Přeskočit na obsah

Aero L-39 Albatros

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo L-39. Další významy jsou uvedeny na stránkách Bell L-39 a Lahti L-39.
L-39 Albatros
Aero L-39C Albatros CLV Pardubice
Aero L-39C Albatros CLV Pardubice
Určeníproudový cvičný letoun
lehký bojový letoun
PůvodČeskoslovensko
VýrobceAero Vodochody
ŠéfkonstruktérIng. Jan Vlček[1]
První let4. listopadu 1968[2]
Zařazeno28. března 1972 (Československé letectvo[3])
CharakterVe službě
UživatelSovětské letectvo (dříve)
České letectvo
Libyjské letectvo
Syrské letectvo
Výroba1971–1996
2023–2024 (L-39 Skyfox)[4]
Vyrobeno kusů2 900 ks[5]
Vyvinuto z typuAero L-29 Delfín
VariantyAero L-39 Skyfox (původnĕ L-39NG)
Další vývojAero L-59 Super Albatros
Aero L-159 Alca
Aero L-169
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aero L-39 Albatros je proudový podzvukový cvičný letoun vyvinutý v 60. letech v československém Aeru Vodochody, hlavním konstruktérem Janem Vlčkem. Kromě základního a pokročilého pilotního výcviku byl také nasazován v bojových misích v roli lehkého útočného letounu. Navzdory svému původu v rámci Varšavské smlouvy nikdy L-39 neobdržel kódové označení NATO.

Letoun L-39 Albatros byl navržen v 60. letech 20. století jako nástupce typu Aero L-29 Delfín, raného hlavního cvičného letounu s proudovým pohonem. Svůj první let vykonal 4. listopadu 1968 a stal se tak prvním cvičným letounem na světě vybaveným dvouproudovým motorem. Sériová výroba L-39 Albatros byla zahájena v roce 1971; o rok později byl většinou zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Polska) oficiálně uznán jako jejich preferovaný základní cvičný letoun. V souladu s tím byly pro různé vojenské zákazníky ve východní Evropě vyrobeny tisíce letounů L-39. Kromě toho byl exportován do řady zemí po celém světě jak jako cvičný, tak jako lehký útočný letoun. Od 90. let 20. století se stal populárním také mezi civilními provozovateli. Do konce století sloužilo více než 2 800 letounů L-39 u více než 30 letectev.

Bylo vyvinuto několik odvozených verzí L-39 Albatros. Během 80. let využila společnost Aero Vodochody tento typ jako základ pro L-59 Super Albatros, zvětšený a modernizovaný model. Dále byla linie L-39 rozšířena o typ L-139, prototyp L-39 vybavený západním motorem Garrett TFE731. Bojově orientovaný vývoj letounu, označený jako L-159 ALCA, vstoupil do výroby v roce 1997 a od té doby byl pořízen řadou zahraničních zákazníků. Výroba původního L-39 byla ukončena v polovině 90. let, přičemž objem objednávek po skončení studené války výrazně poklesl. Na letecké výstavě ve Farnborough v červenci 2014 oznámila společnost Aero Vodochody zahájení programu L-39NG, modernizované a vylepšené verze L-39; tento program počítá jak s výrobou nových letounů, tak s rozsáhlou přestavbou stávajících strojů. V roce 2023 byla výroba L-39NG obnovena pod názvem Skyfox, přičemž bylo objednáno 34 letounů.[4]

Vývoj

[editovat | editovat zdroj]
Český Albatros s jubilejní kamufláží na letišti Náměšť nad Oslavou, 2009.

V roce 1964 zahájil československý výrobce letadel Aero Vodochody nový konstrukční projekt, jehož cílem bylo splnit stanovené požadavky na letoun „C-39“ (C jako cvičný), přičemž byl vytvořen konstrukční tým vedený Janem Vlčkem. Tento letoun měl sloužit jako náhrada typu Aero L-29 Delfín, raného proudového cvičného letounu, v roli hlavního cvičného letounu.[6][7] Vlček si tento typ, dvoumístný jednomotorový letoun, představoval jako primární cvičný letoun zavedený napříč státy Varšavské smlouvy.[1]

4. listopadu 1968 provedl L-39 (pod označením „Prototyp X-02“ – druhý vyrobený drak, OK-32) svůj první let, během něhož jej pilotoval tovární zkušební pilot Rudolf Duchoň.[8][9] Druhý letový prototyp X-03 7. května 1969 a následně třetí letový prototyp X-05 (OK-25) pak 23. září 1969. 28. dubna 1970 zalétal tovární pilot J. Šouc čtvrtý letový prototyp X-06 (OK-186) a X-07 (3907) 15. prosince 1970. Sériová výroba počáteční verze L-39, označené L-39C, byla zahájena v roce 1971. V průběhu roku 1972 byl L-39 Albatros většinou zemí tvořících Varšavskou smlouvu oficiálně uznán jako jejich preferovaný hlavní cvičný letoun, načež následovaly rozsáhlé objednávky od vojenských zákazníků v rámci celého bloku, z nichž mnohé pocházely od Sovětského letectva.[1][5] V roce 1974 vstoupil první cvičný letoun L-39 do služby u československého letectva.[5]

Brzy bylo zavedeno několik specializovaných variant vycházejících ze základní konstrukce L-39. V roce 1972 uskutečnila svůj první let účelově vyvinutá vlečná varianta L-39V.[5] Během roku 1975 provedl svůj první let první cvičný/lehce bojový model L-39ZO, který byl vybaven čtyřmi podkřídlovými závěsníky a zároveň zesíleným křídlem a upraveným podvozkem.[5] V roce 1977 uskutečnila svůj první let lehká bojová varianta L-39ZA, která byla kromě čtyř závěsníků a zesílení převzatého z verze L-39ZO vybavena také jediným Grjazev-Šipunov GŠ-23 kanónem umístěným pod trupem.[5][10][11]

Podle letecké publikace Flight International se koncem 80. let 20. století na trhu proudových cvičných letounů každoročně prodávalo přibližně 200 letounů L-39.[12] Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru představovaly v roce 1993 celkové exportní zakázky získané pro L-39 80 % hodnoty veškerého českého vývozu vojenských produktů uskutečněného v daném roce.[13] V průběhu 90. let, krátce po rozpadu Sovětského svazu a skončení studené války, se společnost Aero Vodochody rozhodla vyvinout verze Albatrosu vybavené avionikou, motory a zbraňovými systémy západní provenience.[12] Přibližně ve stejném období navázala společnost Aero Vodochody aktivní spolupráci s izraelskou firmou Elbit Systems, v jejímž rámci bylo několik letounů L-39 dodáno společnosti Elbit k vybavení moderní elektronikou a palubními systémy, než byly znovu exportovány ke koncovým uživatelům, například k thajskému královskému letectvu.[14][15][16]

Prodeje letounů L-39 v průběhu 90. let poklesly. Tento útlum je připisován ztrátě chráněného trhu cvičných letounů Varšavské smlouvy, na který historicky směřovala podstatná část celkové produkce; obviněním, že československé banky nebyly schopny financovat obranný průmysl, a nečinnosti ze strany československé vlády; i obavám ohledně kvality výrobních standardů.[12] V roce 1996 byla výroba L-39 ukončena.[5] Od ukončení výroby vyvinula společnost Aero Vodochody několik vylepšených variant L-39, které jej měly nahradit, a zároveň pokračovala v rozsáhlé podpoře a generálních opravách pro stávající provozovatele letounů L-39.[17] Vznikl také jeden prototyp nazývaný L-139 Albatros 2000, který používal americký motor Garrett TFE731-4 o tahu 18,15 kN.

