Dějiny Rakouska

Dějiny Rakouska jsou svázány s historií poměrně velkého území, nejprve bylo součást vnitřně nejednotné římskoněmecké říše, v pozdější době se součástí rakouské monarchie stalo několik okolních národů. Rakousko tak významným způsobem zasáhlo do národních dějin řady států, především Česka a Maďarska (Uher), ale i Polska a dalších zemí.

Bavorské vévodství (od počátku 6. století do roku 788)

Počátkem 6. století se na území Rakouska dostali Bavoři, kteří v průběhu následujících dvou set let ovládli větší část dnešního Rakouska. To samozřejmě vedlo ke střetům s jejich sousedy, kterými se stali Slované a Avaři, k prvnímu vzájemnému známému střetu došlo již v roce 596. Ačkoli o tomto období není známo mnoho podrobností je jisté, že na rakouské území pronikla řada franských kupců a mnichů, kteří zde šířili křesťanství. Roku 788 dobyl bavorské vévodství Karel Veliký, který zde zřídil tzv. Avarskou marku

Avarská (Pannonská) marka (788 – asi 976)

Tento útvar vznikl poté co Karel Veliký roku 788 ovládl bavorské vévodství, jelikož se jednalo o okrajovou část franské říše byla organizována jako marka, tj. vojensky. Po smrti Karla Velikého (814) došlo k oslabení Francké říše a v roce 843 k jejímu definitivnímu rozdělení. Východní část říše připadla Ludvíku Němci, který ji dále rozdělil mezi své potomky. Díky problémům spojenými s těmito se na přelomu 9. a 10. století Pannonská marka dostala z větší části pod vliv uherských kmenů. Maďary porazil až v bitvě na Lechu roku 955 Ota I., který tak prakticky ovládl její území. Pravděpodobně roku 960 možná později (za nejpozdější datum bývá udáván rok 965) zde zřídil novou marku.

O prvních letech fungování této marky se ví velmi málo, pravděpodobně se nazývala bavorská východní marka. Jisté je, že zde byl markrabě Burkhard, po jehož smrti 972 následuje krátké období nejasné vlády, kdy se po problémech v německé říši správci území Rakouska stali Babenberkové.

Babenberkové (976–1246)

Počátek vlády (do roku 1156)

Rodokmen Babenberků v Klosterneuburgu

Prvním markrabětem z rodu Babenberků byl Leopold I. Babenberský. Roku 996 použil Ota III. poprvé pro tuto marku název Ostariki, který se promítl i do dnešního názvu Rakouska. V první polovině 11. století byly poměrně časté boje s uherskými kmeny, které byly příčinou toho, že se hranice této marky nakonec ustálila na řece Litavě.

Počátkem druhé poloviny 11. století začali babenberská markrabata vyvíjet vlastní politiku, která měla za cíl oslabit moc německých císařů na území, které spravovali Babenberkové. To vedlo k tomu, že Leopold II. Babenberský v boji o investituru podporoval papeže, což bylo v rozporu se zájmy tehdejšího německého císaře Jindřicha IV., který problematickou Východní marku daroval svému spojenci, českému knížeti Vratislavu II.. Vratislav II. se snažil toto území vojensky ovládnout a i přes počáteční úspěchy (vítězství v bitvě u Mailberku - 1082) se mu nepodařilo toto území ovládnout.

Pro vznik Rakouska byla klíčová vláda Leopolda III. (markrabě rakouský od 1096 do 1136), který si uvědomil, že je nutno postupovat diplomaticky. Sňatkem s dcerou Jindřicha IV., která byla zároveň vdovou po Fridrichovi Štaufském si zajistil příbuzenství s oběma německými císařskými rody, svoji další politikou se pokoušel upevnit pozici svého markrabství. Roku 1125 se na základě příbuzenských vztahů neúspěšně pokusil kandidovat na římskoněmeckého císaře. V období jeho vlády se jím ovládané území stabilizovalo, jak politicky tak ekonomicky. K naplnění jejich snah o posílení pozic došlo až za vlády jeho syna Jindřicha II. Jasomirgotta, který roku 1143 obdržel do svého léna Bavorsko, toho se však byl nucen vzdát již roku 1156. Vzdání se Bavorska ve prospěch rohu Welfů (Jindřich Lev) přineslo Babenberkům tzv. Privilegium minus, kterým obdrželi dost rozsáhlá práva mj. i nástupnictví v ženské linii a povýšení markrabství rakouského na rakouské vévodství.

Od roku 1156

Privilegium minus značně posílilo mezinárodní pozici Rakous. Vévodové přeložili své sídlo do Vídně, která – s krátkou výjimkou doby panování císaře Rudolfa II. zůstala hlavním městem rakouských zemí až dodnes. Situace v rakouském vévodství se udržela relativně dlouhodobě stabilní se slušnou ekonomickou prosperitou. Za vrchol tohoto období bývá považována vláda Leopolda V. (1177–1194), který pro Rakousko získal Mühlviertel a následně získal do lenního poměru i Štýrsko. Roku 1230 se stal vévodou Fridrich II. Bojovný, který byl na krátký čas uvržen do klatby přičemž ztratil velkou část svého vlivu a území, ale po roce 1240 je získal zpět. Jelikož však roku 1246 padl v bitvě na Litavě (válka s Uhry), vymřeli jím Babenberkové po meči.

