Diecéze litoměřická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Diecéze litoměřická
Dioecesis Litomericensis

Znak litoměřické diecéze

Znak litoměřické diecéze

Sídlo Litoměřice
CZE Česká republika
Patron diecéze sv. Zdislava
Zřízena 1655
Biskup Jan Baxant
Generální vikář Stanislav Přibyl
Církevní provincie česká
Počet vikariátů 10
Počet farností 383
Rozloha 9 380 km²
Počet obyvatel 1 335 154
z toho katolíků 159 956 (12%)
Web http://www.dltm.cz
Diecéze litoměřická na mapě

Litoměřická diecéze je římskokatolická diecéze, která byla založena bulou Primitiva illa Ecclesia[1] papeže Alexandra VII. 3. července 1655[p 1], biskup sídlí v Litoměřicích. Před jejím založením spravovala toto území litoměřická kapitula. Zaujímá plochu 9 380 km2 a nachází se v ní 1135 samostatně stojících kostelů a kaplí. Současným, v pořadí 20. diecézním biskupem, je od roku 2008 Jan Baxant.

Obsah

Základní údaje[editovat | editovat zdroj]

Hlavní kostel a centrum diecéze[editovat | editovat zdroj]

Hlavním kostelem a centrem diecéze je katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích, která stojí na místě kapitulního kostela, původně z 11. století. Kolem katedrály stojí budovy katedrální kapituly a Biskupství litoměřického, které tvoří uzavřený prostor, nazývaný Dómský pahorek. Zde se nacházejí úřední budovy Biskupství litoměřického, Katedrální kapituly u sv. Štěpána a Diecézní charity Litoměřice.

Svatí patroni diecéze a významné kostely[editovat | editovat zdroj]

Hlavní patronka diecéze:

Spolupatroni diecéze:

Význačnými kostely v diecézi jsou baziliky minor (menší).
Na základě žádosti litoměřické diecéze na baziliky minor byly papežem Piem XI. v roce 1925 povýšeny 3 diecézní chrámy:

Po svatořečení Zdislavy z Lemberka Janem Pavlem II. v roce 2000 přibyla:

Za bazilikální chrám bývá považován také:

Poutní místa litoměřické diecéze[editovat | editovat zdroj]

V litoměřické diecézi existuje velká řada historických mariánských poutních míst a také dalších poutních míst, které jsou spojeny se zázraky a zvláštními milostmi.

Související informace naleznete také v článku Seznam poutních míst litoměřické diecéze.

Historie diecéze[editovat | editovat zdroj]

Situace před založením diecéze[editovat | editovat zdroj]

Od založení litoměřické kapituly (předcházející administrativně-správní instituce) roku 1057 zastávali litoměřičtí proboštové důležité zemské a říšské úřady. Základem zřízení litoměřického biskupství se proto měla stát inkorporace (začlenění) starobylého proboštství. Od 15. století se množily nejen nářky jednotlivých litoměřických proboštů na nouzi kapituly a proboštství, ale i jejich prosby o snížení daní a kontribucí. Za probošta Marka Kytlice (15671580) hrozil, že se starý gotický kapitulní kostel sv. Štěpána zřítí. V polovině 16. století velká část kněží též protestovala, že téměř 39 let není v Litoměřicích žádný probošt. Byla proto přijata nová statuta kapituly. I když v té době klesl počet kapitulářů na tři – probošt, děkan a kanovník, přesto bylo možné kapitulu zvětšit. Dosavadní proboštství mohlo být přestavěno na biskupskou rezidenci. Proboštové litoměřické kapituly stáli od poloviny 16. století po boku pražských arcibiskupů a pomáhali jim v rekatolizaci Čech. Za třicetileté války se Litoměřice staly terčem útoku nepřátelských vojsk. Polnosti a vinice byly zničeny, hospodářské budovy zruinovány, poddaní od neustálých kontribucí a kvartýrování vojska úplně na mizině. Například roku 1631 Sasové zapálili celou řadu vesnic v blízkosti Litoměřic a zničili část města. V letech 1634, 1638, 1643 a 1645 pak zde pobývali Švédové pod vedením Torstensona a roku 1648 pod Königsmarkem. Po tzv. vestfálském míru nepřátelské jednotky okupovaly Litoměřice až do 1. října 1649. V takové situaci nacházíme litoměřické proboštství na konci třicetileté války.

Přípravná fáze zřízení diecéze[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Harrach a litoměřický probošt Schleinitz několikrát poukazovali na to, že zvláště Litoměřickému, Žateckému a Boleslavskému kraji pro jejich sousedství se Saskem a Lužicí stále hrozí nebezpečí bludařství. V horských částech těchto krajů žili luteránští predikanti v naprostém klidu. V tomto ohledu zajímavé informace přináší zpráva o poměrech v litoměřickém kraji z roku 1650. Praví se v ní: „Stovky a tisíce obyvatel stále ještě podléhají vlivu predikantů, Kostomlaty, patřící hraběti Černínovi, jsou přímo hnízdem protestantů, shromažďují se tam sedláci k bohoslužbám, a hrozí obava z povstání…“. Litoměřický kraj ležel rovněž v největší vzdálenosti od sídla arcibiskupa pražského a horský ráz ho činil i těžce přístupným. Harrach a Schleinitz od počátku trvali na tom, aby do nového biskupství bylo litoměřické proboštství inkorporováno. Dále bylo potřeba pro budoucí biskupství zakoupit jedno panství. K tomu měl sloužil výtěžek solní pokladny podle ujednané smlouvy z roku 1630. Dlouho však nebylo možné dosáhnout souhlasu Říma. Ten přišel až 30. července 1632 a úmluva o soli tak byla kurií schválena. Nyní se začalo jednat o koupi panství pro litoměřické biskupství. Nemělo být příliš vzdáleno od Litoměřic kvůli snadnému spojení a dozoru a svou roli tu hrála i otázka peněz, jelikož finanční prostředky byly omezené.

