Globální oteplování

Upravit odkazy
Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o současných klimatických změnách 20. a 21. století. O předešlých změnách klimatu a o tématu obecně pojednává článek Klimatická změna.
Graf globální střední teploty od r. 1880 do současnosti podle instrumentálních měření.
Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2020 podle instrumentálních měření (podle GISS). Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr.
Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty mezi lety 1950 a 2014.
měřítko k mapě světa ukazující trendy povrchové teploty mezi lety 1950 a 2014.
Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty (v °C za desetiletí) mezi lety 1950 a 2014. Zdroj: GISS/NASA.[1]
Graf koncentrací atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
graf měsíčních koncentrací CO2 na Mauna Loa
Tento graf známý jako Keelingova křivka dokumentuje nárůst koncentrací atmosfé­ric­kého oxidu uhličitého (CO2) mezi lety 1958–2017. Měsíční měření CO2 zobrazuje sezónní oscilace se stoupajícím trendem. Maximum je každý rok, když je na severní polokouli pozdní jaro, a klesá během vegetačního období, tak jak rostliny odstraňují část atmosférického CO2.

Současná změna klimatu zahrnuje jak globální oteplování způsobené člověkem, tak jeho dopady na průběh počasí na Zemi. Ke změnám klimatu docházelo i v minulosti, ale současné změny jsou rychlejší než všechny známé události v historii Země.[2] Hlavní příčinou jsou emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého (CO2) a methanu. Většina těchto emisí vzniká spalováním fosilních paliv pro energetické účely. Dalšími zdroji jsou zemědělství, výroba oceli, výroba cementu a úbytek lesů.[3] Na zvyšování teploty mají vliv také zpětné klimatické vazby, jako je úbytek sněhové pokrývky odrážející sluneční záření a uvolňování oxidu uhličitého z lesů postižených suchem. Tyto faktory společně zesilují globální oteplování.[4]

Na pevnině se teploty zvyšují přibližně dvakrát rychleji, než je celoplanetární průměr. Rozšiřují se pouště, častěji se vyskytují vlny veder a lesní požáry.[5] Zvýšené oteplování v Arktidě přispívá k tání permafrostu, ústupu ledovců a úbytku mořského ledu.[6] Vyšší teploty také způsobují intenzivnější bouře a další extrémy počasí.[7] Na místech, jako jsou korálové útesy, hory a Arktida, je mnoho druhů nuceno se kvůli změnám klimatu přemístit nebo dochází k jejich vymírání.[8] Změna klimatu ohrožuje lidi nedostatkem potravin a vody, zvýšeným výskytem záplav, extrémních veder, větším počtem nemocí a ekonomickými ztrátami. Může být také příčinou migrace lidí.[9] Světová zdravotnická organizace označuje změnu klimatu za největší hrozbu pro globální zdraví v 21. století.[10] I když budou snahy o minimalizaci budoucího oteplování úspěšné, některé důsledky budou přetrvávat po staletí. Patří mezi ně zvyšování hladiny moří a teplejší a kyselejší oceány.[11]

Mnohé z těchto dopadů se projevují již při současné úrovni oteplování, která činí přibližně 1,2 °C. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) předpokládá ještě větší dopady při pokračování oteplování na 1,5 °C a více.[12] Další oteplování také zvyšuje riziko překročení bodů zvratu klimatického systému, jako je tání Grónského ledovce.[13] Reakce na tyto změny zahrnuje přijetí opatření k omezení oteplování a přizpůsobení se těmto změnám.[14] Budoucí oteplování lze omezit (zmírnit) snížením emisí skleníkových plynů a jejich odstraňováním z atmosféry.[14] To bude zahrnovat větší využívání větrné a sluneční energie, postupné ukončování využívání fosilních paliv a zvyšování energetické účinnosti.[15] Další omezení emisí by přinesl přechod na elektrická vozidla, veřejnou dopravu[16][17][18] a tepelná čerpadla pro domácnosti a komerční budovy.[19] Zabránění odlesňování a ochrana lesů mohou pomoci absorbovat CO2.[20] Společnost se může přizpůsobit změně klimatu lepší ochranou pobřeží, zvládáním katastrof a vývojem odolnějších plodin. Tyto snahy o přizpůsobení samy o sobě nemohou odvrátit riziko závažných, rozsáhlých a trvalých dopadů.[21]

V rámci Pařížské dohody z roku 2015 se státy společně zavázaly udržet oteplování „výrazně pod 2 °C“ prostřednictvím úsilí o zmírnění dopadů. Nicméně i se závazky přijatými v rámci dohody by globální oteplení do konce století dosáhlo přibližně 2,7 °C.[22] Omezení oteplení na 1,5 °C by vyžadovalo snížení emisí o polovinu do roku 2030 a dosažení nulových čistých emisí do roku 2050.[23]

Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO2, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO2.[24][25] Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů.[26][27] Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit region od regionu.[28] Variabilita klimatu se bude lokálně zvyšovat, avšak globálně snižovat.[29] Očekává se, že oteplování bude větší nad pevninou[30] než nad oceány a nejvýraznější bude v Arktidě,[31] a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu, což bude doprovázet zvyšování hladiny oceánů, změny v množství a formě srážek[32] a rozšiřování subtropických pouští.[33] Mezi další očekávané jevy patří častější extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, lesní požáry, přívalové deště se záplavami, intenzivní sněhové srážky, okyselování oceánů či masivní vymírání druhů.[34] Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti kvůli klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta obyvatelného prostředí zaplavením pobřežních oblastí.[35] Vzhledem k tomu, že klimatický systém má velkou setrvačnost a skleníkové plyny zůstávají v atmosféře po dlouhou dobu, mnohé z těchto účinků přetrvají nejen desetiletí nebo staletí, ale i desítky tisíc let.[36]

Terminologie

Před rokem 1980 nebylo jasné, zda oteplování způsobené skleníkovými plyny převáží nad ochlazováním způsobeným aerosoly z angropogenních emisí. Vědci tehdy často používali termín neúmyslná změna klimatu pro označení vlivu člověka na klima. V 80. letech 20. století se zpopularizovaly termíny globální oteplování a změna klimatu. První z nich označuje pouze zvýšené oteplování povrchu Země, druhý popisuje celkový vliv skleníkových plynů na klima.[37] Termín globální oteplování se stalo nejoblíbenějším termínem poté, co jej ve své výpovědi v americkém Senátu v roce 1988 použil klimatolog NASA James Hansen.[38] Po roce 2000 vzrostla obliba termínu změna klimatu.[39] Globální oteplování obvykle označuje oteplování zemského systému způsobené člověkem, zatímco změna klimatu může označovat přirozené nebo antropogenní změny.[40] Oba termíny se často používají zaměnitelně.[41]

Různí vědci, politici a představitelé médií přijali termíny klimatická krize nebo klimatická nouze, když hovoří o změně klimatu, a globální ohřívání místo globálního oteplování.[42] Šéfredaktorka politického deníku The Guardian uvedla, že tyto termíny zařadili do svých redakčních pokynů, „abychom zajistili, že budeme vědecky přesní a zároveň budeme jasně komunikovat se čtenáři o této velmi důležité otázce“.[43] V roce 2019 vybrala jazyková škola Oxford Languages jako slovo roku jako klimatickou nouzi, kterou definovala jako „situaci, v níž je třeba naléhavě jednat, aby se snížila nebo zastavila změna klimatu a zabránilo se potenciálně nevratným škodám na životním prostředí, které z ní vyplývají“.[44][45]

Pozorované změny teploty

Podrobnější informace naleznete v článku Instrumentální záznamy teplot.

Mnoho nezávisle vytvořených přístrojových datových souborů ukazuje, že se klimatický systém otepluje.[46] V desetiletí 2011–2020 se oteplilo o 1,09 °C [0,95–1,20 °C] ve srovnání s předindustriálním výchozím obdobím (1850–1900).[47] Povrchové teploty rostou přibližně o 0,2 °C za desetiletí,[48] přičemž v roce 2020 dosáhly teploty o 1,2 °C vyšší než v předindustriálním období.[49] Od roku 1950 se snížil počet chladných dnů a nocí a zvýšil se počet teplých dnů a nocí.[50]

 Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880, bez roku 2016) – barvy indikují teplotní nenormálnosti
Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880; bez ještě teplejšího roku 2016) – barvy indikují teplotní nenormálnosti (NASA/NOAA, 20. ledna 2016)[51]

Mezi 18. stoletím a polovinou 19. století došlo k mírnému oteplení. Informace o klimatu v tomto období pocházejí z klimatických proxy, jako jsou stromy a ledová jádra. Ukazují, že přirozené výkyvy kompenzovaly rané účinky průmyslové revoluce.[52] Instrumentální záznamy (záznamy teploměrů) začaly poskytovat globální pokrytí kolem roku 1850.[53] Historické vzorce oteplování a ochlazování, jako například středověká klimatická anomálie a malá doba ledová, se v různých regionech nevyskytovaly ve stejnou dobu. Teploty mohly v omezeném souboru regionů dosahovat až takových hodnot jako na konci 20. století.[54] Existovaly i prehistorické epizody globálního oteplování, jako bylo například paleocénní-eocénní tepelné maximum.[55] Novodobý pozorovaný nárůst teploty a koncentrace CO2 je však tak rychlý, že ani náhlé geofyzikální události v historii Země se současným tempům nepřibližují.[56]

Důkazy o oteplování z měření teploty vzduchu posiluje celá řada dalších pozorování:[57][58] Došlo k nárůstu četnosti a intenzity vydatných srážek, tání sněhu a pevninského ledu a zvýšení vlhkosti vzduchu.[59] Také chování flóry a fauny odpovídá oteplování, například rostliny na jaře dříve kvetou.[60] Dalším klíčovým ukazatelem je ochlazování horních vrstev atmosféry, které dokazuje, že skleníkové plyny zachycují teplo v blízkosti zemského povrchu a brání jeho vyzařování do vesmíru.[61]

Regiony se oteplují různou rychlostí. Tato různorodost oteplování nezávisí na tom, kde jsou skleníkové plyny vypouštěny, protože plyny přetrvávají dostatečně dlouho na to, aby se rozptýlily po celé planetě. Od předindustriálního období se průměrná teplota povrchu nad pevninskými oblastmi zvyšovala téměř dvakrát rychleji než průměrná globální teplota povrchu,[62] což je způsobeno větší tepelnou kapacitou oceánů a tím, že oceány ztrácejí více tepla vypařováním.[63] Tepelná energie v globálním klimatickém systému roste jen s krátkými přestávkami přinejmenším od roku 1970 a více než 90 % této dodatečné energie bylo uloženo v oceánech,[64][65] zbytek ohříval atmosféru, rozpouštěl led a ohříval kontinenty.[66]

Severní polokoule a severní pól se oteplují mnohem rychleji než jižní pól a jižní polokoule. Severní polokoule má nejen mnohem více pevniny, ale také více sezónní sněhové pokrývky a mořského ledu. Protože se tyto povrchy po roztátí ledu překlopí z místa, kde odrážejí hodně světla, do místa, kde jsou tmavé, začnou pohlcovat více tepla.[67] K oteplování Arktidy přispívají také místní nánosy černého uhlíku na sněhu a ledu.[68] Teplota v Arktidě roste více než dvakrát rychleji než ve zbytku světa. Tání ledovců a ledových příkrovů v Arktidě narušuje oceánskou cirkulaci, včetně oslabení Golfského proudu, což dále mění klima.[69]Vlivem tání ledovců a ledových příkrovů v Arktidě dochází k další změně klimatu.[70]

Počáteční příčiny teplotních změn (vnější působení)

Klimatický systém sám o sobě může generovat náhodné změny globálních teplot po celá léta až desetiletí, ale dlouhodobé změny vycházejí pouze z tzv. vnějšího působení.[71][72][73] Toto působení je „vnější“ vůči klimatickému systému, ale ne nutně vnější vůči Zemi.[74] Příklady vnějšího působení zahrnují změny složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), sluneční záření, vulkanické erupce a změny oběžné dráhy Země kolem Slunce.[75]

GLobální toky energie na Zemi
Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004

Skleníkové plyny

Podrobnější informace naleznete v článcích Skleníkový efekt, Skleníkové plyny, Radiační působení a Toky uhlíku.

Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně popsal Joseph Fourier v roce 1824, podrobněji ho popsal v roce 1860 John Tyndall.[76] Kvantitativně ho prvně vyčíslil v roce 1896 Svante Arrhenius, když ve své práci uvedl, že při zdvojnásobení koncentrací CO2 narostou povrchové teploty o 4 °C.[77] Dále problém rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar.[78]

Přirozený skleníkový efekt je podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[79] Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu.[80] Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C. [81] Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, která způsobuje 36–70 % skleníkového jevu, oxid uhličitý, který může za 9–26 % skleníkového efektu, methan může za 4–9 % a ozon, kterému je přičítáno 3–7 % skleníkového efektu.[82][83][84]

Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu jsou lidské vlivy hlavním faktorem tzv. radiačního působení na klima. Radiační působení je změna radiační bilance v tropopauze vlivem dodatečného působení na klimatický systém Země. Od průmyslové revoluce lidská činnost zvýšila množství skleníkových plynů v atmosféře, což vede ke zvýšenému radiačnímu působení způsobené oxidem uhličitým, methanem, troposférickým ozonem, freony a oxidem dusným. [85] Již od 19. století je známo, že zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty ovzduší. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie. Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila oproti období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních více než 400 ppm (leden 2017).[86][87] Jelikož v předcházejících 8 000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se, nebýt lidského zásahu, udržela stabilní i nadále. [85] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměna pastvin na ornou půdu.[85] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého. Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[85]

Odhady radiačního působení pro rok 2011
Odhady radiačního působení (RP) pro rok 2011 v porovnání s rokem 1750 a agregované neurčitosti hlavních příčin klimatické změny. Hodnoty jsou globální průměry RP, rozdělené podle emitovaných sloučenin či procesů, jejichž výsledkem je kombinace příčin. Nejlepší odhady čistého RP jsou znázorněny jako černé kosočtverečky s odpovídající spolehlivostí; na pravé straně obrázku jsou uvedeny číselné hodnoty společně s úrovní spolehlivosti čistého působení

Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: methanu ze 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[88] Do ovzduší se dostaly i umělé látky – freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek. [89]

Podíl na globálních emisích CO2 mezi roky 1751–2012 podle různých regionů

Podle páté hodnotící zprávy IPCC je celkové antropogenní radiační působení (RP) za období 1750–2011 2,29 (1,33 až 3,33) Wm−2, konkrétně pak: [90]

  • radiační působení emisí skleníkových plynů je 3,00 (2,22 až 3,78) Wm−2
    • sám CO2 způsobuje radiační působení 1,68 (1,33 až 2,03) Wm−2
    • emise methanu způsobují radiační působení 0,97 (0,74 až 1,20) Wm−2
    • freony způsobují radiační působení 0,18 (0,01 až 0,35) Wm−2;
  • radiační působení celkového působení aerosolů v atmosféře, což zahrnuje i zvyšování oblačnosti, je −0,9 (−1,9 až −0,1) Wm−2. Toto působení je kombinací negativního působení aerosolů v kombinaci s pozitivním působením černého uhlíku. Je velmi pravděpodobné, že interakce aerosolů s mraky způsobily posun v celkovém průměrném radiačním působení; přispívají k největším nejistotám v určení celkového radiačního působení;
  • působení částic z vulkanické činnosti má velký vliv na klima v letech následujících po velkých erupcích. Během let 2008–2011 je odhadováno toto působení na −0,11 (−0,15 až −0,08) Wm−2;
  • působení aktivit Slunce je odhadováno na 0,05 (0,00 až 0,10) Wm−2. Satelitní pozorování z let 1978 až 2011 ukazují, že poslední solární minimum bylo výraznější, než předchozí dvě, což znamená RP −0,04 (−0,08 až 0,00) Wm−2 při porovnání minim v roce 2008 a 1986.

