Přeskočit na obsah

Sebevražda

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O knize pojednává článek Sebevražda (kniha).
Sebevražda
Sebevražda od Édouarda Maneta, 1877–1881
Klasifikace
MKN-10X60 a X84
MeSHF01.145.126.980.875
Některá data mohou pocházet z datové položky.
První pomoc osobě pokoušející se o sebevraždu podříznutím žil během školení vodních záchranářů Červeným křížem (v rámci výcviku je fixována druhá zdravá ruka)

Sebevražda (latinsky suicidium) je čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. „Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít.“[1] Příčinou může být deprese, bipolární porucha, schizofrenie, alkoholismus, narkomanie aj.[2] Svou roli nezřídka hrají i stresové faktory, jako jsou například finanční potíže nebo problémy s mezilidskými vztahy. Snaha zabránit sebevraždám se odráží v omezení přístupu ke střelným zbraním, v léčbě duševních nemocí, v psychoterapii, v terapii při zneužívání návykových látek i zlepšování ekonomického rozvoje.

Nejběžnější způsoby sebevraždy se v různých zemích liší a částečně souvisejí s dostupností prostředků k jejímu provedení. Mezi časté formy patří oběšení, otrava pesticidy a použití střelné zbraně. Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až 1 000 000 osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí.[2][3] Mezi sebevrahy je více mužů než žen, přičemž u mužů je pravděpodobnost, že se zabijí, třikrát až čtyřikrát větší než u žen.[4] Každý rok dojde přibližně k 10 až 20 miliónům neúspěšných pokusů o sebevraždu;[5] ty jsou častěji zaznamenány u mladších osob a u žen.

Názory na sebevraždu byly vždy ovlivňovány širšími existenčními tématy, jako jsou náboženství, čest a smysl života. Abrahámovská náboženství sebevraždu tradičně považují za urážku Boha, neboť vyznávají posvátnost života. Během samurajské éry v Japonsku byl rituál seppuku uznáván jako prostředek odčinění selhání nebo forma protestu. Satí, nyní nezákonný hinduistický pohřební obřad, očekával od vdovy sebeupálení na manželově pohřební hranici, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem ze strany rodiny a společnosti.[6]

Zatímco dříve byly sebevražda i pokus o ni trestně postižitelné, ve většině západních zemí tomu tak již není. Ve většině islámských zemí však zůstává tento způsob odchodu ze života trestným činem. Ve 20. a 21. století byla sebevražda formou sebeupálení prostředkem protestu, zatímco Kamikaze a sebevražedné bombové útoky byly využívány jako forma vojenské nebo teroristické taktiky.[7]

Definice

[editovat | editovat zdroj]

Sebevražda, označovaná rovněž jako dokonaná sebevražda, je „akt odnětí si vlastního života“.[8] Pokus o sebevraždu nebo sebevražedné chování bez fatálních následků jsou pak charakterizovány jako sebepoškození motivované touhou ukončit vlastní život, které však nemá za následek smrt.[9] Asistovaná sebevražda je typ sebevraždy, kdy jednotlivec nepřímo pomáhá druhému člověku přivodit si smrt, a to poskytnutím rady nebo prostředků k jejímu spáchání.[10] Tím se asistovaná sebevražda liší od eutanazie, při níž druhá osoba hraje mnohem aktivnější roli.[10] Sebevražedné myšlenky jsou myšlenky na ukončení vlastního života.[9]

Označení

[editovat | editovat zdroj]

Slovo sebevražda je spojením zvratného zájmena a slova vrah/vražda (má základ v praslovanském výrazu vorgъ – nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojení „spáchat sebevraždu“. Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského náboženství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století.[11] Dřívější prameny, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako „nalehl na meč“ či „oběsil se“.[12] V 19. století se používaly také pojmy samovrah, samovražda a také básnické pojmy samobijstvo, samobojstvo.[13]

Pro sebevraždu se používají i různé eufemismy, např. dobrovolný odchod ze života, vzít si život. Psycholog Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi používá pojmenování suicidium, které překládá jako sebezabití. Připojuje k němu poznámku: „Záměrně neužívám slova „sebevražda“, které má odsuzující akcent; ten není u některých suicidií na místě.“[14] V českém překladu knihy rakouského esejisty a obhájce sebevraždy Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku se pro sebevraždu navrhuje termín dobrovolná smrt, pro člověka, který se k sebevraždě chystá, označení suicidér a pro oběť dokonané sebevraždy označení suicidant.[15]

Rizikové faktory

[editovat | editovat zdroj]
Okolnosti zvyšující pravděpodobnost sebevraždy v 16 amerických státech v roce 2008.[16]

Mezi faktory, které ovlivňují riziko sebevraždy, patří genetická dispozice, psychiatrické poruchy, narkomanie, různé psychické stavy, kulturní, rodinné a společenské situace a genetika.[17] Duševní onemocnění a zneužívání návykových látek jsou často souběžnými jevy.[18] Mezi další rizikové faktory patří předchozí pokusy o sebevraždu,[19] snadná dostupnost prostředků k jejímu spáchání, předchozí sebevražda v rodině nebo traumatické poranění mozku.[20] Příkladem je počet sebevražd v domácnostech se střelnými zbraněmi, který je vyšší než v domácnostech, které střelné zbraně nevlastní.[21] Socioekonomické faktory, například nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví a diskriminace jsou další skutečnosti, které mohou myšlenky na sebevraždu vyvolat.[22] Přibližně 15–40 % osob zanechává dopis na rozloučenou.[23] Má se za to, že genetika stojí za přibližně 38 % až 55 % případů sebevražedného chování.[24] Váleční veteráni jsou ohroženi vyšším rizikem sebevraždy částečně i v důsledku vyššího počtu případů duševních onemocnění a zdravotních problémů souvisejících s válkou.[25]

Genetické dispozice

[editovat | editovat zdroj]

Vědci předpokládají, že lidé s abnormální verzí genu SKA2 mohou mít větší problémy zastavit příliv hormonů, které jejich tělo produkuje v reakci na stres (KAMINSKI 2014) a díky kterým tělo zůstává v negativním rozpoložení a zvýšené připravenosti reagovat na nebezpečí. Podle experimentů až u 80% sebevrahů je možné pomocí testu předvídat hrozící pokus o sebevraždu.[26]

Duševní poruchy

[editovat | editovat zdroj]

Duševní poruchy jsou v okamžiku sebevraždy častým jevem; odhady se pohybují mezi 27 %[27] a více než 90 % případů.[19] U osob přijatých na psychiatrické oddělení je doživotní riziko dokonané sebevraždy přibližně 8,6 %.[19] Celá polovina osob, jež zemřely v důsledku sebevraždy, pravděpodobně trpěla depresí; tato nebo některá z dalších afektivních poruch, například bipolární porucha, zvyšuje riziko sebevraždy dvacetinásobně.[28] Mezi další významné příčiny sebevražd patří schizofrenie (14 %), poruchy osobnosti (14 %),[29] bipolární porucha[28] a posttraumatická stresová porucha.[19] Na následky sebevraždy umírá přibližně 5 % osob se schizofrenií.[30] Poruchy příjmu potravy jsou dalším onemocněním spojeným s vysokým rizikem sebevraždy.[31]

Nejvýznamnějším prediktivním ukazatelem eventuálního dokonání sebevraždy jsou předchozí sebevražedné pokusy.[19] Přibližně 20 % sebevražd předchází dřívější pokus o sebevraždu a z těch, kteří se o sebevraždu pokusí, ji do roka dokoná 1 %[19] a více než 5 % pak sebevraždu spáchá po 10 letech.[31] Ačkoli sebepoškozování není považováno za pokus o sebevraždu, sebepoškozující chování se zvýšeným rizikem sebevraždy souvisí.[32]

V přibližně 80 % případů dokonaných sebevražd dotyčná osoba navštívila lékaře během roku předcházejícího úmrtí;[33] ve 45 % tato návštěva proběhla v měsíci předcházejícím sebevraždě.[34] Asi 25–40 % osob, které sebevraždu dokonaly, v předchozím roce kontaktovalo služby péče o duševní zdraví.[27][33]

Užívání návykových látek

[editovat | editovat zdroj]
Obraz „Cesta opilce“ z roku 1846 znázorňuje, jak může alkoholismus vést až k sebevraždě

Zneužívání návykových látek je druhým nejběžnějším rizikovým faktorem sebevraždy po depresi a bipolární poruše.[35] Se sebevraždami souvisí jak chronické zneužívání látek, tak akutní intoxikace.[18][36] V kombinaci s osobním zármutkem, například z důvodu úmrtí blízké osoby, se riziko ještě dále zvyšuje.[36] Zneužívání látek je také spojováno s poruchami duševního zdraví.[18]

Většina osob je v okamžiku spáchání sebevraždy pod vlivem sedativně-hypnotických látek (jako je například alkohol nebo benzodiazepiny);[37] alkoholismus hraje roli u 15 % až 61 % případů.[18] V zemích s vysokou spotřebou alkoholu a vyšší hustotou míst, kde se alkohol rozlévá, je rovněž vyšší počet sebevražd,[38] přičemž tato souvislost se vztahuje zejména na konzumaci destilovaných alkoholických nápojů, nikoli na konzumaci alkoholu obecně.[18] Přibližně 2,2–3,4 % osob léčených z alkoholismu v určitém okamžiku života umírá na následky sebevraždy.[38] Alkoholici, kteří se pokoušejí spáchat sebevraždu, jsou obvykle muži staršího věku, kteří se o ni již dříve pokusili.[18] Ke 3 až 35 % případů úmrtí osob užívajících heroin dochází v důsledku sebevraždy (přibližně čtrnáctinásobek počtu úmrtí osob, které tuto drogu neužívají).[39]

Užívání kokainu a metamfetaminů se sebevraždou velmi úzce souvisí.[18][40] U osob užívajících kokain je riziko nejvyšší během abstinenční fáze.[41] Osoby užívající inhalanty jsou rovněž vystaveny značnému riziku sebevraždy – v určitém okamžiku života se o ni pokusí přibližně 20 % a více než 65 % o ní uvažuje.[18] Kouření cigaret je s rizikem sebevraždy rovněž spojováno.[42] Pro tuto souvislost existuje jen málo důkazů, byly však vysloveny hypotézy, že ti, kteří mají předpoklad ke kouření, mají rovněž předpoklady k sebevraždě, že kouření způsobuje zdravotní problémy, které lidi následně vedou k myšlenkám na ukončení života, a že kouření má vliv na chemické pochody v mozku, které jsou příčinou sebevražedných sklonů.[42]Konopí však podle všeho toto riziko nijak nezvyšuje.[18]

Gamblerství

[editovat | editovat zdroj]

Gambleři (patologičtí hráči) jsou v porovnání s běžnou populací spojováni s častějšími myšlenkami na sebevraždu a pokusy o ni.[43] O sebevraždu se pokusí 12 až 24 % patologických hráčů.[44] Počet sebevražd jejich životních partnerů je třikrát vyšší než u běžné populace.[44] Mezi další faktory, které u gamblerů riziko sebevraždy zvyšují, patří duševní nemoci, alkohol a užívání drog.[45]

Nemoci

[editovat | editovat zdroj]

Mezi sebevražedností (suicidalitou) a zdravotními problémy existuje jistá souvislost; ke zmíněným zdravotním potížím mimo jiné patří[31] chronická bolest,[46] traumatické poranění mozku,[47] rakovina,[48] hemodialýza, HIV nebo systémový lupus erythematodes.[31] Diagnóza rakoviny riziko následné sebevraždy přibližně zdvojnásobuje.[48] Zvýšená sebevražednost přetrvává i po vypořádání se s depresivním onemocněním nebo závislostí na alkoholu. U osob s více než jedním onemocněním je riziko obzvláště vysoké. V Japonsku jsou zdravotní problémy uváděny jako hlavní důvod sebevraždy.[49]

