PZL TS-11 Iskra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
TS-11 Iskra
PZL TS-11 Iskra of Polish Air Force (reg. 1406), static display, Radom AirShow 2005, Poland.jpg
Určení cvičný letoun
Výrobce PZL (Państwowe Zakłady Lotnicze)
Šéfkonstruktér Tadeusz Sołtyk
První let 5. února 1960
Zařazeno 1964
Charakter Několik v službě
Uživatel Polské letectvo
Indické letectvo
Výroba 1963-1987
Vyrobeno kusů 419 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PZL TS-11 Iskra byl polský vojenský proudový cvičný letoun, který byl v polovině roku 1962 v soutěži o standardní proudový cvičný letoun států Varšavské smlouvy v Moninu u Moskvy jednoznačně poražen československým letounem L-29 Delfín. Jeho vývoj však přesto pokračoval a později byla vytvořena jeho bitevní a také průzkumná varianta. Během 25 let produkce bylo vyrobeno celkem 424 letadel všech modifikací. V roce 1975 bylo 50 strojů dodáno do Indie a v 90. letech dalších 26 kusů. Iskra byla stažena ze služby u Indického letectva 16. prosince 2004.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

TS-11 Iskra vznikl v konstrukční kanceláři Leteckého institutu WSK Okecie v roce 1957 pro potřeby výcviku polských pilotů. Stavba čtyř prototypů započala na podzim roku 1958, z nichž první určený pro statické a lámací zkoušky byl dokončen v březnu 1959. První létající prototyp (02) zalétal ing. Andrzej Ablamowicz 5. února 1960 s motorem Bristol Siddeley Viper 8 o tahu 7,8 kN. Do července 1961 se ke zkouškám připojily další dva prototypy s motorem HO-10 o tahu 7,74 kN, 03 bez výzbroje a 04 již s párem křídlových závěsníků, kanónem ráže 20 mm a fotokulometem. V roce 1964 byl do prototypu 03 instalován první proudový motor navržený polskými konstruktéry SO-1 (silnik odrzutowy), s nímž upravený stroj ještě téhož roku ustanovil čtyři světové rekordy ve své třídě. V první polovině 70. let byly v závodě WSK-Mielec motory SO-1 zpětně montovány do Isker prvních sérií.

V roce 1963 byla zahájena sériová výroba ve WSK Mielec, úvodní sériový letoun byl zalétán 11. října 1963. V březnu následujícího roku bylo prvních sedm strojů předáno do letecké školy 60. LPSz (Lotniczy Pulk Szkolny) v Radomi. Na přelomu let 1964/65 bylo u útvaru zařazeno již 29 Isker. Prvních osm exemplářů z III. série s překonstruovanou palivovou soustavou a regulací motoru bylo opět dodáno k 60. LPSz, zbývajícími stroji byl v prosinci 1965 přezbrojen 66. LPSz v Tomaszowě Mazowieckim. Problémy s přeškolením na nový typ u tohoto útvaru vedly k předání všech Isker do Radomi a 66. pluk se vrátil k používání pístových PZL TS-8 Bies. Iskry zde opět působily až v roce 1968.

Polské letectvo[editovat | editovat zdroj]

TS-11 Iskra R Novax

Zavedením prvních letounů TS-11 Iskra do výzbroje Ludowego Lotnictwa Polskiego započalo nahrazování pístových letounů TS-8 Bies, které byly nadále využívány pouze pro základní výcvik. První Iskry se v polských leteckých školách objevily v roce 1964, které převzaly většinu z 366 dodaných letounů.

Nejvýznamnější školní jednotkou s TS-11 se stal 60. PSzB (Pulk Szkolny Bojowy), později přejmenovaný na 60. LPSz. Počáteční nespolehlivost a poruchovost typu zapříčinila ztrátu několika letounů včetně pilotů. 30. ledna 1979 navíc polské letectvo přišlo o 24 Isker, na které se zřítil hangár v Radomi přetížený sněhem. Pro zajištění výcviku byly do Radomi převeleny TS-11 od několika ostatních jednotek a již v únoru útvar převzal nové letouny z XVII. série. Většina Isker 60. LPSz byla od ledna 1994 nahrazena turbovrtulovými cvičnými letouny PZL-130 Orlik. V roce 1998 tak útvar disponoval pouze 12 letouny Iskra, z nichž deset provozoval akrobatický tým „Iskry“.

