Filozofie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 7. 11. 2022, 16:22

Rafael Santi: *Hérakleitos z Efesu*. Detail z fresky „Athénská škola“ ve Vatikánu (1510).

Filozofie, ve stylově příznakové podobě také filosofie (z řeckého φιλοσοφία, philosophia, „láska k moudrosti“) je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka.^[1]^[2]^[3] Tyto otázky jsou často předkládány jako problémy, které je třeba studovat nebo řešit.^[4]^[5] Některé prameny tvrdí, že termín pochází od Pythagora (asi 570 - asi 495 př. n. l.);^[6] jiné tuto verzi zpochybňují^[7]^[8] a tvrdí, že pythagorejci se pouze přihlásili k užívání již existujícího termínu.^[9] Mezi filozofické metody patří kladení otázek, kritická diskuse, racionální argumentace a systematická prezentace.^[10]^{[pozn. 1]}

Historicky filozofie zahrnovala všechny soubory vědomostí a její praktik byl označován jako filozof. Od dob starořeckého filozofa Aristotela až do 19. století zahrnovala „přírodní filozofie“ astronomii, medicínu a fyziku.^[11] Například Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie z roku 1687 byly později klasifikovány jako kniha o fyzice. V 19. století vedl růst moderních výzkumných univerzit k profesionalizaci a specializaci akademické filozofie a dalších oborů,^[12]^[13] od té doby se různé oblasti zkoumání, které byly tradičně součástí filozofie, staly samostatnými akademickými disciplínami, a to konkrétně společenskými vědami, jako je psychologie, sociologie, lingvistika a ekonomie.

Dnes mezi hlavní podobory akademické filozofie patří metafyzika, která se zabývá základní povahou existence a reality, epistemologie, která studuje povahu poznání a víry, etika, která se zabývá morálními hodnotami, a logika, která studuje pravidla odvozování, jež umožňují vyvozovat závěry z pravdivých premis.^[14]^[15] Mezi další významné podobory patří filozofie náboženství, filozofie vědy, politická filozofie, estetika, filozofie jazyka a filozofie mysli.

Definice

Panuje široká shoda na tom, že filozofie (ze starořeckého φίλος, phílos: „láska“; a σοφία, sophía: „moudrost“)^[16] se vyznačuje různými obecnými rysy: je formou racionálního zkoumání, usiluje o systematičnost a má tendenci kriticky reflektovat své vlastní metody a předpoklady.^[17]^[18]^[19] Přístupy, které jdou nad rámec těchto vágních charakteristik a podávají zajímavější či hlubší definici, jsou však obvykle rozporuplné.^[18]^[19] Často jsou přijímány pouze teoretiky náležejícími k určitému filozofickému směru a jsou revizionistické v tom smyslu, že mnohé předpokládané části filozofie by si nezasloužily název "filozofie", kdyby byly pravdivé. ^[20]^[21] Před novověkem se tento termín používal ve velmi širokém smyslu, který zahrnoval jednotlivé vědy, jako je fyzika nebo matematika, jako její dílčí disciplíny, ale současné užití je užší.^[19]^[22]^[23]

Některé přístupy tvrdí, že existuje soubor podstatných rysů, které jsou společné všem částem filozofie, zatímco jiné vidí pouze slabší příbuzenské podobnosti nebo tvrdí, že se jedná pouze o prázdný souhrnný pojem.^[24]^[21]^[25] Některé definice charakterizují filozofii ve vztahu k její metodě, jako je čisté uvažování. Jiné se zaměřují spíše na její téma, například jako studium největších zákonitostí světa jako celku nebo jako snahu odpovědět na velké otázky.^[21]^[26]^[27] Oba přístupy mají ten problém, že jsou obvykle buď příliš široké, protože zahrnují i nefilozofické disciplíny, nebo příliš úzké, protože vylučují některé filozofické podobory.^[21] Mnohé definice filozofie zdůrazňují její úzký vztah k vědě.^[19] V tomto smyslu je filozofie někdy chápána jako svébytná věda. Některé naturalistické přístupy například chápou filozofii jako empirickou, avšak velmi abstraktní vědu, která se namísto konkrétních pozorování zabývá velmi rozsáhlými empirickými zákonitostmi,^[21]^[28] někteří fenomenologové naopak charakterizují filozofii jako vědu o podstatách.^[20]^[29]^[30] Definice založené na vědě se obvykle potýkají s problémem, jak vysvětlit, proč filozofie ve své dlouhé historii nedosáhla takového pokroku, jaký je patrný u jiných věd.^[21]^[31]^[32] Tomuto problému se vyhýbají tím, že filozofii považují za nezralou či provizorní vědu, jejíž dílčí disciplíny přestávají být filozofií, jakmile se plně rozvinou.^[19]^[24]^[29] V tomto smyslu je filozofie porodní bábou věd.^[19]

Jiné definice se více zaměřují na kontrast mezi vědou a filozofií. Společným tématem mnoha takových definic je, že filozofie se zabývá významem, porozuměním nebo objasněním jazyka.^[26]^[21] Podle jednoho názoru je filozofie pojmovou analýzou, která zahrnuje hledání nutných a postačujících podmínek pro použití pojmů. ^[27]^[21]^[33] Jiný přístup definuje filozofii jako lingvistickou terapii, jejímž cílem je rozptýlit nedorozumění, k nimž jsou lidé náchylní kvůli matoucí struktuře přirozeného jazyka.^[20]^[19]^[34] Podle dalšího přístupu je hlavním úkolem filozofie vyjádřit předontologické chápání světa, které funguje jako podmínka možnosti zkušenosti.^[21]^[35]^[36]

Mnoho dalších definic filozofie nespadá jednoznačně do žádné z výše uvedených kategorií. Raný přístup, který lze nalézt již ve starověké řecké a římské filozofii, říká, že filozofie je duchovní praxe rozvíjení schopnosti uvažování,^[37]^[38] která je výrazem filozofovy lásky k moudrosti a jejímž cílem je zlepšit blaho člověka vedením přemýšlivého života.^[39] Úzce související přístup označuje za hlavní úkol filozofie rozvoj a artikulaci světonázoru, tj. vyjádřit, jak věci ve velkém měřítku spolu souvisejí a jaký praktický postoj bychom k nim měli zaujmout.^[21]^[17]^[40] Jiná definice charakterizuje filozofii jako myšlení o myšlení, aby zdůraznila její reflexivní povahu.^[21]^[27]

Filozofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou apod.), je filozofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filozofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filozofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filozofické myšlení má např.

vytvářet a používat pevné pojmy,
každé cizí tvrzení podrobit kritice,
každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu. Filozofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filozof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filozofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filozofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filozof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filozofii je Platón stále aktuální; britský filozof Whitehead dokonce napsal, že celá filozofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filozofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filozoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filozofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filozofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filozofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

Historický přehled

V obecném smyslu je filozofie spojována s moudrostí, intelektuální kulturou a hledáním poznání. V tomto smyslu si všechny kultury a gramotné společnosti kladou filozofické otázky, například "jak máme žít" a "jaká je povaha skutečnosti". Široké a nestranné pojetí filozofie tedy nachází rozumové tázání po takových otázkách, jako je realita, morálka a život, ve všech světových civilizacích.^[41]

Západní filozofie

Soubor:Aristoteles der Stagirit.jpg

Socha Aristotela (384-322 př. n. l.), významné osobnosti starořecké filozofie, v Aristotelově parku ve Stagiru

Západní filozofie je filozofická tradice západního světa, která sahá až k předsokratovským myslitelům působícím v Řecku 6. století (př. n. l.), jako byli Thalés z Milétu (asi 624 - asi 545 př. n. l.) a Pythagoras (asi 570 - asi 495 př. n. l.), kteří vyznávali "lásku k moudrosti" (latinsky philosophia)^[42] a byli také označováni jako "studenti přírody" (physiologoi).

Západní filozofii lze rozdělit do tří epoch:

Antická (řecko-římská).
Středověká filozofie (vztahující se ke křesťanskému evropskému myšlení).
Novověká filozofie (počínaje 17. stoletím).

Antická éra

Zatímco naše znalosti o antické éře začínají Thalésem z Milétu v 6. století př. n. l., o filozofech, kteří přišli před Sókratem (obecně známí jako předsókratici), je známo jen málo. V antickém období dominovaly řecké filozofické školy. Mezi nejvýznamnější z řeckých škol ovlivněných Sókratovým učením patřili Platón, který založil Platónskou akademii, a jeho žák Aristotelés, který založil peripatetickou školu.^[43] Mezi další antické filozofické tradice ovlivněné Sókratem patřily kynismus, kyreneismus, stoicismus a akademický skepticismus. Dvě další tradice ovlivnil Sókratův současník Démokritos: Pyrrhonismus a epikureismus. Mezi důležitá témata, kterými se Řekové zabývali, patřila metafyzika (s konkurenčními teoriemi, jako je atomismus a monismus), kosmologie, povaha dobře prožitého života (eudaimonia), možnost poznání a povaha rozumu (logos). S rozmachem Římské říše se o řecké filozofii stále více diskutovalo v latině, a to u Římanů, jako byli Cicero a Seneca.^[44]

Středověk

Středověká filozofie (5.-16. století) se odehrávala v období po pádu Západořímské říše a dominoval jí nástup křesťanství; odráží tedy židovsko-křesťanské teologické zájmy a zároveň si zachovává kontinuitu s řecko-římským myšlením. V tomto období se diskutovalo o problémech, jako je existence a povaha Boha, povaha víry a rozumu, metafyzika a problém zla. Mezi klíčové středověké myslitele patří svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Boëthius, Anselm a Roger Bacon. Filozofie byla pro tyto myslitele vnímána jako pomoc teologii (ancilla theologiae), a proto se snažili sladit svou filozofii s výkladem Bible. V tomto období se rozvinula scholastika, metoda kritiky textu, která se vyvinula na středověkých univerzitách a byla založena na pozorném čtení a disputacích o klíčových textech. V období renesance se zvýšil důraz na klasické řecko-římské myšlení a na silný humanismus.^[45]

Novověk

Raná novověká filozofie v západním světě začíná u myslitelů, jako byli Thomas Hobbes a René Descartes (1596-1650).^[46] Po vzniku přírodních věd se novověká filozofie zabývala rozvojem sekulárního a racionálního základu poznání a odkláněla se od tradičních autoritativních struktur, jako je náboženství, scholastika a církev. Mezi významné novověké filozofy patří Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Kant.

Filozofie 19. století (někdy nazývaná pozdně moderní filozofie) byla ovlivněna širším hnutím 18. století označovaným jako "osvícenství" a zahrnuje osobnosti jako Hegel, klíčovou postavu německého idealismu, Kierkegaard, který vytvořil základy existencialismu, Thomas Carlyle, představitel teorie velkého člověka, Nietzsche, známý odpůrce křesťanství, John Stuart Mill, který propagoval utilitarismus, Karl Marx, který vytvořil základy komunismu, a Američan William James. Ve 20. století došlo k rozkolu mezi analytickou a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickým směrům, jako je fenomenologie, existencialismus, logický pozitivismus, pragmatismus a lingvistický obrat.^[47]

Filozofie Blízkého východu

Předislámská filozofie

Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, lexikografii, věštění a právo.^[48] jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na sumerštině a akkadštině.^[49]

Raná mudroslovná literatura z oblasti Úrodného půlměsíce byla žánrem, který se snažil poučit lidi o etickém jednání, praktickém životě a ctnostech prostřednictvím příběhů a přísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt ("učení") a mají zásadní význam pro naše chápání staroegyptské filozofie. Nejznámějším z těchto textů jsou Ptahhotepovy maximy.^[50] Teologie a kosmologie byly ústředními tématy egyptského myšlení. Patrně nejstarší forma monoteistické teologie se objevila také v Egyptě, a to se vznikem amarnské teologie (neboli atenismu) panovníka Achnatona (14. století př. n. l.), podle níž bylo jediným bohem sluneční božstvo stvoření Atona. Egyptolog Jan Assmann to označil za "monoteistickou revoluci", ačkoli se opírala i o předchozí vývoj egyptského myšlení, zejména o "novou sluneční teologii" založenou kolem Amona-Re.^[51]^[52] Tento teologický vývoj ovlivnil i poamarnskou raménskou teologii, která si zachovala zaměření na jediné stvořitelské sluneční božstvo (i když bez přímého odmítání ostatních bohů, kteří jsou nyní považováni za projevy hlavního slunečního božstva). V tomto období se také rozvinula koncepce ba (duše) a jejího vztahu k bohu.^[52]

Židovská filozofie a křesťanská filozofie jsou nábožensko-filozofické tradice, které se vyvinuly jak na Blízkém východě, tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty (především Tanach) a monoteistické názory. Židovští myslitelé, jako byli geonimové z talmudských akademií v Babylónii a rabín Maimonides, se zabývali řeckou a islámskou filozofií. Pozdější židovská filozofie se dostala pod silný západní intelektuální vliv a zahrnuje díla Mosese Mendelssohna, který předznamenal haskalu (židovské osvícenství), židovský existencialismus a reformní judaismus.^[53]^[54]

Různé tradice gnosticismu, které byly ovlivněny řeckými i abrahámovskými proudy, vznikly kolem prvního století našeho letopočtu a kladly důraz na duchovní poznání (gnózi).^[55]

Předislámská íránská filozofie začíná dílem Zarathuštry, jednoho z prvních propagátorů monoteismu a také dualismu mezi dobrem a zlem.^[56] Tato dualistická kosmogonie ovlivnila pozdější íránský vývoj, jako je manicheismus, mazdakismus a zurvanismus.^[57]^[58]

Islámská filozofie

Islámská filozofie je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je většinou psáno v arabštině. Čerpá z islámského náboženství i z řecko-římské filozofie. Po muslimských výbojích se díky překladatelskému hnutí (od poloviny 8. do konce 10. století) stala díla řecké filozofie dostupná i v arabštině.^[59]

Raná islámská filozofie rozvíjela řecké filozofické tradice v nových inovativních směrech. Tato intelektuální činnost zahájila tzv. islámský zlatý věk. Dva hlavní proudy raného islámského myšlení jsou kalám, který se zaměřuje na islámskou teologii, a falsafa, která vycházela z aristotelismu a novoplatonismu. Aristotelovo dílo mělo velký vliv na filozofy, jako byli al-Kindí (9. století), Avicenna (980 - červen 1037) a Averroes (12. století). Jiní, jako například Al-Ghazálí, byli k metodám islámských aristoteliků velmi kritičtí a jejich metafyzické myšlenky považovali za kacířské. Islámští myslitelé jako Ibn al-Hajthám a al-Birúní rovněž rozvíjeli vědeckou metodu, experimentální medicínu, teorii optiky a právní filozofii. Ibn Chaldún byl vlivným myslitelem v oblasti filozofie dějin.

Islámské myšlení také hluboce ovlivnilo evropský intelektuální vývoj, zejména prostřednictvím Averroesových komentářů k Aristotelovi. Mongolské vpády a jejich zničení Bagdádu v roce 1258 jsou často považovány za konec Zlatého věku.^[60] Několik škol islámské filozofie se však rozvíjelo i po skončení Zlatého věku a patří k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie.

V 19. a 20. století se v arabském světě objevilo hnutí Nahda (doslova znamená "Probuzení"; známé také jako "arabská renesance"), které mělo značný vliv na současnou islámskou filozofii.

Východní filozofie

Indická filozofie

Indická filozofie (v sanskrtu: darśana, doslova "úhel pohledu", "perspektiva")^[63] označuje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na indickém subkontinentu. Indické filozofické tradice sdílejí různé klíčové pojmy a myšlenky, které jsou různými tradicemi různě definovány a přijímány či odmítány. Patří mezi ně pojmy jako dharma, karma, pramáth, dukkha, sansára a mókša.^[64]^[65]

Jedny z nejstarších dochovaných indických filozofických textů jsou upanišady z pozdního védského období (1000-500 př. n. l.), které jsou považovány za uchovatele myšlenek bráhmanismu. Indické filozofické tradice se běžně seskupují podle vztahu k védám a myšlenkám v nich obsažených. Džinismus a buddhismus vznikly na konci védského období, zatímco různé tradice sdružené pod hinduismem většinou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice buď na ortodoxní (āstika), nebo heterodoxní (nāstika) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsažených teorií o bráhmanu a átmanu.^[66]^[67]

Školy, které se hlásí k myšlenkám upanišad, takzvané "ortodoxní" nebo "hinduistické" tradice, se často dělí na šest daršan neboli filozofií: Sánkhja, Jóga, Njája, Vaišéšika, Mimámsa a Védánta.^[68]

Učení véd a upanišad bylo těmito šesti školami hinduistické filozofie vykládáno různě, s různou mírou překrývání. Podle Čadhy (2015) představují "soubor filozofických názorů, které mají společné textové spojení"^[69] a zároveň odrážejí toleranci k různým filozofickým výkladům v rámci hinduismu, přičemž sdílejí stejný základ.^{[pozn. 2]}

Hinduističtí filozofové šesti ortodoxních škol rozvíjeli systémy epistemologie (pramana) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie (guṇa), hermeneutika a soteriologie v rámci védského poznání, přičemž předkládali různorodý soubor interpretací.^[70]^[71]^[72]^[73] Obecně pojmenovaných šest ortodoxních škol představovalo konkurenční filozofické tradice toho, co bylo nazýváno "hinduistickou syntézou" klasického hinduismu.^[74]^[75]^[76]

Existují také další myšlenkové školy, které jsou často považovány za "hinduistické", i když ne nutně ortodoxní (protože mohou přijímat jako normativní různá písma, např. šajvistické agamy a tantry), patří k nim různé školy šivaismu, např. pašupati, šivaistická siddhanta, neduální tantrický šavismus (tj. Trika, Kaula atd.).^[77]

"Hinduistické" a "ortodoxní" tradice jsou často stavěny do protikladu k "neortodoxním" tradicím (nāstika, doslova "ti, kteří odmítají"), ačkoli toto označení nepoužívají samotné "neortodoxní" školy. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a často odmítají hlavní pojmy a myšlenky, které jsou široce přijímány ortodoxními školami (např. Átman, Brahman a Íšvara).^[78] Mezi tyto neortodoxní školy patří džinismus (přijímá átman, ale odmítá Íšvaru, Védy a Brahmy), buddhismus (odmítá všechny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy), čárváka (materialisté, kteří odmítají i znovuzrození a karmu) a ádžívika (známá svým učením o osudu).^[78]^[79]^[80]^[81]^[82]^{[pozn. 3]}^[83]^[84]

Džinistická filozofie je jednou z pouhých dvou přežívajících "neortodoxních" tradic (spolu s buddhismem). Obecně přijímá koncept trvalé duše (dživa) jako jedné z pěti astik (věčné, nekonečné kategorie, které tvoří podstatu existence). Další čtyři jsou dhárma, adharma, ākāśa ("prostor") a pudgala ("hmota"). Podle džinistického myšlení je veškerá existence cyklická, věčná a nestvořená.^[85]^[86]

Mezi nejdůležitější prvky džinistické filozofie patří džinistická teorie karmy, učení o nenásilí (ahinsá) a teorie "mnohostrannosti" neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstarším známým, nejobsáhlejším a nejautoritativnějším souhrnem džinistické filozofie.^[87]^[88]

Buddhistická filozofie

Mniši debatující v klášteře Sera v Tibetu, 2013. Podle Jana Westerhoffa představovaly "veřejné debaty nejdůležitější a nejviditelnější formy filozofické výměny" ve staroindickém intelektuálním životě^[89]^:s.13

Buddhistická filozofie začíná myšlením Gautamy Buddhy (asi mezi 6. a 4. stoletím př. n. l.) a je zachycena v raných buddhistických textech. Vznikla v indické oblasti Magadha a později se rozšířila do zbytku indického subkontinentu, východní Asie, Tibetu, střední Asie a jihovýchodní Asie. V těchto oblastech se buddhistické myšlení vyvinulo do různých filozofických tradic, které používaly různé jazyky (např. tibetštinu, čínštinu a pálijštinu). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem.

