Demokratická republika Kongo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Demokratická republika Kongo
République Démocratique du Congo
Repubilika ya Kongo Demokratika
Jamhuri ya Kidemokrasia ya Kongo
Republiki ya Kɔ́ngɔ Demokratiki
Ditunga dia Kongu wa Mungalaata
Vlajka Demokratické republiky Kongo
vlajka
Znak Demokratické republiky Kongo
znak
Hymna: Hymna Konga (Kinshasa)
Geografie

Poloha Demokratické republiky Kongo

Hlavní město: Kinshasa
Rozloha: 2 345 410 km² (14. na světě)
z toho 3 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Pic Marguerite on Mont Ngaliema (Mount Stanley) (5110 m n. m.)
Časové pásmo: +1, +2
Poloha: 2°52′48″ j. š., 23°39′22″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 68 692 542[1] (21. na světě, odhad 2009)
Hustota zalidnění: 29 ob. / km² (182. na světě)
HDI: 0,361 (nízký) (177. na světě, 2007)
Jazyk: francouzština (úřední), lingala (obchodní lingua franca), kingwana (dialekt svahilštiny), kikongo, tshiluba
Náboženství: římští katolíci 50%, protestanti 20%, kimbangisté 10%, muslimové 10%, jiní křesťané a domorodá náboženství 10%
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Vznik: 30. června 1960 (nezávislost na Belgii)
Hlava státu: prezident Joseph Kabila (od 26. ledna 2001)
Hlava vlády: předseda vlády Augustin Matata Ponyo
Měna: konžský frank (CDF)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 180 COD CD
MPZ: CD
Telefonní předvolba: +243
Národní TLD: .cd
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Mapa Dem. rep. Kongo

Demokratická republika Kongo je stát ve střední Africe, podle rozlohy druhý největší a dle počtu obyvatel – zhruba 69 mil. – čtvrtý nejlidnatější v Africe. Jeho sousedy jsou Angola, Burundi, Středoafrická republika, Konžská republika, Rwanda, Jižní Súdán (od 9. července 2011, do té doby Súdán), Tanzanie, Uganda a Zambie. Přístup k moři má prostřednictvím krátkého úseku pobřeží v západním výběžku svého území.

Od října 1971 do května 1997 se DR Kongo nazývala Zair (Zaïre) a měla odlišnou vlajku od té současné.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Na plošně malou pobřežní nížinu na západě, kde má díky řece Kongo přístup k Atlantskému oceánu, navazuje úzký pruh, který odděluje konžské vnitrozemí od oceánu. Na velké části území se rozprostírá Konžská pánev. Na východní hranici se nachází pohoří Ruwenzori s nejvyšším vrcholem Margherita (5 109 m n. m.), dále jezera Albert, Edward, Kivu, Tanganika a Mweru. Řeka Kongo a její přítoky (hlavní přítoky zahrnují řeky Kasai, Sangha, Ubangi, Aruwimi a Lulonga) tvoří páteř konžské ekonomiky a transportu. Řeka Kongo teče na západ od Kisangani těsně pod vodopády Boyoma, pak se dále stáčí jihozápadně, teče kolem Mbandaky, spojuje se s řekou Ubangi a dále do Maleba. Kinshasa a Brazzaville jsou na opačných stranách řeky. Dále se řeka zužuje a padá do hlubokých kaňonů. Pak už protéká do Atlantiku. Řeka Kongo je také druhý největší tok, a má druhé největší povodí na světě (v obou případech následuje hned za Amazonkou). Úzký pás země na severu od řeky Kongo a řeka samotná poskytují jediný přístup Konga k Atlantiku.

