Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Beneš-Mráz Be-51 Beta Minor
Beneš-Mráz Be-51 Beta Minor
Beneš-Mráz Be-51 Beta Minor
Určení sportovní, spojovací letoun
Výrobce Beneš-Mráz
Šéfkonstruktér Pavel Beneš
První let 1936
Uživatel Československo
Nacistické Německo, Slovenská republika (1939), Nezávislý stát Chorvatsko
Výroba 1936-1940
Vyvinuto z typu Beneš-Mráz Be-50
Varianty Be-51A, Be-51B, Be-51C
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor bylo československé víceúčelové letadlo z poloviny 30. let vyrobené choceňskou továrnou Beneš-Mráz na sportovní letadla. Konstruktérem byl Pavel Beneš. Prototyp byl zalétán v roce 1936, série A, B a C následovala. Be-51 měl krytou pilotní kabinu pro dvoučlennou posádku. Byl používán jako sportovní, turistický i kurýrní letoun. Postupně vznikly modifikace Be-51A, Be-51B a Be-51C.[1]

Beneš-Mráz Be-51, kabina letounu OK-BEO (Letectví, únor 1937)

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Doposud vyráběná sportovní a školní letadla vyráběná v Chocni společností Ing. P. Beneš, ing. J. Mráz, továrna na letadla měla nekrytý pilotní prostor. V té době se ukazovalo, že taková letadla jsou na "civilním" trhu obtížně prodejná. V říjnu 1936 byl zalétán se zcela krytou, společnou kabinou pilota a žáka (v tandemovém uspořádání) stroj Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor s imatrikulací OK-BEO, která letounu byla přidělena 7. listopadu 1936.[2] Vycházel z předchozí konstrukce ing. Pavla Beneše, letounu Beneš-Mráz Be-50 Beta-Minor (1935). Byl určen především pro leteckou turistiku. Letoun byl několikrát vystavován na leteckých výstavách. Světovou premiéru si odbyl na XV. mezinárodním aerosalonu v Paříži (1936)[3] a pak byl vystavován v Praze (1937) a v roce 1938 v Helsinkách, Poznani a v Bělehradě.[4]

O typ projevilo zájem Ministerstvo veřejných prací (MVP) a objednalo si 19 letounů, z toho 12 pro Četnické letecké hlídky (ČLH) a 7 pro aerokluby. Ministerstvo národní obrany (MNO) si objednalo 18 letounů pro československé letectvo, z toho 15 letadel v provedení pro kurýrní službu a 3 pro zemské velitele. První stroj v provedení Be-51A pro ČLH byl zalétán 29. června 1938 a poslední 28. listopadu 1938.[5] Do leteckého rejstříku byly zapsány až 22. února 1939 s imatrikulacemi OK-POA až OK-POM (výr. č. 4-15). V provedení Be-51B pro aerokluby RČs. bylo imatrikulováno 24. srpna 1938 7 letounů (OK-EMA až OK-EMG, výr. č. 17-22 a 25). Před nimi to byly tři Be-51 (výr. č. 1-3), OK-BEO, OK-MOQ a OK-BER pro ARČs. (1936-7), a jeden Be-51B OK-BEY (výr. č. 23, 7. května 1938), který provozovala továrna Beneš-Mráz. Ten byl přestavěn na verzi Be-51C.[1]

Beneš-Mráz Be-51, výr. č. 1, vstup do kabiny (Letectví, únor 1937)

Před 15. březnem 1939 bylo však dokončeno pouze 26 strojů, mimo strojů pro ČLH (12), aerokluby (10) a pro továrnu Beneš-Mráz (1) to byly 3 pro MNO (výr. č. 16, 24 a 26). Zbývající letouny byly dokončeny později a přímo je přebírala už Luftwaffe.[5]

Technicky existovaly 3 verze Be-51. Uvnitř se odlišovaly přístrojovým vybavením, buď s jedním řízením a nebo se dvěma. Nápadnější však byly vnější úpravy. Základní verze Be-51 a Be-51A měly kalhotový podvozek, ale u verze Be-51B uváděné jako sportovní modernizoval konstruktér Beneš klasické kalhotové nohy do podoby s částečnou kapotáží. Takto upravený stroj mohl dosáhnou rychlosti až 215 km/h. Nejvíce strojů mělo být expedováno u verze Be-51C, avšak události období 1938-1939 snížily tento počet na 38 strojů, z nichž většina byla dokončena za německé okupace po březnu 1939. Díky různým provedením všech 3 verzích lze považovat Be-51 za víceúčelový letoun.[6]