Spory o rakouské země

Po smrti Friedricha II. Bojovného (1246) si babenberské území nárokovaly Uhry i České království. Tato situace byla řešena rozdělením jejich území na Rakousy a Štýrsko, přičemž mír uzavřený roku 1251 v Budíně a následně pak v Prešpurku přisoudil Rakousy českému království (zajímavostí je, že zde poprvé za Čechy vystupoval Přemysl Otakar II., tehdy pouze kralevic, králem byl Václav I.). Uhry, pod vládou Bély IV., získaly Štýrsko. Tento mír byl nutně pouze krátkodobé řešení, neboť bylo jisté, že se jedna strana pokusí ovládnout i zbylé území. Nárůst moci přemyslovského státu vedl k bitvě u Kressenbrunnu, kterou Přemysl Otakar II. získal (1260) Štýrsko. Roku 1269 Přemysl Otakar II. zdědil po vymření Sponheimů Korutany. Přeštože byl po celou dobu své vlády český král v rakouských zemích vnímán spíše jako „okupant“, jeho vláda rakouské země nijak nepoškodila.

Tato narůstající Přemyslova moc se nelíbila římskoněmeckým panovníkům ani papeži. Opozici němu sjednotil roku 1273 zvolený římskoněmecký král Rudolf I. Habsburský, který se souhlasem kurfiřtů, prohlásil územní změny po roce 1245 za neplatné (sám se totiž snažil pro svůj rod získat Rakousy). V roce 1276 donutil Přemysla se rakouských zemí vzdát. Dne 26. srpna 1278 zvítězil Rudolf Habsburský v bitvě na Moravském poli, čímž si prakticky na nějaký čas vynutil pro Habsburky prvořadé postavení v tomto regionu.

Habsburská vláda

Od nástupu Habsburků do roku 1379

Krátce poté, co Rudolf I. Habsburský ovládl Rakousy a Štýrsko, udělil je se souhlasem kurfiřtů v léno svému synovi Albrechtovi a ten se věnoval upevnění habsburského postavení. Roku 1298 Albrecht I. Habsburský získal říšskou korunu. Přestože Albrecht dosáhl pro Habsburky výhodné pozice, došlo po jeho zavraždění (1308) k výraznému oslabení jejich pozic. Přestože bojoval s českými Přemyslovci o uherskou korunu a po zavraždění Václava III. na několik měsíců získali i českou korunu, nebylo tehdy jisté, jestli jim budou uděleny v léna alespoň rakouské země.

Jeho syn Fridrich Sličný se ucházel o římskoněmeckou korunu, ale zvolen byl Jindřich VII. Lucemburský. Nový císař však zemřel již roku 1313 a tak díky nestabilizované moci došlo k bojům o císařskou korunu. Jedna část kurfiřtů skutečně zvolila rakouského vévodu Fridricha Sličného, ale vzhledem k tomu, že roku 1315 utrpěl jeho bratr porážku od Švýcarů (Bitva u Morgartenu), byla prakticky veškerá habsburská moc soustředěna v Rakousku. Tím Habsburkové přišli o královský titul a jejich pozice byla značně oslabena, naproti tomu se jim podařilo stabilizovat situaci v Rakousku a upevnili tam svoji moc. Roku 1335 získal Albrecht II. Korutany a o rok později i Kraňsko. Velkým neúspěchem pro Habsburky a tím i pro Rakousko však byla Zlatá bula z roku 1356.

Roku 1358 se vévodou rakouským stal Rudolf IV. Habsburský, zvaný „Zakladatel“, který se pokusil zajistit pro Habsburky a jejich země obdobné výhody a prestiž, jaké poskytovala Zlatá bula císaře Karla IV. zemím kurfiřtů (zejména Čechám) – k tomuto účelu nechal roku 1359 vytvořit tzv. privilegium maius, což byla privilegia, která měla údajně pocházet až z dob starověkých římských císařů. Karel IV. tento podvrh odmítl uznat (mimojiné na dobrozdání italského humanisty a básníka Francesca Petrarcy), ale habsburská propaganda jimi i nadále argumentovala (císař Fridrich III. je r. 1453 uznal za platné). Přes tento neúspěch získal Rudolf Tyrolsko (1363), roku 1364 se mu podařilo uzavřít v Brně dědickou smlouvu mezi Habsburky a Lucemburky a roku 1365 byla ve Vídni založena univerzita (3. ve střední Evropě) a zahájena stavba svatoštěpánské katedrály.

Po smrti Rudolfa IV. (1365) převzali vládu jeho bratři Albrecht III. Habsburský a Leopold III. Habsburský, protože jejich vláda nebyla jednotná došlo k rozdělení vlády, přičemž tzv. alpské země získal Leopold III., zatímco Podunají získal Albrecht III.

Období rakouské nejednoty (1379–1491)

Barvy rodu Habsburků (pozdější říšské barvy, vlajka, Habsburské říše)

Rozdělení na dvě části bylo pro správu země nešťastné, navíc roku 1386 byl Leopold III. poražen švýcarským branným spolkem v bitvě u Sempachu. Roku 1388 byly Rakušané znovu poraženi v bitvě u Näfelsu, což mělo za následek ztrátu dalších částí Švýcarska (od této doby Habsburkové drželi pouze Aargavsko a Thurgavsko).