Přírodní zdroje[editovat | editovat zdroj]

Demokratická republika Kongo oplývá značným množstvím nerostných surovin. Nachází se zde téměř polovina všech lesních porostů v Africe. Významné jsou naleziště diamantů, mědi, zlata, kobaltu, koltanu, uranu a tantalu. Většina z těchto nerostných surovin leží na východě země, v oblasti, kde zasahuje Velká příkopová propadlina, což je také příčinou neustávajících konfliktů v této oblasti. Země vyváží také ropu nebo kávu. Bohužel Kongo bylo tímto bohatstvím jak požehnáno tak i prokleto, lidé Konga totiž doposud neměli příliš velký užitek z obrovského nerostného bohatství své země.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Sever se nachází v oblasti vlhkého tropického klimatu. Roční teploty se zde pohybují kolem 25 °C a průměrné roční srážky kolem 2 000 mm. Na jihu země spadne v rozmezí od září do května až 1 500 mm a teplota vzduchu je výrazně kolísavější.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Kolonizace[editovat | editovat zdroj]

Evropské detailní objevování a podmaňování Konga začalo probíhat od 70. let 19. století Sirem Henrym Mortonem Stanleym (nar. John Rowlands) za podpory belgického krále Leopolda II., který si tuto zemi přál mít za svou kolonii a snažil se o to i v rámci Mezinárodní Africké Asociace (které předsedal), až se to podařilo formálně roku 1885 na konferenci v Berlíně. Země se stala jeho osobním vlastnictvím a pojmenoval jej Svobodný stát Kongo. Jeho režim se vyznačoval brutalitou ve snaze vytěžit peníze z přírodních zdrojů. Byla zřízena armáda (force publique), která terorizovala kvůli těžbě obyvatele. V tomto období byl počet obyvatel „zredukován“ na polovinu, tj. o cca 10 miliónů. Důsledkem bylo mnoho protestů ze strany evropských spisovatelů a Sira Mortona, jejichž následkem byl belgický parlament donucen převzít Kongo jako svou kolonii. Rovněž král Leopold II. se ocitl v izolaci, když se od něho odvrátila řada evropských panovníků.

Belgické Kongo[editovat | editovat zdroj]

  • Podrobnější informace o tomto období naleznete v článku Belgické Kongo.

V době Belgického Konga se podmínky zlepšily. Na některých školách se dokonce vyučovaly místní jazyky Bantu, což nebylo v koloniích obvyklé. Doktorům se podařilo pokročit v boji proti spavé nemoci. Byly stavěny železnice a kompletní infrastruktura, politika ovšem často pokulhávala a lidé ve městech žili rasově odděleně. Veškerou moc měl belgický parlament a koloniální guvernér, lidé neměli žádnou. V padesátých letech bylo vytvořeno vyšší třídou obyvatel hnutí za rovnoprávnost.

Samostatnost[editovat | editovat zdroj]

Po volbách do parlamentu a na prezidenta se země 30. června 1960 osamostatnila pod názvem Republika Kongo. Francouzské Kongo na západních hranicích si však tento název po osamostatnění přisvojilo také a pro rozlišení se k názvu státu přidává hlavní město (tj. Kongo-Brazzaville a Kongo-Leopoldville respektive Kongo-Kinshasa). Tento stav trval do roku 1964, kdy se Kongo přejmenovalo na Demokratickou republiku Kongo..

Politická krize 1960 – 1965[editovat | editovat zdroj]

Krátce po získání samostatnosti začaly proti novému režimu bojovat provincie Katanga a Jižní Kasai. V tu dobu prezident Kasavubu odvolal premiéra Lumumbu, který to nazval protiústavním a vystoupil proti prezidentovi. Do této situace vstoupily Spojené státy, které chtěly zničit jakékoli komunistické myšlenky v zemi a proto finančně podporovaly armádu vedenou Josephem Mobutem. Lumumba byl roku 1961 zavražděn Katangžskými silami, které měly podporou jak USA tak Belgie (která stále stála o těžbu diamantů a mědi). Nastal chaos a začaly se střídat vlády.

