Čečensko: Porovnání verzí
neutralita zpochybněna |
|||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{NPOV}} |
|||
{{Neověřeno}} |
{{Neověřeno}} |
||
{{upravit bibliografii}} |
{{upravit bibliografii}} |
||
Verze z 14. 5. 2016, 19:50
| Čečenská republika Чеченская республика Нохчийн Республика | |
|---|---|
 | |
 znak  vlajka | |
| Geografie | |
| Hlavní město | Groznyj |
| Souřadnice | 43°24′ s. š., 45°43′ v. d. |
| Rozloha | 17 500 km² |
| Časové pásmo | UTC+3[1] |
| Geodata (OSM) | OSM, WMF |
| Obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 1 492 992 (2021) |
| Hustota zalidnění |  73,35 obyv./km² |
| Jazyk | ruština, čečenština |
| Národnostní složení | Rusové, Čečenci |
| Náboženství | Islám, Pravoslaví |
| Správa regionu | |
| Stát |  Rusko |
| Nadřazený celek | Rusko |
| Druh celku | republika Ruské federace |
| Podřízené celky | 15 rajónů |
| Vznik | 1993 |
| Hlava | Ramzan Kadyrov |
| Mezinárodní identifikace | |
| ISO 3166-2 | RU-CE |
| Označení vozidel | 20 a 95 |
| Oficiální web | chechnya |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Čečensko, oficiálně Čečenská republika, někdy také Čečna (rusky Чеченская Республика, čečensky Нохчийн Республика) je autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze o rozloze cca 16 tisíc km2. Hraničí s ruskými republikami Dagestánem na východě, Ingušskem na západě a na severu se Stavropolským krajem. Na jihu sousedí s Gruzií.
Přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 zatím žádný stát neuznal nezávislost Čečenska. Jediný stát, který do roku 2001 uznával Čečensko jako samostatný stát, byl Afghánistán pod vládou Talibanu. Světové veřejné mínění je rozděleno do dvou táborů - část pozorovatelů si myslí, že Čečenci brání svou nezávislost před Ruskem, druzí jsou zase názoru, že boje jsou projevem separatistických snah některých skupin Čečenců.
V době rozpadu SSSR vyhlásila skupina čečenských představitelů samostatnost republiky, která trvala od roku 1991 do 1994, i když žádný stát nezávislost oficiálně neuznal (jenom Gruzie za prezidenta Zviada Gamsachurdii[zdroj?] - jednou uznaná nezávislost nejde revokovat[zdroj?]). V roce 1992 odmítlo Čečensko spolu s Tatarstánem podepsat přidružovací smlouvu s Ruskou federací, což Rusko neuznalo a v roce 1994 zahájilo válku, která měla za cíl ovládnout Čečensko. Válka skončila v roce 1996 de facto vítězstvím povstalců. Další pokus Rusko zahájilo v roce 1999. Rusku se rychle podařilo Čečensko znovu ovládnout, ale boje pokračovaly až do dubna 2009. Od roku 2007 vládne republice tvrdou rukou Ramzan Kadyrov, který má podporu Putina. Kadyrovovi se i díky vydatnému přílivu peněz z ruských federálních fondů a násilnému potlačování opozice podařilo situaci v republice stabilizovat a obnovit ekonomický růst.
Dějiny
Po válkách probíhajících od dob Petra I. a po zahájení povstání v roce 1834 pod vedením národního hrdiny imáma Šamíla, bylo Čečensko roku 1859 dobyto ruskou armádou a stalo se součástí impéria se zvláštními právy. Boje z tohoto období popisoval v literatuře Alexandr Sergejevič Puškin (Kavkazský zajatec). Účastnili se jich vyhnanci (mj. Michail Lermontov).
Dne 30. listopadu 1922[2] vznikla v rámci RSFSR Čečenská autonomní oblast, jejíž součástí původně nebyl Groznyj, který byl přičleněn až roku 1929. 15. ledna 1934 vznikla sloučením Čečenské autonomní oblasti a Ingušské autonomní oblasti Čečensko-Ingušská autonomní oblast, přeměněná 5. prosince 1936 na Čečensko-Ingušskou ASSR.
