Bitva u Bibracte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Bibracte
Konflikt: Galské války
Mapa oppida Bibracte
Mapa oppida Bibracte
Trvání: červenec 58 př. n. l.
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Bibracte , Galie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství Římanů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Symbol římské republiky Římská republika Helvétové
Velitelé
Symbol římské republiky Julius Caesar Divico
Síla
~ 30.000 legionářů a jejich spojenců ~ 50.000 Helvétů , více než 15.000 spojenců z řad Boiů a Thuringů
Ztráty
neznámé ~ 100 000 bojovníků a civilistů
{{{poznámky}}}

Bitva u Bibracte byla první velkou bitvou galských válek. Caesar prokázal schopnost profesionální, technologicky i organizačně nadřazené římské armády porážet mnohdy i početnější, ale méně organizovaná vojska Galů. Bitva proběhla 25 km jižně od Bibracte, největšího a nejbohatšího oppida kmene Haeduů a skončila naprostou porážkou Galů. Kmen Helvétiů, který před postupujícími Germány chtěl migrovat dál na západ Galie, byl poražen a jeho zbytky donuceny k návratu na nebezpečné území.

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Mapa galských kmenů v polovině 1. století př. n. l.

Galie byla v prvním století před naším letopočtem rozdělena na dvě části. Jih byl již 70 let okupován Římany, kteří na dobytém území zřídili provincii Gallia Narbonensis (dříve Galii zaalpskou).

Severní, svobodná část, byla obývána mnoha kmeny na různém stupni společenského vývoje a s různými formami vlády, které spolu navzdory jisté kulturní spřízněnosti vedly kruté války.

O masakrech se dozvídáme i z historických pramenů. Početný kmen Haeduů byl krátce před rokem 63 př. n. l. zmasakrován spojenými vojsky Sequanů, Arvernů a germánských Svébů, vedených náčelníkem Ariovistem.[1] Druid Diviciacus jen zázrakem vyvázl a vydal se hledat pomoc u římského senátu. I když Diviciacus zanechal velmi pozitivní dojem svou vzdělaností a diplomatickým uměním, pomoci se mu nedostalo.

V roce 60 př. n. l. dochází v Římě k uzavření neformální dohody o rozdělení moci – prvního triumvirátu. Julius Caesar, jeden z triumvirů, se stal o rok později konsulem (nejmocnějším) v Římě a vynutil si, aby mu byla po skončení funkce na pět let (místo obvyklého jednoho roku) svěřena správa provincií Galie předalpské a Narbonské, které byly vybaveny silnými vojenskými posádkami. Jeho počínání v nejvyšší funkci bylo za hranou zákona a soudu unikl jen díky moci svých přátel. Náklady jeho politické kariéry převyšovaly značně jeho majetek a příjmy a tak odjel velet podprovinciím neuvěřitelně zadlužen.

V jednotlivých galských "královstvích" a kmenech bylo koncentrováno velké bohatství. Proto Caesar, který měl legie svěřené jen k obraně římského území, čekal jen na záminku ke vpádu do galských držav. Caesarovým plánům nahrávaly i podvědomé obavy Římanů, u nich byla stále živá vzpomínka nejen na dobytí a vydrancování Říma Galy v roce 387 př. n. l., ale i na pozdější boje, v nichž Galové získali pověst krutých a nebezpečných protivníků, od nichž Římané utrpěli nejednu porážku.

Migrace Helvétiů[editovat | editovat zdroj]

Migrace Helvétiů a Caesarovo tažení v roce 58 př. n. l.

Vhodná záminka pro vojenský zásah se našla brzy. Kmen Helvétiů usídlený na území dnešního Švýcarska, který v prvním století před naším letopočtem čelil sílícím útokům germánského kmene Svébů vedených Ariovistem, se rozhodl opustit svá sídla a odejít na bezpečnější místo na západním pobřeží dnešní Francie. Po tříletých přípravách spálili svých dvanáct hradišť, čtyři sta vesnic a všechny usedlosti a 300 tisíc Helvétiů se vydalo na cestu na západ. Asi čtvrtinu z toho počtu tvořili bojeschopní jedinci.

Snazší a bezpečnější průchod se nabízel přes území Allobrogů, ti však byli nedávno porobeni Římany a průchod jejich územím znamenal průchod římskou provincií Galií zaalpskou. Caesar v této skutečnosti viděl svoji příležitost. Když Helvetiové požádali o svolení územím Allobrogů projít a překročit tedy hranice provincie, Caesar předstíral, že k posouzení žádosti potřebuje víc času, ve získaném čase nechal postavit linii opevnění na jižním břehu řeky Rhôny a zničit most přes řeku v Ženevě. V polovině dubna Caesar informoval Helvetie, že jim průchod přes římské provincie nedovolí. Helvetiové byli nuceni hledat alternativní trasu přes území Haeduů, tedy kmene, který byl tradičním spojencem Říma. Protože Helvétiové sami nebyli schopni průchod vyjednat, domluvili se s oblíbeným šlechticem Dumnorixem z kmene Haeduů, který přesvědčil Sequany, aby jim umožnili průchod přes jejich území. Dohoda byla provázena vzájemnou výměnou rukojmí z významných rodů, která měla zajistit, že Sequanové nebudou při průchodu Helvetiům škodit, a ti že nebudou po cestě rabovat. Helvétové se dali na pochod a měli namířeno přes kraj Sequanů a Haeduů na území Santonů.

