Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová
Zkratka: KDU-ČSL
Datum založení: 1919
Předseda: Pavel Bělobrádek
Sídlo: Palác Charitas
Karlovo nám. 5
128 01 Praha 2
Ideologie: Křesťanská demokracie
Sociální konzervatismus[zdroj?]
Politická pozice: středová
Stát. příspěvek (mil. Kč): 47,4 (2009)[1]
Evropská strana: Evropská lidová strana
Politická skupina EP: Evropská lidová strana
Mládežnická organizace: Mladí křesťanští demokraté Mladí lidovci
Stranické noviny: Nový hlas [2]
Počet členů: 29 976 [3] (květen 2013)
Barvy: Žlutá
Volební výsledek: 6,78 % (PSP ČR 2013)
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna
14 / 200
Senát
10 / 81
[p 1]
Evropský parlament
3 / 21
Zastupitelstva krajů
61 / 675
[4]
Zastupitelstva obcí
4066 / 62178
[p 2][5]
Oficiální web
www.kdu.cz
Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL, též lidovci) je česká křesťansko-demokratická politická strana. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová, jedná se tedy o jednu z nejstarších českých politických stran. Její preference se v polistopadové historii dlouhodobě pohybovaly v rozmezí 6–9 %, ve volbách do PSP ČR v roce 2010 však strana nepřekročila hranici 5 % hlasů, a proto v Poslanecké sněmovně nebyla zastoupena až do předčasných voleb v roce 2013. V Senátu jí po odchodu některých senátorů k TOP 09 zůstali 3 senátoři, jejichž počet po volbách na podzim 2010 stoupl na 5.

Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě. Na venkově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní názorová pluralita jí dává široký koaliční potenciál, což se projevuje na jedné straně téměř nepřetržitou účastí ve vládě, na druhé straně trvalým vnitrostranickým tříbením názorů. Její tradiční témata jsou podpora rodiny, venkova a křesťanské morální hodnoty.

Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 19381945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 19481989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokoušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik ministran, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich vzájemná řevnivost je odsuzovala k minimálnímu významu.[zdroj?]

Charakteristika strany[editovat | editovat zdroj]

KDU-ČSL se hlásí k ideologii sociálně tržního hospodářství. Největší skupina voličů se historicky rekrutovala mezi katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst,[6] v posledních deseti letech však došlo k výraznému posunu v orientaci strany. Stranu začali volit i lidé nekonfesně a nenábožensky orientovaní pro její podporu rodiny a politiky středního stavu. Za její baštu lze do roku 2010 považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.[7]Při volbách v roce 2013 dochází k nárůstu voličů v Čechách.

Strana disponuje na polistopadové poměry početně poměrně rozsáhlou členskou základnou (k 31. prosinci 2005 čítala 42 843 členů),[8] ta je však pouhým zlomkem v porovnáním s časy největší slávy strany (za první republiky měla přes 200 tisíc členů a ještě v roce 1990, kdy do ní opět vstoupili její příznivci vyloučení či vystoupivší v letech komunistického režimu, jich bylo téměř 97 tisíc).[9] Od roku 1990 však počet členů strany stále klesá, především vymíráním. Tento fakt je považován za problém, byť ne všeobecně, neboť někteří mladší lidovečtí politikové poukazují na fakt, že zdánlivá velikost členské základny je jen optický klam, protože většina jejích členů je jednak přestárlá, jednak apolitického typu. Politického života strany se většina členstva neúčastní a nerozumí mu, maximálně se orientuje na její spolkový život, přičemž ale určitou věrností starým "vyzkoušeným" politikům a vůdcům konzervuje současný stav.[10] Každopádně je však všeobecně vnímána potřeba mladých příznivců, kteří by do strany vstupovali a podíleli se na její činnosti. Mezi lety 2010–2013 došlo k podstatnému omlazení vedení strany i k přijímaní moderních myšlenek.[zdroj?]

