Hluchavkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxHluchavkovité
alternativní popis obrázku chybí
Pitulník žlutý (Galeobdolon luteum)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď hluchavkovité (Lamiaceae)
Martinov, 1820
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hluchavkovité (Lamiaceae, dříve Labiatae neboli pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Zahrnuje asi 7200 druhů v 236 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin; při fylogenetické aktualizaci botanického systému se rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy s produkcí nektaru, mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické. Plodem jsou peckovice nebo tvrdky.[1]

Patří mezi kosmopolitně rozšířené čeledi, hojně jsou zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi běžné a známé zástupce náleží např. hluchavka, mateřídouška, máta, levandule nebo šalvěj. Dále se dělí do 12 podčeledí.

Vzhledem k obsahu aromatických silic a dalších látek jsou ekonomicky významnou skupinou rostlin. Mnohé druhy jsou využívány jako koření nebo zdroj éterických olejů, hodně jich je též léčivých. Tropické dřeviny jako teka obrovská jsou těženy pro kvalitní dřevo. Celosvětově jsou pěstovány také jako okrasné rostliny.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zástupci hluchavkovitých jsou jednoleté i vytrvalé byliny, polokeře, keře, liány nebo stromy s jednoduchými, méně často složenými listy bez palistů. Stonky jsou často čtyřhranné. Dřeviny této čeledi mívají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých, větvených nebo žláznatých trichomů. Listy jsou nejčastěji vstřícné, řidčeji přeslenité, jednoduché až dlanitě nebo zpeřeně složené. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá.

Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji složená s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Častým typem květenství jsou stažené lichopřesleny, které někdy dále tvoří vrcholové lichoklasy či laty. Květy jsou oboupohlavné, obvykle dvoustranně souměrné. Kalich je obvykle pěticípý, trubkovitý, zvonkovitý nebo kolovitý, vytrvalý a někdy vytrvávající i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoustranně souměrná (zygomorfní), nejčastěji dvoupyská, někteří zástupci zejména bazálnějších podčeledí mají ale i květy pravidelné.[2]

Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou pouze 2 tyčinky fertilní a zbylé dvě jalové (staminodia). Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často zanořená do laločnatého semeníku (gynobazická), s dvouklanou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je často vyvinut nektáriový disk. Plodem je peckovice s 1 až 4 pecičkami, nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky.[3][4]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Detail květů a květenství hluchavky bílé

Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami a čmeláky, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky. Často dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha. Opylovač je tak seshora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalkaOcimum) jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespoda, u velké části šalvějí spodní pár jalových tyčinek vytváří zajímavý pákový mechanismus sloužící k poprášení opylovače pylem z fertilních tyčinek nahoře. Velkokvěté americké druhy šalvějí jsou opylovány kolibříky.[3][4]

Peckovice jsou šířeny ptáky a savci. Oříšky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem, nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Oříšky mohou být také vyhledávány ptáky. Některé druhy mají křídlaté oříšky nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou. Mnoho druhů bylo široce rozšířeno lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo jako plevele.[4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200 druhů v 236 rodech. Je rozšířena po celém světě.[5] Největší druhové zastoupení je v oblasti od Středomoří po Střední Asii. Rod šalvěj (Salvia) je nejvíce zastoupen v Mexiku (asi 280 druhů).[4]

Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním (mediterráním) klimatu, charakteristicky na otevřených skalnatých stanovištích, v světlejších křovinách, podél vodních toků, v tropech pak především v horách. Vyskytují se na vlhkých i suchých až polopouštních stanovištích. V tropických pralesích jsou zastoupeny málo.[4]

Česká květena[editovat | editovat zdroj]

