Libanon
| Libanonská republika الجمهوريّة البنانيّة al-Džumhúríja al-lubnáníja | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Kulluna lil-watan lil 'ula lil-'alam | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Bejrút | ||
| Rozloha | 10 452 km² (166. na světě) z toho 1,6 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Kurnat as-Saudá (3088 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +2 | ||
| Poloha | 33°50′ s. š., 35°46′ v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 6 836 596 (116. na světě, 2020) | ||
| Hustota zalidnění | 560 ob. / km² (21. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,769 (vysoký) (93. na světě, 2014) | ||
| Jazyk | arabština (úřední)[pozn. 1] | ||
| Náboženství | muslimové 54 %, křesťané 41 %, drúzové 5 % | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | unitární konfesní parlamentní republika | ||
| Vznik | 22. listopadu 1943 (nezávislost na Francii) | ||
| Prezident | Michel Aoun | ||
| Předseda vlády | Nadžíb Míkátí | ||
| Měna | libanonská libra (LBP) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 18 500[1] USD (82. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 422 LBN LB | ||
| MPZ | RL | ||
| Telefonní předvolba | +961 | ||
| Národní TLD | .lb | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
.svg)
Libanon (arabsky لبنان, Lubnán [lɪbˈnɛːn]), plným názvem Libanonská republika (arabsky الجمهورية البنانية, al-Džumhúríja al-lubnáníja), je stát na Blízkém východě v jihozápadní Asii, při východním pobřeží Středozemního moře. Hraničí na východě a severu se Sýrií, na jihu s Izraelem. Jako stát nacházející se v historicky významném území Blízkého východu je Libanon, i přes svou malou rozlohu, význačný pro svou bohatou historii a etnicky a nábožensky rozmanité obyvatelstvo. Se svou rozlohou 10,4 tisíce kilometrů čtverečních je Libanon nejmenším uznaným suverénním státem na asijské pevnině.
Libanon se nachází ve významné oblasti Levanty, kde se v minulosti nacházela řada státních útvarů a rozlišných civilizací. První důkazy osídlení území dnešního Libanonu pochází již z doby před více než sedmi tisíci lety.[2] Jednalo se o domovinu Féničanů (území Fénicie), jejichž civilizace území dominovala téměř tři tisíce let (3200 až 539 př. n. l.). V roce 64 př. n. l. se území stalo součástí Římské říše a po vzniku křesťanství bylo jedním z prvních míst, kam se toto náboženství rozšířilo. V oblasti pohoří Libanon vznikla maronitská katolická církev, přičemž maronité si své náboženství a identitu udrželi i poté, co se území stalo součástí Rášidského chalífátu. Následně však v oblasti vznikla nábožensko-etnická skupina Drúzů, která se vedle maronitských křesťanů stala na několik století jednou ze dvou dominantních demografických skupin v oblasti. Po křížových výpravách bylo území rozděleno mezi Jeruzalémské království a Tripolské hrabství, Maronité se následně stali součástí katolické církve.
V 16. století se Libanon stal součástí Osmanské říše a zůstal pod její nadvládou po dobu 400 let, až do konce první světové války, kdy se stal francouzským mandátním územím. Pod francouzskou správou bylo značně rozšířeno území tehdejšího převážně křesťanského Horského Libanonu a bylo vyčleněno jako Velký Libanon, čímž se utvořily hranice dnešní Libanonské republiky. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1943 se stal Libanon parlamentní republikou s nábožensky konfesním systémem, založeném na vyváženosti náboženských skupin v politickém systému. Libanon byl prvotně politicky stabilní a ekonomicky rozvinutou zemí, díky čemuž si vysloužil přezdívku „Švýcarsko Středomoří“. Nicméně po příchodu palestinských běženců do země a následnému vyostření vztahů mezi náboženskými komunitami se země v roce 1975 propadla do občanské války, která trvala až do roku 1990. Rozsáhlé části země byly okupovány Izraelem (1985 až 2000) a Sýrií (1975 až 2005).
Hlavním městem, největším městem a kulturním centrem Libanonu je Bejrút. Mezi další významná města země patří Tripolis, Sidón, Týr, Byblos a další. V roce 2020 v Libanonu žilo více než 6,8 milionu obyvatel. Úředním jazykem je arabština; francouzština je ústavou stanovený druhý jazyk. Země poskytuje azyl přibližně 1,5 milionu syrských[3] a dalším asi 400 tisícům palestinských běženců.[4] Dohromady tak běženci tvoří přes jednu čtvrtinu celkového počtu obyvatelstva.[5] Libanon je specifický svou náboženskou rozmanitostí. Muslimové tvoří 54 procent, křesťané 41 procent a drúzové 5 procent obyvatelstva.