Dominantní buddhistické filozofické tradice ve východoasijských zemích vycházejí především z indického mahájánového buddhismu. V zemích jihovýchodní Asie, jako je Srí Lanka, Barma a Thajsko, převládá filozofie théravádské školy.

Protože neznalost pravé podstaty věcí je považována za jeden z kořenů utrpení (dukkha), zabývá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také třeba chápat v kontextu meditačních praktik, které mají přinést určité kognitivní změny.^[89]^:s.8 Klíčové inovativní koncepty zahrnují Čtyři ušlechtilé pravdy jako analýzu dukkhy, aničči (pomíjivosti) a anatta (ne-já).^{[pozn. 4]}^[90]

Po Buddhově smrti začaly různé skupiny systematizovat jeho hlavní učení a nakonec vytvořily ucelené filozofické systémy označované jako abhidharma.^[89]^:s.37 V návaznosti na abhidharmovské školy rozvinuli indičtí mahájánoví filozofové jako Nágardžuna a Vasubandhu teorie šúnjatá ("prázdnota všech jevů") a vijñapti-matra ("pouze zdání"), což je forma fenomenologie nebo transcendentálního idealismu. Dignágova škola pramany ("prostředky poznání") propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.

Ve starověké a středověké Indii existovala řada škol, podškol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickými školami v období 300 př. n. l. až 1000 n. l.:^[89]^:s.xxiv tradice mahásághiky (dnes již zaniklá), školy sthavíry (jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda) a školy mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jiných oblastech, například ve Střední Asii a Číně, kam je přinesli buddhističtí misionáři.

Po vymizení buddhismu z Indie se část těchto filozofických tradic dále rozvíjela v tibetské buddhistické tradici, východoasijské buddhistické tradici a théravádové buddhistické tradici.^[91]^[92]

Východoasijská filozofie

Socha neokonfuciánského učence Ču Si v *Akademii Bílé jelení jeskyně* v pohoří Lu-šan.

Východoasijské filozofické myšlení začalo ve starověké Číně a čínská filozofie začíná za dynastie Západní Ču a v následujících obdobích po jejím pádu, kdy vzkvétalo "sto myšlenkových škol" (6. století až 221 př. n. l.)^[93]^[94] Toto období se vyznačovalo významným intelektuálním a kulturním rozvojem a došlo v něm ke vzniku hlavních čínských filozofických škol, jako je konfucianismus (známý také jako ruismus), legismus a taoismus, a také mnoha dalších méně vlivných škol, jako je mohismus a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické teorie, jako je tao, jin a jang, ren a li.

Tyto myšlenkové směry se dále rozvíjely za vlády dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.) a Tchang (618-907 n. l.) a vytvořily nové filozofické směry, jako je Xuanxue (nazývaný také neotaoismus) a neokonfucianismus. Neokonfucianismus byl synkretickou filozofií, která zahrnovala myšlenky různých čínských filozofických tradic, včetně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus začal dominovat vzdělávacímu systému za dynastie Sung (960-1297) a jeho myšlenky sloužily jako filozofický základ císařských zkoušek pro učenou úřednickou třídu. Mezi nejvýznamnější neokonfuciánské myslitele patří tchangští učenci Chan Jü a Li Ao a sungští myslitelé Ču Tun-i (1017-1073) a Ču Si ( 1130-1200). Ču Si sestavil konfuciánský kánon, který se skládá ze Čtyř knih (Velké učení, Cesta středu, Konfuciovy Hovory a Meng-c’). Mingský učenec Wang Jang-ming (1472-1529) je rovněž pozdějším, ale významným filozofem této tradice.

Buddhismus se do Číny začal dostávat za dynastie Chan postupným šířením po Hedvábné stezce^[95] a díky domácím vlivům se vyvinuly odlišné čínské formy (např. čchan/zen), které se rozšířily po celé východoasijské kulturní sféře.

Čínská kultura měla velký vliv na tradice ostatních východoasijských států a její filozofie přímo ovlivnila korejskou, vietnamskou a japonskou filozofii.^[96] Za pozdějších čínských dynastií, jako byla dynastie Ming (1368-1644), a také za korejské dynastie Čoson (1392-1897) se dominantní myšlenkovou školou stal obrozený neokonfucianismus vedený mysliteli, jako byl Wang Jang-ming (1472-1529), který byl podporován císařským státem. V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn také šógunát Tokugawa (1603-1867).^[97] Konfucianismus dodnes ovlivňuje myšlenky a světonázor národů čínské kulturní sféry.

V novověku do něj čínští myslitelé začlenili myšlenky západní filozofie. Čínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem Mao Ce-tunga, zatímco čínský pragmatismus se rozvíjel za Chu Š’. Ve 20. století se také začaly znovu prosazovat staré tradiční filozofie. Například nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Xiong Shili, se stalo poměrně vlivným. Podobně humanistický buddhismus je nedávným modernistickým buddhistickým hnutím.

Moderní japonské myšlení se mezitím rozvíjelo pod silnými západními vlivy, jako bylo studium západních věd (Rangaku) a modernistická intelektuální společnost Mejrokuša, která čerpala z evropského osvícenského myšlení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dalším proudem v moderní japonské filozofii byla tradice "národních studií" (Kokugaku). Tento intelektuální směr se snažil studovat a propagovat staré japonské myšlení a kulturu. Myslitelé Kokugaku, jako byl Motoori Norinaga, se snažili o návrat k čisté japonské tradici, kterou nazývali šintoismus a kterou považovali za neposkvrněnou cizími prvky.

Během 20. století se ze západní fenomenologie a středověké japonské buddhistické filozofie, například Dógenovy, vyvinula Kjótská škola, vlivná a jedinečná japonská filozofická škola.

Africká filozofie

Soubor:Zera Yacob.jpg

Obraz Zera Yacoba z knihy Clauda Sumnera Klasická etiopská filozofie

Africká filozofie je filozofie vytvořená Afričany, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, myšlenky a témata, nebo filozofie, která používá odlišné africké filozofické metody. Moderní africké myšlení se zabývá etnofilozofií, tj. definováním samotného významu africké filozofie a jejích jedinečných charakteristik a toho, co znamená být Afričanem.^[98]

Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejímž příkladem je Zera Yacob. Dalším raným africkým filozofem byl Anton Wilhelm Amo (asi 1703-1759), který se stal uznávaným filozofem v Německu. Mezi výrazné africké filozofické myšlenky patří Ujamaa, bantuská idea "síly", Négritude, panafrikanismus a Ubuntu. Současné africké myšlení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je černošský existencialismus Afroameričanů. Někteří současní afričtí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, kritickou rasovou teorií, postkolonialismem a feminismem.

Domorodá americká filozofie

Domorodé americké filozofické myšlení se skládá z široké škály názorů a tradic různých amerických kultur. Mezi některými indiánskými komunitami ve Spojených státech amerických existuje víra v metafyzický princip zvaný "Velký duch" (siusky: wakan tanka; algonkinsky: gitche manitou). Dalším široce sdíleným pojmem byl pojem orenda ("duchovní síla"). Podle Whiteleyho (1998) je pro původní obyvatele Ameriky "mysl kriticky informována transcendentálními zkušenostmi (sny, vizemi atd.) i rozumem."^[99] Praktiky, které umožňují přístup k těmto transcendentálním zkušenostem, se označují jako šamanismus. Dalším rysem domorodého amerického světonázoru bylo rozšíření etiky na nelidská zvířata a rostliny.^[99]^[100]

V Mezoamerice byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazývaní tlamatini ("ti, kteří něco vědí")^[101] a její myšlenky se dochovaly v různých aztéckých kodexech a fragmentárních textech. Někteří z těchto filozofů jsou známí podle jména, například Nezahualcóyotl, Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli^[102]^[103]. Tito autoři byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v původním nahuatlu (aztéčtině).^[102]^[103]

Aztéčtí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zaměřovala na hledání tlamatiliztli ("poznání", "moudrost"), které bylo založeno na umírněnosti a rovnováze ve všech činech, jak je uvedeno v nahuatském přísloví "střední dobro je nezbytné".^[104] Nahuatský světonázor představoval koncept nejvyšší univerzální energie nebo síly zvané Ōmeteōtl ("Dvojí kosmická energie"), která hledala způsob, jak žít v rovnováze s neustále se měnícím, "kluzkým" světem. Teorii teotl lze považovat za určitou formu panteismu.^[104] Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika předpokládala, že teotl je "jediná, vitální, dynamická, oživující, věčně se generující a seberegenerující, jakož i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie či síla".^[103] Tato síla byla vnímána jako všeobjímající životní síla vesmíru a jako vesmír sám.^[103]

Vyobrazení Pachacutiho uctívajícího Intiho (boha Slunce) v Coricancha, ve druhé kronice Martína de Murúa ze 17. století. Pachacuti byl významný incký vládce, spisovatel a básník.

Také Incká říše měla elitní třídu filozofů-učitelů označovaných jako amawtakuna nebo amautas, kteří byli důležití v inckém vzdělávacím systému jako učitelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie.^[105]^[106] Mladí inčtí šlechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní škole Yacha-huasi v Cuzco, kde se také učili umění kipu.^[105] Incká filozofie (stejně jako širší kategorie andského myšlení) zastávala názor, že vesmír je oživován jedinou dynamickou životní silou (někdy označovanou jako camaquen nebo camac, ale také upani a amaya).^[107] Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, avšak protikladných sil.^[107] Tyto " komplementární protiklady" se nazývají yanantin a masintin. Jsou vyjádřeny jako různé polarity či duality (např. muž-žena, tma-světlo, život a smrt, nahoře a dole), které vzájemně přispívají k harmonickému celku, jímž je vesmír, prostřednictvím procesu reciprocity a vzájemné výměny zvaného ayni.^[108]^[107] Incký světonázor zahrnoval také víru v Boha stvořitele (virakoča) a reinkarnaci.^[106]

Rozdělení filozofie

Filozofické otázky lze rozdělit do různých oblastí. Tyto oblasti umožňují filozofům zaměřit se na soubor podobných témat a komunikovat s dalšími mysliteli, kteří se zajímají o stejné otázky.

Tato dělení nejsou vyčerpávající ani se vzájemně nevylučují. (Filozof se může specializovat na kantovskou epistemologii, platónskou estetiku nebo moderní politickou filozofii). Kromě toho se tato filozofická zkoumání někdy překrývají navzájem i s jinými druhy zkoumání, jako je věda, náboženství nebo matematika.^[109]

Epistemologie

Epistemologie je obor filozofie, který se zabývá poznáním..^[110] Epistemologové zkoumají domnělé zdroje poznání, včetně vnímání zkušenosti, rozumu, paměti a svědectví. Zkoumají také otázky týkající se povahy pravdy, víry, zdůvodnění a racionality.^[111]

Filozofický skepticismus, který zpochybňuje některá nebo všechna tvrzení o poznání, byl předmětem zájmu po celou dobu dějin filozofie. Vznikla již v předsokratovské filozofii a formalizovala se s Pyrrem, zakladatelem nejstarší západní školy filozofického skepticismu. Výrazně se objevuje v dílech novověkých filozofů Reného Descarta a Davida Huma a zůstává ústředním tématem současných epistemologických debat.^[111]

Jedna z nejvýznamnějších epistemologických debat se vede mezi empirismem a racionalismem.^[112] Empirismus klade důraz na pozorování prostřednictvím smyslové zkušenosti jako na zdroj poznání.^[112] Empirismus je spojován s poznáním a posteriori, které se získává na základě zkušenosti (např. vědecké poznání).^[112] Racionalismus klade důraz na rozum jako zdroj poznání,^[112] je spojován s apriorním poznáním, které je nezávislé na zkušenosti (např. logika a matematika).

Jedna z ústředních debat v současné epistemologii se vede o podmínkách, které jsou nutné k tomu, aby přesvědčení představovalo poznání, což může zahrnovat pravdivost a zdůvodnění. Tato debata byla do značné míry výsledkem pokusů o řešení Gettierova problému.^[111] Dalším častým předmětem současných debat je problém regrese, který se objevuje při snaze nabídnout důkaz nebo zdůvodnění nějakého přesvědčení, výroku nebo propozice. Problém spočívá v tom, že ať už je zdrojem zdůvodnění cokoli, musí být tento zdroj buď bez zdůvodnění (v takovém případě je třeba jej považovat za libovolný základ přesvědčení), nebo musí mít nějaké další zdůvodnění (v takovém případě musí být zdůvodnění buď výsledkem kruhového uvažování, jako v koherencionismu, nebo výsledkem nekonečného regresu, jako v infinitismu).^[111]

Estetika

Estetika je "kritická reflexe umění, kultury a přírody".^[113]^[114] Zabývá se povahou umění, krásou a vkusem, požitkem, emočními hodnotami, vnímáním a vytvářením a oceňováním krásy.^[115] Přesněji je definována jako studium smyslových nebo smyslově-emocionálních hodnot, někdy nazývaných soudy pocitu a vkusu.^[116] Jejími hlavními obory jsou teorie umění, literární teorie, filmová teorie a hudební teorie. Příkladem z teorie umění je rozeznání souboru principů, na nichž je založeno dílo určitého umělce nebo uměleckého směru, například kubistické estetiky.^[117]

Etika

"Utilitaristická doktrína říká, že štěstí je žádoucí, a to jediné, co je žádoucí jako cíl; všechny ostatní věci jsou žádoucí pouze jako prostředky k dosažení tohoto cíle." ~ John Stuart Mill, *Utilitarismus* (1863)

Etika, známá také jako morální filozofie, zkoumá, co je dobré a špatné chování, správné a špatné hodnoty a dobro a zlo. Její hlavní náplní je zkoumat, jak žít dobrý život, a určovat normy morálky. Zahrnuje také zkoumání, zda existuje nejlepší způsob života nebo univerzální morální norma, a pokud ano, jak se o ní dozvídáme. Hlavními obory etiky jsou normativní etika, metaetika a aplikovaná etika.^[118]

V etice existují tři hlavní názory na to, co je morální jednání:^[118]

Konsequencializmus, který posuzuje činy na základě jejich důsledků.^[119] Jedním z takových názorů je utilitarismus, který posuzuje činy na základě čistého štěstí (nebo potěšení) a/nebo nedostatku utrpení (nebo bolesti), které způsobují.
Deontologie, která posuzuje jednání na základě toho, zda je v souladu s morální povinností. Ve standardní podobě, kterou hájil Immanuel Kant, se deontologie zabývá tím, zda volba respektuje morální jednání druhých lidí bez ohledu na jeho důsledky.^[119]
Etika ctnosti, která posuzuje činy na základě morálního charakteru jednajícího a toho, zda odpovídají tomu, co by dělal ideálně ctnostný jednající.^[119]

Filozofie náboženství

Filozofie náboženství se zabývá otázkami, které se týkají náboženství a náboženských idejí, z filozoficky neutrální perspektivy (na rozdíl od teologie, která vychází z náboženského přesvědčení).^[120] Tradičně nebyly náboženské otázky považovány za samostatný obor oddělený od vlastní filozofie a myšlenka samostatného oboru vznikla až v 19. století.

Témata zahrnují existenci Boha, vztah mezi rozumem a vírou, otázky náboženské epistemologie, vztah mezi náboženstvím a vědou, způsob interpretace náboženských zkušeností, otázky možnosti posmrtného života, problém náboženského jazyka a existence duše a reakce na náboženský pluralismus a rozmanitost.

Filozofie vědy

Filozofie vědy zkoumá základy, metody, historii, důsledky a účel vědy. Mnoho jejích pododdělení odpovídá konkrétním vědním oborům. Například filozofie biologie se zabývá konkrétně metafyzickými, epistemologickými a etickými otázkami biomedicínských věd a věd o životě.

Logika

Logika je nauka o uvažování a argumentaci.

Deduktivní uvažování je takové, kdy z určitých předpokladů nevyhnutelně vyplývají závěry.^[121] K odvozování závěrů se používají pravidla odvozování, jako je modus ponens, jestliže platí "A" a "Jestliže A, pak B", pak musí být vyvozeno "B".

Protože zdravá argumentace je základním prvkem všech věd,^[122] společenských a humanitních věd, stala se logika formální vědou. Mezi dílčí obory patří matematická logika, filozofická logika, modální logika, počítačová logika a neklasické logiky. Hlavní otázkou ve filozofii matematiky je, zda jsou matematické entity objektivní a objevené, což se nazývá matematický realismus, nebo vymyšlené, což se nazývá matematický antirealismus.

Metafilozofie

Metafilozofie zkoumá cíle, hranice a metody filozofie. Diskutuje se o tom, zda je metafilozofie předmětem, který předchází filozofii,^[123] nebo zda je neodmyslitelnou součástí filozofie.^[124]

Metafyzika

Metafyzika se zabývá nejobecnějšími rysy skutečnosti, jako je existence, čas, předměty a jejich vlastnosti, celky a jejich části, události, procesy a příčiny a vztah mezi myslí a tělem.^[125] Metafyzika zahrnuje kosmologii, studium světa v jeho celistvosti, a ontologii, studium bytí, spolu s filozofií prostoru a času.

Hlavním předmětem diskuse je realismus, který tvrdí, že existují entity nezávislé na jejich mentálním vnímání, a idealismus, který tvrdí, že realita je mentálně konstruovaná nebo jinak nehmotná. Metafyzika se zabývá tématem identity. Podstata je soubor vlastností, které dělají objekt tím, čím v podstatě je, a bez nichž ztrácí svou identitu, zatímco náhoda je vlastnost, kterou objekt má a bez níž si může stále zachovat svou identitu. Partikulární objekty jsou objekty, o nichž se říká, že existují v prostoru a čase, na rozdíl od abstraktních objektů, jako jsou čísla, a univerzálií, což jsou vlastnosti, které má více partikulárních objektů, například červenost nebo pohlaví. Typ existence univerzálií a abstraktních objektů, pokud vůbec existuje, je předmětem diskuse.

Mysl a jazyk

Filozofie jazyka zkoumá povahu, původ a používání jazyka. Filozofie mysli zkoumá povahu mysli a její vztah k tělu, což je typické pro spory mezi materialismem a dualismem. V posledních letech se tento obor propojil s kognitivní vědou.