Citlivost klimatu, neboli míra odezvy klimatického systému na radiační působení, ze které se odvozuje oteplení na základě změny toku záření (způsobené změnou koncentrací skleníkových plynů), je považována za zhruba rovnu 0,8 K/(W/m2).[91]

Změny ve využívání krajiny

Lidé mění povrch Země hlavně proto, aby získali více zemědělské půdy. V současné době zemědělství zabírá 50 % veškeré obyvatelné pevniny, zatímco lesy zabírají 37 % pevniny[92]; podíl lesů přitom neustále klesá,[93] zejména kvůli pokračujícím odlesňování v tropech.[94] Toto odlesňování je nejvýznamnějším aspektem změny využívání krajiny, ovlivňujícím globální oteplování. Hlavní příčiny odlesňování je přeměna lesů na plochy pro zemědělskou výrobu hovězího masa a pro výrobu palmového oleje (27 %), pro lesnictví/lesní produkty (26 %), pro krátkodobou zemědělskou produkci (24 %) a také požáry zmenšují plochy lesů (23 %).[95]

Současné způsoby využití půdy ovlivňují globální oteplování různými způsoby. Zatímco některé formy využívání způsobují značné emise skleníkových plynů, jiné procesy využití půdy fungují jako významný propad uhlíku, což více než kompenzuje tyto zdroje skleníkových plynů. Čistým výsledkem je odhadovaný propad (odstranění) přibližně 6 miliard tun ročně[96] čili přibližně 12 % celosvětových emisí skleníkových plynů. Půda působí jako propad uhlíku jak fixací uhlíku v půdě a tak díky zvýšené fotosyntéze.

Změny ve využívání krajiny také ovlivňují globální oteplování prostřednictvím řady dalších chemických a fyzikálních dynamik. Změny typu vegetace v regionu ovlivňují místní teplotu změnou toho, kolik slunečního světla se odráží zpět do vesmíru (albedo) a kolik tepla se ztrácí odpařováním. Například změna povrchu z tmavého lesa na pastviny způsobí, že povrch bude světlejší, což způsobí, že odráží více slunečního světla. Odlesňování může také přispět ke změnám teplot ovlivněním uvolňování aerosolů a jiných chemických sloučenin, které ovlivňují mraky a změnou chování větrů, když se změní v krajině překážky, které jsou větru kladeny.[97] Odhaduje se, že globálně tyto by tyto účinky vedly k mírnému ochlazení, kterému by dominovalo zvýšení povrchového albeda.[98] Existují ale značné geografické rozdíly těchto mechanismů. V tropech je čistým efektem výrazné oteplování, zatímco v zeměpisných šířkách blížících se k pólům vede ztráta albeda k celkovému ochlazovacímu účinku.[97]

Částice a saze

Pevné a kapalné částice známé jako aerosoly – z vulkánů, planktonu a z člověkem vyrobených znečišťujících látek – odrážejí příchozí sluneční světlo a ochlazují podnebí.[99][100] Od roku 1961 do roku 1990 bylo pozorováno postupné snižování množství slunečního světla dopadajícího na zemský povrch, což je jev známý jako globální stmívání[101], typicky připisovaný aerosolům ze spalování fosilních paliv a biopaliv.[102][103] Troposférické aerosoly zůstávají v atmosféře jen asi týden, zatímco stratosférické aerosoly mohou zůstat v atmosféře několik let.[104] Globálně množství aerosolů od roku 1990 klesá díky snižování jejich emisí a tím klesá maskování globálního oteplování, které poskytovaly.[105][100][103]

Kromě přímého účinku rozptylu a absorpce slunečního záření mají aerosoly nepřímé účinky na radiační bilanci Země. Sulfátové aerosoly fungují jako jádra kondenzace mraků, a tak přispívají k tvorbě mraků, které mají větší množství menších vodních kapek. Takové mraky odrážejí sluneční záření efektivněji než mraky s menším počtem větších kapiček.[106] Tento efekt také způsobuje, že kapičky mají jednotnější velikost, což snižuje růst dešťových kapek a zvyšuje odrazivost mraků vůči dopadajícímu slunečnímu záření.[107] Nepřímé účinky aerosolů jsou největší nejistotou v radiačním působení.[108]

Zatímco aerosoly obvykle omezují globální oteplování odrazem slunečního světla, černý uhlík v sazích, které padají na sníh nebo na led, mohou přispět ke globálnímu oteplování. Tmavší sněhový či ledový povrch zvyšuje nejen absorpci slunečního světla, ale také zvyšuje tání a stoupání hladiny moře.[109][110] Pokud by se omezilo usazování tmavých sazí v Arktidě mohlo by se do roku 2050 snížit globální oteplování o 0,2 °C.[111] Když jsou saze rozptýlené v atmosféře, absorbují přímo sluneční záření a dochází k zahřívání atmosféry a naopak k ochlazování povrchu Země. V oblastech s vysokou produkcí sazí, jako jsou například venkovské oblasti Indie, může být až 50 % oteplování povrchu v důsledku skleníkových plynů maskováno atmosférickými „hnědými“ mraky.[112][113]

Minoritní vnější působení: Slunce a krátkodobě působící skleníkové plyny

Podrobnější informace naleznete v článcích Sluneční aktivita a Sluneční vítr.

Protože Slunce je primární zdroj energie Země, změny v dopadajícím slunečním světle přímo ovlivňují klimatický systém.[108] Intenzita slunečního záření je přímo měřena satelity[114] a nepřímá měření jsou k dispozici od počátku 17. století.[108] Tyto záznamy neukazují žádný vzestupný trend v množství energie Slunce, které dopadá na Zemi, takže Slunce nemůže být zodpovědné za aktuální oteplování.[115] Také klimatické modely nedokážou reprodukovat rychlé oteplování pozorované v posledních desetiletích, když berou v úvahu pouze změny solárního výkonu a vulkanické aktivity.[116][117] Dalším důkazem toho, že oteplování není způsobeno Sluncem, je to, jak se změny teploty liší na různých vrstvách zemské atmosféry.[118] Podle základních fyzikálních principů způsobuje skleníkový efekt oteplování nižší atmosféry (troposféra), ale zároveň ochlazení horní atmosféry (stratosféry).[118][119] Pokud by za pozorované oteplování bylo odpovědné kolísání sluneční aktivity, mohlo by se očekávat oteplování jak troposféry tak i stratosféry, ale tak tomu není.[120] Nebyl zjištěn těsnější vztah mezi kosmickými paprsky a oblačností.[121]

Ozón v nejnižší vrstvě atmosféry, troposféra, je sám o sobě skleníkovým plynem. Navíc je vysoce reaktivní a interaguje s jinými skleníkovými plyny a aerosoly.[122]

Změny oběžné dráhy Země

Podrobnější informace naleznete v článku Milankovičovy cykly.

Změny sklonu osy Země a tvar oběžné dráhy kolem Slunce se mění pomalu za desítky tisíc let. Díky těmto změnám dochází ke změnám sezónního a zeměpisného rozložení příchozí sluneční energie na povrchu Země a tím i ke změnám klimatu.[123] Během posledních několika tisíc let tento jev přispěl k pomalému trendu ochlazování ve vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule v létě; tento trend se v průběhu 20. století obrátil díky oteplování vyvolaného skleníkovými plyny.[124] Během následujících 50 000 let nelze očekávat orbitální změny, které by vedly k ochlazování Země.[125][126]

Klimatická zpětná vazba

Podrobnější informace naleznete v článku Citlivost klimatu.

Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnějším působení. Pozitivní zpětná vazba způsobuje zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje.[127]

Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy).[128][129] Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření.[130] Toto vyzařování narůstá silně s rostoucí teplotou.[131] Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na zvýšení koncentrací atmosférických skleníkových plynů. Vyšší klimatická citlivost znamená, že při daném zvýšení účinku skleníkových plynů dojde díky zpětným vazbám k většímu oteplování.[132] Nejistoty ohledně vlivu zpětných vazeb jsou hlavním důvodem, proč různé klimatické modely vykazují různé velikosti oteplování pro daný scénář. Je zapotřebí další výzkum, abychom pochopili úlohu mraků[127][133] a zpětné vazby uhlíkového cyklu v projekcích klimatu.[134]

V roce 1991 byla na Harvardu provedena studie závislost změn klimatu na uvolňování uhlíku z půdy. Tato studie naznačuje, že do roku 2010 se očekává uvolnění asi 190.109 t půdního uhlíku z metrové povrchové vrstvy půdy díky změnám mikrobiálních společenstev působením zvýšených teplot. To je ekvivalent emisí skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv za období 1990–2010.[135][136] Další studie provedená výzkumnými pracovníky Harvardu naznačuje, že zvýšená koncentrace vodních par, které se dostávají do stratosféry kvůli rostoucí teplotě narušují stratosférický ozon a následně zvyšují pravděpodobnost rakoviny kůže a poškozování úrody.[137]

Arktické teploty stoupají téměř dvojnásobnou rychlostí, než je celosvětový průměr oteplování. [138] Důvodem je zřejmě jak intenzifikace přenosu tepla směrem k pólu, tak i změny lokální čisté radiační rovnováhy.[139] Další faktory, které přispívají k tomuto intenzivnímu oteplování, jsou úbytek sněhové pokrývky a mořského ledu, změny atmosférických a oceánských proudění, přítomnost antropogenních sazí v arktickém prostředí, zvýšení oblačnosti a vodní páry. Podle zprávy IPCC z roku 2013 mají modely často tendenci podceňovat Arktické zesílení.[140][141] Studie ukázaly souvislosti mezi oteplující se Arktidou s mizící kryosférou a výskyty extrémního počasí ve středních šířkách[142][143] a změnami tryskového proudění.[142]

Vodní páry mohou přibývat nejen v reakci na růst antropogenního CO2, ale i v reakci na přírodní oteplování. Vyšší hladině sluneční činnosti odpovídá vyšší koncentrace vodní páry. Po roce 2000, kdy se růst teplot zpomalil, došlo k poklesu koncentrace vodní páry v atmosféře.[144] Podle Stefanova-Boltzmannova zákona dochází k tomu, že při nárůstu teploty na dvojnásobek se vyzářená energie zvýší šestnáctkrát (24), nebo při vzrůstu teploty o 1 % vyzářená energie vzroste o přibližně 4 %.[145][pozn. 1] Změna koncentrace vodních par v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení. [146] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů. Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti. [147]

Klimatické modely

Podrobnější informace naleznete v článcích Klimatický model a Model všeobecné cirkulace.
Potenciální budoucí scénáře globálních emisí skleníkových plynů. Pokud všechny země splní své současné přísliby stanovené v pařížské dohodě o klimatu, průměrné oteplování do roku 2100 překročí cíl pařížské dohody, aby se oteplování udržovalo „výrazně pod 2°C“.

Klimatický model představuje fyzikální, chemické a biologické procesy, které ovlivňují klimatický systém.[148] Počítačové modely provozované na superpočítačích, reprodukují a předpovídají cirkulaci oceánů, cyklus ročních období a toky uhlíku mezi povrchem Země a atmosférou.[149] Existují více než dvě desítky vědeckých institucí, které vyvíjejí klimatické modely.[150] Modely promítají různé budoucí teploty v závislosti na různých budoucích emisích skleníkových plynů; různé modely se přitom úplně neshodují na síle různých zpětných vazeb na citlivost na klima a na setrvačnost systému.[151]

Část klimatických modelů přidává k jednoduchému fyzikálnímu klimatickému modelu i společenské faktory. Tyto modely simulují, jak populace, ekonomický růst a spotřeba energie ovlivňují – a budou ovlivňovat – fyzické klima. Na základě těchto informací mohou vědci vytvořit scénáře toho, jak se mohou emise skleníkových plynů v budoucnu lišit. Vědci pak mohou spustit tyto scénáře prostřednictvím fyzikálních klimatických modelů a vytvářet tak projekce změny klimatu.[152]

Klimatické modely zahrnují různé vnější působení.[153] Pro různé budoucí vývoje koncentrací skleníkových plynů se používají čtyři reprezentativní směry vývoje koncentrací- RCP (z anglického Representative Concentration Pathways): scénář radikálního snížení emisí (RCP2.6), dva přechodné scénáře (RCP4.5 a RCP6.0) a jeden scénář s velmi vysokými emisemi skleníkových plynů (RCP8.5).[154] Modely také zahrnují změny oběžné dráhy Země, historické změny v činnosti Slunce a působení vulkánů.[155] RCP se zabývají pouze koncentracemi skleníkových plynů, přičemž vycházejí z nejistoty, zda uhlíkový cyklus bude každoročně odstraňovat z atmosféry přibližně polovinu oxidu uhličitého vytvořeného člověkem.[156]

Fyzikální realita modelů je testována zkoumáním jejich schopnosti simulovat současné nebo minulé klimatické změny.[157] Minulá generace modelů podceňovala rychlost odledňování v Arktidě[158] a podceňovaly také nárůst srážek.[159] Také nárůst hladiny moře od roku 1990 byl u starších modelů podhodnocen, u novější ale již odpovídá.[160][161] V americkém Národního hodnocení klimatu z roku 2017 se uvádí, že „v klimatických modelech mohou stále být podceňovány nebo chybět relevantní procesy zpětné vazby“[162]

Dopady

Podrobnější informace naleznete v článku Dopady globálního oteplování.