Mobutu Sese Seko[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhých letech nestability svrhnul Mobutu v roce 1965 pučem Kasavubu a stal se hlavou státu. Nastala vláda jedné strany. Nový prezident vytvořil jednostranický systém, kterému vévodilo Lidové revoluční hnutí (Mouvement Populaire de la Révolution), zestátnil těžební průmysl a další důležité sektory národního hospodářství. Vládl pomocí autokratických metod (přímá kontrola ekonomiky, médií, kult osobnosti, vojenská represe). Realizoval také „kulturní revoluci“ v rámci které se snažil Kongo „poafričtit“. Název země se změnil z Konžské demokratické republiky na Zaire (Zair), hlavní město Leopoldville na Kinshasu, Stanleyville na Kisangani atd. Sám prezident si změnil jméno na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga. Těmto změnám se začalo říkat „mobutizace“ nebo „zairizace“.[2] Situace se stala stabilní, ale Mobutu byl, přes jeho kult osobnosti mezi obyvateli, podezříván z nashromáždění čtyř miliard dolarů na svých švýcarských účtech. Tato částka je velice podobná částce státních dluhů. Po pádu Sovětského svazu a změně makropolitického klimatu ochladly vztahy s USA. Bez podpory USA vyvstaly požadavky na reformy. Tato atmosféra nejdříve donutila Mobuta vyhlásit roku 1990 třetí republiku, jejíž ústava měla otevřít cestu demokratickým reformám. V roce 1994 však propukla občanská válka a země byla obtěžkána přívalem uprchlíků ze Rwandy. Reformy se ukázaly jen jako kosmetické a pod nátlakem byl nakonec Mobutu donucen uprchnout.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích První válka v Kongu a Druhá válka v Kongu.

Do roku 1996 se občanská válka spojená s genocidou v sousední Rwandě „přelila“ do tehdejšího Zaire. Kromě více než milionu civilistů uprchli do Zaire i příslušníci milicí Hutu, které posléze využívaly zdejší tábory k útokům na rwandské území (v dané době pod kontrolou Tutsiů). Rwandská vláda proto vyslala do oblasti své ozbrojené síly. Společně s Ugandou pak podpořila zformování povstaleckého hnutí, nazvané Spojenectvím demokratických sil pro osvobození Konga-Zaire. (Alliance des Forces démocratiques pour la Libération du Congo-Zaire, AFDL), které se pod vedením Laurenta-Desiré Kabily nejprve zmocnilo východu země a poté postupně proniklo do vnitrozemí. Během osmi měsíců dostali povstalci značnou část území Konga pod svou kontrolu a 17. května 1997 ovládli hlavní město Kinshasu a svrhli režim prezidenta Mobutua. Velitel AFDL Kabila se po krachu mírových vyjednávání mezi povstalci a zástupci vlády prohlásil novým prezidentem.[2] Roku 1997 převzal vládu a přejmenoval zemi zpět na Demokratickou republiku Kongo-Kinshasa.

Kabilovi spojenci, mezi kterými byli i Rwanda a Uganda, se však brzy obrátili proti němu. Vznikla tak druhá konžská občanská válka. Nakonec musely intervenovat oddíly ze Zimbabwe, Čadu, Angoly, Namibie a Súdánu. V roce 1999 bylo podepsáno příměří, které ovšem nezabránilo bojům na východu země, které jsou financovány z ilegální těžby diamantů. O dva roky později byl Kabila zavražděn a místo něj nastoupil jeho syn Joseph Kabila. Většina východu však zůstává nezabezpečena až dodnes a denně zde umírá kolem tisíce lidí. Nejde zde jen o mnohé spory mezi etnickými skupinami, ale i velké množství dalších složitých aspektů mezi osmi africkými zeměmi a mnoha ozbrojenými silami. V tomto konfliktu již zemřelo 3,8 miliónů obyvatel. Tento konflikt je dosud nejkrvavějším v historii od druhé světové války.

Přímým následovníkem druhé konžské války je konflikt v provincii Ituri.

Svobodné volby[editovat | editovat zdroj]

30. července 2006 proběhly v Kongu první volby od roku 1960 se zastoupením více než jedné strany. Joseph Kabila zde dostal 45 % hlasů, jeho oponent Jean-Pierre Bemba s 20 % volby neuznal za platné. Tato událost rozproudila boje v hlavním městě, kdy zemřelo 16 lidí. Druhé volby se konaly 29.10. Kabila opět vyhrál s 58 %.