Politická filozofie

Politická filozofie je studium státní moci a vztahu jednotlivců (nebo rodin a rodů) ke společenstvím včetně státu. Zahrnuje otázky spravedlnosti, práva, vlastnictví a práv a povinností občanů. Politická filozofie, etika a estetika jsou tradičně propojené předměty pod obecným označením teorie hodnoty, neboť zahrnují normativní nebo hodnotící aspekt.^[126]

Ostatní oblasti

Ve třináctém oddíle svých Životů a názorů významných filozofů, v nejstarších dochovaných dějinách filozofie (3. století), Diogenes Laertius předkládá třídílné rozdělení starořeckého filozofického bádání:^[127]

Přírodní filozofie (tj. fyzika, z řeckého ta physika, dosl. "věci, které mají co do činění s fysis [přírodou]") byla nauka o stavbě a procesech přeměny ve fyzikálním světě.^[128]
Morální filozofie (tj. etika, od êthika, "vztahující se k charakteru, vlastnostem, mravům") byla nauka o dobru, dobru a zlu, spravedlnosti a ctnosti.^[129]
Metafyzická filozofie (tj. logika, od logikós, "z rozumu nebo řeči") se zabývala existencí, příčinou, Bohem, logikou, formami a dalšími abstraktními předměty. (meta ta physika, "po fyzice")

Pyrrhonský filozof Sextus Empiricus ve svém díle Proti logikům podrobně popsal rozmanitost způsobů, jakými starověcí řečtí filozofové dělili filozofii, a poznamenal, že na tomto třídílném dělení se shodli Platón, Aristoteles, Xenokrates a stoikové.^[130] Toto třídílné dělení dodržoval i filozof akademické skepse Cicero.^[131]

Toto rozdělení není zastaralé, ale změnilo se: přírodní filozofie se rozdělila na různé přírodní vědy, zejména fyziku, astronomii, chemii, biologii a kosmologii; z morální filozofie se zrodily společenské vědy, přičemž stále zahrnuje teorii hodnoty (např. etiku, estetiku, politickou filozofii atd.); a metafyzická filozofie ustoupila formálním vědám, jako je logika, matematika a filozofie vědy, přičemž stále zahrnuje epistemologii, kosmologii atd. Například Newtonovo dílo Matematické principy přírodní filosofie (1687), od té doby klasifikované jako kniha o fyzice, používá termín přírodní filozofie, jak byl chápán v té době, a tedy zahrnují disciplíny, jako je astronomie, medicína a fyzika, které se později začaly pojit s přírodními vědami.^[132]

Další disciplíny

dějiny filozofie – o filozofech, filozofických školách a směrech minulosti;
filozofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti;
filozofie dějin – o dějinných procesech a tendencích, o jejich smyslu;
filozofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství;
filozofie matematiky – o předpokladech, základech a důsledcích matematiky;

Hlavní filozofické pozice

atomismus vs. holismus
monismus vs. dualismus a pluralismus
materialismus vs. idealismus
empirismus vs. racionalismus vs. iracionalismus
nominalismus vs. realismus
antropocentrismus vs. biocentrismus

Filozofové o filozofii

Myšlenky velkých filozofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filozofii charakterizovali takto:

„Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filozofie než tento.“ Platón^[133]

„Údiv vedl lidi k filozofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés^[134]

„Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filozofii.“ Aristotelés^[135]

„Filozofie je péče (starost) o duši.“ Cicero^[136]

„Studium filozofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomáš Akvinský^[137]

„Žít a nefilozofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes^[138]

Immanuel Kant vymezil úlohu filozofie třemi otázkami: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?“,^[139] které lze shrnout do jediné: „Co je člověk?“

„Úkolem filozofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel^[140]

„Filozofové svět dosud jen různě vykládali, teď jde o to jej změnit.“ Karl Marx, These o Feuerbachovi 11.

„Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filozofie.“ Friedrich Nietzsche^[141]

„Velká filozofie není filozofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy^[142]

„Filozofie není nauka, nýbrž činnost. Filozofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein^[143]

Odkazy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philosophy na anglické Wikipedii.

Poznámky

↑ Quinton, Anthony. 1995. "The Ethics of Philosophical Practice." s. 666 v The Oxford Companion to Philosophy, editor Ted Honderich. New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-866132-0. "Filozofie je racionálně kritické myšlení více či méně systematického druhu o obecné povaze světa (metafyzika neboli teorie existence), o oprávněnosti víry (epistemologie neboli teorie poznání) a o životním chování (etika neboli teorie hodnot). Každý ze tří prvků tohoto výčtu má svůj nefilozofický protějšek, od něhož se odlišuje explicitně racionálním a kritickým způsobem postupu a systematičností. Každý člověk má nějakou obecnou představu o povaze světa, v němž žije, a o svém místě v něm. Metafyzika nahrazuje neargumentované předpoklady obsažené v takové představě racionálním a organizovaným souborem přesvědčení o světě jako celku. Každý člověk má příležitost pochybovat a zpochybňovat přesvědčení, ať už svá vlastní, nebo přesvědčení druhých, s větším či menším úspěchem a bez jakékoli teorie toho, co dělá. Epistemologie se snaží pomocí argumentů objasnit pravidla správného utváření přesvědčení. Každý řídí své jednání tím, že je směřuje k žádoucím nebo ceněným cílům. Etika neboli morální filosofie ve svém nejširším smyslu usiluje o to, aby racionálně systematickou formou formulovala příslušná pravidla či principy." (s. 666).
↑ Sharma. A Hindu Perspective on the Philosophy of Religion. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2020. ISBN 978-1-349-20797-8. „ Postoj k existenci Boha se v hinduistické náboženské tradici liší. To nemusí být zcela neočekávané vzhledem k toleranci k názorové rozmanitosti, kterou je tato tradice známá. Ze šesti ortodoxních systémů hinduistické filosofie se tedy pouze tři zabývají touto otázkou dosti podrobně. Jedná se o myšlenkové směry známé jako njája, jóga a teistické formy védánty.“ (str. 1-2).
↑ Wynne, Alexander. 2011. "The ātman and its negation." Journal of the International Association of Buddhist Studies 33(1–2):103–05. "Popírání toho, že člověk má "já" nebo "duši", je pravděpodobně nejznámějším buddhistickým učením. Je jistě jeho nejvýraznější, jak zdůraznil Gunapala Piyasena Malalasekera: "Ve svém popírání jakékoli skutečné trvalé duše nebo Já stojí buddhismus osamoceně." V tomto případě se jedná o popírání duše nebo Já. Podobný moderní sinhálský pohled vyjádřil Walpola Rahula: "Buddhismus je v dějinách lidského myšlení jedinečný v tom, že popírá existenci takové Duše, Já nebo Átmana. Učení o "žádném Já" nebo "žádné duši" (v sánskrtu: anātman; v páli: anattan) je obzvláště pozoruhodné pro své široké přijetí a historickou trvanlivost. Bylo to standardní přesvědčení prakticky všech starověkých škol indického buddhismu (významnou výjimkou jsou pudgalávádinové) a přetrvalo beze změny až do moderní doby..... [O]ba názory se odrážejí v moderním théravádinském pohledu Mahási Sayadawa, že "neexistuje žádná osoba ani duše", a v moderním mahájánovém pohledu čtrnáctého dalajlamy, že "[B]udha učil, že ... naše víra v nezávislé já je hlavní příčinou veškerého utrpení".
↑ Gombrich, Richard. Theravada Buddhism. [s.l.]: Routledge, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-16. ISBN 978-1-134-90352-8. "Veškerá fenomenální existence [v buddhismu] má tři vzájemně propojené charakteristiky: pomíjivost, utrpení a nedostatek duše či podstaty." (s. 47).

Reference

↑ philosophy | Definition, Systems, Fields, Schools, & Biographies | Britannica [online]. [cit. 2022-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 February 2021. (anglicky)
↑ Philosophy [online]. University of Oxford Press, 2020 [cit. 2019-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2019.
↑ SELLARS, Wilfrid. Empiricism and the Philosophy of Mind. [s.l.]: Routledge and Kegan Paul Ltd., 1963. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2019. S. 1, 40.
↑ CHALMERS, David J. Facing up to the problem of consciousness. Journal of Consciousness Studies. 1995, s. 200, 219. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2019.
↑ HENDERSON, Leah. The problem of induction. Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2019.
↑ CAMERON, Alister. The Pythagorean Background of the theory of Recollection. [s.l.]: George Banta Publishing Company, 1938.
↑ Jaeger, W. 'On the Origin and Cycle of the Philosophic Ideal of Life.' First published in Sitzungsberichte der preussischen Akademie der Wissenschaften, philosophisch-historishce Klasse, 1928; Eng. Translation in Jaeger's Aristotle, 2nd Ed. Oxford, 1948, 426-61
↑ Festugiere, A.J. 'Les Trios Vies', Acta Congressus Madvigiani, vol. 2, Copenhagen, 1958, 131-78
↑ GUTHRIE, W. K. C. A history of Greek philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 1962–1981. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2022. ISBN 978-0-521-05160-6. OCLC 22488892 S. 165–166.
↑ ADLER, Mortimer J. How to Think About the Great Ideas: From the Great Books of Western Civilization. Chicago, Ill.: Open Court, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8126-9412-3.
↑ LINDBERG, David C. The beginnings of western science : the European scientific tradition in philosophical, religious, and institutional context, prehistory to A.D. 1450. 2. vyd. Chicago: University of Chicago Press xvi, 488 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-48205-7, ISBN 0-226-48205-7. OCLC 156874785 S. 3.
↑ SHAPIN, Steven. The Scientific Revolution. 1st. vyd. [s.l.]: University Of Chicago Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-226-75021-7.
↑ BRIGGLE, Robert; FRODEMAN, Adam. When Philosophy Lost Its Way | The Opinionator [online]. 11 January 2016 [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 March 2020.
↑ Metaphysics [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2020.
↑ Epistemology [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2020.
↑ philosophy | Etymology, origin and meaning of philosophy by etymonline. www.etymonline.com [online]. [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b AUDI, Robert. Macmillan Encyclopedia of Philosophy, 2nd Edition. [s.l.]: Macmillan, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. Kapitola Philosophy.
↑ ^a ^b HONDERICH, Ted. The Oxford Companion to Philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2021. Kapitola Philosophy.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g SANDKÜHLER, Hans Jörg. Enzyklopädie Philosophie. [s.l.]: Meiner, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2022. Kapitola Philosophiebegriffe.
↑ ^a ^b ^c JOLL, Nicholas. Metaphilosophy [online]. [cit. 2022-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 May 2019.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k OVERGAARD, Søren; GILBERT, Paul; BURWOOD, Stephen. An Introduction to Metaphilosophy. [s.l.]: Cambridge University Press, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. ISBN 978-0-521-19341-2. Kapitola What is philosophy?, s. 17–44.
↑ philosophy [online]. [cit. 2022-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 September 2017. (anglicky)
↑ BAGGINI, Julian; KRAUSS, Lawrence. Philosophy v science: which can answer the big questions of life? [online]. 8 September 2012 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. (anglicky)
↑ ^a ^b MITTELSTRASS, Jürgen. Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie. [s.l.]: Metzler, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2021. Kapitola Philosophie.
↑ QUINE, Willard Van Orman. Quine in Dialogue. [s.l.]: Harvard University Press, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-0-674-03083-1. Kapitola 41. A Letter to Mr. Ostermann. (anglicky)
↑ ^a ^b RESCHER, Nicholas. On the Nature of Philosophy and Other Philosophical Essays. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2 May 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-3-11-032020-6. Kapitola 1. The Nature of Philosophy. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c NUTTALL, Jon. An Introduction to Philosophy. [s.l.]: John Wiley & Sons, 3 July 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-0-7456-6807-9. Kapitola 1. The Nature of Philosophy. (anglicky)
↑ HYLTON, Peter; KEMP, Gary. Willard Van Orman Quine: 3. The Analytic-Synthetic Distinction and the Argument Against Logical Empiricism [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2022-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2021.
↑ ^a ^b GELAN, Victor Eugen. The Subject(s) of Phenomenology: Rereading Husserl. [s.l.]: Springer International Publishing, 2020. (Contributions to Phenomenology; sv. 108). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2022. ISBN 978-3-030-29357-4. DOI 10.1007/978-3-030-29357-4_6. S2CID 213082313. Kapitola Husserl's Idea of Rigorous Science and Its Relevance for the Human and Social Sciences, s. 97–105. (anglicky)
↑ INGARDEN, Roman. On the Motives which led Husserl to Transcendental Idealism. [s.l.]: Springer Netherlands, 1975. (Phaenomenologica; sv. 64). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-94-010-1689-6. DOI 10.1007/978-94-010-1689-6_3. Kapitola The Concept of Philosophy as Rigorous Science, s. 8–11. (anglicky)
↑ CHALMERS, David J. Why Isn't There More Progress in Philosophy?. Philosophy. 2015, s. 3–31. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. DOI 10.1017/s0031819114000436. S2CID 170974260.
↑ DELLSÉN, Finnur; LAWLER, Insa; NORTON, James. Thinking about Progress: From Science to Philosophy. Noûs. 29 June 2021, s. nous.12383. DOI 10.1111/nous.12383. S2CID 235967433.
↑ SHAFFER, MICHAEL J. The Problem of Necessary and Sufficient Conditions and Conceptual Analysis. Metaphilosophy. 2015, s. 555–563. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISSN 0026-1068. DOI 10.1111/meta.12158. JSTOR 26602327. S2CID 148551744.
↑ BILETZKI, Anat; MATAR, Anat. Ludwig Wittgenstein: 3.7 The Nature of Philosophy [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2021 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 September 2018.
↑ PICHÉ, Claude. Transcendental Inquiry: Its History, Methods and Critiques. [s.l.]: Springer International Publishing, 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-3-319-40715-9. DOI 10.1007/978-3-319-40715-9_1. Kapitola Kant on the "Conditions of the Possibility" of Experience, s. 1–20. (anglicky)
↑ WHEELER, Michael. Martin Heidegger [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 February 2022.
↑ BANICKI, Konrad. Philosophy as Therapy: Towards a Conceptual Model. Philosophical Papers. 2014, s. 7–31. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. DOI 10.1080/05568641.2014.901692. S2CID 144901869.
↑ HADOT, Pierre. Philosophy as a Way of Life: Spiritual Exercises From Socrates to Foucault. [s.l.]: Blackwell, 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. Kapitola 11. Philosophy as a Way of Life.
↑ GRIMM, Stephen R.; COHOE, Caleb. What is philosophy as a way of life? Why philosophy as a way of life?. European Journal of Philosophy. 2021, s. 236–251. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISSN 1468-0378. DOI 10.1111/ejop.12562. S2CID 225504495. (anglicky)
↑ MCIVOR, David W. International Encyclopedia of the Social Sciences. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2022. Kapitola Weltanschauung.
↑ The Oxford Handbook of World Philosophy. Redakce Garfield Jay L. [s.l.]: Oxford University Press, 2011-06-09. ISBN 9780195328998. DOI 10.1093/oxfordhb/9780195328998.001.0001. Kapitola Introduction.
↑ HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich; BROWN, Robert F. Lectures on the History of Philosophy: Greek philosophy. [s.l.]: Clarendon Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-19-927906-7. S. 33.
↑ WHITEHEAD, Alfred North. Process and Reality. [s.l.]: Simon and Schuster, 2010-05-11. Dostupné online. ISBN 978-1-4391-1836-8. S. 39. (anglicky)
↑ KENNY, Anthony. Ancient Philosophy: A New History of Western Philosophy. [s.l.]: OUP Oxford, 2004-06-17. Dostupné online. ISBN 978-0-19-162252-6. (anglicky)
↑ KENNY, Anthony. Medieval Philosophy: A New History of Western Philosophy, Volume 2. [s.l.]: OUP Oxford, 2007-05-31. Dostupné online. ISBN 978-0-19-162253-3. (anglicky)
↑ Collinson, Diane. Fifty Major Philosophers, A Reference Guide. [s.l.]: [s.n.] S. 125.
↑ KENNY, Anthony. The Rise of Modern Philosophy: A New History of Western Philosophy, Volume 3. [s.l.]: OUP Oxford, 2006-06-29. Dostupné online. ISBN 978-0-19-875277-6. (anglicky)
↑ Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), pp. vii-viii, 187-188. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184
↑ Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), p. 218. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184
↑ Lichtheim, Miriam. "Ancient Egyptian Literature, Volume II: The New Kingdom", pp. 61 ff. University of California Press, 1976, ISBN 0-520-03615-8
↑ Najovits, Simson (2004). Egypt, the Trunk of the Tree, A Modern Survey of and Ancient Land, Vol. II. p. 131. New York: Algora Publishing. ISBN 978-0875862569.
↑ ^a ^b Assmann, Jan. Theological Responses to Amarna. May 2020/https://web.archive.org/web/20200518232700/http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/propylaeumdok/2354/1/Assmann_Theological_responses_to_Amarna_2004.pdf Archivováno 18. 5. 2020 na Wayback Machine. Originalveröffentlichung in: Gary N. Knoppers, Antoine Hirsch (Hg.), Egypt, Israel, and the Ancient Mediterranean World. Studies in Honor of Donald B. Redford, Leiden/Boston 2004, S. 179-191
↑ FRANK, Daniel; LEAMAN, Oliver. History of Jewish Philosophy. [s.l.]: Routledge, 2005-10-20. Dostupné online. ISBN 978-1-134-89435-2. (anglicky)
↑ BARTHOLOMEW, Craig G.; GOHEEN, Michael W. Christian Philosophy: A Systematic and Narrative Introduction. [s.l.]: Baker Academic, 2013-10-15. Dostupné online. ISBN 978-1-4412-4471-0. (anglicky)
↑ CHURTON, Tobias. Gnostic Philosophy: From Ancient Persia to Modern Times. [s.l.]: Simon and Schuster, 2005-01-25. Dostupné online. ISBN 978-1-59477-767-7. (anglicky)
↑ NASR, S. H.; AMINRAZAVI, Mehdi; JOZI, M. R. An Anthology of Philosophy in Persia, Vol. 2: Ismaili Thought in the Classical Age. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2008-09-30. Dostupné online. ISBN 978-1-84511-542-5. (anglicky)
↑ KEDDIE, Nikki R. Iran: Religion, Politics and Society: Collected Essays. [s.l.]: Routledge, 2013-10-28. Dostupné online. ISBN 978-1-136-28041-2. (anglicky)
↑ DE BLOIS, François. Dualism in Iranian and Christian Traditions. Journal of the Royal Asiatic Society. 2000, s. 1–19. Dostupné online. ISSN 1356-1863. DOI 10.1017/S1356186300011913. JSTOR 25187928. S2CID 162835432.
↑ Gutas, Dimitri (1998). Greek Thought, Arabic Culture: The Graeco-Arabic Translation Movement in Baghdad and Early Abbasid Society (2nd-4th/8th-10th centuries). Routledge. pp. 1–26.
↑ Cooper, William W.; Yue, Piyu (2008). Challenges of the Muslim world: present, future and past. Emerald Group Publishing. ISBN 978-0-444-53243-5. Retrieved 2014-04-11.
↑ N.V. Isaeva. Shankara and Indian Philosophy. [s.l.]: State University of New York Press, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 January 2020. ISBN 978-0-7914-1281-7. OCLC 24953669 S. 1–5.
↑ John Koller. Routledge Companion to Philosophy of Religion. Redakce Chad Meister and Paul Copan. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-136-69685-5. DOI 10.4324/9780203813010. Kapitola Shankara.
↑ Johnson, W. J. 2009. "darśana March 2021/https://web.archive.org/web/20210309015018/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095700856 Archivováno 9. 3. 2021 na Wayback Machine.." Oxford Reference. From: "darśan(a) September 2020/https://web.archive.org/web/20200903141043/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780198610250.001.0001/acref-9780198610250-e-710 Archivováno 3. 9. 2020 na Wayback Machine.." In A Dictionary of Hinduism, edited by W. J. Johnson. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780191726705. DOI:10.1093/acref/9780198610250.001.0001.
↑ Young. The World's Religions: Worldviews and Contemporary Issues. [s.l.]: Pearson Prentice Hall, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-0-13-183010-3. S. 61–64, 78–79.
↑ MITTAL, Sushil; THURSBY, Gene. Religions of India: An Introduction. [s.l.]: Taylor & Francis, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-1-134-79193-4. S. 3–5, 15–18, 53–55, 63–67, 85–88, 93–98, 107–15.
↑ Bowker, John. Oxford Dictionary of World Religions. S. 259.
↑ Doniger, Wendy. On Hinduism. [s.l.]: Oxford University Press, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2017. ISBN 978-0-19-936008-6. S. 46.
↑ Kesarcodi-Watson. Hindu Metaphysics and Its Philosophies: Śruti and Darsána. International Philosophical Quarterly. 1978, s. 413–432. DOI 10.5840/ipq197818440.
↑ Chadha, M. 2015. The Routledge Handbook of Contemporary Philosophy of Religion, edited by G. Oppy. London: Routledge, ISBN 978-1844658312. pp. 127–28.
↑ FRAZIER, Jessica. The Continuum companion to Hindu studies. London: Continuum, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-9966-0. S. 1–15.
↑ Olson, Carl. 2007. The Many Colors of Hinduism: A Thematic-historical Introduction. Rutgers University Press. ISBN 978-0813540689. pp. 101–19.
↑ Deutsch, Eliot. 2000. S. 245–48 in Philosophy of Religion: Indian Philosophy 4, edited by R. Perrett. Routledge, ISBN 978-0815336112.
↑ Grimes, John A. A Concise Dictionary of Indian Philosophy: Sanskrit Terms Defined in English. Albany: State University of New York Press. ISBN 978-0791430675. p. 238.
↑ Hiltebeitel, Alf. 2007. "Hinduism." In The Religious Traditions of Asia: Religion, History, and Culture, edited by J. Kitagawa. London: Routledge.
↑ Minor, Robert. 1986. Modern Indian Interpreters of the Bhagavad Gita. Albany: State University of New York Press. ISBN 0-88706-297-0. pp. 74–75, 81.
↑ Doniger. Bhagavad Gita [online]. 2018 [cit. 2018-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 August 2018.
↑ Cowell and Gough (1882, Translators), The Sarva-Darsana-Samgraha or Review of the Different Systems of Hindu Philosophy by Madhva Acharya, Trubner's Oriental Series
↑ ^a ^b Bilimoria, P. 2000. Indian Philosophy, edited by R. Perrett. London: Routledge. ISBN 978-1135703226. p. 88.
↑ R Bhattacharya (2011), Studies on the Carvaka/Lokayata, Anthem, ISBN 978-0857284334, pp. 53, 94, 141–142
↑ Johannes Bronkhorst (2012), Free will and Indian philosophy, Antiquorum Philosophia: An International Journal, Roma Italy, Volume 6, pp. 19–30
↑ James Lochtefeld, "Ajivika", The Illustrated Encyclopedia of Hinduism, Vol. 1: A–M, Rosen Publishing. ISBN 978-0823931798, p. 22
↑ AL Basham (2009), History and Doctrines of the Ajivikas – a Vanished Indian Religion, Motilal Banarsidass, ISBN 978-8120812048, Chapter 1
↑ K. N. Jayatilleke. 2010. Early Buddhist Theory of Knowledge, ISBN 978-8120806191. pp. 246–49, note 385 onwards.
↑ Dundas, Paul. 2002. The Jains (2nd ed.). London: Routledge. ISBN 978-0415266055. pp. 1–19, 40–44.
↑ Hemacandra. The Lives of the Jain Elders. [s.l.]: Oxford University Press, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2016. ISBN 978-0-19-283227-6. S. 258–60.
↑ Tiwari. Comparative Religion. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1983. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2016. ISBN 978-81-208-0293-3. S. 78–83.
↑ JAINI, Padmanabh S. The Jaina Path of Purification. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 February 2020. ISBN 81-208-1578-5. S. 81–83.
↑ Umāsvāti 1994 [c. 2nd – 5th century]. That Which Is: Tattvartha Sutra. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806142119/https://books.google.ca/books?id=0Rw4RwN9Q1kC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine., translated by N. Tatia. Harper Collins. ISBN 978-0-06-068985-8. pp. xvii–xviii.
↑ ^a ^b ^c ^d Westerhoff, Jan. 2018. The Golden Age of Indian Buddhist Philosophy. Oxford: Oxford University Press.
↑ BUSWELL, Robert E. Jr.; LOPEZ, Donald S. Jr. The Princeton Dictionary of Buddhism. [s.l.]: Princeton University Press, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2020. ISBN 978-1-4008-4805-8. S. 42–47.
↑ Dreyfus, Georges B. J. Recognizing Reality: Dharmakirti's Philosophy and Its Tibetan Interpretations (Suny Series in Buddhist Studies), 1997, p. 22.
↑ JeeLoo Liu, Tian-tai Metaphysics vs. Hua-yan Metaphysics A Comparative Study
↑ Garfield, Jay L., and William Edelglass, eds. 2011. "Chinese Philosophy." The Oxford Handbook of World Philosophy. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780195328998.
↑ EBREY, Patricia. The Cambridge Illustrated History of China. New York: Cambridge University Press, 2010. S. 42.
↑ O'BRIEN, Barbara. How Buddhism Came to China: A History of the First Thousand Years. Learn Religions. June 25, 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2021. (anglicky)
↑ Chinese Religions and Philosophies [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2021. (anglicky)
↑ Perez, Louis G. (1998). The History of Japan, pp. 57–59. Westport, CT: Greenwood Press. ISBN 978-0-313-30296-1.
↑ Janz, Bruce B. 2009. Philosophy in an African Place. Plymouth, UK: Lexington Books. S. 74–79.
↑ ^a ^b Whiteley, Peter M. 1998. "Native American philosophy. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806154717/https://www.rep.routledge.com/articles/thematic/native-american-philosophy/v-1 Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Routledge Encyclopedia of Philosophy. Taylor & Francis. DOI:10.4324/9780415249126-N078-1.
↑ Pierotti, Raymond. 2003. "Communities as both Ecological and Social entities in Native American thought." Native American Symposium 5. Durant, OK: Southeastern Oklahoma State University. Archived from the original 4 April 2016.
↑ PORTILLA, Miguel León. Use of "Tlamatini" in Aztec Thought and Culture: A Study of the Ancient Nahuatl Mind – Miguel León Portilla. [s.l.]: [s.n.], 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 9780806122953.
↑ ^a ^b Leonardo Esteban Figueroa Helland (2012). Indigenous Philosophy and World Politics: Cosmopolitical Contributions from across the Americas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140515/https://core.ac.uk/download/pdf/79564237.pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine. Arizona State University.
↑ ^a ^b ^c ^d Maffie, James. Why Care about Nezahualcoyotl? Veritism and Nahua Philosophy. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140518/https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.878.7615&rep=rep1&type=pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine.. Philosophy of the Social Sciences, Vol. 32 No. 1, March 2002 71-91 2002 Sage Publications.
↑ ^a ^b Internet Encyclopedia of Philosophy. Aztec Philosophy. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2020.
↑ ^a ^b Yeakel, John A. Accountant-Historians of the Incas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211112153051/https://core.ac.uk/download/pdf/288024952.pdf Archivováno 12. 11. 2021 na Wayback Machine. Accounting Historians Journal Volume 10 Issue 2 Fall 1983 Article 3 1983.
↑ ^a ^b Adames, Hector Y.; Chavez-Dueñas, Nayeli Y. (2016) Cultural Foundations and Interventions in Latino/a Mental Health: History, Theory and within Group Differences. pp. 20-21. Routledge.
↑ ^a ^b ^c Maffie, James. "Pre-Columbian Philosophies", in Nuccetelli, Susana; Schutte, Ofelia; Bueno, Otávio (2013) A Companion to Latin American Philosophy, Wiley Blackwell.
↑ Webb, Hillary S. 2012. Yanantin and Masintin in the Andean World: Complementary Dualism in Modern Peru.
↑ PLANTINGA, Alvin. Religion and Science. Redakce Zalta Edward N.. Spring 2014. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2019.
↑ Epistemology [online]. [cit. 2020-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 July 2019.
↑ ^a ^b ^c ^d Epistemology [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2020.
↑ ^a ^b ^c ^d STEUP, Matthias; NETA, Ram. Epistemology [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2021.
↑ Kelly, Michael (Editor in Chief) (1998) Encyclopedia of Aesthetics. New York, Oxford, Oxford University Press. 4 vol. p. ix. ISBN 978-0-19-511307-5.
↑ Review. February 2006/https://web.archive.org/web/20060213170636/http://www.arlisna.org/artdoc/vol18/iss2/01.pdf Archivováno 13. 2. 2006 na Wayback Machine. by Tom Riedel (Regis University)
↑ "Aesthetic." Merriam-Webster dictionary. Retrieved 9 May 2020.
↑ Zangwill, Nick. 2019 [2003]. "Aesthetic Judgment. August 2019/https://web.archive.org/web/20190802100908/https://plato.stanford.edu/entries/aesthetic-judgment/ Archivováno 2. 8. 2019 na Wayback Machine." (revised ed.). Stanford Encyclopedia of Philosophy. 9 May 2020.
↑ "aesthetic. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806103306/https://www.lexico.com/definition/aesthetic Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Lexico. Oxford University Press a Dictionary.com.
↑ ^a ^b Ethics [online]. [cit. 2020-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2018.
↑ ^a ^b ^c Major Ethical Perspectives [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2021.
↑ Louth, Andrew a Helmut Thielicke. 2014 [1999]. "Relationship to Philosophy | Theology August 2020/https://web.archive.org/web/20200806161549/https://www.britannica.com/topic/theology/Relationship-to-philosophy Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Encyclopædia Britannica.
↑ ALINA, Bradford. Deductive Reasoning vs. Inductive Reasoning. livescience.com. July 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2021. (anglicky)
↑ CARNAP, Rudolf. Inductive Logic and Science. Proceedings of the American Academy of Arts and Sciences. 1953, s. 189–197. DOI 10.2307/20023651. JSTOR 20023651.
↑ Charles L. Griswold Jr. Platonic Writings/Platonic Readings. [s.l.]: Penn State Press, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2020. ISBN 978-0271044811. S. 144–146.
↑ Martin Heidegger. Was Ist Das – die Philosophie?. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 1956. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 August 2021. ISBN 978-0808403197. S. 21.
↑ VAN INWAGEN, Peter; SULLIVAN, Meghan. Metaphysics. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 September 2018.
↑ SCHROEDER, Mark. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Value Theory. Redakce Zalta Edward N.. Spring 2021. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2021.
↑ KANT, Immanuel. Kant: Groundwork of the Metaphysics of Morals. 2nd. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9781107401068.
↑ DEL SOLDATO, Eva. Natural Philosophy in the Renaissance [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2020.
↑ Moral Philosophy [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2020.
↑ Sextus Empiricus, Against the Logicians, Book I, Section 16
↑ Cicero, Academica Book I Section 1.
↑ Lindberg 2007, s. 3.
↑ Platón,Theaitétos, 155d
↑ Aristotelés, Metafysika, 982b
↑ Aristotelés, Politika, 1267a
↑ Cicero, Disp. Tusculanae II. 5. 13.
↑ Thomas de Akvino: De coelo et mundo, commentarius. I, 22. Opuscula 41, in: Opera omnia, Parma 1865, tom. 19, p. 36.
↑ Descartes, Les Principes de la philosophie, předmluva.
↑ Kant, Kritika čistého rozumu, A 509
↑ Hegel, Základy filosofie práva. Praha 1992, str. 31
↑ F. Nietzsche, Antikrist, § 55
↑ Charles Péguy, Cahiers de la Quinzaine (1914)
↑ L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, 4.112