Během druhé světové války a obsazení části Kavkazu německými vojsky zahájily některé skupiny Čečenců a Ingušů - s nadějí na vybojování si nezávislosti - spolupráci s Němci, což po vytlačení Němců vedlo (na základě principu kolektivní viny) k rozhodnutí sovětských úřadů v čele s Josifem Stalinem o likvidaci republiky (1944) a vysídlení Čečenců s Inguši do Kazachstánu a na Sibiř. Ve stejné době ale v bojích druhé světové války umíralo mnoho Čečenců a Ingušů (bojujících na straně SSSR), přičemž jejich hrdinské činy nebyly náležitě oceňovány právě z důvodu národnostní příslušnosti. Jedním z Čečenců, kterému medaile za mimořádné zásluhy byla udělena, byl Chanpaša Nuradilov, který v různých bitvách vlastnoručně zabil více než 900 německých vojáků. V této souvislosti se lze domnívat, že deportace Čečenců a Ingušů byla pouze zbavením se "nepohodlných" skupin obyvatelstva a spolupráce s Němci byla pouhou záminkou k ospravedlnění vyhnání obyvatel těchto republik ze svého historického území, v rámci kterého například v některých horských oblastech byli obyvatelé zaživa upalování a stříleni, protože byla ztížena jejich přeprava a samotná přeprava byla uskutečňována v nelidských podmínkách. Během deportací jich asi čtvrtina zemřela. Od 7. března 1944 tak byla dosavadní republika součástí Groznyjské oblasti. Návrat části Čečenců a Ingušů byl umožněn až čtyři roky po Stalinově smrti. Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena.
První nezávislost (1991–1994)
Po rozpadu SSSR vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost v listopadu 1991 vznik Čečenské republiky Ičkerie. Rusko odpovědělo zavedením výjimečného stavu v Čečensku a v Ingušsku. O měsíc později se od Čečenska oddělilo Ingušsko. Čečensko odmítlo podepsat federální smlouvu z 31. března 1992, čímž formálně zůstalo mimo ruský stát. To dalo podnět k ruským vojenským intervencím, počínaje listopadem 1991, kdy na letišti v Grozném přistál oddíl speciálních jednotek, který měl za úkol obnovit ústavní pořádek. Úkol skončil naprostým fiaskem. Moskva zahájila také zákulisní operace vedené zvláštními službami, které podporovaly mj. opozici vůči prezidentovi Dudajevovi a uskutečnilo se také několik nepovedených pokusů o ozbrojený převrat. V roce 1992, za vlády prezidenta Džochara Dudajeva, který byl zvolen v prezidentských volbách 27. října 1991 jako vůdce hnutí za samostatnost, Čečensko schválilo vlastní ústavu. V dubnu 1993 po dalších konfliktech s parlamentem se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a zavést prezidentský systém. Opoziční hnutí však fungovalo nadále a snažilo se mírovými prostředky převzít moc. Už v tomto období se občas staly na území sousedních ruských krajů (Stavropolský a Krasnodarský) početné případy čečenských teroristických akcí, jako únosy autobusů a letadel.[zdroj?]
První rusko-čečenská válka (1994–1996)
Počátek první války v Čečensku se datuje 11. prosincem 1994, kdy do republiky vstoupila ruská vojska. Přes počáteční neúspěchy (např. na rozkaz tehdejšího ruského ministra obrany Pavla Gračova pokus o dobytí Grozného na Nový rok nekrytými pancéřovými vojsky) Rusové obsadili hlavní čečenské město Groznyj (únor 1995). Velitelem ruských vojsk byl generál Lev Rochlin, který odmítl přijmout titul Hrdina Ruska za dobytí Grozného, protože nepovažoval vítězství nad vlastními občany za hodné cti.
Od této chvíle začala partyzánská válka, ve které Rusové utrpěli značné ztráty v bojích s čečenskými bojovníky přeskupenými v horách a kontrolujícími stále několik měst. Pro ruské síly byly velkým problémem zejména boje ve městech, na které byli ruští velitelé i vojáci naprosto nepřipraveni, stejně tak jako přenesení bojů mimo území Čečenska. V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonnovsku a v lednu 1996 akci stejného charakteru na nemocnici v Kizljaru provedl jiný čečenský velitel, Salman Radujev. V prosinci 1995 Čečenci dobyli druhé největší město republiky Gudermes, ale po několikatýdenních bojích byli donuceni zase ustoupit. Dne 21. dubna 1996 po zaměření svého satelitního telefonu byl raketovým útokem zabit Džochar Dudajev a funkce se po něm ujal Zelimchan Jandarbijev. Po překvapivém letním útoku v srpnu 1996 se Čečencům podařilo znovu dobýt Groznyj.