Přehled nejvyšších představitelů[editovat | editovat zdroj]

  • 1. 7. 1960 – 1. 8. 1964 – Joseph Kasavubu – hlava státu; ABAKO
  • 31. 3. 1961 – 5. 8. 1961 – Antoine Gizenga – hlava státu; vzbouřenecký ve Stanleyville; MNC-L
  • 1. 8. 1964 – 25. 11. 1965 – Joseph Kasavubu – prezident; ABAKO
  • 25. 11. 1965 – 16. 5. 1997 – Mobutu Sese Seko (Joseph-Désiré Mobutu) – prezident; voj., MPR
  • 17. 5. 1997 – 29. 5. 1997 – Laurent-Désiré Kabila – prezident; AFDL
  • 29. 5. 1997 – 16. 1. 2001 – Laurent-Désiré Kabila – prezident; AFDL
  • 17. 1. 2001 – 26. 1. 2001 – Joseph Kabila Kabange – prozatímní prezident; AFDL
  • od 26. 1. 2001 – Joseph Kabila Kabange – prezident; AFDL, PPRD

Vzbouřenecké vlády[editovat | editovat zdroj]

Federální stát Jižní Kasai[editovat | editovat zdroj]
Stát Katanga[editovat | editovat zdroj]
  • 11.8.1960 – 8.8.1960 – Moїse-Kapenda Tshombé – předseda prozatímní vlády; CONAKAT
  • 8.8.1960 – 12.1.1963 – Moїse Kapenda Tshombé – prezident; CONAKAT
Konžská lidová republika[editovat | editovat zdroj]
  • 21. 7. 1964 – 7. 9. 1964 – Gaston Émile Sumayili Soumialot – hlava prozatímní vlády; CNL
  • 7. 9. 1964 – 27. 5. 1965 – Christophe Gbenye – prezident; CNL
  • 27. 5. 1965 – 5. 8. 1965 – Christophe Gbenye – předseda Revoluční vlády; CNL
  • 27. 5. 1965 – 6. 8. 1965 – Gaston Émile Sumayili Soumialot – předseda Nejvyšší rady konžské revoluce; CNL
  • 6. 8. 1965 – 8. 12. 1965 – Abdoulaye Yerodia Ndombasi (Singama Luvila) – předseda Výkonné rady; CNL
Povstalci ve východním Kongu[editovat | editovat zdroj]
  • 5. 8. 1998 – 8. 4. 2003 – Ernest Wamba dia Wamba – předseda (koordinátor) Konžského hnutí za demokracii; v Gomě (do 16. 5. 1999, poté v Kisangani); RCD/RCD-K
  • 16. 5. 1999 – 8. 4. 2003 – Jean-Pierre Bemba – předseda (koordinátor) Konžského hnutí za demokracii; v Kisangani; RCD-MLC
  • 16. 5. 1999 – 29. 10. 2000 – Émile Ilunga - předseda (koordinátor) Konžského hnutí za demokracii; v Gomě; RCD/RCD-G
  • 29. 10. 2000 – 8. 4. 2003 – Adolphe Onusumba Yemba – předseda (koordinátor) Konžského hnutí za demokracii; v Gomě; RCD-G

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2006 je země rozdělena do 26 autonomních provincií. Oficiálně toto dělení platí od začátku roku 2009.Před rokem 2009 se stát členil na 11 provincií.Nové provincie se dále dělí na 192 teritorií ( krajů ) a ty se dělí na města a vesnice.

Nové rozdělení Demokratické republiky Kongo


Provincie Hlavní město
1. Kinshasa Kinshasa
2. Kongo central Matadi
3. Kwango Kenge
4. Kwilu Kikwit
5. Mai-Ndombe Inongo
6. Kasaï Luebo
7. Lulua Kananga
8. Kasaï oriental Mbuji-Mayi
9. Lomami Kabinda
10. Sankuru Lodja
11. Maniema Kindu
12. Sud-Kivu Bukavu
13. Nord-Kivu Goma
Provincie Hlavní město
14. Ituri Bunia
15. Haut-Uele Isiro
16. Tshopo Kisangani
17. Bas-Uele Buta
18. Nord-Ubangi Gbadolite
19. Mongala Lisala
20. Sud-Ubangi Gemena
21. Équateur Mbandaka
22. Tshuapa Boende
23. Tanganyika Kalemie
24. Haut-Lomami Kamina
25. Lualaba Kolwezi
26. Haut-Katanga Lubumbashi

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Přes obrovské nerostné bohatství se Konžská demokratická republika potýká s velikými ekonomickými problémy. Ty způsobila jak kleptokratická podstata Mobutova režimu, tak nedávné konžské války a Kongo se tak řadí mezi nejchudší země světa. Dramaticky poklesly vládní příjmy a vzrostlo zahraniční zadlužení. Hospodářské problémy vyústily v hladomor, který měl spolu s nemocemi na svědomí až 3,8 milionů obětí. Zahraniční obchod rapidně poklesl, díky nejistému výsledku občanské války, ale také kvůli špatným provozním podmínkám a zcela nedostatečné infrastruktuře. Ke konci roku 2002 se situace stabilizovala a postupně se začala mírně zlepšovat.

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Bas-Congo krajina

Na území Konžské demokratické republiky lze nalézt celkově kolem 8 000 až 10 000 rostlinných druhů, které však v některých oblastech řídnou, díky vlivu komerčního lesního hospodářství. V Konžské pánvi nalezneme přibližně 600 druhů stromů, včetně velice vzácných, jako například baobaby, mahagon, africké ořechy nebo limby. V oblasti deštných lesů žijí například okapi, gorily a šimpanzi. Jak fauna, tak flóra se liší v oblastech deštných lesů a savan. Avšak i na savanách najdeme vzácné druhy dřev, jako jsou červené cedry, palmy iroko a sabal. Ze zvířecí říše se zde objevují zebry, lvi, sloni, buvoli, bílí nosorožci a žirafy. Rozmanitost lze však najít i v množství ryb nebo ptáků.

Kácení deštných pralesů[editovat | editovat zdroj]

Konžský deštný prales je po amazonském druhý největší na světě a současně představuje jeden z nejúčinnějších přírodních systémů chránících stabilitu klimatu. Globální emise oxidu uhličitého do atmosféry způsobené odlesňováním tvoří 25% celkového objemu lidmi vyvolaných emisí. Konžský prales obsahuje 8% světových zásob uhlíku vázaných v živé hmotě. Odhaduje se, že případné vykácení pralesa v Demokratické republice Kongo by do roku 2050 způsobilo uvolnění až 34,4 miliard tun CO2 – což je ekvivalent emisí Velké Británie za posledních šedesát let.[3]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Hlavní bantuské jazyky v kongu.

V Demokratickém Kongu žije přibližně 250 etnických skupin. Většinu obyvatel tvoří příslušníci bantuských národů. Nejpočetnější národy jsou Luba (18%), Kongo (16%) nebo Mongo (13%). Jazyky většiny obyvatel se řadí do nigero-konžské jazykové rodiny, převážně benue - konžské větve, avšak oficiálním jazykem je francouzština. Rozšířená je svahilština, čilubština, konžština či lingalština. Negramotných obyvatel je kolem 42%, 15% má středoškolské a 1% vysokoškolské vzdělání. Průměrná délka života se pohybuje v rozmezí 43 - 49 let. Dlouhodobou podvýživou trpí přes 40% obyvatel. Přibližně 80 % obyvatel jsou křesťané, ve většině případů katolíci. Obyvatelé, kteří neuznávají křesťanství, jsou většinou animisté, nebo vyznávají různé synkretické afro-křesťanské sekty. Nejpopulárnější z těchto sekt je sekta Kimbanguism. V této sektě viděli Belgičané, jakožto kolonizátoři, hrozbu, tudíž byla zakázána. Tato sekta má v současné době přibližně 3 milióny členů.

