Komunistický režim v Československu

Komunistický režim, komunistická diktatura nebo také komunistická totalita je označení pro období, po které v Československu vládla KSČ. Zahájil je Únorový převrat (tzv. Vítězný únor nebo jen Únor) roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989 (též Listopad). V této době bylo Československo součástí východního bloku („socialistického tábora“) a členským státem Varšavské smlouvy a RVHP. Během tohoto režimu, zvláště během prvních deseti let, byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.

Komunistický režim v Československu se vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní v disidentu, emigrovat (což byl ovšem nelegální skutek, z komunistického Československa ale emigrovaly statisíce lidí) nebo tzv. vnitřní emigraci (německy de:innere Emigration), tzn. strategie „navenek spolupracovat, nebo alespoň nedělat problémy, a vevnitř si myslet svoje“.

Historie

Situace před únorem 1948

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Československá republika.

Československo bylo roku 1945 osvobozeno převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrála komunistům, kteří v 1. poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 získali 38 % hlasů a postupně obsazovali nejdůležitější posty ve státě, přesto až do února 1948 v parlamentu i ve vládě měly většinu demokratické strany.

Únor 1948

Podrobnější informace naleznete v článku Únor 1948.

V únoru 1948 vrcholila vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala 20. února většina nekomunistických ministrů demisi, ale někteří, například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Studenti, kteří demonstrovali na podporu prezidenta Edvarda Beneše, byli surově zbiti v Nerudově ulici. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností 10. března 1948 na následky pádu z okna. Podle dobového vyšetřování se jednalo o sebevraždu, polistopadové vyšetřování ukazuje spíše na vraždu.

1948–1960

Soubor:Milada Horáková - barva.jpg

Kolorovaný záběr z filmu natáčeného během procesu s Miladou Horákovou.

Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců; poté socialistický sektor tvořil 66 % národního důchodu a 95 % průmyslové výroby. Rozdělili také statky nad 50 ha, vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Probíhal masový nábor do KSČ. Sociální demokracie byla pohlcena a sloučena s KSČ. Počet lidí, kteří po únoru 1948 odešli do exilu, se odhaduje na 150 až 200 tisíc občanů.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, která rušila demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta a jeho nástupcem se stal Klement Gottwald.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. Tábory nucené práce byly zřízeny při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí.

V roce 1949 propukl konflikt s církvemi: 10. května 1949 ztroskotalo jednání Josefa Berana s Alexejem Čepičkou o církevních. školách, v srpnu 1949 byl vydán církevní dekret o exkomunikaci komunistů.

Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, omezoval vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Původní společenské organizace jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány.

Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny proti potenciální opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti členům strany (Rudolf Slánský). Velmi tvrdé byly i zásahy proti nestraníkům a dalším odbojovým skupinám.

Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949.

Represe a militarizace zesílily v roce 1950. V dubnu 1950 nastoupil Alexej Čepička na ministerstvo národní obrany. Podle sovětských vzorů vzniklo samostatné ministerstvo národní bezpečnosti. Za první velký důsledně inscenovaný proces lze považovat proces se skupinou Milady Horákové v květnu a červnu 1950. Represe dosáhly vrcholu v listopadu 1952, kdy byl inscenován proces se Slánským. V politických procesech bylo asi 83 tisíc odsouzených. Trest smrti v období 1949-1953 jich dostalo 233, z toho 178 bylo popraveno. Jak vyšetřila později Pillerova komise, o všech rozsudcích smrti v politických procesech rozhodovaly stranické orgány.

K velkým změnám došlo v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl, a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena první pětiletka (1949–1953), ve které byl rozvíjen těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala být prosazována kolektivizace zemědělství, mnohdy pod nejrůznějším nátlakem. Jako rezervoár nucené práce sloužily Pomocné technické prapory a vězeňské tábory.

Koncem 40. let došlo k jugoslávsko-sovětské roztržce a v roce 1950 propukla Korejská válka. Stalin chtěl posílit válečnou výrobu a předejít ve východním bloku jugoslávskému scénáři. V únoru 1951 KSČ tedy zásadně změnila plán s cílem posílit těžký průmysl a zrychlit tempo růstu na úkor lehkého a spotřebního průmyslu a mechanizace zemědělství. To se ale nakonec ukázalo nad možnosti ekonomiky. Velké investiční celky lákaly dělníky vysokými mzdami, které ale nebylo za co utratit; to vedlo k inflaci.

