Čína
Čínská lidová republika (čínsky v českém přepisu Čung-chua žen-min kung-che-kuo, pchin-jinem Zhōnghuá rénmín gònghéguó, znaky zjednodušené 中华人民共和国, zkráceně ČLR či Čína) je nejlidnatější stát světa. Velmi rychle rostoucí ekonomika, vojenská síla i progresivní diplomacie dávají vzrůst nové supervelmoci. Země je od roku 1949 vedena Komunistickou stranou Číny. Čínská lidová republika si dělá nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky.
Dějiny
Čínská občanská válka
Po druhé světové válce v Číně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a Nacionalisty (Kuomintang), jež skončila roku 1949 poté, co komunisté vedení Mao Ce-tungem převzali kontrolu nad pevninskou Čínou (včetně ostrova Chaj-nan) a příslušníci Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů (území dnešní Čínské republiky). 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském náměstí Nebeského klidu slovy „Číňané povstali“ Čínskou lidovou republiku.
Vláda Mao Ce-tunga
Období vlády během života Mao Ce-tunga (1949–1976) dodnes vzbuzuje řadu kontroverzí, hlavně kvůli nesmiřitelné politice vůči odpůrcům, mnohým omylům a až zločinným důsledkům na obyvatelstvu způsobených mj. fanatickým vykládáním komunistické ideologie.
Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912. Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (1950–1953) na straně komunistického bloku. V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově.
V pokusu dohnat a předehnat Západ byl vyhlášen tzv. Velký skok vpřed (1958–1960), jenž ale skončil katastrofou - na hladomor zemřelo podle odhadů dokonce více než 30 milionů lidí, a proto z čela KS Číny odstoupil Mao Ce-tung, přestože si i nadále ve straně udržoval velký vliv, a na jeho místo byl zvolen Liou Šao-čchi. V důsledku ideologické roztržky se Sovětským svazem od roku 1960 byla navíc ČLR odkázána pouze sama na sebe. Roku 1964 byla provedena úspěšná jaderná zkouška a ČLR se tak zařadila mezi jaderné mocnosti.
Kulturní revoluce
V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi[1] a Teng Siao-pching[zdroj?], zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kampaň trvala do roku 1969, ale její výsledky přetrvaly do Maovy smrti v roce 1976 a dále.
V květnu 1984, po 31 měsících intenzivního vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, jsou počty vztahující se k Velké kulturní revoluci tyto: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito. Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí.[2]
Liberalizace ekonomiky
Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům. Do čela státu se dostalo proreformní křídlo KS Číny reprezentované Teng Siao-pchingem, který postupně převzal veškerou moc ve státě. Současně s tím došlo k oteplování vztahů se Západem.
V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země postupně přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům. Byla ale naopak zavedena politika jednoho dítěte, která ve výsledku přinesla mnohé negativní vlivy, včetně nepoměru mezi pohlavími, stárnutí populace a úbytku pracovní síly.
Studentské protesty na náměstí Tchien-an-men
Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidu v metropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách.
90. léta a nové tisíciletí
1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou „jeden stát, dva systémy“; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska.
Ve výdajích na ozbrojené síly se dostala Čína na druhé místo, hned za Spojené státy, a výrazně začala modernizovat všechny složky armády.
Za současné administrativy Chu Ťin-tchaa, která vládne od roku 2003, začaly být řešeny problémy zejména v sociální oblasti. Vláda vytvořila koncept s názvem harmonická společnost, který slibuje fúzi socialismu a demokracie, podporu střední třídy, vládu práva, a zároveň zahrnuje prvky nového konfuciánství. Tato administrativa byla vůbec první v historii ČLR, která začala otevřeně podporovat náboženství, a to zejména buddhismus a taoismus, které vidí jako tradiční součást čínské kultury. Někteří zahraniční pozorovatelé ovšem označují aktivitu čínské vlády za další pokus o namalování falešného obrazu[3], neboť v zemi neustále probíhají masové represe, cenzura informací a zabíjení jako v předchozích obdobích. Pokračují také restrikce proti určitým náboženským skupinám proti nimž trvá takzvaný "boj proti zlým kultům", který Strana vyhlásila v roce 1999, zasažena jsou veškerá náboženství, která se nepodřizují Straně, tedy křesťané loajální papeži, buddhisté loajální dalajlámovi, Falun Gong loajální k zakladateli Li Chung-č'ovi a podobně, zůstává také sporná otázka Tibetu.
V roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny údajné protičínské demonstrace, různé zdroje pokazují na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů[4]. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma říká, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.[4].
Režimem propagovaná "harmonická společnost" a vláda práva je vzhledem k skutečným událostem v Číně chápána rovněž jako pouhý politický manévr na okrášlení obrazu země. Čínský právník Kao Č'-šeng.[5]. je stále nezvěstný, prodělal mučení čínskou tajnou policií, o kterém napsal do sněmovny USA svoji výpověď[6]. Právníci, kteří hájí vládou pronásledované duchovní z řad Falun Gongu jsou pronásledováni[7] a v zemi propukávají deseti tisíce nepokojů ročně[7]. Dokonce i ekonomický růst je podle znalců vykoupen devastací životního prostředí[8] a pošlapáváním lidských práv[9]. Skutečná demokracie a vláda práva, ani svoboda projevu, svoboda víry a šíření informací není v Číně fakticky povolována[9] a ani umožněna, přesto že je v čínských zákonech ustavena.
Geografie
Čínská lidová republika se nalézá ve východní Asii při západním pobřeží Tichého oceánu.Od severu k jihu se rozkládá od řeky Chej-lung-ťiang (Amur) na 53º s.š. k nejjižnějšímu cípu ostrovů Nan-ša/Spratlyovy ostrovy na 18º s.š. Spojnice měří kolem 5 500 km. Od Pamíru na západě (71º v.d.) po soutok řek Chej-lung-ťiang a Ussuri (135º v.d.) přesahuje spojnice 5 200 km. Časový rozdíl je více než čtyři hodiny, v celém státě se však používá jednotný čas (UTC+8).
ČLR přímo sousedí se 14 zeměmi. Má suchozemskou hranici o délce 22 800 km a (spolu s mnohem větším Ruskem) nejvíce sousedů ze všech států světa. Po směru hodinových ručiček jimi jsou Indie (délka hranice 3 380 km), Pákistán (523 km), Afghánistán (76 km), Tádžikistán (414 km), Kyrgyzstán (858 km), Kazachstán (1 533 km), Rusko (3 645 km), Mongolsko (4 677 km), Severní Korea (1 416 km), Vietnam (1 281 km), Laos (423 km), Myanmar (2 185 km), Bhútán (470 km) a Nepál (1 236 km). Dále moře odděluje Čínu od Jižní Koreje, Japonska, Čínské republiky na Tchaj-wanu, Filipín, Bruneje, Malajsie a Indonésie.
ČLR vede spor o pozemní hranici s Indií, spor o hranici s Tádžikistánem, krátký úsek hranice s KLDR není určen. Pohraniční spory s Ruskem byly urovnány v roce 2004.
Na východě a na jihu omývají čínské území moře. Po směru hodinových ručiček je to Pochajský záliv, které je považováno za čínské kontinentální moře, dále pak Žluté, Východočínské a Jihočínské moře, jež jsou okrajovými moři Tichého oceánu. V teritoriálních vodách Číny o celkové rozloze 4,73 milionu km² se nalézá na 5 400 ostrovů. Největší z nich o rozloze 36 000 km² je Tchaj-wan (ovládán je však Čínskou republikou), následovaný ostrovem Chaj-nan (34 000 km²). Nejvýchodnějšími čínskými ostrovy je souostroví Tiao-jü nacházející se severně od Tchaj-wanu, přičemž nejvýchodněji leží ostrov Čch'-wej; ostrovy jsou ovšem pod námořní kontrolou Japonska. Mnoho ostrovů, ostrůvků a skalních útesů, které se nalézají na jihu, jsou označovány jako „ostrovy Jihočínského moře“, přičemž patří hlavně do čtyř větších souostroví: Tung-ša (Východní písky), Si-ša (Západní písky), Čung-ša (Střední písky) a Nan-ša (Jižní písky); o oblast se stále vedou rozsáhlé územní spory.
ČLR je zaangažována ve spletitém sporu o ostrovy Nan-ša/Spratlyovy ostrovy s Malajsií, Filipínami, Čínskou republikou, Vietnamem a Brunejí a ve sporu o souostroví Senkaku/Tiao-jü s Japonskem a s Čínskou republikou. Dále vede spor o námořní hranici s Vietnamem v Tonkinském zálivu. Ostrovy Si-ša/Paracelské ostrovy jsou obsazené Čínskou lidovou republikou, ale nárokovány Vietnamem a Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Podobná situace je i okolo souostroví Tung-ša/Prataské ostrovy a Čung-ša.
