Ebola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o virovém onemocnění. O konžské řece, podle které je toto onemocnění pojmenováno, pojednává článek Ebola (řeka).
Ebola
lat. '
7042 lores-Ebola-Zaire-CDC Photo.jpg
Sestřičky z kinshashké nemocnice Ngaliema stojící před třetím nakaženým Ebolou (1976)
Základní údaje
Původce: virus Ebola
Přenos: tělní tekutiny
Inkubační doba: 21 dní
Léčba: symptomatická (především hydratace)
Očkování: není
Statistické údaje
Klasifikace a externí odkazy
MKN-10: A98.4
MedlinePlus: 001339

Ebola (též krvácivá horečka ebola) je virové onemocnění ze skupiny krvácivých (hemoragických) horeček, které napadá lidi a některé další primáty. Představuje jednu z nejnebezpečnějších nákaz, s jakou se kdy lidstvo setkalo. Jeho původcem je filovirus ebola. Dosud největší epidemie této nemoci s největším počtem úmrtí propukla na přelomu let 2013 a 2014 v západní Africe. Symptomy se obvykle začínají projevovat dva až tři týdny po nákaze virem, a to horečkou, bolestí v krku, bolestmi svalů a bolestí hlavy. Dále typicky následuje nevolnost, zvracení a průjem, společně se zhoršeným fungováním jater a ledvin. V této fázi začínají mít někteří lidé problémy s krvácením.[1]

Virus ebola se poprvé objevil v roce 1976 a od té doby různé kmeny viru ebola způsobují epidemie s mírou letality dosahující 50-90 %. Místem těchto epidemií byly především africké země jako Demokratická republika Kongo, Republika Kongo, Gabon, Uganda a Súdán, během žádné z jednotlivých epidemií nebylo nakaženo více než 500 osob. V roce 2013 vypukla rozsáhlá epidemie v západoafrické Guineji, která se rozšířila i do sousední Libérie a Sierry Leone i nedaleké Nigérie. V srpnu 2014 počet nakažených přesáhl 7 000 lidí a počet mrtvých 3 500 lidí.[2]

V současnosti je známo 5 kmenů viru ebola. Tři z nich (ebola-Zair, -Súdán a -Bundibugyo) napadají člověka. Čtvrtý kmen (ebola-Pobřeží slonoviny, anglicky Taï Forest ebolavirus) dosud způsobil jen jedno zaznamenané lidské onemocnění, když došlo k přenosu choroby z pitvaného šimpanze, a nebylo smrtelné. Pátý kmen (ebola-Reston) napadá opice a prasata. Jméno ebola bylo převzato od řeky, která protéká oblastí, v níž propukla první epidemie této nemoci.

Virus Ebola[editovat | editovat zdroj]

Wikipedie:Jak číst taxobox Ebolavirus

Viriony Eboly
Viriony Eboly
Vědecká klasifikace
Skupina: V (ssRNA viry s negativní polaritou)
Řád: Mononegavirales
Čeleď: Filoviridae
Rod: Ebolavirus
Druhy

Virus Ebola pochází z tzv. rodiny filovirů, ke které se mimo jiné řadí i Virus Marburg. Byl pojmenován po řece Ebola, v jejíž blízkosti byl poprvé (1976) zaznamenán výskyt tohoto viru doktorem Ngoy Musholaou ve vesnici Yambuku (Demokratická republika Kongo, kmen Ebola-Zair, Ebola-Z), další výskyt byl krátce nato zaznamenán ve vesnici Nzara, v západním Súdánu (kmen Ebola-Súdán, Ebola-S). Z 602 identifikovaných případů bylo 397 smrtelných.

Kmen viru Sudan vykazuje menší míru smrtnosti, a to kolem 50 %; v porovnání s 90 % kmenu Ebola Zaire. V roce 1990 byl identifikován další, třetí kmen viru ve městě Reston, Virginia mezi opicemi importovanými z Filipín, pojmenovaný byl Ebola–Reston. U tohoto kmenu se zdá, že se dokáže šířit vzduchem. Ačkoliv 4 zaměstnanci vykazovali pozitivní testy na virus, žádný z nich neonemocněl. Zdá se tedy, že tento kmen nezpůsobuje žádné fatální následky pro člověka. Další epidemie tohoto viru byla zaznamenána v roce 2008 mezi prasaty na Filipínách a následně u 6 zaměstnanců jatek. Žádný z nakažených zaměstnanců však neonemocněl.

Ebola znova propukla v Demokratické republice Kongo (v letech 1995, 2003, 2007, 2008, 2012 a 2014), v Gabonu (1994, 1996 a 2001), Ugandě (2000, 2007 a 2012), v Súdánu v roce 2004 a v Republice Kongo (2001, 2002, 2003 a 2005). Nový podtyp byl izolován z vědce v Pobřeží slonoviny v roce 1994, (EBO–CI). V roce 2013 propukla rozsáhlá epidemie v západní Africe.

Struktura viru[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení viru Ebola elektronovým mikroskopem ukazuje vláknovitý charakter viru, tak typický pro filoviry. Virová vlákna jsou obvykle tvarována do mnoha podob, včetně podoby „U“, „6“, svinuté podoby nebo i tzv. rozvětvené podoby. Pozorování a měření ukazují, že vlákna mohou mít v průměru 80 nm. Délka vlákna je však velice proměnlivá, byla zaznamenána vlákna dlouhá až 14 μm. První obrázek viru Ebola byl získán pomocí elektronového mikroskopu 13. října roku 1976 doktorem F.A. Murphym, který toho času pracoval ve výzkumném středisku CDC (Centrum pro kontrolu chorob).

Historie viru Ebola[editovat | editovat zdroj]

Ebola–Zaire (EBOV, dříve ZEBOV)[editovat | editovat zdroj]

Ebola–Zaire byl první objevený a nejnebezpečnější kmen eboly se smrtností až 90 %. Způsobuje největší počet onemocnění. Poprvé se objevil v roce 1976 ve vesnici Yambuku (Zaire – nyní Demokratická republika Kongo). Pacient Mabelo Lokela přišel na kontrolu do místní nemocnice s horečkou. Jedna ze sester pracující v této nemocnici předpokládala, že se jedná o malárii, a dala mu injekci s chininem. Když se Lokela vrátil z nemocnice zpět domů a zemřel, ženy z jeho rodné vesnice pro něj uspořádaly tradiční africký pohřeb. V přípravě na pohřeb odstranily z jeho těla veškerou krev a exkrementy přímo, bez jakékoliv ochrany, pouze holýma rukama. Většina z nich brzy poté zemřela.

Mezitím sestry v nemocnici měly epidemii Eboly tzv. přímo pod rukama. Injekční stříkačka použitá pro chininovou injekci pro Lokelu byla nedostatečně sterilizována, a jelikož byly injekční stříkačky často znovupoužívány bez sterilizace, mohl se virus Ebola šířit z pacienta na pacienta velice rychle. Po vypuknutí epidemie viru Ebola (v té době neznámé nemoci), která se šířila v nemocnici, byl povolán doktor Ngoi Mushola, oblastní ředitel pro zdravotnictví. Vysvětlil jim, jak správně sterilizovat injekční stříkačky a jak správně čistit vodu. Též je instruoval, aby rodinám pacientů vysvětlily, že mrtvoly nesmí být pohřbívány přímo uvnitř domu nebo v jeho přímé blízkosti, přestože to místní tradice nařizovaly. Též informoval úřady v Kinshase.

Do oblasti byli posláni mikrobiologové a epidemiologové, kteří provedli pitvy zemřelých pacientů a shromažďovali vzorky. Krátce poté byla v celé oblasti vyhlášena karanténa, což se brzy ukázalo jako správné řešení a šíření viru Ebola se tak dostalo pod kontrolu. Tato karanténa zjednodušeně znamenala, že oblast byla izolována do té doby, než všichni infikovaní pacienti zemřeli. Doktor Ngwete Kikhela, ministr zdravotnictví, též požádal o pomoc Centrum pro kontrolu chorob (CDC) v USA. CDC informovalo mezinárodní komunitu o této epidemii a jejich možných následcích.

