Libanonská občanská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Libanonská občanská válka
Náměstí mučedníků v Bejrútu v roce 1982
Náměstí mučedníků v Bejrútu v roce 1982
Trvání: 13. dubna 1975 – 13 října 1990
(Syrská okupace skončila 30. dubna 2005)
Místo: Libanon
Výsledek: Taifská smlouva
  • Křesťanská nadvláda 6:5 byla nahrazena systémem 1:1
  • Pravomoce muslimských ministerských předsedů posíleny
  • Vyhoštění OOP z Libanonu
  • Syrská okupace většiny Libanonu
  • konflit v jižním Libanonu
Strany
Forces Libanaises Flag.svg Libanonská fronta (křesťanští falangisté)

Lebanesearmyfirstflag.png Armáda volného Libanonu (do roku 1977)
Jiholibanonská armáda (do roku 1976)
IzraelIzrael Izrael (od roku 1978)

Libanon Libanonské národní hnutí (do roku 1982)

Libanon Libanonská fronta národního odporu (od roku 1982)
Palestina OOP

Flag of the Amal Movement.svg Amal

Hizballáh (od roku 1985)
ÍránÍrán Írán (od roku 1980)

LibanonLibanon Libanon
  • Libanonské ozbrojené síly

OSN UNIFIL (od roku 1978)
USAUSA USA
FrancieFrancie Francie
ItálieItálie Itálie
Spojené královstvíSpojené království Spojené království (do roku 1984)

SýrieSýrie Sýrie (rok 1976)

Flag of the Arab League.svg Arabská liga

Libanonská občanská válka byla občanská válka odehrávající se v letech 19751990 mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem Libanonu.

Kořeny[editovat | editovat zdroj]

Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážením sil mezi muslimy a maronitskými křesťany.[1] Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926 z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem.[1] Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim.[1] Po vyhlášení nezávislosti (1943) byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“[1] Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.[1]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války, byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny.[1] Díky tomu se nakonec původně dominantní maronitští křesťané stali menšinou.[1] Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), odkud útočila na Izrael.[2]

První fáze (1975-1977)[editovat | editovat zdroj]

Přibližné rozdělení Libanonu v roce 1976

Otázka palestinských uprchlíků se stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé.[2] V roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem a záminkou k vypuknutí občanské války se nakonec stal útok na autobus plný palestinských Arabů.[2]

O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků.[2] Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě.[2] Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami (Amal, OOP, Fatah, atp.) a hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.[2]

Druhá fáze (1977-1982)[editovat | editovat zdroj]

Operace Lítání[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Operace Lítání.
Základna UNIFIL

V reakci na teroristické útoky palestinských Arabů v Izraeli byly podnikány tvrdé vojenské odvety a roku 1978 byla v reakci na teroristický útok Fatahu v Tel Avivu zahájena operace Lítání.[3] Během ní izraelské vojenské jednotky pronikly do Libanonu a obsadily jeho území až po řeku Lítání.[3] Při této operaci se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo úspěšně zatlačit vojenské síly OOP severně za tuto řeku.[3] Libanonské protesty u OSN vedly posléze k vytvoření mírových sil UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) a izraelskému stažení z obsazených území.[3]

Bezpečnostní zóny[editovat | editovat zdroj]

Na jihu Libanonu byly vytvořeny bezpečnostní zóny, v nichž si Izrael zachoval nepřímou kontrolu i nadále, díky podpoře Jiholibanonské armády.[3] Situace se začala komplikovat roku 1981, kdy došlo k vnitřním soubojům uvnitř Libanonu a zesílení teroristických útoků na Izrael.[3] V červenci téhož roku se podařilo dojednat krátké příměří.

Třetí fáze (1982-1983)[editovat | editovat zdroj]

Izraelské jednotky na jihu Libanonu

V Izraeli zaznívaly hlasy, že by měla být podniknuta rázná opatření proti teroristickým útokům na severu země. Jako záminka se nakonec našel útok na izraelského velvyslance Šlomo Argova v Londýně, který se stal 3. června 1982.[4]

První libanonská válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku První libanonská válka.
Podrobnější informace naleznete v článku Obléhání Bejrútu.
Letecký snímek na zničený stadion v Bejrútu, který sloužil jako skladiště zbraní OOP

Druhý den nato zahájily IOS operaci Mír pro Galileu, později známou jako první libanonská válka.[4] Izraelské letectvo zahájilo bombardování velitelství OOP v Bejrútu a obrněné divize postupovaly do vnitrozemí.[4] Namísto původního plánu pouze zatlačit jednotky OOP bylo nakonec uskutečněno vypuzení OOP ze země.[4] Poté co Izraelci dorazili k Bejrútu, došlo na jeho obléhání a soustavné dělostřelecké ostřelování.[4] Tato operace přinesla řadu hlasité kritiky, a to jak mezinárodní, tak izraelské. Díky americkému diplomatovi Philipu Habibovi se podařilo vyjednat odchod OOP ze země, který se uskutečnil 22. srpna 1982 pod mezinárodním dohledem.[4] V zemi byly rovněž rozmístěny mezinárodní síly.[4]

Masakr v Sabře a Šatíle[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Masakr v Sabře a Šatíle.

I po ukončení bojů se objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy.[5] V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky.[5]

Vznik Hizballáhu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hizballáh.

Na konci roku 1982 vyslal Írán své tajné agenty do Libanonu za účelem vytvoření revolučního islámského hnutí v zemi. Skupina radikálních šíitských muslimů vedených svými náboženskými duchovními se stala základem Hizballáhu, organizace, jejímž cílem bylo vytvořit v Libanonu zmítaném občanskou válkou teokratickou vládu na íránský způsob a následně vytvořit podobnou vládu v celém arabském světě. V průběhu let se Hizballáh stal součástí libanonského politického procesu, ale též organizací, která se pro dosáhnutí svých cílů neštítí ani teroru.

Čtvrtá fáze (1984-1989)[editovat | editovat zdroj]

V druhé polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál Hizballáh.[5] Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům.[5] Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta.[5] Za ukončení občanské války se pokládá tzv. Taífská dohoda, která byla z popudu Ligy arabských států uzavřena 22. října 1989 v Saúdské Arábii.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 151-152.   [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  2. a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 153-154
  3. a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
  4. a b c d e f g Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 157
  5. a b c d e f Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]