Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) je jedna z nejstarších českých politických stran. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová. Hlásí se ke křesťanským hodnotám a antikomunismu, její preference se dlouhodobě pohybují v rozmezí 6-10 %, což ji činí čtvrtou nejsilnější stranou (po ODS, ČSSD a KSČM). Má 13 poslanců v Poslanecké sněmovně a 7 senátorů v Senátu.

Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě, a má silné personální vazby na katolickou církev. Na venkově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní rozštěpenost na křídla přibližně reprezentující levý a pravý střed jí dává široký koaliční potenciál, což se projevuje na jedné straně téměř nepřetržitou účastí ve vládě, na druhé straně setrvalým vnitrostranickým pnutím. Její tradiční témata jsou podpora rodiny, venkova a křesťanské morální hodnoty.

Za zásadní problém strana považuje věkové složení své členské základny, která je přestárlá, z velké části pasivní (pokud jde o politický život), a postupně vymírá, přičemž se ji dosud nedaří v dostatečné míře doplňovat mladými lidmi.^[1] Poukazuje se též na to, že tento problém se obecně týká i největšího zdroje jejích voličů – praktikujících křesťanů.^[zdroj?] Spory mezi oběma křídly ústící v programovou nevyhraněnost, obavy budící výhled do budoucnosti, různé skandály a pro řadu voličů strany nepřijatelné kompromisy z poslední doby vedou k tomu, že se strana zmítá v dlouhodobé krizi.^[2]

Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik ministran, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich vzájemná řevnivost je odsuzovala k minimálnímu významu.

[editovat] Charakteristika strany

KDU-ČSL je středová konzervativní strana se silnými vazbami na římskokatolickou církev. Největší skupina voličů se rekrutuje mezi konzervativním a katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst. Za její baštu lze považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.

Strana disponuje na polistopadové poměry početně poměrně rozsáhlou členskou základnou (v roce 2005 čítala téměř 43 tisíc členů), ta je však pouhým zlomkem v porovnáním s časy největší slávy strany (za první republiky měla přes 200 tisíc členů a ještě v roce 1990, kdy do ní opět vstoupili její příznivci vyloučení či vystoupivší v letech komunistického režimu, jich bylo téměř 97 tisíc. Od roku 1990 však počet členů strany stále klesá, především vymíráním. Tento fakt je považován za problém, byť ne všeobecně, neboť někteří mladší lidovečtí politikové poukazují na fakt, že zdánlivá velikost členské základny je jen optický klam, protože většina jejích členů je jednak přestárlá, jednak apolitického typu. Politického života strany se většina členstva neúčastní a nerozumí mu, maximálně se orientuje na její spolkový život, přičemž ale určitou věrností starým "vyzkoušeným" politikům a vůdcům konzervuje současný stav, vyžadující změnu.^[3] Každopádně je však všeobecně jako velký problém strany vnímán nedostatek mladých příznivců, kteří by do strany vstupovali a podíleli se na její činnosti.

Za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, venkova a zemědělství, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně dříve mělo relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to , že tyto snahy iritovaly i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Strana také vystupuje proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů. Je silným zastáncem restitucí soukromého a zejména církevního majetku znárodněného či násilně zcizeného státem za komunistické éry. Občas se mluví o křídlu lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách).

Se stranou spolupracují různé organizace, zejména pak Mladí křesťanští demokraté.

[editovat] Historie strany

Podrobnější informace naleznete v článcích Předsedové strany lidové a Dějiny KDU-ČSL.

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran. Hlavní zásluhy na vzniku strany měli msgre. Jan Šrámek, který sjednotil katolickou politickou scénu na Moravě, a msgre. Bohumil Stašek, který byl vůdčí osobností a sjednotitelem katolíků v Čechách.^[4]

Původně měla strana charakter volného sdružení dvou center: českého a moravského, z nichž každé mělo samostatné vedení a předsedu. Centrální spojovací orgán původně neexistoval, společný byl pouze poslanecký klub, jehož předsedou byl Jan Šrámek (ČSL byla od počátku výrazně silnější na Moravě a ve Slezsku, než v Čechách). Ústřední výbor zastřešující celou stranu vznikl až roku 1922 a měl relativně malé pravomoci.^[5]

[editovat] Do roku 1945

První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, maželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes.