Jednou z náhrad za L-39 Albatros se stal Aero L-159 Alca, modernizovaná verze L-39.[18] Společnost Aero Vodochody původně zamýšlela vyvíjet L-159 ve spolupráci s firmou Elbit, avšak české Ministerstvo obrany místo toho zvolilo jako partnera programu společnost Rockwell Collins.[19] Omezený úspěch typu L-159 vedl společnost Aero k oznámení na letecké výstavě ve Farnborough v roce 2014, že vyvíjí modernizovanou verzi L-39, označenou L-39NG (Skyfox), která má konkurovat typům Alenia Aermacchi M-346 a British Aerospace Hawk. L-39 Skyfox nahrazuje motor AI-25 typu turbofan motorem Williams FJ44; drak letounu je upraven, přičemž byly odstraněny koncové palivové nádrže na křídlech, a instalována bude nová sada avioniky. První let L-39 Skyfox se uskutečnil v prosinci 2018 a konečná vojenská typová certifikace byla udělena českým Vojenským leteckým úřadem v roce 2022.[20][21] První sériově vyráběný letoun L-39NG měl uskutečnit svůj let do konce roku 2022.[22]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
L-39C Estonských vzdušných sil během letu
L-39C v civiliní službě
L-39 v soukromém vlastnictví v Austrálii v roce 2011

L-39 Albatros je všestranný letoun určený pro základní, pokračovací i bojový letecký výcvik, ve verzích, které umožňují instalaci výzbroje (L-39C, L-39ZO, L-39ZA) může být použit jako lehký bitevní letoun, omezeně může působit i proti vzdušným cílům. Díky skvělým letovým vlastnostem a snadné ovladatelnosti je vhodný i pro leteckou akrobacii, kterou s tímto typem předváděla např. slovenská akrobatická skupina Biele Albatrosy (1991–2004) ruská skupina Rusi z Vjazmy nebo francouzský Breitling Jet Team. Mezi další přednosti patří vysoká spolehlivost, jednoduchost a nenáročnost na obsluhu. Letoun je navržený tak, aby mohl působit bez problémů i z nezpevněných ploch (vstupy vzduchu vysoko nad zemí, kryté před nečistotami křídlem, zakryté podvozkové šachty).

Letoun byl navržen jako součást komplexního výcvikového systému, kam patří i pilotní trenažér TL-39, trenažér katapultáže NKTL-29/39, pozemní kontrolní zařízení KL-39 a vlečný terč KT-4.

L-39C je celokovový dvoumístný dolnoplošník poloskořepinové konstrukce. Trup se skládá ze tří částí. V přední je uloženo rádiovybavení, přetlaková kabina posádky a palivové nádrže (1100 l). Ve střední části je uložen motor AI-25TL. Zadní část, na které jsou uchyceny ocasní plochy lze pro montáž motoru odpojit. Křídlo je přímé, průběžné, lichoběžníkového tvaru. Má vzepětí 2,5° od kořenů, relativně nízký štíhlostní poměr a okrajové palivové nádrže o objemu 100 litrů (26 US gal; 22 imp gal) trvale připevněné na koncích křídel. Odtoková hrana je opatřena dvouštěrbinovými klapkami umístěnými vnitřně od hmotnostně vyvážených křidélek; klapky jsou od křidélek odděleny malými křídelními ploty.[23] Přítomen byl automatický systém vyvážení, přičemž klapky a vyvažovací systém byly vzájemně propojeny za účelem potlačení potenciálně velkých změn klopení, které by jinak mohly vznikat při prudkých pohybech klapek.[24] Vysoká, šípová svislá ocasní plocha má zapuštěné směrové kormidlo. Vodorovné ocasní plochy s měnitelným úhlem náběhu a zapuštěnými výškovými kormidly jsou umístěny u paty směrového kormidla nad výtokovou tryskou.[23] Dvojice vzdušných brzd vedle sebe je umístěna pod trupem před náběžnou hranou křídla a automaticky se vysouvají při překročení Machova čísla 0,78. Klapky, podvozek, brzdy kol i vzdušné brzdy jsou ovládány hydraulickým systémem. Řízení je přenášeno táhly a křidélka i směrové kormidlo jsou vybaveny elektricky poháněnými servovyvažovacími ploškami. Provozní limity přetížení při hmotnosti 4 200 kg (9 300 lb) jsou +8/-4 g.[23]

Řízení je klasické bez hydraulických posilovačů, letoun má podélné a příčné vyvážení elektricky stavitelnými ploškami na kormidlech. Podvozek je zatažitelný tříbodový příďového typu, ovládaný hydraulicky. Příďový podvozek je neřiditelný, zasouvá se dopředu do trupu. Je opatřen tlumičem bočních kmitů. Nohy hlavního podvozku se zasouvají k sobě do trupu. Obě kola jsou brzděná, brzdy mají protismykový systém. Letoun je schopný provozu na nezpevněných plochách.

Pohonnou jednotku představuje motor Motor AI-25TL. Je umístěn v zadní části trupu a je zásobován vzduchem prostřednictvím půlkruhových vstupů umístěných po stranách trupu v úrovni hřbetu, hned za kokpitem, které jsou vybaveny oddělovacími deskami; výstupní tryska se nachází pod vodorovnou ocasní plochou. Ke spouštění motoru se používá turbostartér Saphir-5. Motor má interval mezi generálními opravami (TBO) 1 000 letových hodin; údajně je jeho generální oprava levnější než u většiny turbínových motorů.[25] V trupu za kokpitem je umístěno pět gumových vakových palivových nádrží. V zadní avionické sekci jsou obvykle instalovány některé těžké rádiové jednotky; u letounů provozovaných v civilním sektoru bývají často odstraněny a nahrazeny palivovou nádrží o objemu 70 galonů. Další palivové nádrže mohou být instalovány na místě zadního sedadla v kokpitu a externě pod křídly; koncové nádrže na křídlech lze rovněž zvětšit pro dosažení větší palivové kapacity.[26] Hydraulická soustava je použita k ovládání vztlakových klapek, brzdících štítů, brzd a náporové turbínky záložního dynama. Elektrická soustava je stejnosměrná 28 V. Hlavním zdrojem je dynamo poháněné od motoru, záložním dynamo poháněné náporovou turbínkou, která se při vysazení hlavního dynama automaticky vysune pod trupem. Pro transformaci energie pro některé spotřebiče jsou určeny dva měniče 115 V a dva 3 × 36 V.