V posledních desetiletích způsobily změny klimatu změny v přírodních i antropogenních systémech napříč všemi kontinenty i oceány. Důkazy dopadů změny klimatu jsou nejsilnější a nejrozsáhlejší pro přírodní systémy. V případě antropogenních systémů lze také pozorovat některé vlivy, postupně získáváme znalosti o tom, které změny tohoto systému jsou skutečně způsobeny změnou klimatu. V největší míře jsou ovlivňovány ekosystémy pevnin a oceánů, pobřežní systémy, vodní zdroje a kryosféra.[163] Největší dopady pociťují nejchudší státy.[164]

V mnoha oblastech dochází ke změnám srážkové bilance nebo tání sněhu a ledu a díky tomu dochází ke změnám hydrologických systémů a ovlivnění kvalitativních i kvantitativních parametrů vodních zdrojů. Po celém světě dochází k výraznému úbytku ledovců a tím je ovlivňován odtok z nich a navazující vodní zdroje. Změna klimatu způsobuje oteplování a rozmrazování permafrostu v regionech v blízkosti pólů a v oblastech s vysokými nadmořskými výškami.[165][166][163][167][168][169]

Mnoho suchozemských, sladkovodních a mořských druhů živočichů změnilo v reakci na klimatické změny své geografické působiště, sezónní aktivity, migrační modely, hojnosti výskytu a také druhové interakce. I když zatím je změně klimatu přisuzováno jen malé množství zániku druhů, z historie (v řádu tisíců až milionů let) víme, že výrazně menší změny klimatu, než jsou současné antropogenní změny, způsobily významné posuny v ekosystémech a významná vymírání druhů.[170][171][172][173]

Na základě mnoha studií, které pokrývají celou řadu regionů a plodin, se ukazuje, že negativní dopady změny klimatu na výnosy budou častější než pozitivní dopady. Některé studie vykazují pozitivní dopady na zemědělské výnosy v oblastech daleko od rovníku. Zatím není jasné, jaký byl poměr kladných a záporných dopadů v těchto regionech. Změna klimatu negativně ovlivnila v mnoha regionech výnosy pšenice a kukuřice. Účinky na výnosy rýže a sójových bobů byly v hlavních výrobních oblastech a celosvětově menší, v některých oblastech byly i příznivé. Rychlé nárůsty cen potravin a cereálií ukazují na vysokou citlivost současných trhů na klimatické extrémy. [174] [175]

Sociální dopady

Přímý vliv klimatických změn na lidské zdraví není doposud dostatečně kvantifikovatelný. Bylo zaznamenáno zvýšení úmrtnosti související s teplem a snížení úmrtnosti související s chladem. Místní změny teploty a srážky změnily distribuci některých vodních zdrojů a s těmito změnami lze pozorovat i výskyt nemocí. [176][175]

Rozdíly ve zranitelnosti obyvatel vznikají z neklimatických faktorů a z vícerozměrných nerovností často způsobovaných nerovnoměrným vývojem v různých oblastech. Lidé, kteří jsou sociálně, ekonomicky, kulturně, politicky, institucionálně nebo jinak marginalizováni, jsou zvláště ohroženi změnou klimatu a také některými adaptačními a mitigačními opatřeními. Zvýšená zranitelnost má většinou více důvodů najednou, například diskriminaci na základě pohlaví, třídy, etnického původu, věku a schopností. [177]

Dopady extrémních jevů souvisejících s klimatem, jako jsou vlny horka, sucha, záplavy, cyklóny a požáry, odhalují značnou zranitelnost některých ekosystémů a obyvatel současnými změnami klimatu. Dopady takových extrémů, souvisejících s klimatem, zahrnují změny ekosystémů, narušení výroby potravy a zásobování vodou, poškození infrastruktury a sídel, nemocnost, úmrtnost, dopady na zdraví, včetně duševního. Žádný stát není v současnosti dostatečně připravený ve všech sektorech na probíhající změny klimatu. [178]

Rizika související s klimatem zhoršují ostatní stresory, často s negativními výsledky pro život, zejména pro chudé. Rizika související s klimatem ovlivňují životy chudých lidí přímo prostřednictvím dopadů na živobytí, snižováním výnosů plodin nebo zničením sídel a nepřímo prostřednictvím například zvýšení cen potravin a nedostatkem potravin. Pozitivní účinky pro chudé a marginalizované obyvatele jsou většinou omezené a nepřímé, jako například diverzifikace sociálních sítí a zlepšení zemědělských praktik. [179]

Násilné konflikty zvyšují zranitelnost vůči změně klimatu. Větší násilné konflikty poškozují prostředky, které jsou potřeba pro adaptaci, včetně infrastruktury, institucí, přírodních zdrojů, sociálního kapitálu a možností obživy. [180]

Vzestup hladin moří a oceánů

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a táním pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok−1. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm.[181][182] Také u výšky mořské hladiny dochází k oscilacím, způsobeným jak dočasným „přesunem“ vod na pevninu, tak především díky jevům El Niño a La Niňa.[183] IPCC předpokládá další nárůst zvyšování rychlosti hladiny moří a tvrdí, že nejpravděpodobněji stoupne hladina do roku 2100 o 80 cm až 1 m.[184]

Tání ledovců

Podrobnější informace naleznete v článku Ústup ledovců od roku 1850.

Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě. Ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009. [185] Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezónně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer. [186] Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí. [187]

V Antarktidě, s výjimkou Východní Antarktidy, podle studií dochází k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok).[188] Naopak mořský led obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem.[189] Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou,[190][191][192] změnami mořských proudů,[189] a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských ledovců.[193] S oteplením se ale zvýší množství sněhových srážek nad Antarktidou, což převáží teplotou zvýšený úbytek ledovce táním.[194] Studie NASA z roku 2015 ukazuje, že sice zatím stále v Antarktidě ledu přibývá, ale tento přírůstek klesá a během 20 let se pravděpodobně zastaví.[195] NASA zároveň v souladu s výsledky studie konstatuje, že celkově úbytek Arktických ledovců výrazně převyšuje přírůstky v Antarktidě a že v celosvětovém měřítku dochází nadále k ubývání ledovců.[196]

Globální oteplení vede na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil.[197] Podobně Dyurgerov a Meier zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty.[198] Některé ledovce již zmizely zcela[199][200] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenalo Světové středisko pro monitorování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[201]

Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů

Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tisíc let. Koncentrace CO2 vzrostly od předindustriální doby o 40 %, a to především díky spalování fosilních paliv, částečně pak změnami využití půdy. Oceány absorbují asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování. [202][203]

Acidifikace moří

Rostoucí kyselostí mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO2 v ovzduší, dochází ke změnám v mořských ekosystémech.[204] Nejde jen o výrazný vliv na korály,[205] ale také na celé potravní řetězce a tím ke snížení výnosů z rybolovu apod.[206] Vliv na korály ale nemusí být takový.[207] Zvýšení těchto hodnot by mohlo být nebezpečné pro organismy ovlivněním výskytu fytoplanktonu,[208] který je základem potravního řetězce mnoha druhů zvířat v oceánu. Dalším rizikem je rostoucí míra plastů v oceánech a hromadění odpadků například jako je Velká tichomořská odpadková skvrna. Vliv rozpouštějících se plastů na světový oceán je zatím předmětem výzkumu, nicméně jeví se, že vliv na řasy a mořský kelp a další organismy je spíše neblahý.[209] V oceánech se nachází ohromné množství mikroorganismů, bakterie a protozoa a další souhrnně známé jako plankton a míra acidifikace má vliv na jeho výskyt a složení.

Reakce

Mitigační opatření (zmírňování následků)

Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu
Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Globalní emise skleníkových plynu a možnosti jejich sníženi – oteplení max. o 2 °C – označené „globální technologie“, „decentralizované řešení“ a „změna spotřeby“. Každý scénář ukazuje, jak by různé opatření (např. zlepšení energetické účinnosti, zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů) mohlo přispět ke snížení emisí.[210]
Podrobnější informace naleznete v článku Zmírňování změny klimatu.

Snížení rozsahu budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků).[211] IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry.[212] Studie naznačují značný potenciál pro budoucí snížení emisí kombinací aktivit na snižování emisí jako jsou úspory energie, nárůst energetické účinnosti a větším uspokojení poptávky společnosti po obnovitelných zdrojích energie a jaderné energie. [213] Zmírňování změny klimatu také zahrnuje činnosti, které zlepšují přírodní propady, jako je například výsadba stromů a znovuzalesnění.[213]

Za účelem omezení oteplování v dolním rozsahu popsaném ve zprávě IPCC „Shrnutí pro politické představitele“ [214] bude nutné přijmout politická opatření, která omezí emise skleníkových plynů podle jednoho z několika výrazně odlišných scénářů popsaných v úplné zprávě.[215] To bude stále těžší a těžší s každoročním nárůstem objemů emisí a v pozdějších letech bude nutné přijmout ještě drastičtější opatření, aby došlo ke stabilizaci požadované atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Emise oxidu uhličitého (CO2) související se spotřebou energie byly v roce 2010 nejvyšší v historii, pokořily předchozí rekord z roku 2008.[216]

Adaptační opatření (přizpůsobení)

Podrobnější informace naleznete v článku Adaptace na globální oteplování.

Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu oficiálních míst.[217] Již v současnosti probíhají v omezené míře plánované adaptace.[213] Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace.[213] Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Koncept vztahující se k adaptaci je „adaptační kapacita“, což je schopnost systému (lidského, přírodního nebo řízeného) se přizpůsobit změnám klimatu (včetně lokální proměnlivosti klimatu a extrémů), tak aby se snížily případné škody, aby se využily výhody příležitostí nebo aby se vypořádalo s následky. [218] Nezmírňované změny klimatu (tj. budoucí změny klimatu bez účinných snah o omezení emisí skleníkových plynů) by v dlouhodobém horizontu pravděpodobně překročily schopnost přírodních, řízených a lidských systémů se přizpůsobit. [219]

Ekologické organizace a osobnosti veřejného života zdůrazňují změny klimatu a rizika, které s sebou nesou, se současnou podporou přizpůsobování se změnám potřeb v oblasti infrastruktury a snižování emisí.[220] Někteří vědci zpochybňují proveditelnost adaptace na klimatické změny, v případě, že dojde jen k malému snížení emisí.[221][222]

Geoinženýrství

Podrobnější informace naleznete v článku Geoinženýrství.

Geoinženýrství (klimatické inženýrství, klimatické intervence) je výraz používaný pro záměrné změny klimatu. Byla zkoumána jako možná reakce na globální oteplování, např. NASA[223] a Royal Society.[224] Techniky, které jsou předmětem výzkumu, obecně spadají do kategorií ovládání slunečního záření a odstraňování oxidu uhličitého, byly ale navrženy i různá jiná opatření. Studie z roku 2014 zkoumala nejčastější metody klimatického inženýrství a dospěla k závěru, že jsou buď neúčinné nebo mají potenciálně závažné vedlejší účinky a nelze je zastavit bez toho, aby způsobily rychlou změnu klimatu.[225]

Společnost

Politické diskuse

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie).[226] Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobeným člověkem.[227] Signatářské země Rámcové úmluvy s shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů a přijaly i řadu opatření k jejich omezení.[228][229][230] Panuje shoda, že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu pod 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období.[230] Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí[231] a Mezinárodní energetickou agenturou[232] vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Největší producenti CO2 na světě jsou Čína (29 %), Spojené státy (14 %) a Evropský hospodářský prostor (10 %).

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.[233]

Dne 12. prosince 2015 byla na závěr Klimatické konference v Paříži uzavřena tzv. Pařížská dohoda, která má omezit emise CO2 od roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol. Dohoda byla schválena všemi 195 smluvními stranami. Stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, USA či Indie.[234] Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016.[235]

Mezivládní panel pro změnu klimatu

Podrobnější informace naleznete v článku Mezivládní panel pro změnu klimatu.

Ke studiu otázek změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v období od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování. [236] Uvádí, že je nanejvýš pravděpodobné, že od 50. let 20. století je hlavní příčinou globálního oteplování lidská činnost. Teplota na Zemi vzroste do konce století o 0,3 až 4,8 stupně Celsia v závislosti na množství spálených fosilních paliv. Teplota svrchní vrstvy oceánů v období 1971 až 2010 stoupla. Oceány se budou zahřívat i nadále a teplo bude pronikat od jejich povrchu do hloubky. [237]

Vědecká diskuse

Vědecká diskuse pokračuje ve vědeckých článcích, které jsou recenzovány a hodnoceny vědci, kteří pracují v příslušných oborech. Vědecký konsensus z roku 2013 uvedl v páté hodnotící zprávě IPCC, že „je velmi pravděpodobné, že lidský vliv byl dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století“.[237] Zpráva Americké národní akademie věd z roku 2008 uvádí, že většina vědců se tehdy shodla na tom, že pozorované oteplování v posledních desetiletích bylo primárně způsobeno lidskými aktivitami zvyšujícími množství skleníkových plynů v atmosféře.[238] Královská společnost v roce 2005 uvedla, že i když drtivá většina vědců souhlasila s hlavními body, někteří jednotlivci a organizace, které se postavily proti konsensu o naléhavých opatřeních potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, se pokusily podkopat vědu a práci IPCC.[239] Národní vědecké akademie vyzývají světové vůdce k politikám ke snížení globálních emisí.[240]

V roce 2018 vydal IPCC zprávu SR15, která varovala, že pokud nebude současná míra emisí skleníkových plynů zmírněna, do roku 2040 by se mohly objevit závažné krize, jakmile se planeta zahřeje o 1,5 stupně Celsia. Zpráva uvádí, že předcházení takovým krizím bude vyžadovat rychlou transformaci globální ekonomiky, která „nemá žádný dokumentovaný historický precedens.“[241]

Ve vědecké literatuře existuje silná shoda, že globální povrchové teploty se v posledních desetiletích zvýšily a že trend je způsoben hlavně emisemi skleníkových plynů způsobených lidmi.[242] Žádný vědecký orgán s národním nebo mezinárodním postojem tento názor nepopřel.[243][244] V listopadu roku 2017 vyšlo "Druhé varování pro lidstvo“, které podepsalo 15 364 vědců z 184 zemí, uvedlo, že „současná trajektorie potenciálně katastrofické změny klimatu v důsledku rostoucích skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv, odlesňování a zemědělské produkce – zejména ze zemědělských přežvýkavců pro spotřebu masa „je obzvlášť znepokojující“."[245] Studie z července 2017, zveřejněná v Environmental Research Letters, tvrdí, že nejvýznamnější akce, kterou by jednotlivci mohli udělat ke zmírnění své vlastní uhlíkové stopy, je mít méně dětí, vzdát se vlastního auta, nepoužívat leteckou dopravu a přejít na vegetariánskou stravu.[246] Potřebu změny stravovacích vzorců jasně popisuje také Zvláštní zpráva IPCC o změně klimatu, krajině a půdě, která vyšla v srpnu 2019. Studie z listopadu 2019, která hodnotila 11 602 recenzovaných článků, ukázala nárůst konsenzu mezi klimatology na 100 %.[247]

Veřejné mínění a spory

Podrobnější informace naleznete v článcích Popírání klimatické změny a Spor o globální oteplování.