Rovněž bylo zapotřebí vyřešit, u kterého kostela má být biskupství zřízeno. Mnozí se přikláněli k volbě městského kostela, který stál uvnitř hradeb, a byl tak více chráněný. Svatý Štěpán (dnes katedrála) by tedy byl zachován pouze pro probošta. Dále vyvstal problém, které území bude novému biskupství přiděleno, respektive vyňato z pravomoci pražské arcidiecéze. Pražská kapitula ve svém podání z roku 1651 žádala, aby se nová diecéze vztahovala na jeden kraj, a arcibiskupství tudíž nebylo příliš ochuzeno. V Čechách se totiž počítalo se zřízením celkem čtyř nových biskupství. Jako nejsložitější otázka se jevilo patronátní právo nad novým biskupstvím. Kdo má jmenovat litoměřické biskupy? Císař toto právo žádal pro sebe ze dvou důvodů. Za prvé držel patronátní právo nad proboštstvím a za druhé litoměřické biskupství mělo být zřízeno z výtěžku solní dávky, kterou sám vybíral. Řím však zaujímal odlišné stanovisko – výtěžek ze soli byl věnován církvi jako odškodnění za ztráty utrpěné v době od husitských válek do války třicetileté. Církev považovala tento výtěžek za svůj. Byla tudíž přesvědčena, že právo ustanovit biskupa je na straně Říma. Právě tato otázka představovala největší překážku celého řízení. Konečně část stavů nesouhlasila se zřízením nových biskupství. Obnovené zemské zřízení z roku 1627 totiž povýšilo preláty na první zemský stav, a ti díky tomu získali nejvlivnější postavení v zemském sněmu. Světští stavové se obávali stále vzrůstajícího vlivu církve na řešení zemských a státních záležitostí. Dokonce pražská kapitula se ve svém dobrovzdání z 1. července 1654 postavila proti zřízení nových biskupství, ačkoliv předtím zastávala kladné stanovisko. První litoměřický biskup Schleinitz má tak největší zásluhu na překonání všech překážek a dokončení celého přípravného řízení, které vedlo k založení litoměřického biskupství.

Hospodářské a technické zajištění[editovat | editovat zdroj]

Probošt Schleinitz v roce 1640 pro litoměřické biskupství doporučil panství Stvolínky. Toto panství sám dobře znal, navrhl ho z důvodu, že poskytovalo nejen užitek z polního hospodářství, ale patřily k němu i rozsáhlé louky a pastviny, mlýny, rybníky a lesy. K uvedenému panství měla být přičleněna proboštská ves Třeboutice. Tak by se získalo panství s 30 strychy polí a 50 kusy dobytka. K panství mohly být připojeny i další dvě proboštské vesnice: Zubrnice a Leština. Konečně měl biskup obdržet pokratický vinohrad, patřící dosud proboštství. Probošt měl bydlet v dosavadním děkanství a zůstaly by mu ponechány všechny stávající příjmy. Ztratil by pouze Zubrnice a Leštinu, ponechal by si však litoměřické předměstí Zásadu a výnosnou krčmu v Rybářích. Dále by mu patřila ves Křešice, mlýn v Třebouticích, šest poddaných v Zahořanech a vinice v blízkosti města. Od děkana by získal též vesnici Knínice a Horní Řepčice. Děkan by náhradou dostal dům Víta Lecha v blízkosti kostela. Jinak by si ponechal všechny své požitky, zvláště pak vesnice Týnec, Lukavec a Vědlice. Budova proboštství měla být přeměněna na biskupskou rezidenci. Kapituláři, v počtu nejméně čtyř, by sídlili v blízkosti kostela v nových budovách. První kanovník senior by si ponechal dosavadní příjmy, tj. ročně by dostával 20 kop. Druhý kanovník by obdržel výnos labského cla, které bylo v mírových dobách velmi výnosné. Třetímu by náležela ves Slatina a čtvrtému ves Orasice. Biskup s proboštem by společně vydržovali dva kaplany. Současně s děkanem by se starali i o kostelní hudbu a zpěváky. Realizace tohoto plánu podle Schleinitze vyžadovala celkem 50 tisíc zlatých. Tento odhad byl však velmi nízký. Děkan kapituly Rudolf Roder byl rovněž požádán o dobrozdání. Uvedl, že proboštství by mohlo koupit panství Trnovany. Děkanství změněné na proboštství by potřebovalo koupit nový statek a postavit novou budovu. Přeměna dosavadního kanonikátu-seniora by stála 3 200 zlatých. Kdyby každý kanovník měl mít ročně 350 zlatých, činila by celková suma 17 500 zlatých. Oprava budov a vybavení kostela se mu též jevily jako nutné. Celkový náklad z výnosu soli odhadoval na 50 700 zlatých. Probošt Schleinitz podal další návrh roku 1642. V něm mimo jiné doporučil koupi buď panství Trnovany nebo Chobolice, Třebušín, Hrdly a Kamýk. Před třicetiletou válkou stálo v Litoměřicích celkem 217 domů. Roku 1625 jich bylo 70 zničeno, později ubylo dalších 95, takže v roce 1640 zůstalo ve městě pouhých 52 domů. Schleinitz znovu zopakoval návrh koupě domu Víta Lecha, kterou schválila Propaganda na své poradě 2. dubna 1643 za předsednictví Urbana VIII. Na tomto zasedání bylo také rozhodnuto, že první biskupství se zřídí v Litoměřicích. K tomuto účelu byla ustanovena zvláštní komise. Po dlouhých jednáních bylo panství Stvolínky koupeno z výnosu solí a sumu 53 tisíc zlatých. Uvedené panství tvořila tři městečka, devět vsí a poměrně dost poddaných. Císař dal ke koupi rovněž své svolení. Tak došlo 27. února 1647 k uzavření smlouvy. Panství zatím převzal v zastoupení Propagandy kardinál Harrach. V roce 1649 bylo proboštství znovu opraveno a v témže roce došlo ke koupi dvou domů. Na místě nynějšího Dómského náměstí stály tehdy pouze dva obytné domy, ostatních 14 bylo rozbořených. Bylo proto potřeba postavit nové domy. Při této příležitosti vypukl další spor, tentokrát s městem, které nechtělo připustit koupi domů na nynějším Dómském náměstí. Po dlouhém jednání došlo konečně k dohodě. Město dostalo náhradou za tyto objekty 19 zřícených domů spolu s kostelem sv. Vojtěcha v předměstí Zásada. Schleinitz se zpočátku musel spokojit pouze s dómským děkanem a jediným kanovníkem. Sám však 6. května 1671 založil tzv. Schleinitzovský kanonikát, který dotoval ze svého rodinného jmění. Kardinál Harrach poslal v roce 1647 přípis Propagandě o současném stavu církevních institucí v Litoměřicích. Současně vyjádřil císařovu vůli co nejdříve zřídit nová biskupství. Byla proto vytvořena další zvláštní komise ze čtyř kardinálů, která měla prozkoumat celou záležitost. Největší potíž nastala opět s patronátním a jmenovacím právem. Jak Řím, tak císař uplatňovali na toto právo své požadavky. V této fázi jednání došlo konečně k předání panství Stvolínky do přímé správy probošta Schleinitze.