Dlouhá, špičatá příď přechází do tandemového kokpitu, v němž sedí žák a instruktor na vystřelovacích sedadlech VS-1BRI československé konstrukce pod samostatnými překryty kabiny, které se otevírají ručně a jsou zavěšeny na pravé straně.[24] Umožňují záchranu z nulové výšky při rychlosti min. 150 km/h. Zadní sedadlo, typicky používané instruktorem, je mírně zvýšeno, aby bylo možné snadno pozorovat a usměrňovat činnost žáka na předním stanovišti.[23][27] Konstrukce kokpitu, uspořádání přístrojové desky i mnoho jeho prvků se podobá nebo je funkčně totožné s řešeními používanými u jiných běžně provozovaných sovětských letounů; například postup aktivace vystřelovací sedačky je zcela shodný s postupem u letounu MiG-29.[28] Kokpit je částečně přetlakový, což vyžaduje, aby letová posádka při letech nad 23 000 stop používala kyslíkové masky.[26] Gyroskopický zaměřovač pro účely míření zbraní je zpravidla instalován pouze na předním stanovišti.[29]

Základní cvičná verze L-39C má přípravu pro dva podkřídlové pylony určené pro přídavné palivové nádrže nebo cvičnou výzbroj, ty však obvykle nebývají instalovány.[30] Může být vyzbrojena dvojicí střel K-13, které poskytují základní schopnost protivzdušné obrany.[29] Lehké útočné varianty mají čtyři podkřídlové závěsníky pro výzbroj určenou k útokům na pozemní cíle, zatímco varianta ZA je navíc vybavena podtrupovým kontejnerem s kanónem.[31] Pro čistě vizuální účely mohou být rovněž instalovány makety raketnic UB-16.[27]

Verze C může nést pod každým křídlem jeden závěsník s nosností 125 kg. Na něj lze podvěsit pumu, raketový blok, nebo neřízenou protileteckou střelu.

Služba

[editovat | editovat zdroj]

Albatros se do konce 80. let stal jedním z nejrozšířenějších cvičných proudových letadel na světě. Používaný byl zejména v zemích Varšavské smlouvy, kromě Polska, které používalo vlastní typ PZL TS-11 Iskra. Do poloviny 90. let byl spolu s L-29 hlavním cvičným letadlem pro pokračovací letecký výcvik i v SSSR. Přestože jsou Albatrosy postupně nahrazovány modernějšími typy, tisíce těchto strojů zůstává dodnes v aktivní službě jako cvičné letouny. Také mnoho těchto letadel je v soukromých rukách po celém světě.

Česko

[editovat | editovat zdroj]

V České republice provozuje letouny L-39 213. výcviková letka v Čáslavi (4 kusy verze L-39ZA) a Centrum leteckého výcviku v Pardubicích (verze L-39C – ev. č. 0103, 0113, 0115, 0441, 0444, 0445, 0448).

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Slovensko

[editovat | editovat zdroj]
Slovenské Aero L-39ZA

Při dělení majetku ČSFR v roce 1993 získaly Vzdušné síly Slovenské republiky 8 ks L-39C (evidenční čísla: 0101, 0102, 0111, 0112, 0442, 0443, 4355, 4357), 9 ks L-39ZA (evidenční čísla: 4701, 4703, 4705, 4707, 4711, 1701, 1725, 1730, 3905) a 2 ks L-39V (evidenční čísla:0730 a 0745). Stroje L-39C byly od 1. ledna 1993 zařazeny k 1. letce 5. školního leteckého pluku na letišti v Košicích, ze kterého bylo v roce 1995 zformováno Výcvikové středisko letectva.

Během reorganizace v roce 2001 bylo Výcvikové středisko letectva v Košicích zrušeno a šest strojů L-39C bylo přeřazeno k Vojenské letecké akademii gen. M.R. Štefánika v Košicích a byly označeny jako výcviková letka. Letiště Sliač a jeho 1. stíhací letecký pluk získal 1. ledna 1993 pět strojů L-39ZA (evidenční čísla:4701, 4703, 4705, 4707, 4711), jeden stroj L-39ZA ( 1701) získal 2. smíšený letecký pluk na letišti Trenčín. Zbývající tři stroje (evidenční čísla:1725, 1730, 3905) byly zařazeny k 3. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku na letišti Kuchyňa. V březnu 1993 byly přesunuty do Trenčína, odkud půjčili jeden L-39ZA (ev.č. 3905) na základnu Sliač. Trojice strojů L-39ZA byla v druhé polovině roku 1994 přesunuta k 33. stíhacího bombardovacímu křídlu na letišti Kuchyňa. Rok 1995 znamenal pro všechny L-39ZA zařazení k 31. stíhacímu křídlu z letiště Sliač. Koncem roku 2001 byly zařazeny k výcvikové letce. Stroje L-39V byly 1. ledna 1993 přiřazeny k 5. leteckému školnímu pluku v Košicích a v roce 1995 k výcvikovému středisku letectva. Během reorganizace byly v roce 2001 přesunuty na leteckou základnu Sliač, kde byly v roce 2006 vyřazeny z důvodu ukončení technické životnosti. Výcviková letka má nyní k dispozici 9 letadel L-39 Albatros. Na základě prohlášení tehdejšího ministra obrany Ľubomíra Galka se šest strojů podrobí generálním opravám, čímž bude zajištěna jejich další letová činnost.

Modernizace

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

V letech 1996 a 1997 se šestice strojů L-39C podrobila generálním opravám, během nichž jim vyměnili přední části trupu a jejich životnost byla prodloužena o 5 let. Rozhodnutí o modernizaci letadel instalováním nových křídel a zadní části trupu s ocasními plochami bylo přijato v letech 2000 až 2001. Tím byla jejich životnost prodloužena o 15 let, s opravami naplánovanými na každých 5 let. Modernizovaná byla také jejich avionika. Projekt modernizace byl vyhotoven leteckou akademií. Prvním strojem který se jí podrobil byl L-39C s ev. č. 0111. V září roku 2003 byl převzat výcvikovou letkou. Jeho přelet na leteckou základnu Sliač se uskutečnil 15. dubna 2004. V letech 2002 až 2005 se tři stroje L-39ZA podrobily modernizací avioniky. První modernizovaný stroj s ev. č. 1725 byl osazen přístroji v metrických mírách, avšak v roce 2006 bylo uloženo z důvodu nekompatibility. Zbývající dvojice strojů L-39ZAM s ev. č. 1701 a 1730 byly doplněny další dvojicí L-39ZAM s ev. č. 4703 a 4707. Letecký park výcvikové letky se v současnosti skládá z 5 ks modernizovaného modelu L-39CM (evidenční čísla:5252, 5253, 5254, 5301 a 5302). Všechny se musely v roce 2011 podrobit generálním opravám. Na stroji s ev. č. 5301 již oprava probíhá v leteckých opravnách Trenčín. Stroj L-39CM ( 5252) byl v opravě od dubna 2011, L-39CM (5253) od května 2011, a L-39CM (5254) od června 2011. Ve výzbroji má letka i 4 ks L-39ZAM (evidenční čísla: 1701, 1730, 4703, 4707). Strojem s ev. č. 1701 a 1730 vyprší v roce 2012 technická životnost a budou nahrazeny 2 ks uložených L-39ZA, které projdou generální opravou.