Poválečné snahy o získání opětovné politické stability a ekonomické prosperity jsou komplikovány četnými problémy, a to jak interními (např. Druhá libanonská válka, fragmentace politické scény, nápor běženců ze Sýrie a Palestiny, ekonomická krize aj.), tak externími (syrská občanská válka a celková nestabilita regionu). Země se stále zotavuje z konfliktů a je rozvojovou zemí a zemí s nejvyšším indexem lidského rozvoje a HDP na obyvatele mezi arabskými státy kromě států Perského zálivu, její poměrně příznivý ekonomický vývoj během nultých a desátých let 21. století byl však poznamenán právě probíhající ekonomickou krizí.[6] Libanon je členem Organizace spojených národů, Ligy arabských států, Frankofonie, Hnutí nezúčastněných zemí a Organizace islámské spolupráce.
Dějiny
Osmanská říše a první světová válka
.jpg)
Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanské říše. Roku 1861 Libanon získává autonomii. Během první světové války dochází v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Džamala Paši. Spolu s porážkou centrálních mocností dochází také k rozpadu Osmanské říše.
Spojené království a Francie podepisují tajnou Sykesovu–Picotovu dohodu, kterou si rozdělují arabské provincie Osmanské říše.[7] Libanon spolu se Sýrií se mají stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsazuje Spojené království Libanon. Poté Libanon opouští, přichází Francie a Libanon okupuje (Francie se přitom odvolává na uzavřené Sykesovy–Picotovy dohody).
Spojené království, Francie a USA navrhují mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 je tak Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země je svěřena Francii. Roku 1920 dochází k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.
Roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak dochází k vyhlášení libanonské ústavy (dochází např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon je definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstává francouzským mandátním územím.
Druhá světová válka
Během druhé světové války je Libanon pod dozorem vichistické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přichází jednotky Spojeného království a Svobodné Francie. Roku 1943 je oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně je uznána nezávislost země. Jednotky Francie jsou však zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.
V roce 1943 dochází v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Jde o dohodu nepsanou, jejíž součástí je rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.
Jako jediná arabská země podepisuje Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu (program ekonomické a vojenské pomoci zemím Blízkého východu, které byly ohroženy šířením komunismu a panarabským hnutím).[8] Roku 1958 dochází ke spojení sousední Sýrie s Egyptem. Vzniká tak Sjednocená arabská republika. Je výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šíří mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávají možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadují především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrací s prosbou o pomoc na USA. Ty vysílají do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace je zvolen nový prezident a následně jsou staženy jednotky USA.
S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) dochází mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podniká útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten provádí odvetné akce, při nichž proniká na libanonské území.
Občanská válka
Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.
Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.
Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.
Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukají další boje, ale Syřané jsou již na straně Palestinců.
OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojují i izraelské síly a podporují křesťanské jednotky plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Lítání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.
Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).
Od léta 1981 do léta 1982 jsou přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu, tj. první libanonská válka.[9] Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.
16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy Bašíra Džamáíla.[10] Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Celou záležitost v Izraeli prošetřovala Kahanova komise.
Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.
Občanskou válku ukončila Taífská dohoda.[11] Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou občanskou válku v Libanonu.
Po ukončení občanské války
V roce 1990 začíná poválečná obnova země (jih je přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Je ustavena vláda Rafíka Harírího, jež prosazuje ekonomickou obnovu země. S tím roste také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračují útoky Hizballáhu na Izrael z jižní části Libanonu, na něž reaguje Izrael odvetnými útoky.
Až v květnu 2000 ukončuje Izrael okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti farem Šibáa.
Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestuje proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stahuje také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.
14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky.[12] Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezují pouze na křesťanskou komunitu. Je to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. 4. 2005 je dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu.[13] Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.
12. července 2006 dochází ke konfliktu na libanonské hranici. Jedná se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, při níž je 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požaduje jejich propuštění a Hizballáh požaduje propuštění svých zajatců v Libanonu. Také OSN vybízí k propuštění a vybízí také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedou o to, zda byli zajati na izraelském nebo libanonském území.
Izrael zahajuje letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízí ke zdrženlivosti a vysílá sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračují. OSN vyzývá k ukončení konfliktu a 16. 7. přijíždí do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské vládě. Je zničena infrastruktura a trvá vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršují a OSN není schopná pomáhat. Kofi Annan navrhuje opatření k zastavení krveprolití. 25. 7. umírají 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské mise OSN. Pozice UNIFIL se stávají terčem útoků z obou stran. 30. 7. je proveden nálet na město Kana, při němž přijde o život přes 50 lidí, převážně dětí. OSN posílá humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob je vysídleno, 100 tisíc utíká do Sýrie. OSN prodlužuje mandát mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračují i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijímá RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna dochází k zastavení vojenských útoků a je udržováno příměří. Izraelská armáda se stahuje za modrou linii a libanonští vojáci se rozmisťují po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhají jednání a jednotky UNIFIL jsou rozšířeny ze 2000 příslušníků na cca 15 000.
Eskalace v roce 2020
Když se k zemi po válce dostali k moci soupeřící oligarchové, rozbujela se korupce a začaly selhávat veřejné služby, např. často docházelo k výpadkům elektřiny. Země upadla do ekonomické krize, která eskalovala v březnu 2020 a předejít jí nedokázala ani nová vláda, která se po velkých demonstracích dostala k moci v lednu 2020. Libanon se v té době řadil k nejzadluženějším zemím na světě a zemi hrozil státní bankrot. Pandemie covidu-19, která naplno vypukla v březnu a vedla k omezení mezinárodní dopravy, navíc zbavila stát příjmů z turismu. Téměř polovina obyvatelstva Libanonu žila pod hranicí chudoby, třetina byla nezaměstnaných, v souvislosti s krizí vzrostly ceny jídla. Za této situace došlo 4. srpna 2020 v přístavu v centru hlavního města Bejrútu k obrovskému výbuchu, který měl stovky lidských obětí, pobořil množství budov, zničil obilná sila s 85 % zásob libanonského obilí a vyřadil z provozu infrastrukturu přístavu, přes nějž do země putovalo 60 % dovozu. Někteří obyvatelé nacházeli v nedbalému přístupu státního aparátu i příčinu samotného neštěstí.[14] Protivládní protesty, které po explozi následovaly, vedly k pádu tehdejší vlády Hasana Dijába.[15] Následující designovaný premiér Mustafá Hadíd 24. září 2020 na svůj post rezignoval, jelikož se mu ani při šestém pokusu nepodařilo dosáhnout mezistranického konsenzu.[16]
Geografie
Libanon je malá hornatá země ležící ve východním středomoří (pobřežní hranice je dlouhá 225 km). Ačkoliv se země nachází u moře a nedaleko je syrská poušť, v libanonském pohoří jsou v zimě vhodné podmínky pro lyžování, hlavně díky až 3000 m vysokým horám. Tento hornatý pás se dělí na pohoří Libanon a Antilibanon. První z nich leží rovnoběžně s pobřežím v celé jeho délce. Antilibanon se táhne podél hranice se Sýrií. Zasněžené hory daly zemi také jméno (aramejské slovo laban znamená „bílý“). V pohořích Libanon a Antilibanon, rozdělených údolím Bikáa se vyskytují vzácné a chráněné zbytky cedrových lesů. Libanonu se říká země cedrů a cedr je zobrazen na státní vlajce. Více než polovina území je položena výše než 1000 m n. m. (AFRISOU,Bajer)
-
Orientační mapa -
-
Pohoří Libanon
Města
Další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání.
Politický systém
Libanon je republika v čele s prezidentem, sídlícím v hlavním městě Bejrút.
Libanon je parlamentní republika – politické strany organizované většinou na konfesním principu. Platí ústava z 23. 6. 1926 (nejstarší bez přerušení platná ústava v arabském světě). V roce 1990 byla doplněna Taífskou dohodou, která zaručila rovnoprávnost muslimů a křesťanů ve vládě (např. počet křesel v Národním shromáždění byl z původních 99 upraven na 128, z čehož 64 křesel bylo přiděleno muslimům a zbývajících 64 křesťanům). V zemi se tak praktikuje tzv. politický konfesionalismus, který rozděluje politické mandáty rovnoměrně podle náboženství.
