Jan Vlček (1922–1984)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Vlček
Podobizna Jana Vlčka na svislé ocasní ploše letounu L-39
Podobizna Jana Vlčka na svislé ocasní ploše letounu L-39
Narození10. července 1922
Praha
Úmrtí2. ledna 1984 (ve věku 61 let) nebo 4. ledna 1984 (ve věku 61 let)
Praha[1]
Povoláníletecký inženýr
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Vlček (10. července 19222. ledna 1984) byl významný český letecký konstruktér.

Ing. Jan Vlček byl v šedesátých až osmdesátých létech hlavním konstruktérem v Aeru Vodochody. Zabýval se především konstrukcí proudových letadel, významně se podílel na vývoji cvičného proudového letounu L-29 Delfín a a byl hlavním konstruktérem cvičného proudového letounu L-39 Albatros.

Český novinář a spisovatel Josef Mladějovský shrnul jeho celoživotní práci v knize Nebe pro Albatros, která byla vydaná v roce 1988.

Jan Vlček se narodil v Praze a má dva syny Jana a Václava Vlčka.

Profesní život[editovat | editovat zdroj]

Dětství prožil na jižní Moravě v Břeclavi a Poštorné, později na severní Moravě.[2] Měšťanku dokončil v Novém Bohumíně. Od mládí se věnoval leteckému modelářství. Vyučil se strojním zámečníkem v ČKD Auto-Praga, poté, v roce 1944, vystudoval Vyšší státní průmyslovou školu v Moravské Ostravě - Vítkovicích. V rámci totálního nasazení nastoupil do Tatry v Kopřivnici. Poválečná studia na ČVUT dokončil v roce 1949 absolvováním Učebního běhu pro letectví u prof. Peška (Prof. dr. ing. Rudolf Pešek, DrSc.) . Předtím už ale nastoupil k ing. Hoškovi (Prof. dr. ing. Josef Hošek, DrSc., 7. prosince 1913 - 14. července 1976), který byl vedoucím aerodynamikem v konstrukční skupině LE v ústředním vývojové konstrukci, která tehdy sídlila v bývalé továrně Aero ve Vysočanech. Tam byly, v rámci tehdejších zestátněných a sjednocených Leteckých závodů n. p., sestěhovány konstrukční skupiny dříve samostatných leteckých podniků.[3] Skupina LE tam přišla z letňanské Avie a vedl jí ing. Karel Tomáš (31. března 1898 - 21. ledna 1967), který do ní přišel z Otrokovic. Hned po nástupu byl ing. Vlček s několika dalšími mladými inženýry zapůjčen do Leteckého výzkumného ústavu (pozdější VZLÚ), kde pracoval na návrhu aerodynamických tunelů. V roce 1952 byl vedoucím týmu konstrukční skupiny LE zapůjčeného do Let Kunovice pro přípravu výroby sovětských cvičných letadel JAK-11 (naším letectvem provozovaných pod označením C-11). Následně byl zapůjčen do sériové konstrukce podniku Aero ve Vysočanech, kde pracoval na přípravě licenční sériové výroby proudových stíhaček MiG-15bis. Po návratu pracoval pod vedením ing. Tomáše na úpravách letounu Z-126, také na nerealizovaném projektu dopravního letounu L-18 a vrtulovém cvičném letounu TOM-8, který vzlétl poprvé v roce 1956. To již Ústřední konstrukce byla přesunuta do VZLÚ.

L-29 Delfín[editovat | editovat zdroj]

V Ústřední konstrukci ve VZLÚ se od roku 1955 začalo pracovat na projektu cvičného proudového letounu, budoucího L-29 Delfín, jehož hlavními konstruktéry byli Ing. Zdeněk Rublič (22. ledna 1902 - 27. března 1963) a ing. Karel Tomáš. Ing. Jan Vlček se se stal jejich asistentem. Od 1. ledna 1960 byl tým Rubličův a Tomášův tým převeden z VZLÚ pod tehdejší Středočeské strojírny, kam patřil bývalý Letov v Letňanech a závod ve Vodochodech, budoucí Aero Vodochody. Po odchodu ing. Tomáše do důchodu v roce 1960 se ing. Vlček stal přímým spolupracovníkem ing. Rubliče a jako zástupce hlavního konstruktéra se zúčastnil v roce 1961 porovnávacích zkoušek cvičných proudových letadel L-29, JAK-30 a TS-11 Iskra v Moninu u Moskvy. Z nich L-29 vzešel jako vítěz a stal se tak standardním cvičným letounem vojenských letectev Varšavské smlouvy. Když odešel do důchodu v roce 1962 i Z. Rublič převzal po něm ing. Vlček, už ve funkci hlavního konstruktéra, dokončení vývoje a přípravu sériové výroby L-29. Uvažovalo se i o dalším vývoji L-29 a během roku 1963 tak vznikly studie L-129 a L-229.

L-39 Albatros[editovat | editovat zdroj]

Konstrukční tým Jana Vlčka se v roce 1963 rozšířil o skupinu ing. Karla Dlouhého, tvůrce větroně L-13 Blaník, který se pak, jako vedoucí vývojové projekce Aero Vodochody, stal Vlčkovým nejbližším spolupracovníkem při návrhu cvičného letounu nové generace Aero L-39 Albatros. Na Jeho předprojektu, označeném XL-39, se začalo pod jejich vedením pracovat v lednu 1965 poté, co v předchozím roce vydala sovětská strana takticko-technické požadavky na nový cvičný letoun a byly zahájeny studijní práce. První let prototypu L-39 se uskutečnil v roce 1968 a v roce 1972 byly dodány první sériové letouny. V říjnu 1974 byl schválen celý výcvikový komplet zahrnující kromě cvičného letounu L-39C, ještě pilotní simulátor TL-39, katapultovací simulátor NKTL 29-39 a automatické kontrolní zařízení KL-39. Pod Vlčkovým vedením vznikly i další verze L-39. Nejprve vzlétla v roce 1972 jednomístná vlečná L-39V, v roce 1976 L-39ZO a pak L-39ZA, dodávané zákazníkům od roku 1980. Nerealizované naopak zůstaly verze L-39S, L-39B, či L-39E. Koncem šedesátých let zpracovala návrhová skupina projekce Aero Vodochody pod Vlčkovým vedením i studii malého dopravního letounu L-260 a z téže doby pocházel i projekt bitevníku L-59, rozpracovávaný v řadě variant, ale nakonec zastavený v roce 1970 (nezaměňovat s pozdějším cvičným letounem L-59) a následně nadzvukový bitevník L-159 (A-159) Sokol[4] (nezaměňovat s pozdějším bitevníkem L-159 ALCA). Pod vedením ing. Jana Vlčka a za spolupráce opět především ing. Karla Dlouhého, vznikaly v projekci Aera i studie dalších cvičných proudových letounů. Nejdále byla rozpracována studie L-39M, z níž později vznikla zásadní modernizace letounu L-39, označená L-39MS, resp. následná L-59. Ing. Vlček se dočkal startu prvního prototypu L-39MS X-21 (ještě s motorem AI-25TL) v roce 1983, ale na začátku následujícího roku zemřel. Stejně jako L-29 dosáhl i L-39 a jeho verze vynikajícího úspěchu na světovém trhu cvičných proudových letadel a Aero se stalo jejich největším světovým producentem.

Pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Letňanech

Mimo své pracovní úkoly se v rámci svých časových možností Ing. Vlček věnoval i pedagogické činnosti. Projektování a stavbu letadel externě přednášel již v padesátých létech na letecké průmyslovce v Praze-Hloubětíně a Masné ulici v Praze, na VAAZ v Brně, a nakonec, v létech 1974 - 1978, na ČVUT v Praze. Zde, s kolektivem spolupracovníků, vydal i skripta Projektování a konstrukce letadel. Na VAAZ v Brně i ČVUT v Praze býval i členem, nebo předsedou, státní komise pro obhajoby. Několik přednášek měl i na Vysoké vojenské letecké škole v Košicích.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KHOL, Miroslav; RAJLICH, Jiří; SÝKORA, Jan. Katalog Leteckého muzea VHÚ Praha. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - VHÚ Praha, 2016. ISBN 978-80-7278-669-5. S. 169. 
  2. MLADĚJOVSKÝ, Josef. Nebe pro Albatros. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1988. 320 s. 
  3. NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (II) (1945 - 1984). III, přepracované a rozšířené. vyd. Praha: Naše vojsko, 1984. 248 s. 
  4. KUČERA, Pavel. Aero : obrazová historie leteckého výrobce / Aero : the illustrated history of aircraft producer. 1. česko-anglické vyd. vyd. Praha: GT Club - Motormedia 280 s. Dostupné online. ISBN 80-902516-3-3. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JOSEF, Mladějovský. Nebe pro Albatros. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1988. 320 s. 
  • NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (II) (1945 - 1984). III, přepracované a rozšířené. vyd. Praha: Naše vojsko, 1984. 248 s. 
  • KUČERA, Pavel. Aero 1919 - 1999. 1. vyd. Praha: GT Club-Motormedia, 1999. 280 s. ISBN 80-902516-3-3. 
  • ALAN, Warnes. Aero 100. 1. vyd. Praha: Alan Warnes Ltd / Aero Vodochody, 2019. 131 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]