Strana za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, venkova a zemědělství, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně dříve mělo relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to, že tyto snahy iritovaly i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran.[zdroj?] Strana také vystupuje proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů. Občas se mluví o křídlu lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách). Se stranou spolupracují různé organizace, zejména pak Mladí křesťanští demokraté a Mladí lidovci, mládežnické organizace strany.

Historie strany[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Předsedové strany lidové a Dějiny KDU-ČSL.

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran. Hlavní zásluhy na vzniku strany měli msgre. Jan Šrámek, který sjednotil katolickou politickou scénu na Moravě, a msgre. Bohumil Stašek, který byl vůdčí osobností a sjednotitelem katolíků v Čechách.[11]

Původně měla strana charakter volného sdružení dvou center: českého a moravského, z nichž každé mělo samostatné vedení a předsedu. Centrální spojovací orgán původně neexistoval, společný byl pouze poslanecký klub, jehož předsedou byl Jan Šrámek (ČSL byla od počátku výrazně silnější na Moravě a ve Slezsku, než v Čechách). Ústřední výbor zastřešující celou stranu vznikl až roku 1922 a měl relativně malé pravomoci.[12]

Do roku 1945[editovat | editovat zdroj]

První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes.

Jan Šrámek postupně vytvořil z Československé strany lidové středovou klerikální stranu, nepostradatelnou při sestavování vlády. Při stabilní 8–10% podpoře voličů byla velice vlivnou stranou, bez níž se neobešla žádná z vlád let 19211938. To bylo trnem v oku prezidentu Masarykovi, který ji a speciálně jejího předsedu osobně neměl rád[zdroj?] (což souviselo s Masarykovým tíhnutím k husitství a s jeho náhledem na římskokatolickou církev jako na tmářskou organizaci), nicméně jejímu rostoucímu vlivu zabránit nedokázal. Po nástupu prezidenta Beneše se ČSL stala nedílnou součástí uskupení okolo Hradu.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků a přízeň katolických hierarchů přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům.

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty: Šrámek sice prosadil v Ústředním výboru ČSL a poslaneckých i senátorských klubech odmítnutí projektu Strany národní jednoty, ale Stašek se poté dohodl na účasti svého českého křídla ve SNJ a Šrámek, aby zabránil rozštěpení strany, nakonec musel ustoupit. Během let 19401945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

Období 1945–1948[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou českou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z tohoto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20% hlasů – proti 40% hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl.

Josef Plojhar, vůdce komunistické buňky uvnitř ČSL

Zdrcující výsledek voleb v roce 1946 oslabil pozici demokratických stran a lidovců zejména natolik, že v následujících letech šla ČSL od porážky k porážce. Neuspěla v boji proti pozemkové reformě, milionářské dani, jednotné škole, a dokonce nedokázala zabránit ani zrušení křesťanských odborových organizací, které byly pohlceny komunistickými odbory. Pozici strany navíc oslabila gradace konfliktu mezi oběma křídly, která vyústila v problematické vyloučení Heleny Koželuhové ze strany. V té době již komunisté protlačili svoje konfidenty na mnohé posty ve straně, měli dokonalý přehled o její činnosti a plánech a měli i zajištěné hlasy některých jejích poslanců, konkrétně především Josefa Plojhara a Aloise Petra. Stranu těžce svazoval též Šrámkův špatný zdravotní stav. Často byl na jednáních zastupován tajemníkem Hálou, který byl do svého postavení vybrán pro svou absolutní věrnost Šrámkovi a zkušenosti s vnitrostranickou politikou, a nikoliv pro své schopnosti v mezistranické politice, což bylo bohužel velice zřetelně vidět.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů, nicméně společný postup přišel pozdě. Prezident Beneš naplnil nejhorší Šrámkovy obavy a podezření, když porušil své sliby (a po demisi dalších ministrů i ústavu) a demisi přijal. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a stranu zcela ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany - Jan Šrámek a František Hála byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.[13]

Stanislav Broj (1901–1950), zprvu agrárnický a posléze lidovecký poslanec, jedna z obětí komunistické justice.

