Lichtenštejnsko: Porovnání verzí
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
V části =Dějiny= jsem uvedla na pravou míru první větu. značky: revertováno editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 56: | Řádek 56: | ||
== Dějiny == |
== Dějiny == |
||
{{Podrobně|Dějiny Lichtenštejnska}} |
{{Podrobně|Dějiny Lichtenštejnska}} |
||
'''Z odhalených stop'''<ref name=":0" /> lidského osídlení na území dnešního Lichtenštejnska '''jsou nejstarší ony''' ze středního [[paleolit]]u. [[Neolit]]ické [[Zemědělství|zemědělské]] osady se objevily kolem roku 5300 př. n. l. V [[Doba železná|době železné]] archeologové indikují na tomto území [[Doba halštatská|halštatskou]] a [[Laténská kultura|laténskou kulturu]], kterou rozvíjeli [[Keltové|keltští]] [[Helvéciové]]. V roce 58 př. n. l., po [[Bitva u Bibracte|bitvě u Bibracte]], si oblast podrobil římský císař [[Julius Caesar]]. Roku 15 př. n. l. ji [[Tiberius]] (později druhý římský císař) a jeho bratr [[Drusus]] začlenili do [[Římská říše|Římské řiše]], stala se součástí římské provincie [[Raetie|Raetia]]. Římané postavili a udržovali silnici, která vedla přes toto území. Kolem roku 450 se v oblasti usadil [[Germáni|germánský]] kmen [[Alamani|Alamanů]]. Lichtenštejnsko se nacházelo na východním okraji jeho státu zvaného Alamanie. V 6. století se celá oblast, po vítězství [[Chlodvík I.|Chlodvíka I.]] nad Alamany u Tolbiacu v roce 504, stala součástí [[Franská říše|Franské říše]]. Zůstala pod franskou nadvládou, dokud [[Verdunská smlouva]] v roce 843 tuto říši nerozdělila. Území Lichtenštejnska pak spadalo do [[Východofranská říše|Východofranské říše]]. Kolem přelomu tisíciletí se stalo též součástí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]]. Až do roku 1100 byla převládajícím jazykem v oblasti [[rétorománština]], ale poté se prosadila [[němčina]]. |
|||
V roce 1200 byla panství na alpské náhorní plošině ovládána [[Savojští|Savojskými]], [[Zähringové|Zähringy]], [[Habsburkové|Habsburky]] a [[Kyburgové|Kyburgy]]. Ostatní oblasti ovládala přímo Svatá říše římská, pro niž byla důležitá především kontrola nad horskými průsmyky. Když v roce 1264 vymřela dynastie Kyburgů, rozšířili Habsburkové pod vedením [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa I.]] (císař Svaté říše římské od roku 1273) své území o východní alpskou náhorní plošinu, která zahrnovala i území Lichtenštejnska. V roce 1300 se v zemi usadilo etnikum [[Walserové|Walserů]].<ref>{{Citace monografie |
V roce 1200 byla panství na alpské náhorní plošině ovládána [[Savojští|Savojskými]], [[Zähringové|Zähringy]], [[Habsburkové|Habsburky]] a [[Kyburgové|Kyburgy]]. Ostatní oblasti ovládala přímo Svatá říše římská, pro niž byla důležitá především kontrola nad horskými průsmyky. Když v roce 1264 vymřela dynastie Kyburgů, rozšířili Habsburkové pod vedením [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa I.]] (císař Svaté říše římské od roku 1273) své území o východní alpskou náhorní plošinu, která zahrnovala i území Lichtenštejnska. V roce 1300 se v zemi usadilo etnikum [[Walserové|Walserů]].<ref>{{Citace monografie |
||
| Řádek 76: | Řádek 76: | ||
Ekonomická devastace způsobená první světovou válkou donutila Lichtenštejnsko uzavřít celní a měnovou unii se [[Švýcarsko|Švýcarskem]]. I po roce [[1918]] Lichtenštejnové žili především ve [[Vídeň|Vídni]] a na svých moravských panstvích. V roce 1929 nastoupil na trůn 75letý princ [[František I. z Lichtenštejna]]. Jeho sňatek s vídeňskou [[Židé|Židovkou]] [[Elsa von Gutmann|Elsou von Gutmannovou]] (její otec byl židovský obchodník z Moravy) vzbudil nevoli v pronacistickém křídle hlavní politické síly v zemi, Vlastenecké unie, ale knížecí pár vše ustál, mj. i díky tomu, že František I. a Elsa byli prvním lichtenštejnským panovnickým párem, který vyhledával aktivní kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvovali. Elsa se stala navíc symbolem charity, její nadace ''Franz und Elsa-Stiftung'' funguje dodnes. |
Ekonomická devastace způsobená první světovou válkou donutila Lichtenštejnsko uzavřít celní a měnovou unii se [[Švýcarsko|Švýcarskem]]. I po roce [[1918]] Lichtenštejnové žili především ve [[Vídeň|Vídni]] a na svých moravských panstvích. V roce 1929 nastoupil na trůn 75letý princ [[František I. z Lichtenštejna]]. Jeho sňatek s vídeňskou [[Židé|Židovkou]] [[Elsa von Gutmann|Elsou von Gutmannovou]] (její otec byl židovský obchodník z Moravy) vzbudil nevoli v pronacistickém křídle hlavní politické síly v zemi, Vlastenecké unie, ale knížecí pár vše ustál, mj. i díky tomu, že František I. a Elsa byli prvním lichtenštejnským panovnickým párem, který vyhledával aktivní kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvovali. Elsa se stala navíc symbolem charity, její nadace ''Franz und Elsa-Stiftung'' funguje dodnes. |
||
[[Anšlus|Anšlus Rakouska]] přiměl knížete [[František Josef II.|Františka Josefa II.]], aby se stal prvním lichtenštejnským panovníkem, který bude sídlit v Lichtenštejnsku. Od té doby je tato tradice udržována. Během [[Druhá světová válka|druhé světové války]] zůstalo Lichtenštejnsko oficiálně neutrální a hledalo pomoc zejména v sousedním, stejně tak neutrálním, Švýcarsku. Vazby na Německo byly nicméně evidentní rovněž, v roce 2005 vyšlo například najevo, že židovští vězni z nacistického koncentračního tábora Strasshof pracovali na pozemcích v Rakousku, které vlastnil lichtenštejnský knížecí dům.<ref>{{Citace periodika |
[[Anšlus|Anšlus Rakouska]] přiměl knížete [[František Josef II.|Františka Josefa II.]], aby se stal prvním lichtenštejnským panovníkem, který bude sídlit v Lichtenštejnsku. Od té doby je tato tradice udržována. Během [[Druhá světová válka|druhé světové války]] zůstalo Lichtenštejnsko oficiálně neutrální a hledalo pomoc zejména v sousedním, stejně tak neutrálním, Švýcarsku. Vazby na Německo byly nicméně evidentní rovněž, v roce 2005 vyšlo například najevo, že židovští vězni z nacistického koncentračního tábora Strasshof pracovali na pozemcích v Rakousku, které vlastnil lichtenštejnský knížecí dům.<ref name=":0">{{Citace periodika |
||
| titul = Nazi crimes taint Liechtenstein |
| titul = Nazi crimes taint Liechtenstein |
||
| datum vydání = 2005-04-14 |
| datum vydání = 2005-04-14 |
||
Verze z 7. 8. 2022, 10:52
| Lichtenštejnské knížectví Fürstentum Liechtenstein | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Nad mladým Rýnem (Oben am jungen Rhein) | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Vaduz[pozn. 1] | ||
| Rozloha | 160 km² (189. na světě) z toho polovina toku Rýna po celé západní hranici, neznámé % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Grauspitz (2599 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +1 | ||
| Poloha | 47°8′42″ s. š., 9°33′14″ v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 36 476 (187. na světě, 2004) | ||
| Hustota zalidnění | 225 ob. / km² (37. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,908 (velmi vysoký) (13. na světě, 2014) | ||
| Jazyk | němčina | ||
| Náboženství | římskokatolické církvi 76 %, protestanti 8,5 % , pravoslavní 1,1 % a bez vyznání 5,4 % | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | konstituční monarchie | ||
| Vznik | 1806 (Nezávislost) | ||
| Kníže | Hans Adam II. | ||
| Předseda vlády | Daniel Risch | ||
| Měna | Švýcarský frank (CHF) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 89 400 USD (2. na světě, 2009) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 438 LIE LI | ||
| MPZ | FL | ||
| Telefonní předvolba | +423 (do roku 1999 se používal kód Švýcarska 41 75) | ||
| Národní TLD | .li | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Lichtenštejnsko, plným názvem Lichtenštejnské knížectví (německy Fürstentum Liechtenstein), je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp (pohoří Rätikon) a v údolí Rýna. Rozprostírá se na 160 km², má přibližně 37 tisíc obyvatel a je rozděleno na 11 samosprávných oblastí. Hlavní město je Vaduz a největší město je Schaan. Lichtenštejnsko sousedí se Švýcarskem (společná hranice 41,2 km), se kterým je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií), a s Rakouskem (společná hranice 36,7 km), a je vklíněno mezi území těchto dvou států, které spolu na sever i na jihovýchod od Lichtenštejnska hraničí přímo. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže.
Dějiny
Z odhalených stop[1] lidského osídlení na území dnešního Lichtenštejnska jsou nejstarší ony ze středního paleolitu. Neolitické zemědělské osady se objevily kolem roku 5300 př. n. l. V době železné archeologové indikují na tomto území halštatskou a laténskou kulturu, kterou rozvíjeli keltští Helvéciové. V roce 58 př. n. l., po bitvě u Bibracte, si oblast podrobil římský císař Julius Caesar. Roku 15 př. n. l. ji Tiberius (později druhý římský císař) a jeho bratr Drusus začlenili do Římské řiše, stala se součástí římské provincie Raetia. Římané postavili a udržovali silnici, která vedla přes toto území. Kolem roku 450 se v oblasti usadil germánský kmen Alamanů. Lichtenštejnsko se nacházelo na východním okraji jeho státu zvaného Alamanie. V 6. století se celá oblast, po vítězství Chlodvíka I. nad Alamany u Tolbiacu v roce 504, stala součástí Franské říše. Zůstala pod franskou nadvládou, dokud Verdunská smlouva v roce 843 tuto říši nerozdělila. Území Lichtenštejnska pak spadalo do Východofranské říše. Kolem přelomu tisíciletí se stalo též součástí Svaté říše římské. Až do roku 1100 byla převládajícím jazykem v oblasti rétorománština, ale poté se prosadila němčina.
V roce 1200 byla panství na alpské náhorní plošině ovládána Savojskými, Zähringy, Habsburky a Kyburgy. Ostatní oblasti ovládala přímo Svatá říše římská, pro niž byla důležitá především kontrola nad horskými průsmyky. Když v roce 1264 vymřela dynastie Kyburgů, rozšířili Habsburkové pod vedením Rudolfa I. (císař Svaté říše římské od roku 1273) své území o východní alpskou náhorní plošinu, která zahrnovala i území Lichtenštejnska. V roce 1300 se v zemi usadilo etnikum Walserů.[2] Jejich dialekt, tzv. alamanská němčina, se uchoval v některých horských oblastech. V roce 1396 se oblast Vaduzu, tedy jih dnešního knížectví, stala majetkem římského císaře. Jednotlivá hrabství spravovaly různé rody (hrabata z Monfortu, svobodní páni z Brandis, páni z Hohenemsu).
V roce 1699 do dějin země prvně zasáhl rod, který mu dal jeho dnešní jméno - Lichtenštejnové. Ti mají kořeny v Rakousku, svůj název odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. Lichtenštejnové posléze získali rozsáhlé pozemky zejména na Moravě, v Dolním Rakousku, ve Slezsku a ve Štýrsku, ale většinu z nich měli propůjčené od feudálních pánů, povětšinou Habsburků. Nemohli proto zasedat v Říšském sněmu Svaté říše římské a jejich vliv na říšskou politiku byl navzdory jejich bohatství malý. Hledali proto dlouho nějaká byť drobná panství, která by jim tuto politickou výhodu poskytla. V roce 1699 se konečně naskytla příležitost a Jan Adam I. z Lichtenštejna koupil od pánů z Hohenemsu hrabství Schellenberg (dnes „Dolní země“, Unterland) a v roce 1712 i hrabství Vaduz (dnes „Horní země“, Oberland). 23. ledna 1719 císař Svaté říše římské Karel VI. prohlásil obě hrabství za sloučená a povýšil nově vytvořené území na knížectví pod názvem Lichtenštejnsko, které se ihned stalo jedním z plnoprávných států Svaté říše římské. Tuto událost Lichtenštejnci považují za vznik svého dnešního státu.
Od rozpadu středověké Svaté říše římské národa německého roku 1806 suverénní stát v Rýnském spolku, od roku 1815 nezávislý stát v rámci Německého spolku. Proces sjednocení Německa v 19. století se Lichtenštejnska nedotkl, neboť s jeho územím nehraničí. Kulturně, hospodářsky i politicky se Lichtenštejnsko orientovalo na sousední Rakousko-Uhersko, a to až do jeho zániku koncem první světové války.
Ekonomická devastace způsobená první světovou válkou donutila Lichtenštejnsko uzavřít celní a měnovou unii se Švýcarskem. I po roce 1918 Lichtenštejnové žili především ve Vídni a na svých moravských panstvích. V roce 1929 nastoupil na trůn 75letý princ František I. z Lichtenštejna. Jeho sňatek s vídeňskou Židovkou Elsou von Gutmannovou (její otec byl židovský obchodník z Moravy) vzbudil nevoli v pronacistickém křídle hlavní politické síly v zemi, Vlastenecké unie, ale knížecí pár vše ustál, mj. i díky tomu, že František I. a Elsa byli prvním lichtenštejnským panovnickým párem, který vyhledával aktivní kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvovali. Elsa se stala navíc symbolem charity, její nadace Franz und Elsa-Stiftung funguje dodnes.
Anšlus Rakouska přiměl knížete Františka Josefa II., aby se stal prvním lichtenštejnským panovníkem, který bude sídlit v Lichtenštejnsku. Od té doby je tato tradice udržována. Během druhé světové války zůstalo Lichtenštejnsko oficiálně neutrální a hledalo pomoc zejména v sousedním, stejně tak neutrálním, Švýcarsku. Vazby na Německo byly nicméně evidentní rovněž, v roce 2005 vyšlo například najevo, že židovští vězni z nacistického koncentračního tábora Strasshof pracovali na pozemcích v Rakousku, které vlastnil lichtenštejnský knížecí dům.[1] Po konci války Československo a Polsko vyvlastnily veškerý majetek lichtenštejnské dynastie, který označily za německý (viz kapitola Spor o majetek Lichtenštejnů na území Česka). Diplomatické vztahy mezi Českem a Lichtenštejnskem byly kvůli tomuto sporu navázány až roku 2009.[3]
Po skončení druhé světové války bylo Lichtenštejnsko v zoufalé finanční situaci. Lichtenštejnská dynastie se uchýlila i k prodeji rodinných uměleckých pokladů, včetně portrétu Ginevra de' Benci od Leonarda da Vinciho, který v roce 1967 koupila Národní galerie ve Washingtonu za pět milionů amerických dolarů.[4] Na konci 70. let Lichtenštejnsko vsadilo na strategii daňového ráje a razantně snížilo daň z příjmů právnických osob. To vyvolalo nevoli řady evropských států, ale z Lichtenštejnska to učinilo jednu z nejbohatších zemí na světě. Populace země má jednu z nejvyšších životních úrovní na planetě. V září 2019 byl lichtenštejnský kníže šestým nejbohatším monarchou na světě s odhadovaným majetkem 3,5 miliardy amerických dolarů.[5]
Politika a mezinárodní vztahy
Lichtenštejnsko je konstituční monarchie, jeho státní zřízení je knížectví – dědičná konstituční monarchie, jejíž hlavou je úřadující kníže. Kníže zastupuje stát v mezinárodních záležitostech, ačkoli za většinu politických záležitostí zodpovídá Švýcarsko. Kníže má pravomoc vetovat zákony, navrhovat nové právní předpisy a také rozpustit parlament. S výjimkou reprezentace státu nesmí kníže čerpat finance ze státní pokladny a není mu vyplácen žádný státní příjem. Má zisky ze soukromého majetku knížecí rodiny.
Současnou hlavou státu je od roku 1989 Hans Adam II. kníže z Lichtenštejna. V roce 2003 proběhlo v zemi referendum spojené se změnou ústavy, v němž se většina obyvatel vyjádřila pro posílení pravomocí panovníka a současně práv občanů, jimž dává možnost v referendu přímo změnit státní zřízení. Zároveň také vzniklo silné hnutí za demokratická práva občanů.
Parlament (Landtag) má 25 poslanců, volených ve dvou okrscích. Oblast Horní země (Oberland) je shodná s historickým územím Vaduz a má ve sněmovně patnáct křesel, Dolní země (Unterland) je totožná s panstvím Schellenberg a má deset mandátů. Volby probíhají každé čtyři roky a mohou se jich účastnit všichni občané starší dvaceti let. Parlament je zákonodárným orgánem a dohlíží na činnost vlády.
Vláda je tvořena premiérem, jeho zástupcem a třemi vládními rady (ministry).
Od zániku Rakouska-Uherska je Lichtenštejnsko úzce spojeno se sousedním Švýcarskem. Stejně jako ono udržuje nízké daně, neutralitu a bankovní tajemství. Švýcarsko také zastupuje zájmy Lichtenštejnska v zahraničí, mimo Bern, Berlín, Brusel, Štrasburk, Vídeň, Washington, Ženevu a OSN v New Yorku, kde má Lichtenštejnsko vlastní zastoupení.
Od 1. ledna 1991 je Lichtenštejnsko členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO – EFTA); do té doby tam jeho zájmy zastupovalo Švýcarsko. Od 19. prosince 2011 je Lichtenštejnsko součástí Schengenského prostoru; není však členem Evropské unie.
Spor o majetek Lichtenštejnů na českém území
Specifické jsou vztahy mezi Československem (později Českou republikou) a Lichtenštejnskem, které byly negativně ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů na území českého státu po druhé světové válce. Tento majetek bez náhrady vyvlastnil československý stát na základě tzv. Benešových dekretů s odůvodněním, že Lichtenštejnové byli německé národnosti. Proti tomu se Lichtenštejnové ohradili, neboť nebyli německé národnosti, nýbrž měli lichtenštejnské občanství. Navíc nebyla prokázána jejich spolupráce s nacisty a také tehdejší kněžna Elsa byla židovského původu. Restituce po roce 1989 se však na majetek Lichtenštejnů na českém území nevztahovaly, neboť ten byl zabaven ještě před rokem 1948.
Kvůli neuznaným majetkovým nárokům Lichtenštejnů Česká republika a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost a neměly spolu diplomatické styky (tyto byly přerušeny již předtím).[6] Dne 13. července 2009 však premiér Jan Fischer a ministr zahraničí Jan Kohout oznámili, že k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů v dohledné době dojde.[7] To se skutečně stalo 8. září 2009, kdy si představitelé ČR a Lichtenštejnska vyměnili odpovídající diplomatické nóty a podepsali dohodu o spolupráci.[8]
Geografie
Lichtenštejnsko se nachází v údolí horního Rýna v Alpách. Celá západní hranice Lichtenštejnska je tvořena Rýnem. Od severu k jihu měří země 24 km. Rozlohu 160 km² tvoří lesy ze 41 %, louky, pole a pastviny ze 34 %, neproduktivní plochy z 15 % a zastavěné plochy z 10 %. Nejvyšším bodem země je Grauspitz (2599 m n. m.), nejnižší bod je Ruggeler Ried (430 m n. m).
Lichtenštejnsko je jedním z dvojnásobně vnitrozemských států, tzn. vnitrozemský stát zcela obklopený jinými vnitrozemskými státy. Díky své rozloze je šestým nejmenším nezávislým státem světa.
Lichtenštejnské knížectví se dělí na 11 obcí, které jsou většinou tvořeny pouze samotným městem nebo vesnicí. Do Dolní země (Unterland) patří Eschen, Gamprin, Mauren, Ruggell a Schellenberg, do Horní země (Oberland) pak patří Balzers, Planken, Schaan, Triesen, Triesenberg a Vaduz.
Podnebí
Navzdory tomu, že Lichtenštejnsko leží v Alpách, převažující jižní vítr zajišťuje relativně mírné podnebí. V zimě jsou horské svahy ideální pro zimní sporty. Průměrná roční teplota je 10,2 °C; nejteplejší měsíce jsou červen, červenec a srpen. Průměrný úhrn ročních srážek je 900–1500 mm.
Demografie
Lichtenštejnsko je po Vatikánu, San Marinu a Monackém knížectví čtvrtý nejmenší nezávislý stát Evropy. Většina obyvatel hovoří alamanským dialektem. 1/3 obyvatelstva tvoří občané jiné národnosti, a to především ze Švýcarska, Rakouska, Německa a Itálie. Počet obyvatel dvou největších měst je 34 905 (31.12.2005), z toho Oberland/Vaduz 22 845 obyvatel, Unterland/Schellenberg 12 060 obyvatel. Podíl cizinců na obyvatelstvu je 34 % (11 917 obyvatel) z toho 3 617 Švýcarů, 2 045 Rakušanů, 1 208 Italů a 1 178 Němců (tj. celkem 8 048 obyv.) .
Náboženství
Přibližně 76 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi (2014 : 27 280 z 35 890 obyv.), která pro celé knížectví tvoří arcidiecézi vaduzskou s katedrálou svatého Florina v hlavním městě. Dalších 8,5 % jsou protestanti, 1,1% jsou pravoslavní a pouze 5,4 % je bez vyznání.
Počet obyvatel hlásících se k islámu se od roku 1990 zdvojnásobil a r. 2010 činil 5,4% populace (hlavně Turci) .
Jazyk
Úředním jazykem je němčina. Většina obyvatel však mluví alamanským dialektem, který se od standardní němčiny liší. Velice blízko má k dialektům, kterými se hovoří v sousedním Švýcarsku a Rakousku.
Ekonomika
Hrubý národní produkt Lichtenštejnska činí 4,1 miliardy CHF, tj. 158 000 CHF na obyvatele, což zemi staví na první místo ve světě. Inflace se pohybuje okolo 1 % ročně, nezaměstnanost činí 2,4 %. Na HNP se podílí průmysl a výroba zboží (42 %), služby (27 %), finančnictví (24 %) a zemědělství (7 %). Celkem zaměstnává lichtenštejnské hospodářství 30 170 osob, z toho 20 035 cizinců, kteří za prací do Lichtenštejnska dojíždějí především z Rakouska a Švýcarska. Z celkového počtu zaměstnaných pracuje v průmyslu a výrobě zboží 44 %, ve službách 39 %, ve finančnictví 1 % a v zemědělství, 1 % tvoří zaměstnaní.
Při srovnání se Švýcarskem, Rakouskem a Německem má Lichtenštejnsko velmi silný sektor průmyslu a výroby zboží, kde podíl zaměstnanců i podíl sektoru na HNP je téměř dvojnásobný oproti jeho sousedům.
V průmyslu a výrobě je činných 597 firem, z nichž většina jsou závody s méně než 50 zaměstnanci, a výroba je silně diverzifikována. Nejdůležitější oblasti jsou strojírenská výroba – přesné stroje, stroje, nástroje, vybavení (Hilti), automobilové komponenty (ThyssenKrupp Presta), dentistické vybavení a potřeby (Ivoclar Vivadent), zpracování potravin (Hilcona Schaan), elektronika (Unaxis Balzers). Lichtenštejnské hospodářství je orientováno na export, který směřuje do EU (44 %), Švýcarska (12 %), USA a Kanady (18 %), Asie (24 %) a ostatních zemí (2 %).
Železniční dopravu v zemi zajišťují Rakouské spolkové dráhy (Österreichische Bundesbahnen).
Saldo bilance zahraničního obchodu Liechtenštejnska je silně aktivní. Roční investice do hospodářství přesahují 100 milionů CHF.
Často zmiňované finančnictví vytváří čtvrtinu HNP a je tvořeno bankovními domy zaměstnávajícími 1700 zaměstnanců. Banky spravují majetek klientů ve výši 130 miliard CHF. Dále v Lichtenštejnsku pracuje 163 investičních společností s majetkem cca 21 miliard CHF a 31 pojišťoven.
Celková spotřeba energie je 1360 GWh za rok, z toho z vlastních zdrojů je pokryto 6 %, a 94 % energetických zdrojů Lichtenštejnsko dováží. Rozdělení spotřeby energie dle zdrojů: zemní plyn 29 %, elektřina 26 %, topné oleje 20 %, benzín 16 %, nafta 6 %. Motorových vozidel je v Lichtenštejnsku celkem 31 710, z toho osobních automobilů 24 293 tj. 696 na 1000 obyvatel.
Státní rozpočet
Státní rozpočet Lichtenštejnska hospodaří s přebytkem.
- příjmy: daně a odvody 74 %,výnos z majetku státu 20 %, poplatky 5 %, ostatní 1 %.
- výdaje: správa financí a daní 35 %, sociální 25 %, školství 18 %, veřejná správa 11 %, bezpečnost 7 %, ostatní 4 %.
Nižší správní celky (obce) hospodaří s přebytkem.
- příjmy: daně 60 %, fin. vyrovnání 24 %, poplatky 7 %, výnos z majetku 5 %, ostatní 4 %.
- výdaje: personální 34 %, věcné 28 %, obecní 28 %, ostatní 10 %.
Zajímavost: jako jedna z mála zemí světa má Lichtenštejnsko nulový státní dluh.
Kultura a sport
Z bohatství Lichtenštejnska je podporován pestrý kulturní a sportovní život.
Patrně nejslavnějším umělcem narozeným v Lichtenštejnsku je romantický hudební skladatel Josef Gabriel Rheinberger.
Z Lichtenštejnska pocházejí regionálně známé rockové a populární skupiny. Mnohé spolky pěstující lokální kulturu. Ve Vaduzu je Zemské muzeum (Landesmuseum, nové otevřeno 2003), Muzeum umění (Kunstmuseum), Muzeum lyžařství (Skimuseum), Poštovní muzeum (Postmuseum). Dále mnohá moderní místní muzea. V Schaanu Divadlo na Kostelním náměstí (Theater am Kirchplatz). Ve Vaduzu nové divadlo Zámecký sklípek (Schlösslekeller, od roku 2003). Sochařství, malířství, moderní umění. Grafika, užité umění, design.
Fotbalové kluby a národní mužstvo jsou částí Švýcarského fotbalového svazu SFV a jeho ligy, až na vlastní každoroční účast na UEFA Cupu, kam se většinou kvalifikuje FC Vaduz. Národní mužstvo se pilně účastní kvalifikace světového a evropského mistrovství.
V 70.–80. letech 20. století bylo Lichtenštejnsko velmocí ve sjezdovém lyžování. Mezi slavné sjezdařské osobnosti Lichtenštejnska patří sourozenci Andreas Wenzel a Hanni Wenzelová, která získala ve sjezdovém lyžování dvě zlaté olympijské medaile. Medaile z OH mají i sjezdaři Willi Frommelt, Paul Frommelt a Ursula Konzett a na hrách Pchjongčchangu roku 2018 sbírku rozšířila, po třicetiletém medailovém půstu, sjezdařka Tina Weiratherová. Celkem Lichtenštejnsko získalo deset olympijských medailí (všechny ve sjezdovém lyžování), což je nejvyšší počet na hlavu na světě.[9] Lichtenštejnsko se též pravidelně účastní Letních olympijských her. V roce 1980 však jako většina západních zemí bojkotovalo LOH v Moskvě (kvůli sovětské invazi v prosinci 1979 do Afghánistánu). Na zahajovacím ceremoniálu LOH 2012 v Londýně byla vlajkonoškou profesionální tenistka Stephanie Vogtová (nar. 1990 ve Vaduzu, žije v Balzersu).
Do závodů Formule 1 v 70. letech nahlédl Rikky von Opel.
Doprava
V Lichtenštejnsku je asi 250 km zpevněných silnic, 90 km značených cyklostezek a 9,5 km železnic.
Železnice spojuje Rakousko a Švýcarsko přes Lichtenštejnsko, jsou spravovány rakouskými spolkovými dráhami jako součást trasy mezi Feldkirch v Rakousku a Buchs ve Švýcarsku.
V Lichtenštejnsku jsou čtyři železniční stanice a to : Schaan-Vaduz, Forst Hilti, Nendeln a Schaanwald, obsluhované nepravidelně zastavující vlakovou dopravou mezi Feldkirch a Buchs poskytované rakouskými spolkovými železnicemi. I když po trase jezdí také vlaky EuroCity a další dálkové mezinárodní vlaky, obvykle nezastavují ve stanicích v Lichtenštejnsku.
Lichtenštejnsko je jednou z mála zemí bez letiště. Nejbližší velké letiště je letiště v Curychu ve Švýcarsku (130 km po silnici). Nejbližší malé letiště je letiště St. Gallen (50 km). Letiště Friedrichshafen také poskytuje přístup do Lichtenštejnska, protože je vzdálené 85 km. Heliport Balzers je k dispozici pro charterové lety vrtulníkem.
Pamětihodnosti
- Národní muzeum Lichtenštejnska
- neogotická katedrála svatého Florina
- hrad Vaduz
- Muzeum poštovních známek
- Muzeum umění
- Muzeum zimních sportů
- kaple Panny Marie
- centrum kultury Domus
- zřícenina hradu Schellenberg
- Hrad Gutenberg v Balzers
-
Zámek Vaduz, dřívější hrad, sídlo Lichtenštejnů -
Katedrála svatého Florina ve Vaduzu
Odkazy
Poznámky
- ↑ Ve skutečnosti není Vaduz hlavním městem, ale hlavní obcí, protože nemá městská práva.
Reference
- ↑ a b Nazi crimes taint Liechtenstein. news.bbc.co.uk. 2005-04-14. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. (anglicky)
- ↑ KLIEGER, P. Christiaan. The Microstates of Europe: Designer Nations in a Post-Modern World. [s.l.]: Lexington Books 236 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7391-7427-2. (anglicky) Google-Books-ID: CrfwGa4aCwYC.
- ↑ Lichtenštejnsko a ČR navázaly diplomatické styky. ČT24 [online]. Česká televize, 8. 9. 2009 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
- ↑ "New Girl in Town": Washington Gets a Leonardo. Boundary Stones: WETA's Washington DC History Blog [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DIMITROPOULOU, Alexandra. These Are The World’s Richest Royals, 2019. CEOWorld Magazine [online]. 18. 9. 2019 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
- ↑ Politici se bojí uznání Lichtenštejnska. Knížectví žádá majetek na Moravě, idnes.cz, 21. 5. 2009, Adam B. Bartoš
- ↑ Lichtenštejnsko po 16 letech uzná Českou republiku, novinky.cz
- ↑ Lichtenštejnsko uznalo nezávislost Česka, spor o majetek nechá historikům
- ↑ Archivovaná kopie. users.skynet.be [online]. [cit. 2017-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-13.
Literatura
- HORČIČKA, Václav; SUCHÁNEK, Drahomír; ŽUPANIČ, Jan. Dějiny Lichtenštejnska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 234 s. ISBN 978-80-7422-111-8.
- VAŘEKA, Marek. Lichtenštejnsko. Praha: Libri, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7277-461-6.
Související články
- Administrativní dělení Lichtenštějnska
- Politický systém Lichtenštejnska
- Židé v Lichtenštejnsku
- Seznam lichtenštejnských knížat
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lichtenštejnsko na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Lichtenštejnsko ve Wikislovníku- Lichtenštejnsko na OpenStreetMap
Kategorie Lichtenštejnsko ve Wikizprávách- Portál Lichtenštejnska, liechtenstein.li (německy) (anglicky)
- Kunstmuseum (Dům umění), kunstmuseum.li (německy) (anglicky)
- Lichtenštejnský rod, fuerstenhaus.li (německy) (anglicky)
- Landesmuseum (Zemské muzeum), landesmuseum.li (německy)
- Ladislav Kahoun, 26.2.2004, Britské listy, blisty.cz, ISSN 1213-1792 (česky)
- Hans Adam II. Nechci odškodnění, chci svůj majetek v ČR zpět, Rozhovor s Jeho Jasnou Výsostí lichtenštejnským panovníkem knížetem Hansem-Adamem II. (česky)
- Liechtenstein Prince Hans Adam II: I want my property back, Ladislav Kahoun interviews the ruling Prince Hans Adam II. of Liechtenstein who demands that his family's former property in what is now the Czech Republic is returned to him.
- rod knížat Liechtensteinů, Jiří J. K. Nebeský (česky)
- Liechtenstein (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Liechtenstein [online]. U.S. Department of State, 2011-05-31 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Liechtenstein [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-01. (anglicky)
- Liechtenstein [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
