Horní Libchava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Horní Libchava
Kostel svatého Jakuba Staršího
Znak obce Horní LibchavaVlajka obce Horní Libchava
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0511 561592
Kraj (NUTS 3) Liberecký (CZ051)
Okres (LAU 1) Česká Lípa (CZ0511)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Česká Lípa
Historická země Čechy
Katastrální území Horní Libchava
Katastrální výměra 10,37 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 744 (2018)[1] (e)
Nadmořská výška 258 m n. m.
PSČ 47111
Zákl. sídelní jednotky 1
Části obce 1
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Horní Libchava 60
471 11 Horní Libchava
Starosta Pavel Černý
Oficiální web: www.obechornilibchava.cz
Email: oulibchava@iol.cz
Horní Libchava v rámci okresu a obvodu obce s rozšířenou působností
Horní Libchava
Horní Libchava
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Horní Libchava (též v 19. stol. Libchava Hořejší, něm. Oberliebich, též psáno Ober-Liebich)[2][3] byla založena jako lánová ves, jejíž osídlení nepravidelně sledovalo tok potoka „Wolfersdorfer Bach” (po roce 1945 nese název Libchava)[4] a průjezdní komunikaci, po roce 1989 se rozšiřující dále do prostoru plochého údolí říčky Libchavy. Dominantu obce tvoří na mírné vyvýšenině ve středu obce tzv. církevní okrsek s kostelem sv. Jakuba Staršího, obklopený ohrazeným hřbitovem, bývalou farou (čp. 62) a budovou bývalé jednotřídní farní školy (čp. 63), dále pak po obvodu doplněný mariánským sloupem a sochou sv. Jana Nepomuckého. Prostor starého hřbitova dotváří hrobka rodiny Vraných a torzo pomníku obětem 1. světové války.[5][6]

Na jižním okraji obce se zvedá kuželovitý „Viničný vrch” (Weinberg), na jehož vrcholu se dochovaly pozůstatky vyhlídkového pavilónu z roku 1889, postaveném na místě středověkého hradu „Klingenstein” (česky Klinštejn).[7] Na jeho úpatí při soutoku říčky Libchavy a Šporky (německy Sporkabach) údolí dominuje areál renesančního zámku. Na století páry upomíná v severním okraji katastru obce zrušené nádraží bývalé železniční trati spojující Českou Kamenici s Českou Lípou s pohledem na nejvýchodnější zalesněný hřbet Českého středohoří (Česká skála / Tscheschkenstein), dříve nazývaný podle obce Slunečné (Sonneberg), s nejvyššími body: Kozlí vrch / Kitzberg, Vlčí hora / Wolfsberg též Steinberg, Poustevna / Einsiedlerberg a Ptačí vrch / Vogelberg.[8]

Bohatou historii obce psal po 300 let Řád maltézských rytířů a až do vzniku první čsl. republiky výhradně zde usedlé německé obyvatelstvo, vysídlené v měsících květen až červen 1945, potažmo pak v druhé etapě do konce roku 1947. Komunistický únorový puč přerušil krátké poválečné nadechnutí a odstartoval totalitní období Československé socialistické republiky. Podle českolipských historiků Václava Zemana a Michala Panáčka se obec podařilo dosídlit asi jen ze dvou třetin, „v roce 1950 zde žilo 639 obyvatel, přičemž jejich počet v průběhu druhé poloviny 20. století dále klesal a v roce 1991 dosáhl počtu pouhých 320 obyvatel.” Po stránce urbanistické obec poznamenaly také demoliční akce, jejichž následkem činil počet stavení asi jen polovinu stavu ze 30. let. 20. století.[9]

Severočeská pohraniční obec Horní Libchava, též pro svoji historickou polohu označovaná jako sudetská, leží v Libereckém kraji, okrese Česká Lípa a v přeshraničním regionu Lužická Nisa -Českolipsko.[10][11] Na severu a severovýchodě sousedí s obcemi Volfartice, Slunečná a Skalice u České Lípy, na severozápadě se Stružnicí, na východě s obcí Manušice, na jihu s Českou Lípou-Dolní Libchavou. K 1. lednu 2017 zde žilo 744[1] obyvatel. Obec je členem Svazku obcí Peklo a místní akční skupiny (MAS) LAG Podralsko. Libchavský hudební podzim, pořádaný „Spolkem Jakuba Většího”, patří mezi nejvýznamnější kulturní počiny roku.