V roce 1953 zemřel Stalin, krátce nato zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Ke zmírnění napětí mezi supervelmocemi přispělo příměří v korejské válce (27. července 1953).

V ČSR se začínají projevovat ekonomické problémy, důsledky preference těžkého a vojenského průmyslu. Citelný byl nedostatek potravin a spotřebního zboží, doléhala bytová krize. Rolníci byli poškozováni nízkými výkupními cenami, dosavadní kolektivizace probíhala bez investiční pomoci státu. Od jara 1953 se rozpadala družstva (zcela se jich rozpadlo 177), do června 1954 se 29 % družstevníků vrátilo k soukromému hospodaření.

1. června 1953 proběhla měnová reforma, kterou režim směnil staré koruny za nové v poměrech 1:5 pro menší obnosy a 1:50 pro větší obnosy. Současně byl zrušen přídělový systém. Toto znehodnocení měny postihlo široké vrstvy pracujících. Životní náklady vzrostly po reformě o 29 %, ale mzdy jen o 4,5 %. Následovala silná vlna protestů ve 129 podnicích, do nichž se zapojilo 32 000 dělníků; největší z nich bylo Plzeňské povstání.

V září 1953 došlo v pětiletém plánu k zásadnímu obratu od těžkého průmyslu ke spotřebnímu zboží a zemědělské technice. Byly také zmírněny postihy za demonstrace po měnové reformě. Vykonstruované procesy ale pokračovaly i v letech 1953 a 1954: Osvald Závodský (popraven), B. Kopold (armáda), Marie Švermová (proces s krajskými tajemníky), Gustáv Husák (proces s buržoazními nacionalisty), J. Goldmann (ekonomové).

V září 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonín Novotný. Zhruba od roku 1954 se dařilo dosáhnout ekonomické stabilizace. 2. pětiletka probíhala v letech 1956–1960 poměrně úspěšně, ale nerealisticky naplánovaná 3. pětiletka (1961–1965) musela být v roce 1962 zrušena.

V roce 1956 nové vedení KSSS v SSSR na XX. sjezdu KSSS odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Krize centralistických metod řízení vedla v letech 1956 a 1957 k diskusi o ekonomické reformě (Dolanský, Goldmann, Rozsypal), ta ale přinesla jen dílčí změny. Ke zlepšení situace došlo v zemědělství: koncem 2. pětiletky obhospodařovala 88 % půdy JZD. Od roku 1959 platil nový výkupní systém a vyšší výkupní ceny; rovněž pokrok v mechanizaci přinesl růst zemědělské výroby a stabilizaci JZD.

1960–1970

Výjezdní doložka byla udělena žadateli po přihlédnutí ke zprávám od tzv. uličních výborů, od komunistické buňky na žadatelově pracovišti apod. I tato forma cestování ovšem v první polovině 60. let byla pokrokem.

Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960 zavedla nový název státu (Československá socialistická republika), nové státní symboly, zakotvila jako státní zřízení socialismus a vedoucí úlohu KSČ.

Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala jistá změna; krátké období chruščovovského tání po Stalinově smrti vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k uvolnění mnohých tehdejších regulí, částečně rehabilitována byla většina odsouzených v politických procesech, na druhé straně i v této době byly nové rozsudky vynášeny a např. arcibiskupu Beranovi byl znemožněn návrat do republiky (1965). V hospodářství došlo po krachu 3. pětiletky (zrušena v roce 1963) k určité decentralizaci.

Předzvěstí Pražského jara byl sjezd spisovatelů v roce 1967 a násilně potlačená demonstrace „Chceme světlo!“ vysokoškolských studentů na podzim 1967. Postupné uvolňování poměrů vedlo k tomu, že v lednu 1968 vystřídal ve funkci prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexandr Dubček. A. Novotný v březnu podal demisi i na funkci prezidenta; v tomto úřadu jej po krátké pauze nahradil Ludvík Svoboda.

Soubor:Sovetsky vojak.jpg

Sovětský výsadkář v ulicích Prahy.

Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Tato politika však vzbudila obavy mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ tak Sovětským svazem rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“. Tehdejší reformní komunističtí českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) museli po odvlečení do Moskvy nátlaku ustoupit. Následná okupace vedla v prvních měsících k velkému odporu veřejnosti, který znemožnil původní plány na vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády v čele s politiky, kteří spolupracovali s okupanty (Kolder, Biľak, …).^[zdroj?] Postupně odpor proti okupaci slábl, většina obyvatelstva rezignovala na jakýkoliv politický odpor, a přešla do naprosté pasivity.^[zdroj?]

Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti, ne již osvoboditelé. Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se do jisté míry stalo prázdnou frází, charakterizující tehdejší dobu. Současně se zcela zdiskreditovala komunistická strana, která se stala převážně stranou kolaborantů a kariéristů.^[zdroj?] Strana si začala lidi doslova kupovat, například na pracovišti žádal pracovník o vyšší kvalifikační třídu (a tím větší plat), a bylo mu naznačeno: vstup do strany, a dostaneš ji hned.^[zdroj?]

1. ledna 1969 se Československo stalo formálně federací dvou formálně svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Na protest proti okupaci a počínající normalizaci se v Československu upálila řada lidí; z nich nejznámější jsou Jan Palach (16. ledna 1969) a Jan Zajíc (25. února 1969).

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ místo Alexandra Dubčeka v roce 1969 nastalo období tzv. normalizace.

1970–1980

Počet obyvatel Československa v letech 1961 až 1991.

Jeden z prvních mluvčích Charty 77 Jan Patočka zemřel po mnohahodinovém výslechu Státní bezpečností.

V roce 1975 byl zbaven moci prezident Ludvík Svoboda a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, jenž si podržel i funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. V 70. letech Československo dosáhlo jistých hospodářských úspěchů. Pokračovalo se v budování dálniční sítě, pražského metra, velkých panelových sídlišť, začal se budovat tranzitní plynovod a v roce 1978 letěl první československý kosmonaut Vladimír Remek na palubě sovětské kosmické lodi do vesmíru.

Pomalu rostl vliv disentu a nevládních organizací, mezi které patřila například Charta 77. Ta poukazovala na porušování lidských práv, k nimž se ČSSR zavázala v mezinárodních smlouvách. Režim proti těmto organizacím bojoval, například zorganizováním tzv. Anticharty, prohlášení umělců, kteří jeho podpisem oficiálně vyjádřili podporu tehdejšímu režimu, a také vězněním. Několik lidí za své názory zaplatilo životem – například českobudějovický biskup Josef Hlouch zemřel dne 10. června 1972 poté, co byl předchozí den ztýrán příslušníky StB za aktivní účasti krajského církevního tajemníka; podobně dopadl v roce 1974 kardinál Štěpán Trochta, ztýraný krajským církevním tajemníkem přímo v budově Litoměřického biskupství. Dalšími známými oběťmi byli filozof Jan Patočka, který zemřel v březnu 1977 po několikahodinovém hrubém výslechu. Brutalita tajné policie kulminovala na počátku 80. let. V roce 1981 byl příslušníky StB ubit kněz Přemysl Coufal. Státní bezpečnosti je též připisována záhadná smrt křesťanského aktivisty a mladého disidenta Pavla Švandy, který byl v říjnu 1981 po srpnové návštěvě svého strýce kardinála Tomáše Špidlíka v Římě nalezen mrtvý v propasti Macocha.

Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (viz např. zmiňovaní Přemysl Coufal nebo Pavel Švanda) nebo nehody byly „mírnější“ a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých).^[zdroj?] Za poslední lidskou oběť komunistického režimu v ČSSR je považován Pavel Wonka, který zemřel v roce 1988 ve vězení na následky špatného zacházení a zanedbání péče.

1980–1989

Československá cedule ze začátku 80. let, informující o vstupu do hraničního pásma.

V osmdesátých letech se ještě více projevil hospodářský, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké a zaměstnanost oficiálně úplná, efektivita výroby však byla nízká.^[zdroj?] Docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například v severních Čechách (Mostecko, Krušnohoří), na severní Moravě a ve Slezsku (Ostravsko). Sovětský svaz, byl jedním z největších obchodních partnerů. Málokdo v ČSSR už věřil, že socialismus hospodářsky zvítězí nad kapitalismem.^[zdroj?]