Poruchy spánku, například nespavost[50] a spánková apnoe, jsou u deprese a sebevraždy dalšími rizikovými faktory. V některých případech mohou být poruchy spánku rizikovým činitelem nezávislým na depresi.[51] Symptomy podobnými afektivním poruchám se může projevovat celá řada dalších onemocnění, mezi něž patří např. hypotyreóza, Alzheimerova choroba, nádory mozku, systémový lupus erythematodes a nežádoucí vedlejší účinky řady léků (například beta blokátorů a steroidů).[19]

Psychosociální stavy

[editovat | editovat zdroj]

Riziko sebevraždy zvyšuje řada psychosociálních stavů. Patří mezi ně pocit beznaděje, ztráta radosti ze života, deprese a úzkostlivost.[28] Roli hraje rovněž snížená schopnost řešit problémy, ztráta dřívějších schopností a snížená kontrola impulzivního chování.[28][52] U starších osob je významným faktorem vnímání sebe sama jako přítěže pro ostatní.[53][53]

Riziko zvyšují také nedávné stresující životní situace, například ztráta člena rodiny nebo přítele, ztráta zaměstnání, společenská izolace (např. osamělý život).[28] Vyššímu riziku jsou vystaveni i ti, kteří nikdy nevstoupili do manželského svazku.[19] Riziko sebevraždy může snížit aktivní víra člověka.[54] To je přičítáno negativnímu postoji, který k sebevraždě mnohá náboženství zaujímají, a větší vztahové pospolitosti, kterou náboženství může poskytovat.[54] U muslimů, stejně jako jiných skupin věřících, byl prokázán nižší počet sebevražd.[55]

Někteří lidé mohou sebevraždu spáchat jako únik před šikanou či předsudky.[56] Sexuální zneužívání v dětství[57] a čas strávený v pěstounské péči jsou rovněž dalšími z rizikových faktorů.[58] Má se za to, že sexuální zneužívání k celkovému riziku přispívá až z 20 %.[24]

Vývojová psychologie vysvětluje sebevraždu tak, že může zlepšovat inkluzivní zdatnost. Osoba, která páchá sebevraždu, již nemůže mít více dětí a tím, že zůstává naživu, odčerpává zdroje a prostředky, které by mohlo využívat její příbuzenstvo. Námitkou je, že smrt zdravých dospělých jedinců reprodukční schopnost pravděpodobně nijak nezvýší. Adaptace na velmi odlišné původní prostředí může být v tom současném kontraproduktivní.[52][59]

S rizikem sebevraždy souvisí také chudoba.[60] Relativní chudoba jedince, jež se v porovnání s jeho okolím zvyšuje, přispívá k růstu rizika sebevraždy.[61] Od roku 1997 spáchalo v Indii sebevraždu přes 200 000 rolníků, a to částečně kvůli problémům s dluhy.[62] V Číně je sebevražda třikrát pravděpodobnější ve venkovských regionech než ve městech, a to částečně z důvodu finančních obtíží v těchto oblastech země.[63]

Média

[editovat | editovat zdroj]

Důležitou roli v problematice sebevražd hrají média, včetně internetu.[17] Způsob, jakým sebevraždu prezentují, může mít v důsledku velkého množství zpráv, prominentně a opakovaně uváděných a sebevraždu glorifikujících nebo romantizujících, negativní vliv.[64] Je-li uveden podrobný popis toho, jak konkrétními prostředky sebevraždu spáchat, může se četnost použití tohoto způsobu sebevraždy napříč celou populací zvýšit.[65]

Tento spouštěcí faktor epidemií sebevražd nebo tzv. inspirovaných sebevražd je známý jako Wertherův efekt, pojmenovaný po protagonistovi Goetheho díla Utrpení mladého Werthera, který sebevraždu sám spáchal.[66] Riziko je vyšší u dospívajících, kteří si mohou smrt romantizovat.[67] Zdá se, že zatímco vliv sdělovacích prostředků je významný, vliv zábavních prostředků nelze jednoznačně vymezit.[68] Objevily se návrhy, aby protikladem Wertherova efektu byl tzv. Papagenův efekt, kdy poskytování informací o mechanismech zvládání náročných situací může mít ochranný efekt. Výraz je založen na postavě Mozartovy opery Kouzelná flétna, která se ze strachu ze ztráty milované dívky chystá spáchat sebevraždu, dokud mu přátelé nepomohou.[66] Pokud by média podávala zprávy vhodným způsobem, bylo by možno riziko sebevražd snížit.[64] Získání podpory ze strany mediálního průmyslu však může být zejména z dlouhodobého hlediska obtížné.[64]

Racionální sebevražda

[editovat | editovat zdroj]

Racionální sebevražda je promyšlené a odůvodněné odnětí si vlastního života,[69] ačkoli někteří se domnívají, že sebevražda není logická nikdy.[69] Akt dobrovolného odchodu ze života ve prospěch druhých je známý jako altruistická sebevražda.[70] Příkladem může být starý člověk, který svůj život ukončí proto, aby mladším lidem v komunitě zanechal větší množství potravy.[70] V některých eskymáckých kulturách je tento krok vnímán jako projev vážnosti, odvahy nebo moudrosti.[71]

Sebevražedný útok je politický čin, při kterém se útočník dopouští násilí na ostatních, přičemž ví, že tento krok povede k jeho vlastní smrti.[72] Někteří sebevražední bomboví útočníci páchají útoky ve snaze o získání titulu mučedníka.[25] Útoky kamikaze byly prováděny jako úkol motivovaný vyšším principem nebo morální povinností.[71] Vražda a následná sebevražda je skutek vraždy do týdne následovaný sebevraždou osoby, která vraždu spáchala.[73] Hromadné sebevraždy jsou často páchány pod sociálním tlakem, kdy se členové vzdávají své osobní nezávislosti ve prospěch vůdce.[74] Masovou sebevraždu mohou spáchat i pouzí dva lidé – taková sebevražda se pak nazývá sebevražedný pakt.[75]

Za výjimečných okolností, kdy je pokračování života chápáno jako nesnesitelné, přistupují lidé k sebevraždě jako k prostředku úniku.[76] Někteří vězni v nacistických koncentračních táborech volili dobrovolnou smrt tím, že se záměrně dotkli elektřinou napájených plotů.[77]

Způsoby provedení sebevraždy

[editovat | editovat zdroj]
Úmrtnost podle způsobu sebevraždy ve Spojených státech.[21]

Nejčastější způsoby provedení sebevraždy se v různých zemích liší. K těm nejběžnějším patří zejména sebevražda oběšením, otrávením pesticidy a za použití střelné zbraně.[78] Má se za to, že tyto rozdíly existují částečně v důsledku dostupnosti prostředků pro spáchání sebevraždy jistým způsobem.[65] Průzkum provedený v 56 zemích ukázal, že ve většině z nich je nejběžnější formou sebevraždy oběšení,[79] kterému se přičítá 53 % sebevražd mužů a 39 % sebevražd žen.[80]

30 % sebevražd na celém světě je spácháno za použití pesticidů. Četnost využití tohoto postupu se však značně liší – od 4 % v Evropě až po více než 50 % v Tichomoří.[81] Běžný je rovněž v Latinské Americe, protože pro zemědělské obyvatelstvo je nejpřístupnější.[65] V mnoha zemích stojí předávkování léky za přibližně 60 % sebevražd žen a 30 % sebevražd mužů.[82] Mnoho sebevražd je neplánovaných a dochází k nim v průběhu akutních období rozpolcenosti.[65] Úmrtnost se liší podle použitých prostředků: střelné zbraně 80–90 %, utonutí 65–80 %, oběšení 60–85 %, otrava výfukovými plyny 40–60 %, sebevražedný skok 35–60 %, sebevražedná otrava oxidem uhelnatým 40–50 %, pesticidy 6–75 %, předávkování léky 1,5–4 %.[65] Nejobvyklejší způsoby pokusu o sebevraždu se od nejčastějších úspěšných způsobů liší – až 85 % pokusů o sebevraždu v rozvinutých zemích souvisí s předávkováním léky.[31]

Ve Spojených státech stojí za 57 % sebevražd použití střelné zbraně, přičemž tento způsob je běžnější spíše u mužů než u žen.[19] Dalšími častými metodami jsou oběšení u mužů a otrava u žen,[19] které společně stojí za přibližně 40 % sebevražd v USA.[83] Ve Švýcarsku, kde střelnou zbraň vlastní téměř každý, dosahují nejvyššího počtu sebevraždy oběšením.[84] Sebevražedné skoky jsou obvyklé v Hongkongu a Singapuru, kde stojí za 50 % a 80 % sebevražd.[65] V Číně je nejčastějším způsobem sebevraždy pozření pesticidů.[85] V Japonsku stále dochází k sebevraždám vlastnoručním proříznutím dutiny břišní, známému rovněž jako seppuku nebo harakiri,[85] nejobvyklejším způsobem je však oběšení.[86]

Druhy sebevražd

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Plánovaná, bilanční

[editovat | editovat zdroj]

Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. Bilanční sebevraždy často páchají vážně nemocní lidé.

Impulzivní

[editovat | editovat zdroj]

Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zadržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí.

Předstíraná

[editovat | editovat zdroj]

Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“

Forma protestu

[editovat | editovat zdroj]

Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ještě před nimi tímto způsobem protestoval proti okupaci Československa polský účetní Ryszard Siwiec. Sebeupálením protestoval také v roce 1960 buddhistický mnich Thich Quang Duc v Saigonu (Jižní Vietnam) a Norman Morrison ve Spojených státech proti válce ve Vietnamu. Ke smrti může vést také protestní hladovka, což málem postihlo Mahátmu Gándhího, který se snažil zabránit bojům mezi hinduisty a muslimy.

Sebezabití

[editovat | editovat zdroj]

Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez předchozího úmyslu, náhodou (opilec se smrtelně poraní pádem).

Biická a patická

[editovat | editovat zdroj]

Biická sebevražda – motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům vyhodnotí svou situaci jako bezvýchodnou; patická – původ v patologii, např. schizofrenik se zabije kvůli strachu z halucinovaných objektů.

Rozšířená sebevražda

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o sebevraždu, při které se rozhodne sebevrah rozhodnout i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že sebevražda je lepší východisko nejen pro něj, ale i pro tyto blízké (nejčastěji děti). Sebevrah se tak stává vrahem, příkladem je např. Romana Zienertová, která svou sebevraždu nestihla dokonat.

