Třebíčská židovská čtvrť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třebíčská židovská čtvrť
Světové dědictví
Židovské ghetto s bazilikou sv. Prokopa
Židovské ghetto s bazilikou sv. Prokopa
Smluvní stát Česko Česko
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iii
Odkaz 1078 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 2003 (27. zasedání)

Třebíčská židovská čtvrť, jinak též zvaná prostě Židy, v Třebíči-Zámostí je památka zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO,[1] jedna z nejzachovalejších židovských čtvrtí v Evropě.

Třebíčská židovská čtvrť je jedinou židovskou památkou mimo území Izraele, která je zapsána na seznamu UNESCO. Tato čtvrť je cenná ve svém celku, zejména původním historickým půdorysem. Nachází se na levém břehu řeky Jihlavy a pod skalami třebíčského Hrádku. Na západě ji ohraničují domy podklášterského Žerotínova náměstí a ulice Pomezní.

Židovské město je příkladem maximálně zastavěného území. Domy zpravidla nemají zázemí dvorků, hospodářských staveb. Chybí zahrady; jedinou výjimkou je bývalá Subakova zahrada, která vznikla v místě jednoho ze zbořených domů. Domy jsou navzájem stavebně propojené, mezi nimi tmavé průchody, křivolaké uličky či soutky. Jádra a dispozice domů je renesanční a barokní; příklady slohových detailů: hřebínkové klenby, kamenná ostění dveří a oken, rohová loubí.[2]

Ghetto se vyvíjelo již od 12. století,[zdroj?] zachováno bylo 123 domů stavěných v různých stavebních slozích, dvě synagogy a židovský hřbitov. Asanační plán z roku 1975 zamýšlel většinu této čtvrti zbourat a vybudovat obytné domy. Nyní se zde klade důraz na renovaci a rekonstrukci starých domů, na zpřístupnění památek turistům, na vybudování turistické infrastruktury a další důležité prvky. Jsou zde stavěny nové kavárny, vinárny a hostely.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Havlíčkovo nábřeží

První zmínka o židovských obyvatelích pochází z roku 1411,[3] židovská obec je doložena v 16. století. Od konce 18. století v židovském městě byla jedna z nejpočetnějších židovských obcí na Moravě. V roce 1799 zde žilo 1770 obyvatel, roku 1848 zde žilo 1612 osob židovského vyznání, v roce 1900 už jen pouhých 663 osob a v roce 1930 již jen 300 osob. Po druhé světové válce v židovském městě v Třebíči žilo už jen minimum židů.

V roce 1528 byli třebíčští židé majitelem panství (Jan Jetřich z Boskovic) ze svých domů vypovězeni, v roce 1547 byl tento rozkaz znovuobnoven majitelem panství Janem z Pernštejna. Za dalšího majitele panství (Burian Osovský z Doubravice) již židé nebyli vyháněni a v roce 1561 židé získali své pozemky do dědičného držení. Hned další rok dostali povolení k obchodování ve městě Třebíči (tj. v původním městě, mimo židovské město). Další roky měly být blahobytnější, byť židé museli nahradit ztráty z požáru v roce 1599 (ten měl být založen v židovském městě), Kateřina z Valdštejna -další majitelka panství – udržovala s novým rychtářem židovského města dobré korespondenční vztahy (Mojžíš Pour, zvolený za rychtáře v r. 1638). Později byli židé v Třebíči napadání, dokonce v roce 1663 bylo několik domů vypleněno tureckými vojsky. V pozdějších letech byly židé opět omezováni, mírnění tohoto omezení přinesl až restrikt Josefa I. z roku 1708, kdy stanovil různá vhodná i nevhodná pravidla pro třebíčské židy. Mimo jiné byli třebíčští židé nuceni snížit synagogu – slavnostní osvětlení mělo urážet tehdejší manželku třebíčského pána. V roce 1742 probíhaly slezské války, které se židovskému městu v Třebíči vyhly, bylo však vyplaceno 10000 zlatých výpalného. 30. května 1759 vznikl v domě obchodníka Bauera v židovském městě velký požár, který se rozšířil i na domy v samotném městě Třebíči. V roce 1799 bylo provedeno nařízení, že každý žid musí získat příjmení.

