Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Hluchavkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxHluchavkovité
Detailní fotografie kvetoucí hluchavky skvrnité na šedém pozadí
Hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď hluchavkovité (Lamiaceae)
Martinov, 1820
Synonyma
  • Labiatae Juss. (pyskaté) – nom. alt. et cons.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hluchavkovité (Lamiaceae, dříve též Labiatae neboli pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Zahrnuje asi 7200 druhů v 236 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. Při fylogenetické aktualizaci botanického systému se rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje bylinydřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích, které produkují nektar. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické. Plodem jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky.[1]

Patří mezi kosmopolitně rozšířené čeledi, vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Hojně jsou zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi běžné a známé zástupce náleží např. hluchavka, mateřídouška, máta, levandule nebo šalvěj, která je s více než 900 druhy také největším rodem čeledi. Dále se dělí do 12 podčeledí. Hlavní diferenciace proběhly v období starších třetihor (paleocén, eocén), nejstarší identifikované fosilie pochází z doby před 28 miliony let, tedy z období oligocénu.

Hluchavkovité jsou ekonomicky významnou čeledí rostlin. Vzhledem k obsahu aromatických silic a dalších látek jsou mnohé druhy využívány jako koření a jako zdroj éterických olejů (levandule, máta, šalvěj), hodně jich patří mezi staré a oblíbené léčivé rostliny. Tropické dřeviny jako teka obrovská nebo Gmelina arborea jsou těženy pro kvalitní dřevo, semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia. Celosvětově jsou pěstovány také jako okrasné rostliny.

Název čeledi je odvozen od typového rodu hluchavka (Lamium); její latinský název pochází z řeckého slova laimos nebo lámos, tj. jícen, podle stavby květu připomínající rozšklebený jícen.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Botanická ilustrace hluchavky bíléː a) kvetoucí prýt, b) detail jednotlivého květu s kalichem a korunou, c) cípatý kalich, d) pohled do korunní trubky na dvoubratré tyčinky, e) prašníky tyčinek, f) pestík se semeníkem a dvouklanou bliznou, g) suchý kalich, h-i) plody (tvrdky)

Zástupci hluchavkovitých jsou jednoleté i vytrvalé byliny, polokeře, keře, liány nebo stromy s jednoduchými, méně často složenými listy bez palistů. Stonky jsou často čtyřhranné. Dřeviny této čeledi mívají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých, větvených nebo žláznatých trichomů, často obsahujících aromatické silice. Listy jsou nejčastěji vstřícné, křižmostojné, řidčeji přeslenité, jednoduché nebo dlanitě či zpeřeně složené. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá.[3]

Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji složená s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Častým typem květenství jsou stažené lichopřesleny, které někdy dále tvoří vrcholové lichoklasy či laty. Květenství bývají podepřena listeny, často výrazně barevnými. Květy jsou různoobalné, obvykle oboupohlavné, častým jevem ale je gynodioecie, kdy samčí orgány (andreceum) jsou redukované nebo sterilní a květy jsou tedy funkčně samičí. Jindy dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování (autogamie).[4] Kalich je dvoustranně souměrný nebo pravidelný, trubkovitého, zvonkovitého nebo kolovitého tvaru. Někdy vytrvává ještě i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoustranně souměrná (zygomorfní), nejčastěji dvoupyská, někteří zástupci zejména bazálnějších podčeledí mají ale i květy téměř či zcela pravidelné.[5]

Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou pouze 2 tyčinky fertilní a zbylé dvě jalové (staminodia). Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (synkarpní), celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často zanořená do laločnatého semeníku (gynobazická), s dvouklanou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je na bázi semeníku na květním lůžku často vyvinut nektáriový disk produkující nektar. Plodem je peckovice s 1 až 4 pecičkami, nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky.[6][7]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Motýl a čmelák na rozkvetlé květině
Květy hluchavkovitých plné nektaru lákají množství opylovačů

Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami a čmeláky, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky, kterým nabízejí odměnu v podobě nektaru. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha; opylovač je tak seshora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalkaOcimum) jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespoda, u velké části šalvějí spodní pár jalových tyčinek vytváří zajímavý pákový mechanismus sloužící k poprášení opylovače pylem z fertilních tyčinek nahoře. Velkokvěté americké rostliny (šalvěje, zavinutky) jsou opylovány kolibříky,[6][7] důležitými opylovači ve středomořských křovinách jsou včely čalounice. Některé druhy jsou hostiteli dvoukřídlého nebo blanokřídlého hmyzu vytvářejícího hálky na rostlinných orgánech (např. Salvia pomifera).[8]

Peckovice jsou šířeny ptáky a savci. Tvrdky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem, nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Může být jasně barevný a lákat živočichy, kteří konzumují semena, jako u rodu blahokeř (Clerodendrum). Semena mohou být také vyhledávány ptáky nebo rozšiřována mravenci (myrmekochorie u hluchavek nebo ožanek). Některé druhy mají křídlaté oříšky nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou, jiné při zvlhčení sliznatí a nalepují se na procházející živočichy či se tak upevňují k povrchu. Mnoho druhů bylo široce rozšířeno lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo jako plevele.[7][8]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Trsnatý bochánkovitý polokeřík v písku a skalách, v pozadí středomořské jehličnany
Typické stanoviště mateřídouškovce vonného (Thymbra capitata) ve Středomoří

Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200 druhů v 236 rodech. Je rozšířena po celém světě s výjimkou Antarktidy a nejchladnějších oblastí Arktidy, chybí též v nejsušších částech Sahary, arabských a asijských pouští.[9][10] Centrem její největší diverzity je oblast Středomoří, Blízkého východu a Střední Asie,[4] bohatý výskyt má také v jižní Africe včetně Madagaskaru, v temperátní a subtropické Severní Americe a oblasti od Mexika po jižní Ameriku, v indomalajské oblasti a v Austrálii.[11] Americkými endemity jsou například rody zavinutka, pyknantemum, řetězovka nebo Monardella, endemity Austrálie pak celá podčeleď Peronematoideae (viz níže).[7] Pouze na tichomořských ostrovech se rozkládá areál rodu Phyllostegia,[12] velká část jehož druhů je zde považována za kriticky ohrožené.[13]

Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním klimatu. Jejich typickými biotopy jsou otevřená, slunná, xerotermní stanoviště lesostepí, stepí a skalních výchozů, někdy až polopouští, středomořské makchie, garrigue a podobná stanoviště v různých částech světa, světlejší lesy, křoviny a lesní lemy, stejně jako vlhká místa podél vodních toků, příkopů a nádrží. V tropech se vyskytují především v horách, v hustých tropických pralesích jsou zastoupeny málo. Mnohé doprovázejí člověka na narušených, antropických či ruderálních stanovištích či jako plevele zahradních a polních kultur.[7]

Česká květena[editovat | editovat zdroj]

Detail modře kvetoucí rostliny
Včelník rakouský – silně až kriticky ohrožený druh české flóry

V květeně České republiky jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledíː vyskytují se zde zástupci 32 rodů ve zhruba 110 druzích, nepočítaje v to ojedinělé nálezy přechodně zavlečených jedinců.[14] Z tohoto čísla uvádí Seznam nepůvodní flóry České republiky celkem 60 druhů nepůvodních a z nich dále 21 archeofytů a 39 neofytů, žádný z nich invazní. Nejvíce jsou ve volné přírodě nacházeny zplanělé z kultury meduňka lékařská (Melissa officinalis) a různé druhy šalvěje, máty nebo šanty.[15]

Nejvíce druhů (včetně neofytních více než 7) zahrnují na našem území rody konopice (Galeopsis), čistec (Stachys), šalvěj (Salvia) a mateřídouška (Thymus). Dále se zde hojně vyskytují rody zběhovec (Ajuga, 4 druhy), ožanka (Teucrium, 5 druhů), hluchavka (Lamium, 4 druhy), máta (Mentha, 4 druhy a množství kříženců) a šanta (Nepeta), třemi druhy černohlávek (Prunella), pitulník (Galeobdolon), šišák (Scutellaria) a včelník (Dracocephalum). Dvěma druhy jsou zastoupeny rody buřina (Leonurus), jablečník (Marrubium), karbinec (Lycopus, 2 druhy), popenec (Glechoma).[4][14]