Po smrti Albrechta (1395) vzniklo mezi oběma habsburskými větvemi napětí, které vedlo k dalšímu dělení (1411). Situace na území Rakouska odpovídala situaci v celé římskoněmecké říši, kde došlo k výraznému oslabení centrální moci na jejíž úkor se rozrůstala moc měst. Tento nepříznivý trend byl nakonec zastaven, během vlády Albrechta V. (1404–1439), který se stal, jako Albrecht II., roku 1438 římsko-německým králem. Jelikož však se jeho jediný syn Ladislav Pohrobek narodil až po jeho smrti a navíc zemřel velmi brzy (1457), situace se tímto neuklidnila. Po smrti Ladislava Pohrobka totiž došlo k válce o jeho dědictví mezi římskoněmeckým císařem Fridrichem III. a jeho mladším bratrem Albrechtem VI., což vedlo ke zhoršení už tak špatné ekonomické situace. Dolní Rakousko tak patřilo Fridrichovi, horní Albrechtovi a Zikmund Tyrolský měl získat třetinu příjmů z obou zemí. Válka mezi Fridrichem a Albrechtem prakticky skončila až roku 1463, kdy zemřel Albrecht VI., tím získal jeho země Fridrich III.

Také zahraniční situace nebyla pro Rakousko nejpříznivější. Bez ohledu na nároky Fridricha III. zvolili v Uhrách roku 1458 králem Matyáše Korvína. Roku 1463 dobyl Bosnu sultán Mehmed II., na Bosnu začal úspěšně postupovat Matyáš Korvín.

Papež Pavel II. roku 1466 prohlásil českého krále Jiřího z Poděbrad za kacíře a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Matyáš Korvín tedy přestal válčit s Turky a pokusil se dobýt Čechy a Moravu. Toho využili Turci a podnikali opakované nájezdy na Rakousko (1473, 1476, 1478, 1483).

Špatná ekonomická i politická situace vedla rakouskou šlechtu k pozvání Matyáše Korvína, který roku 1477 dobyl větší část Rakouska a v letech 1482–1485 dobyl Dolní Rakousy, Korutany a Štýrsko. V tomto období byl Fridrich III. nucen ustoupit do Lince. Po smrti Matyáše Korvína (1490) byl na uherský trůn zvolen Vladislav Jagellonský, čehož využil Maxmilián I. Habsburský, syn Fridricha, a ještě roku 1490 dobyl zpět Dolní Rakousy. Jeho dalším úspěchem byl prešpurský mír (1491), kterým získal možnost ucházet se o uherskou i českou korunu v případě vymření Jagellonců.

Od roku 1491 do rozdělení panství rakouských Habsburků (1564)

Maxmilián I. pak soustředil své úsilí na sjednocení habsburské moci, díky své obratné politice a díky sňatkům se mu tento cíl podařilo uskutečnit. Jeho syn Filip Sličný se oženil s Janou Šílenou, čímž se Habsburkové dostali do Španělska, dále došlo ke sňatkům s Jagellonci.

Po smrti Maxmiliána I. převzal vládu nad habsburskou monarchií jeho vnuk Karel V. (1519), ten však vládu nad rakouskými zeměmi a Tyrolskem přepustil wormskou smlouvou (1521) a tzv. bruselskými dohodami (1522) svému bratrovi Ferdinandovi I.. Ten svou vládu zahájil úspěšnou snahou centralizovat moc a omezit moc stavů. Krátce po jeho nástupu k moci, roku 1525 vypukly ve střední Evropě selské bouře, které se mu, alespoň v Rakousích a Tyrolsku, podařilo potlačit.

Rok poté (1526) padl v bitvě u Moháče český a uherský král Ludvík Jagellonský. To umožnilo Ferdinandu I. pokusit se získat tyto země, které si nárokoval na základě svatební smlouvy z roku 1515. Ferdinand byl totiž manželem Ludvíkovy sestry Anny. Podmínkou bylo jeho potvrzení stavy, což se stalo v Čechách v průběhu října a v Uhrách v prosinci. Ferdinand poté prosadil řadu reforem, které vytvářely systém státní správy. Je pravděpodobné, že si uvědomoval vnitřní nebezpečí církevní reformace, proti které nemohl vystupovat příliš důrazně, protože potřeboval podporu v boji proti Turkům.

Roku 1529 sultán Sulejman I. neúspěšně oblehl Vídeň. Protože část Uher neuznala volbu Ferdinanda I., bylo Rakousko nakonec zataženo do války s Tureckem, která skončila až roku 1547. Tato válka se rakouských zemí dotkla zvýšenou daňovou zátěží, která se odrazila vzrůstající nespokojenosti mezi obyvateli. Po smrti Ferdinanda I. (1564) došlo k rozdělení Rakouska podle správního řádu z roku 1554.