Hned v roce 1805 opět byli židé napadání, museli platit vysoké výpalné francouzským vojskům táhnoucím přes Třebíč směrem k bitvě u Slavkova. V roce 1811 proběhl celostátní bankrot, který pro židy "nebyl pohromou, ale spíše ziskem". V roce 1821 opět skoro celou židovskou čtvrť vypálil velký požár a v roce 1830 přišla velká povodeň – obě tyto události byly rychle zahlazeny penězi souvěrců a různými fondy bohatších židů. V roce 1848 byla židům dána rovnoprávnost s křesťany a ti se tak mohli stěhovat do domů na třebíčském náměstí – toto původní obyvatelé nesli nelibě a často prováděli i násilné skutky. Až v roce 1861 židé získali plnou rovnoprávnost a došlo k promíchání židů a křesťanů v tehdejším židovském městě. Z domů v židovském městě se tak stala spíše dělnická kolonie.[4]

Roku 1556 bylo v tehdejším židovském městě 19 domů, později více než 120 domů. V letech 16391642 byla postavena Stará synagoga, zvaná též i Přední synagoga. Nová (Zadní) synagoga pochází z roku 1669. Přibližně ve stejnou dobu byl založen i místní židovský hřbitov (písemně doložen roku 1636), ležící nad Týnským potokem.

Plocha židovského města byla vrchnostensky regulována, zejména stanoveným počtem domů a danými hranicemi tehdejšího města. Stavební růst se projevoval zahušťováním zástavby. Domy se dělily horizontálně i vertikálně. Gheto bylo od křesťanských čtvrtí oddělováno řetězy, dráty nebo závorami.[5] Na čas byl omezován pohyb židů po městě i jejich stěhování do jiných částí města.

Židovské město dříve často devastovaly povodně a také požáry, ve velké povodni roku 1775 měla voda dosahovat až prvních pater. Patrným projevem do dnešních časů jsou drážky v kamenném ostění dveří některých domů. Velká povodeň proběhla ještě v roce 1985. Úpravy nábřeží, jež vydržely až do roku 2010 byly provedeny v roce 1923.[6] Od roku 2010 jsou prováděny úpravy břehů řeky Jihlavy a jsou montovány konzole pro mobilní protipovodňové zábrany. Při velkém požáru v roce 1821 (3. května) vyhořelo sto domů a dokonce i střechy obou synagog, při dalším velkém požáru v roce 1873 vyhořelo 23 domů a poslední velký požár proběhl v roce 1944 v objektu Subakovy koželužny.[6]

V revolučním roce 1848 došlo ke zrovnoprávnění různých nekatolických náboženství. O rok později se židovské město stalo samostatnou politickou obcí s vlastním purkmistrem. Docházelo tak k protižidovským půtkám a tyto vyvrcholily v roce 1850, kdy byl otevřen první židovský obchod na třebíčském Karlově náměstí, kde bohatší židé skupovali domy. Tomuto domu byly vymlácena okna, zboží vyházeno a zdemolován byt a roztrhány peřiny, toto se nevyhnulo i dalším domům židů na tomtéž náměstí. K plnému zrovnoprávnění židů došlo až v roce 1861, židovští obchodníci tak začali skupovat i domy v jiných městech a prodávat své malé domy převážně třebíčským dělníkům. Po roce 1918 se na židovské radnici začalo úřadovat česky a 29. října téhož roku došlo k nátlaku na odstoupení rakouského starosty Sigmunda Weisla, jež byl ve válce známým provokatérem. Prvním českým starostou židovského města se stal další rok Arnošt Křížek.[7]

V roce 1919 existovaly i plány ke spojení samotné Třebíče, židovského města a Podklášteří v jednu politickou obec, židé a občané obce Podklášteří neměly na tomto zájem, tak ke sloučení prozatím nedošlo. Došlo k němu až rozhodnutím vlády v roce 1924, vláda toto sloučení zdůvodnila tím, že jeden stavební celek by měl být i jedním celkem politickým. Podklášteří a židovské město podalo stížnost na Nejvyšší správní soud a ten nakonec rozhodl o neplatnosti původního rozhodnutí a sloučení k listopadu 1926 zrušil. K samotnému sloučení na žádost židovského města došlo až v roce 1931.[7] Ze židovského města se tak stala místní část Zámostí.[7]

Ulice Leopolda Pokorného.