Diskuse o globálním oteplování se týká řady sporů, které jsou v médiích daleko výraznější než ve vědecké literatuře.[248][249] Tyto spory se týkají povahy, příčin a důsledků globálního oteplování. Mezi sporné otázky patří příčiny zvýšené globální průměrné teploty vzduchu, zejména od poloviny 20. století, zda je tento oteplovací trend bezprecedentní nebo v normálních klimatických mezích, zda k němu člověk významně přispěl a zda je toto zvýšení zcela nebo částečně artefakt špatných měření. Další spory se týkají odhadu klimatické citlivosti, předpovědí dalšího oteplování a také toho, jaké budou následky globálního oteplování. Část politiků, především pravicových, nesouhlasí buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.[250]

Ve Spojených státech od roku 1990 začaly americké konzervativní think-tanky diskutovat o legitimnosti globálního oteplování jako sociálního problému. Zpochybňovaly vědecké důkazy, argumentovaly, že globální oteplování může být prospěšné, a tvrdily, že navržená řešení by udělala více škod než užitku. Někteří lidé popírají aspekty vědy o klimatických změnách.[251][252] Organizace, jako je liberální Competitive Enterprise Institute, konzervativní komentátoři a některé společnosti jako ExxonMobil napadly scénáře změny klimatu IPCC, financovaly vědce, kteří nesouhlasí s vědeckým konsenzem, a poskytly vlastní projekce ekonomických nákladů na přísnější regulace.[253][254][255][256] Na druhou stranu některé společnosti pro fosilní paliva v posledních letech zvětšily své úsilí nebo dokonce vyzývaly k politikám ke snížení globálního oteplování.[257] Velké ropné společnosti začaly uznávat, že změna klimatu existuje a je způsobena lidskými činnostmi a spalováním fosilních paliv.[258]

Problém globálního oteplování přinesl koncem osmdesátých let mezinárodní pozornost veřejnosti. Někteří voliči začali sledovat názory na toto téma, zpočátku především ve Spojených státech.[259] Dlouhodobý výzkum názorů Gallupova institutu ve Spojených státech zjistil relativně malé odchylky v názorech občanů od roku 1998 do roku 2015, a to přibližně o 10 %, ve stanovisku k závažnosti globálního oteplování, ale s rostoucí polarizací mezi lidmi, kteří se o problém zajímají a nezainteresovanými.[260]

Vzhledem k matoucímu mediálnímu zpravodajství na počátku 90. let 20. století byly problémy, jako je vyčerpání ozónové vrstvy a změna klimatu často zaměňovány, což ovlivnilo pochopení těchto problémů veřejností.[261] Podle průzkumu Američanů z roku 2010 většina věřila, že ozonová vrstva a postřikovače přispívají k globálnímu oteplování.[262] Přestože existuje několik oblastí spojování, vztah mezi nimi není silný. Snížený stratosférický ozon měl mírný chladicí vliv na povrchové teploty, zatímco zvýšený troposférický ozon měl poněkud větší účinek na oteplování.[263] Nicméně CFC používané v rozprašovacích nádobách jsou silné skleníkové plyny, přičemž některé odhady připisují emise CFC v 70. letech, které způsobily téměř polovinu globálního oteplování pro toto desetiletí.[264]

V roce 2010 dělal Gallupův ústav výzkum v 111 zemích a dospěl k závěru, že od roku 2007–2008 došlo k výraznému poklesu počtu Američanů a Evropanů, kteří považovali globální oteplování za vážnou hrozbu. Ve Spojených státech jen málo přes polovinu populace (53 %) považovalo globální oteplování za vážný zájem buď pro sebe, nebo pro své rodiny; to bylo o 10 bodů pod průzkumem za rok 2008 (63 %). Latinská Amerika měla největší nárůst obav: 73 % uvedlo, že globální oteplování představuje vážnou hrozbu pro jejich rodiny.[265] Tato globální anketa také zjistila, že lidé s větší pravděpodobností přičítají globální oteplování lidským činnostem než přirozeným příčinám, s výjimkou USA, kde téměř polovina (47 %) populace připisuje globální oteplování přirozeným příčinám.[266]

Průzkum v březnu a květnu 2013 od Pew Research Center pro lidi a tisk informoval 39 zemí o globálních hrozbách. Podle 54 % dotázaných se globální oteplování stalo vrcholem vnímání globálních hrozeb.[267]

Situace v Česku

Podrobnější informace naleznete v článku Globální oteplování v Česku.
Průměrná roční teplota v ČR 1961-2020

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejší rok v historii měření byl rok 2018 s průměrnou teplotou 9,6 °C (mimořádně nadnormální; s odchylkou +1,7 °C od normálu 1981–2010),[268] druhým nejteplejším byl rok 2019 s průměrnou teplotou 9,5 °C,[269] dále to byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C.[270] Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce.[271][272] Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen–březen).[273] Podle Českého hydrometeorologického ústavu u nás vzrostla průměrná teplota od roku 1960 o 2,1 °C.[274]

V posledních letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezónní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[275] Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 2] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění.[276]

Hlavními projevy globálního oteplování pro Českou republiku, podle Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu, budou dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, zvyšování teplot, extrémní meteorologické jevy, vydatné srážky, extrémně vysoké teploty (vlny veder), extrémní vítr a přírodní požáry.[277]

Etymologie

V padesátých letech dvacátého století výzkumníci nejprve naznačili nárůst teplot a v roce 1952 noviny psaly o „změně klimatu“. Tento výraz se následně objevil ve zprávě v deníku The Hammond Times (Indiana, USA) z listopadu 1957, který popsal výzkum Rogera Revelleho zaměřený na zvýšené účinky emisí CO2 způsobené člověkem na skleníkový efekt, který „může mít za následek ve velkém měřítku globální oteplování, s radikálními změnami klimatu“. Oba pojmy byly používány pouze příležitostně až do roku 1975, kdy Wallace Smith Broecker publikoval vědecký článek na toto téma; „Klimatické změny: jsme na pokraji výrazného globálního oteplování?“ Obě fráze se začaly běžně používat a začalo se široce šířit prohlášení Michaila Budyka z roku 1976, že „globální oteplování začalo“.[278] Jiné studie, jako je například zpráva MIT z roku 1971, odkazovaly na vliv člověka jako na „neúmyslnou změnu klimatu“, ale vlivná studie Národní akademie věd z roku 1971 v čele s Julem Charneyem následovala Broeckera použitím pojmu globální oteplování pro nárůst povrchových teplot, zatímco širší účinky nárůstu CO2 popsala jako změnu klimatu. [279]

V roce 1986 a v listopadu 1987 klimatolog NASA James Hansen poskytl své svědectví o globálním oteplování Kongresu USA. V létě roku 1988 byly v USA rostoucí vlny veder a problémy se suchem, a když Hansen svědčil v Senátu dne 23. června, vyvolalo to celosvětový zájem.[280] Řekl: „globální oteplování dosáhlo takové úrovně, že můžeme s vysokou mírou důvěry popsat příčinný vztah mezi skleníkovým efektem a pozorovaným oteplováním.“[281] Pozornost veřejnosti vzrostla během léta a termíny globální oteplování či změna klimatu se staly populárními,[282] a běžně se používají jak tisku, tak i ve veřejném diskursu.[279]

V článku z roku 2008 věnovaném používání pojmu definoval Erik M. Conway globální oteplování jako „zvýšení zemské průměrné povrchové teploty v důsledku stoupání hodnoty koncentrací skleníkových plynů“, zatímco změna klimatu byla „dlouhodobá změna v zemském klimatu nebo regionech na Zemi“. Účinky, jako je změna vzorců srážek a stoupající hladiny moří, by pravděpodobně měly mít větší dopad než samotná teplota, Conway považuje globální změnu klimatu za více vědecky přesný termín a stejně jako Mezivládní panel pro změny klimatu na internetových stránkách NASA rád zdůrazňuje tento širší kontext.[279]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  2. ↑ Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Global warming na anglické Wikipedii.