Od roku 1564 do vypuknutí třicetileté války (1618)

Smrt Ferdinanda I. se dotkla celé habsburské monarchie, Rakousko bylo rozděleno mezi všechny uchazeče: Maxmilián II. získal Dolní a Horní Rakousko včetně Salzburgu, arcivévoda Karel získal Vnitřní Rakousko a arcivévoda Ferdinand získal Přední Rakousko. Habsburská politika této doby se soustředila na zapracování změn jimiž země prošly a na udržení rozumného vztahu mezi katolíky a protestanty. Po Maxmiliánovi II. přešla vláda na Rudolfa II., který ji po neúspěších své politiky předal bratrovi Matyášovi (1608). Rudolf II. na krátkou dobu oslabil vliv rakouských zemí, neboť přesunul vládu do Prahy. Přes snahu většiny čelných Habsburků směřovala situace v Evropě k náboženské válce, krizi s tím spojenou prohluboval svým silně protireformačním jednáním Ferdinand II., který byl jako vládce Vnitřních Rakous zvolen za nástupce Matyáše.

Třicetiletá válka (do roku 1648)

Ve Třicetileté válce sehrálo Rakousko důležitou roli, jako centrum Habsburské moci. Habsburkové představovali jednu z hlavních opor katolíků. V počátcích tohoto konfliktu chtěl císař Matyáš Habsburský s českými stavy vyjednávat, ale nakonec se prosadilo stanovisko Ferdinanda II., který zastával nesmiřitelný postoj. Přes počáteční neúspěchy, kdy se roku 1619 Thurn dostal s vojskem až k Vídni, dokázali Habsburkové potlačit české stavovské povstání a bitvou na Bílé hoře prakticky ovládli české země. Vrcholem centralizačních snah pak byla vláda Marie Terezie a změny k lepšímu přinesla až vláda jejího syna Josefa II.

Po vstupu Dánska do války (1625) se objevilo nové ohrožení Rakouska, kdy se Gábor Bethlen pokusil zaútočit na Vídeň. Tento útok odrazil Albrecht z Valdštejna v čele jím zformované císařské armády. Poté se vojenské operace přesunuly na území dnešního Německa. Další operací třicetileté války, která se přímo dotkla Rakouska, byla až francouzsko-švédská válka (1635–1648). V této válce byla několikrát ohrožena Vídeň a k útoku na ni nedošlo jen díky souhře okolností. Ačkoli lze říci, že výsledek této války - vestfálský mír z 24. října 1648 byl pro Habsburky neúspěchem, umožnil jim zkonsolidovat jejich panství ve střední Evropě.

Do nástupu Marie Terezie (1740)

Vestfálský mír znamenal za Habsburky ztrátu vlivu Německu, ale naopak posílil jejich pozice v zemích, kde vládli dědičně. Za vlády Leopolda I. (1658–1705) se hospodářská situace po dlouhé válce stabilizovala a díky odchodu nekatolické šlechty došlo i k vytvoření určité jednoty, kterou zaštiťovala právě katolická církev. Tato stabilizace a rekatolizace narážela delší dobu na odpor, zejména v Uhrách, kde došlo k několika povstáním. Koncem jeho vlády se začala prosazovat politika merkantilismu, která vedla k omezení dovozu a postupnému prosazování manufakturní výroby, což vedlo k postupnému rozbíjení cechovního systému.

Za vlády Leopolda I. došlo k posílení centrální vlády a vytvoření podmínek pro vznik absolutismu. V zahraniční politice se ukázal jako největší problém sousedství s Tureckem, které si činilo nárok na Uhry. Turecko roku 1658 zahájilo postup Uherskem a v r. 1664 se dostali až na Slovensko. Jejich postup zastavila až bitva u svatého Gottharda, která vedla k Vašvárskému míru (1664), který potvrdil větší část tureckých územních zisků. V letech 1673 – 1684 došlo ke sporům s Francií, čehož využila Uherská opozice a Turci, kteří roku 1683 oblehli Vídeň, kde byli drtivě poraženi. Po tomto vítězství uzavřel Leopold I. s Polskem a papežem tzv. Svatou ligu a vnutil mír Francii.

Tyto úspěchy mu uvolnili armádu a mohl potlačit uherské povstání. Do roku 1690 se podařilo vyhnat Turky z Uher a výrazně posílit centrální moc, zároveň dědičně pro Habsburky získal uherskou korunu. Roku 1688 vypukla tzv. devitiletá válka s Francií, která se táhla až do roku 1698 a vázala značnou vojenskou sílu, proto se boje s ustupujícími Turky pozastavily. Francie však neměla v této válce naději na úspěch, protože se proti ní postavilo větší množství států, Francie tak byla nucena uzavřít pro ni nevýhodný mír. Od roku 1697 se zase Rakousko mohlo zaměřit na boj s Turky. Evžen Savojský zde dosáhl výrazných úspěchů a tak roku 1699 ovládli Habsburkové prakticky celé Uhry a Sedmihradsko. Toto nakonec potvrdil i karlovický mír. Po tomto míru byla centrální část Habsburských zemí stabilizována, moc centrálních úřadů byla posílena.