Literatura

Slovníky a příručky

Durozoi – Roussel: Filozofický slovník. Praha 1994. ISBN 80-85764-07-5.
Filosofický slovník. FIN Olomouc 1998. ISBN 80-7182-064-4.
Brugger, W.: Filosofický slovník. Praha 1994. ISBN 80-206-0409-X.
Störig, H.-J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995. ISBN 80-7113-175-X.
Nicola, Ubaldo: Obrazové dějiny filozofie. Praha 2006. ISBN 80-242-1578-0.
Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0.

Literatura k úvodu

(od nejpřístupnější k náročnější)

Encyklopedický atlas filosofie. NLN Praha 2001. ISBN 80-7106-339-8.
Law, S.: Filozofická gymnastika. Praha 2007. ISBN 978-80-7203-882-4
Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha 2004. ISBN 80-7021-713-8.
Petříček, M.: Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997.
Anzenbacher, A: Úvod do filosofie. Praha 2004. ISBN 80-7178-804-X.
Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Filosofia, Praha 2005. ISBN 80-7007-207-5.
Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1996. ISBN 80-86005-05-4.
Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001. ISBN 80-7298-030-0.
Fiala, J.: Analytická filosofie 1 – Úvod. Plzeň 2005. ISBN 80-239-7106-9

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu filozofie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo filozofie ve Wikislovníku
Téma Filosofie ve Wikicitátech
Téma Filosof ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Filozofie

Slovníky

Dějiny filozofie

Karl Vorländer, Geschichte der Philosophie (1902) – de

Texty ke stažení

[11] Quinton, Anthony. 1995. "The Ethics of Philosophical Practice." s. 666 v The Oxford Companion to Philosophy, editor Ted Honderich. New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-866132-0. "Filozofie je racionálně kritické myšlení více či méně systematického druhu o obecné povaze světa (metafyzika neboli teorie existence), o oprávněnosti víry (epistemologie neboli teorie poznání) a o životním chování (etika neboli teorie hodnot). Každý ze tří prvků tohoto výčtu má svůj nefilozofický protějšek, od něhož se odlišuje explicitně racionálním a kritickým způsobem postupu a systematičností. Každý člověk má nějakou obecnou představu o povaze světa, v němž žije, a o svém místě v něm. Metafyzika nahrazuje neargumentované předpoklady obsažené v takové představě racionálním a organizovaným souborem přesvědčení o světě jako celku. Každý člověk má příležitost pochybovat a zpochybňovat přesvědčení, ať už svá vlastní, nebo přesvědčení druhých, s větším či menším úspěchem a bez jakékoli teorie toho, co dělá. Epistemologie se snaží pomocí argumentů objasnit pravidla správného utváření přesvědčení. Každý řídí své jednání tím, že je směřuje k žádoucím nebo ceněným cílům. Etika neboli morální filosofie ve svém nejširším smyslu usiluje o to, aby racionálně systematickou formou formulovala příslušná pravidla či principy." (s. 666).

[Sharma1990p12-71] Sharma. A Hindu Perspective on the Philosophy of Religion. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2020. ISBN 978-1-349-20797-8. „ Postoj k existenci Boha se v hinduistické náboženské tradici liší. To nemusí být zcela neočekávané vzhledem k toleranci k názorové rozmanitosti, kterou je tato tradice známá. Ze šesti ortodoxních systémů hinduistické filosofie se tedy pouze tři zabývají touto otázkou dosti podrobně. Jedná se o myšlenkové směry známé jako njája, jóga a teistické formy védánty.“ (str. 1-2).

[85] Wynne, Alexander. 2011. "The ātman and its negation." Journal of the International Association of Buddhist Studies 33(1–2):103–05. "Popírání toho, že člověk má "já" nebo "duši", je pravděpodobně nejznámějším buddhistickým učením. Je jistě jeho nejvýraznější, jak zdůraznil Gunapala Piyasena Malalasekera: "Ve svém popírání jakékoli skutečné trvalé duše nebo Já stojí buddhismus osamoceně." V tomto případě se jedná o popírání duše nebo Já. Podobný moderní sinhálský pohled vyjádřil Walpola Rahula: "Buddhismus je v dějinách lidského myšlení jedinečný v tom, že popírá existenci takové Duše, Já nebo Átmana. Učení o "žádném Já" nebo "žádné duši" (v sánskrtu: anātman; v páli: anattan) je obzvláště pozoruhodné pro své široké přijetí a historickou trvanlivost. Bylo to standardní přesvědčení prakticky všech starověkých škol indického buddhismu (významnou výjimkou jsou pudgalávádinové) a přetrvalo beze změny až do moderní doby..... [O]ba názory se odrážejí v moderním théravádinském pohledu Mahási Sayadawa, že "neexistuje žádná osoba ani duše", a v moderním mahájánovém pohledu čtrnáctého dalajlamy, že "[B]udha učil, že ... naše víra v nezávislé já je hlavní příčinou veškerého utrpení".

[93] Gombrich, Richard. Theravada Buddhism. [s.l.]: Routledge, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-16. ISBN 978-1-134-90352-8. "Veškerá fenomenální existence [v buddhismu] má tři vzájemně propojené charakteristiky: pomíjivost, utrpení a nedostatek duše či podstaty." (s. 47).

[1] philosophy | Definition, Systems, Fields, Schools, & Biographies | Britannica [online]. [cit. 2022-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 February 2021. (anglicky)

[2] Philosophy [online]. University of Oxford Press, 2020 [cit. 2019-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2019.

[3] SELLARS, Wilfrid. Empiricism and the Philosophy of Mind. [s.l.]: Routledge and Kegan Paul Ltd., 1963. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2019. S. 1, 40.

[4] CHALMERS, David J. Facing up to the problem of consciousness. Journal of Consciousness Studies. 1995, s. 200, 219. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2019.

[5] HENDERSON, Leah. The problem of induction. Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2019.

[6] CAMERON, Alister. The Pythagorean Background of the theory of Recollection. [s.l.]: George Banta Publishing Company, 1938.

[7] Jaeger, W. 'On the Origin and Cycle of the Philosophic Ideal of Life.' First published in Sitzungsberichte der preussischen Akademie der Wissenschaften, philosophisch-historishce Klasse, 1928; Eng. Translation in Jaeger's Aristotle, 2nd Ed. Oxford, 1948, 426-61

[8] Festugiere, A.J. 'Les Trios Vies', Acta Congressus Madvigiani, vol. 2, Copenhagen, 1958, 131-78

[9] GUTHRIE, W. K. C. A history of Greek philosophy. Cambridge: Cambridge University Press, 1962–1981. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2022. ISBN 978-0-521-05160-6. OCLC 22488892 S. 165–166.

[10] ADLER, Mortimer J. How to Think About the Great Ideas: From the Great Books of Western Civilization. Chicago, Ill.: Open Court, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8126-9412-3.

[12] LINDBERG, David C. The beginnings of western science : the European scientific tradition in philosophical, religious, and institutional context, prehistory to A.D. 1450. 2. vyd. Chicago: University of Chicago Press xvi, 488 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-48205-7, ISBN 0-226-48205-7. OCLC 156874785 S. 3.

[13] SHAPIN, Steven. The Scientific Revolution. 1st. vyd. [s.l.]: University Of Chicago Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-226-75021-7.

[14] BRIGGLE, Robert; FRODEMAN, Adam. When Philosophy Lost Its Way | The Opinionator [online]. 11 January 2016 [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 March 2020.

[15] Metaphysics [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2020.

[16] Epistemology [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2020.

[17] sophy | Etymology, origin and meaning of philosophy by etymonline. www.etymonline.com [online]. [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky)

[MacmillanPhilosophy-18] AUDI, Robert. Macmillan Encyclopedia of Philosophy, 2nd Edition. [s.l.]: Macmillan, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. Kapitola Philosophy.