Problematika litoměřického kapitulního proboštství[editovat | editovat zdroj]

Celou záležitost pak komplikovala otázka inkorporace proboštství. Litoměřické proboštství, jakož i ostatní místa v kapitule totiž od počátku obsazovali čeští králové. Definitivní rozhodnutí padlo 30. července 1652 při zasedání Propagandy za předsednictví papeže a účasti 14 kardinálů. Bylo rozhodnuto, že císaři se udělí právo jmenování a patronátu jen tehdy, když inkorporuje dosavadní proboštství k novému biskupství. Po dlouhých jednáních ve Vídni byl konečně i císař nakloněn celou otázku vyřešit smírně. K tomuto přispěl i Schleinitzův návrh, že by proboštství bylo inkorporováno pouze na deset až dvacet letech a pak by se opět znovu zřídilo. Zavázal se, že v případě jeho potvrzení proboštství nejdéle do dvaceti let obnoví. Císař byl překvapen Schleinitzovou obětavostí a dal k tomuto řešení svolení. Proti císařovu rozhodnutí však zcela otevřeně vystoupili místodržící a metropolitní kapitula. Obě justice prohlásily, že není potřebí nových biskupství a že je nutné především zřídit nové fary. Císař však nedbal tohoto odporu a na svém souhlase setrval. Dne 3. července 1655 byla vyhotovena erekční (zřizovací) bula a neobsahovala žádné ustanovení, že by proboštství mělo být znovu ustaveno. Naopak prohlásila proboštství bez všech omezení za zrušené a natrvalo přiřčené biskupství. Schleinitz svůj slib znovu zřídit proboštství nemohl z finančních důvodů již splnit. Byla to především stavba nové katedrály, která finančně nové biskupství téměř vyčerpala. Proboštství bylo zřízeno teprve v roce 1907.

Dělení pražské arcidiecéze[editovat | editovat zdroj]

Podle prastarého rozdělení patří Litoměřický kraj archidiakonátu bílinskému. Harrach v roce 1631 rozdělil arcidiecézi na vikariáty, které se většinou kryly s hranicemi krajů. Litoměřický kraj se rozdělil na dva vikariáty na levém a pravém břehu Labe. Rozsah litoměřické diecéze byl právně stanoven až 12. ledna 1656. Podle původního plánu měla v Čechách vzniknout čtyři biskupství. Basilius podal návrh, aby nová biskupství byla zřízena pouze pro jeden kraj, pražská arcidiecéze by se tak nemusela příliš zmenšovat. Naproti tomu Schleinitz požadoval pro nová biskupství následující kraje:

  • Litoměřice – Litoměřický, Boleslavský a Žatecký kraj;
  • Plzeň – Plzeňský, Chebský a Loketský kraj;
  • České Budějovice – Bechyňský, Prachatický kraj a část Čáslavského;
  • Hradec Králové – Hradecký, Chrudimský kraj a Kladsko;
  • Praha – Slánský, Rakovnický, Kouřimský, Vltavský, Poděbradský kraj a část Čáslavského.

