Avia B-135

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
B-135
Avia B-135 PD.jpg
Určenístíhací letoun
VýrobceAvia
ŠéfkonstruktérFrantišek Novotný
První let28. září 1938
UživatelBulharsko
Vyrobeno kusů12+1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Avia B-135 byl československý stíhací letoun, pokračovatel letounu Avia B-35. Stroj měl už zatahovací podvozek,[pozn. 1] takže i s původním motorem dosahoval lepších výkonů, než jeho předchůdce.

Charakteristika letounu[editovat | editovat zdroj]

Avii B-135 poháněl motor Avia 12 Ycrs o max. výkonu 850 k (625 kW) při 2400 ot/min, umožňující montáž kanónu v ose vrtule (v Avii licenčně vyráběný Hispano Suiza). Výzbroj sériových letounů měly tvořit dva synchronizované kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm a mezi bloky válců motoru měl být jeden 20mm kanón[pozn. 2] Oerlikon FFS,[pozn. 3] střílející dutou osou vrtule (který se nikdy nenainstaloval do sériových strojů)

Výroba pro Bulharsko[editovat | editovat zdroj]

Nakonec bylo vedle prototypů vyrobeno pouze dvanáct sériových letounů pro Bulharsko. Ty byly pod označením Av-135.101 až Av-135.112 dokončeny mezi dubnem a zářím 1942 a dodány počátkem roku 1943. K nim bylo dodáno také 35 náhradních motorů. Letouny byly předány stíhací letecké škole na základně Dolna Mitropolja.

Bulharsko uvažovalo o sériové výrobě letounu pod označením DAR-11 v továrně DAR v Božurišti poblíž Sofie, protože Avia nebyla schopna dodat plánovaných 12 sériových letounů ani motory potřebné pro licenční výrobu v termínu vhodném pro Bulharsko. Místo toho Bulharsko upravilo své požadavky na Avii a ta dodala pouze 2 vzorové letouny, a to prototypy B-35 a B-135, zatímco nářadí a komponenty potřebné pro výrobu letounu jako DAR-11 Ljastovica byly dodány do továrny DAR v Bulharsku.

Slabým místem konstrukce byl motor, protože Avia nebyla schopna dodat požadované motory Hispano Suiza. Francouzské motory byly rovněž nemožné, protože Francie měla vlastní problémy s dodávkami, ale Sovětský svaz viděl příležitost, jak rozšířit svůj přátelský vliv v Bulharsku, a souhlasil s prodejem motorů Klimov M-103P, vlastní licenčně vyráběné verze Hispano Suiza s vrtulí a kanóny ShVAK. Nové motory poskytovaly téměř o 15 % vyšší výkon a vyžadovaly přepracování ocasní části letounu. První lokálně sestavený DAR-11 se vznesl do vzduchu koncem prosince 1940, přičemž počáteční sériová výroba byla plánována na 50 letounů.[3]


Bulharští piloti Ferdinandov a Manolev charakterizovali B-135 jako typ s pomalejší akcelerací, s horším vzletem a přistáním, slabou výzbrojí, který byl poměrně nebezpečný, protože neodpouštěl chyby.[zdroj?] Proto na Avii nepouštěli nezkušené piloty. Důvodem slabších výkonů byl především slabší motor.

Problematický sestřel za 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Dne 30. března 1944 ´dosáhli údajně instruktoři stíhací letecké školy kpt. Krasťo Atanasov a fw. Jordan Ferdinandov, pilotující Avie 135 při obraně proti náletu USAAF na Sofii, pravděpodobného[4] sestřelu čtyřmotorového bombardéru, buď typu B-24 Liberator[5] anebo B-17 Flying Fortress,[4] jediného v historii tohoto letounu.

Pozdější zkoumání tohoto náletu sestřel bombardéru B-24 vyvrací.[zdroj?] Toho dne byl ztracen pouze jeden bombardér typu Liberator, který se naposledy hlásil nad Jaderským mořem, asi 400 km od Sofie, tedy mimo dosah Avií. Ztráty bombardéru typu B-17 toho dne představovaly celkem tři bombardéry; dva se srazily při otáčení celého bombardovacího svazu (zahynuly obě osádky bombardérů, cca 40 lidí) a poslední (přezdívka Vagabound) havaroval z neznámých příčin uprostřed Jugoslávie – naposledy byl spatřen ve 12:45, celá osádka padla do zajetí. Jediné napadení letecké skupiny bombardovací skupiny 301, ke které Vagabound patřil, hlásilo nad cílem asi 20 nepřátelských stíhaček, z nichž ale pouze dvě se pokusily bezvýsledně o útok zespodu z deváté hodiny. Vzhledem k tomu že Avie přistály v 11:30 na zem a Vagabound letěl ještě ve 12:45, je sestřel téměř vyloučen.

Bulharské Avie byly slabě vyzbrojeny pouze dvěma kulomety ráže 7,92 mm, které by nestačily ke zničení bombardéru.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Avia B-135
  • Osádka: 1
  • Rozpětí: 10,85 m
  • Délka: 8,50 m
  • Výška: 2,60 m
  • Nosná plocha: 17,00 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 1690 kg
  • Vzletová hmotnost: 2380 kg
  • Maximální rychlost: 550 km/h
  • Dostup: 8500 m
  • Dolet: 550 km
  • Motor: Avia 12Ycrs (licence motoru Hispano-Suiza HS 12Y)
  • Výzbroj: 1 kanón ráže 20 mm[pozn. 2], 2 kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. S ním se počítalo již pro B-35, u kterého ale nebyl nainstalován.
  2. a b K instalaci kanónu v sériových strojích nakonec nedošlo.[1]
  3. Konstrukce alternativně umožňovala i zástavbu kanónu Hispano-Suiza HS-404.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BÍLÝ, Miroslav; BERNÁD, Dénes; KUČERA, Pavel. Avia B-35/B-135. Praha: MBI, 2003. Dostupné online. ISBN 8086524035. Kapitola Nová doba, nový obchod, s. 70. (čeština/angličtina) 
  2. BÍLÝ, Miroslav; BERNÁD, Dénes; KUČERA, Pavel. Avia B-35/B-135. Praha: MBI, 2003. Dostupné online. ISBN 8086524035. Kapitola Avia B-135 z technického pohledu, s. 86. (čeština/angličtina) 
  3. Shipbucket.com/forum [online]. [cit. 2021-11-25]. Dostupné online. 
  4. a b BÍLÝ, Miroslav; BERNÁD, Dénes; KUČERA, Pavel. Avia B-35/B-135. Praha: MBI, 2003. Dostupné online. ISBN 8086524035. Kapitola Jediný sestřel, s. 76-78. (čeština/angličtina) 
  5. Jiří Rajlich; Jiří Sehnal. Avia Av-135: stíhačka s jediným sestřelem. HPM. 1994, roč. 4, čís. 4, s. 11–16. ISSN 1210-1427. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Rajlich; Jiří Sehnal. Avia Av-135: stíhačka s jediným sestřelem. Historie a plastikové modelářství. 1994, roč. 4, čís. 4, s. 11–16. ISSN 1210-1427. 
  • BÍLÝ, Miroslav; BERNÁD, Dénes; KUČERA, Pavel. Avia B-35, B-135. Praha: MBI, 2003. 88 s. ISBN 8086524035. (čeština/angličtina) 
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s. 
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45 Itálie, Francie, SSSR, Československo, Polsko, Holandsko, Švédsko, Austrálie. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. ISBN 80-7198-396-9. S. 81. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]