Přechod konfliktu do rozvleklého stavu, porážky Ruska a také období prezidentských voleb v Rusku (červen-červenec 1996) zaktivizovaly politická jednání, ve kterých hrál velkou roli generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Rady bezpečnosti Ruska, v jejichž důsledku bylo 31. srpna 1996 v Chasavjurtu podepsáno příměří, které ukončilo první rusko-čečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let.
Podle čečenského novináře Adlana Chasanova jedním z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně bude pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istambulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že "čečenský problém musí být vyřešen do prosince". Nestalo se tak ani do prosince, ani později. Zato jsme se stali svědky toho, že pokud je ve hře ropa, pak moc využije veškerých prostředků.[3]
Ve válkách o samostatnost ruská armáda zničila nespočet měst a vesnic,[4] včetně halvního města Grozného. Podle oficiálního prohlášení Moskvy zemřelo 27 000 civilistů po útoku ruské armády na Groznyj, podle neoficiálních odhadů až 100 000.[5][6][7][8][9] Z milionu obyvatel země polovina uprchla do emigrace.[10][11]
Po prvním ruském vojenském zásahu (1994 - 1996) zavládl v zemi chaos, po kterém následoval vzestup islámského radikalismu.[12][13]
Druhá nezávislost (1996–1999)
Ve volbách 27. ledna 1997, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů (viz anglická Wikipedie), ale které nebyly v Rusku uznány s ohledem na méně než 50% účast oprávněných voličů, byl prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do vypuknutí druhé války. Nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos a vláda různých kmenových vůdců, kteří byli zároveň polními veliteli. Na situaci se nic nezměnilo ani po krátkodobém jmenování premiérem Šamila Basajeva, kterého Rusko považovalo za teroristu. Početné byly únosy lidí, zejména cizinců, s cílem získat výkupné, včetně jejich zavraždění, když výkupné nebylo zaplaceno. Nejznámější je vražda čtyř Britů a Novozélanďana v prosinci 1998. V květnu 1998 byl unesen představitel ruského prezidenta v Čečně Valentin Vlasov a v březnu 1999 ruský generál Gennadij Špigun. Čečenské úřady vznášely obvinění, že tyto akce jsou konspirovány ruskými tajnými službami. Z vraždy šesti lékařů Červeného kříže v roce 1996 byl obviněn Adama Denijev jako agent (snad plukovník) FSB a ze zavraždění Britů a Novozélanďana byl obviněn Arbi Barajev jako kolaborant a agent FSB. V souvislosti s vyplácením výkupného se objevily informace, že je z různých důvodů financuje tehdejší zástupce tajemníka Rady Bezpečnosti Ruska Boris Berezovskij, a jsou také četné známky toho, že anarchie v Čečně byla pro mnoho skupin v Rusku i Čečně, včetně ruské armády, výhodná a že využívaly Čečnu k např. nelegální přepravě ropy, zbraní a zřejmě i drog. Z velké části byla situace v republice způsobena zasahováním z ruské strany - hospodářská a politická izolace země, provokativní akce připisované Čečenům, diskreditace na mezinárodním fóru i uvnitř samotné ruské federace.
Druhá rusko-čečenská válka (1999–2009)
Období relativního klidu bylo přerušeno na podzim 1999. Důvodem k další vojenské intervenci bylo podle Ruských zdrojů vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu pod heslem ustanovení islámského kálifátu[zdroj?] na Kavkaze podle záměru vahabitů a také bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku v září téhož roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Ruský oligarcha žijící v londýnském exilu Boris Berezovskij obvinil z teroristických činů agenty ruské Federální bezpečnostní službu.[14]
Letecké nálety začaly už v září 1999. Pozemní oddíly překročily rusko-čečenské hranice 1. října 1999 a velmi rychle obsadily nížinnou část republiky až k řece Těrek, na jejímž břehu se na delší dobu zastavily. Začátkem prosince tak bylo přes 50 % území pod kontrolou federálních vojsk. Hlavní město Groznyj bylo ruskými vojsky obklíčeno a 6. prosince 1999 byli obyvatelé města vyzváni,[zdroj?] aby ho opustili s tím, že osoby, které ve městě zůstanou „budou považovány za teroristy a bandity a budou zničeny dělostřelectvem a letectvem“. Na konvoje civilistů označené bílými vlajkami ruská vojska provedla několik útoků. Útok byl zahájen 12. prosince a město téměř srovnáno se zemí. Poslední oddíly čečenských bojovníků (asi 2 tisíce lidí) opustily město v noci z 31. ledna na 1. únor 2000. Dne 29. února 2000 federální síly obsadily poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou - Šatoj. Rusko oznámilo vítězství, které se stalo prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000.
Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v Čečně zavádět pomocí politických akcí plán „normalizace“ s účelem marginalizace a zbavení volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády, kterého se ruským jednotkám nepodařilo chytit. Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmad Kadyrov, dříve islámský duchovní a jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf administrace republiky. Ústava byla schválena v referendu 23. března 2003 a začala platit 2. dubna 2003. V ústavě se jednoznačně píše, že Čečensko je integrální částí Ruska. Kadyrov vyhrál prezidentské volby 5. října 2003, ale jejich poctivost byla zpochybněna mezinárodními pozorovateli.
Kadyrov byl zabit 9. května 2004 při pumovém atentátu na stadioně v Grozném. Povinnosti prezidenta převzal premiér Sergej Abramov. Ramzan Kadyrov, Achmadův syn a dosavadní ředitel bezpečnostních služeb, byl jmenován vicepremiérem a vedl práci vlády. Termín prezidentských voleb byl určen na 29. srpna 2004. Zpočátku byl favoritem Ramzan Kadyrov, hned po atentátu ho v Kremlu přijal Vladimir Putin, ale brzy se „ukázalo“, že nedosáhl ústavou požadovaných 30 let a nemá mimořádné intelektuální a politické vlastnosti. Mezi favority se také uváděl generál milice a ministr vnitra Alu Alchanov, který nakonec volby vyhrál. Ačkoliv oficiálně nebylo zaznamenáno žádné porušení volebního zákona, mezinárodní organizace měly vůči průběhu voleb řadu výhrad.
Část separatistů, která je spojena se Šamilem Basajevem a islámským fundamentalismem, začala provádět atentáty na ruské civilisty. Známá byla akce uvěznění 700 rukojmí v moskevském divadle na Dubrovce v říjnu 2002 - během vysvobozování rukojmí zahynulo asi 150 osob. Opoziční novinářka Anna Politkovská 28. dubna 2003 v ruském týdeníku Novaja Gazeta (vlastnil jej Alexandr Lebeděv) uvedla, že jeden údajně mrtvý člen čečenského teroristického komanda z Dubrovky „přežil“, a nyní pracuje pod jinou identitou v Putinově tiskovém oddělení (šlo o bývalého představitele čečenské vlády v Jordánsku, viz záhadný " jordánský" přítel Basajeva velitel Chatáb, jenž byl na podzim 2002 údajně otráven).[15][16][17][18] V srpnu 2004 byla vyhozena do povětří dvě ruská civilní letadla sebevražednými útočnicemi (tzv. šáhidky). Čečenský prezident Aslan Maschadov se oficiálně distancoval od těchto akcí. Maschadov byl 8. března 2005 zabit ruskými vojsky.
Další volby vyhrál Ramzan Kadyrov, který je od 15. února 2007 prezidentem, jejich poctivost byla zpochybněna mezinárodními pozorovateli. Bezpečností situace se během jeho vlády stabilizovala.
Podle Tomáše Šmída, politologa fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, nese za způsob vedení této války politickou zodpovědnost Vladimir Putin, přičemž plošné kobercové bombardování civilních sídlišť z něj dělá masového vraha.[19]
Lidská práva a válečné zločiny
Podle pozorovatelů porušování lidských práv a válečné zločiny byly páchány na obou stranách. Byly dokumentovány nevládními organizacemi, např. Moskevské centrum lidských práv.
Podle oficiálních údajů v konfliktu zahynulo na ruské straně asi 5 tisíc vojáků. Podle organizace spojující matky zabitých vojáků však skutečné číslo představuje asi 12 tisíc vojáků.
Oběti na čečenské straně jsou nepochybně velké, ale je velmi obtížné je zjistit. Podle některých zdrojů se odhadují na 300 000 lidí z celkového počtu 1 milionu obyvatel.[20][21]
Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům.