  1. ↑ NASA GISS: NASA GISS: NASA, NOAA Find 2014 Warmest Year in Modern Record [online]. NASA, 2015-01-16 [cit. 2015-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ IPCC SR15 Kapitola 1 [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-11-07]. S. 54. „Tato rychlost změn na globální úrovni způsobená člověkem značně převyšuje rychlost změn způsobených geofyzikálními nebo biosférickými silami, které změnily trajektorii zemského systému v minulosti....“. Dostupné online. 
  3. ↑ Sector by sector: where do global greenhouse gas emissions come from?. Our World in Data [online]. [cit. 2021-11-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ IPCC AR6 WG1 – Technical Summary [online]. IPCC, 2021 [cit. 2021-11-07]. S. 59. „Kombinovaný účinek všech klimatických zpětných vazeb je zesílení reakce klimatu na vlivy...“. Dostupné online. 
  5. ↑ IPCC SRCCL [online]. IPCC, 2019 [cit. 2021-11-07]. S. 7, 45. Str. 7: „Od předindustriálního období vzrostla teplota vzduchu na zemském povrchu téměř dvakrát více než globální průměrná teplota (vysoká spolehlivost). Změna klimatu... přispěla k dezertifikaci a degradaci půdy v mnoha regionech (vysoká spolehlivost).“; str. 45: „Změna klimatu hraje vedle lidské činnosti stále větší roli při vzniku lesních požárů (střední spolehlivost), přičemž se očekává, že budoucí proměnlivost klimatu zvýší riziko a závažnost lesních požárů v mnoha biomech, jako jsou tropické deštné lesy (vysoká spolehlivost).“. Dostupné online. 
  6. ↑ IPCC SROCC [online]. 2019 [cit. 2021-11-07]. S. 16. „V posledních desetiletích vedlo globální oteplování k rozsáhlému zmenšování kryosféry, k úbytku hmoty z ledových příkrovů a ledovců (velmi vysoká spolehlivost), ke snížení sněhové pokrývky (vysoká spolehlivost) a rozsahu a tloušťky arktického mořského ledu (velmi vysoká spolehlivost) a ke zvýšení teploty permafrostu (velmi vysoká spolehlivost).“. Dostupné online. 
  7. ↑ USGCRP – Climate Science Special Report. [s.l.]: USGCRP, 2017. Dostupné online. Kapitola 9, s. 260. (anglicky) 
  8. ↑ US EPA, OA. Climate Impacts on Ecosystems. 19january2017snapshot.epa.gov [online]. [cit. 2021-11-07]. „Horské a arktické ekosystémy a druhy jsou na změnu klimatu obzvláště citlivé... S oteplováním oceánů a zvyšováním kyselosti oceánů bude pravděpodobně docházet k častějšímu bělení a odumírání korálů“. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ CATTANEO, Cristina; BEINE, Michel; FRÖHLICH, Christiane J. Human Migration in the Era of Climate Change. Review of Environmental Economics and Policy. 2019-07-01, roč. 13, čís. 2, s. 189–206. Dostupné online [cit. 2021-11-07]. ISSN 1750-6816. DOI 10.1093/reep/rez008. (anglicky) 
  10. ↑ IPCC AR5 SYR [online]. IPCC, 2014 [cit. 2021-11-07]. S. 14–16. „Změna klimatu je největší hrozbou pro celosvětové zdraví ve 21. století. Zdravotníci mají povinnost starat se o současné i budoucí generace. Jste v první linii při ochraně lidí před dopady klimatu - před většími vlnami veder a dalšími extrémními projevy počasí, před propuknutím infekčních nemocí, jako je malárie, horečka dengue a cholera, před následky podvýživy a také při léčbě lidí, kteří jsou postiženi rakovinou, respiračními, kardiovaskulárními a dalšími nepřenosnými nemocemi způsobenými znečištěním životního prostředí.“. Dostupné online. 
  11. ↑ IPCC SR15 [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-11-07]. Kapitola 1, s. 64. „Trvale nulové čisté antropogenní emise CO2 a klesající antropogenní emise jiných látek, než CO2 po dobu několika desetiletí by zastavily antropogenní globální oteplování v tomto období, ačkoli by nezastavily vzestup hladiny moří ani mnoho dalších aspektů přizpůsobení klimatického systému.“. Dostupné online. 
  12. ↑ IPCC SR15 – SPM [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-11-07]. S. 7. Dostupné online. 
  13. ↑ IPCC AR6 WG1 – Technical Summary [online]. IPCC, 2021 [cit. 2021-11-07]. S. 71. Dostupné online. 
  14. ↑ a b NASA. Climate Change Adaptation and Mitigation. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. NASA's Global Climate Change [cit. 2021-11-07]. Dostupné online. 
  15. ↑ The emissions gap report 2019. Nairobi, Kenya: [s.n.] xxv, 82 pages s. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3766-0, ISBN 92-807-3766-X. OCLC 1129598239 S. xxiii, Tabulka ES.3; S. xxvii, Obr.5.. 
  16. ↑ IPCC AR4 WG3 [online]. IPCC, 2007 [cit. 2021-11-07]. Kapitola 5. Dostupné online. 
  17. ↑ Transportation @ProjectDrawdown. Project Drawdown [online]. 2020-02-09 [cit. 2021-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ KWAN, Soo Chen; HASHIM, Jamal Hisham. A review on co-benefits of mass public transportation in climate change mitigation. Sustainable Cities and Society. 2016-04, roč. 22, s. 11–18. Dostupné online [cit. 2021-11-07]. DOI 10.1016/j.scs.2016.01.004. (anglicky) 
  19. ↑ The emissions gap report 2019. Nairobi, Kenya: [s.n.] xxv, 82 pages s. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3766-0, ISBN 92-807-3766-X. OCLC 1129598239 Tabulka ES.3 & S. 49; , SS. vi, 12. 
  20. ↑ IPCC SROCC [online]. IPCC, 2019 [cit. 2021-11-07]. S. 18. Dostupné online. 
  21. ↑ IPCC AR5 – SYR [online]. IPCC, 2014 [cit. 2021-11-07]. Kapitola SPM 3.2, s. 17. Dostupné online. 
  22. ↑ Emission Gap Report 2021 – The Heat is On [online]. UNEP, 2021 [cit. 2021-11-07]. S. 36. "V současné době se odhaduje, že pokračování v úsilí, které vyplývá z nejnovějších národních závazků NDC a oznámených závazků, povede k oteplení o přibližně 2,7 °C (rozmezí: 2,2-3,2 °C) s 66% pravděpodobností.“. Dostupné online. 
  23. ↑ IPCC SR15 [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-11-07]. Kapitola 2, s. 95–96. Dostupné online. 
  24. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 89-90, Technical Summary.
  25. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 21, Summary for Policymakers, tab. SPM-2.
  26. ↑ SCHNEIDER VON DEIMLING, Thomas, Held, Hermann; Ganopolski, Andrey; Rahmstorf, Stefan. Climate sensitivity estimated from ensemble simulations of glacial climate. Climate Dynamics. 2006-03-16, roč. 27, čís. 2–3, s. 149–163. DOI 10.1007/s00382-006-0126-8. 
  27. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 10: Global Climate Projections, sekce 10.5.
  28. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, TS.5.3 Regional-Scale Projections.
  29. ↑ DUKE UNIVERSITY. Warmer world may bring more local, less global, temperature variability. Phys Org. 2017-09-17. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. 
  30. ↑ Guest post: Why does land warm up faster than the oceans?. Carbon Brief [online]. 2020-09-01 [cit. 2020-10-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ UFZ. Signs of reversal of Arctic cooling in some areas. www.ufz.de [online]. 2010-07-29 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Melting sea ice increases Arctic precipitation, complicates climate predictions. phys.org. 2015-12-15. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. 
  33. ↑ LU, Jian; VECCHI, Gabriel A.; REICHLER, Thomas. Expansion of the Hadley cell under global warming. Geophysical Research Letters. 2007, roč. 34, čís. 6. Dostupné online [cit. 2018-12-31]. ISSN 1944-8007. DOI 10.1029/2006GL028443. (anglicky) 
  34. ↑ IPCC SR 15 2018, Summary for Policymakers.
  35. ↑ BATTISTI, David. S., Naylor, R. L. Historical Warnings of Future Food Insecurity with Unprecedented Seasonal Heat. Science. 2009-01-09, roč. 323, čís. 5911, s. 240–244. Dostupné online [cit. 2018-12-31]. DOI 10.1126/science.1164363. PMID 19131626. 
  36. ↑ PLATTNER, Gian-Kasper; PIERREHUMBERT, Raymond T.; LAMBECK, Kurt. Consequences of twenty-first-century policy for multi-millennial climate and sea-level change. Nature Climate Change. 2016-04, roč. 6, čís. 4, s. 360–369. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1758-6798. DOI 10.1038/nclimate2923. (anglicky) 
  37. ↑ NASA - What's in a Name? Global Warming vs. Climate Change. www.nasa.gov [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ The Public and Climate, cont.. history.aip.org [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. 
  39. ↑ LINEMAN, Maurice; DO, Yuno; KIM, Ji Yoon. Talking about Climate Change and Global Warming. PLOS ONE. 2015-09-29, roč. 10, čís. 9, s. e0138996. Dostupné online [cit. 2021-12-11]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0138996. PMID 26418127. (anglicky) 
  40. ↑ The Public and Climate, cont.. history.aip.org [online]. [cit. 2021-12-11]. "když dnes vědci nebo veřejní činitelé mluví o globálním oteplování, mají téměř vždy na mysli oteplování způsobené člověkem"; IPCC AR5 SYR Glossary 2014, s. 120: "Změnou klimatu se rozumí změna stavu klimatu, kterou lze identifikovat (např. pomocí statistických testů) na základě změn průměrných a/nebo variabilních hodnot jeho vlastností a která přetrvává po delší dobu, obvykle po desetiletí nebo déle. Změna klimatu může být způsobena přirozenými vnitřními procesy nebo vnějšími vlivy, jako jsou modulace slunečních cyklů, sopečné erupce a trvalé antropogenní změny ve složení atmosféry nebo ve využívání půdy.". Dostupné online. 
  41. ↑ NASA - What's in a Name? Global Warming vs. Climate Change. www.nasa.gov [online]. [cit. 2021-12-11]. " "Změna klimatu" a "globální oteplování" se často používají zaměnitelně, ale mají odlišný význam. ... Globální oteplování označuje vzestupný trend teplot na celé Zemi od počátku 20. století ... Změna klimatu označuje širokou škálu globálních jevů ... [které] zahrnují trendy zvyšování teploty popisované jako globální oteplování."; Associated Press, 22. září 2015: "Pojmy globální oteplování a změna klimatu se mohou používat zaměnitelně. Změna klimatu je z vědeckého hlediska přesnějším označením různých účinků skleníkových plynů na svět, protože zahrnuje extrémní počasí, bouře a změny ve struktuře srážek, okyselování oceánů a hladinu moří.".. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ HODDER, PATRICK; MARTIN, BRIAN. Climate Crisis? The Politics of Emergency Framing. Economic and Political Weekly. 2009, roč. 44, čís. 36, s. 53–60. Dostupné online [cit. 2021-12-11]. ISSN 0012-9976. 
  43. ↑ Why the Guardian is changing the language it uses about the environment. the Guardian [online]. 2019-05-17 [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ RICE, Doyle. 'Climate emergency' is Oxford Dictionary's word of the year. USA TODAY [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ Oxford Word of the Year 2019 | Oxford Languages. languages.oup.com [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ IPCC AR5 SYR SPM [online]. 2018 [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. 
  47. ↑ PCC AR6 WG1 SPM [online]. IPCC, 2021 [cit. 2021-12-13]. S. SPM-5. Dostupné online. 
  48. ↑ IPCC SR15 [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 1 – Framing and Context, s. 81. Dostupné online. 
  49. ↑ FLETCHER, Charles H. Climate change : what the science tells us. Second edition. vyd. Hoboken, NJ: [s.n.], 2021. x, 342 pages s. Dostupné online. ISBN 978-1-119-44141-0, ISBN 1-119-44141-2. OCLC 1048028378 S. 6. 
  50. ↑ IPCC AR5 WGI [online]. IPCC, 2013 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 2: Observations: Atmosphere and Surface, s. 162. Dostupné online. 
  51. ↑ NOAA. NASA, NOAA Analyses Reveal Record-Shattering Global Warm Temperatures in 2015. www.nasa.gov [online]. 2016-01-20 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  52. ↑ HAWKINS, Ed; ORTEGA, Pablo; SUCKLING, Emma. Estimating Changes in Global Temperature since the Preindustrial Period. Bulletin of the American Meteorological Society. 2017-09-01, roč. 98, čís. 9, s. 1841–1856. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0003-0007. DOI 10.1175/BAMS-D-16-0007.1. (anglicky) 
  53. ↑ IPCC AR5 WG1 SPM [online]. IPCC, 2013 [cit. 2021-12-13]. S. 4–5. „Pozorování teploty a dalších veličin v globálním měřítku z instrumentální éry začala v polovině 19. století ... období 1880–2012 ... existuje více nezávisle vytvořených souborů dat.“. Dostupné online. 
  54. ↑ NEUKOM, Raphael; STEIGER, Nathan; GÓMEZ-NAVARRO, Juan José. No evidence for globally coherent warm and cold periods over the preindustrial Common Era. Nature. 2019-07, roč. 571, čís. 7766, s. 550–554. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-019-1401-2. (anglicky) 
  55. ↑ IPCC AR5 WG I [online]. IPCC, 2013 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 5: Information from Paleoclimate Archives, s. 389, 399–400. Dostupné online. 
  56. ↑ IPCC SR15 [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 1: Framing and Context, s. 54. Dostupné online. 
  57. ↑ ARNDT, D. S.; BARINGER, M. O.; JOHNSON, M. R. State of the Climate in 2009. Bulletin of the American Meteorological Society. 2010-07, roč. 91, čís. 7, s. 26. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0003-0007. DOI 10.1175/BAMS-91-7-StateoftheClimate. (anglicky) 
  58. ↑ LOEB, Norman G.; JOHNSON, Gregory C.; THORSEN, Tyler J. Satellite and Ocean Data Reveal Marked Increase in Earth’s Heating Rate. Geophysical Research Letters. 2021-07-16, roč. 48, čís. 13. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2021GL093047. (anglicky) 
  59. ↑ ARNDT, D. S.; BARINGER, M. O.; JOHNSON, M. R. State of the Climate in 2009. Bulletin of the American Meteorological Society. 2010-07, roč. 91, čís. 7, s. 26, 59–60. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0003-0007. DOI 10.1175/BAMS-91-7-StateoftheClimate. (anglicky) 
  60. ↑ IPCC AR4 WG2 [online]. 2007 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 1: Assessment of observed changes and responses in natural and managed systems, s. 99. Dostupné online. 
  61. ↑ Global Warming. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2010-06-03 [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ IPCC SRCCL SPM [online]. IPCC, 2018 [cit. 2021-12-13]. S. 7. Dostupné online. 
  63. ↑ SUTTON, Rowan T.; DONG, Buwen; GREGORY, Jonathan M. Land/sea warming ratio in response to climate change: IPCC AR4 model results and comparison with observations. Geophysical Research Letters. 2007-01-16, roč. 34, čís. 2, s. L02701. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2006GL028164. (anglicky) 
  64. ↑ Climate Change: Ocean Heat Content | NOAA Climate.gov. www.climate.gov [online]. [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ IPCC AR5 WGI [online]. IPCC, 2013 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 3: Observations: Ocean, s. 257. „Oteplování oceánů dominuje globálnímu přehledu energetických změn. Oteplování oceánů se podílí na nárůstu zásob energie na Zemi mezi lety 1971 a 2010 přibližně 93 % (vysoká spolehlivost), přičemž oteplování horních vrstev oceánů (0 až 700 m) představuje přibližně 64 % celkového nárůstu.“. Dostupné online. 
  66. ↑ VON SCHUCKMANN, Karina; CHENG, Lijing; PALMER, Matthew D. Heat stored in the Earth system: where does the energy go?. Earth System Science Data. 2020-09-07, roč. 12, čís. 3, s. 2013–2041. Dostupné online [cit. 2021-12-13]. ISSN 1866-3516. DOI 10.5194/essd-12-2013-2020. (anglicky) 
  67. ↑ Polar Opposites: the Arctic and Antarctic | NOAA Climate.gov. www.climate.gov [online]. [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. 
  68. ↑ US EPA, OAR. Methane and Black Carbon Impacts on the Arctic: Communicating the Science. S. 5. 19january2017snapshot.epa.gov [online]. [cit. 2021-12-13]. S. 5. "Černý uhlík, který se usazuje na sněhu a ledu, ztmavuje tyto povrchy a snižuje jejich odrazivost (albedo). Tento jev se nazývá albedo sněhu/ledu. Výsledkem tohoto efektu je zvýšená absorpce záření, která urychluje tání.". Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ IPCC AR5 WG1 [online]. 2013 [cit. 2021-12-13]. Kapitola 12: Long-term Climate Change: Projections, Commitments and Irreversibility, s. 1062. Dostupné online. 
  70. ↑ OBSERVATORY, By Michael Carlowicz, NASA's Earth. Watery heatwave cooks the Gulf of Maine. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. [cit. 2021-12-13]. Dostupné online. 
  71. ↑ Forcings [online]. RealClimate, 2004-11-28 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ The Causes of Global Climate Change. Science Brief [online]. 2006-08 [cit. 2018-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  73. ↑ BROWN, Patric T. Unforced Surface Air Temperature Variability and Its Contrasting Relationship with the Anomalous TOA Energy Flux at Local and Global Spatial Scales. journals.ametsoc.org [online]. American Meteorological Society Journals Online, 2015-05-29 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI 10.1175/jcli-d-15-0384.1. 
  74. ↑ Climate Change: Lines of Evidence | Global Warming | Greenhouse Effect. S. 9. Scribd [online]. [cit. 2018-12-23]. S. 9. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ IPCC AR4 WG1 2009, Chapter 9: Understanding and Attributing Climate Change.
  76. ↑ TYNDALL, John. On the Absorption and Radiation of Heat by Gases and Vapours, and on the Physical Connection of Radiation, Absorption, and Conduction. Philosophical Magazine [online]. 1861-01-01 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI 10.1098/rstl.1861.0001. 
  77. ↑ WEART, Spencer. "The Carbon Dioxide Greenhouse Effect". The Discovery of Global Warming. .. American Institute of Physics. 2008. Dostupné online. 
  78. ↑ RODGER., Fleming, James. The Callendar effect : the life and times of Guy Stewart Callendar (1898-1964), the scientist who established the carbon dioxide theory of climate change. Boston, Mass.: American Meteorological Society 1 online resource (xv, 155 pages) s. ISBN 9781935704041, ISBN 1935704044. OCLC 824420179 
  79. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3.
  80. ↑ BLUE, Jessica. What is the Natural Greenhouse Effect? [online]. National Geographic [cit. 2013-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-30. 
  81. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 1 – FAQ 1.1.
  82. ↑ KIEHL, J. T., Trenberth, Kevin E. Earth's Annual Global Mean Energy Budget. Bulletin of the American Meteorological Society. 1997-02-01, roč. 78, čís. 2, s. 197–208. DOI 10.1175/1520-0477(1997)078<0197:EAGMEB>2.0.CO;2. 
  83. ↑ Water vapour: feedback or forcing?. RealClimate. 2005-04-06. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  84. ↑ The Greenhouse Effect & Greenhouse Gases - Windows to the Universe. www.windows2universe.org [online]. [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. 