Zákonodárná moc
Zákonodárnou moc představuje jednokomorové Národního shromáždění (Assemblee Nationale – francouzsky, Madžlis al-Nuwab – arabsky) se 128 křesly. Volby do Národního shromáždění se konají jednou za čtyři roky, avšak poslední se konaly v roce 2018 po téměř 9 letech.[17][18][19] Poslanci si po volbách v roce 2009 svůj mandát několikrát prodloužili, jelikož se nedokázali shodnout na novém volebním zákoně. I přes následné schválení nového volebního zákona odložil prezident Michel Aoun volby na květen 2018, čímž poslancům potřetí prodloužil mandát. Rozestup mezi posledními dvěma volbami tak byl 8 let, což znamená že tehdejší poslanci v Národním shromáždění strávili o jeden mandát více.
V samotném Národním shromáždění jsou v současnosti poslanci z 20 stran a k tomu 7 nezávislých. Až na Pokrokovou socialistickou stranu jsou však všechny tyto strany součástí buďto Aliance 8. března (antisionistická a prosyrská politická koalice, jejími členy je např. Hizballáh, Volné vlastenecké hnutí nebo Amal), nebo Aliance 14. března (protisyrská a nacionalistická aliance v čele s Hnutím budoucnosti. Další členské strany jsou např. Katáib, Libanonské síly a další).
Nejsilnější stranou je v současnosti převážně muslimské liberální Hnutí budoucnosti vedené Saadem Harírím, synem zesnulého Rafíka Harírího. Hnutí budoucnosti je následované křesťanským Volným vlasteneckým hnutím, a šíitskými hnutími Amal a Hizballáh. Významnou moc má v parlamentu i strana Katáib nebo Libanonské síly. Symbolickou moc má i strana Baas nebo Syrská sociálně nacionální strana.
Výkonná moc
Vláda Libanonu má 30 členů a je vedená předsedou vlády (ten musí být sunnitský muslim), kterým je v současnosti lídr Hnutí budoucnosti Saad Harírí. Ve vládě se nachází 10 stran. Stejně jako v parlamentu je vláda rozdělena mezi křesťany a muslimy. V současnosti má nejvíce míst ve vládě Volné vlastenecké hnutí (8), nasledované Hnutím budoucnosti (7). Hizballáh má v současnosti ve vládě 2 své členy, kteří jsou ministry průmyslu a sportu a mládeže.
Správní členění
Libanon se člení na 6 provincií (arabsky مُحَافَظَة muḥāfaẓat, plurál محافظات muḥāfaẓāt).
- Bejrút محافظة بيروت (Bajrút; území hlavního města)
- Bikáa محافظة البقاع (al-Biqáa)
- Horský Libanon محافظة جبل لبنان (džabal Lubnán)
- Jižní Libanon محافظة الجنوب (al-Džanúb)
- Nabatíja محافظة النبطية (an-Nabatíja)
- Severní Libanon محافظة الشمال (aš-Šamál)
Ekonomika
V občanské válce z let 1975–1990 ztratil Libanon mnoho ze svého bohatství. Dříve se mu přezdívalo „Středomořské Švýcarsko“, ale dnes je situace jiná. V 90. letech ustálil ekonomickou i politickou situaci Rafík Harírí (který byl roku 2005 zavražděn). Libanon vykazuje velikou míru zadlužení – 170 % HDP. Ekonomika dnes roste tempem 4 % a HDP na osobu dosahuje 10 000 USD (2013), což ji řadí mezi ty silnější v regionu, přibližně na úroveň Turecka. Ekonomika je však stále ohrožována nestabilitou, jak vnitřní, tak i vnější. Až 8 % obyvatel žije v extrémní chudobě.[20] I přes nestabilitu a minulost země je Libanon nejvyspělejší arabskou zemí vyjma ropných velmocí v Perském zálivu.
Zemědělství zaměstnává okolo 15 % obyvatel. Pěstuje se vinná réva, rajčata, olivy či citrusy. Během války se rozvinulo pěstování opia a marihuany. Chová se především drůbež, méně už kozy či ovce.
Těží se stavební hmoty. Většina energie pochází ze spalování ropy. Vyrábí se cement, oděvy a šperky. Silnice mají většinou pevný povrch, ale během války nebyly udržované. Železnice byla válkou kompletně vyřazena z provozu. Mezinárodní letiště je v Bejrútu.