Roku 1701 vypukla válka o dědictví španělské, která trvala až do roku 1714, přestože v ní Rakousko nedokázalo získat španělskou korunu, dokázali rozšířit své území o Neapol, Milán, Španělské Nizozemí a Sardinii, kterou roku 1720 vyměnili za Sicílii. Této války využila uherská šlechta k povstání, které vedlo ke zvolení Františka Rákozcyho II. knížetem v Sedmihradsku. Po smrti Leopolda I. (1705) se vlády ujal jeho syn Josef I. (1705 až 1711), který se několikrát neúspěšně pokoušel s povstalci jednat a roku 1707 povstalci sesadili Habsburky z uherského trůnu. Roku 1708 situace ve válce o španělské dědictví umožnila uvolnit značné síly na potlačení povstání a již roku 1708 porazilo Rakousko vzbouřence v bitvě u Trenčína, během následujících tří let Habsburkové znovu ovládli prakticky celé Uhry. Což prakticky potvrdila Szatmarská smlouva. Téhož roku zemřel Josef I. a jeho nástupcem se stal jeho mladší bratr Karel VI. (1711 – 1740).

Vládu Karla VI. ovlivnila smrt jeho jediného syna Leopolda v roce 1716, poté mu nezbylo než se pokusit dosáhnout uznání nástupnictví i pro ženské potomky. Což se mu podařilo pomocí tzv. pragmatické sankce, která měla zajistit nástupnictví i ženským potomkům a nedělitelnost monarchie. Roku 1716 propukla další válka s Tureckem, ve které bylo Rakousko velmi úspěšné a v roce 1717 obsadil Evžen Savojský Bělehrad. Další postup byl však zastaven, protože se proti němu postavila Velká Británie a Francie, které se obávaly nárůstu Rakouské moci. V červnu 1718 uzavřelo Rakousko s Tureckem mír, kterým získalo již dobytá území. V tomto období se však Rakousko dostalo do ekonomické krize, ta byla způsobena narůstajícím státním dluhem a špatnou státní správou. Této situaci se Rakousko pokoušelo čelit důslednou merkantilistickou politikou, roku 1714 byla založena banka. Další krok následoval roku 1718, kdy byly Terst a Rijeka prohlášeny za svobodný přístav. V součinnosti s tím došlo k založení Východoindické obchodní kompanie v Ostende a Orientální společnost pro s Tureckem, tím se Rakouské zboží začalo dostávat na dosavadní britské a holandské trhy. Od této politiky však bylo ustoupeno v zájmu uznání pragmatické sankce. Karel VI. tak za cenu zejména ekonomických ústupků dosáhl uznání pragmatické sankce všemi významnými státy, avšak tímto jednáním se monarchie stala ekonomicky slabší a docházelo k prohlubování ekonomické krize.

Roku 1737 Rakousko vojensky podpořilo Rusko ve válce proti Turecku, jelikož však byla Rakouská armáda narušena ekonomickými problémy, byla poražena a Rakousko se muselo vzdát územních zisků z roku 1718.

Do smrti Leopolda II. roku 1792

Ačkoli ostatní státy uznaly pragmatickou sankci a tak i nástupnictví Marie Terezie, došlo po jejím nástupu na trůn (1740) ke snaze získat habsburská území. Roku 1740 tak začaly války o rakouské dědictví, která začala roku 1740 a skončila mírem z roku 1748. Rakousko z této války vyšlo oslabené, protože ztratilo Dolní Slezsko, Kladsko a část Horního Slezska. Ačkoli se jednalo o značné ztráty, lze tvrdit, že při rozložení sil, které v Evropě nastalo se pravděpodobně jednalo o minimální ztráty. Alespoň protihabsburská koalice počítala s výraznějšími zisky.

Válka však vedla ke zhoršení ekonomické situace v habsburské monarchii, což vedlo k reformě státní správy, která byla výrazně centralizována. Tato centralizace omezila moc aristokracie a zemských stavů. Nejsilněji tato reforma dopadla na Čechy, kde v tomto období započala germanizace obyvatel. Dalším významným krokem bylo vytvoření tzv. tereziánského katastru, význam tohoto katastru byl nejen v oblasti daní, ale i soudnictví. K další reformě státní správy došlo v letech 1760 – 61, kdy vláda začala podporovat vznik průmyslu. Tak došlo k výraznému omezení cechovní povinnosti a patrimoniálního soudnictví. Tyto reformy byly poměrně úspěšné a pomáhaly překonávat zaostalost Rakouska.

Císař Josef II.

Také v zahraniční politice došlo k zásadním změnám, kancléř Antonín Václav Kounic radikálně změnil orientaci rakouské politiky. Roku 1756 dokázal vyjednat útočnou smlouvu s Ruskem a obranou smlouvu s Francií. Těmito smlouvami si Rakousko chtělo zajistit podporu pro chystanou válku s Pruskem. Prusko však v srpnu 1756 napadlo Rakousko a zahájilo tak sedmiletou válku, která vlastně potvrdila stav před ní (skončila roku 1763 mírem v Hubersburku). Roku 1772 došlo k částečnému zlepšení vztahů mezi Pruskem a Rakouskem a tyto dva státy se dohodly na tzv. Prvním dělení Polska, Čímž Rakousko získalo Halič a Vladiměřsko o dva roky později anektovalo ještě Bukovinu, což v následujícím roce (1775), Rusko uznalo.

