Kardiotonikum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kardiotonikum je povzbuzující léčivo zvyšující sílu stahů srdeční svaloviny, jinými slovy tonikum posilující kontrakce myokardu. Kardiotonika se užívají při léčbě chronických i akutních srdečních selhání a při některých typech arytmií.[1] Účinek tkví v pozitivním ionotropním působení, tedy ve zvýšení koncentrace vápníkových iontů v buňkách srdečního svalu aktivací ionotropních kanálů v membránách buněk. Některé takto působící látky, pokud zároveň srdce nežádoucím způsobem zatěžují, nejsou částí farmaceutů považovány za kardiotonika, takže pojem je nezřídka redukován jen na steroidní kardiotonika, tj. srdeční glykosidy, z nichž se nejčastěji terapeuticky využívá digoxin.[2]

Ideální kardiotonikum[editovat | editovat zdroj]

Kardiotonika se užívají zejména k léčení chronického srdečního selhání. Vzhledem k tomu, že tento syndrom je zvláště u starších lidí velmi frekventovaný a dlouhodobý, jsou požadavky na ideální kardiotonikum poměrně rozsáhlé:

  1. zvýšit sílu kontrakce bez zvýšených nároků na energii a kyslík,
  2. snížit dotížení (tzv. afterload), tj. úhrnné napětí srdeční svaloviny během kontrakce,
  3. zvýšit periferní cirkulaci v končetinách,
  4. mít široké terapeutické okno, tedy dostatečný rozdíl mezi dávkou působící terapeuticky a dávkou, která je již toxická,
  5. mít nízkou frekvenci nežádoucích vedlejších účinků,
  6. nevytvářet interakce s jinými léčivy.[3]

Lékaři dosud nemají k dispozici žádné ideální kardiotonikum, nejvíce se mu však blíží srdeční glykosid digoxin, který dokáže podstatně zlepšit kvalitu života, přičemž ani při dlouhodobém užívání nebyl prokázán negativní vliv na úmrtnost.[4]

Rozdělení pozitivně inotropních látek[editovat | editovat zdroj]

Mezi kardiotonika patří zejména srdeční glykosidy, látky rostlinného původu zvané též digitalis, podle rostliny, v níž byly poprvé nalezeny, náprstníku (rod Digitalis). Kromě srdečních glykosidů mají pozitivně inotropní účinek i jiné látky, vyznačující se však zároveň i srdce zatěžujícími účinky, jako např. zvýšením srdeční frekvence nebo spotřeby kyslíku. Někteří farmaceuti je mezi kardiotonika řadí,[5] jiní nikoliv.[6][7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WENKE, Max, a kol. Farmakologie: Učebnice pro lékařské fakulty. Praha: Avicenum, 1986. Kapitola Kardiotonika, s. 284. 
  2. LINCOVÁ, Dagmar; FARGHALI, Hassan, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. Praha: Galén, 2002. ISBN 80-7262-168-8. Kapitola Ostatní látky s pozitivně ionotropním působením, s. 211. 
  3. KRIŠKA, Milan, a kol. Memorix klinickej farmakológie. Bratislava: Slovak Acedemic Press, 2002. ISBN 80-88908-90-6. Kapitola Kardiotoniká, s. 273. (slovensky) 
  4. KRIŠKA, Milan, a kol. Memorix klinickej farmakológie. Bratislava: Slovak Acedemic Press, 2002. ISBN 80-88908-90-6. Kapitola Kardiotoniká, s. 274. (slovensky) 
  5. KRIŠKA, Milan, a kol. Memorix klinickej farmakológie. Bratislava: Slovak Acedemic Press, 2002. ISBN 80-88908-90-6. Kapitola Kardiotoniká, s. 281. (slovensky) 
  6. a b c LINCOVÁ, Dagmar; FARGHALI, Hassan, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. Praha: Galén, 2002. ISBN 80-7262-168-8. Kapitola Ostatní látky s pozitivně inotropním působením, s. 212–213. 
  7. WENKE, Max, a kol. Farmakologie: Učebnice pro lékařské fakulty. Praha: Avicenum, 1986. Kapitola Kardiotonika, s. 277. 
  8. ASCHERMANN, Michael, a kol. Farmakologie: Učebnice pro lékařské fakulty. Svazek 2. Praha: Galén, 2004. ISBN 80-7262-290-0. Kapitola Digoxin, s. 916, 917. 
  9. VÍTOVEC, Jiří; ŠPINAR, Jindřich. Farmakoterapie kardiovaskulárních onemocnění. Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-552-1. Kapitola Ostatní pozitivně ionotropní látky, s. 117–125. 
  10. a b c d ASCHERMANN, Michael, a kol. Farmakologie: Učebnice pro lékařské fakulty. Svazek 2. Praha: Galén, 2004. ISBN 80-7262-290-0. Kapitola Pozitivně inotropní látky nedigitalisové povahy, s. 918, 919. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]