Prelát Basilius však poukazoval například na to, že Žatecký kraj měl tolik farností jako Poděbradský, Vltavský, Chrudimský a Slánský kraj Doroty. Tím by pražská arcidiecéze měla méně beneficií než litoměřická. Jaké kritéria pro stanovil následující body: arcibiskup musí mít největší diecézi s největším počtem kléru. Každá nová diecéze bude filiálkou metropolitní katedrály. Pražská arcidiecéze musí mít i největší počet věřících. Při stanovení nových diecézí se musí dbát i na velikost, význam a hodnost kostelů a měst, a teprve potom na vzdálenost od sídla biskupa. Pro litoměřickou diecézi proto navrhl Litoměřický kraj, z Boleslavského kraje část po řeku Jizeru a z Žateckého kraje pak území severně od řeky Ohře. Schleinitz se přesto stále ještě pokoušel o získání všech tří krajů. Jako důvod uváděl nebezpečí protestantismu a vzdálenost od Prahy. Definitivní rozhodnutí nakonec přiřklo litoměřické diecézi pouze Litoměřický kraj. Podle soupisu z tohoto období měl litoměřický biskup 5 měst, 117 far, 15 319 poddaných se statky (budoucí diecéze: Hradecká – 7 měst, 160 far, 21 490 poddaných; Českobudějovická – 9 měst, 103 fary, 18 350 poddaných; Plzeňská – 15 měst, 158 far a 17 039 poddaných). Teprve za biskupa Valdštejna byla 17. února 1784 litoměřická diecéze rozšířena o Žatecký a Boleslavský kraj.

Vlastní založení litoměřické diecéze[editovat | editovat zdroj]

Počátkem roku 1655 odjel Harrach do Říma, aby se již podruhé zúčastnil papežské volby. Novým papežem byl zvolen kardinál Fabio Chigi – Alexandr VII. Na tuto volbu měl velký vliv Harrach. Tak vznikla velmi příznivá situace k vyřízení konečných úprav litoměřického biskupství. Harrach při této příležitosti podal v Římě svou relaci o stavu arcidiecéze, v níž se přimlouval za to, aby císař dostal jmenovací a patronátní právo. Udával, kolik obětí již císař přinesl pro církev a jak se o ni zasloužil. Mezi tím Schleinitz zjistil, že se jeho prezentace, odeslaná před pěti lety do Říma, ztratila. Požádal proto císaře o novou prezentaci, která mu byla ihned udělena. Úsilí o zřízení biskupství v Litoměřicích a jmenování prvního mimopražského biskupa bylo konečně 1. května 1655 dovršeno souhlasem papeže (bula Regimini universalis Ecclesiae[1]) a 3. července téhož roku byl Schleinitz vysvěcen na litoměřického biskupa. Při této příležitosti byla za přítomnosti papeže Alexandra VII. a 25 kardinálů rozhodnuta i otázka jmenovacího a patronátního práva. Jako zvláštní milost bylo uděleno císaři a českému králi za velké zásluhy o katolickou církev. Toto právo mělo dál přecházet i na další právoplatné nástupce, pokud zůstanou katolíky. I když byl Schleinitz již konsekrován, nemohla být v Litoměřicích vykonána jeho intronizace, dokud nebyly k dispozici papežské buly. K tomu došlo teprve 12. ledna 1656, když je předtím několikrát Schleinitz urgoval.

Erekční (zřizovací) bula Primitiva illa Ecclesia[1] ze 3. července 1655[p 1] obsahovala následující body:

  • 1. Oddělení Litoměřického kraje z pražské arcidiecéze
  • 2. Povýšení Litoměřic na biskupské město
  • 3. Povýšení dosavadního kolegiátního kostela sv. Štěpána na katedrální
  • 4. Popis biskupských mensálních statků
  • 5. Zrušení proboštství
  • 6. Podřízení litoměřické diecéze pražskému metropolitovi
  • 7. Udělení jmenovacího a patronátního práva císaři
  • 8. Neplatnost všeho, co odporuje bule
  • 9. Zrušení všech dřívějších privilegii
  • 10. a další ustanovení.

Biskup Schleinitz poslal tyto buly do Prahy. Dne 12. ledna 1656 pak kardinál Harrach v pastýřském listě rezignoval na Litoměřický kraj s výjimkou far Světec a Kozly. Klérus nového biskupství měl do zřízení vlastního semináře i dále platit příslušné dávky pro arcibiskupský seminář (seminaristicum). Zřízení litoměřického biskupství započalo zakládání dalších biskupství v Čechách. Jeho zdlouhavost byla zapříčiněna především tím, že litoměřické biskupství mělo sloužit jako vzor pro všechna ostatní biskupství v budoucnosti. Litoměřický biskup od té doby zaujal v pořadí čestnosti druhé místo hned za pražským arcibiskupem. Při zřízení biskupství v Litoměřicích se dostalo ocenění i městu jako královskému, biskupskému a krajskému sídlu. Litoměřice tak zaujaly význačné postavení v církevních, politických, hospodářských i kulturních dějinách Čech.

Následná hospodářská a území správa[editovat | editovat zdroj]

Co se týče řízení hospodářského zajištění, na Dómském pahorku v Litoměřicích po zřízení diecéze sídlila společná správa tří panství:

Arcibiskup Arnošt hrabě z Thunu daroval roku 1703 biskupství čtvrtinu panství Benešov nad Ploučnicí a pět osmin statku Markvartice. Dne 17. února 1784 byly k litoměřické diecézi, dvorním dekretem císaře Josefa II., který byl vydán po dohodě s Apoštolským stolcem, přičleněny též kraje žatecký a mladoboleslavský, (vyjma panství a statků Nové Benátky, Světec na Teplicku (Schwaz), které bylo pod patronátní farností pražského arcibiskupa, Kozly na Lounsku, obročí pražské kapituly a Žitenice).