Ve stadiu projektu zůstaly navrhované verze Be-51D (Be-151) s motorem Walter Minor 6, Be-51E s motorem Tatra T-100 a Be-251 s motorem Walter Major 4.[7]

Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor (Raduno del Littorio, září 1937)

Popis letounu[editovat | editovat zdroj]

Be-51 byl dvoumístný jednomotorový samonosný dolnokřídlý jednoplošník s pevným záďovým podvozkem a bohatě prosklenou, uzavřenou kabinou pro dvoučlennou posádku. Posádka ve společné kabině měla dobrý výhled rozměrnými průhlednými kryty, které vpředu přecházely do motorového krytu a vzadu do horní klenby trupu. Ke každému, čalouněnému sedadlu byl samostatný vstup dvířky z levé strany. Kabinové kryty se odklápěly směrem nahoru.[7]

Dřevěné křídlo s jedním, hlavním podélníkem a jedním zadním, pomocným bylo po celém povrchu dýhováno a bylo vybaveno vztlakovými klapkami. Hlavní podélník byl zavěšen bez vůle na dvou čepech a pomocný na jednom čepu. Dřevěný trup byl čtyřhranného průřezu byl potažen překližkou, kovová kostra pohyblivých ploch plátnem.[8]

Pevný, odpérovaný, dvoudílný podvozek tvořily samonosné, zakrytované nohy s brzděnými koly. V zádi trupu byla ostruha doplněná malým kolem. Motorové lože bylo svařeno z ocelových trubek a bylo upevněno na první dřevěné přepážce trupu, pokryté protipožární stěnou. Řadový čtyřválcový invertní motor Walter Minor 4 byl přichycen k loži čtyřmi pružnými závěsy. Krycí plechy byly duralové. Benzín ze dvou nádrží o celkovém objemu 100 l umístěných v nástavcích trupu a navzájem propojených vyrovnávacím potrubím dopravovalo ke karburátorům motoru čerpadlo.[8] Standardní dolet 800 km mohl být zdvojnásoben instalací přídavných nádrží.

Letoun vynikal velmi krátkým startem a při použití přistávacích klapek i neobyčejně krátkým doběhem (STOL). Stroje (ani pro MNO) nenesly žádnou výzbroj.

Beneš-Mráz Be-50 a Be-51 Beta-Minor v roce 1937 po úspěchu na Raduno del Littorio (zleva kpt. J. Polma, npor. Červenka, npor. Škop a por. Maláč)

Použití[editovat | editovat zdroj]

Beneš-Mráz Be-51, OK-MOQ, výr. č. 2 (Letectví, prosinec 1937)

Prototyp Be-51 Beta-Minor (OK-BEO) se v únoru roku 1937 zúčastnil závodu Nad oázami v Egyptě.[9] Posádka Karel Šeda - dr. Vladimír Miklenda se sice umístila uprostřed startovního pole (14. místo), ale obdiv zasluhuje jejich přelet do Egypta bez mezipřistání a stejný návrat do Československa (vždy kolem 5000 km, celkem 13 000 km).[10]

Druhý ročník závodu Raduno del Littorio v srpnu 1937 byl obeslán vedle čtyř letounů Be-50 i jedním "kabinovým" strojem Be-51 (OK-BEO). Kpt. Jaroslav Polma s nadp. J. Červenkou se umístili mezi 53 účastníky, kteří soutěž dokončili ze 78 startujících (z 10 zemí), na 4. místě.[11] Okružní závod kolem Itálie se letěl na 2 části. Prvou byla tzv. Ralley a druhou vlastní závod rozdělený na 3 etapy vždy s 1 dnem přestávky. Dvoudenní ralley spočívala v letech se startem na libovolném letišti v Itálii a přistání na kterémkoliv jiném italském letišti mezi 6 a 12 hodinou. V samostatně hodnocené rallye obsadili Polma s Červenkou 3. místo. První etapa okružního závodu startovala v Rimini a pak přes Palermo, Turín, Milán do Benátek, 2. etapa z Benátek přes Bolognu, Sienu, Viareggio, Řím do Neapole a konečně 3. etapa se letěla z Neapole přes Foggiu, Pescaru zpět do Říma (celkem 1950 km a to čtyřikrát přes Apeniny).[12]