Během druhé světové války bylo židovské obyvatelstvo čtvrti téměř vylidněno. Všechen cennější majetek byl odsunut taktéž. Mezi tímto majetkem byl i cenný Machzor třebíčský datovaný kolem roku 1300. Téměř všichni třebíčští židé byli odvlečeni transportem A, který dorazil do Terezína dne 18. května 1942 (čítal 720 osob) a transportem A w ze dne 22. května 1942 (650 osob).[8] Mnoho obyvatel bylo posláno do koncentračních táborů, často do Osvětimi. Někteří obyvatelé utekli do španělského města Sagunta. Po válce se do Třebíče vrátilo asi deset původních obyvatel.

Dům rekonstruovaný v roce 2004

Asanační podrobný územní plán historického jádra z dílny SÚRPMO[9] navrhoval stavbu k plošné demolici a k výstavbě výškových obytných domů. Náhled na čtvrť, jejíž zástavba trpí vlhkostí, fyzickým dožitím stavebních materiálů a nedostatkem světla změnil územní plán centrální zóny od Stavoprojektu Jihlava z roku 1988, arch. Jiřího Jirmuse, který čtvrť doporučil ke komplexní stavební rehabilitaci.[2] Nyní se židovská čtvrť, která je od roku 2003 zapsána na seznamu UNESCO, podrobuje důkladné rekonstrukci.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Hlavními ulicemi jsou Blahoslavova ulice a ulice Leopolda Pokorného, kolem Staré synagogy se prostírá malé Tiché náměstí. Další ulice jsou například ulice Úzká, Zadní, Stinná, Pod Podloubím, V Mezírce a ulice Na Výsluní a Subakova.

Ulice Leopolda Pokorného[editovat | editovat zdroj]

Ulice Leopolda Pokorného je jižní páteřní ulice Židovského města. Jejím předchozím jménem byl název Dolní. Severním i jižním směrem z ní vedly kratičké uličky a průchody. Dnes jich je méně.

Dům v ulici Leopolda Pokorného čp. 114/2[editovat | editovat zdroj]

Přímo při vstupu do židovského města, u řeky Jihlavy, stojí renesanční dům s podloubím neseným třemi kamennými sloupy. V době, kdy město vlastnil hrabě Jan Josef z Valdštejna, byl pořízen plán stavby zdí oddělujících židovskou čtvrť od křesťanského zbytku města. Brána, která zde dříve stávala a společně s dráty a řetězy nataženými přes Blahoslavovu ulici oddělovala obě města v době noci, víkendů a svátků obou náboženství, byla zničena během požáru v roce 1873.

Dům v ulici Leopolda Pokorného čp. 9/5[editovat | editovat zdroj]

Tento renesanční dům pochází z 16. století a je typickým domem židovských ghett. Typickým prvkem je jednosloupové rohové podloubí, dalším typickým prvkem je zkosení zadní hrany domu. Přízemí domu bylo využíváno jako dílna a obchod, v patře domu se bydlelo. Nyní je dům rekonstruovaný a je prohlášen za kulturní památku.

Radnice čp. 14/8[editovat | editovat zdroj]

Radnice

Barokní budova bývalé židovské radnice pochází zřejmě z 17. století, kdy židovské město mělo svého rychtáře a konšely. Existoval i pojem židovské právo. Typickým prvkem jsou valené klenby v přízemí s výsečemi, fasáda pochází z roku 1899 a je dílem Jaroslava Herzána. Prvními rychtáři byli Mojžíš Bauer, Joel Bauer a Josef Abraham Bauer. Posledním rychtářem a zároveň prvním starostou byl Ber Löw Bachrach.

Židovská škola čp. 58/15[editovat | editovat zdroj]

Původní škola, zmíněná již v roce 1601 byla školou zaměřenou na výuku židovského náboženství. Roku 1787 byla v židovském městě zřízena obecná škola. Prvním kantorem byl Izaiáš Adler, od roku 1881 se zde vyučovalo také česky, dříve pouze hebrejsky a německy. Další vzdělání bylo zajišťováno třebíčským gymnáziem.

Dům v ulici Leopolda Pokorného čp. 53/25[editovat | editovat zdroj]

Dům čp. 25

barokní dům s balkonem na kamenných krakorcích a s dochovanou empírovou fasádou s pilastry, palmetovým dekorem a figurálními motivy. V přízemí domu jsou zachované kované dveře a malé portálky. Balkon tohoto domu je situován do Stinné ulice, v tomto domě žil i Leopold Pokorný.