Patofyziologie

[editovat | editovat zdroj]

Pro sebevraždu ani depresi neexistuje žádná jednotná základní patofyziologie.[19] Má se však za to, že je výsledkem souhry řady behaviorálních, socioenvironmentálních a psychiatrických faktorů.[65]

Nízká hladina mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) je se sebevraždou spojována přímo[87] i nepřímo prostřednictvím jeho role v depresi, posttraumatické stresové poruše, schizofrenii a obsesivně kompulzivní poruše.[88] Pitevní studie zjistily sníženou hladinu BDNF v hipokampu a prefrontální mozkové kůře u osob s psychiatrickými onemocněními i u těch, které jimi netrpí.[89] Má se za to, že hladina mozkového neurotransmiteru serotoninu je u osob páchajících sebevraždu nízká. Tato domněnka je částečně založena na prokázaně zvýšené hladině 5-HT2A receptorů zjištěné po smrti.[90] Mezi další důkazy patří snížená hladina kyseliny 5-hydroxyindoloctové, produktu rozkladu serotoninu, v mozkomíšním moku.[91] Přímé důkazy je však obtížné shromáždit.[90] Epigenetika, věda zabývající se změnami genetické exprese v reakci na environmentální faktory, které nemění základní DNA, hraje v určování rizika sebevraždy rovněž jistou roli.[92]

Prevence

[editovat | editovat zdroj]
V rámci iniciativy zaměřující se na prevenci sebevražd uvádí tento nápis na mostu Golden Gate Bridge telefonní číslo krizové linky

Prevence sebevražd je pojem používaný pro kolektivní snahy s cílem snížit počet sebevražd prostřednictvím preventivních opatření. Snížení přístupu k určitým prostředkům, například ke střelným zbraním nebo jedům, riziko sebevraždy snižuje.[65][93] Mezi další opatření patří omezení přístupu k dřevěnému uhlí (zapříčiňující otravu oxidem uhelnatým) a bariéry na mostech a ve stanicích metra.[65] Účinná může být také léčba závislosti na drogách a alkoholu, léčba deprese a léčba osob, které se v minulosti o sebevraždu pokusily.[93] Někteří jako preventivní strategii navrhují omezení přístupu k alkoholu (například snížením počtu barů).[18] Ačkoli jsou krizové linky běžné, pro potvrzení či vyvrácení jejich efektivity existuje jen málo důkazů.[94][95] U adolescentů, kteří v nedávné době o sebevraždě přemýšleli, výsledky podle všeho zlepšuje kognitivně behaviorální terapie.[96] Ekonomický rozvoj může díky svému vlivu na šíření chudoby počet sebevražd také snížit.[60] Snahy o zvýšení frekvence společenských styků, zejména u starších mužů, mohou být rovněž účinné.[97]

Vyšetření

[editovat | editovat zdroj]

O dopadu soustavného vyšetřování celkové populace na výsledný počet sebevražd existuje jen minimum údajů.[98] Jelikož počet osob, jejichž výsledek je po provedení testu pozitivní, aniž by u nich existovalo riziko sebevraždy, je vysoký, panují obavy o to, že vyšetřování by mohlo významným způsobem zvýšit vytížení orgánů péče o duševní zdraví.[99] Posouzení stavu osob, u nichž je riziko vysoké, se však stále doporučuje.[19] Zdá se, že dotazy týkající se sebevražednosti samotné riziko nijak nezvyšují.[19]

Duševní nemoci

[editovat | editovat zdroj]

U osob s problémy s duševním zdravím může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Aktivně sebevražedné osoby mohou být přijaty do psychiatrické péče na základě dobrovolného rozhodnutí či proti jejich vůli.[19] Osobní věci, které by dotyčný mohl použít k sebepoškození, jsou obvykle zabaveny.[31] Někteří kliničtí lékaři dávají svým pacientům k podpisu smlouvu o prevenci sebevraždy, ve které pacienti souhlasí, že si v případě propuštění neublíží.[19] Důkazy však žádný významný vliv této praxe nedokládají.[19] Pokud je u osoby riziko nízké, může být stanovena ambulantní léčba.[31] U osob s hraniční poruchou osobnosti s chronickými sebevražednými sklony se krátkodobá hospitalizace neukázala být účinnější než komunitní péče s cílem zlepšení výsledků.[100][101]

Existují předběžné důkazy, že psychoterapie, konkrétně dialektická behaviorální terapie, snižuje sebevražednost u dospívajících[102] i u osob s hraniční poruchou osobnosti.[103] Neexistují však důkazy pro úbytek dokonaných sebevražd.[102]

Ve vztahu k výhodám a škodlivosti antidepresiv panují spory.[17] Zdá se, že u mladších osob novější antidepresiva, například SSRI, zvyšují riziko sebevražednosti z 25 na 40 promile.[104] U starších osob však mohou toto nebezpečí snižovat.[19] Lithium se zdá být účinné při snižování rizika u osob s bipolární poruchou a unipolární depresí na téměř stejnou úroveň jako u obecné populace.[105][106]

Léčba

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Po pokusu o sebevraždu (pokud neskončí smrtí) bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření a případně následná léčba. Aby se pokus o sebevraždu neopakoval, je nutné najít příčinu pokusu a tu eliminovat.[zdroj?]

Epidemiologie

[editovat | editovat zdroj]
Úmrtí způsobená sebepoškozením na 1 milion obyvatel v roce 2012.
     3-23
     24-32
     33-49
     50-61
     62-76
     77-95
     96-121
     122-146
     147-193
     194-395

Sebevraždou ukončí svůj život přibližně 0,5 % až 1,4 % lidí.[3][19] Na přelomu let 2008/2009 byla sebevražda globálně desátou nejčastější příčinou úmrtí[2], přičemž ročně takto zemře zhruba 800 000 až milión lidí; úmrtnost je tedy 11,6 na 100 000 obyvatel ročně.[3] Od 60. let 20. století do roku 2012 vzrostl počet sebevražd o 60 %;[93] výrazné zvýšení bylo zaznamenáno zejména v rozvojovém světě.[2] Na každou sebevraždu končící smrtí připadá 10 až 40 pokusů o sebevraždu.[19]

Mezi jednotlivými zeměmi a časovými obdobími existují velké rozdíly v počtu sebevražd.[3] V roce 2008 tvořily sebevraždy v Africe 0,5 % z celkového počtu úmrtí, v jihovýchodní Asii 1,9 %, v Severní a Jižní Americe 1,2 % a v Evropě 1,4 %.[3] Počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel dosáhl v Austrálii 8,6, v Kanadě 11,1, v Číně 12,7, v Indii 23,2, ve Spojeném království 7,6 a v USA 11,4.[107] Sebevražda byla v roce 2009 desátou nejčastější příčinou smrti ve Spojených státech (tehdy došlo k přibližně 36 000 případů).[108] Kolem 650 000 lidí ročně je v důsledku pokusu o sebevraždu přijato na pohotovostní oddělení.[19] V Litvě, Japonsku a Maďarsku byl zaznamenán nejvyšší poměrný počet sebevražd.[3] Zeměmi s absolutně nejvyšším počtem sebevražd jsou Čína a Indie, kde dochází k více než polovině případů.[3] V Číně je sebevražda dokonce pátou nejčastější příčinou smrti.[109]

Pohlaví

[editovat | editovat zdroj]
Počet sebevražd na 100 000 mužů (nahoře) a žen (dole) (údaje z let 1978–2008).
     údaje nejsou k dispozici
     < 1
     1–5
     5–5.8
     5.8–8.5
     8.5–12
     12–19
     19–22.5
     22.5–26
     26–29.5
     29.5–33
     33–36.5
     >36.5

V západním světě umírá sebevraždou třikrát až čtyřikrát více mužů než žen, i když ženy se o ni pokoušejí čtyřikrát častěji.[3][19] Příčinou je skutečnost, že muži užívají k ukončení života podstatně nebezpečnější prostředky.[110] Tento rozdíl je ještě výraznější u osob starších 65 let; v této věkové kategorii páchá sebevraždu desetkrát více mužů než žen.[110] Na Čínu připadá jeden z nejvyšších počtů ženských sebevražd na světě a je to současně také jediná země, kde je sebevražda u žen častější než u mužů (v poměru 0,9).[3][109] Ve východním Středomoří je počet sebevražd mužů a žen téměř vyrovnán.[3] Počet sebevražd žen je nejvyšší v Jižní Koreji – 22 na 100 000 obyvatel; obecně jsou tyto údaje rovněž vysoké v jihovýchodní Asii a západním Tichomoří.[3]

Věk

[editovat | editovat zdroj]

U statistického zpracování a interpretace záleží, jakým způsobem je míra sebevražednosti vyjádřena.[111] V řadě zemí je počet sebevražd nejvyšší u osob středního věku[112] nebo starších lidí.[65] Absolutní počet sebevražd je ale nejvyšší ve věku mezi 15 a 29 lety, neboť tato věková skupina je nejpočetnější.[3] Ve Spojených státech jsou údaje nejvyšší u mužů europoidní rasy starších 80 let, přestože mladí lidé se o sebevraždu pokoušejí častěji.[19] Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u adolescentů[17] a mladých mužů, hned po úmrtí na následky nehody.[112] U mladých mužů v rozvinutém světě jde o příčinu smrti v téměř 30 % případů.[112] V rozvojovém světě jsou tyto údaje podobné, tvoří však nižší procento všech úmrtí v důsledku vyššího počtu úmrtí zaviněných jinými úrazy.[112] V jihovýchodní Asii dochází na rozdíl od jiných oblastí světa k sebevraždám mladých žen mnohem častěji než u žen starších.[3]

Sebevražednost v Česku

[editovat | editovat zdroj]

Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí.[113]

V období let 2001–2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami.[114] V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí[115] a v roce 2013 pak 1 740 lidí.[zdroj?]

Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů,[115] v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů.[zdroj?] Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení.

Podle výzkumů je 30–90 % (záleží na postoji autora výzkumu)[116] sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální).[117]

Počet sebevražd se do roku 2007 (včetně) dlouhodobě snižoval a očekává se, že tento trend bude, navzdory přechodnému zvyšování (2008–2013), dále pokračovat.[118] To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace). Poválečné maximum patří roku 1970 s 2 824 zemřelými sebevraždou.[119]

Zvláštní pozornost si zaslouží[zdroj⁠?!] sebevraždy dětí. V období 2001–2005 bylo zaznamenáno 35 případů (věková skupina do 14 let).[114] Důvodem sebevraždy u dětí je třeba špatná známka na vysvědčení a strach z reakce rodičů.[zdroj⁠?!] Častým důvodem je také nešťastná láska, či šikana.[zdroj⁠?!]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Decebalova sebevražda, výjev z Trajánova sloupu

Ve starověkých Aténách nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu.[120] Ve starověkém Řecku a Římě byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou.[121] Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli vysokým nákladům, které stát musel hradit.[122] Trestní výnos vydaný roku 1670 francouzským králem Ludvíkem XIV. zakotvoval mnohem přísnější potrestání – tělo mrtvého bylo vláčeno ulicemi obličejem dolů a pak oběšeno či pohozeno na smetiště. Navíc byl zkonfiskován veškerý majetek zemřelého.[123][124] V historii křesťanské církve byli lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, exkomunikováni a ti, kteří sebevraždou zemřeli, byli pohřbeni mimo posvěcené hřbitovy.[125] Ve Velké Británii byl na konci 19. století pokus o sebevraždu pokládán za obdobu pokusu o vraždu a mohl být potrestán i oběšením.[125] V Evropě 19. století se pohled na sebevraždu změnil – sebevražda už nebyla chápána jako skutek zaviněný hříchem, nýbrž jako důsledek nepříčetnosti.[124]

Společnost a kultura

[editovat | editovat zdroj]

Legislativa

[editovat | editovat zdroj]
Dýka tantō připravená k provedení sebevraždy seppuku

Ve většině západních zemí již není sebevražda považována za trestný čin,[126] od středověku do přinejmenším 19. století tomu tak ale v mnoha případech bylo.[127] Řada islámských států ji stále považuje za zločin.[55]

V Austrálii sebevražda trestným činem není.[128] Trestným činem však je radit, podněcovat nebo podporovat či jinak napomáhat druhému v pokusu o sebevraždu, a zákon výslovně umožňuje každé osobě použít „takovou sílu, která je nezbytná“, k tomu, aby bylo spáchání sebevraždy jinému člověku znemožněno.[129] V Severním Teritoriu Austrálie byla lékařem asistovaná sebevražda krátce legální (v letech 1996 až 1997).[130]

Žádná země Evropy v současné době nepovažuje sebevraždu nebo pokus o sebevraždu za trestný čin.[125] Anglie a Wales dekriminalizovaly sebevraždu vydáním Zákona o sebevraždě z roku 1961, Irská republika je následovala roku 1993.[125] Výraz „spáchat“ se používal v souvislosti s nelegálností tohoto aktu, mnohé organizace se však proti tomu postavily kvůli negativnímu významu tohoto slova.[131][132]

V Indii je sebevražda stále nelegální a rodina zesnulého může čelit právním potížím.[133] V Německu je protiprávní aktivní eutanazie a každý, kdo je přítomen sebevražednému pokusu, může být stíhán za neposkytnutí pomoci v naléhavém případě.[134]

Švýcarsko zcela dekriminalizovalo asistovanou sebevraždu článkem 115 trestního zákoníku, který byl přijat již v roce 1942 a na základě něhož je pomoc při sebevraždě vždy legální, s výjimkou případu, kdy tak pomáhající koná ze zištných důvodů.[135] Jakákoliv pomoc při sebevraždě je tedy legální, pokud není motivována osobním prospěchem ze smrti dotčeného. Nejvyšší soud v Lausanne v roce 2006 vydal rozhodnutí, jímž bylo anonymnímu nemocnému dlouhodobě trpícímu psychiatrickými potížemi uděleno právo ukončit vlastní život.[136]