[OxfordPhilosophy-19] HONDERICH, Ted. The Oxford Companion to Philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2021. Kapitola Philosophy.

[MeinerPhilosophiebegriffe-20] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g SANDKÜHLER, Hans Jörg. Enzyklopädie Philosophie. [s.l.]: Meiner, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2022. Kapitola Philosophiebegriffe.

[IEPMetaphilosophy-21] JOLL, Nicholas. Metaphilosophy [online]. [cit. 2022-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 May 2019.

[Overgaard-22] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k OVERGAARD, Søren; GILBERT, Paul; BURWOOD, Stephen. An Introduction to Metaphilosophy. [s.l.]: Cambridge University Press, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. ISBN 978-0-521-19341-2. Kapitola What is philosophy?, s. 17–44.

[23] philosophy [online]. [cit. 2022-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 September 2017. (anglicky)

[Baggini-24] BAGGINI, Julian; KRAUSS, Lawrence. Philosophy v science: which can answer the big questions of life? [online]. 8 September 2012 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. (anglicky)

[MetzlerPhilosophie-25] MITTELSTRASS, Jürgen. Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie. [s.l.]: Metzler, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2021. Kapitola Philosophie.

[Quine-26] QUINE, Willard Van Orman. Quine in Dialogue. [s.l.]: Harvard University Press, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-0-674-03083-1. Kapitola 41. A Letter to Mr. Ostermann. (anglicky)

[Rescher-27] RESCHER, Nicholas. On the Nature of Philosophy and Other Philosophical Essays. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2 May 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-3-11-032020-6. Kapitola 1. The Nature of Philosophy. (anglicky)

[Nuttall-28] NUTTALL, Jon. An Introduction to Philosophy. [s.l.]: John Wiley & Sons, 3 July 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-0-7456-6807-9. Kapitola 1. The Nature of Philosophy. (anglicky)

[StanfordQuine-29] HYLTON, Peter; KEMP, Gary. Willard Van Orman Quine: 3. The Analytic-Synthetic Distinction and the Argument Against Logical Empiricism [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2022-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2021.

[Gelan-30] GELAN, Victor Eugen. The Subject(s) of Phenomenology: Rereading Husserl. [s.l.]: Springer International Publishing, 2020. (Contributions to Phenomenology; sv. 108). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2022. ISBN 978-3-030-29357-4. DOI 10.1007/978-3-030-29357-4_6. S2CID 213082313. Kapitola Husserl's Idea of Rigorous Science and Its Relevance for the Human and Social Sciences, s. 97–105. (anglicky)

[Ingarden-31] INGARDEN, Roman. On the Motives which led Husserl to Transcendental Idealism. [s.l.]: Springer Netherlands, 1975. (Phaenomenologica; sv. 64). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-94-010-1689-6. DOI 10.1007/978-94-010-1689-6_3. Kapitola The Concept of Philosophy as Rigorous Science, s. 8–11. (anglicky)

[32] CHALMERS, David J. Why Isn't There More Progress in Philosophy?. Philosophy. 2015, s. 3–31. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. DOI 10.1017/s0031819114000436. S2CID 170974260.

[33] DELLSÉN, Finnur; LAWLER, Insa; NORTON, James. Thinking about Progress: From Science to Philosophy. Noûs. 29 June 2021, s. nous.12383. DOI 10.1111/nous.12383. S2CID 235967433.

[ShafferConditions-34] SHAFFER, MICHAEL J. The Problem of Necessary and Sufficient Conditions and Conceptual Analysis. Metaphilosophy. 2015, s. 555–563. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISSN 0026-1068. DOI 10.1111/meta.12158. JSTOR 26602327. S2CID 148551744.

[StanfordWittgenstein3.7-35] BILETZKI, Anat; MATAR, Anat. Ludwig Wittgenstein: 3.7 The Nature of Philosophy [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2021 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 September 2018.

[36] PICHÉ, Claude. Transcendental Inquiry: Its History, Methods and Critiques. [s.l.]: Springer International Publishing, 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISBN 978-3-319-40715-9. DOI 10.1007/978-3-319-40715-9_1. Kapitola Kant on the "Conditions of the Possibility" of Experience, s. 1–20. (anglicky)

[37] WHEELER, Michael. Martin Heidegger [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2022-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 February 2022.

[Banicki-38] BANICKI, Konrad. Philosophy as Therapy: Towards a Conceptual Model. Philosophical Papers. 2014, s. 7–31. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. DOI 10.1080/05568641.2014.901692. S2CID 144901869.

[39] HADOT, Pierre. Philosophy as a Way of Life: Spiritual Exercises From Socrates to Foucault. [s.l.]: Blackwell, 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2022. Kapitola 11. Philosophy as a Way of Life.

[Grimm-40] GRIMM, Stephen R.; COHOE, Caleb. What is philosophy as a way of life? Why philosophy as a way of life?. European Journal of Philosophy. 2021, s. 236–251. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2022. ISSN 1468-0378. DOI 10.1111/ejop.12562. S2CID 225504495. (anglicky)

[McIvor-41] MCIVOR, David W. International Encyclopedia of the Social Sciences. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2022. Kapitola Weltanschauung.

[42] The Oxford Handbook of World Philosophy. Redakce Garfield Jay L. [s.l.]: Oxford University Press, 2011-06-09. ISBN 9780195328998. DOI 10.1093/oxfordhb/9780195328998.001.0001. Kapitola Introduction.

[:02-43] HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich; BROWN, Robert F. Lectures on the History of Philosophy: Greek philosophy. [s.l.]: Clarendon Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-19-927906-7. S. 33.

[44] WHITEHEAD, Alfred North. Process and Reality. [s.l.]: Simon and Schuster, 2010-05-11. Dostupné online. ISBN 978-1-4391-1836-8. S. 39. (anglicky)

[45] KENNY, Anthony. Ancient Philosophy: A New History of Western Philosophy. [s.l.]: OUP Oxford, 2004-06-17. Dostupné online. ISBN 978-0-19-162252-6. (anglicky)

[46] KENNY, Anthony. Medieval Philosophy: A New History of Western Philosophy, Volume 2. [s.l.]: OUP Oxford, 2007-05-31. Dostupné online. ISBN 978-0-19-162253-3. (anglicky)

[diane-47] Collinson, Diane. Fifty Major Philosophers, A Reference Guide. [s.l.]: [s.n.] S. 125.

[48] KENNY, Anthony. The Rise of Modern Philosophy: A New History of Western Philosophy, Volume 3. [s.l.]: OUP Oxford, 2006-06-29. Dostupné online. ISBN 978-0-19-875277-6. (anglicky)

[49] Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), pp. vii-viii, 187-188. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184

[50] Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia (2015), p. 218. Princeton University Press. ISBN 978-0691157184

[51] Lichtheim, Miriam. "Ancient Egyptian Literature, Volume II: The New Kingdom", pp. 61 ff. University of California Press, 1976, ISBN 0-520-03615-8

[52] Najovits, Simson (2004). Egypt, the Trunk of the Tree, A Modern Survey of and Ancient Land, Vol. II. p. 131. New York: Algora Publishing. ISBN 978-0875862569.

[:4-53] Assmann, Jan. Theological Responses to Amarna. May 2020/https://web.archive.org/web/20200518232700/http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/propylaeumdok/2354/1/Assmann_Theological_responses_to_Amarna_2004.pdf Archivováno 18. 5. 2020 na Wayback Machine. Originalveröffentlichung in: Gary N. Knoppers, Antoine Hirsch (Hg.), Egypt, Israel, and the Ancient Mediterranean World. Studies in Honor of Donald B. Redford, Leiden/Boston 2004, S. 179-191

[54] FRANK, Daniel; LEAMAN, Oliver. History of Jewish Philosophy. [s.l.]: Routledge, 2005-10-20. Dostupné online. ISBN 978-1-134-89435-2. (anglicky)

[55] BARTHOLOMEW, Craig G.; GOHEEN, Michael W. Christian Philosophy: A Systematic and Narrative Introduction. [s.l.]: Baker Academic, 2013-10-15. Dostupné online. ISBN 978-1-4412-4471-0. (anglicky)

[56] CHURTON, Tobias. Gnostic Philosophy: From Ancient Persia to Modern Times. [s.l.]: Simon and Schuster, 2005-01-25. Dostupné online. ISBN 978-1-59477-767-7. (anglicky)

[57] NASR, S. H.; AMINRAZAVI, Mehdi; JOZI, M. R. An Anthology of Philosophy in Persia, Vol. 2: Ismaili Thought in the Classical Age. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2008-09-30. Dostupné online. ISBN 978-1-84511-542-5. (anglicky)

[58] KEDDIE, Nikki R. Iran: Religion, Politics and Society: Collected Essays. [s.l.]: Routledge, 2013-10-28. Dostupné online. ISBN 978-1-136-28041-2. (anglicky)

[59] DE BLOIS, François. Dualism in Iranian and Christian Traditions. Journal of the Royal Asiatic Society. 2000, s. 1–19. Dostupné online. ISSN 1356-1863. DOI 10.1017/S1356186300011913. JSTOR 25187928. S2CID 162835432.

[60] Gutas, Dimitri (1998). Greek Thought, Arabic Culture: The Graeco-Arabic Translation Movement in Baghdad and Early Abbasid Society (2nd-4th/8th-10th centuries). Routledge. pp. 1–26.

[61] Cooper, William W.; Yue, Piyu (2008). Challenges of the Muslim world: present, future and past. Emerald Group Publishing. ISBN 978-0-444-53243-5. Retrieved 2014-04-11.

[62] N.V. Isaeva. Shankara and Indian Philosophy. [s.l.]: State University of New York Press, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 January 2020. ISBN 978-0-7914-1281-7. OCLC 24953669 S. 1–5.

[63] John Koller. Routledge Companion to Philosophy of Religion. Redakce Chad Meister and Paul Copan. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 978-1-136-69685-5. DOI 10.4324/9780203813010. Kapitola Shankara.

[64] Johnson, W. J. 2009. "darśana March 2021/https://web.archive.org/web/20210309015018/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095700856 Archivováno 9. 3. 2021 na Wayback Machine.." Oxford Reference. From: "darśan(a) September 2020/https://web.archive.org/web/20200903141043/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780198610250.001.0001/acref-9780198610250-e-710 Archivováno 3. 9. 2020 na Wayback Machine.." In A Dictionary of Hinduism, edited by W. J. Johnson. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780191726705. DOI:10.1093/acref/9780198610250.001.0001.

[65] Young. The World's Religions: Worldviews and Contemporary Issues. [s.l.]: Pearson Prentice Hall, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-0-13-183010-3. S. 61–64, 78–79.

[66] MITTAL, Sushil; THURSBY, Gene. Religions of India: An Introduction. [s.l.]: Taylor & Francis, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 978-1-134-79193-4. S. 3–5, 15–18, 53–55, 63–67, 85–88, 93–98, 107–15.

[67] Bowker, John. Oxford Dictionary of World Religions. S. 259.

[68] Doniger, Wendy. On Hinduism. [s.l.]: Oxford University Press, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2017. ISBN 978-0-19-936008-6. S. 46.

[69] Kesarcodi-Watson. Hindu Metaphysics and Its Philosophies: Śruti and Darsána. International Philosophical Quarterly. 1978, s. 413–432. DOI 10.5840/ipq197818440.

[70] Chadha, M. 2015. The Routledge Handbook of Contemporary Philosophy of Religion, edited by G. Oppy. London: Routledge, ISBN 978-1844658312. pp. 127–28.

[frazierintrop2-72] FRAZIER, Jessica. The Continuum companion to Hindu studies. London: Continuum, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-9966-0. S. 1–15.

[73] Olson, Carl. 2007. The Many Colors of Hinduism: A Thematic-historical Introduction. Rutgers University Press. ISBN 978-0813540689. pp. 101–19.

[74] Deutsch, Eliot. 2000. S. 245–48 in Philosophy of Religion: Indian Philosophy 4, edited by R. Perrett. Routledge, ISBN 978-0815336112.

[75] Grimes, John A. A Concise Dictionary of Indian Philosophy: Sanskrit Terms Defined in English. Albany: State University of New York Press. ISBN 978-0791430675. p. 238.

[76] Hiltebeitel, Alf. 2007. "Hinduism." In The Religious Traditions of Asia: Religion, History, and Culture, edited by J. Kitagawa. London: Routledge.

[77] Minor, Robert. 1986. Modern Indian Interpreters of the Bhagavad Gita. Albany: State University of New York Press. ISBN 0-88706-297-0. pp. 74–75, 81.

[78] Doniger. Bhagavad Gita [online]. 2018 [cit. 2018-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 August 2018.

[79] Cowell and Gough (1882, Translators), The Sarva-Darsana-Samgraha or Review of the Different Systems of Hindu Philosophy by Madhva Acharya, Trubner's Oriental Series

[bilimoriaastika-80] Bilimoria, P. 2000. Indian Philosophy, edited by R. Perrett. London: Routledge. ISBN 978-1135703226. p. 88.

[bhattacarv-81] R Bhattacharya (2011), Studies on the Carvaka/Lokayata, Anthem, ISBN 978-0857284334, pp. 53, 94, 141–142

[bronkhorst-82] Johannes Bronkhorst (2012), Free will and Indian philosophy, Antiquorum Philosophia: An International Journal, Roma Italy, Volume 6, pp. 19–30

[83] James Lochtefeld, "Ajivika", The Illustrated Encyclopedia of Hinduism, Vol. 1: A–M, Rosen Publishing. ISBN 978-0823931798, p. 22

[84] AL Basham (2009), History and Doctrines of the Ajivikas – a Vanished Indian Religion, Motilal Banarsidass, ISBN 978-8120812048, Chapter 1

[86] K. N. Jayatilleke. 2010. Early Buddhist Theory of Knowledge, ISBN 978-8120806191. pp. 246–49, note 385 onwards.

[87] Dundas, Paul. 2002. The Jains (2nd ed.). London: Routledge. ISBN 978-0415266055. pp. 1–19, 40–44.

[88] Hemacandra. The Lives of the Jain Elders. [s.l.]: Oxford University Press, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2016. ISBN 978-0-19-283227-6. S. 258–60.

[89] Tiwari. Comparative Religion. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1983. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2016. ISBN 978-81-208-0293-3. S. 78–83.

[90] JAINI, Padmanabh S. The Jaina Path of Purification. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 February 2020. ISBN 81-208-1578-5. S. 81–83.

[91] Umāsvāti 1994 [c. 2nd – 5th century]. That Which Is: Tattvartha Sutra. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806142119/https://books.google.ca/books?id=0Rw4RwN9Q1kC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine., translated by N. Tatia. Harper Collins. ISBN 978-0-06-068985-8. pp. xvii–xviii.

[:17-92] Westerhoff, Jan. 2018. The Golden Age of Indian Buddhist Philosophy. Oxford: Oxford University Press.

[94] BUSWELL, Robert E. Jr.; LOPEZ, Donald S. Jr. The Princeton Dictionary of Buddhism. [s.l.]: Princeton University Press, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2020. ISBN 978-1-4008-4805-8. S. 42–47.

[95] Dreyfus, Georges B. J. Recognizing Reality: Dharmakirti's Philosophy and Its Tibetan Interpretations (Suny Series in Buddhist Studies), 1997, p. 22.

[96] JeeLoo Liu, Tian-tai Metaphysics vs. Hua-yan Metaphysics A Comparative Study

[97] Garfield, Jay L., and William Edelglass, eds. 2011. "Chinese Philosophy." The Oxford Handbook of World Philosophy. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780195328998.

[pe-98] EBREY, Patricia. The Cambridge Illustrated History of China. New York: Cambridge University Press, 2010. S. 42.

[99] O'BRIEN, Barbara. How Buddhism Came to China: A History of the First Thousand Years. Learn Religions. June 25, 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2021. (anglicky)

[100] Chinese Religions and Philosophies [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2021. (anglicky)

[101] Perez, Louis G. (1998). The History of Japan, pp. 57–59. Westport, CT: Greenwood Press. ISBN 978-0-313-30296-1.

[102] Janz, Bruce B. 2009. Philosophy in an African Place. Plymouth, UK: Lexington Books. S. 74–79.

[rep.routledge.com-103] Whiteley, Peter M. 1998. "Native American philosophy. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806154717/https://www.rep.routledge.com/articles/thematic/native-american-philosophy/v-1 Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Routledge Encyclopedia of Philosophy. Taylor & Francis. DOI:10.4324/9780415249126-N078-1.

[104] Pierotti, Raymond. 2003. "Communities as both Ecological and Social entities in Native American thought." Native American Symposium 5. Durant, OK: Southeastern Oklahoma State University. Archived from the original 4 April 2016.

[105] PORTILLA, Miguel León. Use of "Tlamatini" in Aztec Thought and Culture: A Study of the Ancient Nahuatl Mind – Miguel León Portilla. [s.l.]: [s.n.], 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2019. ISBN 9780806122953.

[:5-106] Leonardo Esteban Figueroa Helland (2012). Indigenous Philosophy and World Politics: Cosmopolitical Contributions from across the Americas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140515/https://core.ac.uk/download/pdf/79564237.pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine. Arizona State University.

[:1-107] Maffie, James. Why Care about Nezahualcoyotl? Veritism and Nahua Philosophy. November 2021/https://web.archive.org/web/20211118140518/https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.878.7615&rep=rep1&type=pdf Archivováno 18. 11. 2021 na Wayback Machine.. Philosophy of the Social Sciences, Vol. 32 No. 1, March 2002 71-91 2002 Sage Publications.

[iep.utm.edu-108] Internet Encyclopedia of Philosophy. Aztec Philosophy. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2020.

[:2-109] Yeakel, John A. Accountant-Historians of the Incas. November 2021/https://web.archive.org/web/20211112153051/https://core.ac.uk/download/pdf/288024952.pdf Archivováno 12. 11. 2021 na Wayback Machine. Accounting Historians Journal Volume 10 Issue 2 Fall 1983 Article 3 1983.

[:3-110] Adames, Hector Y.; Chavez-Dueñas, Nayeli Y. (2016) Cultural Foundations and Interventions in Latino/a Mental Health: History, Theory and within Group Differences. pp. 20-21. Routledge.

[:6-111] Maffie, James. "Pre-Columbian Philosophies", in Nuccetelli, Susana; Schutte, Ofelia; Bueno, Otávio (2013) A Companion to Latin American Philosophy, Wiley Blackwell.

[112] Webb, Hillary S. 2012. Yanantin and Masintin in the Andean World: Complementary Dualism in Modern Peru.

[113] PLANTINGA, Alvin. Religion and Science. Redakce Zalta Edward N.. Spring 2014. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2019.

[Britannica-114] Epistemology [online]. [cit. 2020-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 July 2019.

[SEP_Epistemology-115] Epistemology [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2020.

[auto3-116] STEUP, Matthias; NETA, Ram. Epistemology [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2021.

[117] Kelly, Michael (Editor in Chief) (1998) Encyclopedia of Aesthetics. New York, Oxford, Oxford University Press. 4 vol. p. ix. ISBN 978-0-19-511307-5.

[118] Review. February 2006/https://web.archive.org/web/20060213170636/http://www.arlisna.org/artdoc/vol18/iss2/01.pdf Archivováno 13. 2. 2006 na Wayback Machine. by Tom Riedel (Regis University)

[119] "Aesthetic." Merriam-Webster dictionary. Retrieved 9 May 2020.