Několik dalších rodů je v ČR zastoupeno jediným druhem. Například na nitrofilních ruderálních stanovištích se běžně vyskytuje měrnice černá (Ballota nigra), na slunných mezích a náspech pamětník rolní (Acinos arvensis), v křovinách a lesních lemech klinopád obecný (Clinopodium vulgare), dobromysl obecná (Origanum vulgare) a bukvice lékařská (Betonica officinalis). Ve světlých listnatých lesích teplých oblastí roste medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum).[14]

Mezi kriticky ohrožené druhy (kategorie CR) patří podle Červeného seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys), jablečník obecný (Marrubium vulgare), jablečník cizí (Marrubium peregrinum), šalvěj etiopská (Salvia aethiopis), čistec rolní (Stachys arvensis) a ve vlhku rostoucí polej obecná (Pulegium vulgare); do kategorie silně ohrožených (EN) pak zběhovec jehlancovitý (Ajuga pyramidalis), včelník rakouský (Dracocephalum austriacum), buřina jablečníkovitá (Leonurus marrubiastrum), karbinec statný (Lycopus exaltatus), hojník chlumní (Sideritis montana), čistec německý (Stachys germanica) a ožanka čpavá (Teucrium scordium). Tyto kategorie ne vždy odpovídají zákonné ochraně podle Vyhlášky MŽP 395/1992 Sb.[16]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Detail květenství máty
Květenství máty peprné

Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Charakteristickými obsahovými látkami jsou silice s terpenoidními sloučeninami, dále iridoidy a fenolické glykosidy (např. verbascosid), hořčiny, třísloviny a v menší míře zastoupené saponiny, flavonoidy, slizové látky, různé organické kyseliny (kyselina kávová, rozmarýnová, ursolová a další), flavonové glykosidy, cholin aj.[6] Zejména u podčeledi Nepetoideae jsou charakteristické aromatické monoterpenoidy a seskviterpenoidy. Pouze vzácně některé druhy obsahují i alkaloidy (např. leonurin) a kyanogenní glykosidy.[7] Thujon obsažený v šalvějové silici je toxický.[17]

Taxonomie a systematika[editovat | editovat zdroj]

Hluchavkovité jsou největší čeledí řádu hluchavkotvaré (Lamiales) a celkově šestou největší čeledí krytosemenných rostlin. Jak napovídá jejich alternativní název Labiatae (pyskaté), byly vždy tradičně vnímány jako "přirozená", charakteristická a snadno rozpoznatelná čeleď. Jejich nejstarší systematické uspořádání provedl ve 30. letech 19. století George Bentham, z něhož prakticky vycházely i další klasifikace; proměňoval se zejména počet podčeledí od dvou (Lamioideae a Nepetoideae) přes 7 až po aktuálních 12 a také vymezení některých rodů.[11] V klasických morfologických systémech byly hluchavkovité specifikovány zejména bylinným habitem, pyskatými květy a gynobazickou čnělkou. Za blízce příbuznou byla považována čeleď sporýšovitých (Verbenaceae), která oproti tomu zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. Do blízkosti hluchavkovitých byly některými systémy (například Cronquistovým) kladeny díky určitým morfologickým příbuznostem též brutnákovité (Boraginaceae).[8]

S nástupem molekulárních fylogenetických metod došlo však v rámci celého řádu hluchavkotvaré k obsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů (celkem okolo 50) byly přesunuty z čeledi sporýšovité do hluchavkovitých. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (Callicarpa), drmek (Vitex), teka (Tectona) nebo blahokeř (Clerodendrum).[7] Jako sesterská větev hluchavkovitých byla shledána skupina zahrnující čeledi zárazovité (Orobanchaceae), mazusovité (Mazaceae), paulovniovité (Paulowniaceae) a kejklířkovité (Phrymaceae), zatímco sporýšovité sousedí s malou tropickou čeledí Thomandersiaceae.[5] Spolu s několika dalšími, níže odvětvenými čeleděmi (trubačovité, paznehtníkovité, bublinatkovité) tvoří korunní skupinu řádu, nazývanou v literatuře "Core Lamiales" (jádrové hluchavkotvaré).[5][18]

Detail květenství šalvěje
Šalvěj je největším rodem čeledi (na obrázku šalvěj lékařská)