Ve Spojených státech není sebevražda protiprávní, na ty, kdo se o ni pokusí, ale mohou být uvaleny sankce.[125] Asistovaná sebevražda byla postupně legalizována ve státech Oregon,[137] Washington,[138] Vermont[139] a Nové Mexiko a dekriminalizována ve státě Montana.[140]

Dále je asistovaná sebevražda rovněž legální v Belgii (eutanazie legalizována již v roce 2002[141][142], ale lékařem asistovaná sebevražda až v roce 2006 s tím, že je dostupná v zásadě pouze pro rezidenty, protože zákon vyžaduje, aby lékař a žadatel o asistenci měli dlouhodobou historii medicínského kontaktu), Lucembursku (od roku 2009 legalizováno spolu s eutanazií)[143][144] a Nizozemsku (legální pouze asistence lékařů od roku 2002, legalizováno spolu s eutanazií).[145]

Náboženské hledisko

[editovat | editovat zdroj]
Hinduistická vdova nechávající se upálit s tělem svého manžela (obřad Satí), 20. léta 19. století

Ve většině forem křesťanství je sebevražda pokládána za hřích, což vychází zejména ze spisů vlivných křesťanských myslitelů středověku, jako byli svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský; podle byzantského křesťanského Justiniánova zákoníku však sebevražda považována za hřích nebyla.[146][147] Katolická církev zakládá svůj postoj k sebevraždě na přikázání „Nezabiješ“ (stanoveného na základě Nové smlouvy Ježíšem v Matoušově evangeliu 19,18) a na myšlence, že život je dar daný nám Bohem, který by neměl být zavrhován, že sebevražda je proti „přirozenému řádu“ a tedy proti Božímu plánu se světem.[148]

Existuje však domněnka, že psychické onemocnění nebo velký strach z utrpení snižují zodpovědnost člověka, který se rozhodl sebevraždu spáchat.[149] Argumenty proti sebevraždě pak uvádějí mimo jiné následující skutečnosti: Páté přikázání lze přesněji přeložit jako „Nezavraždíš“, což se nemusí nutně vztahovat na jedince uvažujícího o zabití sebe sama; Bůh dal lidem svobodnou vůli; ukončení vlastního života neporušuje Boží zákon o nic více než léčba nemoci; v Bibli je zaznamenána řada sebevražd Božích následovníků, aniž by tyto byly odsuzovány atd.[150]

Judaismus se soustřeďuje na to, jak důležité je vážit si tohoto života, a sebevražda jako taková je tedy totéž co popírání Boží dobroty ve světě. Za extrémních okolností, kdy se zdálo, že si mohou vybrat pouze smrt nebo zrazení vlastního náboženství, však navzdory tomu páchali Židé individuální nebo masové sebevraždy (viz Masada, první pronásledování Židů ve Francii a hrad v Yorku); pochmurnou připomínkou toho je modlitba z židovské liturgie ve chvíli, „kdy se nůž dotýká hrdla“, nebo za ty, kdo umírají, aby „posvětili Boží jméno“ (viz mučednictví). Tyto skutky se setkaly ze strany židovských autorit se smíšenou reakcí – jedni je považovali za příklad hrdinského mučednictví, zatímco jiní tvrdili, že nebylo správné, když si Židé v očekávání mučednického titulu vzali život.[151]

Islám sebevraždu nepovoluje.[55] V hinduismu se obecně na sebevraždu dívají s pohrdáním a považují ji za stejně hříšnou jako je vražda jiného člena současné hinduistické společnosti. Hinduistické posvátné knihy uvádějí, že člověk, který spáchá sebevraždu, se stane součástí světa duchů a bude se potulovat po Zemi až do chvíle, kdy by za normálních okolností zemřel, pokud by sebevraždu nespáchal.[152] Hinduismus však přiznává člověku právo ukončit vlastní život nenásilným způsobem, a to vyhladověním k smrti, nazývaným Prayopavesa.[153] Prayopavesa se ale týká jen těch, kteří už v tomto životě nemají žádnou touhu nebo ambice a také žádnou zodpovědnost.[153] Pro džinismus je typická podobná praxe zvaná Santhara. Satí neboli rituální sebeupálení vdovy bylo v hindské společnosti rozšířeno zejména v období středověku.

Filozofie

[editovat | editovat zdroj]
Únik neboli Sebevražedné myšlenky George Griea, 2007

Filozofie sebevraždy se zabývá řadou otázek, včetně toho, co je podstatou sebevraždy, zda může být racionální volbou nebo ne či zda je sebevražda morálně přípustná.[154] Filozofické argumenty o morální přípustnosti sebevraždy zahrnují celou škálu postojů – od silné opozice (pohlížející na sebevraždu jako neetický a amorální počin) až po vnímání sebevraždy jako posvátného práva každého (dokonce i mladého a zdravého člověka), kdo je přesvědčen, že na základě pečlivého racionálního uvážení se může rozhodnout ukončit svůj vlastní život.

K oponentům sebevraždy patří křesťanští filozofové jako Augustin z Hippa a Tomáš Akvinský,[154] dále Immanuel Kant[155] a je možno říci, že i John Stuart Mill – Millův důraz na význam svobody a nezávislosti vedl k tomu, že odmítal volbu, která by člověku bránila v učinění nezávislých rozhodnutí v budoucnosti.[156] Jiní na sebevraždu pohlížejí jako na legitimní záležitost osobní volby. Zastánci tohoto postoje se domnívají, že nikdo by neměl být nucen trpět proti své vůli, zejména za okolností, jako jsou nevyléčitelné nemoci, psychická onemocnění a stáří, kdy neexistuje vyhlídka na zlepšení stavu. Odmítají názor, že sebevražda je vždy iracionální, a snaží se doložit, že může být posledním možným řešením pro ty, kteří trpí nesnesitelnou bolestí nebo zažívají hluboké trauma.[157] Ještě radikálnější postoj by se snažil přesvědčit o tom, že by lidem mělo být umožněno nezávisle zvolit smrt bez ohledu na to, zda trpí či nikoli. Význačnými obhájci této myšlenkové školy jsou skotský empirik David Hume[154] a americký bioetik Jacob Appel.[136][158]

Sociologický pohled

[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Garrigue Masaryk

[editovat | editovat zdroj]

Významný český politolog, filosof a státník Tomáš Garrigue Masaryk se mimo jiné věnoval otázce sebevraždy a v roce 1879 se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Ve svém díle «Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty» (německy: «Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart», doslova: «Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti») se snažil popsat a vysvětlit příčiny vzniku trendu sebevražd v moderní společnosti, které shledával nejzávažnějším civilizačním problémem své doby. Kniha byla vydána v roce 1881 v německém znění a o 23 let později v roce 1904 vyšla i v českém jazyce, kde knihu místy pozmněnil a doplnil. Masaryk knihu rozdělil do šesti hlav, dále na jednotlivé části a oddíly. Jednotlivé hlavy pak analyzují problematiku sebevražd z různých úhlů pohledu.[159]

Počátek Masarykova zájmu
[editovat | editovat zdroj]

Problém sebevraždy, jako výraz člověka, který ztratil smysl života a chce opustit svět, zajímal Masaryka od raného dětství. Sebevražda mladého vesničana zapůsobila na Masaryka nezapomenutelným způsobem, vedla ho k zamyšlení se nad hodnotami života a smrti a také ztrátou náboženské víry. Vzrůstající počet sebevražd Masaryk označuje, jako nejzávažnější civilizační problém tehdejší doby. Z jedné strany se zdá, že sebevražda je páchána z pohledu osobního charakteru, nezvládání životních situací a ztrátou smysluplnosti života. Z druhé strany Masaryk poukazuje na sebevražednost, která podléhá společenským vlivům. O sebevraždě se ve společnosti téměř nemluví a přemýšlení o ní je minimální a skryté.

Příčiny sebevražednosti
[editovat | editovat zdroj]

Příčiny jsou zakládané na svobodné vůli ovlivněné působením přírody nebo vlivem fyzické a duševní lidské organizace. Působení přírody na sebevražednost se podle Masaryka dá jenom velmi těžko změřit a určit přesnou účinnost. Mnohem silnějšími příčinami sebevražednosti jsou lidské poměry, poměry obecně společenské, politické poměry, hospodářské poměry (bída, chudoba, bohatství), dokonce i poměry duševní vzdělanosti.

Příčiny jsou seřazeny od nejvzdálenějších k bližším. Dle Masarykova díla nejprve poznáváme příčiny menší, dále pak větší, abychom jim porozuměli v jejich pravém působení. Cílem je ujasnění si povahy sebevraždy a následné uvážení jejího významu pro společenský život přítomnosti.

Členění:

  1. Působení přírody:
  1. pozemské;
  2. kosmické;
  1. Působení fyzické a duševní organizace lidské:
  1. fyzické poměry tělesné organizace;
  2. poměry obecně společenské;
  3. poměry politické;
  4. poměry hospodářské;
  5. poměry duševní vzdělanosti: rozumová, mravní a náboženská výchova:životní názor vůbec.
Faktory sebevražednosti
[editovat | editovat zdroj]

Největší četnost sebevražednosti je na severozápadě Evropy a směrem na jih ubývají.

Dalšími faktory jsou potom také finanční, náboženské, morální, dny v týdnu, roční období a nakonec také vlivy přírodních jevů, ale jsou velmi slabé. Vliv na sebevražednost má také hustota obyvatelstva, pohlaví, život ve městě či venkově, rodinný stav, zaměstnání, dosažené vzdělání, inteligence, svoboda, věk, společenské, lidské, hospodářské, majetkové a politické poměry. Dále pak duševní vzdělanost a duševní nemoci.

Masaryk vytvořil přehled pro třídění sebevražd z psychologického stanoviska:

A. nerozhodné

B.  

  1. hypochondrie
  2. melancholie
  3. zuřivost
  4. šílenství
  5. pomatenost
  6. blbost
Způsoby sebevražd
[editovat | editovat zdroj]

Dle Masaryka lidé volí co nejrychlejší způsob sebevraždy, kde je možné se co nejvíce vyhnout bolesti. Snaží se učinit smrt příjemnou a vyvinout co nejmenší námahu fyzické síly.

Volba prostředků je určována poměry, kde lidé žijí. Lidé tedy využívají to, co mají po ruce. Například v oblastech s více vodními zdroji bude utopení častěji, než někde, kde vodní zdroje nejsou tolik zastoupeny. Tvar krajiny pak určuje možnosti skoku do propasti apod.

Co se týče statistiky, nejčastějším způsobem je oběšení. Třetina až pětina sebevražd se děje utopením. Kromě pádu z výšky nebo udušení plynem je také velmi častý jed. Stále pak narůstá způsob přejetím. Bizarní způsoby sebevraždy jako jsou sebespálení, zmrznutí nebo vyhladovění jsou dle Masaryka ojedinělé, jelikož by nešlo o smrt “příjemnou”.

Způsob sebevraždy je přímo podmíněn fyzickým stavem osoby páchající ji. S rozvojem fyzických možností se mění volba prostředku. Mladí a staří lidé se oběsí nebo utopí, kdežto silný muž zvolí zastřelení.

Terapeutika moderní sebevražednosti
[editovat | editovat zdroj]

V Hlavě šesté definuje terapeutiku, jako diagnózu společenských chorob, jejímž cílem je zamezit příčinám sebevražd. Radí člověku, jak se vyhnout sebevražedným myšlenkám, vyzdvihuje duševní a tělesnou pohodu. Řešení problému vidí v uzdravování, zdokonalování povahy člověka a návratu k náboženské víře. Cílem společenské terapeutiky je tedy odklidit existující zlo a zabránit dalšímu.