Včelník rakouský - kriticky ohrožený druh české flóry

V květeně ČR jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledí. Převážná část rodů je zastoupena jedním nebo dvěma druhy. Nejvíce druhů zahrnují na našem území rody konopice (Galeopsis, 7 původních druhů a 1 zplanělý), mateřídouška (Thymus, 7 druhů), čistec (Stachys, 7 původních druhů, další zplanělé) a šalvěj (Salvia, 6 druhů původních, několik dalších zplaňuje). Dále se zde vyskytují rody zběhovec (Ajuga, 4 druhy a 1 nezvěstný), ožanka (Teucrium, 5 druhů), hluchavka (Lamium, 4 druhy), pitulník (Galeobdolon, 3 druhy), černohlávek (Prunella, 3 druhy), máta (Mentha, 4 druhy a množství kříženců). Dvěma druhy jsou zastoupeny rody buřina (Leonurus), šišák (Scutellaria), jablečník (Marrubium; oba dva v kategorii kriticky ohrožených – C1), karbinec (Lycopus), šanta (Nepeta) a popenec (Glechoma). Dále se na území ČR vyskytujá druhy měrnice černá (Ballota nigra), pamětník rolní (Acinos arvensis), hojník chlumní (Sideritis montana, C1), sápa hlíznatá (Phlomis tuberosa, C2), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), polej obecná (Pulegium vulgare, C1), dobromysl obecná (Origanum vulgare), klinopád obecný (Clinopodium vulgare), bukvice lékařská (Betonica officinalis) a včelník rakouský (Dracocephalum austriacum, C1). Další druhy příležitostně nalezneme ve volné přírodě zplanělé z kultury, jako meduňka lékařská (Melissa officinalis).[6]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Květenství máty peprné

Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Charakteristickými obsahovými látkami jsou silice, iridoidy a fenolické glykosidy, hořčiny, třísloviny a v menší míře zastoupené saponiny, flavonoidy, slizové látky, různé organické kyseliny (kyselina kávová, rozmarýnová, ursolová a další), flavonové glykosidy, cholin aj.[3] Zejména u podčeledi Nepetoideae jsou charakteristické aromatické monoterpenoidy a seskviterpenoidy. Některé druhy obsahují i alkaloidy a kyanogenní glykosidy.[4] Thujon obsažený v šalvějové silici je toxický.[7]

Taxonomie a systematika[editovat | editovat zdroj]

Hluchavkovité jsou největší čeledí řádu hluchavkotvaré (Lamiales) a celkově šestou největší čeledí krytosemenných rostlin. V klasických morfologických systémech byla čeleď specifikována zejména bylinným habitem a gynobazickou čnělkou, zatímco její blízce příbuzná čeleď sporýšovité zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. S nástupem molekulárních metod došlo v rámci celého řádu hluchavkotvaré k obsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů byly přesunuty z čeledi sporýšovité do hluchavkovitých. Tím se změnil charakter celé čeledi hluchavkovitých, neboť nyní zahrnuje i stromovité zástupce. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (Callicarpa), drmek (Vitex), teka (Tectona), a blahokeř (Clerodendrum).[4] Sesterskou větví hluchavkovitých je skupina zahrnující čeledi zárazovité (Orobanchaceae), mazusovité (Mazaceae), paulovniovité (Paulowniaceae), Phrymaceae a Rehmaniaceae.[2]

Šalvěj je největším rodem čeledi (na obrázku šalvěj lékařská)

Čeleď je na základě reprezentativních molekulárních studií z let 2016 a 2017 dále členěna na 12 podčeledí:[2][8]