  85. ↑ a b c d IPCC AR4 WG1 2007, Technical Summary 2.1.
  86. ↑ TANS, Pieter; KEELING, Ralph. Trends in Atmospheric Carbon Dioxide [online]. NOAA, 2018-12-06 [cit. 2018-12-31]. Průměr za rok 2018 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 408,02 ppm. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ KUNZIG, Robert. Climate Milestone: Earth’s CO2 Level Passes 400 ppm. National Geographic News [online]. National Geographic, 2013-05-12 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  88. ↑ BLASING, T.J. Recent Greenhouse Gas Concentrations. data.ess-dive.lbl.gov [online]. 2016-04-01 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. DOI 10.3334/cdiac/atg.032. 
  89. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 2.10.2, tabulka 2.14.
  90. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 14, Chapter C.
  91. ↑ WATTS, Anthony. New paper on climate sensitivity estimates 1.1 ± 0.4 °C for a doubling of CO2. Watts Up With That?. 2012-10-06. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  92. ↑ RITCHIE, Hannah; ROSER, Max. Land Use. Our World in Data. 2013-11-13. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. 
  93. ↑ FERRIN, Erika. One-Fourth of Global Forest Loss Permanent: Deforestation Is Not Slowing Down [online]. 2018-09-13 [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. ↑ Global forest resources assessment 2015 : how are the world's forests changing?. Second edition. vyd. Rome: [s.n.] vi, 44 pages s. Dostupné online. ISBN 92-5-109283-4, ISBN 978-92-5-109283-5. OCLC 1003587002 S. 18. 
  95. ↑ CURTIS, Philip G.; SLAY, Christy M.; HARRIS, Nancy L. Classifying drivers of global forest loss. Science. 2018-09-14, roč. 361, čís. 6407, s. 1108–1111. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.aau3445. (anglicky) 
  96. ↑ IPCC SR CCL 2019, s. 9, Summary for Policymakers.
  97. ↑ a b Forests in the IPCC Special Report on Land Use: 7 Things to Know. World Resources Institute [online]. 2019-08-08 [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. ↑ IPCC SR CCL 2019, s. 54-78, Chapter 2.
  99. ↑ Climate change : observed impacts on planet Earth. Second edition. vyd. Amsterdam, Netherlands: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-0-444-63535-8, ISBN 0-444-63535-1. OCLC 921887874 Kapitola Chapter 27 - Atmospheric Aerosols and Their Role in Climate Change. 
  100. ↑ a b SAMSET, B. H.; SAND, M.; SMITH, C. J. Climate Impacts From a Removal of Anthropogenic Aerosol Emissions: Climate Impacts From a Removal of Anthropogenic Aerosol Emissions. Geophysical Research Letters. 2018-01-28, roč. 45, čís. 2, s. 1020–1029. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. DOI 10.1002/2017GL076079. (anglicky) 
  101. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 183, Chapter 2.
  102. ↑ HE, Yanyi; WANG, Kaicun; ZHOU, Chunlüe. A Revisit of Global Dimming and Brightening Based on the Sunshine Duration. Geophysical Research Letters. 2018-05-16, roč. 45, čís. 9, s. 4281–4289. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. DOI 10.1029/2018GL077424. (anglicky) 
  103. ↑ a b STORELVMO, T.; LEIRVIK, T.; LOHMANN, U. Disentangling greenhouse warming and aerosol cooling to reveal Earth’s climate sensitivity. Nature Geoscience. 2016-04, roč. 9, čís. 4, s. 286–289. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo2670. (anglicky) 
  104. ↑ RAMANATHAN, V.; CARMICHAEL, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-04, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo156. (anglicky) 
  105. ↑ WILD, M. From Dimming to Brightening: Decadal Changes in Solar Radiation at Earth's Surface. Science. 2005-05-06, roč. 308, čís. 5723, s. 847–850. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1103215. (anglicky) 
  106. ↑ TWOMEY, S. The Influence of Pollution on the Shortwave Albedo of Clouds. Journal of the Atmospheric Sciences. 1977-07-01, roč. 34, čís. 7, s. 1149–1152. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0022-4928. DOI 10.1175/1520-0469(1977)0342.0.CO;2. 
  107. ↑ ALBRECHT, B. A. Aerosols, Cloud Microphysics, and Fractional Cloudiness. Science. 1989-09-15, roč. 245, čís. 4923, s. 1227–1230. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.245.4923.1227. (anglicky) 
  108. ↑ a b c Climate Science Special Report [online]. Příprava vydání Wuebbles, D. J.; Fahey, D. W.; Hibbard, K. A.; Dokken, D. J.; Stewart, B. C.; Maycock, T. K.. 2017 [cit. 2020-01-04]. Kapitola 2 Physical Drivers of Climate Change, s. 78. Dostupné online. 
  109. ↑ RAMANATHAN, V.; CARMICHAEL, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-04, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo156. (anglicky) 
  110. ↑ Documentary Sea Blind on Dutch Television | RIVM. www.rivm.nl [online]. [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. 
  111. ↑ SAND, M.; BERNTSEN, T. K.; VON SALZEN, K. Response of Arctic temperature to changes in emissions of short-lived climate forcers. Nature Climate Change. 2016-03, roč. 6, čís. 3, s. 286–289. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate2880. (anglicky) 
  112. ↑ Atmospheric Brown Clouds: Regional Assessment Report with Focus on Asia - Summary. Climate & Clean Air Coalition [online]. 2008 [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. ↑ RAMANATHAN, V.; CHUNG, C.; KIM, D. Atmospheric brown clouds: Impacts on South Asian climate and hydrological cycle. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-04-12, roč. 102, čís. 15, s. 5326–5333. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0500656102. PMID 15749818. (anglicky) 
  114. ↑ Understanding and responding to climate change: Highlights of National Academies Reports. dels.nas.edu [online]. 2008 [cit. 2020-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  115. ↑ Is the Sun causing global warming?. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. 
  116. ↑ SCHMIDT, Gavin A.; SHINDELL, Drew T.; TSIGARIDIS, Kostas. Reconciling warming trends. Nature Geoscience. 2014-03, roč. 7, čís. 3, s. 158–160. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo2105. (anglicky) 
  117. ↑ FYFE, John C.; MEEHL, Gerald A.; ENGLAND, Matthew H. Making sense of the early-2000s warming slowdown. Nature Climate Change. 2016-03, roč. 6, čís. 3, s. 224–228. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate2938. (anglicky) 
  118. ↑ a b IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 9.
  119. ↑ RANDEL, William J.; SHINE, Keith P.; AUSTIN, John. An update of observed stratospheric temperature trends. Journal of Geophysical Research. 2009-01-23, roč. 114, čís. D2, s. D02107. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 0148-0227. DOI 10.1029/2008JD010421. (anglicky) 
  120. ↑ Global Climate Change Impacts in the United States. S. 20. GlobalChange.gov [online]. [cit. 2020-01-04]. S. 20. Dostupné online. (anglicky) 
  121. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 17, Chapter B.5 Carbon and Other Biogeochemical Cycles.
  122. ↑ WANG, Bin; SHUGART, Herman H; LERDAU, Manuel T. Sensitivity of global greenhouse gas budgets to tropospheric ozone pollution mediated by the biosphere. Environmental Research Letters. 2017-08-01, roč. 12, čís. 8, s. 084001. Dostupné online [cit. 2020-01-04]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/aa7885. 
  123. ↑ Paleoclimate, global change, and the future. Berlin: Springer, 2003. xiv, 220 pages s. Dostupné online. ISBN 3540424024, ISBN 9783540424024. OCLC 50948715 S. 105. 
  124. ↑ NI, Fenbiao; RUTHERFORD, Scott; MILLER, Sonya K. Proxy-based reconstructions of hemispheric and global surface temperature variations over the past two millennia. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2008-09-09, roč. 105, čís. 36, s. 13252–13257. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1091-6490. DOI 10.1073/pnas.0805721105. PMID 18765811. (anglicky) 
  125. ↑ LOUTRE, M. F.; BERGER, A. An Exceptionally Long Interglacial Ahead?. Science. 2002-08-23, roč. 297, čís. 5585, s. 1287–1288. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.1076120. PMID 12193773. (anglicky) 
  126. ↑ MASSON-DELMOTTE, V. M.; et al. Climate change 2013 : the physical science basis : Working Group I contribution to the Fifth assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. New York: [s.n.] xi, 1535 pages . s. ISBN 9781107057999, ISBN 110705799X. OCLC 879855060 Kapitola Information from paleoclimate archives, s. 383–464. 
  127. ↑ a b JACKSON, R.; JENKINS, A. Vital signs of the planet: global climate change and global warming: uncertainties. climate.nasa.gov [online]. Earth Science Communications Team at NASA's Jet Propulsion Laboratory / California Institute of Technology, 2012-11-17 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  128. ↑ NASA - Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change. www.nasa.gov [online]. [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  129. ↑ The Carbon Cycle. www.earthobservatory.nasa.gov [online]. 2011-06-16 [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  130. ↑ COUNCIL, National Research. Understanding Climate Change Feedbacks. [s.l.]: National Academies of Sciences Dostupné online. ISBN 9780309090728. DOI 10.17226/10850. S. 19. (anglicky) DOI: 10.17226/10850. 
  131. ↑ Climate and Earth’s Energy Budget. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2009-01-14 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  132. ↑ COUNCIL, National Research. Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. [s.l.]: National Research Council Dostupné online. ISBN 9780309102254. DOI 10.17226/11676. (anglicky) 
  133. ↑ Cooling effect of clouds ‘underestimated’ by climate models, says new study. Carbon Brief [online]. 2021-06-03 [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  134. ↑ AMS COUNCIL. 2012 American Meteorological Society (AMS) Information Statement on Climate Change. www.ametsoc.org [online]. 2012-08-20 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  135. ↑ MOONEY, Chris. Energy and Environment One of the oldest climate change experiments has led to a troubling conclusion. Washington Post. 2017-10-05. Dostupné online. 
  136. ↑ GRANDY, A. S.; KNORR, M. A.; POLD, G. Long-term pattern and magnitude of soil carbon feedback to the climate system in a warming world. Science. 2017-10-06, roč. 358, čís. 6359, s. 101–105. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1095-9203. DOI 10.1126/science.aan2874. PMID 28983050. (anglicky) 
  137. ↑ REUELL, Peter. Harvard researchers warn of skin cancer danger in ozone loss [online]. Harvard Gazette, 2012-07-30 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  138. ↑ BATES, J. R.; LANGEN, P. L.; ALEXEEV, V. A. Polar amplification of surface warming on an aquaplanet in “ghost forcing” experiments without sea ice feedbacks. Climate Dynamics. 2005-06-01, roč. 24, čís. 7–8, s. 655–666. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1432-0894. DOI 10.1007/s00382-005-0018-3. (anglicky) 
  139. ↑ CHANGE, Intergovernmental Panel on Climate. Near-term Climate Change: Projections and Predictability. Climate Change 2013 – The Physical Science Basis: Working Group I Contribution to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. 2014/03 [cit. 2018-12-25]. DOI: 10.1017/CBO9781107415324.023. Dostupné online. DOI 10.1017/cbo9781107415324.023. (anglicky) 
  140. ↑ NASA'S EARTH OBSERVATORY. Arctic amplification. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. 
  141. ↑ a b FRANCIS, Jennifer A.; VAVRUS, Stephen J. Evidence linking Arctic amplification to extreme weather in mid-latitudes. Geophysical Research Letters. 2012, roč. 39, čís. 6. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 1944-8007. DOI 10.1029/2012GL051000. (anglicky) 
  142. ↑ PETOUKHOV, Vladimir; SEMENOV, Vladimir A. A link between reduced Barents-Kara sea ice and cold winter extremes over northern continents. Journal of Geophysical Research: Atmospheres. 2010, roč. 115, čís. D21. Dostupné online [cit. 2018-12-25]. ISSN 2156-2202. DOI 10.1029/2009JD013568. (anglicky) 
  143. ↑ SOLOMON, S., Rosenlof, K. H.; Portmann, R. W.; Daniel, J. S.; Davis, S. M.; Sanford, T. J.; Plattner, G.-K. Contributions of Stratospheric Water Vapor to Decadal Changes in the Rate of Global Warming. Science. 2010-01-28, roč. 327, čís. 5970, s. 1219–1223. DOI 10.1126/science.1182488. 
  144. ↑ LINDSEY, R. Earth's Energy Budget, in: Climate and Earth's Energy Budget: Feature Articles. earthobservatory.nasa.gov [online]. Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office, located at NASA Goddard Space Flight Center, 2009-01-14 [cit. 2018-12-31]. Dostupné online. 
  145. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, TS.2-úvod.
  146. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, TS.2.1.3.
  147. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, Annexes - Glossary A-D.
  148. ↑ Q&A: How do climate models work?. Carbon Brief [online]. 2018-01-15 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  149. ↑ Q&A: How do climate models work?. Carbon Brief [online]. 2018-01-15 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  150. ↑ STOTT, Peter A.; KETTLEBOROUGH, J. A. Origins and estimates of uncertainty in predictions of twenty-first century temperature rise. Nature. 2002-04, roč. 416, čís. 6882, s. 723–726. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/416723a. (anglicky) 
  151. ↑ Q&A: How do climate models work?. Carbon Brief [online]. 2018-01-15 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  152. ↑ ROGELJ, Joeri; FORSTER, Piers M.; KRIEGLER, Elmar. Estimating and tracking the remaining carbon budget for stringent climate targets. Nature. 2019-07, roč. 571, čís. 7765, s. 335–342. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/s41586-019-1368-z. (anglicky) 
  153. ↑ IPCC AR5 SYR 2014, Summary for Policymakers, Sec 2.1.
  154. ↑ Q&A: How do climate models work?. Carbon Brief [online]. 2018-01-15 [cit. 2020-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  155. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, Technical Summary.
  156. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Chapter 8, Sec. FAQ 8.1..
  157. ↑ STROEVE, Julienne; HOLLAND, Marika M.; MEIER, Walt. Arctic sea ice decline: Faster than forecast: ARCTIC ICE LOSS-FASTER THAN FORECAST. Geophysical Research Letters. 2007-05-16, roč. 34, čís. 9. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. DOI 10.1029/2007GL029703. (anglicky) 
  158. ↑ LIEPERT, Beate G.; PREVIDI, Michael. Do Models and Observations Disagree on the Rainfall Response to Global Warming?. Journal of Climate. 2009-06, roč. 22, čís. 11, s. 3156–3166. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ISSN 0894-8755. DOI 10.1175/2008JCLI2472.1. (anglicky) 
  159. ↑ RAHMSTORF, S.; CAZENAVE, A.; CHURCH, J. A. Recent Climate Observations Compared to Projections. Science. 2007-05-04, roč. 316, čís. 5825, s. 709–709. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1136843. (anglicky) 
  160. ↑ NEREM, R. S.; BECKLEY, B. D.; FASULLO, J. T. Climate-change–driven accelerated sea-level rise detected in the altimeter era. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-02-27, roč. 115, čís. 9, s. 2022–2025. Dostupné online [cit. 2020-01-05]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1717312115. PMID 29440401. (anglicky) 
  161. ↑ USGCRP. Climate Science Special Report. science2017.globalchange.gov [online]. [cit. 2020-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  162. ↑ a b IPCC AR5 WG2 2014, s. 20, 18 Detection and Attribution of Observed Impacts.
  163. ↑ https://phys.org/news/2021-07-analysis-reveals-global-toxic-pollution.html - New analysis reveals global distribution of toxic pollution and climate change
  164. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 234-239, 3 Freshwater Resources.
  165. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 290-321, 4 Terrestrial and Inland Water Systems.
  166. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 1332-1333, 24 Asia.
  167. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 1448-1458, 26 North America.
  168. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 1572-1585, 28 Polar Regions.
  169. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 278-327, 4 Terrestrial and inland water systems.
  170. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 367-386, 5 Coastal systems and low-lying areas.
  171. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 417-422, 424-456, 6 Ocean systems.
  172. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 986-995, 18 Detection and attribution of observed impacts.
  173. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 491-494, 7 Food security and food production systems.
  174. ↑ a b IPCC AR5 WG2 2014, s. 996-1009, 18 Detection and attribution of observed impacts.
  175. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, s. 720-732, 11 Human health: impacts, adaptation, and co-benefits.
  176. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, 8.1-2, 9.3-4, 10.9, 11.1, 11.3-5, 12.2-5, 13.1-3, 14.1-3, 18.4, 19.6, 23.5, 25.8, 26.6, 26.8, 28.4.
  177. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, 3.2, 4.2-3, 8.1, 9.3, 10.7, 11.3, 11.7, 13.2, 14.1, 18.6, 22.3, 25.6-8, 26.6-7.
  178. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, 8.2-3, 9.3, 11.3, 13.1-3, 22.3, 24.4, 26.8.
  179. ↑ IPCC AR5 WG2 2014, 12.5, 19.2, 19.6.
  180. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 11, B.4 Sea Level.
  181. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 11.
  182. ↑ WOLTER, Klaus; TIMLIN, Michael S. Measuring the strength of ENSO events: How does 1997/98 rank?. Weather. 1998-09, roč. 53, čís. 9, s. 315–324. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0043-1656. DOI 10.1002/j.1477-8696.1998.tb06408.x. (anglicky) 
  183. ↑ How much will sea levels rise in the 21st Century?. Skeptical Science [online]. [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. 
  184. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, s. 9, B.3 Cryosphere.
  185. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, TS.3.4 Consistency Among Observations.