S uvolňováním poměrů v Sovětském svazu v 80. letech a nástupem perestrojky a glasnosti se i v ČSSR začalo mluvit o nutnosti přestavby a demokratizace. Z funkcí byli odvoláni generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a předseda vlády Lubomír Štrougal (nahradili je Miloš Jakeš a Ladislav Adamec), ale skutečných změn bylo málo. Koncem 80. let o něco ubylo policejních represí a lidé se přestávali bát dát najevo svůj nesouhlasný názor.

Pád režimu

Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.

Po sérii protirežimních demonstrací se nakonec v listopadu 1989 komunistický režim zhroutil. Socialistické Československo se začalo otevírat okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu posléze komunistický režim, panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, prohlásil za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Oběti

Související informace naleznete také v článcích Seznam osob popravených z politických důvodů v Československu 1948–1989 a Seznam obětí komunistického teroru v Československu z řad katolických duchovních a řeholníků.

Jan Bula mezi dětmi při pouti. Kněží ovšem měli zákaz působit na mládež.

Památník obětem komunistického režimu v Teplicích.

Podle ÚDV bylo v průběhu Komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková), asi 8000 osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Na hranicích umírali při výkonu služby také členové Pohraniční stráže – celkem jich v letech 1948–1989 bylo 654, z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou. Pouze deset jich zemřelo při přestřelkách s uprchlíky.

Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí,^[zdroj?] do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí^[zdroj?] a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob^[zdroj?]. Do zahraničí uprchlo v letech 1948–1987 170 938 občanů.^[zdroj?] ÚDV zdůrazňuje, že čísla nejsou konečná, mnoho materiálů se dosud nepodařilo zpracovat nebo prostě zmizelo, navíc statistiky nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a lidi zemřelé na následky věznění po propuštění – lze předpokládat, že skutečné počty obětí jsou vyšší a že dosud uveřejněná čísla mohou být ještě upravena směrem nahoru. Dále bylo podle Ústavu pro studium totalitních režimů jen v letech 1948–1953 uvězněno asi 200 mladistvých.

Mnoho lidí z politických nebo náboženských důvodů nemohlo studovat, bylo vyhozeno ze školy nebo ze zaměstnání (tyto čistky probíhaly zejména v období stalinismu v 50. letech a poté v období normalizace v 70. letech).

Mezi osoby perzekvované komunistickým režimem patřili například filosof Jan Patočka, Ivo Tretera , katolický aktivista a soukromý zemědělec Augustin Navrátil, Tomáš Halík, Petr Placák, Anastáz Opasek a mnoho dalších. Příběhy obyčejných lidí zachycuje projekt Paměť národa zajišťovaný především organizací Post Bellum). Obětí komunistického režimu se stali i někteří jeho bývalí proponenti – jedním z těch, kteří byli dokonce popraveni, byl Rudolf Slánský.

Běžný život

Podmínky se v různých obdobích značně lišily. Po období stalinského teroru (1949–1957) následovala postupná liberalizace (1958–1968). Po sovětské okupaci následovala "normalizace", kdy se občanské svobody opět silně omezily. Po nástupu Gorbačova opět docházelo k mírnému uvolnění. Běžný život postihovala mnohá omezení, na druhou stranu byly zaručeny některé sociální jistoty, jako jistota práce a peněz, získání firemního bytu, bezúročných půjček atd. Vzhledem k hrozícím restrikcím byla omezena některá základní lidská práva, například svoboda politického nebo náboženského přesvědčení, svoboda slova nebo právo se shromažďovat či právo na vzdělání. Ve sdělovacích prostředcích a veřejném životě obecně byla uplatňována cenzura. Dále byla omezena možnost cestovat. V osmdesátých letech stagnovala životní úroveň, zvětšoval se rozdíl mezi životní úrovní v Československu a životní úrovni v západních zemích. V hospodářství byl v 50. letech důraz na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Byl velký problém sehnat kvalitního řemeslníka a přitom povolení soukromých řemeslníků často nepřicházelo v úvahu, zákony to často neumožňovaly. Mezi lidmi se z nouze rozmohlo kutilství všeho druhu. Nedostatkoví řemeslníci si přivydělávali nelegální prací (označovanou jako melouch nebo fuška), což se částečně tolerovalo, protože stát sám nedokázal služby zajistit. Lidé se také utíkali na své chaty a chalupy, proto je v Česku velmi rozvinuté chataření neboli chalupářství a tramping (srov. vnitřní emigrace). S tím je spojeno i v zahraničí zpravidla ne tak rozšířené houbaření.

Byli vyzdvihováni horníci a hutníci. Plat horníka byl například výrazně vyšší než plat lékaře. Režim prosazoval politiku ekonomického rovnostářství – nebyly velké rozdíly v platech,^[zdroj?] což snižovalo efektivitu práce. Mnohé zboží bylo nedostatkové a stály se na něj dlouhé fronty (typicky banány, maso, ale i např. fotografické zboží), zboží ze západního bloku se často vůbec neprodávalo. Jeho část byla k dostání v Tuzexu, kde se nakupovalo výhradně za speciální poukázky – bony, které se z velké části daly získat jen na černém trhu. Udržovala se umělá zaměstnanost, jelikož nezaměstnanost byla nezákonná (trestný čin příživnictví, postižitelný odnětím svobody). Vyžadovala se politická angažovanost širokých mas (prvomájové průvody, Svazarm, spartakiády, příp. přímo členství v KSČ, kterým se často podmiňoval kariérní postup). Volný trh byl značně omezen^[zdroj⁠?], ceny byly určeny v celé republice stejné na základě centrálně plánovaného hospodářství, jež se plánovalo nejdříve ve dvouletém (dvouletý hospodářský plán, 1947–1948) a později v pětiletých cyklech (pětiletkách, 1949–1990). Sovětský svaz byl představován jako politický a kulturní vzor. Po sovětském vzoru byla reorganizována akademie věd, byla zavedena řada titulů za zásluhy (nejrůznější řády a medaile), v akademické oblasti titul kandidát věd. Ruština se stala prvním (a v důsledku toho nejrozšířenějším) cizím jazykem. Proměnil se jazyk obecně užívaného diskurzu; v jazyce začínala být častější slova jako soudruh (od padesátých let povinně nařízené oslovení i ve školách^[zdroj?]), závazek, imperialistický, buržoazní, marx-leninský, tajemník.

Zpravodajství a jazyk

Zpravodajství bylo prostředkem propagandy a nezřídka přehlídkou klišé. Například když v 50. letech JZD splnilo a překročilo dodávku brambor, „zasadilo tím další ránu válečným paličům a štváčům“. Honorifikační křestní jména jako Vladlen (Vladimir Lenin), Marlen (ze slov Mar(x)+Len(in) (vedle toho existuje i jméno Marlen(a), které vzniklo pravděpodobně ze jména Magdalena) se vyskytovala spíše ojediněle; v Sovětském svazu byl tento fenomén mnohem výraznější (např. jména Энгелен (Enegelen) nebo Сталина (Stalina)) (Stalina je doložena i z NDR). Jazyku československé komunistické totality se věnuje kniha Petra Fidelia Řeč komunistické moci.

Literatura

• ČERMÁK, František; CVRČEK, Václav; SCHMIEDTOVÁ, Věra, a kol. Slovník komunistické totality. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 302 s. ISBN 978-80-7422-060-9. 
• FIDELIUS, Petr. Řeč komunistické moci. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1998. 216 s. Paprsek; sv. 2. ISBN 80-86138-03-8.
• Vojtěch Mencl a kol.: Křižovatky 20. století, Naše vojsko, 1990, ISBN 80-206-0180-5, s. 237–253 a 270–282.
• PRŮŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. Praha: Avia Consultans, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2. 
• NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294-340-1. 
• TRETERA, Ivo. Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2011. Zejména kapitola Jak jsem byl vyhozen z fakulty do archivu, s. 390–400.

Externí odkazy

• Archiv ČT 24 – zprávy ČST z období socialismu
• Paměť národa
• Post Bellum – Příběhy 20. století
• Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR)
• Civín, Jan: Československý komunistický režim v letech 1985 – 1989
• Jan Adamec: My a oni přechod Československa na komunistický režim, esej, únor 2009
• Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.): KOMUNISTICKÉ PRÁVO V ČESKOSLOVENSKU - Kapitoly z dějin bezpráví. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2009. 1007 s. (PDF ke stažení)

Portály: Komunistický režim v Československu