Tiché náměstí[editovat | editovat zdroj]

Tiché náměstí je nejmenším náměstím města. Jeho rozloha je pouhých 789 m².

Rabinát čp. 4/4[editovat | editovat zdroj]

Rabinát se nacházel v domě poblíž Přední synagogy a byl postaven v barokním slohu. Pochází ze 17. století a jeho poznávacím znamením je mohutný opěrný pilíř na průčelí domu. Rabinát je bydliště a kancelář rabína. V přízemí domu se nacházely obchodní prostory. Třebíčskými rabíny byli např. Aron Nepole, Arje Jehuda Löv ben Menachen Krochmal a v 19. století proslulý Joachim Josef Pollak (18281879), který vyučoval i na třebíčském gymnáziu.

Přední synagoga[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Přední synagoga.

Přední synagoga byla postavena mezi lety 16391642, byla nazývaná také Stará škola. V roce 1757 byla o patro snížena, neboť prý slavnostní osvětlení interiéru vadilo výhledům ze zámku kněžně z Lichtenštejna. V roce 1759 a 1821 byla synagoga opravována, renovována byla v letech 18561857 a v tuto dobu zřejmě obdržela dnešní vzhled, kde dominují gotizující okna a lomené oblouky. Upravena byla ještě v letech 1880 a 1922, během druhé světové války byla stavba poškozena a využívána jako skladiště. Od roku 1952 je majetkem Náboženské obce Církve československé husitské v Třebíči, která ji stavebně adaptovala pro své bohoslužby.

Přední synagoga je volně stojící jednopatrová budova s obdélníkovým půdorysem a valbovou střechou. Interiér chrámu byl ovlivněn křesťanskými chrámy, vstup byl ze západu, na východní straně byla schránka na tóru, vyvýšené řečniště se nacházelo na malé půlkruhové plošině. Muži se modlili odděleně od žen v dřevěných lavicích, ženy se modlívaly na galerii podepřené dvěma sloupy. Tato galerie byla přístupná pouze vnějším schodištěm. Hlavní sál byl prosvětlen dohromady šesti okny, na třech stranách po dvou oknech.

Ulice Subakova[editovat | editovat zdroj]

Subakova koželužna.

Subakova koželužna[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Subakova koželužna.

Na východním konci židovské čtvrti zbudovala rodina Subaků koželužské dílny a továrnu na výrobu kůží. Největšího rozmachu firma dosáhla za J. H. Subaka. Od roku 1871 směla firma nést na svém štítě císařský znak. V roce 1878 se firma dokonce zúčastnila Světové výstavy v Paříži, v té době pro ni pracovalo 400–600 zaměstnanců. Její zánik se datuje do třicátých let 20. století, podnik byl v roce 1931 uzavřen a prostory továrny byly upraveny na byty, v prostorách koželužny se odehrával i první ročník festivalu Zámostí.

Subakova zahrada

Ulička s prampouchy[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o typický prvek zástavby moravských ghett. Prampouchy jsou klenuté rozpínací oblouky které se rozpínají mezi domy v ulicích. Tato ulice spojuje Havlíčkovo nábřeží a Subakovu ulici, je dlážděna říčními valouny.

Blahoslavova ulice[editovat | editovat zdroj]

Zadní synagoga čp. 132/43[editovat | editovat zdroj]

Zadní synagoga s informačním centrem.
Související informace naleznete také v článku Zadní synagoga.

Zadní synagoga (Nová synagoga a Neuschul) pochází z roku 1669. Nejdůležitější částí byla východní stěna, která směřuje k Izraeli, zde se ncházela schránka s Tórou. Na stěnách synagogy se nachází malby, které se dochovaly z let 17061707, byly malovány bez šablon (od ruky). Jedná se především o biblické verše v hebrejštině a citáty z Talmudu. Na stropě je barokní štuková výzdoba. V roce 1837 byla ze severní strany přistavěna i ženská galerie.