Gruzie

[editovat | editovat zdroj]

Během války v Abcházii (1992–1993) obdržely abchazské separatistické síly od Ruska a Čečenska několik letounů L-39, které byly nasazeny v bojích proti gruzínským jednotkám.10. ledna 1993 byl jeden abchazský L-39 sestřelen ruským systémem 9K37 Buk při incidentu přátelské palby.[32] Při incidentu zahynul pilot Oleg Čanba, velitel abchazského separatistického letectva.[32] 1. dubna 1993 se během útoku na civilní cíle v Suchumi podařilo gruzínským silám poškodit jeden L-39, který následně spadl do moře.[32]

Na jaře 2008 bylo nad oblastí Abcházie abchazskými separatistickými silami sestřeleno několik gruzínských bezpilotních letounů v rámci incidentů známých jako sestřely gruzínských průzkumných dronů v roce 2008. Abchazské separatistické síly tvrdily, že jeden z jejich raketami vyzbrojených letounů L-39 sestřelil gruzínský bezpilotní průzkumný letoun Hermes 450.[33] Záběry později zveřejněné gruzínskými úřady však jednoznačně ukázaly, že dron byl sestřelen tepelně naváděnou střelou vypálenou z letounu MiG-29. Vyšetřování OSN rovněž dospělo k závěru, že záběry jsou autentické a že dron byl sestřelen ruským MiGem-29 pomocí teplem naváděné střely Vympel R-73.[34]

Ázerbájdžán

[editovat | editovat zdroj]

Několik letounů L-39, spolu se staršími L-29, bylo rozsáhle používáno ázerbájdžánskými silami k provádění pozemních úderných misí během první války o Náhorní Karabach v 80. letech a na počátku 90. let. Řada z nich byla podle zpráv sestřelena prostředky protivzdušné obrany armády Náhorního Karabachu.[35] V září 2015 se společnost Aero Vodochody snažila získat rozsáhlou zakázku na nejnovější variantu L-39 pro Ázerbájdžán; v té době mělo ázerbájdžánské letectvo v provozu celkem 24 letuschopných letounů L-39.[36]

Čečensko

[editovat | editovat zdroj]

Nově de facto nezávislá Čečenská republika Ičkerie se v roce 1992 ocitla v situaci, kdy na leteckých základnách Chankala a Kalinovskaja zůstaly po Sovětském letectvu desítky letounů L-39 (stejně jako několik L-29, tři MiGy-17, dva MiGy-15UTI, vrtulníky a další transportní a civilní letouny).[37] Většina z nich však byla údajně opuštěna nebo nebyla v letuschopném stavu, nicméně během konfliktu mezi nacionalistickými a proruskými silami v období srpen–listopad 1994 byly letouny L-39 nasazeny a pravděpodobně představovaly jeden z mála prostředků leteckých útoků (a případně i průzkumu) sil Džochara Dudajeva. Nejmeně jeden z nich byl podle zpráv sestřelen 4. října poblíž Goragorsku střelou MANPADS Strela-2 vypálenou proruskou milicí Doku Zavgajeva. Při sestřelení zahynuli pilot plk. Ali Musajev a druhý pilot Dedal Dadajev.[38][39]

Jedním z hlavních důvodů, které vedly k prvním náletům letounů Su-25, jež zničily čečenské letectvo na zemi a zahájily ruskou intervenci, byly přípravy prováděné Dudajevovým letectvem, zaznamenané průzkumnými letouny Suchoj Su-24MR. Existovaly obavy, že by tyto letouny mohly zpomalit nebo narušit ruskou leteckou a pozemní kampaň, stejně jako obavy ze schopnosti některých strojů provést kamikaze útoky na ruské jaderné elektrárny (konkrétně využitím vystřelovací sedačky u většiny letounů, zejména L-39, jejich naplněním výbušninami a použitím jako improvizovaných střel s plochou dráhou letu).[39]

Afghánistán

[editovat | editovat zdroj]

Letectvo Tálibánu dokázalo získat přibližně pět letounů L-39C ze zbytků letectva bývalé Afghánské demokratické republiky; s pomocí zahraničních techniků a pilotů byly tyto stroje nasazeny do bojových operací v pozdější fázi afghánské občanské války v letech 1996–2001 proti Severní alianci. Na počátku roku 2001 byly údajně provozuschopné už jen dva z nich.[40][41] Po invazi Spojených států do Afghánistánu v roce 2001 bylo několik letounů L-39 zařazeno do výzbroje afghánského letectva.[42][43]

Irák

[editovat | editovat zdroj]

Irák se stal prvním zahraničním zákazníkem letounu L-39 Albatros.[9] Do poloviny 70. let získalo irácké letectvo značný počet cvičných letounů L-39 a převedlo na československé stroje převážnou část svého leteckého výcviku.[44] Během americkým vedené invaze do Iráku v roce 2003 zaútočila 14. dubna 2003 dvojice letounů amerického námořnictva typu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet na několik letounů L-29 a L-39 stojících na zemi na letišti poblíž města Tikrít; tyto stroje byly považovány za upravené pro použití jako nosiče zbraní.[45]

Libye

[editovat | editovat zdroj]

Libye získala kolem roku 1978 přibližně 180 letounů L-39ZO, které sloužily u leteckých výcvikových škol na základnách Sabha a Okba Ben Nafi společně s jugoslávskými letouny G-2 Galeb pro pokročilý proudový výcvik a italskými SF.260 pro základní výcvik.[46]

Letouny L-39 byly nasazeny během čadsko-libyjského konfliktu, především z letecké základny Ouadi Doum. Během závěrečné čadské ofenzivy v březnu 1987 Čaďané dobyli základnu Ouadi Doum spolu s několika letouny (včetně 11 L-39) a sovětskými systémy PVO a tanky. Čadská zpráva předložená OSN uváděla jak ukořistění zmíněných 11 letounů L-39, tak zničení (nebo sestřelení) nejméně čtyř z nich.[47]

Uprostřed tohoto konfliktu, 21. dubna 1983, přistály tři libyjské letouny Iljušin Il-76TD a jeden Lockheed C-130 Hercules na letišti Manaus v Brazilii poté, co se u jednoho z Il-76 objevily technické problémy při přeletu Atlantského oceánu. Letouny byly následně prohledány brazilskými úřady: namísto zdravotnického materiálu – uvedeného v přepravní dokumentaci – byla nalezena bedna s prvním ze 17 letounů L-39 určených pro Nikaraguu spolu se zbraněmi a padáky, určenými k podpoře války země proti Spojenými státy podporovaným Contras. Náklad byl na určitou dobu zabaven, poté vrácen Libyi, zatímco transportní letouny dostaly povolení k návratu do své země.[48][49]

Během 90. let a 1. dekády 21. století se Libye opakovaně pokoušela získat komponenty a služby pro své letectvo navzdory embargu uvalenému na zemi rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 748; do roku 2001 byla v důsledku těchto omezení provozuschopná pouze přibližně polovina libyjských letounů L-39.[50]

Sýrie

[editovat | editovat zdroj]

Syrské arabské letectvo provozovalo řadu ozbrojených lehkých útočných variant L-39ZA.[51] Od raných fází syrské občanské války byly letouny L-39 syrského letectva rutinně nasazovány v protipovstaleckých operacích proti různým povstaleckým pozemním silám; řada těchto letounů byla rovněž sestřelena palbou ze země. Poprvé byly operačně nasazeny během bitvy o Aleppo, kdy provedly několik úderů proti pozicím drženým povstalci.[52][53][54][55] Údajně byl L-39 prvním letounem s pevnými nosnými plochami, který byl proti povstalcům nasazen.[56]