  • Prostantheroideae – 317 druhů v 16 rodech, všechny jsou endemity Austrálie
  • Callicarpoideae – obsahuje pouze rod krásnoplodka (Callicarpa) se zhruba 140 druhy
  • Viticoideae – v přehodnoceném pojetí pouze 3 rody, z nichž nejvýznamnější je drmek (Vitex, asi 250 druhů)
  • Symphorematoideae – 27 druhů ve 3 rodech, Indie až jihovýchodní Asie
  • Nepetoideae – s množstvím asi 3700 druhů ve 105 rodech největší podčeleď; kosmopolitní rozšíření, nejvíce v teplých oblastech severního mírného pásu. Největší rody jsou šalvěj (Salvia, asi 900 druhů), Plectranthus (asi 300 druhů) a Hyptis (asi 280 druhů). Patří sem většina známých aromatických bylin a léčivek, jako jsou máta, levandule, bazalka, mateřídouška, meduňka a další.
  • Tectonoideae – obsahuje pouze rod teka (Tectona)
  • Premnoideae – 3 rody v subtropických a tropických oblastech všech kontinentů včetně Tichomoří; nejvýznamnější rody Premna (200 druhů), Gmelina (30 druhů)
  • Ajugoideae – přes 1100 druhů ve 24 rodech, kosmopolitní, zvláště v mírném pásu severní polokoule, v jihovýchodní Asii až po Austrálii. Rody zběhovec (Ajuga), ožanka (Teucrium), blahokeř (Clerodendrum), ořechokřídlec (Caryopteris) aj.
  • Peronematoideae – 4 rody keřů, stromů a lián, tropická Asie
  • Scutellarioideae – asi 380 druhů v 5 rodech, téměř kosmopolitní. Dominantní rod je šišák (Scutellaria) s asi 360 druhy.
  • Cymarioideae – pouze 2 rody (Cymaria, Acrymia), tropická jihovýchodní Asie a Indočína
  • Lamioideae – asi 1260 druhů v 63 rodech, kosmopolitní, nejvíce ale v Africe a Eurasii. Největší rody jsou čistec (Stachys, asi 300 druhů) a hojník (Sideritis, asi 140 druhů), z dalších významných sem patří rody hluchavka (Lamium), měrnice (Ballota), buřina (Leonurus), sápa (Phlomis), pačule (Pogostemon), leukas (Leucas) nebo konopice (Galeopsis). Zhruba třetina rodů je monotypických, zahrnuje tedy pouze jediný druh.[9]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Potraviny[editovat | editovat zdroj]

Levandulové pole v Provence

Mnohé druhy hluchavkovitých jsou používány jako koření: bazalka, tymián, oregáno, majoránka, saturejka, rozmarýn lékařský, šalvěj aj., některými se dochucují likéry, vermuty a vína. Hlízy některých cizokrajných druhů čistce jsou jedlé.[3] Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu Coleus, např. Coleus edulis, C. rotundifolius a C. esculentus. Nať Coleus amboinicus je v jihovýchodní Asii používána jako zelenina. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek. Semena některých druhů šalvějí, především šalvěje hispánské, jsou výživnou univerzální potravinou známou jako chia.[10]

Převážná část hluchavkovitých rostlin poskytuje svou produkcí nektaru dobrou pastvu včelám a v případě kulturního pěstování většího množství rostlin patří k významným zdrojům medu. V některých oblastech světa jsou produkovány i čisté druhové medy, patřící k oblíbeným lokálním artiklům, jako šalvějový med z Kréty, levandulový z jižní Francie, mateřídouškový a majoránkový z řeckého ostrova Hyméttos, rozmarýnový ze Španělska nebo mátový ze severozápadu Severní Ameriky. V českých zemích se v minulosti stáčel též med čistcový.[7]

Technické rostliny[editovat | editovat zdroj]

Plantáž teakového dřeva v Indii

Teka obrovská (Tectona grandis) je strom pěstovaný a těžený v tropech celého světa pro kvalitní dřevo zvané teak, které se využívá v nábytkářství nebo na výrobu hudebních nástrojů; borka a listy této všestranné dřeviny jsou zdrojem červeného barviva.[11] Rychle rostoucí asijský strom Gmelina arborea je pěstován pro palivové dříví, na nábytek, dýhy a výrobu celulózy,[10] dřevo vlhkomilného afro-asijského stromu Premna serratifolia je lehké, tvrdé, trvanlivé a příjemně aromatické.

Rostliny z této čeledi jsou rovněž významným zdrojem silic, využívaných v parfumerii, aromaterapii, kosmetice či potravinářském průmyslu. Průmyslově získávána zejména z levandule, především pak levandule lékařské (Lavandula angustifolia), z různých druhů a kultivarů máty (např. máty peprné) nebo z indické rostliny Pogostemon cablin, známé jako pačouli, dále z mateřídoušky, rozmarýnu, meduňky nebo různých druhů šalvěje.[3]

Ze semen asijské byliny Lallemantia iberica je získáván kvalitní vysýchavý technický olej.[10]

Okrasné rostliny[editovat | editovat zdroj]