Největší města (2008)[editovat | editovat zdroj]

Kinshasa - 9,500,000 Mbuji-Mayi - 2,500,000 Lubumbashi - 1,700,000 Kananga - 1,400,000 Kisangani - 1,200,000 Kolwezi - 1,100,000 Mbandaka - 850,000 Likasi - 600,000 Boma - 500,000

V současnosti se na území Demokratické republiky Kongo ( Zairu ) nachází asi 31 velkoměst, v nichž žije celkem 36% populace země!

Univerzity[editovat | editovat zdroj]

V zemi se aktuálně nachází asi jen 22 univerzit, z nichž největší a nejvýznamnější je University of Kinshasa nebo University of Lubumbashi

Znásilňování žen[editovat | editovat zdroj]

Znásilňování žen v KDR je v současnosti hodně diskutovaným tématem, především díky festivalu Jeden svět 2008 a snímku Hluboké ticho, díky kterému mj. i Člověk v tísni poslal půl milionu korun do KDR na podporu znásilněných žen.[4] Především na východě země, kde se stále ještě bojuje, jsou ženy masově a často velice brutálně znásilňovány. V menší míře se to děje i na zbytku konžského území. Stíhání pachatelů je však započato v naprosto zanedbatelném počtu případů. Je to zapříčiněno mnoha faktory. Jedním z nich je například určitý nezájem ze strany státního aparátu o řešení těchto zločinů. Spoustu znásilněných žen to však také drží v tajnosti, aby uchovaly „dobré jméno rodině“. Některé rodiny a příbuzní znásilněných žen je nutí, aby za muže, který je znásilnil, vdaly, nebo aby se místo podání žaloby nechaly uplatit, ať už penězi nebo jiným zbožím. Některé ženy jsou dokonce znásilňovány příbuznými, po smrti manžela, což způsobuje, že pokud nejsou vdané, tak s tím budou mít problémy, a pokud jsou vdané, tak se s nimi manžel rozejde. Mnoho těchto žen končí v nemocnici, častokrát s velice vážnými zraněními. Například jen v roce 2005 v jižním Kivu museli lékaři v nemocnici ošetřit 42 000 žen.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Nejvhodnější dobou pro návštěvu území na sever od rovníku jsou měsíce prosinec a leden, na jih od rovníku je to červen a červenec. Přírodní mocnost centra Afriky střeží pět pokladnic živé i neživé přírody, zapsaných do seznamu světového přírodního dědictví pod ochranou UNESCO. Tři národní parky jsou soustředěny při východních hranicích země (Kahuzi-Biega, Okapi, Virunga). Na severu, v sousedství Středoafrické republiky, leží chráněná oblast Garamba a v centru západu pak nepřístupná rezervace v povodí řeky Salonga. Kahuzi-Biega chrání porost tropického deštného lesa v okolí dvou vyhaslých vulkánů s populací 200-300 goril horských a dalších primátů. Přírodní rezervace Okapi chrání především asi 30 000 jedinců lesního příbuzného žiraf, okapi pruhované. Světoznámý park Virunga se nachází v „Měsíčných horách“ centrální Afriky v nadmořské výšce 800 až 5 000 m n.m. Žijí zde gorily horské a další zvířata. Některé ze zdejších sopek jsou doposud aktivní. Národní park Garamba chrání velká zvířata jako žirafy, hrochy, nosorožce nebo slony, které jsou terčem pytláctví. Národní park Salonga tvoří převážně tropický deštný les, v němž žijí pralesní sloni a buvoli.[5] Všechny tyto chráněné přírodní oblasti jsou z hlediska cestovního ruchu velice znehodnoceny špatnou infrastrukturou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Central Intelligence Agency. Democratic Republic of the Congo [online]. The World Factbook, [cit. 2010-01-09]. Dostupné online.  
  2. a b http://web.archive.org/web/20120118154702/http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3-047.pdf
  3. http://www.greenpeace.org/czech/media/press-release/nekontrolovane-kaceni-pralesu
  4. http://www.clovekvtisni.cz/cs/historie
  5. Kolektiv autorů, SVĚT (Universum). Praha: Euromedia Group. 2006. s. 224

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]