Vyváží se hlavně potraviny a zemědělské výrobky (pomeranče, olivy, tabák), dováží se stavebniny (pro obnovu), stroje a spotřební zboží, částečně také elektrická energie. Ze Sýrie se dováží ropa. Hlavní obchodní kontakty jsou s Francií, Německem, Itálií a Sýrií.
Obyvatelstvo
Odhaduje se, že v Libanonu žije 4,1 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů. Existují také nejpočetnější arménská a jiné menšiny. 60 % Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, hlavně maronité. Při posledním sčítání lidu v roce 1932 bylo křesťanů 55 %. Porodnost muslimů je vyšší od 19. století. Gramotných je 89 % obyvatel země. Úředním jazykem je arabština, většina nápisů ve městech je ale pro jistotu ještě anglicky nebo francouzsky.
V Libanonu žije 3,8 mil. obyvatel, z toho je 95 % Arabů, 4 % Arménů, 1 % jsou Palestinci, Turkmeni aj. Šedesát procent Libanonců jsou muslimové a 40 % křesťané, toto je stále udávané oficiální rozdělení, které vychází ze situace při vzniku státu; nyní je ve skutečnosti muslimů 70 %, možná i více; křesťanů asi 30 %. Přesná čísla nejsou známá kvůli nepřehledné situaci a občanským válkám. Ve skutečnosti je však Palestinců až 12 %, nemají zde ovšem přiznané občanství, mnoho z nich nemá ani pas, nemohou proto vycestovat ze země pryč. Podle údajů UNRWA bylo v prosinci roku 2003 v Libanonu více než 390 000 palestinských uprchlíků. Pokud jde o Armény, tak jejich počet se v Libanonu zvýšil především z důvodu arménské genocidy v Turecku v roce 1915. Mimo to je zde i určité procento Syřanů a Kurdů (dohromady však pouze 3 %). V případě Syřanů se jedná zejména o sezónní pracovní migraci. Z dalších důležitých menšin jsou to i Egypťané, kterých bylo v roce 2003 na 45 tisíc, dále pak několik desítek tisíc občanů Srí Lanky, Filipín a Malajsie, kteří do Libanonu přicházejí rovněž za prací.
K muslimům (60 %) se řadí Šíité (32 %), Sunnité (21 %), Drúzové (7 %), dále Alavité (Nusairové, náboženství starší než islám, přijali šíitský islám, ale i prvky z křesťanství, žijí i v Sýrii), Ismailité (šíitská sekta)
Ke křesťanům (39 %) největší skupina Maronitská katolická církev, dále Římští katolíci, Řečtí katolíci, Řecká pravoslavná, Arménská apoštolská církev, Syrská pravoslavná, aj.
Ostatní náboženství včetně asi 1000 židů tvoří zbylé 1 % obyvatel.
Poznámka: oficiálně uznávaných je 17 náboženských sekt
Gramotných je 89 % obyvatel země.
Osídleno je zejména pobřeží a pohoří Libanon kolem Bejrútu (90 % obyvatelstva žije ve městech nebo v jejich okolí). Významná zahraniční diaspora přesahující 12 mil. Libanonců (dle některých údajů až 15 mil.) v zahraničí. Emigrace proběhla v několika vlnách, v současnosti probíhá další její významná fáze. Podle závěru studií UNPF a ministerstva sociálních záležitostí se odhaduje, že v letech 2000 a 2002 emigrovalo mezi 8 až 15 tis. Libanonců měsíčně a tento trend pokračoval i v roce 2003. Jedná se hlavně o muže – křesťany – mezi 25 a 35 lety. Důvodem je nejistá situace v regionu, vědomí ekonomické krize v zemi a nezaměstnanost, což je varující zejména u mladých absolventů vysokých škol
Konkrétní demografická data:
- Přírůstek obyvatelstva (2004): 1,2 % (dle „Emerging Lebanon 2005“) (1990–2002): 2,4 % (dle UNICEF)
- Průměrná domácnost (2000): 4,1 členů v Bejrútu (dle demografické konference 2001) 5,5 členů ve venkovských oblastech
- Počet dětí v rodině (2004): průměrně 2 děti (dle „Emerging Lebanon 2005“)
Počet obyvatel ve městech (2004): 90 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)
- Věková struktura (2000): 0 – 14 let: 31,1 % (dle ESCWA), 15 – 64 let: 62,8 %, 64+ let: 6,1 %
- Průměrná délka života (2000): 71,3 roku (muži: 68,87 let; ženy: 73,74 let)(viz www.abacci.com/atlas)
- Negramotnost (2004): 10 % (dle „Emerging Lebanon 2005“)
- Poměr mužů a žen (2000): 49 % : 51 % (dle ESCWA)
- Úmrtnost (2002): 5 na 1000 obyvatel (dle UNICEF)
- Kojenecká úmrtnost (2002): 28 na 1000 porodů (dle UNICEF)
Uprchlíci
Palestinci jsou dodnes libanonským bolavým místem, někteří z nich zde žijí padesát let a mnoho se jich v Libanonu narodilo, jejich přítomnost však snáší většina Libanonců velmi těžce, jsou omezováni řadou vyhlášek a nařízení, žijí v uprchlických táborech a jsou do značné míry závislí na darech od Spojených národů. Vedle počtu uprchlíků žijících v zemi je také důležitá početní velikost populace země, která uprchlíky přijímá a v Libanonu je uprchlíkem každý desátý člověk (v Jordánsku každý pátý). Data z roku 2000 potvrzují, že uprchlíci tvoří významný podíl celkové populace v Súdánu a pak v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a v Pásmu Gazy.