Celkově uprchlo za hranice 11 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 21 jich bylo dříve či později uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a sedm odešlo do ústraní. Pouze čtyři s novým režimem plně spolupracovali a zcela se vyhnuli represím.[14]

Období 1948–1989[editovat | editovat zdroj]

V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo vedení ČSL odvoláno a krátce se jevila možnost, že se podaří stranu od vlády komunistů oprostit, ale srpnová invaze zastavila a eradikovala změny přinesené pražským jarem a navrátila ČSL do vlivu komunistů.

V letech 1948–1989 tak strana existovala jako součást Národní fronty. Existence strany - spolu s dalšími malými stranami, z nichž nejvýznamnější byla Česká strana socialistická - vzbuzovat dojem, že na politické scéně v ČSSR působí více autonomích stran.[15] Vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíc tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Členství v ČSL bylo v této době bráno jako společenské mínus a vyjádření odporu a bylo komunistickým státem postihováno – s výjimkou vysoce prokomunisticky aktivních členů, kteří ovšem představovali výraznou menšinu.[zdroj?]

Josef Bartončík, portrét z roku 2013

Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu[15], navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.[16]

Od roku 1985 se protikomunisticky smýšlející členové a funkcionáři profilovali v tzv. Obrodném proudu, který postupně nabíral sílu[15] a koncem roku 1989 převzal vedení strany. Do čela strany vynesl Josefa Bartončíka a vrátil stranu k její původní politice a ideologii. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.[17]

Od roku 1990[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1990 strana využívala svůj stávající organizační aparát a těžila z morálního kreditu protikomunistického křesťanského odporu. Díky těmto faktorům měla pod vedením Josefa Bartončíka značné politické ambice, které však současně vyvolávaly antipatie vůči ČSL i vůči křesťanství. Tento rozpor se výrazně projevil u první návštěvy papeže Jana Pavla II. v postkomunistickém Československu, která byla pojata monumentálním triumfalistickým způsobem.[zdroj?]

Volby v červnu 1990 straně přinesly zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona.[18] Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze ale reagovala volbou nového vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulka[19]).

Josef Lux, předseda KDU-ČSL

Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8 %). Byla členem všech vlád Václava Klause. V roce 1992 po sjezdu v Jihlavě a parlamentních volbách stranu opustila frakce asi 60 členů kolem bývalého předsedy Bartončíka z důvodu nesouhlasu s převážně pravicovou linií strany. Založili Křesťanskosociální unii (KSU), která se ovšem významněji na politické scéně neprosadila.[20]

V roce 1997 strana své spojenectví s ODS zrušila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (společný projekt KDU-ČSL, US, ODA a DEU). Na počátku této opoziční epizody rezignoval Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukemie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena.[21] Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel).

KDU-ČSL se postupně stala dominantní silou opozičního projektu Čtyřkoalice, která však byla částečně demontována (do voleb už šla fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a US-DEU) a nakonec se stala jedinou stanou, která na ní jednoznačně vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem, přičemž druhou z těchto vlád svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a církevního zákona.

Po parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla a Kalousek 25. srpna 2006 rezignoval na pozici předsedy KDU-ČSL.[22] 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi. Ministry druhé Topolánkovy vlády za KDU-ČSL se stali Jiří Čunek, Václav Jehlička (po krátkém působení Heleny Třeštíkové), Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová a Cyril Svoboda (nahradil Jiřího Čunka v lednu 2009 a dalším ministrem KDU-ČSL se stal Pavel Svoboda).

Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukázalo jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana měla zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL[23] se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.

Po pádu vlády 2009[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 KDU-ČSL, jejíž staronovým předsedou se stal Cyril Svoboda, odmítla jmenovat své zástupce do „přechodné úřednické vlády“ premiéra Fischera. Stranu v této době opustila skupina vlivných poslanců (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří poté spojili svůj osud s nově vznikající stranou TOP 09. Následoval je však pouze omezený počet členů, naopak podle tvrzení vedení strany následoval návrat některých členů, kteří předtím ze strany vystoupili či měli pozastavené členství.