Druhý školní pluk, 66. LPSz v Tomaszowě Mazowieckim převzal první dvě PZL TS-11 23. prosince 1965. Následujícího roku bylo útvaru dodáno dalších 15 strojů. Z důvodu častých poruch pohonných jednotek byly všechny Iskry předány na jaře 1966 do Radomi. K 66. LPSz byly TS-11 opět dodávány od roku 1968. Redukce stavů polského letectva vedla ke zrušení útvaru k 31. prosinci 1989. 21 Isker bylo převeleno k 58. LPSz a 37 k 60. LPSz, který jednu letku provozoval z Tomaszowa do roku 1995.

Dalším školním plukem vyzbrojeným TS-11 byl 38. LPSz v Modlině, který je používal v létech 1973 až 1980. V období prosinec 1973 až listopad 1974 útvar získal celkem 53 nových Isker. V roce 1980 byl 38. LPSz přezbrojen na stroje SBLim-2 a Lim-5, jednotka pak byla zrušena 31. prosince 1988.

Čtvrtým plukem WOSL (Wyźsa Oficerska Szkola Lotnicza) byl 58. LPSz umístěný v Deblině. Iskry převzala v roce 1980 třetí letka, která 28 kusy TS-11 nahradila 21 letounů Lim-5 (licenční MiG-17). V roce 1987 se Iskry staly jediným typem u tohoto útvaru. Po zrušení programu cvičného letounu I-22 Iryda bylo k 58. LPSz přesunuto k zajištění výcviku několik Isker od bojových jednotek. V roce 1999 tak útvar disponoval 50 TS-11 a po zrušení 61. LPSz a přezbrojení 60. LPSz na Orliky se stal jediným výcvikovým střediskem provozujícím Iskry.

Útvar pokračovacího výcviku 61. LPSz-B v Biala Podlaska zařadil do své výzbroje Iskry po vyřazení všech letounů Lim v 80. letech. První z nich byly k jednotce přiděleny od 60. LPSz v listopadu 1990, další od 58. LPSz o dva měsíce později. Tyto letouny byly dále doplněny v lednu 1995. V průběhu devíti let zde bylo používáno okolo stovky TS-11, z nichž polovina zde byla postupně vyřazena z výzbroje. V roce 1999 byly zbývající Iskry předány do Deblinu, poslední opustila Bialu Podlasku v dubnu 2000.

Poslední výcvikovou jednotkou s několika Iskrami byla 23. LESz (Lotnicza Eskadra Szkolna) v Deblině. Tento typ zde sloužil od roku 1974 do konce 70. let, následně pak k jednotce přejmenované na 23. LES (Lotnicza Eskadra Specjalna) přišly znovu v roce 1999. V roce 2002 zde sloužily ještě dvě Iskry společně s několika letouny MiG-21 a vrtulníky Mi-2.

Ke spojovacím a zabezpečovacím úkolům byly letouny TS-11 zařazeny také u polské protivzdušné obrany státu. První Iskry převzala jednotka 42. ELL-T (Eskadra Lotnictwa Lacznikowo-Transportowego) ve Varšavě v červnu 1975 společně se stíhacími pluky v Minsku Mazowieckim (1. PLM) a v Lasku (10. PLM). Dalších několik TS-11 bylo předáno k 44. ELL-T ve Wroclawi, 62. PLM v Poznani, 11. PLM ve Wroclawi, 43. ELL-T v Bydgosczi, 26. PLM v Zergze Pomorskie, 28. PLM ve Slupsku a 34. PLM v Gdyni-Babie Doly. Všechny tyto jednotky a útvary dostávaly své Iskry přímo z výrobního závodu, dvě starší pak v únoru 1988 dostala 19. LEH (Lotnicza Eskadra Holownicza) v Slupsku k vlekání terčů. Celkem u vojsk protivzdušné obrany státu sloužilo 34 TS-11. Další menší počet TS-11 sloužil přímo u bojových útvarů ke kondičním letům a k pokračovacímu výcviku mladých pilotů.

