká liga (např. OK-LJJ, OK-LIH) a přidružené kluby k Aeroklubu RČs (např. moravský OK-OAA, OK-MOC a východočeský OK-VAJ atp.)[10][11]

Š-118[editovat | editovat zdroj]

Poté vznikla třináctikusová série s motorem Walter NZ-85 s výkonem 85 koní, která dostala typové označení Š-118. Ta byla určena pro tzv. pokračovací osnovu cvičného létání.[12]

Letov Š-218A ve finském letectvu

Š-218, Š-218A[editovat | editovat zdroj]

Z finského požadavku, aby letoun měl ještě silnější motor, bylo vyhověno stavbou letounu Š-218 (přezdívaný „Velký komár“), ve kterém byl instalován motor Walter NZ-120 o výkonu 120 koní. Tento typ byl ve výrobě od roku 1929.

Stroj měl dvě verze, jedna byla celodřevěná. Ta byla pro vojenské účely a bylo jich vyrobeno 34 kusů.[12] Druhá pozdější verze (pro civilní účely) měla smíšenou konstrukci s trupem svařovaným z ocelových trubek. Druhou verzi si "vyžádal" hmotnější a silnější motor Walter NZ-120. Po prvních zkušenostech z provozu bylo posunuto těžiště prodloužením přední části trupu a úpravou motorového lože. Změn doznalo spodní křídlo i ocasní plochy. Upraven byl také podvozek.[9] Tato verze byla označována jako Š-218A.[1] Letoun s imatrikulací OK-ASL provozovaly Čs. státní aerolinie jako pomocného prostředku při eventuálních nouzových přistáních na svých dopravních trasách a ke služebním cestám.[4]


Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Třípohledový nákres Letovu Š-218

Š-18[1]

  • Rozpětí křídel: 10,00 m
  • Hloubka křídel: 1,00 m
  • Výška letadla: 2,36 m
  • Délka: 6,68 m
  • Nosná plocha: 16,30 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 354 kg
  • Celková hmotnost: 555 kg
  • Motor: Walter NZ-60
  • Maximální rychlost: 140 km/h
  • Cestovní rychlost: 105 km/h
  • Přistávací rychlost: 68 km/h
  • Dolet: 325 km
  • Dostup: 3500 m
Letov Š-218 v Leteckém muzeu Kbely

Š-218[4]

  • Rozpětí křídel: 10,00 m
  • Výška letadla: 2,4 m
  • Délka: 6,91 m
  • Nosná plocha: 16,30 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 510 kg (vojenská) a 540 kg (civilní)
  • Celková hmotnost: 742 kg (vojenská), 838,5 kg (civilní)
  • Motor: Walter NZ-120
  • Maximální rychlost: 150 km/h
  • Cestovní rychlost: 120 km/h
  • Přistávací rychlost: 68 km/h
  • Dolet: 375 km
  • Dostup: 4000 m

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 36-37, 244-247. 
  2. Z leteckých zpráv ministerstva veřejných prací (Rejstřík letecký). Letectví. Leden 1933, roč. 13. (1933), čís. 1, s. 16-17. Dostupné online. 
  3. FLIEGER, Jan. Letov Š-18 [online]. Nelahozeves: Občanské sdružení https://www.valka.cz/, 15.1.2004 [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 
  4. a b c JIROUT, Jaroslav. Školní elementární letoun typu Š-218. Letectví. 1.6.1929, roč. 9. (1929), s. 210-214. Dostupné online. 
  5. Československá letadla do Bulharska. Letec. 1.7.1926, roč. 2. (1926), čís. 9-10, s. 3. Dostupné online. 
  6. ADAM, Tomáš. Josef Hamšík, letec a odbojář [online]. Fronta.cz - druhá světová válka, 7.3.2010 [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 
  7. VINAŘ, Luboš. LETOV Š-18/118/218 [online]. Nalžovice: Luboš Vinař, Chlum 20, 262 93 Nalžovice [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 
  8. ALEXANDER, J. Volání po lepší organisaci. Letectví. Srpen 1935, roč. 15. (1935), čís. 8, s. 285-287. Dostupné online. 
  9. a b ŽÁK, Tomáš. Letov Š. 18, Š. 118, Š. 218 A [online]. Praha: Spolek a web Směrovka, Letectví vojenství z.s., 7.4.2016 [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 
  10. Z leteckých zpráv ministerstva veřejných prací. Letectví. Září 1933, roč. 13. (1933), čís. 9. Dostupné online. 
  11. Z leteckých zpráv ministerva veřejných prací. Letectví. Červen 1933, roč. 13. (1933), čís. 6, s. 179. Dostupné online. 
  12. a b Letov Š-218 [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]