Pod vedením Cyrila Svobody strana ohlásila návrat ke konzervativním křesťanským hodnotám a ústup od pravicové politiky prosazované právě poslancem Kalouskem a jeho spojenci. Před předpokládanými předčasnými volbami, které se nakonec neuskutečnily, protože je zrušil Ústavní soud, uzavřela KDU-ČSL dohodu s EDS Jany Hybáškové a uvolnila pro členy a registrované příznivce EDS místa na svých kandidátkách, byť především hledání místa pro samotnou Janu Hybáškovou bylo problematické a vyvolalo ostré spory.[24] Někteří příznivci a členové KDU-ČSL vyjádřili se spojenectvím nesouhlas s odkazem na názory Hybáškové v oblasti interrupcí a dalších klíčových otázkách hodnot, nicméně vedení strany argumentovalo, že se Hybášková spolu s ostatními kandidáty své strany zavázala v otázkách ochrany života hlasovat v souladu s postojem KDU-ČSL.[25]

V říjnu 2009 se po odchodů 3 senátorů (Ludmila Müllerová, Adolf Jílek, Václav Jehlička) dočasně rozpadl politický klub strany v Senátu PČR,[26] aby byl opět obnoven po doplnění nových lidoveckých senátorů ve volbách na podzim 2010.

Období strávené mimo Poslaneckou sněmovnu (2010-2013)[editovat | editovat zdroj]

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 dopadly pro KDU-ČSL neúspěšně, strana nezískala ani jeden mandát a poprvé v dějinách samostatné České republiky ztratila zastoupení v dolní komoře parlamentu. Ještě 29. května 2010 Cyril Svoboda na tiskové konferenci oznámil, že rezignuje na post předsedy strany.[27]

Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL

Následně stranu dočasně vedla Michaela Šojdrová, která se musela potýkat zejména s výpadkem financí ze státního rozpočtu. Po relativně úspěšných podzimních volbách 2010 (straně se podařilo obnovit senátní klub a zbrzdit pokles vlivu v komunální politice) se konal sjezd ve Žďáru nad Sázavou, kde byl novým předsedou zvolen Pavel Bělobrádek. Pod jeho vedením došlo ke kompletní výměně řídících orgánů strany, do čela se dostali v drtivé většině mladí lidé pod 40 let. Strana se pokoušela formovat svůj nový politický kurz a posunula se blíže k pravicovým pozicím.

V říjnu 2012 dosáhla KDU-ČSL uspokojivého výsledku v krajských volbách a souběžně konaných senátních volbách, když se ziskem necelých 10 % hlasů (včetně volebních koalic) obsadila čtvrté místo a obhájila dosavadní počet mandátů[28], do senátu byli za lidovce zvoleni Jiří Čunek a nezávislý Zdeněk Brož, uspěl také společný kandidát Libor Michálek.[29] Ve vedení kraje zasedli zástupci strany v Jihomoravském kraji a v rámci Koalice pro Pardubický kraj také v Pardubickém kraji.[30]

Na začátku prosince 2012 se uskutečnil stranický sjezd, během nějž byly přepracovány stranické stanovy.[31] Nově byl vytvořen statut příznivce strany, regiony budou zastoupeny v celostátních orgánech také podle volebních výsledků a strana by se měla více otevřít nečlenům církví, aby byl patrný její nekonfesijní charakter. Za cílovou voličskou skupinu byly označeny rodiny s dětmi, střední třída, neziskové organizace a starší generace.[32] Těsnou většinou nebyla schválena změna slova Československá v názvu strany na Česká.[33]

Návrat do poslaneckých lavic[editovat | editovat zdroj]

V červnu 2013 se konal sjezd v Olomouci, který byl zejména přípravou na nadcházející sněmovní volby a volby do Evropského parlamentu. Ve sněmovních volbách v říjnu 2013 strana s rezervou překonala pětiprocentní hranici a stala se tak historicky první stranou, která se vrátila do sněmovny poté, co z ní vypadla. Po úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice s ČSSD a hnutím ANO, v níž jí připadla tři ministerská křesla (zemědělství, kultura, věda a výzkum).