Čeleď je na základě reprezentativních molekulárních studií z let 2016 a 2017 dále členěna na 12 podčeledí. Další výzkumy bude ještě vyžadovat vymezení některých rodů; mezi problematické patří například rody Clerodendrum, komplex Plectranthus/Coleus, Salvia nebo Clinopodium a jeho příbuzné rody jako Micromeria nebo Satureja.[5][8] Střední odhad stáří této čeledi je zhruba 50 milionů let, což by odpovídalo vzniku v období starších třetihor (pozdní paleocéneocén); diferenciace jednotlivých větví probíhaly vesměs v oligocénu a ze stejného období doby pochází i nejstarší identifikované fosilie staré 28,4 miliony let.[8][18]

Systém podčeledí[editovat | editovat zdroj]

Uvedeny v tom pořadí, jak se dle molekulárních studií odvětvují z fylogenetického stromu čelediː[5][8]

  • Prostantheroideae – nejbazálnější větev, 317 druhů v 16 rodech (např. prostantera, westringie, Pityrodia aj.); aromatické rostliny, často keře, všechny jsou endemity Austrálie
  • Callicarpoideae – obsahuje pouze rod krásnoplodka (Callicarpa) se zhruba 140 druhy keřů a menších stromů
  • Viticoideae – v přehodnoceném pojetí pouze 3 rody; vesměs dřeviny, z nichž nejvýznamnější je drmek (Vitex, asi 250 druhů)
  • Symphorematoideae – 27 druhů ve 3 rodech (např. kongea); vše dřevnaté liány, pocházející z Indie až jihovýchodní Asie
  • Nepetoideae – s množstvím asi 3700 druhů ve 105 rodech největší podčeleď; kosmopolitní rozšíření, nejvíce v teplých oblastech severního mírného pásu. Obvykle byliny, polokeře či keře. Největší rody jsou šalvěj (Salvia, asi 900 druhů), Plectranthus (asi 300 druhů) a Hyptis (asi 280 druhů). Patří sem většina známých aromatických bylin a léčivek, jako jsou máta, levandule, dobromysl, bazalka, mateřídouška, meduňka a další.
  • Tectonoideae – obsahuje pouze rod teka (Tectona) se třemi druhy původními v Indomalajské oblasti
  • Premnoideae – 3 rody aromatických keřů, stromů a lián, zřídka též byliny, vyskytují se v subtropických a tropických oblastech všech kontinentů včetně Tichomoří; nejvýznamnější rody Premna (200 druhů), Gmelina (30 druhů)
  • Ajugoideae – přes 1100 druhů ve 24 rodech, kosmopolitní, zvláště v mírném pásu severní polokoule, v jihovýchodní Asii až po Austrálii; typické květy s redukovaným horním pyskem. Rody zběhovec (Ajuga), ožanka (Teucrium), blahokeř (Clerodendrum), ořechokřídlec (Caryopteris) aj. Byliny nebo keře.
  • Peronematoideae – 4 rody keřů, stromů a lián, tropická Asie
  • Scutellarioideae – asi 380 druhů v 5 rodech, byliny nebo keříky, výskyt téměř kosmopolitní. Dominantní rod je šišák (Scutellaria) s asi 360 druhy.
  • Cymarioideae – pouze 2 rody (Cymaria, Acrymia), tropická jihovýchodní Asie a Indočína, keře a polokeře
  • Lamioideae – asi 1260 druhů v 63 rodech, kosmopolitní, nejvíce ale v Africe a Eurasii. Největší rody jsou čistec (Stachys, asi 300 druhů) a hojník (Sideritis, asi 140 druhů), z dalších významných sem patří rody hluchavka (Lamium), měrnice (Ballota), buřina (Leonurus), sápa (Phlomis), pačule (Pogostemon), leukas (Leucas) nebo konopice (Galeopsis). Zhruba třetina rodů je monotypických, zahrnuje tedy pouze jediný druh.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Potravinářství[editovat | editovat zdroj]

Rovné lány rozkvetlé levandule, v pozadí zemědělská usedlost
Levandulové pole v Provence

Mnohé aromatické druhy hluchavkovitých jsou používány jako koření: bazalka, tymián, oregáno, majoránka, saturejka, rozmarýn, šalvěj aj., některými se dochucují likéry, vermuty a vína. Podzemní hlízy některých druhů čistce (např. čistec hlíznatý nebo bahenní) jsou jedlé a vhodné i pro diabetiky; konzumují se syrové, ale též pečené, vařené nebo naložené.[6][19][20] Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu Plectranthus, např. Plectranthus edulis, Plectranthus rotundifolius a Plectranthus esculentus. Nať molice Plectranthus amboinicus nebo perily křovité je v jihovýchodní Asii používána jako zelenina, jinde se do jarních salátů přidávají čerstvé listy popence obecného; listy bazalky jsou neodmyslitelnou součástí italského pesta. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek. Semena některých druhů šalvějí, především šalvěje hispánské, jsou výživnou potravinou známou jako chia.[21]

Převážná část hluchavkovitých rostlin poskytuje svou produkcí nektaru dobrou pastvu včelám a v případě kulturního pěstování většího množství rostlin patří k významným zdrojům medu. V některých oblastech světa jsou produkovány i čisté druhové medy, patřící k oblíbeným lokálním artiklům, jako šalvějový med z Kréty, levandulový z jižní Francie, mateřídouškový a majoránkový z řeckého ostrova Hyméttos, rozmarýnový ze Španělska nebo mátový ze severozápadu Severní Ameriky. V českých zemích se v minulosti stáčel též med čistcový.[17]

Silice a další suroviny[editovat | editovat zdroj]

Pohled do vzrostlého řídkého lesa
Plantáž teakového dřeva v Indii

Rostliny z této čeledi jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů aromatických silic. Průmyslově jsou silice získávány zejména z levandule lékařské (Lavandula angustifolia) a jejích kříženců (taková se nazývá lavandin)[17], z různých druhů a kultivarů máty (ostřeji chutnající "peprmint" obsahující množství chladivého mentholu nebo jemnější, sladší "spearmint" obsahující karvon)[22], dále z mateřídoušky, rozmarýnu, meduňky nebo různých druhů šalvěje, především lékařské a muškátové.[6] Mají široké využití v parfumerii a v kosmetice (voňavky, kolínské vody, zubní pasty, mýdla, ústní vody), v aromaterapii, při přípravě vonných přípravků pro použití v domácnosti (aromatizované ubrousky, vonné tyčinky, repelentní směsi) nebo v potravinářském průmyslu jako příchuť žvýkaček, bonbónů a různých cukrovinek. Silice z indické rostliny pačule obecné (Pogostemon cablin) má silné antiseptické, hojivé a sedativní účinky, její výrazná, těžká, balzámově dřevitá vůně je základem mnoha světových parfémů, bývá též pálena jako kadidlo.[23][17]

Teka obrovská (Tectona grandis) je strom pěstovaný a těžený v tropech celého světa pro kvalitní dřevo zvané teak, které se využívá v nábytkářství nebo na výrobu hudebních nástrojů; borka a listy této všestranné dřeviny jsou zdrojem červeného barviva.[24] Rychle rostoucí asijský strom Gmelina arborea je pěstován pro palivové dříví, na výrobu nábytku i celulózy,[21] dřevo vlhkomilného afro-asijského stromu Premna serratifolia je lehké, tvrdé, trvanlivé a příjemně aromatické.[25]

Ze semen asijské byliny Lallemantia iberica je získáván kvalitní vysýchavý technický olej.[21]

Okrasné rostliny[editovat | editovat zdroj]

Několik vzrostlých rozkvetlých rostlin
Čistec vlnatý (Stachys byzantina) je běžně rozšířenou okrasnou rostlinou

Atraktivní květy hluchavkovitých předurčují mnohé z jejich druhů k pěstování jako okrasné rostliny; do zahrad obvykle lákají i množství opylujícího hmyzu. V českých podmínkách jsou jako letničky nebo trvalky pěstovány zejména různé druhy šalvějí, čistců, levandule, mateřídoušky či šanty, méně často pak zástupci rodů sápa, agastache, zavinutka, klasnatka, včelník, řetězovka (Physostegia), Holmskioldia a jiné.[6][26] Z dřevin je zejména v městské zeleni poměrně běžně k vidění perovskie lebedolistá či ořechokřídlec clandonský, vzácně je pěstována krásnoplodka, blahokeř trojmý (Clerodendrum trichotomum) nebo drmek čínský (Vitex negundo).[27] Oblíbenou pokojovou rostlinou je molice (Plectranthus) v mnoha různých varietách okrasných s barevně panašovanými listy (tzv. africké kopřivy) nebo aromatických, prodávaných pod komerčními názvy jako rýmovník, chřipkovník, migrénovník a podobně.[28][29]

Léčivé rostliny[editovat | editovat zdroj]

Několik vzrostlých rozkvetlých rostlin
Leonotis leonurus

Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin, využívaných a kulturně pěstovaných již od starověku. Záhony rozmarýnu, šalvěje, tymiánu nebo yzopu tvořily nedílnou součást středověkých klášterních zahrad, velmi oblíbené jsou v lidovém léčitelství po celém světě. Díky obsahu silic a hořčin mnohé působí antibakteriálně, antioxidačně, protizánětlivě a antisepticky. V evropské lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška a tymián proti kašli a zahlenění, máta, dobromysl obecná, bazalka pravá, šalvěj lékařská či meduňka proti zažívacím a žaludečním potížím a nadýmání, rozmarýn lékařský a jablečník obecný na podporu vylučování žluči. Meduňka lékařská, levandule lékařská nebo karbinec evropský mají sedativní účinky, lze je užívat pro zklidnění při nervovém vypětí a pro navození dobrého spánku. Užívají se ve formě čajů, stejně jako k dezinfekčním a posilujícím bylinným koupelím, jako kloktadla, k inhalacím nebo zevním obkladům.[30]

Srdečník obecný byl dříve hojně užíván jako sedativum, kardiotonikum a proti angině pectoris; jablečník obecný má též účinky podobné chininu. Řidčeji se používá polej obecná nebo pěstovaný šišák bajkalský.[31] Květy a listy keře Hoslundia opposita jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků Orthosiphon aristatus je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.[21]

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Šalvěj divotvorná (Salvia divinorum) je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina Leonotis leonurus, kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama[21], k dalším psychoaktivním rostlinám této čeledi patří šanta kočičí, pochvatec šišákovitý (Plectranthus scutellarioides, syn. Coleus blumei[17] nebo některé druhy srdečníku, známé jako "marihuanilla".[32] Významnou roli v rituálním a náboženském životě hrají různé druhy bazalekː bazalka posvátná (Tulsi) je v hinduismu uctívána jako vtělení (avatár) bohyně Lakšmí a dalších božstev, vyrábějí se z ní mimo jiné ochranné růžence;[33] podobně je uctívána bazalka Ocimum gratissimum, která je v Indonésii používána také k rituálnímu omývání zemřelých a pěstována na hřbitovech.[34] Sušené listy aromatických šalvějí, například kalifornské šalvěje bílé, jsou páleny jako ceremoniální očistné vykuřovadlo.[35]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Abecední seznam rodů[editovat | editovat zdroj]

Dle databáze botanické zahrady Kew.[36]