Čistec vlnatý (Stachys byzantina) je běžně rozšířenou okrasnou rostlinou

Atraktivní květy hluchavkovitých předurčují mnohé u jejich druhů k pěstování jako okrasné rostliny. V českých podmínkách jsou jako letničky nebo trvalky pěstovány zejména různé druhy šalvějí, čistců, levandule, mateřídoušky, šanty, sápa či agastache, méně často pak zástupci rodů Leonotis, zavinutka (Monarda), klasnatka, včelník, řetězovka (Physostegia), Holmskioldia a jiné.[3][12] Z dřevin je zejména v městské zeleni běžně k vidění perovskie lebedolistá či ořechokřídlec clandonský, vzácně je pěstována krásnoplodka, blahokeř trojmý (Clerodendrum trichotomum) nebo drmek čínský (Vitex negundo).[13] Oblíbenou pokojovou rostlinou je molice (Plectranthus).

Léčivé rostliny a drogy[editovat | editovat zdroj]

Leonotis leonurus

Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin. Díky obsahu silic a hořčin mnohé působí antibakteriálně, protizánětlivě a antisepticky, proti kašli, zahlenění, zažívacím a žaludečním potížím a nadýmání. V evropské lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška, máta, meduňka lékařská (Melissa officinalis), šalvěj lékařská (Salvia officinalis), dobromysl obecná (Origanum vulgare), yzop lékařský (Hyssopus officinalis), bukvice lékařská (Betonica officinalis), bazalka pravá (Ocimum basilicum), jablečník obecný (Marrubium vulgare), hluchavka bílá (Lamium album), šanta kočičí (Nepeta cataria), srdečník obecný (Leonurus cardiaca), saturejka zahradní (Satureja hortensis), rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis) a popenec obecný (Glechoma hederacea), řidčeji i polej obecná (Pulegium vulgare), čistec lesní (Stachys sylvatica), černohlávek obecný (Prunella vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus) nebo pěstovaný šišák bajkalský (Scutellaria baicalensis).[14] Květy a listy keře Hoslundia opposita jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků Orthosiphon aristatus je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.[10]

Šalvěj divotvorná (Salvia divinorum) je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina Leonotis leonurus, kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama[10], k dalším psychoaktivním rostlinám této čeledi patří šanta kočičí nebo pochvatec Coleus blumei.[7]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Abecední seznam rodů[editovat | editovat zdroj]