Emile Durkheim

[editovat | editovat zdroj]

Ve svém hlavním díle „Sebevražda“ (Le Suicide, 1897) francouzský sociolog Emile Durkheim rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického pohledu. Toto dílo se právě považuje za “klasiku metodologie”[160], protože pomoci analýzy existujícího statistického výzkumu Durkheim dokazuje, že rozhodující roli v otázce sebevraždy nehrají psychologické příčiny jedince, ale sociologické faktory.[161]

Durkheim vytvořil vlastní definici sebevraždy: “Sebevražda je aplikována na všechny případy smrtí vyplývající přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního činu oběti, který ví, že jeho čin způsobí tento výsledek.“[162]

Durkheim rozdělil sebevražední činy do čtyř kategorií:

  • Egoistická sebevražda. (Egoismus je moderní označení pro přehnané sobectví, obvykle ale s méně pejorativním významem. Znamená přílišné sledování vlastního prospěchu a zájmu, často i na úkor ostatních.).

Egoistické sebevraždě předchází stav apatie a melancholie.[163] Egoista se cítí lhostejně ke svým povinnostem včetně pracovních. Tím pádem chápe chybně smrt jako radost a možnost být bez starostí (osvobození od povinností).

  • Altruistická sebevražda (Altruismus je jakožto nesobeckost protikladem vypjatého egoismu.).

Předchází jí energie a vášeň.[164] Společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem. Jde o velice vysoké propojenosti s náboženstvím. Člověk považuje sebeobětování bohu za jediný smysl svého života, zejména v tradičních kulturách.[165]

  • Anomická sebevražda (Anomie je stav společnosti, kdy neplatí normy a pravidla.).

Anomické sebevraždě předchází podráždění a zoufalství.[166] Spácháním sebevraždy člověk vyjadřuje protest proti životu obecně nebo proti tomu, kdo otravuje mu život.

  • Fatalistická sebevražda (Fatalismus je víra v to, že všechno v životě je předurčeno osudem.).

Fatalistické sebevraždě Durkheim se v knize věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Je způsobena nadbytkem regulací a existencí zbytečných pravidel, proti nimž člověk je bezmocný.

Obhajoba

[editovat | editovat zdroj]
Paleta, pistole a na zemi ležící vzkaz na této malbě Alexandre-Gabriela Decampse naznačují, že právě došlo k tragické události – umělec si vzal život.[167]

Sebevražda je obhajována v mnoha kulturách a subkulturách. Japonská armáda během 2. světové války podporovala a oslavovala útoky kamikaze, což byly sebevražedné útoky vojenských letců japonského císařství na námořní lodi spojenců v závěrečných fázích tichomořské kampaně tohoto konfliktu. Japonská společnost jako celek byla charakterizována jako „sebevraždu tolerující“[168] (viz sebevražda v Japonsku).

Při hledání informací o sebevraždě na internetu se ve výsledcích objevují stránky, které v 10–30 % nabádají k sebevražedným pokusům nebo je jinak podporují. Existují obavy, že podobné webové stránky mohou pro osoby s jistými předpoklady představovat poslední krok k sebevraždě. Někteří lidé se na internetu sdružují do sebevražedných skupin, a to buď s přáteli, které již delší dobu znají, nebo s lidmi, které „potkali“ v chat roomech nebo na virtuálních nástěnkách. Internet však na druhou stranu může sebevraždám předejít, neboť díky němu se izolovaní lidé mohou zařadit do nějaké sociální skupiny.[169]

Lokality

[editovat | editovat zdroj]

Některé z kulturních nebo přírodních památek prosluly vysokým počtem pokusů o sebevraždu.[170] Patří k nim třeba most Golden Gate v San Francisku, japonský les Aokigahara,[171] jihoanglický útes Beachy Head[170] nebo torontský viadukt v ulici Bloor Street.[172]

Počet těch, kteří od postavení mostu Golden Gate v roce 1937 až do roku 2010 spáchali skokem z něj sebevraždu, již přesáhl 1300.[173] V mnoha lokalitách, kde k sebevraždám běžně dochází, byly vybudovány bariéry sebevražedným pokusům zabraňující .[174] Příkladem je takzvaný Světelný závoj v Torontu[172] a bariéry na Eiffelově věži v Paříži či budově Empire State Building v New Yorku.[174] Od roku 2011 je budována bariéra i na mostu Golden Gate.[175] Tyto zábrany se ukázaly být obecně velice účinné.[175]

Jiné živočišné druhy

[editovat | editovat zdroj]

Jelikož sebevražda vyžaduje vědomé rozhodnutí zemřít, někteří se domnívají, že z toho důvodu o ní nelze hovořit u jiných živočišných druhů než je člověk.[121] Sebevražedné chování bylo pozorováno u bakterií salmonelly snažících se překonat jiné, konkurenční bakterie tím, že spustí odpověď imunitního systému proti nim.[176] V Brazílii bylo rovněž zaznamenáno sebevražedné obranné chování dělníků mravenců rodu Forelius pusillus, kdy malá skupinka mravenců opustí každý večer bezpečí mraveniště, aby mohla utěsnit vchod do něj zvenčí.[177]

Pokud je mšice kyjatka hrachová napadena slunéčkem sedmitečným, může explodovat; v důsledku toho jsou další jedinci tohoto druhu rozptýleni do okolí a ochráněni před útokem slunéčka, které samotné někdy hyne.[178] Některé druhy termitů mají vojáky, kteří také explodují a pokrývají své nepřátele lepivou hmotou.[179][180]

Zaznamenány byly i zprávy o psech, koních a delfínech, kteří spáchali sebevraždu, důkazy však nebyly příliš přesvědčivé.[181] Sebevraždám zvířat se doposud věnovalo jen několik málo vědeckých studií.[182]

Pozoruhodné případy

[editovat | editovat zdroj]

Příkladem hromadné sebevraždy je „jonestownská“ kultovní sebevražda z roku 1978,[183] při níž 918 členů tzv. Chrámu lidu,[184] americké sekty vedené Jimem Jonesem, ukončilo svůj život po vypití hroznového nealkoholického nápoje Flavor Aid, do něhož byl přidán kyanid.[185][186][187][188]

V posledních dnech bitvy o Saipan v roce 1944 spáchalo sebevraždu přes 10 000 japonských civilistů; někteří ukončili svůj život skokem z Útesu sebevrahů a Útesu Banzai.[189]