Podnebí
V severovýchodní Číně bývají studené zimy a horká léta s přiměřeným množstvím srážek. Šanghaj leží ve východní oblasti střední Číny, má mírné zimy a vysoké množství srážek. Na jihovýchodě je vlhké subtropické podnebí, na západě je podnebí velmi drsné. Lhasa má velmi studené zimy a málo srážek.
Administrativní členění
Čínská lidová republika má vícestupňový správní systém. Na nejvyšší úrovní stojí provincie (省, shěng, šeng). Vláda ČLR jich kontroluje 22, ostrov Tchaj-wan je vládou ČLR sice považován za další provincii, ale fakticky nad ním nemá žádnou moc. Mimo provincií je v ČLR 5 autonomních oblastí (自治区, zìzhìqū, c'-č'-čchü) zahrnujících území obydlené z velké části příslušníky národnostních menšin, 4 přímo (= ústřední vládou) spravovaná města (直辖市, zhíxiáshì, č'-sia-š') a 2 zvláštní správní oblasti (特别行政区, tèbié xíngzhèngqū, tche-pie sing-čeng-čchü) těšící se velké míře autonomie.
Dále jsou provincie a autonomní oblasti rozděleny na autonomní prefektury, okresy, autonomní okresy a města a ty dále na města a obce včetně měst a obcí etnických menšin.
Přehled provincií ČLR:
| Český název | Čínský název (přepis pchin-jin) |
Status |
|---|---|---|
| An-chuej | 安徽 (Ānhuǐ) | provincie |
| Če-ťiang | 浙江 (Zhèjiāng) | provincie |
| Čching-chaj | 青海 (Qīnghǎi) | provincie |
| Čchung-čching | 重庆 (Chóngqìng) | přímo spravované město |
| Fu-ťien | 福建 (Fújiàn) | provincie |
| Hongkong | 香港 (Xiānggǎng) | zvláštní správní oblast (ZSO) |
| Chaj-nan | 海南 (Hǎinán) | provincie |
| Che-nan | 河南 (Hénán) | provincie |
| Che-pej | 河北 (Héběi) | provincie |
| Chej-lung-ťiang | 黑龙江 (Hēilóngjiāng) | provincie |
| Chu-nan | 湖南 (Húnán) | provincie |
| Chu-pej | 湖北 (Húběi) | provincie |
| Jün-nan | 云南 (Yúnnán) | provincie |
| Kan-su | 甘肃 (Gānsù) | provincie |
| Kuang-si | 广西 (Guǎngxī) | autonomní oblast (AO) |
| Kuang-tung | 广东 (Guǎngdōng) | provincie |
| Kuej-čou | 贵州 (Guìzhōu) | provincie |
| Liao-ning | 辽宁 (Liáoníng) | provincie |
| Macao | 澳門 (Àomén) | zvláštní správní oblast (ZSO) |
| Ning-sia | 宁夏 (Níngxià) | autonomní oblast (AO) |
| Peking | 北京 (Běijīng) | přímo spravované město |
| S’-čchuan | 四川 (Sìchuān) | provincie |
| Sin-ťiang | 新疆 (Xīnjiāng) | autonomní oblast (AO) |
| Šan-si | 山西 (Shānxī) | provincie |
| Šan-tung | 山东 (Shāndōng) | provincie |
| Šanghaj | 上海 (Shànghǎi) | přímo spravované město |
| Šen-si | 陝西 (Shǎnxī) | provincie |
| Tchaj-wan | 台湾 (Táiwān) | provincie |
| Tchien-ťin | 天津 (Tiānjīn) | přímo spravované město |
| Tibet | 西藏 (Xīzàng) | autonomní oblast (AO) |
| Ťi-lin | 吉林 (Jílín) | provincie |
| Ťiang-si | 江西 (Jiāngxī) | provincie |
| Ťiang-su | 江苏 (Jiāngsū) | provincie |
| Vnitřní Mongolsko | 内蒙古 (Nèi Měnggǔ) | autonomní oblast (AO) |
Poznámka: ČLR považuje Tchaj-wan za svou 23. provincii, přestože jej fakticky neovládá.
Města s více než 10 mil. obyvatel
-
Šanghaj; 23,0 mil. -
Peking; 19,6 mil. -
Tchien-ťin; 11,7 mil. -
Kuang-čou; 11,6 mil. -
Šen-čen; 10,4 mil.