Polské námořnictvo[editovat | editovat zdroj]

Posledním uživatelem TS-11 v Polsku se stalo námořní letectvo LMW (Lotnictwo Marynarki Wojennej). První Iskry obdržel 7. PLM-Sz v Siemirowicich v květnu 1977. Od března 1991, po vyřazení strojů SBLim-2, získal útvar dalších 15 Isker od různých jednotek, z nichž šest bylo později přestavěno na radarové TS-11R.

Tři Iskry byly zařazeny u 18. ELL v Gdyni-Babich Dolach v létech 1977 až 1987. V roce 1991 se vrátil 34. PLM z podřízenosti letectva opět k námořnictvu, který kromě MiGů-21 disponoval také čtyřmi TS-11. Po reorganizaci LMW vznikla brigáda námořního letectva se třemi Diwizjony Lotnictwa. Iskry byly poté přiděleny do výzbroje 1. DL MW a 3. DL MW (bývalý 7. PLM-Sz).

Indické letectvo[editovat | editovat zdroj]

Kontrakt na dodávku 50 Isker bis D do Indie byl podepsán v roce 1975. Všechny byly dodány od září 1975 do května 1976 na palubách letounů An-12. TS-11 byly zařazeny k Air Force Academy v Hakimpetu. V roce 1984 byly první indické Iskry modernizovány instalací výkonnější pohonné jednotky SO-3W. V 90. létech bylo pět generálkovaných polských Isker prodáno IAF k náhradě ztrát, následovaných v roce 1998 dalšími 12 generálkovanými Iskrami. Ještě v roce 2002 sloužilo v IAF (Indian Air Force) 35 TS-11. Celkem sedm Isker bylo ztraceno při haváriích následkem vysazení motoru, nebo pádem do vývrtky. Definitivní vyřazení TS-11 z indického letectva nastalo v roce 2004.

Kolem 50 v Polsku vyřazených letounů TS-11 bylo prodáno soukromým společnostem v Austrálii, USA a Velké Británii.

Verze[editovat | editovat zdroj]