[120] Zangwill, Nick. 2019 [2003]. "Aesthetic Judgment. August 2019/https://web.archive.org/web/20190802100908/https://plato.stanford.edu/entries/aesthetic-judgment/ Archivováno 2. 8. 2019 na Wayback Machine." (revised ed.). Stanford Encyclopedia of Philosophy. 9 May 2020.

[121] "aesthetic. August 2020/https://web.archive.org/web/20200806103306/https://www.lexico.com/definition/aesthetic Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Lexico. Oxford University Press a Dictionary.com.

[IEP_Ethics-122] Ethics [online]. [cit. 2020-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2018.

[auto-123] Major Ethical Perspectives [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2021.

[124] Louth, Andrew a Helmut Thielicke. 2014 [1999]. "Relationship to Philosophy | Theology August 2020/https://web.archive.org/web/20200806161549/https://www.britannica.com/topic/theology/Relationship-to-philosophy Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine.." Encyclopædia Britannica.

[125] ALINA, Bradford. Deductive Reasoning vs. Inductive Reasoning. livescience.com. July 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 January 2021. (anglicky)

[126] CARNAP, Rudolf. Inductive Logic and Science. Proceedings of the American Academy of Arts and Sciences. 1953, s. 189–197. DOI 10.2307/20023651. JSTOR 20023651.

[127] Charles L. Griswold Jr. Platonic Writings/Platonic Readings. [s.l.]: Penn State Press, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2020. ISBN 978-0271044811. S. 144–146.

[128] Martin Heidegger. Was Ist Das – die Philosophie?. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 1956. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 August 2021. ISBN 978-0808403197. S. 21.

[129] VAN INWAGEN, Peter; SULLIVAN, Meghan. Metaphysics. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 September 2018.

[130] SCHROEDER, Mark. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Value Theory. Redakce Zalta Edward N.. Spring 2021. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2021.

[131] KANT, Immanuel. Kant: Groundwork of the Metaphysics of Morals. 2nd. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9781107401068.

[132] DEL SOLDATO, Eva. Natural Philosophy in the Renaissance [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2020 [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2020.

[133] Moral Philosophy [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2020.

[134] Sextus Empiricus, Against the Logicians, Book I, Section 16

[135] Cicero, Academica Book I Section 1.

[FOOTNOTELindberg20073-136] Lindberg 2007, s. 3.

[137] Platón,Theaitétos, 155d

[138] Aristotelés, Metafysika, 982b

[139] Aristotelés, Politika, 1267a

[140] Cicero, Disp. Tusculanae II. 5. 13.

[141] Thomas de Akvino: De coelo et mundo, commentarius. I, 22. Opuscula 41, in: Opera omnia, Parma 1865, tom. 19, p. 36.

[142] Descartes, Les Principes de la philosophie, předmluva.

[143] Kant, Kritika čistého rozumu, A 509

[144] Hegel, Základy filosofie práva. Praha 1992, str. 31

[145] F. Nietzsche, Antikrist, § 55

[146] Charles Péguy, Cahiers de la Quinzaine (1914)

[147] L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, 4.112

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[pozn. 1]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[62]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[pozn. 2]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]

[80]

[81]

[82]

[pozn. 3]

[83]

[84]

[85]

[86]

[87]

[88]

[89]

[pozn. 4]

[90]

[91]

[92]

[93]

[94]

[95]

[96]