Acanthomintha, Acanthoprasium, Achyrospermum, Acrotome, Acrymia, Aegiphila, Aeollanthus, Agastache, Ajuga, Ajugoides, Alvesia, Amasonia, Amethystea, Anisochilus, Anisomeles, Asterohyptis, Ballota, Basilicum, Benguellia, Betonica, Blephilia, Brachysola, Brazoria, Bystropogon, Callicarpa, Cantinoa, Capitanopsis, Caryopteris, Catoferia, Cedronella, Chaiturus, Chamaesphacos, Chelonopsis, Chloanthes, Cleonia, Clerodendrum, Clinopodium (včetně Acinos a Calamintha) Colebrookea, Collinsonia, Colquhounia, Comanthosphace, Condea, Congea, Conradina, Cornutia, Craniotome, Cuminia, Cunila, Cyanocephalus, Cyanostegia, Cyclotrichium, Cymaria, Dasymalla, Dauphinea, Dicerandra, Dicrastylis, Discretitheca, Dracocephalum, Drepanocaryum, Drymosiphon, Elsholtzia, Endostemon, Eplingiella, Eriope, Eriophyton, Eriopidion, Eriothymus, Eurysolen, Fuerstia, Galeopsis, Garrettia, Glechoma, Glechon, Glossocarya, Gmelina, Gomphostemma, Gontscharovia, Gymneia, Hanceola, Haplostachys, Haumaniastrum, Hedeoma, Hemiandra, Hemigenia, Hemiphora, Hesperozygis, Heterolamium, Hoehnea, Holmskioldia, Holocheila, Horminum, Hosea, Hoslundia, Hymenocrater, Hymenopyramis, Hypenia, Hypogomphia, Hyptidendron, Hyptis, Hyssopus, Isodon, Isoleucas, Kalaharia, Karomia, Killickia, Kudrjaschevia, Kurzamra, Lachnostachys, Lagochilus, Lagopsis, Lallemantia, Lamium (včetně Galeobdolon), Lavandula, Leonotis, Leonurus, Lepechinia, Leptohyptis, Leucas, Leucosceptrum, Lophanthus, Loxocalyx, Lycopus, Macbridea, Madlabium, Marmoritis, Marrubium, Marsypianthes, Martianthus, Matsumurella, Medusantha, Meehania, Melissa, Melittis, Mentha (včetně Pulegium), Mesosphaerum, Metastachydium, Microcorys, Micromeria, Microtoena, Minthostachys, Moluccella, Monarda, Monardella, Monochilus, Mosla, Muniria, Nepeta (včetně Schizonepeta), Newcastelia, Obtegomeria, Ocimum, Ombrocharis, Oocephalus, Origanum, Orthosiphon, Otostegia, Ovieda, Oxera, Panzerina, Paralamium, Paraphlomis, Pentapleura, Perilla, Perillula, Peronema, Perovskia, Petitia, Petraeovitex, Phlomidoschema, Phlomis, Phlomoides, Phyllostegia, Physominthe, Physopsis, Physostegia, Piloblephis, Pityrodia, Platostoma, Plectranthus (včetně Coleus a Solenostemon), Pleudia, Pogogyne, Pogostemon, Poliomintha, Prasium, Premna, Prostanthera, Prunella, Pseudocarpidium, Pseudocaryopteris, Pseudochamaesphacos, Pseudomarrubium, Pycnanthemum, Pycnostachys, Quoya, Renschia, Rhabdocaulon, Rhaphiodon, Rhododon, Rostrinucula, Rotheca, Roylea, Rubiteucris, Rydingia, Saccocalyx, Salvia (včetně Rosmarinus), Satureja, Schnabelia, Scutellaria, Sideritis, Siphocranion, Sphenodesme, Stachydeoma, Stachys, Stenogyne, Suzukia, Symphorema, Synandra, Syncolostemon, Tectona, Teijsmanniodendron, Tetraclea, Tetradenia, Teucrium, Thorncroftia, Thuspeinanta, Thymbra, Thymus, Tinnea, Trichostema, Tripora, Vitex, Volkameria, Warnockia, Wenchengia, Westringia, Zataria, Ziziphora[37]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LI, Pan; QI, Zhe-Chen; LIU, Lu-Xian. Molecular phylogenetics and biogeography of the mint tribe Elsholtzieae (Nepetoideae, Lamiaceae), with an emphasis on its diversification in East Asia. Scientific Reports. 2017-05-17, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2018-07-31]. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/s41598-017-02157-6. (anglicky) 
  2. VĚTVIČKA, Václav. Na srdce je srdečník aneb Co prozradí jména rostlin. Praha: Akademie věd České republiky, 2006. 
  3. Lamiaceae Martinov | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  4. a b c SLAVÍK, Bohumil. Květena České republiky, svazek 6. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1. S. 554-555. 
  5. a b c d e ZHANG, Dian-Xiang; TAN, Yun-Hong; MA, Zhong-Hui. A large-scale chloroplast phylogeny of the Lamiaceae sheds new light on its subfamilial classification. Scientific Reports. 2016-10-17, roč. 6, s. 34343. Dostupné online [cit. 2019-07-24]. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/srep34343. (anglicky) 
  6. a b c d e f JUDD, et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. [s.l.]: Sinauer Associates Inc., 2002. ISBN 9780878934034. 
  7. a b c d e f g SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. 
  8. a b c d e f Lamiales. www.mobot.org [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  9. STEVENS, P.F. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: Dostupné online. 