V roce 1926 přestala být synagoga využívána k náboženským účelům a sloužila jako skladiště Subakovy koželužny, po zániku koželužen zde bylo skladiště národního podniku Zelenina Třebíč. Tímto zacházením byla synagoga zdevastována. V letech 19881997 byla kompletně rekonstruována; projekt obnovy zpracoval v letech 19861987 architekt Harald Čadílek. Od roku 1997 budova slouží jako výstavní a koncertní sál, na ženské galerii je umístěna stálá expozice Pražského židovského muzea.

V sousedním domě je penzion a informační centrum města Třebíče, je zde i možnost přístupu na bezdrátový internet zdarma.

Chudobinec čp. 85/23[editovat | editovat zdroj]

Barokní budova chudobince je zvláštní tím, jak se dům dělí pro několik dílových vlastníků, dům se dělí horizontálně i vertikálně, je to jev zvaný kondominium. Tento dům má několik vstupů v různých výškových úrovních. Dům sloužil jako chudobinec již od roku 1808, již po celé 19. století se chudobinec nacházel jinde.

Ulice Pomezní a Skalní[editovat | editovat zdroj]

Nemocnice, později činžovní dům

Nemocnice čp. 108/23[editovat | editovat zdroj]

Židovská nemocnice (špitál, též krankenhaus) existovala v židovské čtvrti již hodně dávno, první zmínky jsou o něm již v roce 1661, na počátku 19. století se léčilo v prostorách obecního domu. Až roku 1852 byla postavena obecní nemocnice s kapacitou 24 lůžek, jejím ředitelem byl Dr. Sigmund Schusny. 5. března 2011 se objekt nemocnice stal kulturní památkou.[10]

Vozová cesta[editovat | editovat zdroj]

Spojuje židovské město s židovským hřbitovem, je to stoupající ulice směrem na Hrádek. Dnes je to ulice s názvem Skalní.

Židovský hřbitov[editovat | editovat zdroj]

Židovský hřbitov byl založen na počátku 17. století a je jedním z nejlépe dochovaných a největších židovských hřbitovů v Evropě.

Související informace naleznete také v článku Třebíčský židovský hřbitov.

Veřejné průchody[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jewish Quarter and St Procopius' Basilica in Třebíč
  2. a b Zpravodaj města Třebíče, 3/1991, str. 3.
  3. BRETHOLZ, Bertold. Quellen zur Geschichte der Juden in Mähren von XI. bis zum XV. Jahrhundert (1067–1411). Prag : Taussig u. Taussig, 1935. § 499, s. 263n. (německy) 
  4. Městská rada v Třebíči. Třebíč: Město a okres. Brno : Národohospodářská propagace ČR, 1935. 131 s. Kapitola Třebíčští židé v minulosti, s. 14-21.  
  5. Zpravodaj města Třebíče, 2/1991, str. 4.
  6. a b JOURA, Jiří. Procházky starou Třebíčí ... podruhé. Třebíč : Amaprint Kerndl, 2006. 202 s. ISBN 80-239-7412-2. Kapitola Židovské město - Zámostí - "V židech" I., s. 171-172.  
  7. a b c JOURA, Jiří. Procházky starou Třebíčí ... podruhé. Třebíč : Amaprint Kerndl, 2006. 202 s. ISBN 80-239-7412-2. Kapitola Židovské město - Zámostí - "V židech" II., s. 173-182.  
  8. Zpravodaj města Třebíče, 6/1992, str. 8.
  9. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, Brno 1975, arch. J. Němec a arch. V. Kutěj.
  10. Židovská nemocnice je památkou, iHonem.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8.  
  • FIŠER, Rudolf. Třebíčské ghetto : Základní etapy urbanistického a architektonického vývoje. In Židé a Morava. Kroměříž : Muzeum Kroměřížska, 2006. ISBN 978-80-85945-50-8. Svazek XII, s. 7–14.
  • FIŠER, Rudolf. Třebíčští familianti v první polovině 19. století : Familiantský zákon v každodenním životě ghetta. In Židé a Morava. Kroměříž : Muzeum Kroměřížska, 2008. ISBN 978-80-85945-49-2. Svazek XIV, s. 7–20.
  • HERZÁN, Lubor. Židovská čtvrť v Třebíči rok po zápisu do UNESCO. In Židé a Morava. Kroměříž : Muzeum Kroměřížska, 2005. ISBN 80-85945-43-6. Svazek XI, s. 193–195.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Jewish Quarter (Třebíč) ve Wikimedia Commons