V únoru 2013 povstalci úspěšně ukořistili několik nepoškozených letounů L-39 spolu s jejich pozemním vybavením poté, co přepadli a následně obsadili leteckou základnu Al-Džarra.[57][58] Koncem roku 2013 se objevily zprávy o tvrzeních islamistických bojovníků, že se jim podařilo úspěšně létat se dvěma ukořistěnými letouny L-39.[59][60] V říjnu 2014 syrská vláda tvrdila, že nejméně dva povstalci držené letouny L-39 byly letuschopné a že byly nedávno zničeny letouny syrského letectva.[61]

Podle agentury Reuters se do roku 2014 L-39 údajně stal jednou z preferovaných platforem syrského letectva pro provádění pozemních úderných misí, a to díky své nižší rychlosti a vyšší obratnosti ve srovnání s ostatními letouny ve výzbroji. V prosinci 2015, po zajištění letecké základny Kweiris vládními silami, bylo krátce nato obnoveno nasazení letounů L-39 k útokům na pozemní cíle v okolí města Aleppo.[56] 26. prosince 2017 byl syrský letoun L-39 sestřelen v blízkosti letiště Hamá.[62][63][64]

3. března 2020 byl letoun L-39 syrského arabského letectva sestřelen stíhacím letounem tureckého letectva F-16 nad provincií Idlíb. Sestřelení potvrdily syrské i turecké ozbrojené síly.[65]

Během ofenzivy v severozápadní Sýrii v roce 2024 byly některé letouny L-39 po obsazení Aleppa ukořistěny silami syrské opozice.[66][67]

Ukrajina

[editovat | editovat zdroj]
Ukrajinské Aero L-39M1

24. února 2022 byl ukrajinský letoun L-39 z 39. taktické letecké brigády pilotovaný Dmytrem Kolomijcem sestřelen ruským letounem v Chmelnycké oblasti během prvních hodin ruské invaze na Ukrajinu. 9. srpna 2022 byl Dmytro Kolomijec posmrtně vyznamenán řádem Zlaté hvězdy.[68][69]

25. srpna 2023 se během bojové mise nad Žytomyrem srazily dva ukrajinské letouny L-39, přičemž zahynuli tři piloti. Mezi oběťmi byl i bojový pilot Andrij Pilščykov, nositel Řádu odvahy, známější pod volacím znakem „Juice“, který se na Západě proslavil svými výmluvnými výzvami v rané fázi války, aby spojenci dodali Ukrajině letouny F-16.[70]

Civilní využití

[editovat | editovat zdroj]
L-39 na leteckých závodech Reno Air Race 2014

Zatímco novější verze postupně nahrazují starší letouny L-39 ve vojenské službě, tisíce z nich zůstávají v aktivním provozu jako cvičné letouny a mnohé nacházejí nové uplatnění u soukromých majitelů jako warbirdy po celém světě. Atraktivita L-39 pramení údajně z toho, že jde o „jediný dostupný proudový cvičný letoun druhé generace“.[27] Tento trend je obzvláště patrný ve Spojených státech, kde se jejich cena v rozmezí 200 000–300 000 dolarů pohybuje v dosahu středně majetných pilotů hledajících rychlý a obratný osobní proudový letoun.[71] Jejich popularita vedla v roce 2002 k zavedení samostatné závodní třídy L-39 Jet na Reno Air Races, která byla později rozšířena i o další podobné typy letounů.[72][73][74]

V září 2012 bylo u amerického Federálního leteckého úřadu (FAA) registrováno 255 letounů L-39 a u Transport Canada čtyři další.[75][76] Letoun L-39 používá několik akrobatických týmů, například Patriots Jet Team (6 letounů L-39), Breitling Jet Team (7 letounů L-39) a Black Diamond Jet Team (5 letounů L-39).[77][78] Existuje rovněž několik letounů L-39 nabízených k soukromým letům s cestujícími různými provozovateli v Austrálii, České republice, Francii, Německu, Španělsku a ve Spojených státech.[79][80][81] Tyto letouny L-39 jsou převážně v soukromém vlastnictví, některé však patří také vládním institucím, například ve městě Vjazma v Rusku.[82][83] V březnu 2018 bylo v civilním leteckém rejstříku Nového Zélandu evidováno pět letounů L-39 – jeden registrovaný jako L-39[84] a další čtyři registrované jako L-39C.[85]

Od roku 2004 provádí divize Defence & MRO společnosti Aero Vodochody generální údržbu, opravy a modernizace civilně provozovaných letounů L-39, stejně jako demilitarizaci bývalých vojenských strojů.[83] Služby nabízené civilním provozovatelům zahrnují programy prodloužení životnosti, podporu civilní registrace a certifikace, výcvik pozemního a letového personálu, logistickou podporu a analýzy, přizpůsobení letounů na míru, rutinní inspekce, údržbu podle skutečného technického stavu a poskytování odborných konzultačních služeb.[83]

Varianty

[editovat | editovat zdroj]
Slovenský L-39ZA (1701) v barvách Bílých Albatrosů
Aero L-39C Albatros kubánského letectva
  • L-39X-02 – X11
Vyrobeno 10 prototypů. X-08 (3908) z roku 1972 byl prototyp L-39V a X-09 (3909) zálet 25. června 1975 prototyp L-39Z. L-39X-01 – X-07 - pět prototypů a dva draky určené pro statické zkoušky.[8]
  • L-39C (C – Cvičná)
Standardní základní cvičný letoun pro Sovětský svaz, Československo a exportní zákazníky. Původně označovaný jako L-39, po zavedení pozdějších variant přejmenován na L-39C. Dva závěsníky pod křídly. Vyrobeno přibližně 2 260 kusů.[30]
  • L-39V (V – Vlečná)
Jednosedadlová verze pro vlečení cvičných terčů KT-04, osm vyrobených kusů v této verzi.
  • L-39ZO (ZO – Zahraniční Obchod)[86]
Přechodná zbraňová cvičná varianta určená pro export. Čtyři závěsníky dimenzované na 500 kg (1 100 lb) na vnitřních pylonech a 250 kg (550 lb) na vnějších pylonech, s celkovým maximálním vnějším zatížením 1 150 kg (2 500 lb).[23] První let proběhl 25. června 1975, přičemž první dodávky směřovaly do Iráku v roce 1977. Vyrobeno 337 kusů.[87]
  • L-39ZA
Významně vylepšená verze L-39ZO se silnějším podvozkem, vyššími provozními náklady a podvěšeným dvouhlavňovým rychlopalným kanónem GŠ-23 ráže 23 mm se zásobníkem nábojů integrovaným v trupu.
  • L-39Z/ART
Thajská verze s avionikou Elbit.
  • L-39MS
L-39MS je vojenské cvičné letadlo vyvíjené z L-39. V porovnání s původním Albatrosem má L-39MS zesílený trup, delší příď, modernizovaný kokpit a výkonnější motor. V době prvního letu, 30. září 1986, byl také nazýván L-59.
  • L-39CW
Přestavba starších letounů L-39 a jejich vybavení motorem FJ44-4M a moderní avionikou. Dokončení vývoje L-39CW bylo oznámeno v listopadu 2017.[88] Přestavbu šesti strojů na verzi L-39CW roku 2018 objednala americká společnost RSW Aviation.[89]
  • L-39 Skyfox
L-39 Skyfox je nová generace L-39 vyráběná od roku 2019.