@@ Řádek 72: / Řádek 72: @@
 Filozofie 19. století (někdy nazývaná pozdně moderní filozofie) byla ovlivněna širším hnutím 18. století označovaným jako "[[osvícenství]]" a zahrnuje osobnosti jako [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegel]], klíčovou postavu [[Německý idealismus|německého idealismu]], [[Søren Kierkegaard|Kierkegaard]], který vytvořil základy [[Existencialismus|existencialismu]], [[Thomas Carlyle]], představitel teorie velkého člověka, [[Friedrich Nietzsche|Nietzsche]], známý odpůrce křesťanství, [[John Stuart Mill]], který propagoval [[utilitarismus]], [[Karl Marx]], který vytvořil základy [[Komunismus|komunismu]], a Američan [[William James]]. Ve 20. století došlo k rozkolu mezi [[Analytická filozofie|analytickou]] a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickým směrům, jako je [[fenomenologie]], existencialismus, [[logický pozitivismus]], [[pragmatismus]] a lingvistický obrat.<ref>{{Cite book|last=Kenny|first=Anthony|url=https://books.google.com/books?id=qIkSDAAAQBAJ|title=The Rise of Modern Philosophy: A New History of Western Philosophy, Volume 3|date=2006-06-29|publisher=OUP Oxford|isbn=978-0-19-875277-6|language=en}}</ref>
+=== Filozofie Blízkého východu ===
+==== Předislámská filozofie ====
+Podle [[Asyriologie|asyriologa]] Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, [[Lexikografie|lexikografii]], věštění a právo.<ref>''Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia'' (2015), pp. vii-viii, 187-188. Princeton University Press. [[ISBN]] [[Speciální:Zdroje knih/978-0691157184|978-0691157184]]</ref> jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na [[Sumerština|sumerštině]] a [[Akkadština|akkadštině]].<ref>''Philosophy before the Greeks. The Pursuit of Truth in Ancient Babylonia'' (2015), p. 218. Princeton University Press. [[ISBN]] [[Speciální:Zdroje knih/978-0691157184|978-0691157184]]</ref>
+[[Soubor:History of civilization, being a course of lectures on the origin and development of the main institutions of mankind (1887) (14577423529).jpg|náhled|Stránka z Ptahhotepových Maxim, tradičně připisovaných vezírovi [[Ptahhotep|Ptahhotepovi]] (asi 2375-2350 př. n. l.).]]
+Raná [[Mudroslovné knihy|mudroslovná literatura]] z oblasti [[Úrodný půlměsíc|Úrodného půlměsíce]] byla žánrem, který se snažil poučit lidi o etickém jednání, praktickém životě a ctnostech prostřednictvím příběhů a přísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt ("učení") a mají zásadní význam pro naše chápání staroegyptské filozofie. Nejznámějším z těchto textů jsou [[Ptahhotep|Ptahhotepovy]] maximy.<ref>Lichtheim, Miriam. ''"Ancient Egyptian Literature, Volume II: The New Kingdom"'', pp. 61 ff. University of California Press, 1976, [[ISBN]] [[Speciální:Zdroje knih/0-520-03615-8|0-520-03615-8]]</ref> Teologie a kosmologie byly ústředními tématy egyptského myšlení. Patrně nejstarší forma [[Monoteismus|monoteistické]] teologie se objevila také v [[Starověký Egypt|Egyptě]], a to se vznikem [[Amarnské období|amarnské teologie (neboli atenismu)]] panovníka [[Achnaton|Achnatona]] (14. století př. n. l.), podle níž bylo jediným bohem sluneční božstvo stvoření [[Aton|Atona]]. [[Egyptologie|Egyptolog]] [[Jan Assmann]] to označil za "monoteistickou revoluci", ačkoli se opírala i o předchozí vývoj egyptského myšlení, zejména o "novou sluneční teologii" založenou kolem [[Amon|Amona-Re]].<ref>Najovits, Simson (2004). ''Egypt, the Trunk of the Tree, A Modern Survey of and Ancient Land, Vol. II.'' p. 131. New York: Algora Publishing. <nowiki>ISBN 978-0875862569</nowiki>.</ref><ref name=":4">Assmann, Jan. ''[http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/propylaeumdok/2354/1/Assmann_Theological_responses_to_Amarna_2004.pdf Theological Responses to Amarna.] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20200518232700/http://archiv.ub.uni-heidelberg.de/propylaeumdok/2354/1/Assmann_Theological_responses_to_Amarna_2004.pdf|date=18 May 2020}}'' Originalveröffentlichung in: Gary N. Knoppers, Antoine Hirsch (Hg.), Egypt, Israel, and the Ancient Mediterranean World. Studies in Honor of Donald B. Redford, Leiden/Boston 2004, S. 179-191</ref> Tento teologický vývoj ovlivnil i poamarnskou [[Nová říše|raménskou]] teologii, která si zachovala zaměření na jediné stvořitelské sluneční božstvo (i když bez přímého odmítání ostatních bohů, kteří jsou nyní považováni za projevy hlavního slunečního božstva). V tomto období se také rozvinula koncepce ''[[Staroegyptská představa člověka|ba]]'' (duše) a jejího vztahu k bohu.<ref name=":4" />
+[[Starověká židovská filozofie|Židovská filozofie]] a [[křesťanská filozofie]] jsou nábožensko-filozofické tradice, které se vyvinuly jak na [[Blízký východ|Blízkém východě]], tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty (především [[Tanach]]) a monoteistické názory. Židovští myslitelé, jako byli [[geonimové]] z talmudských akademií v [[Babylonie|Babylónii]] a rabín [[Maimonides]], se zabývali řeckou a islámskou filozofií. Pozdější židovská filozofie se dostala pod silný západní intelektuální vliv a zahrnuje díla [[Moses Mendelssohn|Mosese Mendelssohna]], který předznamenal [[Haskala|haskalu]] (židovské osvícenství), židovský existencialismus a [[reformní judaismus]].<ref>{{Cite book|last1=Frank|first1=Daniel|url=https://books.google.com/books?id=2e_O1CbFwA8C|title=History of Jewish Philosophy|last2=Leaman|first2=Oliver|date=2005-10-20|publisher=Routledge|isbn=978-1-134-89435-2|language=en}}</ref><ref>{{Cite book|last1=Bartholomew|first1=Craig G.|url=https://books.google.com/books?id=4xe-AgAAQBAJ|title=Christian Philosophy: A Systematic and Narrative Introduction|last2=Goheen|first2=Michael W.|date=2013-10-15|publisher=Baker Academic|isbn=978-1-4412-4471-0|language=en}}</ref>
+Různé tradice [[Gnosticismus|gnosticismu]], které byly ovlivněny řeckými i [[Abrahámovská náboženství|abrahámovskými]] proudy, vznikly kolem prvního století našeho letopočtu a kladly důraz na duchovní poznání (gnózi).<ref>{{Cite book|last=Churton|first=Tobias|url=https://books.google.com/books?id=qlwoDwAAQBAJ|title=Gnostic Philosophy: From Ancient Persia to Modern Times|date=2005-01-25|publisher=Simon and Schuster|isbn=978-1-59477-767-7|language=en}}</ref>
+Předislámská [[íránská filozofie]] začíná dílem [[Zarathuštra|Zarathuštry]], jednoho z prvních propagátorů monoteismu a také [[Dualismus (filozofie)|dualismu]] mezi dobrem a zlem.<ref>{{Cite book|last1=Nasr|first1=S. H.|url=https://books.google.com/books?id=Bu3WAAAAMAAJ|title=An Anthology of Philosophy in Persia, Vol. 2: Ismaili Thought in the Classical Age|last2=Aminrazavi|first2=Mehdi|last3=Jozi|first3=M. R.|date=2008-09-30|publisher=Bloomsbury Academic|isbn=978-1-84511-542-5|language=en}}</ref> Tato dualistická [[kosmogonie]] ovlivnila pozdější íránský vývoj, jako je [[manicheismus]], [[Mazdak|mazdakismus]] a [[Zurvan|zurvanismus]].<ref>{{Cite book|last=Keddie|first=Nikki R.|url=https://books.google.com/books?id=5vnIBQAAQBAJ|title=Iran: Religion, Politics and Society: Collected Essays|date=2013-10-28|publisher=Routledge|isbn=978-1-136-28041-2|language=en}}</ref><ref>{{Cite journal|last=de Blois|first=François|date=2000|title=Dualism in Iranian and Christian Traditions|url=https://www.jstor.org/stable/25187928|journal=Journal of the Royal Asiatic Society|volume=10|issue=1|pages=1–19|doi=10.1017/S1356186300011913|jstor=25187928|s2cid=162835432|issn=1356-1863}}</ref>
+==== Islámská filozofie ====
+{{Podrobně|Islámská filozofie}}
+[[Soubor:Avicenna Portrait on Silver Vase - Museum at BuAli Sina (Avicenna) Mausoleum - Hamadan - Western Iran (7423560860).jpg|náhled|Íránský portrét [[Avicenna|Avicenny]] na stříbrné váze. Byl jedním z nejvlivnějších filozofů islámského zlatého věku.]]
+[[Islámská filozofie]] je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je většinou psáno v [[Arabština|arabštině]]. Čerpá z islámského náboženství i z řecko-římské filozofie. Po [[Islámská expanze|muslimských výbojích]] se díky překladatelskému hnutí (od poloviny 8. do konce 10. století) stala díla řecké filozofie dostupná i v arabštině.<ref>Gutas, Dimitri (1998). Greek Thought, Arabic Culture: The Graeco-Arabic Translation Movement in Baghdad and Early Abbasid Society (2nd-4th/8th-10th centuries). Routledge. pp. 1–26.</ref>
+Raná islámská filozofie rozvíjela řecké filozofické tradice v nových inovativních směrech. Tato intelektuální činnost zahájila tzv. [[islámský zlatý věk]]. Dva hlavní proudy raného islámského myšlení jsou kalám, který se zaměřuje na islámskou teologii, a [[Islámská filozofie|falsafa]], která vycházela z [[Aristotelismus|aristotelismu]] a [[Novoplatonismus|novoplatonismu]]. Aristotelovo dílo mělo velký vliv na filozofy, jako byli [[Alkindus|al-Kindí]] (9. století), [[Avicenna]] (980 - červen 1037) a [[Averroes]] (12. století). Jiní, jako například [[Al-Ghazálí]], byli k metodám islámských aristoteliků velmi kritičtí a jejich metafyzické myšlenky považovali za kacířské. Islámští myslitelé jako [[Alhazen|Ibn al-Hajthám]] a [[Aliboron|al-Birúní]] rovněž rozvíjeli [[Vědecká metoda|vědeckou metodu]], experimentální medicínu, teorii optiky a [[Filozofie práva|právní filozofii]]. [[Ibn Chaldún]] byl vlivným myslitelem v oblasti [[filozofie dějin]].
+Islámské myšlení také hluboce ovlivnilo evropský intelektuální vývoj, zejména prostřednictvím Averroesových komentářů k Aristotelovi. [[Mongolská říše|Mongolské]] vpády a jejich [[Obléhání Bagdádu|zničení Bagdádu]] v roce 1258 jsou často považovány za konec Zlatého věku.<ref>Cooper, William W.; Yue, Piyu (2008). ''Challenges of the Muslim world: present, future and past.'' Emerald Group Publishing. {{ISBN|978-0-444-53243-5}}. Retrieved 2014-04-11.</ref> Několik škol islámské filozofie se však rozvíjelo i po skončení Zlatého věku a patří k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie.
+V 19. a 20. století se v [[Arabský svět|arabském světě]] objevilo hnutí ''Nahda'' (doslova znamená "Probuzení"; známé také jako "arabská renesance"), které mělo značný vliv na současnou islámskou filozofii.
+=== Východní filozofie ===
+{{Podrobně|Východní filozofie}}
+==== Indická filozofie ====
+{{Podrobně|Indická filozofie}}
+[[Soubor:Raja Ravi Varma - Sankaracharya.jpg|náhled|[[Ádi Šankara|Ǎdi Šankara]] je jedním z nejčastěji studovaných [[Hinduismus|hinduistických]] filozofů<ref>{{cite book|author=N.V. Isaeva|url=https://books.google.com/books?id=hshaWu0m1D4C|title=Shankara and Indian Philosophy|publisher=State University of New York Press|year=1992|isbn=978-0-7914-1281-7|pages=1–5|oclc=24953669|access-date=11 November 2018|archive-date=14 January 2020|archive-url=https://web.archive.org/web/20200114040317/https://books.google.com/books?id=hshaWu0m1D4C|url-status=live}}</ref><ref>{{cite book|author=John Koller|chapter-url=https://www.taylorfrancis.com/books/e/9781136696862/chapters/10.4324%2F9780203813010-17|title=Routledge Companion to Philosophy of Religion|publisher=Routledge|year=2013|isbn=978-1-136-69685-5|editor=Chad Meister and Paul Copan|doi=10.4324/9780203813010|chapter=Shankara|access-date=13 November 2018|archive-date=12 November 2018|archive-url=https://web.archive.org/web/20181112223414/https://www.taylorfrancis.com/books/e/9781136696862/chapters/10.4324%2F9780203813010-17|url-status=live}}</ref>]]
+[[Indická filozofie]] (v [[Sanskrt|sanskrtu]]: darśana, doslova "úhel pohledu", "perspektiva")<ref>Johnson, W. J. 2009. "[https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095700856 darśana] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20210309015018/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095700856|date=9 March 2021}}." ''Oxford Reference''. From: "[https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780198610250.001.0001/acref-9780198610250-e-710 darśan(a)] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20200903141043/https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780198610250.001.0001/acref-9780198610250-e-710|date=3 September 2020}}." In ''A Dictionary of Hinduism'', edited by W. J. Johnson. Oxford: [[Oxford University Press]]. {{ISBN|9780191726705}}. {{doi|10.1093/acref/9780198610250.001.0001}}.</ref> označuje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na [[Indický subkontinent|indickém subkontinentu]]. Indické filozofické tradice sdílejí různé klíčové pojmy a myšlenky, které jsou různými tradicemi různě definovány a přijímány či odmítány. Patří mezi ně pojmy jako [[Dharma|''dharma'']], [[Karma|''karma'']], ''pramáth'', [[Dukkha|''dukkha'']], [[Sansára|''sansára'']] a [[mókša]].<ref>{{cite book|author=Young|first=William A.|url=https://books.google.com/books?id=GRoqAQAAMAAJ|title=The World's Religions: Worldviews and Contemporary Issues|publisher=Pearson Prentice Hall|year=2005|isbn=978-0-13-183010-3|pages=61–64, 78–79|access-date=10 November 2018|archive-date=17 December 2019|archive-url=https://web.archive.org/web/20191217032152/https://books.google.com/books?id=GRoqAQAAMAAJ|url-status=live}}</ref><ref>{{cite book|last1=Mittal|first1=Sushil|url=https://books.google.com/books?id=XpxADwAAQBAJ|title=Religions of India: An Introduction|last2=Thursby|first2=Gene|publisher=Taylor & Francis|year=2017|isbn=978-1-134-79193-4|pages=3–5, 15–18, 53–55, 63–67, 85–88, 93–98, 107–15|access-date=11 November 2018|archive-date=17 December 2019|archive-url=https://web.archive.org/web/20191217032143/https://books.google.com/books?id=XpxADwAAQBAJ|url-status=live}}</ref>
+Jedny z nejstarších dochovaných indických filozofických textů jsou [[upanišady]] z [[Védské období|pozdního védského období]] (1000-500 př. n. l.), které jsou považovány za uchovatele myšlenek [[Bráhmanismus|bráhmanismu]]. Indické filozofické tradice se běžně seskupují podle vztahu k [[Védy|védám]] a myšlenkám v nich obsažených. [[Džinismus]] a [[buddhismus]] vznikly na konci védského období, zatímco různé tradice sdružené pod [[Hinduismus|hinduismem]] většinou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice buď na ortodoxní (āstika), nebo heterodoxní (nāstika) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsažených teorií o ''[[Bráhmanismus|bráhmanu]]'' a ''[[Átma|átmanu]]''.<ref>Bowker, John. ''Oxford Dictionary of World Religions.'' S. 259.</ref><ref>{{cite book|author=Doniger, Wendy|url=https://books.google.com/books?id=c8vRAgAAQBAJ|title=On Hinduism|publisher=Oxford University Press|year=2014|isbn=978-0-19-936008-6|page=46|access-date=25 December 2016|archive-date=30 January 2017|archive-url=https://web.archive.org/web/20170130223555/https://books.google.com/books?id=c8vRAgAAQBAJ|url-status=live}}</ref>
+Školy, které se hlásí k myšlenkám upanišad, takzvané "ortodoxní" nebo "hinduistické" tradice, se často dělí na šest [[Indická filozofie|daršan]] neboli filozofií: [[Sánkhja]], [[Jóga]], [[Njája]], [[Vaišéšika]], [[Mimámsa]] a [[Védánta]].<ref>{{cite journal|author=Kesarcodi-Watson|first=Ian|year=1978|title=Hindu Metaphysics and Its Philosophies: Śruti and Darsána|journal=International Philosophical Quarterly|volume=18|issue=4|pages=413–432|doi=10.5840/ipq197818440}}</ref>
+Učení véd a upanišad bylo těmito šesti školami hinduistické filozofie vykládáno různě, s různou mírou překrývání. Podle Čadhy (2015) představují "soubor filozofických názorů, které mají společné textové spojení"<ref>Chadha, M. 2015. The ''Routledge Handbook of Contemporary Philosophy of Religion'', edited by G. Oppy. London: Routledge, {{ISBN|978-1844658312}}. pp. 127–28.</ref> a zároveň odrážejí toleranci k různým filozofickým výkladům v rámci hinduismu, přičemž sdílejí stejný základ.<ref name="Sharma1990p12" group="pozn.">{{cite book|author=Sharma|first=Arvind|url=https://books.google.com/books?id=jKewCwAAQBAJ|title=A Hindu Perspective on the Philosophy of Religion|publisher=Palgrave Macmillan|year=1990|isbn=978-1-349-20797-8|access-date=11 November 2018|archive-date=12 January 2020|archive-url=https://web.archive.org/web/20200112222617/https://books.google.com/books?id=jKewCwAAQBAJ|url-status=live}} „ Postoj k existenci Boha se v hinduistické náboženské tradici liší. To nemusí být zcela neočekávané vzhledem k toleranci k názorové rozmanitosti, kterou je tato tradice známá. Ze šesti ortodoxních systémů hinduistické filosofie se tedy pouze tři zabývají touto otázkou dosti podrobně. Jedná se o myšlenkové směry známé jako njája, jóga a teistické formy védánty.“  (str. 1-2).</ref>
+Hinduističtí filozofové šesti ortodoxních škol rozvíjeli systémy epistemologie (pramana) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie (guṇa), [[hermeneutika]] a [[soteriologie]] v rámci védského poznání, přičemž předkládali různorodý soubor interpretací.<ref name="frazierintrop2">{{cite book|last1=Frazier|first1=Jessica|url=https://archive.org/details/continuumcompani00fraz|title=The Continuum companion to Hindu studies|date=2011|publisher=Continuum|isbn=978-0-8264-9966-0|location=London|pages=[https://archive.org/details/continuumcompani00fraz/page/n15 1]–15|url-access=limited}}</ref><ref>Olson, Carl. 2007. ''The Many Colors of Hinduism: A Thematic-historical Introduction''. Rutgers University Press. {{ISBN|978-0813540689}}. pp. 101–19.</ref><ref>Deutsch, Eliot. 2000. S. 245–48 in ''Philosophy of Religion: Indian Philosophy'' 4, edited by R. Perrett. Routledge, {{ISBN|978-0815336112}}.</ref><ref>Grimes, John A. ''A Concise Dictionary of Indian Philosophy: Sanskrit Terms Defined in English''. Albany: State University of New York Press. {{ISBN|978-0791430675}}. p. 238.</ref> Obecně pojmenovaných šest ortodoxních škol představovalo konkurenční filozofické tradice toho, co bylo nazýváno "hinduistickou syntézou" klasického hinduismu.<ref>Hiltebeitel, Alf. 2007. "Hinduism." In ''The Religious Traditions of Asia: Religion, History, and Culture'', edited by J. Kitagawa. London: Routledge.</ref><ref>Minor, Robert. 1986. ''Modern Indian Interpreters of the Bhagavad Gita''. Albany: State University of New York Press. {{ISBN|0-88706-297-0}}. pp. 74–75, 81.</ref><ref>{{cite web|author=Doniger|first=Wendy|year=2018|orig-year=1998|title=Bhagavad Gita|url=https://www.britannica.com/topic/Bhagavadgita|website=[[Encyclopædia Britannica]]|access-date=10 November 2018|archive-date=21 August 2018|archive-url=https://web.archive.org/web/20180821140609/https://www.britannica.com/topic/Bhagavadgita|url-status=live}}</ref>
+Existují také další myšlenkové školy, které jsou často považovány za "hinduistické", i když ne nutně ortodoxní (protože mohou přijímat jako normativní různá písma, např. šajvistické agamy a [[Tantrismus|tantry]]), patří k nim různé školy [[Šivaismus|šivaismu]], např. [[pašupati]], šivaistická siddhanta, neduální tantrický šavismus (tj. Trika, Kaula atd.).<ref>Cowell and Gough (1882, Translators), ''The Sarva-Darsana-Samgraha or Review of the Different Systems of Hindu Philosophy by Madhva Acharya'', Trubner's Oriental Series</ref>
+[[Soubor:Medieval Jain temple Anekantavada doctrine artwork.jpg|náhled|Podobenství o slepcích a slonovi ilustruje důležité džinistické učení [[anekántaváda]].]]
+"Hinduistické" a "ortodoxní" tradice jsou často stavěny do protikladu k "neortodoxním" tradicím (nāstika, doslova "ti, kteří odmítají"), ačkoli toto označení nepoužívají samotné "neortodoxní" školy. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a často odmítají hlavní pojmy a myšlenky, které jsou široce přijímány ortodoxními školami (např. Átman, Brahman a Íšvara).<ref name="bilimoriaastika">Bilimoria, P. 2000. ''Indian Philosophy'', edited by R. Perrett. London: Routledge. {{ISBN|978-1135703226}}. p. 88.</ref> Mezi tyto neortodoxní školy patří [[džinismus]] (přijímá átman, ale odmítá [[Íšvara|Íšvaru]], Védy a Brahmy), buddhismus (odmítá všechny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy), [[čárváka]] (materialisté, kteří odmítají i znovuzrození a karmu) a [[ádžívika]] (známá svým učením o osudu).<ref name="bilimoriaastika" /><ref name="bhattacarv">R Bhattacharya (2011), Studies on the Carvaka/Lokayata, Anthem, {{ISBN|978-0857284334}}, pp. 53, 94, 141–142</ref><ref name="bronkhorst">Johannes Bronkhorst (2012), Free will and Indian philosophy, Antiquorum Philosophia: An International Journal, Roma Italy, Volume 6, pp. 19–30</ref><ref>James Lochtefeld, "Ajivika", The Illustrated Encyclopedia of Hinduism, Vol. 1: A–M, Rosen Publishing. {{ISBN|978-0823931798}}, p. 22</ref><ref>AL Basham (2009), History and Doctrines of the Ajivikas – a Vanished Indian Religion, Motilal Banarsidass, {{ISBN|978-8120812048}}, Chapter 1</ref><ref group="pozn.">Wynne, Alexander. 2011. "The ātman and its negation." ''Journal of the International Association of Buddhist Studies'' 33(1–2):103–05. "Popírání toho, že člověk má "já" nebo "duši", je pravděpodobně nejznámějším buddhistickým učením. Je jistě jeho nejvýraznější, jak zdůraznil Gunapala Piyasena Malalasekera: "Ve svém popírání jakékoli skutečné trvalé duše nebo Já stojí buddhismus osamoceně." V tomto případě se jedná o popírání duše nebo Já. Podobný moderní sinhálský pohled vyjádřil Walpola Rahula: "Buddhismus je v dějinách lidského myšlení jedinečný v tom, že popírá existenci takové Duše, Já nebo Átmana. Učení o "žádném Já" nebo "žádné duši" (v sánskrtu: anātman; v páli: anattan) je obzvláště pozoruhodné pro své široké přijetí a historickou trvanlivost. Bylo to standardní přesvědčení prakticky všech starověkých škol indického buddhismu (významnou výjimkou jsou pudgalávádinové) a přetrvalo beze změny až do moderní doby..... [O]ba názory se odrážejí v moderním théravádinském pohledu [[Mahási Sayadaw|Mahási Sayadawa]], že "neexistuje žádná osoba ani duše", a v moderním mahájánovém pohledu čtrnáctého dalajlamy, že "[B]udha učil, že ... naše víra v nezávislé já je hlavní příčinou veškerého utrpení".</ref><ref>K. N. Jayatilleke. 2010. ''Early Buddhist Theory of Knowledge'', {{ISBN|978-8120806191}}. pp. 246–49, note 385 onwards.</ref><ref>Dundas, Paul. 2002. ''The Jains'' (2nd ed.). London: Routledge. {{ISBN|978-0415266055}}. pp. 1–19, 40–44.</ref>
+Džinistická filozofie je jednou z pouhých dvou přežívajících "neortodoxních" tradic (spolu s buddhismem). Obecně přijímá koncept trvalé duše (dživa) jako jedné z pěti astik (věčné, nekonečné kategorie, které tvoří podstatu existence). Další čtyři jsou dhárma, adharma, ākāśa ("prostor") a pudgala ("hmota"). Podle džinistického myšlení je veškerá existence cyklická, věčná a nestvořená.<ref>{{cite book|author=Hemacandra|url=https://books.google.com/books?id=quNpKVqABGMC|title=The Lives of the Jain Elders|publisher=Oxford University Press|year=1998|isbn=978-0-19-283227-6|pages=258–60|access-date=19 November 2018|archive-date=23 December 2016|archive-url=https://web.archive.org/web/20161223030943/https://books.google.com/books?id=quNpKVqABGMC|url-status=live}}</ref><ref>{{cite book|author=Tiwari|first=Kedar Nath|url=https://books.google.com/books?id=Jb0rCQD9NcoC|title=Comparative Religion|publisher=Motilal Banarsidass|year=1983|isbn=978-81-208-0293-3|pages=78–83|access-date=19 November 2018|archive-date=24 December 2016|archive-url=https://web.archive.org/web/20161224020536/https://books.google.com/books?id=Jb0rCQD9NcoC&printsec=frontcover|url-status=live}}</ref>
+Mezi nejdůležitější prvky džinistické filozofie patří džinistická teorie karmy, učení o nenásilí ([[ahinsá]]) a teorie "mnohostrannosti" neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstarším známým, nejobsáhlejším a nejautoritativnějším souhrnem džinistické filozofie.<ref>{{cite book|last=Jaini|first=Padmanabh S.|title=The Jaina Path of Purification|url=https://books.google.com/books?id=wE6v6ahxHi8C|pages=81–83|year=1998|orig-year=1979|publisher=Motilal Banarsidass|isbn=81-208-1578-5|access-date=19 November 2018|archive-date=16 February 2020|archive-url=https://web.archive.org/web/20200216120741/https://books.google.com/books?id=wE6v6ahxHi8C|url-status=live}}</ref><ref>Umāsvāti 1994 [c. 2nd – 5th century]. [https://books.google.ca/books?id=0Rw4RwN9Q1kC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false ''That Which Is: Tattvartha Sutra'']. {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20200806142119/https://books.google.ca/books?id=0Rw4RwN9Q1kC&printsec=frontcover&source=gbs_atb#v=onepage&q&f=false|date=6 August 2020}}, translated by N. Tatia. Harper Collins. {{ISBN|978-0-06-068985-8}}. pp. xvii–xviii.</ref>
+==== Buddhistická filozofie ====
+{{Podrobně|Buddhistická filozofie}}
+[[Soubor:Monks debating at Sera monastery, 2013.webm|náhled|Mniši debatující v klášteře [[Sera]] v Tibetu, 2013. Podle Jana Westerhoffa představovaly "veřejné debaty nejdůležitější a nejviditelnější formy filozofické výměny" ve staroindickém intelektuálním životě<ref name=":17" />{{Rp|page=13}}]]
+[[Buddhistická filozofie]] začíná myšlením [[Gautama Buddha|Gautamy Buddhy]] (asi mezi 6. a 4. stoletím př. n. l.) a je zachycena v raných buddhistických textech. Vznikla v indické oblasti [[Magadha]] a později se rozšířila do zbytku [[Indický subkontinent|indického subkontinentu]], [[východní Asie]], [[Tibet|Tibetu]], [[střední Asie]] a [[jihovýchodní Asie]]. V těchto oblastech se buddhistické myšlení vyvinulo do různých filozofických tradic, které používaly různé jazyky (např. [[Tibetština|tibetštinu]], [[Čínština|čínštinu]] a [[Páli|pálijštinu]]). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem.
+Dominantní buddhistické filozofické tradice ve východoasijských zemích vycházejí především z indického [[Mahájána|mahájánového buddhismu]]. V zemích jihovýchodní Asie, jako je [[Srí Lanka]], [[Myanmar|Barma]] a [[Thajsko]], převládá filozofie [[Théraváda|théravádské]] školy.
+Protože [[Avidždžá|neznalost]] pravé podstaty věcí je považována za jeden z kořenů utrpení ([[dukkha]]), zabývá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také třeba chápat v kontextu meditačních praktik, které mají přinést určité kognitivní změny.<ref name=":17">Westerhoff, Jan. 2018. ''The Golden Age of Indian Buddhist Philosophy''. Oxford: [[Oxford University Press]].</ref>{{Rp|8}} Klíčové inovativní koncepty zahrnují [[Čtyři ušlechtilé pravdy]] jako analýzu dukkhy, [[Aničča|aničči]] (pomíjivosti) a [[Anattá|anatta]] (ne-já).<ref group="pozn.">{{cite book|author=Gombrich, Richard|url=https://books.google.com/books?id=jZyJAgAAQBAJ|title=Theravada Buddhism|publisher=Routledge|year=2006|isbn=978-1-134-90352-8|access-date=10 November 2018|archive-date=2019-08-16|archive-url=https://web.archive.org/web/20190816142222/https://books.google.com/books?id=jZyJAgAAQBAJ|url-status=live}} "Veškerá fenomenální existence [v buddhismu] má tři vzájemně propojené charakteristiky: pomíjivost, utrpení a nedostatek duše či podstaty." (s. 47).</ref><ref>{{cite book|last1=Buswell|first1=Robert E. Jr.|url=https://books.google.com/books?id=DXN2AAAAQBAJ|title=The Princeton Dictionary of Buddhism|last2=Lopez|first2=Donald S. Jr.|publisher=Princeton University Press|year=2013|isbn=978-1-4008-4805-8|pages=42–47|access-date=10 November 2018|archive-date=17 May 2020|archive-url=https://web.archive.org/web/20200517114246/https://books.google.com/books?id=DXN2AAAAQBAJ|url-status=live}}</ref>
+Po Buddhově smrti začaly různé skupiny systematizovat jeho hlavní učení a nakonec vytvořily ucelené filozofické systémy označované jako [[Abhidhamma|abhidharma]].<ref name=":17" />{{Rp|37}} V návaznosti na abhidharmovské školy rozvinuli indičtí [[Mahájána|mahájánoví]] filozofové jako [[Nágárdžuna|Nágardžuna]] a [[Vasubandhu]] teorie [[šúnjatá]] ("prázdnota všech jevů") a vijñapti-matra ("pouze zdání"), což je forma fenomenologie nebo [[Transcendentální filozofie|transcendentálního idealismu]]. Dignágova škola pramany ("prostředky poznání") propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.
+Ve starověké a středověké Indii existovala řada škol, podškol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickými školami v období 300 př. n. l. až 1000 n. l.:<ref name=":17" />{{Rp|xxiv}} tradice mahásághiky (dnes již zaniklá), školy sthavíry (jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda) a školy mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jiných oblastech, například ve Střední Asii a Číně, kam je přinesli buddhističtí misionáři.
+Po vymizení buddhismu z Indie se část těchto filozofických tradic dále rozvíjela v [[Tibetský buddhismus|tibetské buddhistické tradici]], východoasijské buddhistické tradici a [[Théraváda|théravádové buddhistické tradici]].<ref>Dreyfus, Georges B. J. ''Recognizing Reality: Dharmakirti's Philosophy and Its Tibetan Interpretations (Suny Series in Buddhist Studies)'', 1997, p. 22.</ref><ref>JeeLoo Liu, ''Tian-tai Metaphysics vs. Hua-yan Metaphysics A Comparative Study''</ref>
+==== Východoasijská filozofie ====
+{{Podrobně|čínská filozofie|korejská filozofie|japonská filozofie|východní filozofie}}
+[[Soubor:'The Three Vinegar Tasters' by Kano Isen'in, c. 1802-1816, Honolulu Museum of Art, 6156.1.JPG|náhled|Ochutnávači octa (Japonsko, [[období Edo]], 1802-1816) od Kanō Isen'in, zobrazující tři významné filozofické osobnosti východoasijského myšlení: [[Gautama Buddha|Buddhu]], [[Konfucius|Konfucia]] a [[Lao-c’]].]]
+[[Soubor:延宾馆.JPG|náhled|Socha neokonfuciánského učence [[Ču Si]] v ''Akademii Bílé jelení jeskyně'' v pohoří [[Lu-šan]].]]
+Východoasijské filozofické myšlení začalo ve [[Starověká Čína|starověké Číně]] a [[čínská filozofie]] začíná za dynastie [[Západní Ču]] a v následujících obdobích po jejím pádu, kdy vzkvétalo "sto myšlenkových škol" (6. století až 221 př. n. l.)<ref>Garfield, Jay L., and William Edelglass, eds. 2011. "Chinese Philosophy." ''The Oxford Handbook of World Philosophy''. Oxford: [[Oxford University Press]]. {{ISBN|9780195328998}}.</ref><ref name="pe">{{cite book|last=Ebrey|first=Patricia|title=The Cambridge Illustrated History of China|publisher=Cambridge University Press|year=2010|location=New York|page=42}}</ref> Toto období se vyznačovalo významným intelektuálním a kulturním rozvojem a došlo v něm ke vzniku hlavních čínských filozofických škol, jako je [[konfucianismus]] (známý také jako ruismus), [[legismus]] a [[taoismus]], a také mnoha dalších méně vlivných škol, jako je [[mohismus]] a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické teorie, jako je tao, [[jin a jang]], [[ren]] a li.
+Tyto myšlenkové směry se dále rozvíjely za vlády [[dynastie Chan]] (206 př. n. l. - 220 n. l.) a [[Říše Tchang|Tchang]] (618-907 n. l.) a vytvořily nové filozofické směry, jako je Xuanxue (nazývaný také neotaoismus) a [[neokonfucianismus]]. Neokonfucianismus byl [[Synkretismus|synkretickou]] filozofií, která zahrnovala myšlenky různých čínských filozofických tradic, včetně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus začal dominovat vzdělávacímu systému za dynastie [[Dynastie Sung|Sung]] (960-1297) a jeho myšlenky sloužily jako filozofický základ císařských zkoušek pro učenou úřednickou třídu. Mezi nejvýznamnější neokonfuciánské myslitele patří tchangští učenci [[Chan Jü]] a Li Ao a sungští myslitelé [[Ču Tun-i]] (1017-1073) a [[Ču Si]] ( 1130-1200). Ču Si sestavil konfuciánský kánon, který se skládá ze [[Devět klasických knih|Čtyř knih]] ([[Velké učení|''Velké učení'']], ''[[Cesta středu]]'', Konfuciovy ''[[Hovory]]'' a ''[[Meng-c’ (kniha)|Meng-c’]]''). Mingský učenec [[Wang Jang-ming]] (1472-1529) je rovněž pozdějším, ale významným filozofem této tradice.
+Buddhismus se do Číny začal dostávat za dynastie Chan postupným šířením po [[Hedvábná stezka|Hedvábné stezce]]<ref>{{cite news|first=Barbara|last=O'Brien|title=How Buddhism Came to China: A History of the First Thousand Years|url=https://www.learnreligions.com/buddhism-in-china-the-first-thousand-years-450147|access-date=21 January 2021|work=Learn Religions|date=June 25, 2019|language=en|archive-date=27 January 2021|archive-url=https://web.archive.org/web/20210127042320/https://www.learnreligions.com/buddhism-in-china-the-first-thousand-years-450147|url-status=live}}</ref> a díky domácím vlivům se vyvinuly odlišné čínské formy (např. čchan/[[zen]]), které se rozšířily po celé východoasijské kulturní sféře.
+Čínská kultura měla velký vliv na tradice ostatních východoasijských států a její filozofie přímo ovlivnila [[Korejská filozofie|korejskou]], vietnamskou a [[Japonská filozofie|japonskou filozofii]].<ref>{{cite web|title=Chinese Religions and Philosophies|url=https://asiasociety.org/chinese-religions-and-philosophies|website=Asia Society|access-date=21 January 2021|language=en|archive-date=16 January 2021|archive-url=https://web.archive.org/web/20210116092034/https://asiasociety.org/chinese-religions-and-philosophies|url-status=live}}</ref> Za pozdějších čínských dynastií, jako byla dynastie [[Dynastie Ming|Ming]] (1368-1644), a také za korejské dynastie [[Dynastie Čoson|Čoson]] (1392-1897) se dominantní myšlenkovou školou stal obrozený neokonfucianismus vedený mysliteli, jako byl [[Wang Jang-ming]] (1472-1529), který byl podporován císařským státem. V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn také [[šógunát Tokugawa]] (1603-1867).<ref>Perez, Louis G. (1998). The History of Japan, pp. 57–59. Westport, CT: Greenwood Press. {{ISBN|978-0-313-30296-1}}.</ref> Konfucianismus dodnes ovlivňuje myšlenky a světonázor národů čínské kulturní sféry.
+V novověku do něj čínští myslitelé začlenili myšlenky západní filozofie. Čínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem [[Mao Ce-tung|Mao Ce-tunga]], zatímco čínský pragmatismus se rozvíjel za [[Chu Š’]]. Ve 20. století se také začaly znovu prosazovat staré tradiční filozofie. Například nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Xiong Shili, se stalo poměrně vlivným. Podobně humanistický buddhismus je nedávným modernistickým buddhistickým hnutím.
+Moderní japonské myšlení se mezitím rozvíjelo pod silnými západními vlivy, jako bylo studium západních věd (Rangaku) a modernistická intelektuální společnost [[Mejrokuša]], která čerpala z evropského osvícenského myšlení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dalším proudem v moderní japonské filozofii byla tradice "národních studií" (Kokugaku). Tento intelektuální směr se snažil studovat a propagovat staré japonské myšlení a kulturu. Myslitelé Kokugaku, jako byl Motoori Norinaga, se snažili o návrat k čisté japonské tradici, kterou nazývali [[šintoismus]] a kterou považovali za neposkvrněnou cizími prvky.
+Během 20. století se ze západní [[fenomenologie]] a středověké japonské buddhistické filozofie, například [[Dógen Zendži|Dógenovy]], vyvinula Kjótská škola, vlivná a jedinečná japonská filozofická škola.
+=== Africká filozofie ===
+[[Soubor:Zera Yacob.jpg|náhled|Obraz Zera Yacoba z knihy Clauda Sumnera ''Klasická etiopská filozofie'']]
+Africká filozofie je filozofie vytvořená Afričany, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, myšlenky a témata, nebo filozofie, která používá odlišné africké filozofické metody. Moderní africké myšlení se zabývá [[Etnofilozofie|etnofilozofií]], tj. definováním samotného významu africké filozofie a jejích jedinečných charakteristik a toho, co znamená být Afričanem.<ref>Janz, Bruce B. 2009. ''[https://books.google.com/books?isbn=0739136682 Philosophy in an African Place]''. Plymouth, UK: Lexington Books. S. 74–79.</ref>
+Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejímž příkladem je Zera Yacob. Dalším raným africkým filozofem byl Anton Wilhelm Amo (asi 1703-1759), který se stal uznávaným filozofem v Německu. Mezi výrazné africké filozofické myšlenky patří [[Ujamaa]], bantuská idea "síly", [[Négritude]], [[panafrikanismus]] a [[Ubuntu (filozofie)|Ubuntu]]. Současné africké myšlení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je černošský existencialismus Afroameričanů. Někteří současní afričtí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, [[Kritická rasová teorie|kritickou rasovou teori]]<nowiki/>í, [[Postkolonialismus|postkolonialismem]] a [[Feminismus|feminismem]].
+=== Domorodá americká filozofie ===
+[[Soubor:Tlamatini observe stars - Codex Mendoza.jpg|náhled|Aztécký filozof Tlamatini pozorující hvězdy, z Mendozova kodexu|vlevo]]
+Domorodé americké filozofické myšlení se skládá z široké škály názorů a tradic různých amerických kultur. Mezi některými [[Domorodí obyvatelé Spojených států amerických|indiánskými komunitami ve Spojených státech amerických]] existuje víra v metafyzický princip zvaný "Velký duch" ([[Siusko-katóbské jazyky|siusky]]: [[Wakan Tanka|wakan tanka]]; algonkinsky: gitche manitou). Dalším široce sdíleným pojmem byl pojem [[orenda]] ("duchovní síla"). Podle Whiteleyho (1998) je pro původní obyvatele Ameriky "mysl kriticky informována transcendentálními zkušenostmi (sny, vizemi atd.) i rozumem."<ref name="rep.routledge.com">Whiteley, Peter M. 1998. "[https://www.rep.routledge.com/articles/thematic/native-american-philosophy/v-1 Native American philosophy]. {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20200806154717/https://www.rep.routledge.com/articles/thematic/native-american-philosophy/v-1|date=6 August 2020}}." ''Routledge Encyclopedia of Philosophy.'' Taylor & Francis. {{doi|10.4324/9780415249126-N078-1}}.</ref> Praktiky, které umožňují přístup k těmto transcendentálním zkušenostem, se označují jako [[šamanismus]]. Dalším rysem domorodého amerického světonázoru bylo rozšíření etiky na nelidská zvířata a rostliny.<ref name="rep.routledge.com" /><ref>Pierotti, Raymond. 2003. "[https://web.archive.org/web/20160404090034/http://www.se.edu/nas/files/2013/03/5thNAScommunities.pdf Communities as both Ecological and Social entities in Native American thought]." ''Native American Symposium'' 5. Durant, OK: Southeastern Oklahoma State University. Archived from the [http://www.se.edu/nas/files/2013/03/5thNAScommunities.pdf original] 4 April 2016.</ref>
+V [[Mezoamerika|Mezoamerice]] byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazývaní ''tlamatini'' ("ti, kteří něco vědí")<ref>{{cite book|last1=Portilla|first1=Miguel León|url=https://books.google.com/books?id=OI9J7R-R1awC&q=120|title=Use of "Tlamatini" in ''Aztec Thought and Culture: A Study of the Ancient Nahuatl Mind – Miguel León Portilla''|year=1990|isbn=9780806122953|access-date=December 12, 2014|archive-date=17 December 2019|archive-url=https://web.archive.org/web/20191217032135/https://books.google.com/books?id=OI9J7R-R1awC&q=120|url-status=live}}</ref> a její myšlenky se dochovaly v různých aztéckých kodexech a fragmentárních textech. Někteří z těchto filozofů jsou známí podle jména, například [[Nezahualcóyotl (Acolhua)|Nezahualcóyotl]], Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli<ref name=":5">Leonardo Esteban Figueroa Helland (2012). ''[https://core.ac.uk/download/pdf/79564237.pdf Indigenous Philosophy and World Politics: Cosmopolitical Contributions from across the Americas.] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20211118140515/https://core.ac.uk/download/pdf/79564237.pdf|date=18 November 2021}}'' Arizona State University.</ref><ref name=":1">Maffie, James. ''[https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.878.7615&rep=rep1&type=pdf Why Care about Nezahualcoyotl? Veritism and Nahua Philosophy]. {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20211118140518/https://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.878.7615&rep=rep1&type=pdf|date=18 November 2021}}.'' Philosophy of the Social Sciences, Vol. 32 No. 1, March 2002 71-91  2002 Sage Publications.</ref>. Tito autoři byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v původním [[Nahuatl|nahuatlu]] (aztéčtině).<ref name=":5" /><ref name=":1" />
+Aztéčtí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zaměřovala na hledání tlamatiliztli ("poznání", "moudrost"), které bylo založeno na umírněnosti a rovnováze ve všech činech, jak je uvedeno v nahuatském přísloví "střední dobro je nezbytné".<ref name="iep.utm.edu" /> Nahuatský světonázor představoval koncept nejvyšší univerzální energie nebo síly zvané ''Ōmeteōtl'' ("Dvojí kosmická energie"), která hledala způsob, jak žít v rovnováze s neustále se měnícím, "kluzkým" světem. Teorii ''teotl'' lze považovat za určitou formu [[Panteismus|panteismu]].<ref name="iep.utm.edu">{{cite encyclopedia|title=Aztec Philosophy|encyclopedia=Internet Encyclopedia of Philosophy|url=http://www.iep.utm.edu/aztec/|date=|access-date=25 December 2016|archive-date=25 May 2020|archive-url=https://web.archive.org/web/20200525172948/https://www.iep.utm.edu/aztec/|url-status=live}}</ref> Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika předpokládala, že ''teotl'' je "jediná, vitální, dynamická, oživující, věčně se generující a seberegenerující, jakož i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie či síla".<ref name=":1" /> Tato síla byla vnímána jako všeobjímající životní síla vesmíru a jako vesmír sám.<ref name=":1" />[[Soubor:Pachacuteckoricancha.jpg|náhled|Vyobrazení [[Pachacútec Yupanqui|Pachacutiho]] uctívajícího Intiho (boha Slunce) v Coricancha, ve druhé kronice Martína de Murúa ze 17. století. Pachacuti byl významný incký vládce, spisovatel a básník.]]
+Také [[Incká říše]] měla elitní třídu filozofů-učitelů označovaných jako ''amawtakuna'' nebo ''amautas'', kteří byli důležití v inckém vzdělávacím systému jako učitelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie.<ref name=":2">Yeakel, John A. ''[https://core.ac.uk/download/pdf/288024952.pdf Accountant-Historians of the Incas.] {{Webarchive|url=https://web.archive.org/web/20211112153051/https://core.ac.uk/download/pdf/288024952.pdf|date=12 November 2021}}'' Accounting Historians Journal Volume 10 Issue 2 Fall 1983 Article 3 1983.</ref><ref name=":3">Adames, Hector Y.; Chavez-Dueñas, Nayeli Y. (2016) ''Cultural Foundations and Interventions in Latino/a Mental Health: History, Theory and within Group Differences.'' pp. 20-21. Routledge.</ref> Mladí inčtí šlechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní škole Yacha-huasi v [[Cuzco]], kde se také učili umění [[kipu]].<ref name=":2" /> Incká filozofie (stejně jako širší kategorie andského myšlení) zastávala názor, že vesmír je oživován jedinou dynamickou životní silou (někdy označovanou jako ''camaquen'' nebo ''camac'', ale také ''upani'' a ''amaya'').<ref name=":6">Maffie, James. "Pre-Columbian Philosophies", in Nuccetelli, Susana; Schutte, Ofelia; Bueno, Otávio (2013) ''A Companion to Latin American Philosophy,'' Wiley Blackwell.</ref> Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, avšak protikladných sil.<ref name=":6" /> Tyto " komplementární protiklady" se nazývají yanantin a masintin. Jsou vyjádřeny jako různé polarity či duality (např. muž-žena, tma-světlo, život a smrt, nahoře a dole), které vzájemně přispívají k harmonickému celku, jímž je vesmír, prostřednictvím procesu reciprocity a vzájemné výměny zvaného ayni.<ref>Webb, Hillary S. 2012. ''Yanantin and Masintin in the Andean World: Complementary Dualism in Modern Peru''.</ref><ref name=":6" /> Incký světonázor zahrnoval také víru v [[Stvořitelské božstvo|Boha stvořitele]] (''virakoča'') a [[Reinkarnace|reinkarnaci]].<ref name=":3" />
 == Rozdělení filozofie ==
@@ Řádek 158: / Řádek 254: @@
 * [[filozofie výchovy]] – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství;
 * [[filozofie matematiky]] – o předpokladech, základech a důsledcích matematiky;
-== Západní filozofie ==
-{{Podrobně|Dějiny západní filozofie}}
-=== Antika ===
-{{Podrobně|Antická filozofie}}
-* [[Předsókratici]]: [[Thalés z Milétu|Thalés]], [[Anaximandros]], [[Anaximenés]], [[Pythagoras]], [[Hérakleitos]], [[Xenofanés]], [[Parmenidés]], [[Zénón z Eleje]], [[Empedoklés]], [[Anaxagorás]], [[Leukippos z Milétu]], [[Démokritos]]
-* Vrcholné období: [[Sókratés]], [[Platón]] a [[Aristotelés]]
-* [[Sofisté]]
-* [[Kynismus]]
-* [[Stoicismus]]
-* [[Epikureismus]], [[Skepticismus]], [[Eklekticismus]]
-* [[Novoplatonismus]]
-=== Středověk ===
-{{Podrobně|Středověká filozofie}}
-* [[Patristika]]: [[svatý Augustin]], [[Pseudo-Dionysios Areopagita|Pseudodionysios]], [[Boëthius]], [[Jan Scotus Eriugena|Joannes Scotus Eurigena]]
-* Raná [[scholastika]]: [[Anselm z Canterbury]], [[Pierre Abélard]], [[Bernard z Clairvaux]], [[Chartreská škola]]
-* Islámská filozofie: [[Alkindus|al-Kindí]], [[Al-Fárábí]], [[Avicenna]], [[Averroes]]
-* [[Maimonides]] (Moše ben Maimon)
-* Vrcholná scholastika: [[Siger Brabantský]], [[Boethius z Dácie]], [[Albert Veliký|sv. Albert Veliký]], [[Tomáš Akvinský|sv. Tomáš Akvinský]], [[Svatý Bonaventura|sv. Bonaventura]], [[Roger Bacon]]
-* Pozdní scholastika: [[Mistr Eckhart]], [[Jan Duns Scotus]], [[William Ockham]], [[Jean Buridan|Jan Buridan]], [[Mikuláš Oresme]], [[Tomáš Bradwardine]], [[Vilém Heytesbury]], [[Petr z Ailly]]
-=== Raný novověk ===
-* [[Renesanční filozofie]]
-* [[Mikuláš Kusánský]], [[Erasmus Rotterdamský]], [[Mikuláš Koperník]], [[Giordano Bruno]]
-* [[Reformace]]: [[Jan Hus]], [[Martin Luther]], [[Philipp Melanchthon]], [[Ulrich Zwingli]], [[Jan Kalvín]]
-* [[René Descartes]], [[Baruch Spinoza]], [[Blaise Pascal]], [[Gottfried Wilhelm Leibniz|Gottfried Leibniz]]
-* [[Thomas Hobbes]], [[John Locke]], [[George Berkeley]]
-* [[Isaac Newton]]
-=== Osvícenství ===
-* [[Charles Louis Montesquieu]], [[Voltaire]], [[Jean-Jacques Rousseau]], [[David Hume]], [[Immanuel Kant]]
-=== 19. století ===
-{{Podrobně|Filozofie 19. století}}
-* [[Německý idealismus]]: [[Johann Gottlieb Fichte]], [[Friedrich Schelling|Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling]], [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel]]
-* [[Jeremy Bentham]], [[Auguste Comte]], [[Herbert Spencer]], [[John Stuart Mill]], [[Ludwig Feuerbach]]
-* [[Arthur Schopenhauer]], [[Friedrich Nietzsche]], [[Søren Kierkegaard]]
-* [[Dialektický materialismus]]: [[Karl Marx]], [[Friedrich Engels]]
-* [[Tomáš Garrigue Masaryk]]
-=== 20. století ===
-{{Podrobně|Filozofie 20. století}}
-* [[Vitalismus]]: [[Henri Bergson]], [[Wilhelm Dilthey]], [[Hans Driesch]], [[Oswald Spengler]]
-* [[Pragmatismus]]: [[William James]], [[John Dewey]]
-* [[Fenomenologie]]: [[Edmund Husserl]], [[Martin Heidegger]], [[Hans-Georg Gadamer]], [[Maurice Merleau-Ponty]], [[Paul Ricoeur]], [[Jan Patočka]], [[Eugen Fink]]
-* [[Existencialismus]]: [[Jean-Paul Sartre]], [[Albert Camus]], [[Karl Jaspers]]
-* [[Pierre Teilhard de Chardin]]
-* [[Filozofie jazyka]]: [[Ferdinand de Saussure]], [[Ludwig Wittgenstein]], [[Noam Chomsky]], [[Umberto Eco]]
-* [[Analytická filozofie]]: [[George Edward Moore]], [[Bertrand Russell]], [[Rudolf Carnap]]
-* [[Filozofie vědy]]: [[Karl Raimund Popper]], [[Paul Karl Feyerabend]], [[Thomas Samuel Kuhn|Thomas Kuhn]]
-== Východní filozofie ==
-* '''[[Indická filozofie]]''': [[Védy]], [[Upanišady]], [[Bhagavadgíta]], [[buddhistická filozofie]] ([[Gautama Buddha|Buddha)]], [[Mahávíra]] (Džina), [[Pataňdžali]], [[Bódhidharma]], [[Ánanda]]
-* '''[[Čínská filozofie]]''': [[Konfucius]] (Kchung-fu-c', Kongfuzi), [[Lao-c']] (Laozi), [[Čuang-c']] (Zhuangzi), [[Mocius|Mo-c']] (Mozi)
-* '''[[Japonská filozofie]]''': [[Zen]], [[Kúkai]], [[Dógen Zendži|Dógen]]
-* '''Korejská filozofie ''': [[Son]]
 == Hlavní filozofické pozice ==

Humanitní a společenské vědy

Humanitní vědy	Antropologie • Archeologie • Estetika • Etnografie • Filologie • Filozofie • Historiografie • Lingvistika • Literární věda • Religionistika

Společenské vědy	Ekonomie • Geografie (Socioekonomická geografie • Regionalistika) • Politologie (Mezinárodní vztahy • Politická ekonomie • Veřejná správa) • Psychologie • Sociologie (Demografie • Kulturologie • Kriminologie)

Multidisciplinární	Teritoriální studia • Vzdělání • Informační věda • Gerontologie • Genderová studia • Management • Mediální studia • Veřejné zdraví