Acanthomintha, Acanthoprasium, Achyrospermum, Acrotome, Acrymia, Aegiphila, Aeollanthus, Agastache, Ajuga, Ajugoides, Alvesia, Amasonia, Amethystea, Anisochilus, Anisomeles, Asterohyptis, Audibertia, Ballota, Basilicum, Benguellia, Betonica, Blephilia, Brachysola, Brazoria, Bystropogon, Callicarpa, Cantinoa, Capitanopsis, Caryopteris, Catoferia, Cedronella, Chaiturus, Chamaesphacos, Chelonopsis, Chloanthes, Cleonia, Clerodendrum, Clinopodium (včetně Acinos a Calamintha) Colebrookea, Coleus, Collinsonia, Colquhounia, Comanthosphace, Condea, Congea, Conradina, Cornutia, Craniotome, Cuminia, Cunila, Cyanocephalus, Cyanostegia, Cyclotrichium, Cymaria, Dasymalla, Dauphinea, Dicerandra, Dicrastylis, Discretitheca, Dracocephalum, Drepanocaryum, Drymosiphon, Elsholtzia, Endostemon, Eplingiella, Eriope, Eriophyton, Eriopidion, Eriothymus, Eurysolen, Fuerstia, Galeopsis, Garrettia, Glechoma, Glechon, Glossocarya, Gmelina, Gomphostemma, Gontscharovia, Gymneia, Hanceola, Haplostachys, Haumaniastrum, Hedeoma, Hemiandra, Hemigenia, Hemiphora, Hesperozygis, Heterolamium, Hoehnea, Holmskioldia, Holocheila, Horminum, Hosea, Hoslundia, Hymenocrater, Hymenopyramis, Hypenia, Hypogomphia, Hyptidendron, Hyptis, Hyssopus, Isodon, Isoleucas, Kalaharia, Karomia, Killickia, Kudrjaschevia, Kurzamra, Lachnostachys, Lagochilus, Lagopsis, Lallemantia, Lamium (včetně Galeobdolon) Lavandula, Leonotis, Leonurus, Lepechinia, Leptohyptis, Leucas, Leucosceptrum, Lophanthus, Loxocalyx, Lycopus, Macbridea, Madlabium, Marmoritis, Marrubium, Marsypianthes, Martianthus, Matsumurella, Medusantha, Meehania, Melissa, Melittis, Mentha (včetně Pulegium), Mesosphaerum, Metastachydium, Microcorys, Micromeria, Microtoena, Minthostachys, Moluccella, Monarda, Monardella, Monochilus, Mosla, Muniria, Nepeta (včetně Schizonepeta), Newcastelia, Obtegomeria, Ocimum, Ombrocharis, Oocephalus, Origanum, Orthosiphon, Otostegia, Ovieda, Oxera, Panzerina, Paralamium, Paraphlomis, Pentapleura, Perilla, Perillula, Peronema, Perovskia, Petitia, Petraeovitex, Phlomidoschema, Phlomis, Phyllostegia, Physopsis, Physostegia, Piloblephis, Pityrodia, Platostoma, Plectranthus, Pleudia, Pogogyne, Pogostemon, Poliomintha, Prasium, Premna, Prostanthera, Prunella, Pseudocarpidium, Pseudocaryopteris, Pseudochamaesphacos, Pseudomarrubium, Pycnanthemum, Pycnostachys, Quoya, Renschia, Rhabdocaulon, Rhaphiodon, Rhododon, Rostrinucula, Rotheca, Roylea, Rubiteucris, Rydingia, Saccocalyx, Salvia (včetně Rosmarinus), Satureja, Schnabelia, Scutellaria, Sideritis, Siphocranion, Sphenodesme, Stachydeoma, Stachys, Stenogyne, Suzukia, Symphorema, Synandra, Syncolostemon, Tectona, Teijsmanniodendron, Tetraclea, Tetradenia, Teucrium, Thorncroftia, Thuspeinanta, Thymbra, Thymus, Tinnea, Trichostema, Tripora, Vitex, Volkameria, Warnockia, Wenchengia, Westringia, Zataria, Ziziphora[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LI, Pan; QI, Zhe-Chen; LIU, Lu-Xian. Molecular phylogenetics and biogeography of the mint tribe Elsholtzieae (Nepetoideae, Lamiaceae), with an emphasis on its diversification in East Asia. Scientific Reports. 2017-05-17, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-31]. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/s41598-017-02157-6. (anglicky) 
  2. a b c ZHANG, Dian-Xiang; TAN, Yun-Hong; MA, Zhong-Hui. A large-scale chloroplast phylogeny of the Lamiaceae sheds new light on its subfamilial classification. Scientific Reports. 2016-10-17, roč. 6, s. 34343. Dostupné online [cit. 2019-07-24]. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/srep34343. (anglicky) 
  3. a b c d e f JUDD, et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. [s.l.]: Sinauer Associates Inc., 2002. ISBN 9780878934034. 
  4. a b c d e f g SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. 
  5. STEVENS, P.F. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: Dostupné online. 
  6. KUBÁT, K. et al. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0836-5. 
  7. a b c DUCHOVÁ, Iveta. Využití rostlin z čeledi Hluchavkovité (Lamiaceae) ve výživě [online]. Brno: Lékařská fakulta MU [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. 
  8. Lamiales. www.mobot.org [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  9. MISSOURI BOTANICAL GARDEN.; GARDEN, Missouri Botanical; BOTANY, Henry Shaw School of. Annals of the Missouri Botanical Garden. Svazek v.97 (2010). St. Louis :: Missouri Botanical Garden Press, 678 s. Dostupné online. 
  10. a b c d e VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  11. TECTONA GRANDIS L. f. – teka, teak | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  12. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  13. KOBLÍŽEK, J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4. 
  14. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. až 5. díl. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0. 
  15. The Plant List [online]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]