PZL TS-11/MR Iskra
  • TS-11 Iskra bis A : První produkční model dvoumístného cvičného letounu z roku 1968, který měl nový motor SO-1 z výrobního závodu WSK-Rzeszów s tahem 9,80 kN. Byl vyzbrojen kanónem NS-23 ráže 23 mm a dvěma čtyřnásobnými bloky Mars-3 pro neřízené rakety ráže 57 mm. Byla vyrobena v sériích I až IV. Od letounu výrobního čísla 1H-0221 byla montována odlehčená katapultážní sedadla z letounů Lim-2, díky kterým se snížila hmotnost stroje a zlepšil se výhled z kokpitu.
  • TS-11 Iskra bis B : Dvoumístný cvičný letoun se silnějším motorem SO-3 o tahem 10,8 kN fakticky představoval kompletní bitevní variantu. Byl vyzbrojen kanónem NS-23 ráže 23 mm a dvěma vylepšenými čtyřnásobnými bloky Mars pro neřízené rakety S-5, S-5M nebo S-5K. Tato verze měla také zlepšené radiovybavení a bubnové brzdy byly nahrazeny kotoučovými. Prototyp této verze nesl označení TS-11 Iskra 100 (1H-0405), zalétaný 26. června 1968. Celkem bylo vyrobeno do roku 1974 134 těchto letadel v sériích V až VIII pro školní pluky 60. LPSz a 66. LPSz. Stroje z X. série převzal 38. LPSz v Modlině.
  • TS-11 Iskra bis C : Dvoumístný pozorovací letoun určený k řízení dělostřelecké palby, který byl v roce 1972 vyroben jen v sérii 5 kusů (2H-0901 až 2H-0905) v IX. sérii, dodané 60. LPSz v Radomi. Prototypem se stal poslední stroj z V. série (1H-0530). Tato varianta byla vybaven třemi kamerami AFA-39 a anténou Identification Friend or Foe Chrom pod kabinou.
  • TS-11 Iskra bis D : Dvoumístná cvičně-bojová verze s kanónem NS-23 se zvýšenou zásobou munice ze 40 na 80 kusů a možností nést rozmanitou podvěsnou výzbroj na čtyřech závěsnících. Prototyp (3H-0720) vznikl přestavbou Iskry bis B (1H-0720), jehož zálet se uskutečnil 19. září 1973. V roce 1983 byla přestavěna pětice Isker bis C v opravárenském závodě WZL-2 v Bydgosczi na standard bis D. Tyto letouny byly z výzbroje vyřazeny v polovině 90. let a tři z nich byly prodány do Indie, která již v létech 1975 a 1976 převzala 50 kusů Iskra bis D.
  • TS-11 Iskra bis DF : Dvoumístné bitevní a průzkumné letouny se třemi kamerami AFA-39 v trupu a kořenech křídla. První letoun (3H-1221) opustil závod WSK-Mielec 5. června 1975, samotná produkce varianty bis DF byla ukončena v roce 1979. V roce 1982 byla výrobní linka znovu otevřena sérií XVII s novým motorem SO-3W o tahu 10,79 kN a modernizovaným radiovybavením. Sériová výroba byla oficiálně ukončena v prosinci 1985. Od května do 20. října 1987 bylo ještě vyrobeno 15 strojů k náhradě ztracených letounů, které byly vybaveny radiokompasy ARL-1603, radiostanicemi RS-6106 a magnetickým kompasem BL-03.
  • TS-11 Iskra R Novax : Šest v roce 1991 modernizovaných letounů XIX. série s meteorologickým radarem Bendix-King RDS-81, který je umístěn v přídi namísto fotokulometu S-13. V zadní kabině byla demontována řídící páka, která byla nahrazena obrazovkou radaru nad přístrojovou deskou. Navigaci nad Baltem usnadňuje navigační systém GPS RS-5500, montovaný v roce 1992. Uživatelem se stal průzkumný a hlídkovací útvar 3. DL MW (Dywizjon Lotniczy Marynarski Wojennej) dislokovaný v Siemirowicích.
  • TS-11 Iskra 200 BR  : Jednomístný letoun určený k průzkumu a palebné podpoře z roku 1972, který zůstal pouze v jednom prototypu (4H-0823). Místo zadního sedadla bylo využito pro palivovou nádrž o objemu 200 litrů. Na čtyři podkřídlové závěsníky bylo možné zavěsit pumy o hmotnosti 50 nebo 100 kg, kulometné kontejnery Zeus-1 s kulometem PKL ráže 7,62 mm, čtyřnásobné raketové bloky Mars-3 či osminásobné Mars-4. Za kanonem NS-23 v přídi byl umístěn aerodynamicky tvarovaný sběrač vystřelených nábojnic. Modernizovaná pohonná jednotka nesla označení SO-3B s tahem 10,8 kN. Letoun byl od roku 1979 do roku 1985 provozován u 45. LED (Lotnicza Eskadra Doświadczania).
  • TS-11/MR Iskra : Varianta určená pro polské akrobatické skupiny s demontovaným kanónem, místo kterého je v přídi umístěná nádrž na 45 l nafty pro vyvíjení kouřových efektů. Všechny akrobatické Iskry byly poháněny motorem SO-3W a vybaveny novými radiostanicemi RS-6106. Po generálních opravách byla provedena instalace moderní avioniky a navigačních přístrojů firmy Bendix-King včetně satelitní navigace GPS. První akrobatickou skupinou s letouny PZL TS-11/MR Iskra se stal tým „Rombik“, ustavený v roce 1969 u 60. LPSz v Radomi. V tradici pokračoval od roku 1991 akrobatický tým „Iskry“.

Specifikace (Iskra bis D)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Varianty
  • Posádka: 2 (žák, instruktor)
  • Délka: 11,15 m
  • Rozpětí: 10,06 m
  • Výška: 3,5 m
  • Nosná plocha: 17,5 m2
  • Hmotnost (prázdný): 2 560 kg
  • Hmotnost (naložen): 3 724 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 3 840 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × proudový motor WSK SO-3W o tahu 10,8 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 720 km/h
  • Dolet: 1460 km
  • Dostup: 11 000 m
  • Stoupavost: 14,8 m/s
  • Plošné zatížení: 213 kg/m2
  • Poměr tah/hmotnost: 0,30

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1x 23 mm kanón NR-23
  • 400 kg různých zbraní na 4 vnějších pylonech Mars-4

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. {title}. www.bharat-rakshak.com [online]. [cit. 2014-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-07. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]