Uživatelé

[editovat | editovat zdroj]
Současní a bývalí uživatelé L-39
Afghánské L-39

Tabulka obsahuje přehled vojenských uživatelů L-39 v roce 2016 podle ročenky Flightglobal.[90]

Současní

[editovat | editovat zdroj]

Bývalí

[editovat | editovat zdroj]

Nehody

[editovat | editovat zdroj]

Během nácviku skupinové zalétanosti akrobatické skupiny Biele Albatrosy dne 17. června 1997, po srážce v turbulenci, havaroval L-39C s ev. č. 4357. Jeho piloti – pplk. Marián Sakáč a kpt. Róbert Rozenberg se katapultovali. Skupina Bílé Albatrosy přišla o další L-39C s ev. č. 4355 na letišti Sliač dne 3. června 2000, během jejich vystoupení. Při této nehodě zahynul pilot mjr. Ľuboš Novák. Dne 14. září 2000 se zřítil L-39ZA s ev. č. 3905 u obce Ožďany, přičemž jeho pilot kpt. Pavel Serbín se katapultoval. Dne 29. října 2002 se během výcviku pilotů maďarské národnosti zřítilo letadlo L-39ZA s ev. č. 4705. Nehoda se odehrála u obce Kalsa a jeho piloti – instruktor Jenő Vadaš a žák Gyula Molnár se katapultovali.

Specifikace (L-39C)

[editovat | editovat zdroj]

Zdroj: Aero Vodochody[5]

Náčrt letadla

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]
  • Posádka: 2 (instruktor a žák)
  • Délka: 12,13 m
  • Rozpětí: 9,46 m
  • Výška: 4,77 m
  • Nosná plocha: 18,8 m²
  • Profil křídla: NACA 64A012 mod
  • Prázdná hmotnost: 3 455 kg
  • Maximální vzletová hmotnost : 4 700 kg
  • Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor Progress/Ivčenko AI-25TL
  • Tah pohonné jednotky: 16,9 kN

Výkony

[editovat | editovat zdroj]
  • Maximální rychlost: 750 km/h (470 mph, 400 kn) ve výšce 5 000 m (16 000 ft)
  • Nepřekročitelná rychlost: 980 km/h (610 mph, 530 kn) / M0,8
  • Dolet 1 100 km v 5 000 m
    • 1 750 km s přídavnými nádržemi
  • Vytrvalost: 2 hodiny 30 minut (vnitřní palivo), 3 hodiny 50 minut (vnitřní a vnější palivo)
  • Praktický dostup: 11 500 m
  • Počáteční stoupavost: 21 m/s
  • Plošné zatížení 250,0 kg/m²
  • Tah/Hmotnost: 0,37
  • Vzletová dráha: 480 m
  • Přistávací dráha: 600 m

Výzbroj

[editovat | editovat zdroj]
  • Do 284 kg munice na dvou externích pylonech pod křídly
  • 2× přídavná nádrž pod křídly

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Ve filmu

[editovat | editovat zdroj]

Ve hrách

[editovat | editovat zdroj]

Soukromí vlastníci

[editovat | editovat zdroj]
  • Elon Musk – L39C, civilní registrace N97NL, od 2002 do 2007
  • Black Diamond Jet Team, 5ks L39 od 2010
  • Breitling Jet Team, 7ks

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Aero L-39 Albatros na anglické Wikipedii a Aero L-39 Albatros na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b c Wilkinson 2002, p. 30.
  2. ↑ Kučera 1988, s. 10.
  3. ↑ John Pike. Aero L-39 Albatros [online]. Globalsecurity.org [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b The first flight of the serial L-39 Skyfox from Aero was excellent | Aero Vodochody Aerospace a.s. [online]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h "L-39 Program." April 2016/https://web.archive.org/web/20160418105838/http://www.aero.cz/en/defence-mro/programs/l-39-program/ Archivováno 18. 4. 2016 na Wayback Machine. Aero Vodochody, Retrieved: 17 April 2016.
  6. ↑ Jackson 2011, p. 174.
  7. ↑ Lake 2000, pp. 117–118.
  8. ↑ a b Lake 2000, p. 122.
  9. ↑ a b "Aero L-39 Albatros." May 2016/https://web.archive.org/web/20160506082858/https://www.flightglobal.com/pdfarchive/view/1978/1978%20-%202945.html Archivováno 6. 5. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 18 November 1978. p. 1872.
  10. ↑ "Military Aircraft Directory: Aero Vodochody." May 2016/https://web.archive.org/web/20160504183437/https://www.flightglobal.com/news/articles/military-aircraft-directory-aero-vodochody-40199/ Archivováno 4. 5. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 29 July 1998.
  11. ↑ Military Aircraft Directory: Aero Vodochody [online]. 29 July 1998 [cit. 2016-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2020. 
  12. ↑ a b c Jeriorski, Andrzej. "Business Analysis: Dilemmas in Prague." May 2016/https://web.archive.org/web/20160507064107/https://www.flightglobal.com/pdfarchive/view/1994/1994%20-%200871.html Archivováno 7. 5. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 5 April 1994.
  13. ↑ Kiss 1997, p. 46.
  14. ↑ Kiss 1997, p. 48.
  15. ↑ Karp 1993, p. 117.
  16. ↑ "IAI targets L-39 users for electronics upgrade." April 2016/https://web.archive.org/web/20160428150108/https://www.flightglobal.com/news/articles/iai-targets-l-39-users-for-electronics-upgrade-167033/ Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 18 June 2003.
  17. ↑ Sedlak, Lubomir. "Aero Vodochody up for sale." April 2016/https://web.archive.org/web/20160428132538/https://www.flightglobal.com/news/articles/aero-vodochody-up-for-sale-197929/ Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 17 May 2005.
  18. ↑ Gerzanics, Michael. [https://www.flightglobal.com/news/articles/czech-striker-57077/ "Czech striker."] March 2016/https://web.archive.org/web/20160304183015/https://www.flightglobal.com/news/articles/czech-striker-57077/ Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 13 October 1999.
  19. ↑ Kiss 1997, pp. 48–49.
  20. ↑ BOATMAN, Julie. Aero L-39NG Certification Opens Up New Sales for Popular Jet Trainer [online]. 2022-08-11 [cit. 2022-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ L-39NG attains type certification as Aero announces new MoU with Patriot Global Training [online]. 19 July 2022 [cit. 2022-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ DUBOIS, Gastón. First serial production L-39NG prepares for maiden flight [online]. 2022-08-01 [cit. 2022-12-12]. Dostupné online. (španělsky) 
  23. ↑ a b c d e Taylor 1988, pp. 47–48.
  24. ↑ a b Wilkinson 2005, p. 165.
  25. ↑ Wilkinson 2005, p. 169.
  26. ↑ a b Wilkinson 2005, p. 168.
  27. ↑ a b c Wilkinson 2005, p. 164.
  28. ↑ Wilkinson 2005, p. 166.
  29. ↑ a b "Warlike Jets." May 2016/https://web.archive.org/web/20160504211010/https://www.flightglobal.com/pdfarchive/view/1983/1983%20-%201200.html Archivováno 4. 5. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 2 July 1983. p. 28.
  30. ↑ a b Lake 2000, pp. 123–124.
  31. ↑ Lake 2000, pp. 125–126.
  32. ↑ a b c Aviation in Abkhaz Conflict [online]. Mikhail Zhirohov [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. 
  33. ↑ The Georgian Times on the Web [online]. Geotimes.ge [cit. 2011-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2012. 
  34. ↑ CHIVERS, C.J. Georgia. [online]. 26 May 2008 [cit. 2008-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 October 2008. 
  35. ↑ Air War over Nagorniy-Kharabakh, 1988–1994 [online]. Acig.org [cit. 2011-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2013. 
  36. ↑ Velinger, Jan. "Třinecké železárny win lucrative contract worth 15 billion crowns." January 2016/https://web.archive.org/web/20160109180741/http://www.radio.cz/en/section/business/trinecke-zelezarny-win-lucrative-contract-worth-15-billion-crowns Archivováno 9. 1. 2016 na Wayback Machine. Třinecké železárny win lucrative contract worth 15 billion crowns, 24 September 2015.
  37. ↑ Seely 2001, p. 121.
  38. ↑ Chechenya – Air force in local wars [online]. [cit. 2014-10-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2014. 
  39. ↑ a b Thomas, Timothy L., Air Operations in Low Intensity Conflict – The Case of Chechnya March 2016/https://web.archive.org/web/20160303181506/http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/apj/apj97/win97/thomas.pdf Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine., retrieved 1 January 2015
  40. ↑ COOPER, Tom; TROUNG; KOELICH, Marc. Afghanistan, 1979–2001; Part 2 [online]. ACIG, 10 February 2008 [cit. 2014-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2014. 
  41. ↑ "Taliban's modest armoury." April 2016/https://web.archive.org/web/20160428004946/https://www.flightglobal.com/news/articles/taliban39s-modest-armoury-137511/ Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 16 October 2001.
  42. ↑ STARKEY, Jerome. Karzai escapes again as Taliban attack parade [online]. 27 April 2008 [cit. 2017-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2017. 
  43. ↑ "Afghan AAF Training Getting Its Own Air Traffic Control." April 2016/https://web.archive.org/web/20160425085824/http://www.defenseindustrydaily.com/afghan-aaf-training-getting-its-own-air-traffic-control-07286/ Archivováno 25. 4. 2016 na Wayback Machine. Defense Industry Daily, 29 January 2012.
  44. ↑ Corrigan 2016, p. 64.
  45. ↑ Holmes 2012, p. 66.
  46. ↑ Libya [online]. Lcweb2.loc.gov [cit. 2013-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2012. 
  47. ↑ Libyan Wars, 1980–1989, Part 6 [online]. Acig.org [cit. 2013-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 October 2012. 
  48. ↑ COOPER, Tom. Central and Latin America Database: Nicaragua 1980–1988 [online]. Air Combat Information Group, 1 September 2003 [cit. 2011-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 October 2014. 
  49. ↑ Brazil Holding Arms for Nicaragua [online]. The Hour, 22 April 1983 [cit. 2016-10-05]. S. 12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2017. 
  50. ↑ "Italy thwarts Libyan move." April 2016/https://web.archive.org/web/20160428132540/https://www.flightglobal.com/news/articles/italy-thwarts-libyan-move-135618/ Archivováno 28. 4. 2016 na Wayback Machine. Flight International, 4 September 2001.
  51. ↑ Syrian government using L-39 trainer jets to attack rebels — Air Cache [online]. Air.blastmagazine.com, 9 August 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2013. 
  52. ↑ HÁJEK, Adam. Nad Aleppem krouží oceloví ptáci z Česka. Albatrosy útočí i na děti. idnes.cz [online]. 2012-03-08 [cit. 2012-10-8]. Dostupné online. 
  53. ↑ 24 7 Aleppo أوغاريت حلب , هااااااااااااااااااام جدا , لحظة سقوط الصاروخ من طائرة الميغ [online]. YouTube, 24 July 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 July 2012. 
  54. ↑ BOXX, Eddie; WHITE, Jeffrey. Policy Analysis: Responding to Assad's Use of Airpower in Syria [online]. The Washington Institute, 20 November 2012 [cit. 2016-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 May 2016. 
  55. ↑ Amateur footage emerges of Syrian jets deployed against rebels [online]. The Telegraph, 25 July 2012 [cit. 2018-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 September 2017. 
  56. ↑ a b As flights resume out of Kweiris, rebel commander expects raids to increase [online]. Syria Direct, 16 December 2015 [cit. 2016-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 April 2016. 
  57. ↑ BAYNETNA News. Syria – FSA Capture Al-Jarrah Military Air Port (Feb 2013) [online]. YouTube, 12 February 2013 [cit. 2016-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne Jan 1, 2016. 
  58. ↑ Roggio, Bill. [http://www.longwarjournal.org/archives/2013/02/islamist_rebels_seiz.php "'Islamist factions' seize Syrian airbase"], FDD's Long War Journal, 12 February 2013. April 2016/https://web.archive.org/web/20160429202748/http://www.longwarjournal.org/archives/2013/02/islamist_rebels_seiz.php Archivováno 29. 4. 2016 na Wayback Machine..