Trasa závodu Malou dohodou (Letecké noviny, 1938)

Bety Be-51 byly také úspěšné v leteckém závodě turistických letounů státy Malé dohody,[13] který se uskutečnil 27. srpna - 4. září 1938[14] a kde ve své kategorii (IIA) obsadily 4. (Metoděj Kluka-ing. C. Martínek, Be-51B, OK-EMC), 5. (ing. Václav Vlasák-ing. Vladimír Šilhan, Be-51, OK-BEO), 7. (Jan Vlk-Štefan-Galbavý, Be-51B, OK-EMA), 8. (Antonín Luňák-František Loucký, Be-51B, OK-EME) a 12. místo (ing. Rudolf Protiva-ing. Jaroslav Doubek, Be-51B, OK-EMF). Trasa I. ročníku závodu vedla trochu "na přeskáčku", protože Rumunsko proletěli závodníci dvakrát, z Prahy přes Zlín - Bukurešť - Bělehrad - Arad zpět do Prahy. Z choceňské továrny Beneš-Mráz se tohoto závodu účastnilo 5 typů letounů. Mimo pěti Be-51 to byly Be-50, Be-150, Be-550 a nový stroj Be-555 (všechny s motory Walter). Celkem se této soutěže zúčastnilo 21 typů letounů a 9 z nich bylo osazeno 5 typy motorů Walter (NZR 120, Junior, Mikron II, Minor 4 a Major 4).[15] Letoun Be-51 se rovněž účastnil v roce 1938 na Rallye Exposition Paris a ve své kategorii se umístil v prvé třetině klasifikovaných.[7]

V podstatě všechny vyrobené letouny Be-51 létaly až do vypuknutí II. světové války v československých aeroklubech. Výjimku tvořil letoun výr. č. 3 s imatrikulací OK-BER, který používal letecký atašé ve Velké Británii, pilot pplk. Josef Kalla.[5] Za války byla tato Be-51 / OK-BER využívána našimi letci sloužícími v RAF.[16] U koncem února 1939 imatrikulovaných 12 letadel verze Be-51A (OK-POA až OK-POM) pro bezpečnostní letectvo Ministerstva vnitra (ČLH) k jejich nasazení nedošlo vzhledem k březnovým událostem 1939 a německé okupaci. Jeden letoun Be-51B (OK-EMA) byl po vzniku Slovenského státu provozován Slovenským leteckým sborem (SLeS).[1]

Letouny Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor po německé okupaci byly zabaveny a používány německou Luftwaffe, včetně letounů dokončených ještě po okupaci. Letouny sloužily v leteckých školách. V roce 1940 jich Luftwaffe vykazovala ve svém stavu 25. V dubnu 1943 je Luftwaffe prodala svému spojenci, Nezávislému státu Chorvatsko. Z 25 letounů jich 10 létalo v pilotní škole a 15 jako spojovací, kurýrní letouny. V záři 1944 dva z nich ukořistili jugoslávští partyzáni a pak byly nasazeny u 5. sboru.[5]

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • Be-51 - základní verze ještě s kalhotovým podvozkem, výr. č. 1-3
  • Be-51A - kurýrní verze pro Četnické letecké hlídky, 12 letounů odpovídající v zásadě Be-51, výr. č. 4-15
  • Be-51B - sportovní verze pro aerokluby, s aerodynamičtěji provedeným podvozkem, výr. č. 17-22 a 25
  • Be-51C - jeden přestavěný Be-51 (OK-BEY, výr. č. 23) a všechny letouny dokončené po německé okupaci