Irská hladovka roku 1981, vedená Bobbym Sandsem, měla za následek 10 mrtvých. Jako příčina smrti bylo koronerem uvedeno „dobrovolné vyhladovění“ a nikoli sebevražda; původní „vyhladovění“ bylo na úmrtních listech opraveno po protestech rodin zemřelých stávkujících.[190] O Erwinu Rommelovi bylo během 2. světové války zjištěno, že předem věděl o spiknutí 20. července, zaměřeném proti Hitlerovi, a bylo mu vyhrožováno veřejným soudním procesem, popravou a represáliemi vůči jeho rodině, pokud si sám nevezme život.[191]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ HÖSCHL, Cyril. „Očima Cyrila Höschla.“ Reflex. 2003, č. 4, s. 15. Dostupné z: http://www.hoschl.cz/index.php?text=2329&lang=cz
  2. ↑ a b c d Hawton K, van Heeringen K. Suicide. Lancet. 2009, s. 1372–81. ISSN 0140-6736. DOI 10.1016/S0140-6736(09)60372-X. PMID 19376453. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m VÄRNIK, P. Suicide in the world.. International journal of environmental research and public health. 2012 Mar, s. 760–71. DOI 10.3390/ijerph9030760. PMID 22690161. 
  4. ↑ MEIER, Marshall B. Clinard, Robert F. Sociology of deviant behavior. 14th ed.. vyd. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-495-81167-1. S. 169. 
  5. ↑ Bertolote JM, Fleischmann A. Suicide and psychiatric diagnosis: a worldwide perspective. World Psychiatry. 2002, s. 181–5. PMID 16946849. 
  6. ↑ Indian woman commits sati suicide [online]. Bbc.co.uk, 2002-08-07 [cit. 2010-08-26]. Dostupné online. 
  7. ↑ AGGARWAL, N. Rethinking suicide bombing.. Crisis. 2009, s. 94–7. DOI 10.1027/0227-5910.30.2.94. PMID 19525169. 
  8. ↑ Stedman's medical dictionary. 28th ed.. vyd. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins, 2006. ISBN 978-0-7817-3390-8. 
  9. ↑ a b KRUG, Etienne. World Report on Violence and Health (Vol. 1). Genève: World Health Organization, 2002. Dostupné online. ISBN 978-92-4-154561-7. S. 185. 
  10. ↑ a b GULLOTA, edited by Thomas P., Bloom, Martin. The encyclopedia of primary prevention and health promotion. New York: Kluwer Academic/Plenum, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-306-47296-1. S. 1112. 
  11. ↑ Budeme říkat: vzal si život místo spáchal sebevraždu?. Mladá Fronta DNES, 2. února 2007. NEDOSTUPNÉ online: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=028&r=tema_dnesa&c=677294
  12. ↑ např. 1S 31, 4 (Kral, ČEP)
  13. ↑ Příruční slovník jazyka českého
  14. ↑ ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál, 1995. 95 s. ISBN 80-7178-049-9. 
  15. ↑ ŠIMŮNKOVÁ, Pavla. Vztáhnout na sebe ruku: Rozprava Jeana Améryho o dobrovolné smrti. TOPZINE.cz [online]. 2010-09-06 [cit. 2019-03-05]. Dostupné online. 
  16. ↑ KARCH, DL, Logan, J; Patel, N; Centers for Disease Control and Prevention, (CDC). Surveillance for violent deaths—National Violent Death Reporting System, 16 states, 2008.. Morbidity and mortality weekly report. Surveillance summaries (Washington, D.C. : 2002). 2011 Aug 26, s. 1–49. PMID 21866088. 
  17. ↑ a b c d HAWTON, K, Saunders, KE; O'Connor, RC. Self-harm and suicide in adolescents.. Lancet. 2012 Jun 23, s. 2373–82. DOI 10.1016/S0140-6736(12)60322-5. PMID 22726518. 
  18. ↑ a b c d e f g h i j VIJAYAKUMAR, L, Kumar, MS; Vijayakumar, V. Substance use and suicide.. Current opinion in psychiatry. 2011 May, s. 197–202. DOI 10.1097/YCO.0b013e3283459242. PMID 21430536. 
  19. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v CHANG, B, Gitlin, D; Patel, R. The depressed patient and suicidal patient in the emergency department: evidence-based management and treatment strategies.. Emergency medicine practice. 2011 Sep, s. 1–23; quiz 23–4. PMID 22164363. 
  20. ↑ SIMPSON, G, Tate, R. Suicidality in people surviving a traumatic brain injury: prevalence, risk factors and implications for clinical management.. Brain injury : [BI]. 2007 Dec, s. 1335–51. DOI 10.1080/02699050701785542. PMID 18066936. 
  21. ↑ a b MILLER, M, Azrael, D; Barber, C. Suicide mortality in the United States: the importance of attending to method in understanding population-level disparities in the burden of suicide.. Annual review of public health. 2012 Apr, s. 393–408. DOI 10.1146/annurev-publhealth-031811-124636. PMID 22224886. 
  22. ↑ Qin P, Agerbo E, Mortensen PB. Suicide risk in relation to socioeconomic, demographic, psychiatric, and familial factors: a national register-based study of all suicides in Denmark, 1981–1997. Am J Psychiatry. 2003, s. 765–72. DOI 10.1176/appi.ajp.160.4.765. PMID 12668367. 
  23. ↑ GILLILAND, Richard K. James, Burl E. Crisis intervention strategies. 7th ed.. vyd. Belmont, CA: Brooks/Cole Dostupné online. ISBN 978-1-111-18677-7. S. 215. 
  24. ↑ a b BRENT, DA, Melhem, N. Familial transmission of suicidal behavior.. The Psychiatric clinics of North America. 2008 Jun, s. 157–77. DOI 10.1016/j.psc.2008.02.001. PMID 18439442. 
  25. ↑ a b ROZANOV, V, Carli, V. Suicide among war veterans.. International journal of environmental research and public health. 2012 Jul, s. 2504–19. DOI 10.3390/ijerph9072504. PMID 22851956. 
  26. ↑ Archivovaná kopie. zpravy.tiscali.cz [online]. [cit. 2015-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-13. 
  27. ↑ a b UNIVERSITY OF MANCHESTER CENTRE FOR MENTAL HEALTH AND RISK. The National Confidential Inquiry into Suicide and Homicide by People with Mental Illness [online]. [cit. 2012-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-14. 
  28. ↑ a b c d e CHEHIL, Stan Kutcher, Sonia. Suicide Risk Management A Manual for Health Professionals.. 2nd ed.. vyd. Chicester: John Wiley & Sons, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-119-95311-1. S. 30–33. 
  29. ↑ BERTOLOTE, JM, Fleischmann, A; De Leo, D; Wasserman, D. Psychiatric diagnoses and suicide: revisiting the evidence.. Crisis. 2004, s. 147–55. PMID 15580849. 
  30. ↑ van Os J, Kapur S. Schizophrenia. Lancet. 2009, s. 635–45. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-23. DOI 10.1016/S0140-6736(09)60995-8. PMID 19700006.  Archivovaná kopie. xa.yimg.com [online]. [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-06-23. 
  31. ↑ a b c d e f g Tintinalli, Judith E. Emergency Medicine: A Comprehensive Study Guide (Emergency Medicine (Tintinalli)). New York: McGraw-Hill Companies, 2010. ISBN 0-07-148480-9. S. 1940–1946. 
  32. ↑ Whitlock J, Knox KL. The relationship between self-injurious behavior and suicide in a young adult population. Arch Pediatr Adolesc Med. 2007, s. 634–40. DOI 10.1001/archpedi.161.7.634. PMID 17606825. 
  33. ↑ a b PIRKIS, J, Burgess, P. Suicide and recency of health care contacts. A systematic review.. The British journal of psychiatry : the journal of mental science. 1998 Dec, s. 462–74. PMID 9926074. 
  34. ↑ LUOMA, JB, Martin, CE; Pearson, JL. Contact with mental health and primary care providers before suicide: a review of the evidence.. The American Journal of Psychiatry. 2002 Jun, s. 909–16. PMID 12042175. 
  35. ↑ PERROTTO, Jerome D. Levin, Joseph Culkin, Richard S. Introduction to chemical dependency counseling. Northvale, N.J.: Jason Aronson, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-7657-0289-0. S. 150–152. 
  36. ↑ a b FADEM, Barbara. Behavioral science in medicine. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-7817-3669-5. S. 217.  Archivovaná kopie. books.google.ca [online]. [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-05. 
  37. ↑ Youssef NA, Rich CL. Does acute treatment with sedatives/hypnotics for anxiety in depressed patients affect suicide risk? A literature review. Ann Clin Psychiatry. 2008, s. 157–69. DOI 10.1080/10401230802177698. PMID 18633742. 
  38. ↑ a b SHER, L. Alcohol consumption and suicide.. QJM : monthly journal of the Association of Physicians. 2006 Jan, s. 57–61. DOI 10.1093/qjmed/hci146. PMID 16287907. 
  39. ↑ Darke S, Ross J. Suicide among heroin users: rates, risk factors and methods. Addiction. 2002, s. 1383–94. Dostupné online. DOI 10.1046/j.1360-0443.2002.00214.x. PMID 12410779. 
  40. ↑ DARKE, S, Kaye, S; McKetin, R; Duflou, J. Major physical and psychological harms of methamphetamine use.. Drug and alcohol review. 2008 May, s. 253–62. DOI 10.1080/09595230801923702. PMID 18368606. 
  41. ↑ JR, Frank J. Ayd,. Lexicon of psychiatry, neurology, and the neurosciences. 2nd ed.. vyd. Philadelphia [u.a.]: Lippincott Williams & Wilkins, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-7817-2468-5. S. 256. 
  42. ↑ a b HUGHES, JR. Smoking and suicide: a brief overview.. Drug and alcohol dependence. 2008 Dec 1, s. 169–78. DOI 10.1016/j.drugalcdep.2008.06.003. PMID 18676099. 
  43. ↑ PALLANTI, Stefano; ROSSI, Nicolò Baldini; HOLLANDER, Eric. Clinical manual of impulse-control disorders. Redakce Hollander Eric. [s.l.]: American Psychiatric Pub, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-58562-136-1. Kapitola 11. Pathological Gambling, s. 253. 
  44. ↑ a b OLIVEIRA, MP, Silveira, DX; Silva, MT. [Pathological gambling and its consequences for public health].. Revista de saude publica. 2008 Jun, s. 542–9. PMID 18461253. 
  45. ↑ HANSEN, M, Rossow, I. [Gambling and suicidal behaviour].. Tidsskrift for den Norske laegeforening : tidsskrift for praktisk medicin, ny raekke. 2008 Jan 17, s. 174–6. PMID 18202728. 
  46. ↑ MANTHORPE, J, Iliffe, S. Suicide in later life: public health and practitioner perspectives.. International journal of geriatric psychiatry. 2010 Dec, s. 1230–8. DOI 10.1002/gps.2473. PMID 20104515. 
  47. ↑ Simpson GK, Tate RL. Preventing suicide after traumatic brain injury: implications for general practice. Med. J. Aust.. 2007, s. 229–32. Dostupné online. PMID 17708726. 
  48. ↑ a b ANGUIANO, L, Mayer, DK; Piven, ML; Rosenstein, D. A literature review of suicide in cancer patients.. Cancer nursing. 2012 Jul–Aug, s. E14-26. DOI 10.1097/NCC.0b013e31822fc76c. PMID 21946906. 
  49. ↑ YIP, edited by Paul S.F. Suicide in Asia : causes and prevention. Hongkong: Hong Kong University Press, 2008. ISBN 9789622099432. S. http://books.google.ca/books?id=HuHQbtlyM40C&pg=PA11. 
  50. ↑ RIBEIRO, JD, Pease, JL; Gutierrez, PM; Silva, C; Bernert, RA; Rudd, MD; Joiner TE, Jr. Sleep problems outperform depression and hopelessness as cross-sectional and longitudinal predictors of suicidal ideation and behavior in young adults in the military.. Journal of Affective Disorders. 2012 Feb, s. 743–50. DOI 10.1016/j.jad.2011.09.049. PMID 22032872. 
  51. ↑ BERNERT, RA, Joiner TE, Jr; Cukrowicz, KC; Schmidt, NB; Krakow, B. Suicidality and sleep disturbances.. Sleep. 2005 Sep, s. 1135–41. PMID 16268383. 
  52. ↑ a b JOINER TE, Jr, Brown, JS; Wingate, LR. The psychology and neurobiology of suicidal behavior.. Annual review of psychology. 2005, s. 287–314. DOI 10.1146/annurev.psych.56.091103.070320. PMID 15709937. 
  53. ↑ a b VAN ORDEN, K, Conwell, Y. Suicides in late life.. Current psychiatry reports. 2011 Jun, s. 234–41. DOI 10.1007/s11920-011-0193-3. PMID 21369952. 
  54. ↑ a b KOENIG, HG. Research on religion, spirituality, and mental health: a review.. Canadian journal of psychiatry. Revue canadienne de psychiatrie. 2009 May, s. 283–91. PMID 19497160. 
  55. ↑ a b c LESTER, D. Suicide and islam.. Archives of suicide research : official journal of the International Academy for Suicide Research. 2006, s. 77–97. DOI 10.1080/13811110500318489. PMID 16287698. 
  56. ↑ COX, William T. L.; ABRAMSON, Lyn Y.; DEVINE, Patricia G.; HOLLON, Steven D. Stereotypes, Prejudice, and Depression: The Integrated Perspective. Perspectives on Psychological Science. 2012, s. 427–449. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-20. DOI 10.1177/1745691612455204. 
  57. ↑ WEGMAN, HL, Stetler, C. A meta-analytic review of the effects of childhood abuse on medical outcomes in adulthood.. Psychosomatic Medicine. 2009 Oct, s. 805–12. DOI 10.1097/PSY.0b013e3181bb2b46. PMID 19779142. 
  58. ↑ OSWALD, SH, Heil, K; Goldbeck, L. History of maltreatment and mental health problems in foster children: a review of the literature.. Journal of pediatric psychology. 2010 Jun, s. 462–72. DOI 10.1093/jpepsy/jsp114. PMID 20007747. 