Výskyt viru: rok 1976 – 318 nemocných/208 zemřelo, 1977 – 1/1, 1994 – 49/29, 1995 – 315/256, 1996 – 93/68, 2001-2002 – 122/97, 2003 – 142/128.[zdroj?] Smrtnost se pohybuje mezi 60–90 % v závislosti na jednotlivých podkmenech viru. Přirozený rezervoár je neznámý, podezřívány jsou některé antilopy či netopýři.

Ebola–Sudan (SUDV, dříve SEBOV)[editovat | editovat zdroj]

Těsně po propuknutí nákazy v Zairu vypukla podobná epidemie ve městech Nzara a Maridi v Súdánu. První případ, který se vyskytl ve městě Nzara se týkal pracovníka místního závodu na zpracování bavlny. Tato továrna byla původně považována za hlavní místo výskytu a ložisko viru Ebola. Ačkoliv bylo otestováno mnoho živočichů zde žijících, od pavouků, hmyzu, krys až po netopýry, žádný z testu nic neprokázal. Přírodní zásobárna a ložisko viru Ebola-Súdán je stále neznámé.

Dalším případem byla smrt vlastníka nočního klubu ve městě Nzara, který si mohl dovolit lepší lékařskou péči v nemocnici ve městě Maridi. I zde sestry nedostatečně sterilizovaly injekční stříkačky, a nemocnice, stejně jako ta v Yambuku, se stala líhní pro nové případy onemocnění virem Ebola.

Naposledy propuknula Ebola-Sudan v květnu 2004. Od května roku 2004 se nakazilo jen v okrsku Yambio 20 lidí, 5 z nich zemřelo. CDC potvrdilo již krátce po vypuknutí, že se skutečně jedná o Ebola–Sudan.

Kmen ebola-Súdán je vzácnější a méně nebezpečný. Objevil se pouze třikrát (1976 – 285 nakažených/151 zemřelo, 1979 – 34/23, 2001-2002 425/226). Celkem onemocnělo 744 lidí, z nichž zemřelo 400. Smrtnost se pohybuje kolem 60 %.

Ebola–Reston (RESTV, dříve REBOV)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1989, makakové zanesli nový kmen viru Ebola do karanténního zařízení pro opice ve městě Reston v americké Virginii. U čtyř zaměstnanců tohoto zařízení se objevily protilátky z nakažení virem Ebola, ale žádný z nich neonemocněl. Ebola–Reston se od té doby pravidelně objevuje na scéně jako nákaza opic, ale žádný člověk se ještě nenakazil, přesný důvod lidské imunity je neznámý. Za přírodní rezervoár je považován makak a kočkodan.

V roce 2008 byl virus Ebola–Reston nalezen v uhynulých filipínských prasatech. I zde se ukázalo, že mají pracovníci chovu proti viru protilátky.[3]

Ebola–Pobřeží slonoviny (TAFV, dříve CIEBOV)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 se vědec pracující s virem Ebola nakazil poté, co prováděl pitvu na divokém šimpanzovi. Onemocnění mělo mírnou formu a vědec se plně uzdravil. Vzhledem k nedostatku dat nejsou o kmenu známy bližší informace.

Ebola–Bundibugyo (BDBV, dříve BEBOV)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2007 se v Ugandě (oblast Bundibugyo) objevil nový typ viru, který způsobil přes sto případů nemoci a necelých 40 úmrtí. V roce 2012 se znovu objevil v Demokratické republice Kongo.

Statistiky[editovat | editovat zdroj]

Výskyt jednotlivých případů viru Ebola a statistika smrtnosti[4]
Datum Stát Virus podtyp Počet případů Počet úmrtí Smrtnost v %
1976 Zaire (dnes Demokratická republika Kongo) Ebola-Zaire 318 280 88 %
1976 Súdan (dnes Jižní Súdán) Ebola-Sudan 284 151 53 %
1977 Zaire (dnes Demokratická republika Kongo) Ebola-Zaire 1 1 100 %
1979 Súdan (dnes Jižní Súdán) Ebola-Sudan 34 22 65 %
1994 Gabon Ebola-Zaire 52 31 60 %
1994 Pobřeží slonoviny Ebola-Pobřeží slonoviny 1 0 0 %
1995 Libérie Ebola-Pobřeží slonoviny 1 0 0 %
1995 Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 315 250 81 %
1996 (leden – duben) Gabon Ebola-Zaire 37 21 57 %
1996 – 1997 (červenec – leden) Gabon Ebola-Zaire 60 45 74 %
1996 Jihoafrická republika Ebola-Zaire 1 1 100 %
2000 – 2001 Uganda Ebola-Sudan 425 224 53 %
2001 – 2002 (1. říjen – 2. březen) Gabon Ebola-Zaire 65 53 82 %
2001 – 2002 (1. říjen – 2. březen) Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 59 44 75 %
2002 – 2003 (2. prosinec – 3. duben) Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 143 128 89 %
2003 Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 35 29 83 %
2004 Súdan (dnes Jižní Súdán) Ebola-Sudan 17 7 41 %
2005 Republika Kongo Ebola-Zaire 12 10 83%
2007 Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 264 187 71%
2007 Uganda Ebola–Bundibugyo 149 37 25%
2008 Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 32 14 44%
2011 Uganda Ebola-Sudan 1 1 100%
2012 Uganda Ebola-Sudan 24 17 71%
2012 Uganda Ebola-Sudan 7 4 57%
2012 Demokratická republika Kongo Ebola–Bundibugyo 57 29 51%
2013 – dosud[5] Guinea, Libérie, Sierra Leone, Mali, Nigérie, Senegal, Spojené státy americké, Španělsko Ebola-Zaire 17 145[6] 6 070[7][8] 35%
2014[7] Demokratická republika Kongo Ebola-Zaire 71 43 61%

Krvácivá horečka Ebola[editovat | editovat zdroj]

Inkubační doba viru Ebola může být v rozsahu 2 dny – 3 týdny (obvykle 7-10 dnů).[9] Symptomy se též liší, ale počátek nákazy je obvykle náhlý a je charakterizován vysokými horečkami, skleslostí, svalovými bolestmi, bolestmi v kloubech, bolestmi v oblasti břicha a bolestmi hlavy.

Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní části, zánět spojivek, krvácení jak vnitřní, tak i vnější, obvykle nejprve skrz trávicí ústrojí (často zaměňováno s příznaky úplavice či tyfu), posléze ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater (lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy „jako namixovaná“, či „krvavá kaše“). Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6–10 dnů.

Přenos a diagnóza[editovat | editovat zdroj]

K přenosu viru může dojít při kontaktu s krví nebo tělními tekutinami nakaženého zvířete (běžně opice nebo kaloni).[1] Šíření vzduchem nebylo v přirozeném prostředí zaznamenáno.[10] Má se za to, že kaloni virus přenášejí a šíří, aniž by je samotné postihoval. Jakmile dojde k nákaze člověka, může se onemocnění šířit i mezi lidmi. Muži, kteří nákazu přežijí, mohou onemocnění šířit prostřednictvím semene téměř dva měsíce.

Za účelem stanovení diagnózy se obvykle nejdříve vyloučí ostatní onemocnění s podobnými symptomy, jako například malárie, cholera a další virové krvácivé horečky. Za účelem potvrzení diagnózy jsou krevní vzorky testovány na virové protilátky, virovou RNA nebo virus samotný.[1]

Léčba[editovat | editovat zdroj]

Pracovat s virem Ebola se smí (mimo samotné místo epidemie) pouze v laboratořích se 4. úrovní bezpečnosti. Jedno z těchto pracovišť se nachází i v Česku; je jím Centrum biologické ochrany u Těchonína v Orlických horách. Pacienti musí být důkladně izolováni, personál používá ochranný oděv.

Ve vztahu k tomuto onemocnění neexistuje žádná specifická léčba; mezi snahy pomoci nakaženým osobám patří buď orální rehydratační léčba (podává se mírně sladká a slaná voda) nebo nitrožilně podávané tekutiny.[1] S onemocněním je spojena vysoká úmrtnost: často zabíjí 50 % až 90 % osob nakažených virem.[1][11] Virus prakticky nereaguje na léčbu interferonem. Účinnost všech známých virostatik je prakticky nulová nebo velice slabá. Sérum získané z přeživších nemocných má jen velmi omezený účinek a jeho výroba a uchovávání jsou neúnosně drahé.

Ve vývoji jsou tři léčiva. Vzhledem k rozsáhlé epidemii v roce 2014 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil použití dvou z těchto léků u nemocných, konkrétně pak léčiv ZMapp (nedosáhlo ani první fáze klinických testů) a TKM-Ebola (staženo z první fáze klinických testů kvůli vedlejším účinkům).[12][13] Několik vakcín se zatím vyskytuje jen ve stádiu pokusů. První testy jedné z nich na lidech se uskutečnily 18. listopadu 2003. Vědci z Výzkumného vakcinačního Centra (VRC) při Národním institutu Alergií a Infekčních onemocnění (NIAID) a z Národního zdravotního institutu (NIH) vytvořili vakcínu, která byla podávána dobrovolníkovi na Klinickém centru při NIH v Bethesdě v Marylandu. Vakcína neobsahuje žádný infekční materiál z viru Ebola. Zdá se, že testy na opicích vykazují pozitivní výsledky. Testy na člověku stále pokračují, oficiální stanovisko však dosud nebylo vydáno. V roce 2009 byla jedna z vakcín preventivně použita v Německu, když se jedna z vědkyň píchla do prstu injekční jehlou, kterou předtím virem ebola infikovala laboratorní myši. Nemoc u ní nepropukla, zda však byla nakažena, není známo.[14][15] Podle objevitele jedné z vakcín, Petera Walshe, brání rychlému vývoji vakcín nedostatek peněz, který souvisí s tím, že nemoc postihuje zejména chudé Afričany na venkově, kteří nejsou pro farmaceutické společnosti atraktivními zákazníky.[16][17]

Prevence[editovat | editovat zdroj]

Prevence zahrnuje omezení šíření onemocnění z nakažených opic a prasat na člověka. Toho lze dosáhnout kontrolováním těchto zvířat z hlediska nákazy a jejich zabitím a řádnou likvidací těl v případě potvrzení onemocnění. Nápomocné může být i správné vaření masa a nošení ochranného oděvu při manipulaci s masem. Nošení ochranného oděvu a mytí rukou při pohybu v okolí nakažené osoby je rovněž samozřejmostí. Se vzorky tělesných tekutin a tkání nakažených osob by se mělo zacházet se zvláštní opatrností.[1]

Trendy[editovat | editovat zdroj]

Je nanejvýš obtížné předvídat propuknutí epidemií eboly. Rezervoárem viru jsou zejména rozličné divoce žijící africké opice. Výzkumy ukazují, že vypuknutím epidemií mezi lidmi předcházelo vypuknutí epidemie mezi opicemi, nicméně zatím není příliš pravděpodobné, že by se vymírání přirozených nositelů onemocnění podařilo v divočině zavčas zjistit a připravit se tak na zvýšené riziko přenosu na lidi a vypuknutí epidemie. Bezpříznakovým přenašečem mohou být v přírodě někteří netopýři.

Pokud jde o domácí zvířata, onemocnět ebolou mohou i prasata, zpravidla bezpříznakovými přenašeči se mohou stát psi. Existují vážné obavy ze zanesení nemoci do civilizovaného světa turisty či s domácími mazlíčky.

Známo také není, jaký je vývoj viru Ebola. Neexistuje žádná informace o člověku, který byl infikován virem Ebola dvakrát a přežil, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné, že po prvním nakažení virem Ebola je daný jedinec imunní vůči všem mutacím.

Bioterorismus[editovat | editovat zdroj]

Existují velké obavy z využití eboly teroristy nebo některými nebezpečnými režimy jakožto biologické zbraně. Někteří vědci tvrdí, že využití viru Ebola jako biologické zbraně je možné, avšak nepravděpodobné. Přeměna viru Ebola do biologické zbraně by podle nich byla náročná a má i své omezení; Ebola by musela být přenášena vzduchem, aby byla efektivní. Ačkoliv se má za to, že se Ebola může šířit vzduchem v kapičkách vody (případ Reston), u nejnebezpečnějších kmenů tato vlastnost známa není. Mnozí další vědci ale optimismus svých kolegů nesdílí a jejich obavy ještě vzrostly v roce 1992, když se na Západ dostaly podrobnosti o ruských biologických zbrojních programech. Podle doktora Kanatjana Alibekova vynaložil SSSR (a následně Rusko) obrovské prostředky na výzkum eboly a pokusy „zkřížit ji“ s virem neštovic a virem machupo (do roku 1992 neúspěšně).[1]

Ohlasy v literatuře[editovat | editovat zdroj]

  • Richard Preston napsal thriller The Hot Zone (v češtině vyšlo jako Zákeřná Ebola) podle skutečných událostí, ve kterém popisuje propuknutí epidemie filoviru Marburg, snahu vypátrat jeho zdroj v jeskyni Kitum na Mount Elgon a objevení viru Ebola v Restonu ve Virginii.
  • William T. Close – Ebola
  • Robert Liparulo – Virus
  • Robin Cook – Nákaza
  • Tom Clancy – Z rozkazu prezidenta (Executive Orders, 1996)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Ebola virus disease Fact sheet N°103 [online]. March 2014, [cit. 2014-04-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. WHO: Ebola virus disease, West Africa – update 15 August 2014
  3. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=628532
  4. Ebola virus disease – factsheet [online]. http://www.who.int, [cit. 2014-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Ebola v Africe se dále šíří, Sierra Leone hlásí pět obětí zákeřného viru. IDNES.cz [online]. 2014-05-26 [cit. 2014-05-27]. Dostupné online.  
  6. http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2014/12/ebola-graphics?fsrc=scn/fb/te/bl/ed/thetollofatragedy [online]. .  
  7. a b WHO: Ebola Response Roadmap Situation Report 8 October 2014
  8. http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2014/12/ebola-graphics?fsrc=scn/fb/te/bl/ed/thetollofatragedy [online]. .  
  9. ANSARI, AA.. Clinical features and pathobiology of Ebolavirus infection.. J Autoimmun. Sep 2014. DOI:10.1016/j.jaut.2014.09.001. PMID 25260583.  
  10. 2014 Ebola Virus Disease (EVD) outbreak in West Africa [online]. Apr 21 2014, [cit. 2014-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. (2005) Virus taxonomy classification and nomenclature of viruses; 8th report of the International Committee on Taxonomy of Viruses. Oxford:Elsevier/Academic Press, 648. ISBN 9780080575483. 
  12. CDC: Questions and Answers on Experimental Treatments and Vaccines for Ebola
  13. The New York Times: Second Drug Is Allowed for Treatment of Ebola
  14. Týden.cz: Zachrání nevyzkoušená vakcína proti ebole vědkyni život?
  15. AAAS: Mystery: Did Experimental Vaccine Save Ebola Accident Victim's Life?
  16. DW: Secret serum: Liberia Ebola drug used on Brantly is only one of many in development
  17. JEMELKA, Petr. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ockovani-proti-ebole-by-bylo-vyrobcum-leku-se-ale-nevyplati/r~0d2e7b9ce64f11e3bce8002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=newsbox&utm_campaign=A&utm_term=position-7 [online]. 2014.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.