Konspirační teorie
Anna Politkovská 28. dubna 2003 v ruském týdeníku Novaja Gazeta (vlastnil jej Alexandr Lebeděv) odhalila, že jeden údajně mrtvý člen čečenského komanda z Dubrovky „přežil“, a nyní pracuje pod jinou identitou v Putinově tiskovém oddělení (šlo o bývalého představitele čečenské vlády v Jordánsku, viz záhadný " jordánský" přítel Basajeva velitel Chatáb, jenž byl na podzim 2002 údajně otráven). Politkovská tvrdila, že mezi teroristy byli agenti ruských tajných služeb. Podle ní šlo o „řízený teroristický útok“, o jehož přípravě věděly tajné služby i vedení země.[22][23][24][25]
Ruský oligarcha žijící v londýnském exilu a svého času vlivná osobnost z okolí ruského prezidenta Jelcina Boris Berezovskij obvinil v agenty ruské Federální bezpečnostní službu ze spáchání tří teroristických útoků na obytné domy v Moskvě a Volgodoňsku v roce 1999, jejichž následkem zahynulo přes tři sta osob a podle ruské vlády jsou díle čečenských teroristů.[26]
Pochybnosti jsou také o čečenském útoku na Moskevské letiště Domodědovo.[27]
Obyvatelstvo
V roce 1989 v zemi žilo 1,27 mil. obyvatel, z toho 66,6 % Čečenů, 2,3 % Ingušů a 24,8 % Rusů – počet posledně jmenovaných však klesl k roku 2002 na cca čtvrtinu. Válečné ztráty a masový exodus způsobily, že se počet obyvatel značně snížil. Podle nezávislých pozorovatelů nyní v Čečensku žije asi 600 tisíc až 1 milion lidí (asi 30 % ve městech). Čečensko má také jednu z nejmladších populací v Ruské federaci, průměrný věk je 22,7 let, u mužů sotva 21,6 let.
Podle sčítání lidu v roce 2010 byla etnická skladba 1,27 mil. obyvatel následující: 95,3% Čečenci, 1,9% Rusové, 1,0% Kumykové, 0,4% Avaři a 1,4% ostatní etnické skupiny (kdysi významná menšina Ingušů tvořila pouze 0,1% obyvatel).
Většina Čečenců vyznává islám (sunnité). Úředními jazyky jsou čečenština a ruština.
Ekonomika
Během války za nezávislost hospodářství země upadlo, její národní produkt představuje pravděpodobně jen zlomek stavu před rozpadem SSSR, což je důsledkem zničení asi 80 % ekonomického potenciálu republiky. Obnoven byl v podstatě jen ropný průmysl. Funguje také primitivní zemědělství a chovatelství, které uspokojují vlastní potřeby venkovanů a dává skromné přebytky na směnu.
Míra nezaměstnanosti činí asi 73 %, což je jeden z nejvyšších ukazatelů na světě, a svědčí o naprostém rozkladu země. Obyvatelé se často zabývají pašeráctvím, směnným obchodem, často díky pomoci zvenčí. Podle oficiálních údajů ruské vlády byly od roku 2000 určeny na obnovu Čečenska cca 3 mld. USD, ale ve skutečnosti byla vydána suma asi šestinová - část byla pravděpodobně zdefraudována úředníky na všech úrovních. V nejtěžší situaci se nacházejí lidé žijící z rozpočtových prostředků (důchodci apod.). Na život má také vliv špatný stav infrastruktury, nedostatky v zásobování vodou a elektřinou.
Jsou zaznamenávány také různé finanční zločiny, jako padělatelství peněz, zejména dolarů, v Čečensku je nejvyšší poměr dolarových operací vůči rublovým. Separatisté také zahájili tisk vlastní měny, Nahar, ale ruská armáda zabránila jejímu rozšíření.
Odkazy
Literatura
- SOULEIMANOV, Emil: Rusko a postsovětský prostor : sborník příspěvků, 2007, Eurolex Bohemia, Praha
- GALLOVÁ, Carlotta, WALL, Thomas de: Čečensko : vítězství a prohry, 2000, Themis, Praha
Reference
- ↑ Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky)
- ↑ ЧЕЧЕНСКАЯ РЕСПУБЛИКА [online]. wwhp.ru [cit. 2016-05-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1077:eenske-pravdy-sp-3196809&catid=1568:1998-02&Itemid=148
- ↑ http://www.cecna.cz/?cz_historie=
- ↑ Audrey Kurth Cronin (2009). "How Terrorism Ends: Understanding the Decline and Demise of Terrorist Campaigns". Princeton University Press, s. 262. ISBN 1400831148
- ↑ http://worldatwar.eu/index.php?esid=5b6f0dcd36172499f33c229728a3a61c&lang=14&refcode=0&location=article&articleid=443&categoryid=40&showcomms=1
- ↑ http://www.jankraus.cz/krausmagazin/2015/1/5/esko-ena-a-kdo-je-vl Zdrojován odkaz na fotku.
- ↑ http://www.sinagl.cz/images/stories/CHECHNYA%20the%20final%20solution%204%20MB.pdf Zdrojován odkaz na uloženou specializovanou publikaci.
- ↑ http://www.aktuality.sk/clanok/181882/cecenska-vojna/
- ↑ http://www.cecna.cz/?cz_historie=
- ↑ http://www.vajnach.cz/cs_historie.php
- ↑ http://www.kct-tabor.cz/gymta/OhniskaSvetovychKonfliktu/Kavkazsko/index.htm
- ↑ Šlachta Mojmír: Ohniska napětí ve světě, Kartografie PRAHA, a. s., Nakladatelství České geografické společnosti, s. r. o. 2007
- ↑ http://www.watchdog.cz/?show=000000-000014-000143&lang=3
- ↑ hhttp://blisty.cz/art/14001.html
- ↑ http://www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/putin-mlci-i-deset-let-po-teroristickem-utoku-na-divadlo-na-dubrovce--1125831
- ↑ http://www.vojsko.net/index.php/zpravy/142-uvahy/2518-brzky-krymsky-remake-putinova-cecenskeho-referenda
- ↑ http://zpravy.idnes.cz/dubrovka-muzikal-ktery-se-utopil-v-krvave-lazni-ftw-/zahranicni.aspx?c=A071022_172116_zahranicni_ad
- ↑ Rusko své zájmy jinak než agresivně prosadit neumí, míní politolog Šmíd [online]. Lidovky.cz, 2014-07-17 [cit. 2016-04-21]. Dostupné online.
- ↑ http://blisty.cz/art/76872.html
- ↑ http://fondationprincessedecroy.morkhoven.org/001-Conseil_de_l_Europe_complice_d_un_crime_contre_l_humanite_pour_du_petrol___en.htm
- ↑ hhttp://blisty.cz/art/14001.html
- ↑ http://www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/putin-mlci-i-deset-let-po-teroristickem-utoku-na-divadlo-na-dubrovce--1125831
- ↑ http://www.vojsko.net/index.php/zpravy/142-uvahy/2518-brzky-krymsky-remake-putinova-cecenskeho-referenda
- ↑ DRAŽANOVÁ, Adéla. Dubrovka: muzikál, který se utopil v krvavé lázni. idnes.cz [online]. 2007-10-23 [cit. 2016-05-04]. Dostupné online.
- ↑ http://www.watchdog.cz/?show=000000-000014-000143&lang=3
- ↑ http://outsidermedia.cz/Podivne-okolnosti-moskevske-exploze/
Externí odkazy
Galerie Čečensko na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu Čečensko na Wikimedia Commons
Téma Čečensko ve Wikicitátech
- Prague Watchdog - internetový server věnovaný konfliktu v Čečensku
- 1. čečenská válka -1994 - Nástup
- 1. čečenská válka -1994 - Bitva o Groznyj
- Buďonnovsk 13-20. červen 1995
- Rusko-Čečenský konflikt - Historické pozadí
- 1. čečenská válka – Chronologie roku 1995 Dobytí okolí Grozného,Boje v horách, Příměří, Partyzánská válka
- 1. čečenská válka – Chronologie roku 1996 Pervomajskoje, Partyzánské boje, Krachy mírových dohod, 2.bitva o Groznyj, Příměří
- Rozhovor v ČRo 6 s Jaromírem Štětinou, Petrou Procházkovou a Liborem Dvořákem
- Historie čečensko-ruských vztahů (článek v časopisu Navýchod)
- Článek z roku 2012 o návštěvě Čečny od Ludka Svobody a Miroslava Kalivody
