Iljušin Il-14

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Il-14
Avia Av-14T od ČSAna pařížském aerosalonu roku 1957
Avia Av-14T od ČSA
na pařížském aerosalonu roku 1957
Určení dopravní letoun
Výrobce Iljušin
První let 20. září 1950
Zařazeno 1954 (Aeroflot)
Vyřazeno 1998 (Vietnam)
1998 (Sýrie)
Charakter Několik málo ks v provozu
Uživatel Sovětské letectvo
Indonésie, ČSA, Aeroflot, LOT, Air Mali, Malév, TAROM, JAT
Vyrobeno kusů cca 3 600[1]

Iljušin Il-14 (V kódu NATOCrate“) byl sovětský dvoumotorový vrtulový víceúčelový letoun, který byl vyráběn i v Československu jako Avia 14.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Iljušin Il-14 byl nástupcem letounu Il-12, jednalo se v podstatě o jeho výraznou modernizaci, na které začala konstrukční kancelář S. V. Iljušina pracovat v roce 1949. Trup původní Il-12 byl zachován, inovací prošlo křídlo s menší plochou a s jiným půdorysem i vnitřní konstrukcí, SOP, pohonné jednotky AŠ-82T o výkonu po 1397 kW s vrtulemi AV-50, přístrojové vybavení a instalace. Palivové nádrže byly zvětšeny a přemístěny z centroplánu do vnějších částí křídla. Celý letoun byl rovněž aerodynamicky zjemněn.

První prototyp vzlétl z letiště moskevského závodu Znamaja Truda s piloty Vladimirem a Konstantinem Kokkinaki 20. září 1950. Zkušební provoz probíhal v letech 1950-52 v různých letových a klimatických podmínkách. Za deset let výroby došlo na několik verzí a obměn.

V roce 1953, po ukončení státních zkoušek, započala sériová výroba pod označením Il-14P (Passažirskij), na jejíž produkci se podílel také výrobní závod v Kazani. Stroj určený především na expresní tratě měl kabinu cestujících uspořádanou pro 18 sedadel, vestavěných v šesti řadách po třech vedle sebe. Na linky Aeroflotu byl poprvé nasazen 30. listopadu 1954.

Pro sovětské letectvo byla následně do výroby zařazena transportní verze Il-14T s velkými nákladními vraty na levé straně trupu za křídly s vestavěným kladkovým jeřábem. Od této varianty byla odvozena výsadková verze Il-14D (Desantnyj) se sklopnými lavicemi podél stěn kabiny. Il-12P posloužil jako vzor také pro salónní verzi Il-12S, určenou pro přepravu význačných osobností.

V roce 1955 byl trup letounu prodloužen o 1000 mm. Vznikla tak varianta Il-14M (Il-14M-24) pro 24 cestujících. Pasažéři seděli v šesti řadách, po dvou na každé straně, s uličkou uprostřed. V roce 1956 byl vyvinut nový interiér, do kterého se vešlo 32 sedadel a nová verze Il-14M-32 brzy nahradila na výrobních linkách předcházející typ. Ekonomii provozu později zvýšili v dílnách Aeroflotu zabudováním až 36 sedadel. Bylo to v době, kdy se starší verze Il-14P přestavovaly pro 28 cestujících, nebo na čistě nákladní Il-14G (Gruzovoj).

Il-14 letecké společnosti Interflug (DM-SAB), která s nimi zahájila provoz v září 1955

Licenčně byl v období let 19561958 vyráběn VEB Il-14PNDR drážďanským závodem VEB Kooperationszentrale für die Flugzeugindustrie v Klotzsche i v Československu výrobcem Avia v Praze-Letňanech, kde bylo od zahájení výroby v roce 1955 vyrobeno 203 kusů Avia Av-14. Společně s výrobními podklady byl Avii předán i vzorový kus Il-14P (výr. č. 4340507). První Av-14 byl vyroben a zalétán v polovině roku 1956.