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Údaje dle[1][8][15]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 2
  • Rozpětí: 11,42 m
  • Délka: 7,85 m
  • Výška: 1,81 m
  • Rozchod kol podvozku: 1,80 m
  • Nosná plocha: 15,25 m2
  • Zatížení nosné plochy: 49,8 kg/m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 480 kg
  • Vzletová hmotnost: 760 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × vzduchem chlazený invertní čtyřválcový řadový motor Walter Minor 4-II
    • Nominální, jmenovitý výkon: 85 k (62kW) při 2260 ot/min
    • Maximální, vzletový výkon: 95 k (70 kW) při 2550 ot/min
  • Vrtule: dvoulistá, nestavitelná, dřevěná s aerodynamickým kloboukem

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 205 km/h
  • Cestovní rychlost: 180 km/h
  • Přistávací rychlost: 65 km/h
  • Dostup praktický: 4600-5000 m
  • Dostup teoretický: 5200 m
  • Výstup do 1 000 m: 5 minut
  • Dolet: 800 km, s přídavnými nádržemi až 1600 km
  • Spotřeba benzínu na 100 km při cestovní rychlosti: 8,2 kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d NĚMEČEK, Václav. Československá letadla 1918-1945. III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 193-205, 262-263, 297, 302, 309, 311, 316. 
  2. RUSEK, Tomáš. Imatrikulace Be-51 - OK-BEO [online]. Československé letectví - web o historii letectví u nás, 2020-02-23 [cit. 2020-03-25]. Dostupné online. 
  3. BENEŠ, Pavel. Československý průmysl na XV. mezinárodní letecké výstavě v Paříži. Letectví. Listopad 1936, roč. XVI. (1936), čís. 11, s. 433-434. Dostupné online. 
  4. SEKANINA, Fr. Letedla Be na zahraničních výstavách. Letectví. Červen 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 6, s. 232-233. Dostupné online. 
  5. a b c d ČÍŽEK, Martin. Letadla zrazeného nebe - Československá vojenská letadla v roce 1938. I. vyd. Praha: Naše vojsko, 2015. 255 s. ISBN 978-80-206-1576-3. S. 140-142, 225. 
  6. FLIEGER, Jan. Beneš-Mráz Be-51 Beta-Minor [online]. Nelahozeves: Občanské sdružení valka.cz, 3.2.2004 [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
  7. a b c PAVLŮSEK, Alois. Sportovní a cvičná letadla. I. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros Media, 2016. 128 s. ISBN 978-80-264-1146-8. S. 49. 
  8. a b c SCHMID, J. ing. Kabinové turistické letadlo "Beta-Minor" BE 51 s motorem Walter Minor o 85-95 k.s.. Letectví. Únor 1937, roč. XVII. (1937), čís. 2, s. 55-57. Dostupné online. 
  9. SEKANINA, Fr. Účast čs. letadel na III. mezinárodním leteckém meetingu v Egyptě. Letectví. Únor 1937, roč. XVII. (1937), čís. 2, s. 67-68. Dostupné online. 
  10. SABO, Ivan. Letecký závod nad oázami v Egypte a cesta späť [online]. Bratislava: Gonzoaviation.cz, 27.3.2013 [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
  11. Velký úspěch našeho letectví v největším mezinárodním závodu. Pestrý týden. 18.9.1937, roč. 12. (1937), čís. 38, s. 22. Dostupné online. 
  12. POLMA, Jaroslav kpt. let. Letíme "II. Raduno del Littorio". Letectví. Září 1937, roč. XVII. (1937), čís. 9, s. 385-391. Dostupné online. 
  13. SABO, Ivan. Letecká súťaž štátmi Malej dohody / 1938 [online]. Bratislava: Gonzoaviation.cz, 9.4.2013 [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
  14. BERVIDA, J. ing. Závod turistických letadel Kolem Malé dohody. Letectví. Září 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 9, s. 336-339, 342-343. Dostupné online. 
  15. a b RŮZHA, Zd. ing. Letadla v soutěži stály Malé dohody. Letectví. Září 1938, roč. XVIII. (1938), čís. 9, s. 345-348. Dostupné online. 
  16. SABO, Ivan. Továreň na lietadlá Ing. Jaroslav Mráz Nitra [online]. Bratislava - Vajnory: gonzoaviation.com, 2013-02-13 [cit. 2020-03-25]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]