Jan Šrámek postupně vytvořil z Československé strany lidové středovou klerikální stranu, nepostradatelnou při sestavování vlády. Při stabilní 8–10% podpoře voličů byla velice vlivnou stranou, bez níž se neobešla žádná z vlád let 1921–1938. To bylo trnem v oku prezidenta Masaryka, který ji a speciálně jejího předsedu bytostně nesnášel (což souviselo s Masarykovým tíhnutím k husitství a s jeho náhledem na římskokatolickou církev jako na tmářskou organizaci), nicméně jejímu rostoucímu vlivu zabránit nedokázal. Po nástupu prezidenta Beneše se ČSL stala nedílnou součástí uskupení okolo Hradu.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům.

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty, nicméně tento projekt, který měl sjednotit pravicové politiky v boji proti německému nebezpečí, se příliš neosvědčil. Během let 1940–1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

[editovat] Období 1945–1948

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z kteréhožto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů – proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli Dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl.

Zdrcující výsledek voleb v roce 1946 oslabil pozici demokratických stran a lidovců zejména natolik, že v následujících letech šla ČSL od porážky k porážce. Neuspěla v zoufalém boji proti pozemkové reformě, milionářské dani, jednotné škole a dokonce ani nedokázala zabránit zrušení křesťanských odborových organizací, které pohltily komunistické odbory. Pozici strany navíc oslabila gradace konfliktu mezi oběma křídly, která vyústila v problematické vyloučení Heleny Koželuhové ze strany. V té době již komunisté protlačili svoje konfidenty na mnohé posty ve straně, měli dokonalý přehled o její činnosti a plánech a měli i zajištěné hlasy některých jejích poslanců, konkrétně především Josefa Plojhara a Aloise Petra. Stranu těžce svazoval též špatný zdravotní stav Šrámka. Často byl na jednáních zastupován tajemníkem Hálou, který byl do svého postavení vybrán pro svoji absolutní věrnost Šrámkovi a zkušenosti s vnitrostranickou politikou, a nikoliv pro své schopnosti v mezistranické politice, což bylo bohužel velice zřetelně vidět.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů, nicméně společný postup přišel pozdě. Prezident Beneš naplnil nejhorší Šrámkovy obavy a podezření, když porušil své sliby a demisi přijal. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a zcela ji ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany - Jan Šrámek a František Hála měli smůlu, byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.^[6]

Stanislav Broj (1901–1950), zprvu agrárnický a posléze lidovecký poslanec, jedna z obětí komunistické justice.

Celkově uprchlo za hranice 10 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a 13 dalších bylo zbaveno mandátu.

[editovat] Období 1948–1989

V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo odvoláno a na okamžik to vypadalo, že se podaří stranu osvobodit, ale srpnová invaze znamenala konec všech nadějí a uvrhla ČSL zpět do pevného područí KSČ.

V letech 1948–1989 tak vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíc tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Členství v ČSL bylo v této době bráno jako společenské mínus a vyjádření odporu a bylo komunistickým státem postihováno – s výjimkou vysoce prokomunisticky aktivních členů, kteří ovšem představovali výraznou menšinu.

Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu, navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.^[7]

Ke své původní politice se strana vrátila až v roce 1989, kdy si do svého čela zvolila Josefa Bartončíka. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.^[8]

[editovat] Od roku 1990

Jan Ruml (foto z roku 2007), který svým porušením předvolebního moratoria a obviněním Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB patrně zásadně ovlivnil volební výsledek strany v roce 1990.

Volby v červnu 1990 straně přinesly trpké zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona.^[9] Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze se ale přesvědčila, že by obvinění proti jejímu předsedovi mohla být pravdivá, a zvolila si nové vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulku^[10])

Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8%). Byla významným členem všech vlád Václava Klause.

V roce 1997 své spojenectví s ODS zrušila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (společný projekt KDU-ČSL, US, ODA a DEU). Na počátku této opoziční epizody rezignoval Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukémie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena.^[11] Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel).