Koncem 50. let 20. století objednaly ČSA u Avie prodlouženou verzi o 1000 mm, označenou Av-14-32, pro 32 cestujících. Stroj měl plně rekonstruovaný interiér, přístrojové a elektrické vybavení. Brzy poté následovala varianta pro přepravu 40 pasažérů v deseti řadách po čtyřech vedle sebe, s uličkou uprostřed. Na tuto verzi byly postupně přestavěny všechny Av-14-32. Čtyřicetimístné Avie nesly označení Av-14-40 (také Av-14-32A).

U následující verze Av-14 Super z roku 1959 se podařilo zvýšit vzletovou hmotnost při současném snížení hmotnosti prázdného letounu. Stavěla se v modifikaci pro 42 cestujících na krátké vnitrostátní tratě, pro 36 cestujících na krátké mezinárodní tratě a pro 32 cestujících na střední mezinárodní tratě. Av-14 Super dodatečně vybavené koncovými palivovými nádržemi na křídle, byly dodávány bulharské společnosti TABSO, guinejské Air Guinée, Aeroflotu i do Mongolska.

Čtyři fotografické speciály Av-14F převzala ČLR. Úkolem přestavby klasických Av-14 byl pověřen Jiří Doležal s řadou externích spolupracovníků. Letouny obdržely novou prosklenou příď, ve které seděl navigátor. Automatické kamery umístěné ve speciálních šachtách za centroplánem obsluhoval další člen posádky. Součástí letounu byla temná komora k vyvolávání a hodnocení snímků. Letouny této verze používalo také letectvo ČSLA.

U ČSA sloužilo v letech 19571977 celkem 32 letounů Av-14. Jedna Av-14 (OK-LCE) byla v roce 1960 předána Správě dopravních letišť (ČSSDL), kde sloužila do roku 1977 ke kalibraci navigačních zařízení. Stala se tak posledním civilním letounem Av-14 létajícím v ČSSR. Dalším civilním uživatelem byla letka ministerstva vnitra.

Verze letounu[editovat | editovat zdroj]

Kokpit Av-14
  • Il-14P – dopravní verze s kabinou cestujících pro 18 sedadel v šesti řadách po třech vedle sebe.
  • Il-14M – verze s prodlouženým trupem o 1 m, vyráběná od roku 1956 pro 24, později 28–32 cestujících.
  • Il-14F – fotografická verze
  • Il-14G – transportní verze
  • Il-14T – transportní verze s vestavěným kladkovým jeřábem a nákladními vraty na levé straně trupu za křídly.
  • Il-14D – výsadková verze se sklopnými lavicemi podél stěn kabiny.
  • Il-14S – salónní verze pro přepravu VIP.
  • Avia 14 – označení pro československou licenční verzi
  • Avia 14T – transportní verze
  • Avia 14RT – verze pro radiotechnický průzkum
  • Avia 14FG – fotogrammetrická verze
  • Avia 14 Super – 42 místná verze vyráběná v Československu

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Avia Av-14FG na letišti Praha-Kbely

IL-14M[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 5
  • Cestující: 24–36
  • Motor:Švecov AŠ-82T, 1 397 kW
  • Rozpětí: 31,4 m
  • Délka: 22,31 m
  • Výška: 7,8 m
  • Nosná plocha: 100,0 m²
  • Hmotnost (prázdný): 12 600 kg
  • Hmotnost (vzletová): 17 500 kg
  • Cestovní rychlost: 345 km/h
  • Dostup: 7 400 m
  • Dolet: 1 750 km
    • Dolet s maximálním zatížením: 400 km

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha : Albatros, 1979. 430 s.  
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů II. Praha : Albatros, 1982. 246 s.  
  • NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. 1. vyd. Praha : NADAS, 1984.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.flugzeuginfo.net/acdata_php/acdata_il14_en.php

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]