  59. ↑ CONFER, Jaime C., Easton, Judith A.; Fleischman, Diana S.; Goetz, Cari D.; Lewis, David M. G.; Perilloux, Carin; Buss, David M. Evolutionary psychology: Controversies, questions, prospects, and limitations.. American Psychologist. 1 January 2010, s. 110–126. DOI 10.1037/a0018413. PMID 20141266. 
  60. ↑ a b STARK, CR, Riordan, V; O'Connor, R. A conceptual model of suicide in rural areas.. Rural and remote health. 2011, s. 1622. PMID 21702640. 
  61. ↑ DALY, Mary. Relative Status and Well-Being: Evidence from U.S. Suicide Deaths. Federal Reserve Bank of San Francisco Working Paper Series. Sept 2012. Dostupné online. 
  62. ↑ LERNER, George. Activist: Farmer suicides in India linked to debt, globalization. CNN World. Jan 5,2010. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16. 
  63. ↑ LAW, S, Liu, P. Suicide in China: unique demographic patterns and relationship to depressive disorder.. Current psychiatry reports. 2008 Feb, s. 80–6. PMID 18269899. 
  64. ↑ a b c BOHANNA, I, Wang, X. Media guidelines for the responsible reporting of suicide: a review of effectiveness.. Crisis. 2012, s. 190–8. DOI 10.1027/0227-5910/a000137. PMID 22713977. 
  65. ↑ a b c d e f g h i j YIP, PS, Caine, E; Yousuf, S; Chang, SS; Wu, KC; Chen, YY. Means restriction for suicide prevention.. Lancet. 2012 Jun 23, s. 2393–9. DOI 10.1016/S0140-6736(12)60521-2. PMID 22726520. 
  66. ↑ a b SISASK, M, Värnik, A. Media roles in suicide prevention: a systematic review.. International journal of environmental research and public health. 2012 Jan, s. 123–38. DOI 10.3390/ijerph9010123. PMID 22470283. 
  67. ↑ Stack S. Suicide in the media: a quantitative review of studies based on non-fictional stories. Suicide Life Threat Behav. 2005, s. 121–33. DOI 10.1521/suli.35.2.121.62877. PMID 15843330. 
  68. ↑ Pirkis J. Suicide and the media. Psychiatry. July 2009, s. 269–271. 72X Dostupné online. DOI 10.1016/j.mppsy.2009.04.009. [nedostupný zdroj]
  69. ↑ a b LOUE, Sana. Encyclopedia of aging and public health : with 19 tables. New York, NY: Springer, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-387-33753-1. S. 696. 
  70. ↑ a b MOODY, Harry R. Aging : concepts and controversies. 6th ed.. vyd. Los Angeles: Pine Forge Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4129-6966-6. S. 158. 
  71. ↑ a b HALES, edited by Robert I. Simon, Robert E. The American Psychiatric Publishing textbook of suicide assessment and management. 2nd ed.. vyd. Washington, DC: American Psychiatric Pub. Dostupné online. ISBN 978-1-58562-414-0. S. 714. 
  72. ↑ EDITOR, Tarek Sobh,. Innovations and advances in computer sciences and engineering. Online-Ausg.. vyd. Dordrecht: Springer Verlag, 2010. Dostupné online. ISBN 978-90-481-3658-2. S. 503. 
  73. ↑ ELIASON, S. Murder-suicide: a review of the recent literature.. The journal of the American Academy of Psychiatry and the Law. 2009, s. 371–6. PMID 19767502. 
  74. ↑ SMITH, William Kornblum in collaboration with Carolyn D. Sociology in a changing world. 9e [9th ed].. vyd. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning Dostupné online. ISBN 978-1-111-30157-6. S. 27. 
  75. ↑ CAMPBELL, Robert Jean. Campbell's psychiatric dictionary. 8th ed.. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-515221-0. S. 636. 
  76. ↑ VEATCH, ed. by Robert M. Medical ethics. 2. ed.. vyd. Sudbury, Mass. [u.a.]: Jones and Bartlett, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-86720-974-7. S. 292. 
  77. ↑ GUTMAN, Yisrael, editors, Michael Berenbaum,. Anatomy of the Auschwitz death camp. 1st pbk. ed.. vyd. Bloomington: Publ. in association with the United States Holocaust Memorial Museum, Washington, D.C. by Indiana University Press, 1998. ISBN 978-0-253-20884-2. S. 400. 
  78. ↑ Ajdacic-Gross V; WEISS MG; RING M; HEPP, U; BOPP, M; GUTZWILLER, F; RÖSSLER, W. Methods of suicide: international suicide patterns derived from the WHO mortality database. Bull. World Health Organ.. 2008, s. 726–32. DOI 10.2471/BLT.07.043489. PMID 18797649. 
  79. ↑ Ajdacic-Gross, Vladeta, et al."Methods of suicide: international suicide patterns derived from the WHO mortality database" PDF (267 KB). Bulletin of the World Health Organization 86 (9): 726–732. September 2008. Accessed 2 August 2011.Archived 2 August 2011. See html version. The data can be seen here [1]
  80. ↑ International Handbook of Suicide Prevention: Research, Policy and Practice. Redakce O'Connor Rory C.. [s.l.]: John Wiley and Sons, 1 June 2011. Dostupné online. ISBN 978-1-119-99856-3. S. 34. 
  81. ↑ Gunnell D, Eddleston M, Phillips MR, Konradsen F. The global distribution of fatal pesticide self-poisoning: systematic review. BMC Public Health. 2007, s. 357. DOI 10.1186/1471-2458-7-357. PMID 18154668. 
  82. ↑ GEDDES, John, Price, Jonathan; Gelder, Rebecca McKnight ; with Michael; Mayou, Richard. Psychiatry. 4th ed.. vyd. Oxford: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-923396-0. S. 62. 
  83. ↑ U.S. Suicide Statistics (2005) [online]. [cit. 2008-03-24]. Dostupné online. 
  84. ↑ ESHUN, edited by Sussie, Gurung, Regan A.R. Culture and mental health sociocultural influences, theory, and practice. Chichester, U.K.: Wiley-Blackwell, 2009. Dostupné online. ISBN 9781444305814. S. 301. 
  85. ↑ a b KRUG, Etienne. World Report on Violence and Health, Volume 1. Genève: World Health Organization, 2002. Dostupné online. ISBN 9789241545617. S. http://books.google.ca/books?id=db9OHpk-TksC&pg=PA196. 
  86. ↑ (EDITOR), Diego de Leo. Suicide and euthanasia in older adults : a transcultural journey. Toronto: Hogrefe & Huber, 2001. ISBN 9780889372511. S. 121. 
  87. ↑ PJEVAC, M, Pregelj, P. Neurobiology of suicidal behaviour.. Psychiatria Danubina. 2012 Oct, s. S336-41. PMID 23114813. 
  88. ↑ SHER, L. The role of brain-derived neurotrophic factor in the pathophysiology of adolescent suicidal behavior.. International journal of adolescent medicine and health. 2011, s. 181–5. PMID 22191181. 
  89. ↑ SHER, L. Brain-derived neurotrophic factor and suicidal behavior.. QJM : monthly journal of the Association of Physicians. 2011 May, s. 455–8. DOI 10.1093/qjmed/hcq207. PMID 21051476. 
  90. ↑ a b DWIVEDI, Yogesh. The neurobiological basis of suicide. Boca Raton, FL: Taylor & Francis/CRC Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-4398-3881-5. S. 166. 
  91. ↑ STEIN, edited by George, Wilkinson, Greg. Seminars in general adult psychiatry. 2. ed.. vyd. London: Gaskell, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-904671-44-2. S. 145. 
  92. ↑ AUTRY, AE, Monteggia, LM. Epigenetics in suicide and depression.. Biological Psychiatry. 2009 Nov 1, s. 812–3. DOI 10.1016/j.biopsych.2009.08.033. PMID 19833253. 
  93. ↑ a b c Suicide prevention [online]. World Health Organization, Aug 31,2012 [cit. 2013-01-13]. Dostupné online. 
  94. ↑ SAKINOFSKY, I. The current evidence base for the clinical care of suicidal patients: strengths and weaknesses. Canadian Journal of Psychiatry. 2007 Jun, s. 7S–20S. PMID 17824349. 
  95. ↑ Suicide [online]. The United States Surgeon General [cit. 2011-09-04]. Dostupné online. 
  96. ↑ ROBINSON, J, Hetrick, SE; Martin, C. Preventing suicide in young people: systematic review.. The Australian and New Zealand journal of psychiatry. 2011 Jan, s. 3–26. DOI 10.3109/00048674.2010.511147. PMID 21174502. 
  97. ↑ FÄSSBERG, MM, van Orden, KA; Duberstein, P; Erlangsen, A; Lapierre, S; Bodner, E; Canetto, SS; De Leo, D; Szanto, K; Waern, M. A systematic review of social factors and suicidal behavior in older adulthood.. International journal of environmental research and public health. 2012 Mar, s. 722–45. DOI 10.3390/ijerph9030722. PMID 22690159. 
  98. ↑ WILLIAMS, SB, O'Connor, EA; Eder, M; Whitlock, EP. Screening for child and adolescent depression in primary care settings: a systematic evidence review for the US Preventive Services Task Force.. Pediatrics. 2009 Apr, s. e716-35. DOI 10.1542/peds.2008-2415. PMID 19336361. 
  99. ↑ HOROWITZ, LM, Ballard, ED; Pao, M. Suicide screening in schools, primary care and emergency departments.. Current Opinion in Pediatrics. 2009 Oct, s. 620–7. DOI 10.1097/MOP.0b013e3283307a89. PMID 19617829. 
  100. ↑ PARIS, J. Is hospitalization useful for suicidal patients with borderline personality disorder?. Journal of personality disorders. June 2004, s. 240–7. DOI 10.1521/pedi.18.3.240.35443. PMID 15237044. 
  101. ↑ GOODMAN, M, Roiff, T; Oakes, AH; Paris, J. Suicidal risk and management in borderline personality disorder.. Current psychiatry reports. 2012 Feb, s. 79–85. DOI 10.1007/s11920-011-0249-4. PMID 22113831. 
  102. ↑ a b CANADIAN AGENCY FOR DRUGS AND TECHNOLOGIES IN HEALTH, (CADTH). Dialectical behaviour therapy in adolescents for suicide prevention: systematic review of clinical-effectiveness.. CADTH technology overviews. 2010, s. e0104. PMID 22977392. 
  103. ↑ STOFFERS, JM, Völlm, BA; Rücker, G; Timmer, A; Huband, N; Lieb, K. Psychological therapies for people with borderline personality disorder.. Cochrane database of systematic reviews (Online). 2012 Aug 15, s. CD005652. DOI 10.1002/14651858.CD005652.pub2. PMID 22895952. 
  104. ↑ HETRICK, SE, McKenzie, JE; Cox, GR; Simmons, MB; Merry, SN. Newer generation antidepressants for depressive disorders in children and adolescents.. Cochrane database of systematic reviews (Online). 2012 Nov 14, s. CD004851. DOI 10.1002/14651858.CD004851.pub3. PMID 23152227. 
  105. ↑ BALDESSARINI, RJ, Tondo, L; Hennen, J. Lithium treatment and suicide risk in major affective disorders: update and new findings.. The Journal of clinical psychiatry. 2003, s. 44–52. PMID 12720484. 
  106. ↑ CIPRIANI, A, Pretty, H; Hawton, K; Geddes, JR. Lithium in the prevention of suicidal behavior and all-cause mortality in patients with mood disorders: a systematic review of randomized trials.. The American Journal of Psychiatry. 2005 Oct, s. 1805–19. DOI 10.1176/appi.ajp.162.10.1805. PMID 16199826. 
  107. ↑ Deaths estimates for 2008 by cause for WHO Member States [online]. World Health Organization [cit. 2013-02-10]. Dostupné online. 
  108. ↑ HANEY, EM, O'Neil, ME; Carson, S; Low, A; Peterson, K; Denneson, LM; Oleksiewicz, C; Kansagara, D. Suicide Risk Factors and Risk Assessment Tools: A Systematic Review. Washington (DC): Department of Veterans Affairs (US), březen 2012. PMID 22574340. 
  109. ↑ a b WEIYUAN, C. Women and suicide in rural China.. Bulletin of the World Health Organization. 2009 Dec, s. 888–9. DOI 10.2471/BLT.09.011209. PMID 20454475. 
  110. ↑ a b SUE, David Sue, Derald Wing Sue, Diane Sue, Stanley. Understanding abnormal behavior. Tenth ed., [student ed.]. vyd. Belmont, CA: Wadsworth/Cengage Learning Dostupné online. ISBN 978-1-111-83459-3. S. 255. 
  111. ↑ http://sciencemag.cz/lidsky-vek-a-sebevrazda/ - Lidský věk a sebevražda
  112. ↑ a b c d PITMAN, A, Krysinska, K; Osborn, D; King, M. Suicide in young men.. Lancet. 2012 Jun 23, s. 2383–92. DOI 10.1016/S0140-6736(12)60731-4. PMID 22726519. 
  113. ↑ Zemřelí podle podrobného seznamu příčin smrti, pohlaví a věku v ČR (1919–2005). Český statistický úřad. Praha, 2006
  114. ↑ a b Sebevraždy v České republice – 2001–2005 [online]. Český statistický úřad, 2006-10-03, rev. 2006-10-28 [cit. 2008-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-01. 
  115. ↑ a b Sebevražd v Česku přibývá, život si berou zejména muži kolem padesátky. iDNES.cz [online]. 2013-09-10 [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. 
  116. ↑ BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3. S. 174. 
  117. ↑ Komadová, K.: Psychické poruchy ako rizikový faktor v suiciálnom procese. Časopis PSYCHOLOGIE pro PRAXI, dvojčíslo 1-2/2009, s50. Praha: Karolinum, 2009.
  118. ↑ FAS. Sebevražd v Česku přibývá. Trend podle odborníků souvisí i s ekonomickou krizí. Hospodářské noviny [online]. 2013-09-10 [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. 
  119. ↑ https://www.czso.cz/csu/czso/sebevrazdy_zaj
  120. ↑ SZASZ, Thomas. Fatal freedom : the ethics and politics of suicide. Westport, Conn.: Praeger, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-275-96646-1. S. 11. 