Evropské volby znamenaly pro stranu úspěch. Podařilo se jí získat tři mandáty, což byl pro stranu historický úspěch, zčásti díky nízké účasti a disciplinovanosti vlastních voličů . Nově zvolenými europoslanci se stali Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský.[34] Ve všech případech se jednalo o nově zvolené europoslance, kteří nikdy předtím v Evropském parlamentu nezasedli.

Vedení strany[editovat | editovat zdroj]

Současné vedení KDU-ČSL

Předseda
Pavel Bělobrádek
1. místopředseda místopředsedkyně místopředseda místopředseda místopředsedkyně
Marian Jurečka Zuzana Roithová Roman Línek Jan Bartošek Klára Liptáková

Ostatní členové předsednictva[editovat | editovat zdroj]

Předseda senátorského klubu Generální sekretář
Petr Šilar Pavel Hořava

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky ve volbách do České národní rady 1992
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1996
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1998
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny (v koalici s US-DEU) v roce 2002
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2006
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2010
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2013

volby do roku 1946 (Československá strana lidová)[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1920 699 728 11,3 % 33 mandátů
1925 691 095 9,7 % 31 mandátů
1929 623 340 8,4 % 25 mandátů
1935 615 804 7,5 % 22 mandátů
1946 1 110 920 20,2% 46 mandátů

volby od roku 1990[editovat | editovat zdroj]

Sněmovní volby[editovat | editovat zdroj]

Volby do České národní rady
Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1990 607 134 8,4 % 20 mandátů
1992 406 341 6,3% 15 mandátů
Volby do Poslanecké sněmovny
Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1996 489 349 8,1 % 18 mandátů
1998 537 013 9 % 20 mandátů
20021 680 671 14,3% 22 mandátů
2006 386 706 7,2 % 13 mandátů
2010 229 717 4,39 % 0 mandátů
2013 336 970 6,78 % 14 mandátů

Volby do zastupitelstev krajů[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
20002 537 012 22,86 % 171
2004 226 016 10,67 % 72
2008 193 911 6,65 % 56
2012 261 724 9,87 % 61

Volby do Evropského parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
2004 223 383 9,6 % 2
2009 180 451 7,65 % 2
2014 150 792 9,95 % 3

Volby do zastupitelstev obcí[editovat | editovat zdroj]

Volby Mandáty Mandáty v %
1990 12,2 %[35]
1994 7 616 12,25 %
1998 7 121 11,32 %
2002 6 013 9,62 %
2006 5 049 8,09 %
2010 3 738 6,01 %
2014 3 792 6,10 %