  10. Lamiales. www.mobot.org [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  11. a b ZAHRA, Nadia; SHINWARI, Zabta. What is done and what has to be done in Lamiaceae, a review of phylogenetics. PeerJ. 2016-07-11. Dostupné online [cit. 2019-11-17]. DOI:10.7287/peerj.preprints.2277v1. 
  12. Phyllostegia Benth. | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  13. The IUCN Red List of Threatened Speciesː Phyllostegia. IUCN Red List of Threatened Species [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  14. a b c KAPLAN, Zdeněk. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2660-6. S. 866–894. 
  15. PYŠEK, Petr. Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition):checklist update, taxonomic diversity and invasion patternsNepůvodní flóra České republiky: aktualizace seznamu druhů, taxonomická diverzita a průběh invazí [online]. Preslia 84, 2012 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  16. GRULICH, Vít. ČERVENÝ SEZNAM OHROŽENÝCH DRUHŮ ČESKÉ REPUBLIKYː CÉVNATÉ ROSTLINY [online]. Příroda 35, 2017 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  17. a b c d e DUCHOVÁ, Iveta. Využití rostlin z čeledi Hluchavkovité (Lamiaceae) ve výživě [online]. Brno: Lékařská fakulta MU [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. 
  18. a b XU, Wu-Qin; LOSH, Jocelyn; CHEN, Chuan. Comparative genomics of figworts ( Scrophularia , Scrophulariaceae), with implications for the evolution of Scrophularia and Lamiales: Comparative genomics of Scrophularia. Journal of Systematics and Evolution. 2018-04-25, roč. 57. Dostupné online [cit. 2019-11-18]. DOI:10.1111/jse.12421. 
  19. KAPLAN, Zdeněk. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2660-6. S. 877. 
  20. Print page. web2.mendelu.cz [online]. [cit. 2019-11-18]. Dostupné online. 
  21. a b c d e VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  22. HIGLEY, Annamarie. Reader's Digest [online]. 2018-12-03 [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Není pačuli jako pačuli. www.parfumanie.cz [online]. [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. 
  24. TECTONA GRANDIS L. f. – teka, teak | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. 
  25. PREMNA SERRATIFOLIA L. | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  26. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  27. KOBLÍŽEK, J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4. 
  28. NAVRÁTILOVÁ, Alice. Okolo bytu [online]. 2019-01-17 [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. (česky) 
  29. Jak pěstovat a využít migrénovník | rady a tipy | jaktak.cz. www.jaktak.cz [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. (česky) 
  30. KORBELÁŘ, Jaroslav; ENDRIS, Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, 1981. 
  31. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. až 5. díl. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0. 
  32. LEONURUS JAPONICUS Houtt. – srdečník japonský / srdcovník | BOTANY.cz [online]. [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. 
  33. SIMOONS, Frederick J. Plants of life, plants of death. [s.l.]: Univ of Wisconsin Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-299-15904-7. S. 7–40. (anglicky) 
  34. Ocimum gratissimum (PROSEA) - PlantUse English. uses.plantnet-project.org [online]. [cit. 2019-11-18]. Dostupné online. 
  35. Rancho Santa Ana Botanic Garden. Salvia apiana Jepson [online]. USDA [cit. 2012-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Lamiaceae Martinov | Plants of the World Online | Kew Science. Plants of the World Online [online]. [cit. 2019-11-17]. Dostupné online. 
  37. The Plant List [online]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEJNÝ; SLAVÍK, B. Květena ČR. Svazek 6. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1. S. 554 a násl.. 
  • HARLEY R. M., ATKINS S., BUDANTSEV A. L., CANTINO P. D., CONN B.J., GRAYER R., HARLEY M. M., DEKOK R. P. J., KRESTOVSKAJA T., MORALES R., PATONA.J., RYDING O. a UPSON T., 2004 — Labiatae. K. KUBITZKI (Ed), The Families and Genera of Vas-cular Plants, Svazek 6, strany 167-275. Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg, New York. (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]