  121. ↑ a b MARIS, Ronald. Comprehensive textbook of suicidology. New York [u.a.]: Guilford Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-1-57230-541-0. S. 97–103. 
  122. ↑ DICKINSON, Michael R. Leming, George E. Understanding dying, death, and bereavement. 7th ed.. vyd. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning Dostupné online. ISBN 978-0-495-81018-6. S. 290. 
  123. ↑ Durkheim's Suicide : a century of research and debate. 1. publ.. vyd. London [u.a.]: Routledge, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-415-20582-5. S. 69. 
  124. ↑ a b MARIS, Ronald. Comprehensive textbook of suicidology. New York [u.a.]: Guilford Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-1-57230-541-0. S. 540. 
  125. ↑ a b c d e MCLAUGHLIN, Columba. Suicide-related behaviour understanding, caring and therapeutic responses. Chichester, England: John Wiley & Sons, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-470-51241-8. S. 24. 
  126. ↑ WHITE, Tony. Working with suicidal individuals : a guide to providing understanding, assessment and support. London: Jessica Kingsley Publishers, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84905-115-6. S. 12. 
  127. ↑ PAPERNO, Irina. Suicide as a cultural institution in Dostoevsky's Russia. Ithaca: Cornell university press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-8425-4. S. 60. 
  128. ↑ AL.], David Lanham ... [et. Criminal laws in Australia. Annandale, N.S.W.: The Federation Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-86287-558-6. S. 229. 
  129. ↑ DUFFY, Michael Costa, Mark. Labor, prosperity and the nineties : beyond the bonsai economy. 2nd ed.. vyd. Sydney: Federation Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-1-86287-060-4. S. 315. 
  130. ↑ QUILL, Constance E. Putnam ; foreword by Timothy E. Hospice or hemlock? : searching for heroic compassion. Westport, Conn.: Praeger, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-89789-921-5. S. 143. 
  131. ↑ HOLT, Gerry. When suicide was illegal. BBC News. 2011-08-03. Dostupné online [cit. 2018-01-18]. (anglicky) 
  132. ↑ Guardian & Observer style guide [online]. The Guardian [cit. 2011-11-29]. Dostupné online. 
  133. ↑ SRIVASTAVA, editors, Nitish Dogra, Sangeet. Climate change and disease dynamics in India. New Delhi: The Energy and Resources Institute Dostupné online. ISBN 978-81-7993-412-8. S. 256. 
  134. ↑ "German politician Roger Kusch helped elderly woman to die"Times Online Archivováno 1. 6. 2010 na Wayback Machine. July 2, 2008
  135. ↑ Hurst SA, Mauron A. Assisted suicide and euthanasia in Switzerland: allowing a role for non-physicians. BMJ. February 2003, s. 271–3. DOI 10.1136/bmj.326.7383.271. PMID 12560284. 
  136. ↑ a b Appel, JM. A Suicide Right for the Mentally Ill? A Swiss Case Opens a New Debate. Hastings Center Report. 2007, s. 21–23. DOI 10.1353/hcr.2007.0035. PMID 17649899. 
  137. ↑ Chapter 127.800–995 The Oregon Death with Dignity Act [online]. Oregon State Legislature [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 16-09-2013. 
  138. ↑ Chapter 70.245 RCW, The Washington death with dignity act. Washington State Legislature. Dostupné online. 
  139. ↑ HALLENBECK, Terri. Vermont end-of-life bill heads to governor. USA Today. Burlington, Vermont: May 14, 2013. Dostupné online [cit. May 14, 2013]. 
  140. ↑ Mont. court: State law doesn’t prevent assisted suicide [online]. The Spokesman-Review, 2009-12-31 [cit. 2009-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-03. 
  141. ↑ Moniteur Belge - Belgisch Staatsblad [online]. fgov.be. Dostupné online. 
  142. ↑ Moniteur Belge - Belgisch Staatsblad [online]. fgov.be. Dostupné online. 
  143. ↑ Luxembourg strips monarch of legislative role. The Guardian. London: 2008-12-12. Dostupné online [cit. 9 July 2013]. 
  144. ↑ Luxembourg becomes third EU country to legalize euthanasia. Tehran Times. 2009-04-03. Dostupné online [cit. 2018-01-18]. (anglicky) 
  145. ↑ Buiting H, van Delden J, Onwuteaka-Philpsen B. Reporting of euthanasia and physician-assisted suicide in the Netherlands: descriptive study. BMC Med Ethics. 2009, s. 18. DOI 10.1186/1472-6939-10-18. PMID 19860873. 
  146. ↑ Dr. Ronald Roth, D.Acu. Suicide & Euthanasia – a Biblical Perspective [online]. Acu-cell.com [cit. 2009-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-18. 
  147. ↑ Norman N. Holland, Literary Suicides: A Question of Style [online]. Clas.ufl.edu [cit. 2009-05-06]. Dostupné online. 
  148. ↑ Catechism of the Catholic Church – PART 3 SECTION 2 CHAPTER 2 ARTICLE 5 [online]. Scborromeo.org, 1941-06-01 [cit. 2009-05-06]. Dostupné online. 
  149. ↑ Catechism of the Catholic Church – PART 3 SECTION 2 CHAPTER 2 ARTICLE 5 [online]. Scborromeo.org, 1941-06-01 [cit. 2009-05-06]. Dostupné online. 
  150. ↑ The Bible and Suicide [online]. Religioustolerance.org [cit. 2009-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-15. 
  151. ↑ Euthanasia and Judaism: Jewish Views of Euthanasia and Suicide [online]. ReligionFacts.com [cit. 2008-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-05-06. 
  152. ↑ Hindu Website. Hinduism and suicide
  153. ↑ a b Hinduism –Euthanasia and Suicide [online]. BBC, 2009-08-25. Dostupné online. 
  154. ↑ a b c Suicide (Stanford Encyclopedia of Philosophy) [online]. Plato.stanford.edu [cit. 2009-05-06]. Dostupné online. 
  155. ↑ Kant, Immanuel. (1785) Kant: The Metaphysics of Morals, M. Gregor (trans.), Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 978-0-521-56673-5. p177.
  156. ↑ Safranek John P. Autonomy and Assisted Suicide: The Execution of Freedom. The Hastings Center Report. 1998, s. 33. 
  157. ↑ Raymond Whiting: A natural right to die: twenty-three centuries of debate, pp. 13–17; Praeger (2001) ISBN 0-313-31474-8
  158. ↑ Wesley J. Smith, Death on Demand: The assisted-suicide movement sheds its fig leaf, The Weekly Standard, June 5, 2007
  159. ↑ MASARYK, T. G. (TOMÁŠ GARRIGUE), 1850-1937. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. 5. vyd. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR 221 s. Dostupné online. ISBN 8086495132, ISBN 9788086495132. OCLC 53274687 
  160. ↑ JARY, David; JARY, Julia. Collins Dictionary of Sociology. [s.l.]: Collins, 2005. ISBN 9780007183999. 
  161. ↑ ДЮРКГЕЙМ, Эмиль. Самоубийство. Социологический этюд.. [s.l.]: Мысль, 1994. 399 s. Dostupné online. S. 20. 
  162. ↑ JONES, Robert Alun. Emile Durkheim: An Introduction to Four Major Works. Beverly Hills, CA: Sage Publications Inc, 1986. 168 s. Dostupné online. ISBN 978-0803923348. S. 24. 
  163. ↑ ДЮРКГЕЙМ, Эмиль. Самоубийство. Социологический этюд.. [s.l.]: Мысль, 1994. 399 s. S. 265. 
  164. ↑ ДЮРКГЕЙМ, Эмиль. Самоубийство. Социологический этюд.. [s.l.]: Мысль, 1994. 399 s. Dostupné online. S. 270. 
  165. ↑ DURKHEIM, Emile. Suicide: a study in sociology. [s.l.]: The Free Press, 1951. Dostupné online. ISBN 0684836327. S. 221. 
  166. ↑ ДЮРКГЕЙМ, Эмиль. Самоубийство. Социологический этюд.. [s.l.]: Мысль, 1994. 399 s. Dostupné online. S. 272. 
  167. ↑ The Suicide [online]. The Walters Art Museum [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16. 
  168. ↑ OZAWA-DE SILVA, C. Too lonely to die alone: internet suicide pacts and existential suffering in Japan.. Culture, medicine and psychiatry. 2008 Dec, s. 516–51. DOI 10.1007/s11013-008-9108-0. PMID 18800195. 
  169. ↑ DURKEE, T, Hadlaczky, G; Westerlund, M; Carli, V. Internet pathways in suicidality: a review of the evidence.. International journal of environmental research and public health. 2011 Oct, s. 3938–52. DOI 10.3390/ijerph8103938. PMID 22073021. 
  170. ↑ a b ROBINSON, edited by David Picard, Mike. Emotion in motion : tourism, affect and transformation. Farnham, Surrey: Ashgate Dostupné online. ISBN 978-1-4094-2133-7. S. 176. 
  171. ↑ ROBINSON, ed. by Peter, Heitmann, Sine; Dieke, Peter. Research themes for tourism. Oxfordshire [etc.]: CABI, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-84593-684-6. S. 172. 
  172. ↑ a b DENNIS, Richard. Cities in modernity : representations and productions of metropolitan space, 1840 – 1930. Repr.. vyd. Cambridge [u.a.]: Cambridge Univ. Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-521-46841-1. S. 20. 
  173. ↑ MCDOUGALL, Tim, Armstrong, Marie; Trainor, Gemma. Helping children and young people who self-harm : an introduction to self-harming and suicidal behaviours for health professionals. Abingdon, Oxon: Routledge, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-415-49913-2. S. 23. 
  174. ↑ a b BATESON, John. Building hope : leadership in the nonprofit world. Westport, Conn.: Praeger, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-313-34851-8. S. 180. 
  175. ↑ a b MILLER, David. Child and Adolescent Suicidal Behavior: School-Based Prevention, Assessment, and Intervention. [s.l.]: [s.n.], 2011. Dostupné online. ISBN 978-1-60623-997-1. S. 46. 
  176. ↑ Chang, Kenneth. In Salmonella Attack, Taking One for the Team. www.nytimes.com. New York Times, August 25, 2008. Dostupné online. 
  177. ↑ Tofilski,Adam; Couvillon, MJ;Evison, SEF; Helantera, H; Robinson, EJH; Ratnieks, FLW. Preemptive Defensive Self-Sacrifice by Ant Workers. The American Naturalist. 2008, s. E239–E243. Dostupné online. DOI 10.1086/591688. PMID 18928332. 
  178. ↑ Larry O'Hanlon. Animal Suicide Sheds Light on Human Behavior. news.discovery.com. Discovery News, Mar 10, 2010. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-25. 
  179. ↑ <Please add first missing authors to populate metadata.>. Life In The Undergrowth. www.bbc.co.uk. BBC. Dostupné online. 
  180. ↑ Bordereau, C; ROBERT, A.; VAN TUYEN, V.; PEPPUY, A. Suicidal defensive behaviour by frontal gland dehiscence in Globitermes sulphureus Haviland soldiers (Isoptera). Insectes Sociaux. Birkhäuser Basel, August, 1997, s. 289. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-18. DOI 10.1007/s000400050049.  Archivovaná kopie. www.springerlink.com [online]. [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-18. 
  181. ↑ Nobel, Justin. Do Animals Commit Suicide? A Scientific Debate. www.time.com. Time, Mar. 19, 2010. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-17. 
  182. ↑ Stoff, David; MANN, J. John. Suicide Research. Annals of the New York Academy of Sciences. Annals of the New York Academy of Sciences, 1997, s. 1–11. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-18. DOI 10.1111/j.1749-6632.1997.tb52352.x. Bibcode 1997NYASA.836....1S.  Archivovaná kopie. www3.interscience.wiley.com [online]. [cit. 2014-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-18. 
  183. ↑ Chrám lidu: Šílená sekta, která bude stát život více než 900 lidí, podívejte se. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-03-05]. Dostupné online. 
  184. ↑ Foto: Děsivá sebevražda stovek sektářů. Tak před 40 lety proběhl masakr v Jonestownu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-11-18 [cit. 2019-03-05]. Dostupné online. 
  185. ↑ Hall 1987, p.282
  186. ↑ "Jonestown Audiotape Primary Project." Archivováno 18. 5. 2013 na Wayback Machine.Alternative Considerations of Jonestown and Peoples Temple. San Diego State University., cit. 2011-01-24
  187. ↑ "1978:Leaves 900 Dead[nedostupný zdroj]". Retrieved 9 November 2011.
  188. ↑ Život je nemoc, tvrdil šílený mesiáš. Devět set lidí vyléčil kyanidem. iDNES.cz [online]. 2016-01-10 [cit. 2019-03-05]. Dostupné online. 
  189. ↑ John Toland, The Rising Sun: The Decline and Fall of the Japanese Empire 1936–1945, Random House, 1970, p. 519
  190. ↑ Suicide and Self-Starvation, Terence M. O'Keeffe, Philosophy, Vol. 59, No. 229 (Jul., 1984), pp. 349–363
  191. ↑ WATSON, Bruce. Exit Rommel: The Tunisian Campaign, 1942–43. [s.l.]: Stackpole Books, 2007. ISBN 978-0-8117-3381-6. S. 170. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Smrt a související témata
lékařství
fáze smrti
mortalita
po smrti
s tělem
nadpřirozeně
ostatní
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sebevražda&oldid=24293143“