Volby do Senátu[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet mandátů
1996 13
1998 5
20002 8
2002 1
2003 1
2004 3
2006 4
2008 0
2010 2
2012 3
2014 1
20143 4+3
1 V koalici s US-DEU
2 Čtyřkoalici vytvořily KDU-ČSL, Unie svobody, Demokratická unie a Občanská demokratická aliance
3 Čtyři mandáty získala KDU-ČSL samostatně a tři v koalici se Stranou zelených[36]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V klubu KDU-ČSL je navíc Miluše Horská zvolená za hnutí Nestraníci.
  2. Strana získala 3738 mandátů na samostatných kandidátkách. Dále získala celkem 328 mandátů v rámci společných kandidátek různých koalic a sdružení. Nejvíce s Nezávislými kandidáty a Nestraníky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo financí České republiky : Příspěvky ze státního rozpočtu uhrazené politickým stranám, politickým hnutím a koalicím celkem v roce 2009 stránky MF
  2. Nový hlas - noviny KDU-ČSL
  3. ODS ztratila tři tisíce členů, Babiš láká více než Peake. iDNES.cz [online]. 2013-05-06. Dostupné online.  
  4. http://volby.cz/pls/kz2012/kz124?xjazyk=CZ&xdatum=20121012&xkraj=0&xstrana=0&xv=2
  5. Výsledky voleb, volby.cz
  6. viz Josef Mlejnek jr.: KDU-ČSL: strana pro 10 % katolíků?
  7. pro srovnání: k 31. prosinci 2005 měla strana nejvíce členů v Jihomoravském kraji (9258) a nejméně v Karlovarském kraji (348); viz Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (horní tabulka na str. 508)
  8. Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (horní tabulka na str. 508)
  9. přesněji 96 712 k 31. prosinci; viz Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (dolní tabulka na str. 507)
  10. viz např. Pavel Bělobrádek: Volit či nevolit KDU-ČSL, křesťané? in Magazín ChristNet.cz, vyšlo 30. října 2008, dostupné: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3123 (navštíveno 1. 11. 2008)
  11. Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183)
  12. Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183–184)
  13. Podrobněji o Šrámkově a Hálově osudu viz Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8
  14. Michal Pehr in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 366)
  15. a b c BENDA, Václav. Lidová strana- problémy a naděje. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 52-53.
  16. kardinál Tomášek zmiňuje jmenovitě obě akce a naprostý nesoulad mezi prokomunistickým vedením a antikomunistickou členskou základnou v dopise ÚV ČSL z 21. prosince 1991, kde též mimo jiné praví, že „od svého nástupu do úřadu byl nepřetržitě ve své činnosti podporován členy Československé strany lidové, především z místních organizací, že nebyla snad jediná větší akce, pouť nebo oslava, kterou by nezabezpečili členové ČSL“ a dodává, že „mnozí z nich za to zaplatili ztrátou zaměstnání, totalitní režim je vedl jako nepřátelské osoby a StB vykonávala nad nimi dozor.“, podle části dopisu citovaného v: Jan Hartmann, Bohumil Svoboda, Václav Vaško: Kardinál Tomášek, Zvon, Praha 1994, ISBN 80-7113-093-1 (str. 156)
  17. Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 449)
  18. Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 452–3)
  19. Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (výtah a kompilát tabulek na str. 507–508)
  20. Křesťanský sociál, 2007
  21. Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 485–6)
  22. http://replay.waybackmachine.org/20060912103937/http://www.kdu.cz/default.asp?page=31&IDR=135&id_rok= eArchive webu KDU.CZ
  23. http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3114
  24. http://www.lidovky.cz/stredoceska-kdu-csl-nechce-za-lidra-kandidatky-hybaskovou-p3k-/ln_domov.asp?c=A090811_172358_ln_domov_ani
  25. http://www.kdu.cz/default.asp?page=311&idr=132&IDCl=28609
  26. Tři senátoři KDU-ČSL přešli k TOP 09
  27. Lidovci končí ve Sněmovně, jejich šéf Cyril Svoboda rezignoval na funkci. iDNES.cz [online]. 2010-05-29 17:17 CET [cit. 2010-05-29]. Dostupné online.  
  28. TRACHTOVÁ, Zdeňka. Vzkříšení lidovců: Jsme zpátky ve hře a chceme do vysoké politiky. iDnes.cz [online]. 2012-10-14 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online.  
  29. ver. Lidovci zažívají comeback, Čunek mandát obhájil s přehledem. ČT24 [online]. 2012-10-20 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online.  
  30. jum. Česko zná koalice, které budou vládnout krajům. S výjimkou Karlovarska. iHNed.cz [online]. 2012-11-18 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-7693.  
  31. http://www.novinky.cz/domaci/275697-kdu-csl-zvazuje-zmenu-nazvu-vadi-jim-i-termin-krestanska.html
  32. aha. KDU-ČSL bude bojovat o místa ve sněmovně. ČT24 [online]. 2012-12-01 [cit. 2012-12-15]. Dostupné online.  
  33. http://www.parlamentnilisty.cz/profily/clanek.aspx?id=13209
  34. http://www.volby.cz/pls/ep2014/ep1511?xjazyk=CZ&xstrana=5
  35. ČSÚ: Volby do zastupitelstev obcí v letech 1990–2006
  36. http://www.volby.cz/pls/senat/se1213?xjazyk=CZ&xdatum=20141010&xv=2

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]