  186. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, 1.1 Observations of climate change.
  187. ↑ SHEPHERD, Andrew; IVINS, Erik R.; A, Geruo. A Reconciled Estimate of Ice-Sheet Mass Balance. Science. 2012-11-30, roč. 338, čís. 6111, s. 1183–1189. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1228102. PMID 23197528. (anglicky) 
  188. ↑ a b ZHANG, Jinlun. Increasing Antarctic Sea Ice under Warming Atmospheric and Oceanic Conditions. Journal of Climate. 2007-06, roč. 20, čís. 11, s. 2515–2529. Dostupné online [cit. 2018-10-27]. ISSN 0894-8755. DOI 10.1175/jcli4136.1. (anglicky) 
  189. ↑ GILLETT, Nathan P.; THOMPSON, David W. J. Simulation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2003-10-10, roč. 302, čís. 5643, s. 273–275. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1087440. PMID 14551433. (anglicky) 
  190. ↑ THOMPSON, David W. J.; SOLOMON, Susan. Interpretation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2002-05-03, roč. 296, čís. 5569, s. 895–899. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1069270. PMID 11988571. (anglicky) 
  191. ↑ TURNER, John; COMISO, Josefino C.; MARSHALL, Gareth J. Non‐annular atmospheric circulation change induced by stratospheric ozone depletion and its role in the recent increase of Antarctic sea ice extent. Geophysical Research Letters. 2009-04-23, roč. 36, čís. 8. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2009gl037524. (anglicky) 
  192. ↑ BINTANJA, R., van Oldenborgh, G. J.; Drijfhout, S. S.; Wouters, B.; Katsman, C. A. Important role for ocean warming and increased ice-shelf melt in Antarctic sea-ice expansion. Nature Geoscience. 2013-03-31, roč. 6, čís. 5, s. 376–379. DOI 10.1038/ngeo1767. 
  193. ↑ https://phys.org/news/2021-08-snowfall-offset-sea-antarctic-ice.html - Increased snowfall will offset sea level rise from melting Antarctic ice sheet
  194. ↑ ZWALLY, H. Jay; LI, Jun; ROBBINS, John W. Mass gains of the Antarctic ice sheet exceed losses. Journal of Glaciology. 2015/ed, roč. 61, čís. 230, s. 1019–1036. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 0022-1430. DOI 10.3189/2015JoG15J071. (anglicky) 
  195. ↑ GARNER, Rob. NASA Study Shows Global Sea Ice Diminishing, Despite Antarctic Gains. NASA. 2015-02-10. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. (anglicky) 
  196. ↑ OERLEMANS, J. Extracting a Climate Signal from 169 Glacier Records. Science. 2005-04-29, roč. 308, čís. 5722, s. 675–677. DOI 10.1126/science.1107046. 
  197. ↑ DYURGEROV, Mark B.; Mark F. Meier. Glaciers and the changing earth system: a 2004 snapshot. [s.l.]: Institute of Arctic and Alpine Research, University of Colorado Boulder, CO, 2005. Dostupné online. 
  198. ↑ MEIER, Mark F.; A. S. Post. Recent variations in mass net budgets of glaciers in western North America. S. 63–77. IASH Publ [online]. 1962. S. 63–77. Dostupné online. 
  199. ↑ PELTO, Mauri S. North cascade glacier retreat. www.nichols.edu [online]. [cit. 2018-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-22. 
  200. ↑ World glacier monitoring service (Světové středisko pro monitorování ledovců). www.geo.unizh.ch [online]. [cit. 29-04-2006]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-04-2006. 
  201. ↑ IPCC AR5 WG1 2014, s. 11, B.5 Carbon and Other Biogeochemical Cycles.
  202. ↑ DONEY, Scott C.; FABRY, Victoria J.; FEELY, Richard A. Ocean Acidification: The Other CO2Problem. Annual Review of Marine Science. 2009-01, roč. 1, čís. 1, s. 169–192. Dostupné online [cit. 2018-10-26]. ISSN 1941-1405. DOI 10.1146/annurev.marine.010908.163834. (anglicky) 
  203. ↑ FABRY, V. J., Seibel, B. A.; Feely, R. A.; Orr, J. C. Impacts of ocean acidification on marine fauna and ecosystem processes. ICES Journal of Marine Science. 2008-03-11, roč. 65, čís. 3, s. 414–432. DOI 10.1093/icesjms/fsn048. 
  204. ↑ HOEGH-GULDBERG, O., Mumby, P. J.; Hooten, A. J.; Steneck, R. S.; Greenfield, P.; Gomez, E.; Harvell, C. D.; Sale, P. F.; Edwards, A. J.; Caldeira, K.; Knowlton, N.; Eakin, C. M.; Iglesias-Prieto, R.; Muthiga, N.; Bradbury, R. H.; Dubi, A.; Hatziolos, M. E. Coral Reefs Under Rapid Climate Change and Ocean Acidification. Science. 2007-12-14, roč. 318, čís. 5857, s. 1737–1742. DOI 10.1126/science.1152509. 
  205. ↑ DUPONT, Sam, Pörtner, Hans. Marine science: Get ready for ocean acidification. Nature. 2013-06-26, roč. 498, čís. 7455, s. 429–429. DOI 10.1038/498429a. 
  206. ↑ BIRKA, Bob. Increase in acidity may not be harmful to coral reefs after all. phys.org [online]. 2015 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  207. ↑ NASA. Aqua MODIS: Science and Beauty [online]. Spojené státy americké: NASA, 2013-05-22 [cit. 2018-04-06]. Dostupné online. (english) 
  208. ↑ HARVEY, Fiona. Ocean acidification is deadly threat to marine life, finds eight-year study [online]. Spojené státy americké: TheGuardian, 2017-10-23 [cit. 2018-04-06]. Dostupné online. (english) 
  209. ↑ PBL Nizozemská agentura pro životní prostředí. Roads from Rio+20. Příprava vydání van Vuuren, D. a M. Kok. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-15. ISBN 978-90-78645-98-6. Kapitola obr. 6.14, v kapitole 6: The energy and climate challenge. , Str.177, zpráva č.: 500062001. Webové stránky zprávy.
  210. ↑ IPCC AR4 WG3 [online]. IPCC, 2007. Kapitola 3.5 Interaction between mitigation and adaptation, in the light of climate change impacts and decision-making under long-term uncertainty. Dostupné online. 
  211. ↑ IPCC AR4 WG3 [online]. IPCC, 2007. Kapitola Glosář J-P "mitigace". Dostupné online. 
  212. ↑ a b c d IPCC AR4 SYR 2007, Section 4: Adaptation and mitigation options.
  213. ↑ IPCC AR4 WG1 2007, Summary for Policymakers.
  214. ↑ ROMM, Joe. National Academy calls on nation to “substantially reduce greenhouse gas emissions” starting ASAP [online]. 12 May 2011 [cit. 2012-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-10-2013. 
  215. ↑ IEA. Prospect of limiting the global increase in temperature to 2 °C is getting bleaker [online]. International Energy Agency, 2011-05-30 [cit. 2012-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-03. 
  216. ↑ IPCC TAR WG2 2001 [online]. Kapitola Chapter 18: Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity, Section 18.2.3: Adaptation Types and Forms. Dostupné online. .
  217. ↑ IPCC AR4 WG2 2007, Appendix I. Glossary.
  218. ↑ IPCC AR4 SYR 2007, 6.3 Responses to climate change: Robust findings.
  219. ↑ New Report Provides Authoritative Assessment of National, Regional Impacts of Global Climate Change. www.globalchange.gov [online]. U.S. Global Change Research Program, 2009-06-06 [cit. 2009-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-17. 
  220. ↑ HANSEN, James; SATO, Makiko. Climate sensitivity, sea level and atmospheric carbon dioxide. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences [online]. The Royal Society Publishing, 2013-10-28 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. DOI 10.1098/rsta.2012.0294. PMID 24043864. 
  221. ↑ SCHELLNHUBER, Hans Joachim; WINKELMANN, Ricarda; SCHEFFER, Marten. Trajectories of the Earth System in the Anthropocene. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2018-08-14, roč. 115, čís. 33, s. 8252–8259. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. ISSN 1091-6490. DOI 10.1073/pnas.1810141115. PMID 30082409. (anglicky) 
  222. ↑ LANE, Lee. Workshop Report on Managing Solar Radiation. NASA. 2006-11-19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.  Archivováno 31. 5. 2009 na Wayback Machine.
  223. ↑ Stop emitting CO2 or geoengineering could be our only hope. Excelence in Science/ The Royal Society. 2009-08-28. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  224. ↑ OSCHLIES, Andreas; FENG, Ellias Y.; KELLER, David P. Potential climate engineering effectiveness and side effects during a high carbon dioxide-emission scenario. Nature Communications. 2014-02-25, roč. 5, s. 3304. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/ncomms4304. PMID 24569320. (anglicky) 
  225. ↑ UNFCCC. Status of Ratification of the Convention [online]. UNFCCC Secretariat: Bonn, Germany: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  226. ↑ The United Nations Framework Convention on Climate Change [online]. Kapitola Article 2. Dostupné online. (anglicky) 
  227. ↑ UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Sixth compilation and synthesis of initial national communications from Parties not included in Annex I to the Convention. Note by the secretariat. Executive summary. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  228. ↑ UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Compilation and synthesis of fifth national communications. Executive summary. Note by the secretariat. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  229. ↑ a b UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Conference of the Parties – Sixteenth Session: Decision 1/CP.16: The Cancun Agreements: Outcome of the work of the Ad Hoc Working Group on Long-term Cooperative Action under the Convention (English): Paragraph 4 [online]. UNFCC, 2011. S. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  230. ↑ UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME (UNEP). Bridging the Emissions Gap: A UNEP Synthesis Report [online]. Nairobi: UNEP, 2011-12. Kapitola Executive Summary, s. 8. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3229-0. (anglicky) 
  231. ↑ INTERNATIONAL ENERGY AGENCY (IEA). World Energy Outlook 2011 [online]. Paris: IAE, 2011 [cit. 2013-05-22]. Kapitola Executive Summary, s. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-19. (anglicky) 
  232. ↑ LIVERMAN, Diana M. Conventions of climate change: constructions of danger and the dispossession of the atmosphere. Journal of Historical Geography. 2009-04-01, roč. 35, čís. 2, s. 279–296. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0305-7488. DOI 10.1016/j.jhg.2008.08.008. (anglicky) 
  233. ↑ Paris climate talks: France releases 'ambitious, balanced' draft agreement at COP21 [online]. ABC Australia, 2015-12-12 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. 
  234. ↑ UNTC - Paris Agreement [online]. OSN [cit. 2016-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  235. ↑ IPCC AR5 WG1 2013, D. Understanding the Climate System and its Recent Changes.
  236. ↑ a b IPCC AR5 SYR 2014, Summary for policymakers.
  237. ↑ Understanding and Responding to Climate Change - Highlights of National Academies Reports [online]. The National Academies. Dostupné v archivu. 
  238. ↑ LORDS, The Committee Office, House of. House of Lords - Economic Affairs - Written Evidence. publications.parliament.uk [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  239. ↑ G8+5 Academies’ joint statement: Climate change and the transformation of energy technologies for a low carbon future. www.nationalacademies.org [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  240. ↑ DAVENPORT, Coral. Major Climate Report Describes a Strong Risk of Crisis as Early as 2040. The New York Times. 2018-10-07. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  241. ↑ 2 Our Changing Climate. www.globalchange.gov [online]. [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. 
  242. ↑ DIMENTO, Joseph F.; DOUGHMAN, Pamela. Climate change : what it means for us, our children, and our grandchildren. Cambridge, Mass.: MIT Press, 2007. 1 online resource (xii, 217 pages) s. Dostupné online. ISBN 9780262271752, ISBN 0262271753. OCLC 175257515 S. 68. 
  243. ↑ BRIGHAM-GRETTE, Julie et. al. Petroleum geologists' award to novelist Crichton is inappropriate. AGU 100. 2011-06-03. Dostupné online. DOI 10.1029/2006EO360008. 
  244. ↑ LAURANCE, William F.; MAHMOUD, Mahmoud I.; CRIST, Eileen. World Scientists’ Warning to Humanity: A Second Notice. BioScience. 2017-12-01, roč. 67, čís. 12, s. 1026–1028. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0006-3568. DOI 10.1093/biosci/bix125. (anglicky) 
  245. ↑ PERKINSJUL. 11, Sid; 2017; PM, 4:30. The best way to reduce your carbon footprint is one the government isn’t telling you about. Science | AAAS [online]. 2017-07-11 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  246. ↑ POWELL, James. Scientists Reach 100% Consensus on Anthropogenic Global Warming. Bulletin of Science, Technology & Society. 2017-12, roč. 37, čís. 4, s. 183–184. Dostupné online [cit. 2019-12-31]. ISSN 0270-4676. DOI 10.1177/0270467619886266. (anglicky) 
  247. ↑ Balance as bias: global warming and the US prestige press. Global Environmental Change. 2004-07-01, roč. 14, čís. 2, s. 125–136. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0959-3780. DOI 10.1016/j.gloenvcha.2003.10.001. (anglicky) 
  248. ↑ NAOMI., Oreskes,. Merchants of doubt : how a handful of scientists obscured the truth on issues from tobacco smoke to global warming. 1st U.S. ed. vyd. New York: Bloomsbury Press 355 pages s. Dostupné online. ISBN 9781596916104, ISBN 1596916109. OCLC 461631066 
  249. ↑ KLAUS, Václav. Doktrína globálního oteplování není vědou, ekonomické texty. www.klaus.cz [online]. 2011-05-11 [cit. 2018-12-29]. Dostupné online. 
  250. ↑ DUNLAP, Riley E.; MCCRIGHT, Aaron M. Challenging Global Warming as a Social Problem: An Analysis of the Conservative Movement's Counter-claims. Social Problems. 2000-11-01, roč. 47, čís. 4, s. 499–522. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0037-7791. DOI 10.2307/3097132. (anglicky) 
  251. ↑ The Public and Climate Change (cont.— since 1980). The Discovery of Global Warming. 2018-02. Dostupné online. 
  252. ↑ PM, Newsweek Staff On 8/12/07 at 8:00. Global Warming Deniers: A Well-Funded Machine. Newsweek [online]. 2007-08-12 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  253. ↑ ADAM, David; CORRESPONDENT, environment. Royal Society tells Exxon: stop funding climate change denial. The Guardian. 2006-09-20. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  254. ↑ Exxon cuts ties to global warming skeptics. msnbc. 2007-01-12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  255. ↑ NEWS, A. B. C. Report: Big Money Confusing Public on Global Warming. ABC News [online]. 2007-01-08 [cit. 2018-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-19. (anglicky) 
  256. ↑ CERES. Global Warming Resolutions at U.S. Oil Companies Bring Policy Commitments from Leaders, and Record High Votes at Laggards – Press Releases on CSRwire.com. www.csrwire.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  257. ↑ Oil Company Positions on the Reality and Risk of Climate Change. University of Wisconsin - Environmental Studies. Dostupné online. 
  258. ↑ The Public and Climate, cont.. history.aip.org [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  259. ↑ IN DEPTH: TOPICS A TO Z Environment. gallup.com. Dostupné online. 
  260. ↑ NEWELL, John. Climate for change. Cambridge: Cambridge University Press x, 222 pages s. ISBN 0521021235, ISBN 9780521021234. OCLC 70844513 S. 80. 
  261. ↑ PEACH, Sara. Yale Researcher Anthony Leiserowitz On Studying, Communicating with American Public [online]. Yale University, 2010-11-02 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  262. ↑ SHINDELL, Drew et. al. Role of tropospheric ozone increases in 20th-century climate change. www.image.ucar.edu [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  263. ↑ RICH, Nathaniel. Losing Earth: The Decade We Almost Stopped Climate Change. The New York Times. 2018-08-01. Dostupné online [cit. 2018-12-26]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  264. ↑ INC, Gallup. Fewer Americans, Europeans View Global Warming as a Threat. Gallup.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  265. ↑ INC, Gallup. Worldwide, Blame for Climate Change Falls on Humans. Gallup.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  266. ↑ Climate Change and Financial Instability Seen as Top Global Threats | Pew Research Center [online]. Pew Research Center, 2013-06-24 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  267. ↑ TOLASZ, Radim. ROK 2018 V ČESKÉ REPUBLICE. portal.chmi.cz [online]. Český hydrometeorologický ústav, 2019-01-14 [cit. 2019-01-15]. Dostupné online. 
  268. ↑ Rok 2019 v Česku. www.infomet.cz [online]. ČHMÚ, 2020-01-08 [cit. 2020-01-08]. Dostupné online. 
  269. ↑ TOLASZ, Radim, a kol. POČASÍ, PODNEBÍ, VODA A KVALITA OVZDUŠÍ V ČR V ROCE 2015 – VYBRANÉ UDÁLOSTI [online]. Český hydrometeorologický ústav, 2016-01-13 [cit. 2016-02-04]. Dostupné online. 
  270. ↑ KALVOVÁ Jaroslava; Zuzana Chládová. Změny vybraných teplotních kvantilů v období 1961–2000. Meteorologické zprávy. 2005, roč. 58, s. 111. Dostupné online. 
  271. ↑ POKORNÁ, Radan Huth-Lucie. Trendy jedenácti klimatických prvků v období 1961–1998 v České republice. Meteorologické zprávy. 2004, roč. 57, s. 168. Dostupné online. 
  272. ↑ Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.]: ČHMÚ, 2007. Kapitola kap. 1.1.6, kap. 1 – shrnutí a grafy 1.5, 1.6. 
  273. ↑ Průměrná roční teplota v ČR. Fakta o klimatu [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. 
  274. ↑ Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.]: ČHMÚ, 2007. Kapitola kap. 3 – úvod a shrnutí. 
  275. ↑ BAUER, Zdeněk. Reakce přírody na vývoj klimatu. Veronica. 2009, roč. 2009, čís. 5, s. 6–8. 
  276. ↑ Národní akční plán adaptace na změnu klimatu (2017) | Databáze strategií - portál pro strategické řízení. www.databaze-strategie.cz [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. 
  277. ↑ WEART, Spencer R. The Discovery of Global Warming; The Public and Climate Change: Suspicions of a Human-Caused Greenhouse (1956-1969) [online]. February 2014 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online.  a poznámka pod čarou č. 27
  278. ↑ a b c IPCC AR5 WG2 2014, s. 3-4, 18 Detection and attribution of observed impacts.
  279. ↑ WEART, Spencer R. The Discovery of Global Warming; The Public and Climate Change: The Summer of 1988 [online]. American Institute of Physics, February 2014 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online. 
  280. ↑ U.S. Senate, Committee on Energy and Natural Resources, "Greenhouse Effect and Global Climate Change, part 2" 100. Cong., 1. Sess. 23. června 1988, str. 44.
  281. ↑ Google Ngram Viewer. books.google.com [online]. [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 

