Aero A-18

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Aero A-18
Aero A-18 (replika)[zdroj?]
Aero A-18 (replika)[zdroj?]
Určení stíhací letoun
Výrobce Aero
Šéfkonstruktér Antonín Husník[1]
První let březen 1923
Zařazeno 1923
Vyřazeno 1931
Uživatel Československé letectvo
Vyvinuto z typu Aero Ae 04
Varianty Aero A-18b, Aero A-18c
Aero A-19
Další vývoj Aero A-20
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aero A-18 byl jedinou sériově vyráběnou stíhačkou firmy Aero. Tento dvouplošník byl dovršením linie stíhaček Aero Ae-02 a Aero Ae-04.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Aero A-18 na lyžích

Tento malý a vysoký letoun přezdívaný „špaček“. Prototyp byl zalétán v první polovině března 1923. Malý letoun měl smíšenou konstrukci tzn. trup z ocelových trubek a křídla s dřevěnou kostrou. Motor byl řadový, vodou chlazený šestiválec BMW IIIa o výkonu 136 kW/185 k, který později v licenci vyráběla společnost Walter pod označením Walter-IIIa. Výzbroj tvořily na trupu 2 kulomety Vickers.[2]

V létě roku 1923 se letouny Aero A-18 zúčastnily I. ročníku rychlostních závodů o cenu prezidenta republiky. V hlavní kategorii závodu zvítězil upravený "speciál" označený Aero A-18b s nímž, šéfpilot Josef Novák dosáhl rychlosti 230 km/h. V říjnu téhož roku se dva stroje účastnily etapového letu do Paříže. Aera se v provozu celkem osvědčila, ale měla poměrně velký počet havárií, přičemž jejich slabinou byl příliš vysoký a úzký podvozek. Letové vlastnosti však byly vcelku dobré.

Aero A-18b (1924)

Pro druhý ročník rychlostního závodu o cenu prezidenta republiky (1924) připravila továrna Aero aerodynamicky dále zlepšený typ Aero A-18c. Poháněl jej speciálně upravený motor Walter W-IV (licence BMW IV) o výkonu 220 kW/300 k (tato verze motoru byla označena jako Walter W-300) a především byl vybaven povrchovým chladičem rozprostřeným na zkrácených křídlech, takže splynul s povrchem letounu a nezvyšoval čelní odpor vzduchu.[2] Ve zmiňovaném závodě opět zvítězil šéfpilot Josef Novák v čase 45:33,2 mi. a dosáhl rychlosti 263,427 km/h. Reportáž v magazínu Světozor uváděla, že vítězný letoun byl ještě typu Aero A-18b,[3] avšak s motorem Walter 300 HP(nebo-li varianta typu W-IV se zvýšeným výkonem z 280 na 300 k).[4]

Aero A-18 a pilot Jan Novák vítězí 7. září v II. závodu v rychlosti o cenu presidenta republiky (1924)

Chladič letounu Aero A-18c se jako technický unikát zachoval a je dnes zabudován v replice tohoto letounu, vystavované v leteckém muzeu v Praze Kbelích.

Specifikace (Aero A-18)[editovat | editovat zdroj]

Údaje podle[5]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Délka: 5,90 m
  • Rozpětí: 7,60 m
  • Nosná plocha: 15,90 m²
  • Prázdná hmotnost: 637 kg
  • Vzletová hmotnost: 862 kg
  • Pohonná jednotka: pro Aero A-18 a A-18b 1 × kapalinou chlazený šestiválcový řadový motor BMW IIIa[p 1], pro Aero A-18c 1x kapalinou chlazený šestiválcový řadový motor Walter W-IV[p 2]
  • Výkon pohonné jednotky: W-IIIa 136 kW (185 k), W-IV 176 kW (240 k), W-300 220 kW (300 k)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 229 km/h
  • Cestovní rychlost: 195 km/h
  • Dostup: 9 000 m
  • Stoupavost: výstup do výše 5 000 m za 8,5 minuty
  • Dolet: 400 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Eventuálně jeho československá licenční kopie Walter W-IIIa.
  2. Licence BMW IV.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ADAM, Tomáš. Letecký konstruktér Antonín Husník [online]. fronta.cz, 2006-04-06 [cit. 2018-11-08]. Dostupné online. 
  2. a b NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 68-69. 
  3. Z LETECKÝCH ZÁVODŮ O CENU PANA PRESIDENTA 7. ZÁŘÍ. Světozor. 25.9.1924, roč. 1924-1925 (25.), čís. 1, s. 6. Dostupné online. 
  4. O cenu presidenta republiky. Letectví. Září 1924, roč. 4. (1924), čís. 9, s. 187-193. Dostupné online. 
  5. NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. Kapitola Příloha 1: Technická data československých letadel, s. 248-249. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]