Charles Péguy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
J.-P. Laurens: Charles Péguy

Charles Péguy (7. ledna 1873 Orléans5. září 1914 Villeroy) byl francouzský spisovatel, filosof a básník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v chudé řemeslnické rodině a otec mu zemřel krátce po narození. V letech 1879–1885 navštěvoval základní školu, kde si ho všiml ředitel a zajistil mu stipendium, aby mohl v letech 1885–1891 pokračovat na lyceu v Orléans. Po přípravce ve Sceaux a roční vojenské službě byl roku 1894 přijat na École normale supérieure (ENS) v Paříži. Mezi jeho učiteli byl také Romain Rolland a Henri Bergson, který na něho měl veliký vliv. Péguy byl vášnivý republikán a měl blízko i k socialistům, a když vypukla Dreyfusova aféra, postavil se rozhodně na jeho stranu.

Tyranie je vždycky lépe organizovaná než svoboda.
— Ch. Péguy

Roku 1897 se oženil s Ch.-F. Baudouinovou, s níž měl čtyři děti, a začal psát do Revue socialiste. Když neuspěl v závěrečné zkoušce na ENS, založil blízko Sorbonny knihkupectví, které se stalo centrem Dreyfusových obhájců. Dlouho podporoval Jeana Jaurese, svého spolužáka z ENS, postupně se však se socialisty rozešel, protože jim vytýkal nedostatek vlastenectví a později také proticírkevní zákonodárství J. Ferryho. „Nechci, aby druzí byli stejní. Chci, aby zůstali jiní.“ Péguyho vřelé francouzské vlastenectví a důraz na osobní statečnost silně ovlivnily francouzský odpor za druhé světové války i Ch. de Gaulla.

Nikdo netuší, jakých zbabělostí jsou dnešní Francouzi schopni, jen aby nevypadali málo pokrokoví.
— Ch. Péguy[1]

Roku 1900 založil Péguy literární časopis Les cahiers de la quinzaine, kam psal také Romain Rolland, Julien Benda, Georges Sorel, Daniel Halévy a André Suares. Časopis měl velké finanční problémy a nevycházel pravidelně, nicméně do roku 1914 vyšlo 229 čísel. Péguy se v těchto letech stává jedním z prvních kritiků „modernity“, které vyčítá sobectví a hamižnost, zbabělou pohodlnost a mravní rozklad společnosti. „Jako se křesťan připravuje na smrt, připravuje se moderní člověk na důchod.“ Proti tomu zdůrazňuje odvahu a její velké vzory, především Janu z Arku. V jeho díle se také projevuje nový zájem o křesťanskou mystiku zároveň s rozhodným odporem vůči antisemitismu.

Všechno začíná mystikou a končí politikou.
— Ch. Péguy

Roku 1913 se Péguy s rodinou přestěhoval do Bourg-la-Reine, dokončil básnický epos „Eva“ a knihy o Bergsonovi a o Descartovi. V srpnu 1914 narukoval do armády jako poručík pěchoty a hned v září padl ve Villeroy, těsně před začátkem bitvy na Marně.

Homér je dnes ráno nový a svěží – a nic nevypadá tak staře a unaveně jako dnešní noviny.
— Ch. Péguy

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Péguyho vášnivé dílo mělo už za jeho života značný vliv a po první světové válce byla po něm pojmenována řada ulic a zejména škol. K nám jeho dílo uvedl Josef Florian, takže inspirovalo řadu katolických myslitelů a básníků. Mezi překladateli byli básníci Bohuslav Reynek a Ivan Slavík. Úplné vydání jeho spisů ve 20 svazcích vyšlo v letech 1916–1955, úplné vydání básní a próz v edici Pléiade (4 svazky) bylo dokončeno 1992. Jeho odkaz aktualizoval roku 1992 filosof Alain Finkielkraut esejem Le Mécontemporain („Nesoučasník“).

Svět je plný poctivých lidí. Poznají se podle toho, že své špatnosti nedělají tak šikovně.
— Charles Péguy[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Egon Schiele: Ch. Péguy (1914)
Eseje
  • De la raison (O rozumu), 1901
  • Notre Patrie (Naše vlast), 1905
  • Situations (Situace), 1907–1908
  • L'Argent (Peníze), 1913
  • Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne (Poznámka o Bergsonovi a jeho filosofii), 1914
  • Note conjointe sur M. Descartes et la philosophie cartésienne (Poznámky o Desrartovi a karteziánské filosofii), 1914
  • Clio. Dialogue de l'histoire et de l'âme païenne (Clio. Dialog o historii a pohanské duši), 1931
  • L'Argent suite (Peníze – pokračování), 1932
  • Véronique. Dialogue de l'histoire et de l'âme charnelle (Veronika. Dialog o historii a tělesné duši), Gallimard, 1972
Poesie
  • La Tapisserie de Sainte Geneviève et de Jeanne d'Arc (Koberec svaté Jenovéfy a Jany z Arku), 1913
  • Ève (Eva), 1913
Divadlo
  • Jeanne d'Arc (Jana z Arku), Paris, Librairie de la Revue socialiste, 1897
  • Le Porche du Mystère de la deuxième vertu (Brána k tajemství druhé ctnosti), 1912
  • Le Mystère des Saints Innocents (Tajemství svatých Neviňátek), 1912
Sebrané spisy
  • Œuvres complètes de Charles-Péguy (1873-1914), Paris, NRF, Gallimard, 1916-1955 (20 vol.)
  • Œuvres poétiques complètes, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1941
  • Œuvres en prose complètes I, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1987
  • Œuvres en prose complètes II, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1988
  • Œuvres en prose complètes III, Bibliothèque de la Pléiade, Gallimard, 1992

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Péguy na francouzské Wikipedii.

  1. Ch. Péguy, Œuvres en prose, 1898–1908, Gallimard, coll. Bibliothèque de la Pléiade, 1959, str. 834
  2. Ch. Péguy, Œuvres en prose, 1909-1914. Paris : Gallimard, coll. Bibliothèque de la Pléiade, 1959, str.. 1176

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Péguy, Charles. Sv. 8, str. 959.
  • Ch. Péguy, Eseje. Olomouc: Votobia 1993
  • Ch. Péguy, Eva. Náchod: P. Maur 2003
  • Ch. Péguy, Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc. Stará Říše 1916
  • Ch. Péguy, Ta jediná je paní - Chudoba. Praha: Vyšehrad 1971
  • Romain Rolland, Péguy. Paris 1946

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]