Uprchlíci před syrskou občanskou válkou jsou pro Libanon dalším obrovským problémem. V polovině roku 2014 bylo v Libanonu přes 1,1 milionu syrských uprchlíků, což byla čtvrtina populace a podle OSN by tento poměr mohl brzy vzrůst na třetinu celkové populace. To představuje pro malý Libanon velkou ekonomickou zátěž.[21]
Náboženství
Odhady náboženského a etnonáboženského složení země se značně rozcházejí, z obav důsledků zveřejnění výsledků nebylo od 30. let 20. století provedeno žádné sčítání lidu. Situace je navíc komplikována značnou diasporou (tvoří ji především křesťané) a množstvím uprchlíků a migrantů v zemi, zejména dřívějších z Palestiny a novějších ze Sýrie, kteří v Libanonu bez postavení občana žijí.
- šíité 32 % – hl. jih země, v údolí Bikáa a na jižním předměstí Bejrútu
- maronité 24,5 % – Mount Lebanon a východní Bejrút
- sunnité 21 % – žijí hlavně v Tripolisu, Sidónu a Bejrútu
- drúzové 7 % – obývají pohoří Chouf. V Libanonu jsou státem uznáni jako muslimská skupina.
- řečtí pravoslavní 6,5 %
- řečtí katolíci 4 %
- arménští křesťané 4 %
- ostatní 1 %
- Poznámka: asi 1000 obyvatel Libanonu se hlásí k židovskému vyznání
- 5 legálně uznaných muslimských skupin (abecedně): alawité, drúzové, ismailité, šíité, sunnité (cca 60 % obyvatelstva)
- 11 legálně uznaných křesťanských skupin: 4 ortodoxní, 6 katolických, 1 protestantská (oficiálně přiznáváno cca 39 % obyvatelstva, ve skutečnosti asi 25 %)
- Maronité – Odvozují svůj původ od mnicha Marona, který žil ve 4. století. 1182 unie s římskou církví – zachování jiných liturgii a zvyklostí. V období turecké nadvlády (15–19. stol.) značná autonomie a politický vliv. Dnes velmi v Libanonu politicky aktivní. Mimo Libanon rozsáhlá komunita. Po celém světě asi 3 mil. věřících.
- Drúzové – pojmenovaní po Muhammadu al-Darazím, se odštěpili r. 1017 od šíitského směru Ismáílíjcù a žijí dnes v Sýrii, v Libanonu a v Izraeli, přísné členění společnosti na „moudré“ a „nevědomé“, přístup k učení mají jen moudří (AFRISOU, Bajer)
Zajímavosti
- Název Libanonu existuje již 4 000 let
- Název Libanonu byl 71 krát zmíněn v Bibli
- Libanon je jediná blízkovýchodní země, která nemá poušť
- Libanon má 17 náboženských komunit
- V Libanonu je 15 řek
- Bejrút byl sedmkrát zničen a znovu postaven
Poznámky
- ↑ Podle 11. článku ústavy Libanonské republiky je "arabština oficiálním národním jazykem, případy využití francouzštiny budou určeny zákonem". Na denní bázi se v Libanonu využívá libanonská arabština, tedy místní dialekt arabštiny ovlivněný francouzštinou, angličtinou, aramejštinou, syrštinou a dalšími jazyky.