K dalšímu ochlazení vztahů mezi Rakouskem a Pruskem došlo roku 1778, kdy došlo k dělení bavorského dědictví. Spory vyústily v krátký konflikt ukončený roku 1779, kdy Rakousko získalo innskou čtvrť.

Po smrti Marie Terezie (1780), se vlády ujal její syn Josef II., který pokračoval v nastolených reformách, roku 1781 došlo ke zrušení nevolnictví (pouze pro Čechy, v Rakousku 1782 a v Uhrách 1785) a vydání tolerančního patentu, který umožňoval svobodu vyznání víry - katolické, evangelické a pravoslaví. Během jeho vlády došlo k zrušení řady omezení, které vytvářely závislost poddaných (především uzavírání sňatků bez souhlasu pána a zákaz odchodu z panství), což mělo zajistit příliv pracovních sil do průmyslu. V tomto okamžiku se reformy dostaly do složitého postavení, neboť šlechta si přála jejich zastavení a rolníci žádaly jejich rozšíření. Roku 1784 vypuklo v Sedmihradsku velké rolnické povstání, které bylo potlačeno v r. 1785. Dalším důležitým reformním krokem bylo to, že stát převzal péči o staré občany (1788) a zrušení trestu smrti (1788}. O rok později se Josef II. neúspěšně pokusil prosadit zrušení roboty.

Roku 1787 vstoupilo Rakousko, jako ruský spojenec, do války s Tureckem, přestože se válka pro Rakousko vyvíjela úspěšně bylo díky vnitřní situaci nuceno stáhnout větší část svých vojsk.

Po smrti Josefa II. (1790) se vlády ujal Leopold II., jemuž se podařilo najít řešení sporů s Pruskem a roku 1791 s ním dokonce uzavřel obrannou smlouvu. V tomto roce také došlo k ukončení války s Tureckem. Jeho vnitřní politika postupně zrušila celou řadu opatření přijatých Josefem II. což se později projevilo v ekonomice. Tím se opět obnovila značná moc šlechty, k této reakci ho patrně vedl strach před rozšířením francouzské revoluce. Leopold II. vládl krátce a již roku 1792 zemřel.

Do roku 1848

Roku 1792 začala vláda Františka II., vláda tohoto panovníka byla víceméně určována evropskou politickou situací, jeho situace navíc byla komplikována potřebou pokračování reforem, proti kterým byl však značný odpor. Zahraniční politika tohoto období byla vlastně pouze reakcemi na Francii, která v tu dobu prožívala své revoluční období. Rakousko s ní vedlo prakticky až do roku 1814 války, většina těchto válek byla neúspěšná a lze tvrdit, že celou monarchii extrémně vysilovaly. František II. odpověděl na to, že se Napoleon Bonaparte jmenoval císařem tím, že se prohlásil rakouským císařem (1804) a roku 1806 rozpustil Svatou říši římská národa německého. Roku 1809 se stal ministrem zahraničí Klemens Wenzel von Metternich, který dlouhodobě ovlivnil rakouskou zahraniční politiku. Po porážce Napoleona (1814) byla Rakousku Vídeňským kongresem vrácena větší část územních ztrát ve válkách s Francií. Vídeňským kongresem se Rakousko stalo vůdčí silou Německého spolku. V následujícím období se pak zahraniční politika Rakouska soustředila na potlačování novodobých tendenci, které vedly k rozvoji kapitalismu. Tato politika nutně směřovala habsburskou politiku do izolace.

Ve vnitřní politice se nepokusil o žádné rozsáhlejší ekonomické reformy, dále se soustředil na posilování centralismu, roku 1811 vyšel občanský zákoník, který mj. zaváděl jednotné občanství. Téhož roku byla hodnota peněz snížena o 20%, což bylo pouze krátkodobé řešení špatné ekonomické situace. Přesto tato situace vedla k tomu, že došlo k opatrným pokusům o reformy, tyto reformy nevycházely od císaře, ale od vlády. Další vliv na prohloubení krize mělo zavedení cenzury i fakt, že se školství dostalo pod vliv církve, která v tomto období procházela také jistou krizí a nebyla schopna vytvořit systém srovnatelný s vyspělými zeměmi.

Roku 1835 se císařem stal Ferdinand V., který pokračoval v politice svého otce, přesto byl nucen koncem roku 1836 fakticky předat moc tzv. státní konferenci. To vedlo k politice, která prohlubovala ekonomickou krizi a nutně vedle k revolučním náladám.

Rakouská monarchie se pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu 1848 vypuklo v Budapešti, pod vlivem únorové revoluce ve Francii, povstání. Zde se poprvé objevil jasně formulovaný požadavek na vydání ústavy, vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i do Vídně a dalších měst byla vydána dubnová ústava, dále byla zdušena cenzura, byl nucen odstoupit Metternich a byla provedena řada dalších ústupků. V květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajné volební právo, zrušila dubnovou ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušil poddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustit Vídeň a přesídlit na Moravu, byla povolána armáda, která dobyla Vídeň. Dne 2. prosince 1848 byl donucen Ferdinand V. abdikovat.