KDU-ČSL se postupně stala dominantní silou opozičního projektu Čtyřkoalice, která však byla částečně demontována (do voleb už šla fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a US-DEU) a nakonec se stala jedinou stanou, která na ní jednoznačně vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem, přičemž druhou z těchto vlád svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a církevního zákona.

Po parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla a vynutila si jeho demisi. 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi.

Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukazuje jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana má zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL^[12] se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.

[editovat] 2009 - štěpení strany

V červnu 2009 ohlásila odchod ze strany vlivná skupina poslanců KDU-ČSL (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří ohlásili svůj záměr vstoupit do nově vznikající strany TOP 09. Odchod ze strany zvažují i někteří senátoři KDU. ^[13]

[editovat] Reference

1. ↑ http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3123
2. ↑ http://www.mladikd.cz/view.php?cisloclanku=2008112601
3. ↑ viz např. Pavel Bělobrádek: Volit či nevolit KDU-ČSL, křesťané? in Magazín ChristNet.cz, vyšlo 30. října 2008, dostupné: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3123 (navštíveno 1. 11. 2008)
4. ↑ Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183)
5. ↑ Miloš Trapl in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 183–184)
6. ↑ Podrobněji o Šrámkově a Hálově osudu viz Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8
7. ↑ kardinál Tomášek zmiňuje jmenovitě obě akce a naprostý nesoulad mezi prokomunistickým vedením a antikomunistickou členskou základnou v dopise ÚV ČSL z 21. prosince 1991, kte též mimo jiné praví, že „od svého nástupu do úřadu byl nepřetržitě ve své činnosti podporován členy Československé strany lidové, především z místních organizací, že nebyla snad jediná větší akce, pouť nebo oslava, kterou by nezabezpečili členové ČSL“ a dodává, že „mnozí z nich za to zaplatili ztrátou zaměstnání, totalitní režim je vedl jako nepřátelské osoby a StB vykonávala nad nimi dozor.“, podle části dopisu citovaného v: Jan Hartmann, Bohumil Svoboda, Václav Vaško: Kardinál Tomášek, Zvon, Praha 1994, ISBN 80-7113-093-1 (str. 156)
8. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 449)
9. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 452–3)
10. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (výcuc a kompilát tabulek na str. 507–508)
11. ↑ Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (str. 485–6)
12. ↑ http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3114
13. ↑ Setrvání v KDU-ČSL zvažují i někteří senátoři

[editovat] Literatura

• Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Cetrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0
• Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8 - kniha se zabývá převážně dalším osudem předsedy ČSL Jana Šrámka po komunistickém převratu. V souvislosti s tímto přináší cenné informace o dění v ČSL během února 1948, jakož i o osudech Šrámkova nejbližšího spolupracovníka a po převratu spoluvězně, Františka Hály
• Jan Renner: Československá strana lidová 1945–1948, PRIUS, Brno 1999
• Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 – kniha se zabývá osudem katolické církve v Československu v tomto období a obsahuje četné exkurze do dění, strategie a personálního složení tehdejší českosloevnské strany lidové.

[editovat] Související články

• Předsedové strany lidové
• Bohumil Stašek
• Jan Šrámek
• Augustin Navrátil
• Josef Lux

[editovat] Externí odkazy

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová

• Oficiální stránky strany
• Historie ČSL v letech 1945–1948
• Ladislav Mrklas: Exilová demokratická pravice
• Mladí křesťanští demokraté
• Historický magazín ČT o Josefu Luxovi a lidovcích

z • d • e České politické strany zastoupené v Parlamentu ČR a Evropském parlamentu Poslanecká sněmovna (2006) Občanská demokratická strana (79) • Česká strana sociálně demokratická (71) • Komunistická strana Čech a Moravy (26) • Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (13) • Strana zelených (4) • Demokratická strana zelených (1) • Nezařazení (6) Senát (2008) ODS (v klubu 36, z toho 1 za stranu Svobodných) • ČSSD (29) • KDU-ČSL (7) • Klub otevřené demokracie (6 – po 1 US-DEU*, SOS*, SZ*, SD SN*, SNK ED, NSK*) • nezařazení KSČM (3) Evropský parlament (2009) ODS (9) • ČSSD (7) • KSČM (4) • KDU-ČSL (2) Poznámka: (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy)