Alois Jirásek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Jirásek
Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka
Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka
Narození23. srpna 1851
Rakouské císařství Hronov, Rakouské císařství
Úmrtí12. března 1930 (ve věku 78 let)
Československo Praha, Československo
Tituly a úřady
Poslanec Revolučního národního shromáždění
Období14. listopadu 1918 – 18. dubna 1920
Senátor Národního shromáždění
Období18. dubna 1920 – 15. listopadu 1925
Umělecká činnost
Žánrrealismus, historický román
HnutíManifest českých spisovatelů
Významná dílaStaré pověsti české, Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Psohlavci, F. L. Věk, Filosofská historie, Lucerna
Alma materUniverzita Karlova
Vzděláníhistorik
Povoláníprofesor na gymnáziu v Litomyšli a v Praze, prozaik, dramatik, politik
Vyznánířímskokatolické, od roku 1921 bez vyznání
Manžel/kaMarie Podhajská (1859–1927)
DětiBožena Jelínková-Jirásková (celkem 8 dětí)
PříbuzníHanuš Jelínek (zeť)
OceněníČestné občanství města Třebíče, čestný doktorát Univerzity Karlovy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov[1] – 12. března 1930 Praha) byl český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu. Celý život pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, nejprve v Litomyšli a poté v Praze. Přátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem či Z. Nejedlým. Navštěvoval i umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě čp. 524/I, kde se scházeli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Antonín Wiehl a další.[2] Působil jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.

Život

Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822–1901), původně tkadlec a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821–1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863–67), české gymnázium v Hradci Králové (1867–71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871–74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu. Publikovat začal již v době svých pražských studií, v Litomyšli vznikají první významné práce (Filozofská historie, Psohlavci). Dne 12. 8. 1879 se Jirásek oženil s Marií Podhajskou (1859–1927)[3][4], dcerou zámožného soukromníka.[pozn. 1] Měli 8 dětí, sedm dcer a jednoho syna.[pozn. 2]

Roku 1888 přesídlil do Prahy. Dva první byty v Praze příliš nevyhovovaly a teprve za pět let získal prostorný byt v Resslově ulici č. 1[7], na nároží dnešního Jiráskova náměstí, kde je osazena jeho pamětní deska.[pozn. 3] V tomto bytě pak žil od roku 1903 až do smrti v roce 1930. V Praze pokračoval v pedagogické práci (vyučoval na gymnáziu v Žitné ulici) i v literární činnosti. Pobyt v Praze mu dal možnost styku s uměleckým i vědeckým světem. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). V Praze vznikají všechna jeho dramata i nejrozsáhlejší románová díla. Dne 3. 7. 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a roku 1901 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[9][pozn. 4]

Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl. V roce 1876 poprvé navštívil Chodsko, které pak navštívil ještě několikrát. Dále se podíval do Drážďan (1885), jižních Čech (1887), Kostnice a Itálie (1890), na Slovensko (1897), do Bledu (1900) a do Uher (1897).

Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení československé samostatnosti dne 28. října 1918 v 11 hod. pod sochou sv. Václava. V sobotu 21. prosince 1918 vítal po jedné hodině odpolední projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze při jeho triumfálním návratu do vlasti. V období tzv. první republiky se s prezidentem Masarykem často setkával.

Univerzita Karlova udělila Aloisu Jiráskovi dne 2. 4. 1919 čestný doktorát filozofie.[11] Gymnázium v Resslově ulici neslo od roku 1921 na jeho počest název Jiráskovo gymnázium.[pozn. 5] V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925.[12] V parlamentu zasedal za Československou národní demokracii.[13][14] Jeho vstup do Československé národní demokracie byl logický, protože tato strana byla pokračovatelkou strany mladočeské, jejímž přívržencem byl Jirásek před válkou.[15][16]

V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. Dne 23. září 1921 vystoupil Jirásek z římskokatolické církve;[pozn. 6] zůstal sice nadále věřícím křesťanem, ale do žádné církve již nevstoupil, zůstal bez vyznání.[18] V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.[19] Jirásek byl nositelem Československé revoluční medaile[20], v srpnu 1921 mu byl udělen bulharský Řád sv. Alexandra (Орден Свети Александър) a v roce 1926 jugoslávský Řád sv. Sávy.[21]

Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově. V sobotu 15. 3., v předvečer pohřbu, se před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv. Václava konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup. Národní pohřeb začal 16. března v panteonu Národního muzea. Alois Jirásek byl od roku 1921 bez vyznání, ale jeho snahy o sekularizaci v novém Československu se objevovaly hned po jejím zřízení.[22]

Na konci března roku 1919, tedy necelého půl roku po zhroucení monarchie, byl Národnímu shromáždění ČSR předložen skupinou levicových poslanců (mj. též Aloisem Jiráskem)[pozn. 7] návrh zákona, kterým se měly rušit svátky církevní a zavádět svátky národní a občanské. Jeho navrhovatelé považovali za bezpodmínečně nutné, „aby veškeré veřejné zřízení bylo proniknuto duchem doby a zbavilo se přežilých pozůstatků dřívějších dob,“ mezi něž podle nich patřilo i svěcení církevních svátků.

Václav Valeš: Dny pracovního klidu v Československém právním řádu (1918-1938)[25]

Katolická církev zakázala k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů. Bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze.[26] Pohřbu se účastnil prezident T. G. Masaryk,[27] vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté spřátelených států. Čestnou stráž stáli vojáci 30. Jiráskova pěšího pluku a sokolové. Nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek. Po kremaci kolona aut vezla urnu do Hronova přes řadu českých měst, kde se též konala smuteční shromáždění.[28] Poslední fáze pohřbu se uskutečnila 19. 3. 1930 v Hronově za účasti rodiny, četných spolků, korporací i vojska. Namísto zvonů zněly nad Hronovem sborové skladby J. B. Foerstera na slova J. V. Sládka: Z osudu rukou a Polní cestou.[29]

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

„ Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě... “
—  Tomáš Garrigue Masaryk v dopise Jiráskovi[30]
Socha Aloise Jiráska v hronovském parku

Dílo

Literární dráhu Jirásek zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy pak zaměřoval na realitu soudobého venkova. Začínal v 70. letech 19. století, přímo za časů ruchovců, literárně činný byl však ještě ve 20. letech 20. století.

Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875). Posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král.

Více než 50 let psal povídky (Povídka z hor 1878, Z bouřlivých dob 1879, Rozmanitá próza). Jeho prvotinou byla povídka Poklad (1873).

Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české 1894, které pro svou veršovanost úspěšně vstoupily do četby pro děti a mládež). Podobně šťastný osud měly méně rozsáhlé balady, idyly a romance, vyhledávané nakladateli, ilustrátory a potom i filmovými tvůrci (Filosofská historie 1888, Maryla 1885, Zahořanský hon 1889, Balada z rokoka 1905).

První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (Skaláci 1875, Skály 1886, Poklad 1881, Na dvoře vévodském 1877). Napsal dobrodružný román V cizích službách (1885) a povahopisný obraz Psohlavci (1884). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.

Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství po jeho konec (v rozsáhlých románech Mezi proudy I–III 1887–1890, Proti všem 1893, Bratrstvo I–III 1900–1909), tlak rekatolizace (Temno 1913), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk I–V 1888–1906, U nás I–IV 1896–1903). Husitský král I–II (1920–1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.

Úspěšné divadelní hry ze současné vesnice přispívaly k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka 1890, Otec 1894). Hry historické (Emigrant 1898, tzv. trilogie tří Janů: Jan Žižka 1903, Jan Roháč 1914 a Jan Hus 1911). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná hra Lucerna, 1905.

Jirásek se účastnil redigování časopisu Zvon.

Próza

Nejstarší období

Husitství

Doba pobělohorská

  • Temno (1913–1915) – zobrazena doba největšího útlaku českého národa. Duchovní život ovládla katolická církev – jezuitský řád; nekatolíci se tajně scházejí při čtení bible a jiných zakázaných knih, za což jsou pronásledováni jezuity. Hlavní dějová linie sleduje osudy příslušníků rodiny myslivce Tomáše Machovce, postižené a rozbité vizitací jezuitských páterů. Za první světové války se Temno stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo pomíjivost moci, založené na násilí.
  • Psohlavci (1884) – román ze 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení chodských výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký Kozina popraven, vyzve "Lomikara" na Boží soud.
  • Skaláci (1875) – o selské vzpouře roku 1775 na Náchodsku.
  • Skály (1886) – z prvního desetiletí třicetileté války. Líčí osudy evangelické rodiny Křineckých z Ronova, vystěhované do oblasti Adršpachu, prolíná se tu i příběh dr. Voborského, potomka roku 1621 popraveného V. Kochana z Prachové; dále útisk poddaného lidu, který vyvrcholí neúspěšným povstáním. To je vedeno čáslavským knězem Matyášem (Matoušem) Ulickým, exkomunikovaným z církve a v Čáslavi popraveným na šibenici.
  • Na dvoře vévodském (1877) – román, jenž líčí osvícenskou atmosféru na náchodském zámku v poslední čtvrtině 18. století a snahy vlastenců o zrušení roboty.
  • Ráj světa (1880) – román, jehož děj je zasazen do Vídně a časově i některými postavami navazuje na román Na dvoře vévodském; jde o podrobnou malbu rozkošnického života na Vídeňském kongresu.

Obrození

Pomník A. Jiráska (Nové Město) Jiráskovo nám. (2)

Divadelní hry

Historická dramata

Tzv. trilogie tří Janů:

Další historické hry:

  • Kolébka (1891) – veselohra, odehrává se v době Václava IV.
  • Emigrant (1898) – drama se odehrává o Vánocích v roce 1741 v Polici nad Metují, když do Čech vpadla vojska pruského krále Fridricha II.[36]
  • M. D. Rettigová (1901) – veselohra věnovaná památce vlastenecké autorky a kuchařky
  • Gero (1904) – tragédie, hledá příčiny záhuby polabských Slovanů

Ostatní divadelní hry

  • Lucerna (1905) – pohádkové drama spojující svět reálných a pohádkových postav.
  • Vojnarka (1890) – tragédie staré lásky, která zůstala nenaplněna
  • Otec (1894) – venkovské drama o lidské závisti a chamtivosti
  • Samota (1908) – hra o třech jednáních, příběh nudící se paničky, která tráví letní čas na horské samotě a prožívá milostné dobrodružství; zfilmováno v roce 1965 (TV film, režie Jaroslav Novotný)
  • Zkouška (1894)[37] – jednoaktovka z maloměstského prostředí Litomyšle
  • Pan Johanes (1909) – pohádka o čtyřech jednáních; proti cizí moci pana Johanesa (Rýbrcoula) se brání česká princezna Kačenka, což bylo v době kolem první světové války chápáno jako alegorie boje za státní samostatnost; dle hry zkomponoval stejnojmennou operu Ivo Jirásek, libreto napsal Jiří Šrámek (1951–1952)

Vydávání Jiráskových děl

Jiráskova tvorba se těšila koncem 19. století i ve 20. století značné oblibě a většina jeho prací byla vydávána opakovaně. K soubornému vydání Sebraných spisů Aloise Jiráska přikročilo nakladatelství Jan Otto v letech 1890–1930 (45 svazků); v letech 1927–1933 vyšlo v témže nakladatelství 2. vydání (47 svazků).[38] Ani toto druhé vydání však nezahrnuje celou Jiráskovu tvorbu, neobsahuje např. raný Jiráskův román Slavný den.[39] Třetí vydání Jiráskových spisů vycházelo v letech 1936–1947.[pozn. 8]

V období tzv. „druhé republiky" (1938–1939) byl Alois Jirásek označen „za nejnebezpečnějšího šiřitele lživých interpretací našich dějin" a vláda dala diskrétní pokyn, aby jeho díla zmizela z knihkupeckých výkladů.[41] K oficiálnímu zákazu jeho spisů však nedošlo a některá díla byla vydána i za okupace.

V letech 1949–1958 vycházel z podnětu Klementa Gottwalda obsáhlý výbor z Jiráskových spisů (edice „Aloise Jiráska odkaz národu", celkem 32 svazků s doslovy Zdeňka Nejedlého); Jiráskovy práce byly propagovány a často vydávány. Profesor Václav Černý o tom později napsal: „Za jediný kladný počin, vzešlý z jeho [Nejedlého] hlavy, můžeme pokládat pouze lidovou edici Aloise Jiráska, vyhlášenou Gottwaldem v listopadu 1948 jako propagaci »klasického dědictví české kultury«. A ne že by ti dva [Gottwald a Nejedlý] smyslu Jiráskova díla a umění, přímo rostlého z přástkové podstaty lidového báječství, vskutku rozuměli: viděli nikoliv umění největšího epického vypravěče naší prózy, nýbrž jen jeho politickou tendenci, v níž se ostatně mýlili. Ale alespoň byl nejširším čtenářským vrstvám našeho národa podán kus chleba umělecky i lidsky opravdu živného."[42]

Jiráskova díla vycházela i v nakladatelstvích speciálně zaměřených na mládež (Státní nakladatelství dětské knihy, později Albatros) a ve Státním pedagogickém nakladatelství; tato vydání byla často opatřena vysvětlivkami a komentářem pro potřeby mimočítankové četby. Řada Jiráskových prací byla přeložena do cizích jazyků: slovenštiny, polštiny, maďarštiny, ruštiny i němčiny. Ve 21. století jsou Jiráskovy spisy vydávány také ve formě e-knih; např. na stránkách Městské knihovny v Praze jsou k dispozici e-knihy: F. L. Věk I. – V., U nás I. – IV., Z Čech až na konec světa, Filosofská historie, Lucerna, Psohlavci, Staré pověsti české.

Kromě prózy a dramat byly vydány i Jiráskovy básně, vzpomínky a část korespondence:

  • JIRÁSEK, Alois. Básně Aloise Jiráska. Vydání druhé. Hradec Králové: Nartex, [2006], ©2006. 93 stran. ISBN 80-254-8713-X.
  • JIRÁSEK, Alois. Z mých pamětí: Poslední kapitoly k Nové kronice U nás. 7. vyd., (v MF 1. vyd.). Praha: Mladá fronta, 1980. 478, [2] s.
  • JIRÁSEK, Alois. Dopisy: [Z let] 1871-1927. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965. 209, [2] s.
  • ALEŠ, Mikoláš, JIRÁSEK, Alois. Aleš a Jirásek, listy dvou přátel: [s reprodukcemi kreseb Mikoláše Alše a Aloise Jiráska]. 4. vyd. Praha: Orbis, 1953. 242 s., [22] l. obr. příl.

Celková charakteristika díla

Ve svých žánrově rozmanitých dílech podává podstatný průřez téměř celými českými dějinami, ovšem s důrazem na úseky, které Jirásek chápal jako podstatné pro poznání minulosti důležité k porozumění současnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůzněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. Jirásek psal historickou prózu, a proto ovšem nelze jeho podání historie chápat jako historicky zcela věrné. V rámci dobových potřeb a chápání je v Jiráskově díle na mnoha místech historie aktualizována, idealizována a líčena v opravené či změněné podobě tak, aby vyhovovala pokračující radikalizaci boje českého národa za svá práva a za národní samostatnost.

Jirásek líčí historii polarizovaně, především v dobově příznačném napětí češství a němectví, které často chápe jako svár pravdy a lži, poctivosti a podvodu, dobrého a špatného charakteru, ale také bohatství a chudoby, pýchy a pokory, nezájmu a obětavosti. Jirásek se svým dílem snažil podpořit touhu po spravedlnosti a po svobodě, chápané jako oddělení české mono-lingvistické skupiny od liberální multi-kulturality, kterou poskytovalo Rakousko-Uhersko.

Úspěch Jiráska byl v tom, že uměl psát čtivě, a psal jen to, co si národ přál o sobě slyšet.[zdroj?] Ačkoliv počátkem osmdesátých let 19. století začal realismus v literatuře a v historii, Jirásek se k tomuto proudu nikdy nepřidal a v žádném svém díle se kriticky proti národu nevyjádřil.

Vedle líčení převratných historických scén věnuje pozornost také častému líčení krajiny, osobních pocitů a prožitků hrdiny či přímo o zachycení domácí, především venkovské idyly. Významný je též jeho zájem o etnografii.

Jirásek byl i dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou uváděny v Národním divadle. V hlavních rolích Jiráskových dramat rád vystupoval Eduard Vojan. Některé z jeho her jsou v repertoáru českých divadel dodnes.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o svobodu a spravedlnost, národní i státní samostatnost, Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů, ačkoli si z nich autor vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovy romány velký význam pro povzbuzení českého národa.

Filmová zpracování

Jiráskova díla

  • 1925 Lucerna. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. Němý film. 78 min., režie Karel Lamač.
  • 1931 Psohlavci. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. 105 min., režie Svatopluk Innemann.
  • 1936 Vojnarka. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. 102 min., režie Vladimír Borský.
  • 1937 Filosofská historie. Na motivy stejnojmenné novely A. Jiráska. 88 minut, režie Otakar Vávra.
  • 1938 Lucerna. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. 84 min., režie Karel Lamač.
  • 1947 Jan Roháč z Dubé. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. 84 min., režie Vladimír Borský.
  • 1950 Temno. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. 115 min., režie Karel Steklý.
  • 1952 Staré pověsti české. Na motivy stejnojmenné knihy A. Jiráska. Animovaný loutkový film. 91 min., režie Jiří Trnka.
  • 1954 Jan Hus. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. 115 min., režie Otakar Vávra.
  • 1955 Jan Žižka. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. 102 min., režie Otakar Vávra.
  • 1955 Psohlavci. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. 91 min., režie Martin Frič.
  • 1956 Ztracenci. Na motivy stejnojmenné povídky A. Jiráska. 83 min., režie Miloš Makovec.
  • 1956 Proti všem. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. 109 min., režie Otakar Vávra.
  • 1961 Magdalena Dobromila Rettigová. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. TV film. 101 min., režie František Filip.
  • 1965 Samota. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. TV film. 76 min., režie Jaroslav Novotný.
  • 1967 Lucerna. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. TV film. 112 min., režie František Filip.
  • 1968 Vojnarka. Na motivy stejnojmenné hry A. Jiráska. TV film. 72 min., režie Jaroslav Novotný.
  • 1968 Záhořanský hon. Na motivy stejnojmenné povídky A. Jiráska. TV film. 87 min., režie Bohumil Sobotka.
  • 1970 F. L. Věk. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. TV seriál. 13 x 53 min., režie František Filip.
  • 1979 Na dvoře vévodském. Na motivy stejnojmenného románu A. Jiráska. TV film. 74 min., režie Evžen Němec.
  • 1984 Poklad hraběte Chamaré. Na motivy Jiráskovy novely Poklad. 78 min., režie Zdeněk Troška.
  • 1985 Psohlavci. Televizní inscenace opery Karla Kovařovice; libreto napsal podle stejnojmenného Jiráskova románu Karel Šípek; 93 min., režie Milan Macků.
  • 1986 Preceptor. Na motivy povídky A. Jiráska Na Ostrově z roku 1888. TV film. 73 min., režie Jiří Bělka.
  • 2012 Staré pověsti české. Na motivy stejnojmenné knihy A. Jiráska. Animovaný TV seriál. 26 x 10 min., režie Vladimír Mráz.

Život Jiráska

Fotogalerie

  • Rodný dům v Hronově
    Rodný dům v Hronově
  • Matriční záznam o sňatku
    Matriční záznam o sňatku
  • Pamětní deska v Praze-Nové Město
    Pamětní deska v Praze-Nové Město
  • Reliéf Aloise Jiráska v Olomouci
    Reliéf Aloise Jiráska v Olomouci
  • Hrob Aloise Jiráska v Hronově
    Hrob Aloise Jiráska v Hronově

Citát

„ Neznám čarovnější a češtější hru, než je "Lucerna". Každá věta v ní je jako lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidové moudrosti i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu. Jirásek byl skromný, vděčný autor. Málomluvný, podmračený až přísný člověk, ale stačilo, aby promluvil, a každé jeho slovo hřálo. Byl už velmi nemocen, ale málokdy chyběl na nějaké zkoušce, tak miloval divadlo. “
— Zdeněk Štěpánek[43]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ačkoliv otec Marie Podhajské se sňatkem své dcery s nepříliš majetným ženichem nesouhlasil a i po svatbě se po řadu let odmítal se zetěm stýkat, přece dal své dceři věnem dvacet tisíc zlatých a pole u Litomyšle, která pak Jirásek pronajímal.[5]
  2. ↑ Manželům Jiráskovým se narodily tyto děti: Božena (1880–1951, provdaná Jelínková), Marie (1881–1885), Ludmila (1885–1973), Miloslava (1886–1971, provdaná Pragerová), Zdeňka (1889–1975, provdaná Tříšková); poslední byla dvojčata Magdalena (1890–1954, provdaná Duchoslavová) a Jaromír (1890–1933).[6]
  3. ↑ Před domem v Resslově ulici č. 1 v parčíku na Jiráskově náměstí stojí od června 1960 pomník Aloise Jiráska, který vytvořil akademický sochař Karel Pokorný.[8]
  4. ↑ Jiráskovy zásluhy byly oceňovány i rakouskými úřady. Dne 20. 7. 1896 mu poslala Zemská školní rada přípis o udělení titulu školního rady a 4. 7. 1909 přípis o povýšení na vládního radu. Dne 30. 11. 1898 mu byl udělen Řád Františka Josefa.[10]
  5. ↑ Alois Jirásek vyučoval v letech 1888–1909 na gymnáziu v Žitné ulici. Toto gymnázium získalo v roce 1916 novou budovu v Resslově ulici a od roku 1921 neslo název Jiráskovo gymnázium. Po zrušení gymnázia je v budově umístěna základní škola. Spisovatelovo jméno nese Jiráskovo gymnázium v Náchodě.
  6. ↑ „Je pravděpodobné, že Jirásek se s katolickou církví myšlenkově rozešel již v sedmdesátých letech 19. století, tj. zhruba padesát let před rokem 1921, kdy s celou rodinou vystoupil v tzv. přestupovém hnutí i formálně z římskokatolické církve."[17]
  7. ↑ Autor citátu zřejmě mylně přisuzuje snahu o sekularizaci jen levicovým činitelům. Např. právě Jirásek rozhodně nemůže být označen za levicového poslance. Byl nejprve přívržencem Národní strany svobodomyslné (mladočechů)[23] a později se stal senátorem za Československou národní demokracii [24] (její předseda, Karel Kramář, mluvil i na Jiráskově pohřbu). Ani jedna z těchto stran nebyla levicová, Československá národní demokracie bývá naopak označována za stranu výrazně pravicovou.
  8. ↑ Třetí vydání Sebraných spisů Aloise Jiráska vycházelo ve Státním nakladatelství a Školním nakladatelství v letech 1936–1947. Kopírovalo druhé vydání Jiráskových spisů (47 svazků), ale k této základní řadě bylo navíc připojeno 5 svazků dodatkové řady, do níž byly zařazeny práce, které do druhého vydání zahrnuty nebyly, např. román Slavný den a další. Celkem tedy mělo třetí vydání mít 52 svazků a tomu odpovídalo i jejich číslování; nebylo však dokončeno. Osm svazků (č. 5, 7, 21, 23, 24, 34, 35, 36) nebylo vydáno, ostatní svazky vyšly, a to včetně dodatkové řady (č. 48–52). Fakticky tedy bylo vydáno nikoliv 52, ale jen 44 svazků.[40]

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  3. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s.ISBN 80-902107-2-4. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 53.]
  4. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 165.]
  5. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 53–54, 56 a 70.]
  6. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 198–202.]
  7. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 11–13.]
  8. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 189.]
  9. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851-1930-1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz str. 236 a 283.]
  10. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 16.]
  11. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851-1930-1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz str. 360.]
  12. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ Nepokojová, Markéta - Politické strany v průběhu let 1918 - 1938, tj. v období První republiky
  14. ↑ Příklad dobového zápisu schůze senátu, kde se mluví o senátorovi Aloisi Jiráskovi
  15. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. ISBN 80-902107-2-4. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 25.]
  16. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 154.]
  17. ↑ ZELENKA, Miloš a MIKULOVÁ, Helena. Židovské motivy v díle Aloise Jiráska. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce je otištěna na str. 133–141; citovaný text je na str. 136.]
  18. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 161.]
  19. ↑ Josef B. Michl, Laureatus Laureata, ARCA JiMfa, Třebíč, 1995, str. 372-382
  20. ↑ NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Roky Aloisa Jiráska v datech, obrazech, zápisech a poznámkách: 1851-1930-1953. Praha: Melantrich, 1953. 459 s. [Viz str. 390.]
  21. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 157.]
  22. ↑ Václav Valeš: Dny pracovního klidu v Československém právním řádu (1918-1938), Západočeská univerzita v Plzni, in Národní shromáždění, tisk č. 705 ze dne 26. března 1919
  23. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 25.]
  24. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 154.]
  25. ↑ Václav Valeš: Dny pracovního klidu v Československém právním řádu (1918-1938), Západočeská univerzita v Plzni, in Národní shromáždění, tisk č. 705 ze dne 26. března 1919
  26. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 3. díl : V Praze. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–210; viz str. 172.]
  27. ↑ Lidové noviny, 14.3.1930, s.2, Pohřeb Aloise Jiráska bude v neděli
  28. ↑ Průběh pohřbu je podrobně popsán v publikaci → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s.
  29. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz str. 458.]
  30. ↑ T. G. Masaryk v dopise k Jiráskovým sedmdesátým narozeninám. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. III. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. [Citovaný text je na str. 156.]
  31. ↑ JIRÁSEK, Alois. Husitský král: Výjevy z velkého dramatu. 1. [díl]. Praha: SNKLU, 1961. 462 s. a JIRÁSEK, Alois. Husitský král: Výjevy z velkého dramatu. 2. [díl]. Praha: SNKLU, 1961. 348 s.
  32. ↑ Poslední vydání → JIRÁSEK, Alois. Slavný den: dva historické obrazy. Praha: Evropský literární klub, 1939. 323 s.
  33. ↑ Poslední vydání → JIRÁSEK, Alois. Konec a počátek: historický obraz. 4. vyd. V Praze: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu, 1940-1941. 239 s.
  34. ↑ Poprvé otištěno v časopise Zlatá Praha (1885), často vydáváno spolu s novelou Maryla, např.: JIRÁSEK, Alois. Maryla; Zemanka. 2. vyd. v SNKLU. Praha: SNKLU, 1962. 246 s.
  35. ↑ Časopisecky publikováno v Osvětě (1883), knižně v r. 1886. Vydáno mnohokrát, několikrát vyšlo i v jazykové úpravě pro čtenáře od 9 let: JIRÁSEK, Alois. V cizích službách: Kus české anabaze. 3. vyd. v SNDK. Praha: SNDK, 1968. 287, [3] s.
  36. ↑ Podrobněji o tomto dramatu → ČERNÝ, František. Jiráskovo drama Emigrant. In: FETTERS, Aleš, ed. Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.-26. května 1996 v Hronově. Hronov: Občanské sdružení Kruh, 2000. 63 s. ISBN 80-238-6629-X. [Studie je otištěna na str. 35–39.]
  37. ↑ Poprvé publikováno v časopise Lumír, ročník 23 (1894–1895), a to v čísle 6, které vyšlo 20. 11. 1894.
  38. ↑ Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. [Viz str. 463.]
  39. ↑ Soupis Jiráskovy tvorby osahuje práce: KUNC, Jaroslav, ed. Soupis díla Aloise Jiráska a literatury o něm. Praha: Národní knihovna, 1952. 80 s. Relativně úplný seznam Jiráskových prací (včetně stručného obsahu jednotlivých děl) lze nalézt na webu aloisjirasek.cz – dostupné online
  40. ↑ FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. [Viz str. 546.]
  41. ↑ ČERNÝ, Václav. Paměti. [II], 1938-1945, Křik Koruny české: náš kulturní odboj za války. Vyd. 3. V Brně: Atlantis, 1992. 438 s. ISBN 80-7108-059-4. [Viz str. 75–76, kde autor mj. uvádí, že někteří lidé („páteři Miklíci") žádali výslovně planoucí hranice pro spisy Al. Jiráska a Karla Čapka.]
  42. ↑ ČERNÝ, Václav. Paměti 1945-1972. Vyd. 2., rozš. Brno: Atlantis, 1992. 671 s. ISBN 80-7108-036-5. [Viz str. 228.]
  43. ↑ Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 102

Literatura

  • BORECKÝ, Jaromír. Alois Jirásek. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1933. 666 s.
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. 371 s. cnb000002497. S. 116–122.  Dostupné online
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s.  [Kapitolu „Alois Jirásek" na str. 431–464 napsal Zdeněk Pešat → dostupné též online.]
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 154–159. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 543–549. 
  • JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s., [40] s. obr. příl.
  • KUNC, Jaroslav, ed. Soupis díla Aloise Jiráska a literatury o něm. Praha: Národní knihovna, 1952. 80 s.
  • KVĚT, Jan. Dílo Aloise Jiráska v české ilustraci. 1. vyd. Praha: Orbis, 1953. 93 s., 160 obr. příl.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 291. 
  • NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. - kapitola Jiráskovo "Temno", s. 109–132. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 616. 

Související články

Díla online

Většina Jiráskových děl je online dostupná v digitální knihovně Kramerius (online), popř. Kramerius 4 (online). Konkrétní odkazy jsou uvedeny v článcích o jednotlivých dílech (F. L. Věk, Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Maryla a dalších). Řada Jiráskových děl je ve formě e-knihy volně dostupná i na webových stránkách Městské knihovny v Praze.

  • JIRÁSEK, Alois. Jan Hus : historická hra o pěti jednáních. Praha: Otto, 1911. Dostupné online. Knižní vydání Jiráskovy historické hry o 5 jednáních, která se odehrává v Jirchářích a v bytě Mistra Jana Husa roku 1410. 
  • JIRÁSEK, Alois. Otec : drama o třech jednáních. Praha: Otto, 1895. Dostupné online. Drama o 3 dějstvích se odehrává ve východních Čechách na konci 19. stol. a bylo poprvé uvedeno v ND 27. listopadu 1894. 
  • JIRÁSEK, Alois. Vojnarka : drama o čtyřech jednáních. Praha: Otto, 1906. Dostupné online. Drama o 4 jednáních se odehrává v roce 1860 ve východních Čechách poblíž hranic s Moravou. Realistické drama, jehož hlavní postavou je selka Madlena Vojnarová, která se vzepře tvrdým venkovským zvykům a usiluje o naplnění vlastního života. 
  • JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha: J. Otto, 1916. Dostupné online. Román ze 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení chodských výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký Kozina popraven, vyzve "Lomikara" na Boží Soud. 
  • JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Ilustrace Věnceslav Černý. Praha: Jos. R. Vilímek, 1921. 375 s. Dostupné online. 
  • JIRÁSEK, Alois. Rozmanitá prosa. I. 4. vyd. Praha: Otto, 1917. 252 s. Sebr. spisy; 22. Dostupné online

Externí odkazy

Dílo Aloise Jiráska
Romány
Skaláci (1875) • Na dvoře vévodském (1877) • Filosofská historie (1878) • Konec a počátek (1879) • U Rytířů (1879) • Na Staré poště (1881) • Poklad (1881) • V cizích službách (1883) • Psohlavci (1884) • V cizích službách (1885) • Skály (1886) • Z Čech až na konec světa (1888) • Proti všem (1893) • Staré pověsti české (1894) • Mezi proudy (1887–1890) • F. L. Věk (1888–1906) • U nás (1896–1903) • Bratrstvo (1900–1909) • Temno (1913–1915) • Husitský král (1920–1930)
Divadelní hry
Vojnarka (1890) • Kolébka (1891) • Otec (1894) • Zkouška (1895) • Emigrant (1898) • M. D. Rettigová (1901) • Jan Žižka (1903) • Gero (1904) • Lucerna (1905) • Samota (1907) • Pan Johanes (1909) • Jan Hus (1911) • Jan Roháč (1914)
Povídky
Povídka z hor (1878) • Z bouřlivých dob (1879) • Maryla (1885) • Zemanka (1885) • Zahořanský hon (1889) • Na Chlumku (1889) • Balada z rokoka (1905)
Filmové a
televizní adaptace
Film
Lucerna (Karel Lamač, 1925) • Psohlavci (Svatopluk Innemann, 1931) • Vojnarka (Vladimír Borský, 1936) • Filosofská historie (Otakar Vávra, 1937) • Lucerna (Karel Lamač, 1938) • Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) • Temno (Karel Steklý, 1950) • Staré pověstí české (Jiří Trnka, 1952) • Vojnarka (Antonín Dvořák, 1953) • Jan Hus (Otakar Vávra, 1954) • Psohlavci (Martin Frič, 1955) • Jan Žižka (Otakar Vávra, 1955) • Proti všem (Otakar Vávra, 1956) • Ztracenci (Miloš Makovec, 1956) • Poklad hraběte Chamaré (Zdeněk Troška, 1984)
Televize
Lucerna (Jiří Bělka, 1960) • Lucerna (František Filip, 1967) • Záhořanský hon (Bohumil Sobotka, 1968) • F. L. Věk (seriál, František Filip, 1971) • Na dvoře vévodském (Evžen Němec, 1979) • Psohlavci (Milan Macků, 1985) • Preceptor (Jiří Bělka, 1986) • Staré pověstí české (seriál, Vladimír Mráz, 2012)
Hudební adaptace
Psohlavci (Karel Kovařovic, 1897) • Lucerna (Vítězslav Novák, 1923) • Jiří z Kunštátu a Poděbrad (Osvald Chlubna, 1942) • Temno (Iša Krejčí, 1944) • Poslední hejtman (Miroslav Krejčí, 1944) • Zahořanský hon (Jaroslav Křička, 1949) • Maryla (Vladimír Ambros, 1951) • Kolébka (Osvald Chlubna, 1952) • Pan Johanes (Ivo Jirásek, 1952) • Náchodská kasace (Sláva Vorlová, 1955) • Maryla (František Suchý Brněnský, 1956) • Vojnarka (Jiří František Novák, 1956) • Kolébka pro hříšné panny (Otmar Mácha, 1976)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alois_Jirásek&oldid=16553393“