Vláda Františka Josefa I. do roku 1914

Abdikací Ferdinanda V. se stal novým císařem František Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k 1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období nazýváno bachův absolutismus. Ten je spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Roku 1855 vstoupila v platnost rozsáhlá reforma, která stanovila jako nejnižší správní jednotku obec, jejím nadřazeným orgánem se stal okres a nad ním byl dále kraj. Neméně důležité bylo zreformování školství, soudnictví a změny v daňovém systému.

Méně úspěšná byla zahraniční politika tohoto období v krymské válce se Rakousko postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s Ruskem. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, protože se prakticky ocitlo v mezinárodní izolaci. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čím Rakousko ztratilo Lombardii. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie.

V tomto období se zhoršilo i rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska, Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii, když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovala Rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích. Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1889 spáchal jediný císařův syn Rudolf sebevraždu a jeho nástupcem se tedy měl stát František Ferdinand d’Este. V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867, měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-Uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

První světová válka

Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.

Evropa v roce 1914.

Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčili spolu s němci proti Rusku a to nejprve na území dnešního Polska. Zde boje probíhaly se střídavými úspěchy až do března 1915, kdy Rakousko-Uhersko a Německo prolomily na několika místech ruskou linii, v průběhu června se zhroutila celá ruská jižní fronta, což znamenalo obsazení celé Bukoviny a Haliče. Rusko tak ztrácelo celé Polsko a Pobaltí, na této linii se ustálila fronta a přes ruské pokusy o její průlom z prosince 1915 a ledna 1916 se neměnila. Ke změně došlo až při tzv. Brusilovově ofenzivě z června 1916, kdy se Rusům podařilo prolomit rakouskou linii a donutit Rakousko-Uherská vojska k ústupu. Přes počáteční úspěchy se fronta nakonec ustálila na podobné linii jako byl předchozí stav. Prakticky až do říjnové revoluce se na této frontě nezměnila situace. Po říjnové revoluci zde Rakousko-Uhersko s Německem dosáhlo značných úspěchů, ale vzhledem k situaci na západní frontě, zde byl 15. prosince 1917 uzavřen mír.

Na balkánské frontě sice Rakousko-Uhersko dobylo v počátkem prosince 1914 Bělehrad, ale již koncem roku ho bylo nuceno opustit a následně muselo ustoupit z celého srbského území. V srpnu 1915 však spolu s Německem a Bulharskem zaútočili na Srbsko, které koncem roku dobyli. Počátkem roku 1916 obsadili rakouské oddíly část Albánie a v průběhu roku se podíleli na obsazení většiny Rumunska. V průběhu roku 1917 se na této frontě situace prakticky nezměnila, ale vzhledem ke vstupu USA do války a k neúspěchům na západní frontě se situace na této frontě stávala pro Rakousko-Uhersko a jeho spojence neudržitelná, po zhroucení Rakousko-Uherské ofenzívy na řece Piavě (červen 1918), zahájili Britové, Řekové, Italové a Francouzi rozsáhlou ofenzívu na prakticky celém balkánském poloostrově, což vedlo ke zhroucení Rakousko-Uherských pozic. Již rozpadlé Rakousko-Uhersko podepsalo příměří 3. listopadu 1918.

V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Po smrti Františka Josefa I. (21. listopadu 1916), nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat a 1. listopadu zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.

Od vzniku Rakouska do roku 1945

Po První světové válce se Rakousko stalo jedním z nástupnických států po rozpadlé Rakousko-Uherské monarchii. Rakousko patřilo k nejméně stabilním evropským státům, to bylo způsobeno jednak ztrátou dřívějšího zázemí, zpřetrháním dosavadních hospodářských vazeb a problematickými vztahy s mnoha státy. Druhým důvodem k této nestabilitě bylo i poněkud necitlivé jednání Pařížské mírové konference, která hranice řešila na základě historických hranic bez ohledu na přání pohraničních oblastí, Rakousku bylo navíc zakázáno spojení s Německem.

Problémy se vyhrotily na přelomu 20. a 30. let 20. století v souvislosti s vnitropolitickou krizí a velkou hospodářskou krizí. Důležitým mezníkem v tomto ohledu byl rok 1931, kdy mezinárodní společenství za významné účasti Československa zabránilo vzniku německo-rakouského celního spolku.

Nejvlivnějšími politickými stranami byla strana křesťansko-sociální a sociálně demokratická (která ovšem od r. 1920 byla v opozici). Důležitou roli ale měly různé domobranecké organizace, především Heimwehr. Tyto organizace neměly explicitní politický program, jejich tmelem byl především antimarxismus. Heimwehr, který vystupoval jako provládní síla, si postupně určitou ideologii vybudoval: když těžil především z kontaktů s Mussoliniho Itálií, a vystupoval proti rakouským nacistům, proti nimž a na podporu křesťanských sociálů nakonec v roce 1930 vytvořil politickou organizaci Heimatbloc. Existovala ovšem i obdobná uskupení levicová. Vláda vedená křesťansko-sociální stranou v několikrát konaných volbách na počátku 30. let stále oslabovala a byla vystavena destrukční kritice opozice.

V červnu 1931 došlo ke kolapsu nejvýznamnější rakouské banky Credit-Anstalt, který ve svých důsledcích hrozil zhroucením rakouské ekonomiky. Engelbert Dollfuss, člen křesťanských sociálů a někdejší ministr zemědělství, ustavil v květnu 1932 nový kabinet, který se opíral v parlamentu o převahu jednoho hlasu. Opoziční sociální demokraté a nacisté (ti zejména po nástupu Adolfa Hitlera v Německu) chtěli využít slabosti parlamentní většiny vlády a usilovali o vypsání nových voleb. Když došlo 7. března 1933 k odstoupení tří předsedů Národní rady, což znamenalo faktické vyřazení parlamentu z politického procesu, vláda ukončila jeho činnost a začala vládnout na základě zmocňovacího zákona z roku 1917. Cílem vlády bylo vytvoření rakouského vládního modelu, došlo ke zrušení ústavního soudu, omezení moci soudů obecných, omezení svobody shromažďování a tisku. Nacistická a komunistická strana byly spolu s radikálním levicovým Republikánským obranným svazem zrušeny v první polovině roku 1933. Ve snaze upevnit své postavení a získat veřejnou podporu pro svou vizi rakouského katolického nacionalismu jako alternativy k nacismu i socialismu, zformoval Dollfuss v květnu 1933 Vlasteneckou frontu, která měla nahradit všechny dosavadní politické strany. Členové zakázané rakouské nacistické strany uprchli do Německa, kde byli nedaleko hranic organizováni do vojenské legie. Nacistická vláda v Německu destabilizovala ekonomickou stabilitu Rakouska opatřeními zabraňujícími německým občanům v cestování do země. V únoru, když se vláda pokusila o zásah proti údajným skladům zbraní zakázaného Republikánského obranného svazu, vypukla generální stávka organizovaná odbory a sociální demokracií, při které došlo ke krvavým střetům ozbrojené opozice s vládními silami. Pro zničení povstaleckých pozic bylo ve Vídni dokonce nasazeno dělostřelectvo. V reakci na povstání, v jehož čele sociální demokraté stáli, vyhlásila vláda stanné právo, zakázala sociální demokracii a rozpustila svobodné odbory.

Zahraničně politickou oporu vláda nalezla v Itálii, s níž byly 17. března 1934 podepsány tzv. římské protokoly. Přeměna rakouského politického systému byla deklarována v oktrojované ústavě v května 1934, zakotvující výjimečné postavení spolkového kancléře a konstituování křesťanského státu na stavovské základě pod autoritářským vedením. Rakouští nacisté, jejichž politickou stranu Dollfussova vláda (stejně jako všechny ostatní strany) zakázala, plánovali od počátku roku 1934 za podpory německé SS a s Hitlerovým vědomím puč proti Dollfussovi, jenž by vedl k nastolení nacistické vlády. Pokus o převrat vypukl 25. července 1934, jeho výsledkem byla Dollfussova smrt a nástup nového kancléře, dosavadního člena vlády Kurta von Schusnigga (spolkovým kancléřem byl v letech 1934 - 1938). Puč se ovšem nezdařil, vláda jej v několika dnech potlačila. Po roce 1936, kdy se Itálie definitivně přiklonila k Německu se na její podporu nedalo spoléhat, proto se Rakousko pokusilo uzavřít s Německem dohodu (1936). Roku 1938 byl rakouský kancléř nucen jmenovat ministrem vnitra nacistu Seyss-Inquarta, který ho po jeho rezignaci (11. března 1938) nahradil ve funkci. Kurt von Schusnigg rezignoval po referendu (10. března 1938) o připojení k Německu. Dne 12. března 1938 Německo obsadilo Rakousko a o den později (13. března 1938), podepsal Seyss-Inquart tzv. Anschluss (připojení) Rakouska k Německu.

Druhé světové války se tak Rakousko účastnilo jako součást Německa a protože bylo připojeno dobrovolně bylo považováno za poražený stát.

Po roce 1945

Dne 27. dubna 1945 byla v Rakousku vytvořena prozatímní vláda, kterou vedl Karl Renner. Ta vyhlásila nezávislost Rakouska, kterou řešila smlouva se spojenci z 4. července 1945, v níž bylo Rakousko obnoveno na základě hranic z roku 1937. Vedoucí silou v poválečném Rakousku se stala ÖVP.

Jako poražený stát bylo Rakousko rozděleno mezi spojence na čtyři okupační zóny, zahraniční politika se soustředila především na zrušení okupačních zón a dosažení suverenity. Toto se podařilo 15. května 1955, kdy se Rakousko zavázalo k neutralitě a docílilo tak odchodu vojsk ze země. Díky tomu mohlo Rakousko vstoupit do OSN a Rady Evropy. Svoji zahraniční i ekonomickou politiku pak směřovalo především na kapitalistické země a postupně bylo dosaženo ekonomické stability. Rakousko se v referendu ze dne 12. června 1994 rozhodlo přistoupit k EU což se stalo k 1. lednu 1995.

Reference

• Dějiny Rakouska, Milan Hlavačka, Václav Veber, Petr Vorel, Miloslav Polívka, Martin Wihoda, Zdeněk Měřínský, ISBN 80-7106-491-2
• abc světových dějin, kolektiv autorů, Orbis, Praha 1967
• Ottův slovník naučný, díl Heslo Rakousko str.
• abc světových dějin, kolektiv autorů, Orbis, Praha 1967
• Německá Wikipedie, hesla