Reference
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ DUMPER, Michael; STANLEY, Bruce E.; ABU-LUGHOD, Janet L. Cities of the Middle East and North Africa. [s.l.]: ABC-CLIO, 2006. ISBN 978-1-57607-919-5. S. 104.
- ↑ Čtvrtina obyvatel Libanonu jsou syrští uprchlíci. Země je vyčerpaná a dochází jí trpělivost. iROZHLAS [online]. [cit. 2020-09-12]. Dostupné online.
- ↑ Palestinci v Libanonu už mohou dělat cokoli - kromě právníka a doktora. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ Syrští uprchlíci v Libanonu: Mezi nejistým návratem a nejistou možností zůstat. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ Tma jako… v Libanonu. Někdejší premiant Blízkého východu zkolaboval. Reflex.cz [online]. [cit. 2022-01-15]. Dostupné online.
- ↑ VRBOVÁ, Daniela. Parcelování Blízkého východu: přežije Sykes-Picotova dohoda své sté výročí?. Plus [online]. Český rozhlas, 2016-04-30 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ Eisenhowerova doktrína. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ PARKINSON, Brian R. ISRAEL'S LEBANON WAR: ARIEL SHARON AND 'OPERATION PEACE FOR GALILEE'. Journal of Third World Studies. 2007, roč. 24, čís. 2, s. 63–84. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 8755-3449. DOI 10.2307/45198862.
- ↑ Odveta za vraždu prezidenta - masakr v táborech Sabra a Šatíla. ČT24 [online]. Česká televize, 17. 9. 2012 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ MALLEY, Muadth. The Lebanese Civil War and the Taif Accord: Conflict and Compromise Engendered by Institutionalized Sectarianism. The History Teacher. 2018, roč. 52, čís. 1, s. 121–159. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 0018-2745. DOI 10.2307/26646477.
- ↑ TÁBORSKÁ, Marika; HROMÁDKA, Martin; POHANKA, Vít. K atentátu na expremiéra Libanonu se přihlásili neznámí islamisté. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ KEJLOVÁ, Tamara. Dvě invaze, jedna občanská válka. Sýrie a Izrael okupovaly Libanon celé dekády, masakrům nebránily. ČT24 [online]. Česká televize, 13. 4. 2020 [cit. 2021-02-21]. Dostupné online.
- ↑ Krize za krizí. Výbuch dostal Libanon na kolena, mnozí viní sektářský politický systém | Svět. Lidovky.cz [online]. 2020-08-06 [cit. 2020-08-06]. Dostupné online.
- ↑ Libanonská vláda v souvislosti s ničivým výbuchem podala demisi, oznámil premiér Dijáb. iROZHLAS [online]. [cit. 2020-09-26]. Dostupné online.
- ↑ Libanonský premiér po měsíci končí, vzdal šestý pokus o sestavení vlády. iDNES.cz [online]. 2020-09-26 [cit. 2020-09-26]. Dostupné online.
- ↑ ČTK. Libanonci volili poprvé od roku 2009 poslance do parlamentu. České noviny [online]. ČTK, 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. ISSN 1213-5003.
- ↑ Lebanon elects its first new parliament since 2009. BBC News [online]. BBC, 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AJROUDI, Asma. Polls close in Lebanon’s first general election in nine years. Al-Džazíra [online]. 2018-05-06 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POVERTY, GROWTH AND INCOME DISTRIBUTION IN LEBANON
- ↑ UN: Lebanon's Syrian Refugee Crisis Could Explode into Sectarian Violence. www.voanews.com [online]. [cit. 2014-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-15.
Literatura
- MUSIL, Alois. Od Libanonu k Tigridu : Nová Syrie. Praha: Melantrich, 1938. 252 s. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Libanon na Wikimedia Commons 
Téma Libanon ve Wikicitátech
Slovníkové heslo Libanon ve Wikislovníku
Kategorie Libanon ve Wikizprávách- CIA – The World Factbook https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/le.html Archivováno 12. 9. 2019 na Wayback Machine.
- lebweb.com
- Mapy Libanon
- Lebanon - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-08. (anglicky)
- Lebanon (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
- Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Lebanon [online]. U.S. Department of State, 2011-05-23 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Lebanon [online]. [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-12. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Bejrútu. Souhrnná teritoriální informace: Libanon [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-16 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
- BARNETT, Richard David, a kol. Lebanon [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