Toto cílové území však bylo (podle Caesara) nebezpečně blízko k hranicím římské provincie. To Caesarovi jako záminka stačilo. Velení legie na hranicích provincie přenechal Titu Labienovi a spěšně se vydal do Itálie, kde pod záminkou ohrožení vyzvedl ze zimovišť tři veteránské legie umístěné v Aquileji, nechal naverbovat dvě legie nové - XI. a XII. S touto armádou se zrychlenými pochody vydal do Galie a překročil hranice provincie na galské území, tím ovšem i své pravomoci. Jako správce provincie měl totiž vojsko přidělené výhradně k obraně. Jeho opakované nezákonné jednání mu v senátu procházelo jen díky podpoře a téměř absolutní moci triumvirátu.

První střetnutí u řeky Arar[editovat | editovat zdroj]

Helvétiové mezitím prošli krajem Sequanů na území Haeduů a potřebovali překročit řeku Arar (Saône). Při cestě tak velkého kontingentu divokých Galů docházelo přes všechny úmluvy ke konfliktům a rabování, zejména na území Římu nakloněných Haeduů, kteří se na Římany obrátili se žádostí o pomoc. To se Caesarovi hodilo jako další záminka k zásahu v roli "obránce", aby jeho kroky vypadaly nezávadně i v očích římského senátu.

Přeprava velkého počtu lidí a zásob na vorech přes řeku Arar trvala Helvétiům více než 20 dní. Zde je dostihl Caesar se svými legiemi. V odstupu vyčkal, až budou tři čtvrtiny Helvétiů na druhé straně, a v noci pak se třemi legiemi napadl a zmasakroval civilisty se zavazadly i bojovníky z poslední části výpravy, tvořené především kmenem (župou) Tigurinů. Zcela nepřipravení Galové, kteří ani nechápali, proč byli napadeni, neměli žádnou šanci se bránit a celé to skončilo krvavým masakrem, v němž bylo zabito více než 90 tisíc mužů, žen a dětí. Masakr proběhl téměř beze ztrát na římské straně. Vzhledem k tomu, že se Caesar při popisu události zmiňuje o útěku části pronásledovaných do lesů, můžeme se domnívat, že alespoň malé části Tigurinů podařilo masakru uniknout.

Je příznačné, že v Zápiscích o válce galské se Caesar, vědom si patrně do očí bijící nepřiměřenosti zásahu, pokouší obhájit toto neuvěřitelné krveprolití připomínáním padesát let staré účasti Tigurinů na bitvě u Burdigala, v níž byla římská vojska poražena a zabit konzul Lucius Cassius (107 př. n. l.).

Poté nechal Caesar zbudovat most přes Arar, převedl přes něj vojsko a přesunul se k Bibracte, do vzdálenosti zhruba osmnáct kilometrů od oppida. Část sil, které až dosud byly spojené s Caesarem, dezertovala aby informovala o římském ústupu. Helvétiové to viděli jako Caesarovo oslabení, jehož využili k zaútočení na římské legie a spěchali, aby jim vpadli do zad.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Římský vojevůdce rozvinul své jednotky s pahorkem za zády. Čtyři veteránské legie (VII, VIII, IX a X) stály ve třech řadách (triplex acies) v nejnižší části svahu, zatímco na jeho vrcholu rozmístil čerstvě zverbované legie společně s auxiliárními (pomocnými) jednotkami. Jízda, většinou haedujští spojenci, stála po bocích.

Helvétiové zaútočili na svah odspodu, nejprve jízda na křídlech a poté pěchota na střed, ale po charakteristickém protiútoku legionářů s jejich kopími (pilum) byli Galové odraženi a utrpěli těžké ztráty. Po prvním útoku tedy helvétští bojovníci ustoupili, Caesar naopak dal čtyřem veteránským legiím rozkaz k postupu vpřed. Galské síly posléze zaútočily na římské křídlo, ale třetí řada legionářů vyrazila rychle na místo jejich střetu a Galy rozdrtila.

Konsekvence[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě byli Helvétiové zmasakrováni; ti, kteří přežili, se stáhli (pokud mohli) na území Lingonů. Legie zůstaly v okolí Bibracte a zrekvírovaly zde zásoby. Caesar poté, co zjistil, kam uprchli Helvétiové, vyslal k lingonským vůdcům posly s požadavkem, aby jeho nepřátelům nepomáhali. Caesar se rozhodl je pronásledovat, Helvétiové však nyní žádali o mír a vrátili se do své země.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Brunaux, Jean-Louis, Les Gaulois. Paris, Les Belles Lettres, 2005, ISBN 2-251-41028-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu