Novopozitivismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Novopozitivismus (mimo české země označovaný logický pozitivismus a zhruba od konce 30. let logický empirismus) je filosofický směr, který vznikl na počátku 20. století a klade si za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědi o světě. Základními prvky tohoto učení jsou empirismus (přesvědčení o původu veškerého poznání ve smyslové zkušenosti) a racionalismus resp. scientismus (formální logika a matematika, nezpochybnitelné deduktivní odvozování).

Zakladatelé navazovali na empiriokriticismus Ernsta Macha a logický atomismus Bertranda Russella a Ludwiga Wittgensteina. Velkým impulsem pro vznik této teorie byla Wittgensteinova práce Tractatus Logico-Philosophicus.

Představiteli novopozitivismu byli Hans Hahn, Moritz Schlick, Rudolf Carnap, Hans Reichenbach, Herbert Feigl, Otto Neurath a další (Vídeňský kroužek). Vývoj učení významně ovlivnil Karl Popper hlavně jako oponent Carnapa.

Scientismus[editovat | editovat zdroj]

Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsledky mají být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení. Novopozitivisté sami se pak považovali za vědecké filosofy a pozitivistická filosofie po nějakou dobu byla synonymem pro „vědeckou filosofii“, resp. „vědecký světový názor“.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Kritický racionalismus Karla Poppera upozorňuje na omezenost každého poznání a odmítá představu, že by se poznání nějakou metodou dalo zajistit proti omylům.

Antimetafyzický postoj[editovat | editovat zdroj]

Novopozitivisté označovali filosofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za „metafyziku“. Charakteristický je název známé Carnapovy statě Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka[1]. Carnap připouští jen dva druhy smysluplných vět:

  1. věty pravdivé na základě vlastní formy (formule logiky a matematiky, které nevypovídají nic o zkušenosti),
  2. věty převoditelné na protokolární věty (zkušenostní věty).

Věty metafyziky nepatří ani do jedné skupiny a musí být odmítnuty jako věty beze smyslu. Carnap ve své stati tvrdí: „(Pseudo)-věty metafyziky neslouží k výkladu faktů, [...] slouží k výrazu životního pocitu.“

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Ač logický atomismus i novopozitivismus proklamují „odmítání metafyziky“, de facto zavádějí svůj vlastní „metafyzický realismus“. Jejich základem je apriorní přesvědčení, že svět má racionální strukturu (logickou formu), k jejímuž poznání stačí čistý rozum.[2]

Empirismus[editovat | editovat zdroj]

Z pohledu novopozitivismu má věda empirický původ. Základem vědecké činnosti jsou pozorování a experiment. Východiskem vědy, stejně jako „zdravého rozumu“, je „empirická realita“. V protikladu k metafyzice není možné dané formulovat, ale je možné na ně pouze ukázat. „Dané“ (tj. data získaná pozorováním) je to nejjednodušší a nesporné. Dané je přijímáno jako filosoficky neutrální. Věda nemůže v otázce reálnosti daného zaujmout ani souhlasné ani zamítavé stanovisko, protože otázka sama nemá empirický význam.

Empirické kritérium smyslu tvrdí, že „smysl věty je metoda její verifikace.“ Filosofická analýza by v tomto pojetí měla zjišťovat, zda má věta smysl. Teprve potom může být věta verifikována, tj. rozhodnuto, zda je pravdivá či nepravdivá. Verifikace sama je otázkou empirické vědy, nikoli filosofie.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Ontologicky orientovaní filosofové vytýkají novopozitivismu jeho reduktivní přístup: nakonec „stojíme před bází empiricky daného a nemůžeme říci, ani komu je to dáno, ani co se stává daností.“[3]

Metoda verifikace[editovat | editovat zdroj]

Pro původní nopovozitivismus je základem poznání fenomenalistická báze, která obsahuje přímé zkušenosti člověka (pozorovatele). Filosofie měla logicky rekonstruovat empirické poznání

  1. explicitní definicí všech vědeckých pojmů v jazyce báze a
  2. redukcí všech výpovědí na observační (protokolární) věty.

Metoda verifikace je pak přímočará: pravdivostní hodnota výpovědí je jednoznačně dána pravdivostní hodnotou základních vět a znalostí významu logických spojek. Poněkud to připomíná Leibnizův program (calculus ratiocinator a characteristica universalis).

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Tato verze kritéria verifikace byla opuštěna zejména pro nemožnost překladu například dispozičních pojmů („rozpustný ve vodě“) nebo pojmů označujících fyzikální objekty („hmota“ či „elektron“).[4]

Induktivismus[editovat | editovat zdroj]

Induktivní strategii vytváření vědy rozpracovali již Francis Bacon a John Stuart Mill formulací základních kánonů vědecké indukce. Novopozitivisté jejich výsledky přejali jako metodologický nástroj a zpočátku se jejich důkladnou analýzou nezabývali.

Novopozitivistická představa budování vědy je zhruba tato: jestliže vědci získají pevnou empirickou bázi, mohli by pokračovat v zobecňování a vytváření empirických generalizací. Dále by generalizovali empirické zákony, na jejichž základě by generovali vědecké zákony a obecná teoretická tvrzení ve formě zákonů.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Ve svých pracích ukázali Pierre Duhem (1861–1916) a W. V. Quine (1908–2000), že z empirické báze nelze jednoznačně vyvodit jedinou správnou generalizaci. Toto tvrzení dnes známe jako „Duhem-Quinovu tezi o nedourčenosti teorie empirickou evidencí“[5].

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Novopozitivisté postupně přecházejí k analýze jazyka vědy. Znamená to přechod od objektového jazyka k metajazyku. Cílem se stává analýza a preskripce metod vědecké práce.[6]

Novopozitivismus jako ucelený filosofický přístup je podle všeho již minulostí. Ve své době se rozšířil po téměř celém západním světě. Na amerických univerzitách byli jeho nositeli členové Vídeňského kruhu, kteří odešli z Evropy za druhé světové války nebo po ní.

Novopozitivismus byl zásadní pro vývoj rané analytické filosofie a v první polovině dvacátého století s ní byl někdy ztotožňován. Logický positivismus značně ovlivnil filosofii jazyka a od 20. do 50. let reprezentoval dominantní filosofii vědy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rostislav Letoš: Ohlédnutí za Carnapovou statí „Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka“
  2. Ludmila Dostálová: Bertrand Russell: Jazyk a poznanie (recenze)
  3. Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie. Praha : SPN 1991, s. 61
  4. Prokop Sousedík, Martin Nitsche, Martin Šimsa (eds): Schizma filosofie 20. století. Praha : Filosofia 2006, ISBN 80-7007-224-5, s. 186
  5. Prokop Remeš: Teodicea a mentální reprezentace Boha, Universum 2/2007. Dostupné online.
  6. Fajkus, Břetislav: Současná filosofie a metodologie vědy. Praha : Filosofia 1997. ISBN 80-7007-170-2, s. 30

Související články[editovat | editovat zdroj]