Politika
Čínská lidová republika je autoritářský režim pod vedením Komunistické strany Číny. Od roku 1949 do současnosti se v jejím čele vystřídaly čtyři „generace vůdců“.
- První válečná generace
- Mao Ce-tung, předseda strany 1945-1976, prezident 1954-1959
- Čou En-laj, předseda vlády 1949-1976
- Ču Te, předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců 1959-1976 (hlava státu, 1975-1976)
- Liou Šao-čchi, prezident 1959-1968
- Druhá válečná generace
- Teng Siao-pching, předseda vojenské komise 1981-1989, Maův nástupce, provedl ekonomické reformy a otevřel Čínu zahraničnímu kapitálu
- Chua Kuo-feng, předseda strany 1976-1981, předseda vlády 1976-1980
- Chu Jao-Pang, generální tajemník strany 1980-1987
- Třetí generace (vzešlá z ředitelů státních podniků vzdělaných v Sovětském svazu)
- Čtvrtá generace, technokratická
- Chu Ťin-tchao, generální tajemník strany od 2002, prezident od 2003
- Wen Ťia-pao, předseda vlády od 2003
- Pátá generace
- Si Ťin-pching, generální tajemník strany od 2012, prezident od 2013
- Li Kche-čchiang, předseda vlády od 2013
Ekonomika
Díky ekonomickým reformám, které začal od roku 1976 prosazovat Teng Siao-pching a na které navázali jeho nástupci v 90. letech, byl v ČLR v polovině 90. let 20. století nastartován rychlý hospodářský růst, jenž trvá dodnes a rychle stimuluje všechny oblasti národního hospodářství.
Ekonomika země v roce 2007 rostla tempem 11,9 %, nejvyšším za 13 let. Hrubý domácí produkt tak dosáhl cifry 24,953 biliónů CNY (tj. 3,428 biliónů USD), ovšem dlouhodobý dvouciferný růst způsobil zvýšení inflace na 4,8 %, oproti necelým 2 % roku 2006. V únoru 2008 inflace dokonce vyšplhala až na 8,7 %, což je jedenáctileté maximum. Čínský vývoz v roce 2006 vzrostl o 27,2 %, zatímco dovoz ve stejném období narostl o 20 %. Saldo obchodní bilance tak dosáhlo přebytku 177,5 miliard USD (oproti 100 mld. USD v roce 2005).
Čínská ekonomika v roce 2005 předstihla britskou a v roce 2007 německou ekonomiku a s objemem HDP 2,49 bilionu € se dostala tehdy na třetí místo na světě.[10] V roce 2010 předstihla Japonsko a stala se druhou největší státní ekonomikou světa. V roce 2012 předstihla Spojené státy americké co do objemu obchodovaného zboží a v říjnu 2014 vyhlásil Mezinárodní měnový fond ekonomiku Číny za nejsilnější na světě v ukazateli HDP dle parity kupní síly.
Energetika
Čínská energetika je založena na všech typech zdrojů. Elektrická energie je zatím vyráběna především v tepelných elektrárnách. Z vodních elektráren je nejvýznamnější elektrárna Tři soutěsky, která ze zároveň největší elektrárnou (nejen vodní) na světě. Čína má i velmi ambiciozní projekt výstavby jaderných elektráren. Do roku 2015 má být výkon zařízení tohoto typu dvojnásobný. Na výstavbě jaderných reaktorů v Číně pracují jak francouzské, tak americké a ruské společnosti. Po havárii v japonské Fukušimě bylo sice dočasně pozastaveno vydávání povolení ke stavbě nových jaderných elektráren a provedeny prověrky v těch stávajících, ovšem Čína hodlá ve své projaderné politice beze změny pokračovat.[11]
Obyvatelstvo
Obyvatelstvo podle etnik
(Zdroj: tisková agentura Xinhua)
Životní prostředí
Půda
Došlo mj. ke značnému znečištění zemědělských půd a povodí řeky Jang-c', hlavních oblastí produkce potravin v zemi. Jen zamoření půd těžkými kovy způsobuje znehodnocení zemědělské produkce v hodnotě 20 miliard jüanů (cca 54 miliard Kč) ročně.[12] Dalším problémem intenzifikovaného zemědělství (ČLR je země s 9. největším růstem zemědělství) je eroze půdy.
Voda
Čína je jednou z oblastí s nejmenšími zásobami vody na světě. Sever Číny má kritický nedostatek vody a nedostatkem pitné vody trpí 2/3 čínských měst. Ekologickým problémem je kontaminace valné většiny řek. Kvalita vody je také ohrožována rizikovými průmyslovými provozy v blízkosti zdrojů pitné vody, např. 13. listopadu 2005 způsobila exploze chemičky ve městě Ťi-lin kontaminaci řeky Sung-chua benzenem, tedy i ohrožení a znečištění pitné vody ve městech po proudu, např. Charbinu.[13]
Ovzduší
Oblast východního pobřeží je území s největším znečištěním ovzduší na světě.[14] Důvodem je využívání černého uhlí jako topiva.
Desertifikace
Velkou část severu země ohrožuje desertifikace, tedy postupné rozšiřování pouště. Proti tomuto postupu byl započat plán nazvaný „Velká zelená zeď“, který počítá s masivním zalesňováním ohrožených oblastí, setbou vyšlechtěných, odolných druhů dřevin ze vzduchu a dalšími opatřeními. Jeho splnění se odhaduje na desítky let.
Zajímavosti
- Celkem 83,3 % čínských žen ve věku 15 až 49 let, vdaných či zadaných, používalo ke konci roku 2005 moderní metody antikoncepce a tímto podílem se dostala Čína na první místo na světě.[15]
Odkazy
Reference
- ↑ [Neuvěřitelná čínská agitka - z dob kulturní revoluce http://www.youtube.com/watch?v=GzLGCDLTx8Y] (YouTube.com)
- ↑ 9 komentářů ke komunistické straně [online]. The Epoch Times [cit. 2010-11-08]. Kapitola Část VII, Historie zabíjení Čínské Komunistické strany - OD VELKÉ KULTURNÍ REVOLUCE PŘES MASAKR NA NÁMĚSTÍ TCHIEN-AN-MEN K FALUN GONGU. Dostupné online.
- ↑ LIU, Jenny; KAJÍNEK, Milan. Konfuciův institut - nový kabát Čínské vlády? [online]. [cit. 2010-11-08]. Dostupné online.
- ↑ a b Zinscenovani nepokoju v Lhase [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>; název „Lhasa“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ Soubor článků o Kao Č'šengovi [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online.
- ↑ Č'-ŠENG, Kao. Černá noc čínského právníka Kao Č'-šenga [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online.
- ↑ a b Téma - čínští právníci hájí Falun Gong [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>; název „pravnici“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ KRÁL, Richard. Čína: Ekologická bomba tiká [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online.
- ↑ a b Lidská práva v Číně [online]. Amnesty International [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>; název „amnesty“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ http://ekonomika.sme.sk/c/4262265/cina-predbehla-najvacsiu-europsku-ekonomiku.html
- ↑ Čínská reakce na havárii ve Fukušimě
- ↑ Miroslav Šuta: Míra znečištění v Číně už omezuje rozvoj, respekt.cz, 7. květen 2007
- ↑ Toxic leak threat to Chinese city, BBC News, 23. listopadu 2005
- ↑ celkové znečištění vzduchu na Zemi
- ↑ Pocket World in Figures 2008. Londýn: The Economist, 2007. 254 s. ISBN 978-1-86197-844-8. S. 18. (anglicky)
Literatura
- FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-007-4.
- FISHMAN, Ted C. China, Inc.: jak Čína drtí Ameriku a svět. Praha: Alfa Publishing, 2006. ISBN 80-86851-44-3.
- LIŠČÁK, Vladimír. Čína. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-109-4.
- VOJTA, Vít. Čínský svět: jak porozumět současné Číně, čínskému chování a myšlení. Brno: Pixl-e, 2011. ISBN 978-80-905021-0-9.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Čína na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Čína ve Wikislovníku
Kategorie Čína ve Wikizprávách- Galerie Čína na Wikimedia Commons
- Čína na OpenStreetMap
- Čína před 30 lety a dnes: od hladomoru k ekonomickému zázraku
- China - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- China (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Na internetu vyhráváme my, tvrdí čínský disident
- Country of Origin Information Report - China [online]. UK Border Agency, 2011-08-24 [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of East Asian and Pacific Affairs. Background Note: China [online]. U.S. Department of State, 2010-08-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - China [online]. Rev. 2011-08-03 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: China [online]. 2006-08-25 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Pekingu. Souhrnná teritoriální informace: Čína [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online.
- CHAN, Hoklam, a kol. China [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.jpg){kind=link}
Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link GA Šablona:Link GA Šablona:Link GA Šablona:Link GA