Území diecéze se tak ztrojnásobilo. Rozloha diecéze se od 17. února 1784 zachovala prakticky nezměněná až do roku 1993. V tomto roce byly v souvislosti se založením plzeňské diecéze upraveny hranice téměř všech českých diecézí.[1]

Litoměřická diecéze ve 21. století zaujímá kraje Ústecký a Liberecký, a zasahuje do krajů Královéhradeckého, Středočeského a Karlovarského.

Literární zdroje dějin litoměřické diecéze[editovat | editovat zdroj]

V diecézi působili a působí její biskupové, avšak podílí se na ní svou činností i kněží a věřící. Vše se navíc děje v kontextu společenského klimatu regionů, které do diecéze patří. Tato fakta otevírají problematiku jakou metodou popsat dějiny diecéze. Pokusil se o to již biskup Valdštejn, který tímto ukolem pověřil Vavřinec Slavíka, svého ceremoniáře, sekretáře a pozdějšího generální vikáře. Avšak první tiskem vydané dějiny litoměřické diecéze v roce 1811 s názvem „Umriss einer kurzen Geschichte des Leitmeritzer Bistums“ sepsal až František Josef Bretfeld-Chlumčanský, synovec biskupa Chlumčanského. Autorem dalšího čtyřsvazkového díla s názvem: „Kirchengeschichte Böhmens im allgemeinen und in ihrer besondere Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diözese“ (Praha 18641878) byl historik Antonín Ludvík Frind, pozdější 13. litoměřický biskup. Další Frindova významná práce byla: „Kurze Geschichte der Bischofe von Leitmeritz“ (Chomutov 1867). Toto dílo zpracovává stručně životopisy prvních jedenácti litoměřických biskupů až do nástupu biskupa Augustina Vahaly roku 1866. Frindova studie byla částečně překonána dějinami kapituly sv. Štěpána, které vydal v roce 1933 J. Schlenz.

Dále se pokusil sepsat dějiny diecéze MUDr. Alois Seifert, který roku 1899 v Žatci vlastním nákladem vydal dílo: „Die leitmeritzer Dieözese nach ihren geschichtlichen, kirchlichen und topographischen Beziehungen“. Dílo je vlastivědně zaměřeno a opírá se o práce A. Frinda, J. Schallera a J.G.Sommera. Děčínský rodák, profesor na teologické fakultě dr. František Endler vydal v roce 1903 ve Vídni práci: „Das sociale Wirken der katholischen Kirche in der Diözese Leitmeritz“. K zachycení dějin litoměřické diecéze používá sociologické metody, ale i další hlediska. Jan Schlenz napsal dvousvazkovou monografii „Geschichte der Gründung des Bistums Leitmeritz“[2] (Varnsdorf 19121914), která pojednává o episkopátu biskupa Schleinitze (16551675).

Za významné monografie se považují „Ferdinand Kindermann von Schustein“ (Augsburg 1926) a „Josephinismus und seine Geschichte" (Praha 1943) jejichž autorem je E. Winter. S prameny však nakládá poněkud volně. O biskupu Františku Hurdálkovi napsal J.A. Ginzel malou monografii s názvem „Bischof Hurdálek“, která vyšla v Praze roku 1873. Kromě toho Vincenc Zahradník, Hurdálkův spolupracovník, uveřejnil roku 1834 v Časopisu katolického duchovenstva článek: „Život a povaha Františka Hurdálka“. O biskupovi A. Hillem napsal František Reike, probošt litoměřické kapituly, a o biskupovi J. Grossovi vyšla apologetická monografie Th. Czermaka: „Bischof Josef Gross von Leitmeritz“ roku 1933. Snažil se postihnout život litoměřické diecéze až do jeho současnosti, ale neměl dostatek pramenů. Stručné biografie jednotlivých biskupů jsou obsaženy nejúplnější v „Catalogu cleri“ roku 1941. I když vycházejí opět z práce biskupa Frinda, bývají však považovány za pramenné dílo.

Po druhé světové válce byla publikována práce profesora Václava Bartůňka „Od proboštství k biskupství (1057–1957)", která vyšla ve sborníku „900 let litoměřické kapituly“, vydavatelem byla v roce 1959 Česká katolická charita. Bartůněk používal uvedené předchozí autory, kteří však nepublikovali česky. Dalšími drobnějšími pracemi z období komunistické totality jsou zejména monografie, např. od Otakara Moce: „Historický průvodce litoměřickými kostely“ aj. Po roce 1989 Jaroslav Macek sepsal historii litoměřické diecéze rozvrženou do dvou svazků. V roce 2005 vyšel 1. díl: „Biskupství litoměřické“ a v roce 2007 pak 2. díl: „950 let litoměřické kapituly“. V roce 2007 v souvislosti s oslavami 950 let kapituly vydala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ve spolupráci s litoměřickým biskupstvím a dalšími subjekty sborník: „Litoměřická kapitula. 950 let od založení“. Za významný zdroj lze považovat i dílo Václava Petery "Géniové církve a vlasti", rukopis uložený v Centrální katolická knihovně KTF UK v Praze, v současné době dostupný ve webové podobě on-line.[3]

Duchovní, kteří působili v litoměřické diecézi[editovat | editovat zdroj]

Na základě publikovaných dějin, monografií, diecézních katalogů, časopisových a internetových zdrojů vznikly následující seznamy, které se snaží ve svých odkazech na jednotlivé osobnosti postihnout šířku dějin litoměřické diecéze.