  59. ↑ Zion, Ilan Ben. [http://www.timesofisrael.com/islamist-rebel-air-force-takes-wing/ "Islamist rebel air force takes off in Syria"], Times of Israel, 3 November 2013. November 2013/https://web.archive.org/web/20131128064223/http://www.timesofisrael.com/islamist-rebel-air-force-takes-wing/ Archivováno 28. 11. 2013 na Wayback Machine..
  60. ↑ Majumdar, Dave. "U.S. Fighter Jocks Pray The 'ISIS Air Force' Rumors Are True", The Daily Beast, 21 October 2014. April 2016/https://web.archive.org/web/20160414225200/http://www.thedailybeast.com/articles/2014/10/21/u-s-fighter-jocks-pray-the-isis-air-force-rumors-are-true.html Archivováno 14. 4. 2016 na Wayback Machine..
  61. ↑ YASHAR, Ari. Syria Bombs Islamic State 'Air Force [online]. Israel National News, 22 October 2014 [cit. 2016-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 April 2016. 
  62. ↑ "Syrian media confirm opposition shot down regime military aircraft near the eastern Hama countryside." Al Arabiya English, 26 December 2017.
  63. ↑ "L-39 aircraft was reportedly shot down after taking off the Hama airport." December 2017/https://web.archive.org/web/20171228232242/https://syria.liveuamap.com/en/2017/26-december-l39-aircraft-was-reportedly-shot-down-after-taking Archivováno 28. 12. 2017 na Wayback Machine. syria.liveuamap.com, 26 December 2017.
  64. ↑ Ruská základna v Sýrii terčem raketového útoku: Byly to nové zbraně, upozorňují Rusové. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-12-27 [cit. 2017-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-28. 
  65. ↑ Turkey downs Syrian regime warplane – latest updates [online]. [cit. 2020-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-03. 
  66. ↑ SUCIU, Peter. Syrian Rebels Didn't Just Capture Aleppo − They Took Abandoned Military Hardware [online]. 5 December 2024 [cit. 2024-12-06]. Dostupné online. 
  67. ↑ ERSHAD, Alijani. Fighter Jets, tanks and more: Syrian army's retreat from Aleppo is a windfall for rebels. The France 24 Observers. France 24, 3 December 2024. Dostupné online [cit. 6 December 2024]. 
  68. ↑ Льотчик-винищувач Дмитро Коломієць загинув у повітряному бою, прикриваючи побратимів [online]. 29 March 2022. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  69. ↑ Президент України посмертно нагородив льотчика з Озерного Дмитра Коломійця орденом "Золота Зірка" [online]. 9 August 2022. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  70. ↑ Three pilots of the Air Force of Ukraine killed in the Zhytomyr region [online]. 26 August 2023. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  71. ↑ Wilkinson 2002, pp. 32–33.
  72. ↑ "Jet Class." Archivováno 18. 4. 2016 na Wayback Machine. National Championship Air Races, Retrieved: 17 April 2016.
  73. ↑ [http://racingjets.com/content/jets "Jets."] April 2016/https://web.archive.org/web/20160415133205/http://racingjets.com/content/jets Archivováno 15. 4. 2016 na Wayback Machine. Racing Jets Incorporated, Retrieved: 17 April 2016.
  74. ↑ Hoffman, Carl. "Reno Enters the Jet Age." April 2016/https://web.archive.org/web/20160425021431/http://www.airspacemag.com/flight-today/reno-enters-the-jet-age-32839847/?no-ist Archivováno 25. 4. 2016 na Wayback Machine. Air & Space Magazine, September 2002.
  75. ↑ Make / Model Inquiry Results [online]. Federal Aviation Administration, 30 September 2012 [cit. 2012-09-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2015. 
  76. ↑ Canadian Civil Aircraft Register [online]. Transport Canada, 30 September 2012 [cit. 2012-09-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2011. 
  77. ↑ Black Diamond Jet Team Performance [online]. blackdiamondjetteam.com [cit. 2012-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2013. 
  78. ↑ Siminski, Jacek. [http://theaviationist.com/tag/aero-l-39-albatros/ "Stunning Air-to-Air photographs of the Latvian Baltic Bees Aerobatic Display Team."] April 2016/https://web.archive.org/web/20160414082744/http://theaviationist.com/tag/aero-l-39-albatros/ Archivováno 14. 4. 2016 na Wayback Machine. The Aviationist, 11 December 2015.
  79. ↑ Aero L-39 Albatros – Ground Attack Aircraft, Surveillance-Jet and East-Block Jet Trainer: MiGFlug.com [online]. [cit. 2015-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2016. 
  80. ↑ "L-39 Flights Above the Californian Desert." April 2016/https://web.archive.org/web/20160411082814/https://www.flyfighterjet.com/fly-l-39-in-california-usa Archivováno 11. 4. 2016 na Wayback Machine. flyfighterjet.com, Retrieved: 17 April 2016.
  81. ↑ [http://www.flyajet.com/ "Fighter Jet Flights in the US, Russia & Europe."] April 2016/https://web.archive.org/web/20160406082307/http://www.flyajet.com/ Archivováno 6. 4. 2016 na Wayback Machine. flyajet.com, Retrieved: 17 April 2016.
  82. ↑ L-39 squadron Russ based in Vyazma – Official Website of Rus' L-39 Squadron / Flight School based at Vyazemskiy Aviacenter, Vyazma / Vjazma, Smolensk, Russia – Welcome – History of the Squadron [online]. Vyazmarus.com [cit. 2011-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 February 2012. 
  83. ↑ a b c "L-39 Civil Program." May 2014/https://web.archive.org/web/20140521215342/http://www.aero.cz/en/defence-mro/programs/l-39-civil-program/ Archivováno 21. 5. 2014 na Wayback Machine. Aero Vodochody, Retrieved: 17 April 2016.
  84. ↑ Air Mod List – Civil Aviation Authority of New Zealand [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 October 2018. 
  85. ↑ Air Mod List – Civil Aviation Authority of New Zealand [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 January 2019. 
  86. ↑ KUČER, Pavel. L-39 v létech devadesátých. Letectví a kosmonautika. 1993, čís. 18, s. 20/1176. 
  87. ↑ Lake 2000, p. 125.
  88. ↑ Aero completes development of new L-39CW-variant Albatros [online]. Jane's, 2017-11-20 [cit. 2017-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-12. (anglicky) 
  89. ↑ Český bitevník F/A-259 pro americký projekt OA/X [online]. Armadninoviny.cz, rev. 2018-07-17 [cit. 2018-07-18]. Dostupné online. 
  90. ↑ HOLE, Craig; KWIATKOWSKI, Mark; LEWIS-RICE, Sandra; MALONEY, John; FAFARD, Antoine. World Air Forces 2017 [online]. FlightGlobal, 2016. Dostupné online. 
  91. ↑ BALUCHA, Martin. Rusko do Mali prodalo čtyři české letouny Albatros a další techniku. Pokračuje tak sbližování obou režimů. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-08-10 [cit. 2022-08-10]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KUČERA, Pavel; VRANÝ, Jiří; NOVOTNÝ, Josef, 1988. Aero L-39 Albatros, Polikarpov Po-2, Commonwealth Wirraway. 1. vyd. Praha: Naše vojsko. 150 + 12 s. (Triáda (Ilustrovaná historie letectví); sv. 004). Kapitola Aero L-39 Albatros, s. 4–64. 
  • CORRIGAN, Peter. Marine J SBS: The East African Mission. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2016. ISBN 978-1-4728-1671-9. 
  • HOLMES, Tony. US Marine Corps and RAAF Hornet Units of Operation Iraqi Freedom. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2012. ISBN 978-1-7820-0733-3. 
  • JACKSON, Robert. Aircraft from 1914 to the present day. [s.l.]: [s.n.], 2011. ISBN 978-1-907446-02-3. S. 174. 
  • KARP, Regina Cowen. Central and Eastern Europe: The Challenge of Transition. [s.l.]: Oxford University Press, 1993. ISBN 0-1982-9169-8. 
  • KISS, Judit. The Defence Industry in East-Central Europe: Restructuring and Conversion. [s.l.]: SIPRI, 1997. ISBN 0-1982-9280-5. 
  • LAKE, Jon. Aero L-39 Albatros Family: Variant Briefing. World Air Power Journal. London: Aerospace Publishing, 2000, s. 116–131. ISBN 1-86184-055-1. 
  • SEELY, Robert. Russo-Chechen Conflict, 1800–2000: A Deadly Embrace. [s.l.]: Psychology Press, 2001. ISBN 0-7146-4992-9. 
  • TAYLOR, John W.R. Jane's All The World's Aircraft 1988–89. Coulsdon, UK: Jane's Defence Data, 1988. ISBN 0-7106-0867-5. 
  • MLADĚJOVSKÝ, Josef. Nebe pro Albatros: kapitoly o inženýru Janu Vlčkovi, českém leteckém konstruktéru. Praha: Naše vojsko, 1988. 
  • WILKINSON, Stephan. Man and Machine. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2005. ISBN 1-5992-1679-5. 
  • WILKINSON, Stephan. Sweetest Little Warbird in the Sky. Popular Science. June 2002, s. 30, 32–33. Dostupné online. ISSN 0161-7370. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Letadla Aero
1919–1938
1945–1992
Po r. 1993
Licence a kopie
Vojenská letadla České republiky po roce 1993
Stíhací a víceúčelové bojové letouny
Bitevní letouny a bombardéry
Dopravní a transportní letouny
Vrtulníky
Cvičné letouny
Speciální letouny
Bezpilotní letadla
Experimentální letadla a prototypy
Související:
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Aero_L-39_Albatros&oldid=25578550“