Literatura pro reference

  • IPCC SR OCC, 2019. The Ocean and Cryosphere in a Changing Climate A Special Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR CCL, 2019. Climate Change and Land: an IPCC special report on climate change, desertification, land degradation, sustainable land management, food security, and greenhouse gas fluxes in terrestrial ecosystems [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR 15, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC AR5 LL, 2013. IPCC AR5 leaflet [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC AR5 SYR, 2014. Climate Change 2014: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání R.K. Pachauri a L.A. Meyer. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-92-9169-143-2. 
  • IPCC AR5 WG1, 2013. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05799-9. 
  • IPCC AR5 WG2A, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part A: Global and Sectoral Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05807-1. 
  • IPCC AR5 WG2B, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part B: Regional Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05816-3. 
  • IPCC AR5 WG3, 2014. Climate Change 2014: Mitigation of Climate Change. Contribution of Working Group III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05821-7. 
  • IPCC AR4 SYR, 2007. Climate Change 2007: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Geneva, Switzerland: Intergovernmental Panel on Climate Change, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4. 
  • IPCC AR4 WG1, 2007. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Solomon, S.; Qin, D.; Manning, M.; Chen, Z.; Marquis, M.; Averyt, K.B.; Tignor, M.; and Miller, H.L.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1. 
  • IPCC AR4 WG2, 2007. Climate Change 2007: Impacts, Adaptation and Vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Parry, M.L.; Canziani, O.F.; Palutikof, J.P.; van der Linden, P.J.; and Hanson, C.E.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88010-7. 
  • IPCC AR4 WG3, 2007. Climate Change 2007: Mitigation. Contribution of Working Group III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Metz, B.; Davidson, O.R.; Bosch, P.R.; Dave, R.; and Meyer, L.A.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88011-4. 
  • IPCC TAR SYR, 2001. Climate Change 2001: Synthesis Report. A Contribution of Working Groups I, II, and III to the Third Assessment Report of the Integovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Watson, R. T.; and the Core Writing Team. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80770-0. 
  • IPCC TAR WG1, 2001. Climate Change 2001: The Scientific Basis - Contribution of Working Group I to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Ding, Y.; Griggs, D.J.; Noguer, M.; van der Linden, P.J.; Dai, X.; Maskell, K.; and Johnson, C.A.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80767-0. 
  • IPCC TAR WG2, 2001. Climate Change 2001: Impacts, Adaptation and Vulnerability - Contribution of Working Group II to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání McCarthy, J. J.; Canziani, O. F.; Leary, N. A.; Dokken, D. J.; and White, K. S.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80768-9. 
  • IPCC TAR WG3, 2001. Climate Change 2001: Mitigation - Contribution of Working Group III to the IPCC Third Assessment Report [online]. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80769-7. 
  • IPCC SRES, 2000. Special Report on Emissions Scenarios: A special report of Working Group III of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Nakićenović, N., and Swart, R.. Cambridge University Press, 2000 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80081-1. 
  • IPCC SAR SYR, 1996. IPCC Second Assessment Climate Change 1995 A Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SAR WG1, 1996. Climate Change 1995: The Science of Climate Change - Contribution of Working Group I to the IPCC Second Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56433-6. 
  • IPCC SAR WG2, 1996. Climate change 1995 Impacts, Adaptations and Mitigation of Climate Change: Scientific-Technical Analyses ; Contribution of Working Group II to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56431-X. 
  • IPCC SAR WG3, 1996. Climate Change 1995 - Economic and Social Dimensions of Climate Change Contribution of Working Group III to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Bruce, J.P.; Lee, H.; and Haites, E.F.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. (Contribution of Working Group III (WG3) to the Second Assessment Report (SAR) of the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC)). Dostupné online. ISBN 0-521-56051-9. 
  • IPCC FAR SYR, 1990. IPCC First Assessment Report Overview and Policymaker Summaries and 1992 IPCC Supplement [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG1, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group I [online]. Příprava vydání J.T. Houghton, G.J. Jenkins and J.J. Ephraums. Cambridge University Press, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG2, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group II [online]. Příprava vydání W.J. McG. Tegart, G.W. Sheldon and D.C. Griffiths. Australian Government Publishing Service, Camberra, Australia, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC FAR WG3, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group III [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 

Související články

Literatura

Česky:

  • MEZIVLÁDNI PANEL PRO ZMĚNU KLIMATU. Fyzikální základy. Příspěvek Pracovní skupiny I k Páté hodnoticí zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Shrnutí pro politické představitele. [online]. Ministerstvo životního prostředí/IPCC, 2013-11-27 [cit. 2016-09-18]. Dostupné online. 
  • Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3. 
  • Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Příprava vydání Martin Braniš, Iva Hůnová. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1. 
  • GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7. 
  • HOUGHTON, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2. 
  • KADRNOŽKA, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. 1. vyd. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4. 
  • KALVOVÁ, Jaroslava; MOLDAN, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzira Karlova, 1996. 161 s. ISBN 80-7184-315-6. 
  • KOPÁČEK, Jaroslav; BEDNÁŘ, Jan. Jak vzniká počasí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 226, [16] s. obr. příl. s. ISBN 80-246-1002-7. 
  • KUTÍLEK, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7363-183-3. 
  • MAREK, Michal V., a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 253 s. ISBN 978-80-200-1876-2, ISBN 978-80-904351-1-7. 
  • METELKA, Ladislav; TOLASZ, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87076-13-2. 
  • MCKIBBEN, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. 1. vyd. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8. 
  • MOLDAN, Bedřich. Podmaněná planeta. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6. 
  • NÁTR, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO2?. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 142 s. ISBN 80-200-1362-8. 
  • NOVÁČEK, Pavel; HUBA, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6. 
  • TORALF, Staud; REIMER, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9. 
  • SVOBODA, Jiří; VAŠKŮ, Zdeněk; CÍLEK, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7. 
  • VYSOUDIL, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 281 s. ISBN 80-244-1455-4. 

Anglicky:

  • Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Technical Summary. Geneva: IPCC, 2014. 84 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Technická zpráva. 
  • Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Geneva: IPCC, 2014. 1552 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Fyzikální základy. Plný text zprávy. 
  • Atlas of Mortality and Economic Losses from Weather, Climate and Water Extremes (1970–2012). Geneva: World Meteorological Organization (WMO), 2014. 48 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-04-21. ISBN 978-92-63-11123-4. (anglicky) Atlas mortality a ekonomických ztrát, způsobených počasím, klimatickým a vodními extrémy v letech 1970–2012, oficiální publikace Světové zdravotnické organizace. 

Externí odkazy

Oficiální instituce:

  • Klimatický panel OSN/IPCC — Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Opatření v oblasti klimatu. Opatření v oblasti klimatu - European Commission [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  • MŽP ČR. Oficiální stránky Ministerstva životního prostředí ke změně klimatu] (garant problematiky za ČR, meziresortní koordinátor). www.mzp.cz [online]. 2008-08-11 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  • Zmírnění změny klimatu. European Environment Agency [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  • Global Warming. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2010-06-03 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CzechGlobe | Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.. www.czechglobe.cz [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
  • NOAA Status Alert - měscíční klimatické zprávy NOAA pro USA a celosvětové. governmentshutdown.noaa.gov [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate and Weather - Expert Reports - Division on Earth and Life Studies - repository zpráv Národních akademií USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-02. (anglicky) 
  • Nature Climate Change - časopis Nature, sekce Klimatická změna. Nature Climate Change [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate Guide - Klimatický průvodce anglické meteorologické služby. Met Office [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • EdGCM - simulátor klimatické změny [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-23. (anglicky) 

Populární stránky k problematice globálního oteplování:

  • Fakta o klimatu. Fakta o klimatu [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-13. 
  • Global Warming and Climate Change skepticism examined - stránky vysvětlující různé problémy globálního oteplování a také objasňující většinu odlišných názorů na něj - částečně i v češtině. Skeptical Science [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Globální klimatický rozvrat - elektronická knihovna dokumentů v češtině. amper.ped.muni.cz [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. 
  • RealClimate - stránky M. Manna. RealClimate [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Informace pro laiky:

  • Weather and Climate Basics -stránky Národního centra pro atmosférický výzkum (NCAR). www.eo.ucar.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Center for Climate and Energy Solutions - Základní informace ke globálnímu oteplování] stránky Centra pro klima a energetická řešení (C2ES) [online]. 2014-03-13 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • America's Climate Choices (2011) : Division on Earth and Life Studies - stránky Národních akademii věd USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Climate Change (main) - The Encyclopedia of Earth - Články o změně klimatu - stránky na Encyklopedii Země. editors.eol.org [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
Globální oteplování a změna klimatu
Přehled
Příčiny
Přehled
Zdroje
Historie
Účinky a problémy
Fyzikální
Flóra a fauna
Společnost
Zmírňování změny klimatu
Ekonomie a finance
Energie
Uchovávání a posilování propadů uhlíku
Společnost a adaptace
Společnost
Adaptace
Komunikace
Mezinárodní dohody
Pozadí a teorie
Měření
Teorie
Výzkum a modelování
Kategorie:Klimatické změny

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Globální_oteplování&oldid=20724229“