Související informace naleznete také v článku Seznam litoměřických biskupů.
Související informace naleznete také v článku Seznam generálních vikářů litoměřické diecéze.
Související informace naleznete také v článku Seznam sídelních kanovníků litoměřické kapituly.
Související informace naleznete také v článku Seznam čestných kanovníků litoměřické kapituly.
Související informace naleznete také v článku Seznam opatů cisterciáckého kláštera v Oseku.
Související informace naleznete také v článku Seznam převorů augustiniánského kláštera v Bělé pod Bezdězem.
Související informace naleznete také v článku Seznam zemřelých kněží litoměřické diecéze od roku 1945.

Struktura diecéze[editovat | editovat zdroj]

Biskupství litoměřické[editovat | editovat zdroj]

Biskupství litoměřické je institucí, která biskupovi pomáhá řídit diecézi a nést pastorační i administrativní zodpovědnost. Poskytuje profesionální a přitom přátelskou podporu jednotlivým společenstvím diecéze. K tomuto účelu je zřízen biskupský úřad, nazývaný diecézní kurie.[4] Náplň činnosti jednotlivých odborů a oddělení je detailně vymezena v organizačním řádu.[5]

Vikariáty[editovat | editovat zdroj]

Farnosti a početní stavy duchovních osob[editovat | editovat zdroj]

Počet farností[6] se měnil v průběhu dějin podle demografie, historických okolností i z jiných příčin. Přehled o všech současných farnostech lze získat v elektronickém katalogu.[6]

  • V roce 1655 při vlastním zřízení měla litoměřická diecéze 117 farností.
  • V letech 16601720 za biskupa Huga Františka Kónigsegg-Rottenfelse měla diecéze 79 kněží v duchovní správě a asi 150 tisíc věřících.
  • V roce 1909 měla litoměřická diecéze: 392 farností, ve kterých sloužilo 756 diecézních kněží v duchovní správě, 140 řeholních kněží (celkem 896 kněží v duchovní správě), 87 diecézních kněží mimo duchovní správu a 654 řádových sester v 68 řeholních domech.[7]
  • V roce 1948 měla: 449 farnosti, ve kterých sloužilo 268 diecézních kněží, 83 řeholních kněží a 637 řádových sester.[8] Důvodem prudkého poklesu stavu duchovních osob bylo to, že německy mluvící kněží byli většinou odsunuti i se svými farníky po skončení II. světové války.
  • Podle diecézního katalogu datovaného k 30. červnu 1954, bylo v litoměřické diecézi v duchovní správě 199 kněží. K dalšímu poklesu duchovenstva totiž došlo roku 1950, kdy řeholníci byli od internováni v rámci Akce K pořádané Státní bezpečností a aktivnější diecézní kněží byli od 50. letech 20. století často vězněni komunistickým režimem, nebo ztráceli státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.
  • K poslední změně v počtu farností došlo v roce 1993, kdyby byly farnosti Jesenice, Podbořánky, Velká Chmelištná, Malměřice, Stebno, Petrohrad a Žihle připojeny k nově zřízené plzeňské diecézi. Současně došlo ke změně hranice litoměřické diecéze s pražskou arcidiecézí: farnosti Nymburk, Kostomlaty nad Labem, Lysá nad Labem, Milovice, Veleliby a Všejany připadly k pražské arcidiecézi, zatímco farnosti Doksany, Dolánky nad Ohří, Libotenice, Počaply a Chotěšov k litoměřické diecézi.
  • V roce 2011 v litoměřické diecézi působí celkem 104 kněží v duchovní správě (z toho je 38 řeholních kněží) a 13 trvalých jáhnů. Diecéze je tvořena 437 farnostmi, jež jsou sdruženy do deseti vikariátů. Jen v 82 farnostech sídlí duchovní přímo, ostatní jsou spravovány excurrendo (tzn. do neobsazených farností duchovní dojíždějí). Ke službě v diecézi se pět bohoslovců připravuje v Arcibiskupském semináři v Praze, jeden v kněžském semináři Sankt Petrus v Opfenbach-Wigratzbad, jeden na Papežské univerzitě Santa Croce v Římě. Pět kněží je na odpočinku, dva kněží v současné době slouží na misiích a dva studují v zahraničí. Pracuje zde 64 pastoračních asistentů a 87 samostatných pastoračních asistentů.[9] Údaje o počtu řádových sester nejsou úplné, v roce 2010 jich bylo 38.[10]
  • Do 31. prosince 2012 se litoměřická diecéze skládala ze 437 farností. Od 1. ledna 2013 došlo k redukci počtu farností v krušnohorském vikariátu a jejich počet v diecézi se ustálil na čísle 383.

Sčítání návštěvnosti bohoslužeb[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1900 bylo v litoměřické diecézi 1 521 449 katolíků, 8 548 starokatoliků, 25 391 křesťanů nekatolíků, 17 413 obyvatel židovského vyznání a 588 obyvatel bez vyznání.[11]
  • Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v litoměřické diecézi 1 801 971 obyvatel. Z nich se ke katolické církvi hlásilo 76,05 % (1 370 479), z toho 57,24 % Němců a 18,86 % Čechů. Počet obyvatel bez vyznání činil 212 055, z nich bylo 25,78 % Němců a 74,23 % Čechů.[12]
  • Výsledky sčítání účastníků bohoslužeb v litoměřické diecézi z roku 1999 nebyly nikdy zveřejněny, jako důvod bylo uvedeno, že se ztratily.[13]
  • Podle výsledků sčítání lidu z roku 2001 je litoměřická diecéze nejméně katolickou diecézí v České republice – k římskokatolické církvi se při něm přihlásilo 12,18 % obyvatel diecéze.[14] Zároveň vykazuje nejnižší podíl obyvatel navštěvujících bohoslužby.
  • První povelikonoční neděli v roce 2004 zašlo na mši v litoměřické diecézi 10 759 lidí (0,8 % obyvatel).[15] To je sice o 157 více než v diecézi plzeňské, ovšem ta má podstatně méně obyvatel celkově, takže 10 602 věřících na bohoslužbě pro ni představovalo 1,3 % obyvatel.
  • Při sčítání v roce 2009 bylo sečteno 10 214 návštěvníků nedělních bohoslužeb.[16]
  • Annuario Pontificio 2010 uvádí, že v roce 2010 na území diecéze žilo 1 335 154 obyvatel. Z nich se ke katolické církvi hlásí 159 896 lidí. Počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb není uveden.

Diecézní střediska a centra[editovat | editovat zdroj]

Diecézní centrum pro mládež[editovat | editovat zdroj]

Diecézní centrum pro mládež[17] slouží jako nástroj biskupa v oblasti pastorace mládeže. Poskytuje mu podněty, návrhy, zpětnou vazbu. Podporuje základní společenství mládeže komunikací, osobními návštěvami a formací a vzděláváním animátorů. Snaží se sloužit všem mladým lidem v diecézi modlitbou, zájmem, osobními kontakty a pořádáním různých aktivit. Připravuje diecézní setkání mládeže, podílí se na přípravě celostátních setkání, pomáhá při organizaci účasti mladých z České republiky na světových setkáních mládeže se Svatým otcem (papežem). Centrum je součástí Sekce pro mládež České biskupské konference (ČBK) a účastní se jejích pravidelných zasedání. Pobytem na Studijně formačním kurzu Sekce pro mládež ČBK získávají pracovníci centra speciální formaci a studijní přípravu pro diecézní pastoraci mládeže. K podpoře aktivit centra slouží občanské sdružení Matěj. Centrum úzce spolupracuje s IDCŽM Křižovatka Příchovice.[18]

Diecézní katechetické centrum[editovat | editovat zdroj]

Diecézní katechetické centrum v Litoměřicích[19] vzniklo v roce 1990. Jeho posláním je podporovat katechetickou činnost v diecézi a starat se o vzdělávání a formaci katechetů. Toto centrum má zajišťovat zpětnou vazbu diecéznímu biskupovi a napomáhat k uskutečnění jeho pokynů.

Diecézní centrum pro rodinu[editovat | editovat zdroj]

Náplní centra je pastorační činnost v oblasti rodiny. Centrum[20] pořádá různé kurzy, semináře a přednášky.

Diecézní dům kardinála Trochty[editovat | editovat zdroj]

Diecézní dům kardinála Trochty byl zřízen 1. září 2002 jako středisko pastoračních aktivit, které má sloužit setkávání kněží i věřících nejen diecéze litoměřické, ale i diecézí jiných. Vedle pastoračních aktivit nabízí pronájem místností (víkendové nebo prázdninové pobyty). Nyní v pronájmu společnosti In Principio s.r.o.,[21] která zde provozuje hostel.

Diecézní školství[editovat | editovat zdroj]

Biskupství litoměřické bylo k 1. lednu 2011 zřizovatelem těchto církevních školských zařízení:

Biskupské gymnázium a Základní škola Bohosudov[editovat | editovat zdroj]

Škola v Bohosudově je tvořena úplnou základní školou, kterou v roce 2011 navštěvuje 209 žáků, osmiletým a čtyřletým gymnáziem, jež navštěvuje 194 studentů, školní družinou, školním klubem a střediskem mládeže. V lednu 2011 proběhlo slavnostní ukončení projektu „Rehabilitace Biskupského gymnázia v Krupce a dokončení rekonstrukce základní školy“ za účasti litoměřického biskupa, velvyslance Norského království v České republice a dalších hostů. Podařilo se rozšířit a zkvalitnit výuku a zlepšit zázemí pro mimoškolní aktivity. Žáci mohou využít nabídky zájmových kroužků, ale i jednorázových akcí.[22]

Katolická základní škola majora Rudolfa Háska, Jablonec nad Nisou[editovat | editovat zdroj]

Úplná základní škola je zaměřena na výuku cizích jazyků (angličtina, němčina, francouzština), křesťanskou etiku a estetiku. Poskytuje vzdělání podle školního vzdělávacího programu „Škola pro život“. Výborným pomocníkem při výuce cizích jazyků je přátelství školy se švýcarskou katolickou farností ve Weinfeldenu, kam děti jezdí o prázdninách a kde pobývají v rodinách, a přátelství se Základní školou v Chorvatsku. Funguje zde školní klub, který nabízí různé zájmové kroužky. Školu navštěvuje 91 žáků. V prosinci 2011 byla jmenována ředitelkou PhDr. Janina Křimská.[23]

Gymnázium Varnsdorf[editovat | editovat zdroj]

Gymnázium Varnsdorf je postavené na nadstandardních vztazích mezi žáky a vyučujícími, což se jeví jako funkční a úspěšné. V současnosti má 294 studentů. Při škole působí „Akademie příslibu“, jako první svého druhu v Evropě, škola tak poskytuje podnětné prostředí dalším 609 zájemcům. Gymnázium v regionu zajišťuje výuku náboženství, netradiční aktivity, organizuje poutě, duchovní formace, společenství. Škola spolupracuje s tuzemskými i zahraničními subjekty, opakovaně a úspěšně se zapojuje do grantů Evropské unie.[24]

V litoměřické diecézi působí další dvě církevní školská zařízení, jež mají jiného zřizovatele než Biskupství litoměřické:

Křesťanská základní škola Nativity, Děčín[editovat | editovat zdroj]

Zřizovatelem je Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova.[25] Iniciátorem projektu a zakladatelem školy byl Josef Horehleď SJ.[26]

Salesiánské středisko Štěpána Trochty – dům dětí a mládeže, Teplice[editovat | editovat zdroj]

Zřizovatelem je Salesiánská provincie Praha.[27]

Charitní činnost[editovat | editovat zdroj]

Diecézní charita Litoměřice[editovat | editovat zdroj]

Posláním Diecézní charity Litoměřice[28] je pomoc lidem v nouzi, která vychází z křesťanských zásad, bez ohledu na příslušnost k rase, národnosti, náboženství, státní a politické příslušnosti u nás i v zahraničí. Územními složkami Diecézní charity Litoměřice jsou farní a oblastní charity. Diecézní charitu Litoměřice (DCH) v roce 2011 tvoří celkem 11 profesionálních a 12 dobrovolných charit. Oblastní a farní charity provozují jednotlivá střediska pomoci, především charitní ošetřovatelskou a pečovatelskou službu, osobní asistenci, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, azylové domy, azylové domy pro matky s dětmi v tísni, komunitní centra a nízkoprahové kluby pro děti, domy na půl cesty, charitní poradny, terénní služby, pomoc cizincům a uprchlíkům, humanitární pomoc a zahraniční rozvojovou spolupráci, charitní šatníky a další střediska pomoci. Kromě zmíněných aktivit organizovala Diecézní charita Litoměřice v roce 2011 již pojedenácté Tříkrálovou sbírku, z jejíhož výtěžku jsou podporovány charitní projekty. V témže roce oslavila také 20. výročí svého založení. Kromě území České republiky působila v Mongolsku a na Slovensku, kde realizovala komunitní a rozvojové projekty. Často využívanou službou byla Poradna pro osoby v zadluženosti, kterou DCH Litoměřice poskytuje od roku 2008 díky podpoře Městského úřadu Litoměřice.

Elektronická komunikace diecéze a informace[editovat | editovat zdroj]

Internet[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 21. století fungují oficiální webové stránky Biskupství litoměřického[29] slouží k informování veřejnosti nejen o dění v diecézi, ale rovněž o důležitých církevních, společenských či kulturních akcích celorepublikového významu. Na stránkách jsou uvedeny informace o Biskupství litoměřickém, včetně jeho historie, aktuální události, fotogalerie, kalendář akcí, výběr z diářů představitelů diecéze a informace o diecézi, dále kontakty, důležité odkazy apod.

Elektronický katalog litoměřické diecéze[editovat | editovat zdroj]

Biskupství používá diecézní elektronický katalog farností, vikariátů, bohoslužeb, charity, církevních škol aj.[6]

Časopis Zdislava[editovat | editovat zdroj]

Biskupství litoměřické vydává již několik let diecézní časopis Zdislava pojmenovaný po patronce litoměřické diecéze, svaté Zdislavě. Jeho posláním a cílem je informovat o aktivitách a životě litoměřické diecéze.[30]

Regionální studio Štěpán Radia Proglas[editovat | editovat zdroj]

Regionální studio Štěpán Radia Proglas je spolutvůrcem celorepublikového vysílání stanice rodinného typu založeného na křesťanských hodnotách. Přináší poselství evangelia, zpravodajství z litoměřické diecéze, informuje o dění v křesťanských církvích v tomto regionu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Bula byla však hotová již za papeže Inocence X.
  2. MACEK Jaroslav in 950 let litoměřické kapituly, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-121-6, str. 173 uvádí: „Dne 9. července 1927 obdržel augustiniánský kostel Všech svatých v České Lípě čestný titul basilica minor.“ Není jasné, k jakému právnímu aktu se tento datum získání titulu basilica minor vztahuje.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d PŘIBYL, Stanislav. 230 let od rozšíření území litoměřické diecéze [online]. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2014-02-16, [cit. 2014-02-17]. Dostupné online.  
  2. Dějiny založení biskupství litoměřického, 1. díl
  3. Václav Petera: Géniové církve a vlasti
  4. Litoměřické biskupství
  5. Odbory a oddělení úřadu biskupství
  6. a b c Katalog farností litoměřické diecéze
  7. New Advent, Catholic Encyclopedia
  8. Údaj z wikizdroje v němčině
  9. Výroční zpráva litoměřické diecéze 2011
  10. Annuario Pontificio 2010, ISBN 978-88-209-8355-0, str. 408.
  11. Catalogus cleri 1900, str. 291.
  12. MACEK J.: Biskupství litoměřické, ISBN 80-7192-978-6, str. 110.
  13. Sčítání účastníků bohoslužeb 1999
  14. Sčítání účastníků bohoslužeb 2001
  15. http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=110
  16. Sčítání návštěvníků nedělních katolických bohoslužeb 2009
  17. Diecézní centrum pro mládež Litoměřice
  18. Centrum Křižovatka Příchovice
  19. Diecézní Katechetické centrum Litoměřice
  20. Centrum pro rodinu
  21. In Principio
  22. Biskupské gymnázium a Základní škola Bohosudov
  23. Katolická základní škola majora Rudolfa Háska v Jablonci nad Nisou
  24. Biskupské gymnázium Varnsdorf
  25. Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova
  26. Křesťanská základní škola Nativity, Děčín
  27. Salesiánské středisko Štěpána Trochty – dům dětí a mládeže, Teplice
  28. Diecézní charita Litoměřice
  29. Oficiální stránky Biskupství litoměřického
  30. web časopisu Zdislava

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]