Samospráva a veřejná správa[editovat | editovat zdroj]

Obec Horní Libchava je členěna na 1 katastrální území, 1 část obce a 1 sídelní jednotku. Obecní úřad Horní Libchava, který tvoří starosta, místostarosta a účetní, se nachází na čp. 60. Obecní zastupitelstvo je pětičlenné. Stavební, matriční a živnostenský úřad sídlí na Městském úřadě v České Lípě. V okresním městě se nalézá též územní pracoviště finančního, hygienického a katastrálního úřadu, dále Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ), Úřad práce, Okresní soud a státní zastupitelství.[12] Budova Obecního úřadu se nachází na čp. 60 v prvním patře, přízemí budovy pronajímá obchodu s potravinami. Obec Horní Libchava vlastní několik nemovitostí, lesů a pozemků.[13] Lesní hospodářský plán (LHP) pro obecní lesy zpracovává firma EKOLES-PROJEKT s.r.o. se sídlem v Jablonci nad Nisou.[14]

Pomístní názvy: Na střelnici, V močálech, Jílový vršek, Pod Slunečnou, U Soušky, Souška, V Soušce, U rybníků.[15]

Nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]

Ves v podhradí hradu Klinštejna založil pravděpodobně Záviš ze Stružnice, syn Častolova ml. ze Žitavy. I když se ves s farním kostelem poprvé písemně zmiňuje v „Rejstřících papežských desátků” v roce 1352, založena byla pravděpodobně v 70. letech 13. století jako lánová ves v době, kdy se Žitava stala výchozím bodem kolonizačního procesu okolního a málo obydleného pohraničního hvozdu. Jako držitelé hradu Klinštejna a Žandova jsou ve 40. letech 14. století v pramenech uváděni Závišovi potomci „Bohuněk z Klinštejna” (1341-1363), „Půta z Klinštejna a ze Žandova” (1339-1343) a „Záviš z Klinštejna” (1363- ?1372). Klinštejnské panství tehdy tvořily obce: Horní a Dolní Libchava, Skalice, Volfartice, Stružnice a Žandov. V průběhu 14. století si početné příbuzenstvo klinštejnské zboží rozdělilo a některé drobné statky přešly do rukou jiných rodů. Dvorec v Horní Libchavě a část Skalice drželi Klinštejnové až do počátku 16. století. Samotný hrad Klinštejn byl už v poslední čtvrtině 14. stol. uváděn jako pustý a je pravděpodobné, že Klinštejnové využívali tvrz v Žandově či v okolních vsích (Stružnice, Volfartice, Libchava). Lidový název vsi „Chotohošť” či „Chotihošť” je zmiňován ve druhé polovině 14. století. V roce 1426 ves vypálili husité a až do roku 1560 byla farnost katolická. Někdy na konci 15. století mělo dojít k opravě kostela a v roce 1499 k dostavbě sakristie.[16]

Salhausenové[editovat | editovat zdroj]

Rodový erb pánů z Klinštejna (Ronovci)
Rodový erb pánů ze Salhausenu z roku 1605
Rodový erb pánů z Vartenberka z roku 1605

Samostatné hornolibchavské panství zde vzniklo v 16. století, kdy ves s okolím získali luteránští Sahlhausenové (též Salhausenové). Starý německý rytířský rod, pocházející ze Salhausenu nad Sálou u Dessavy, který se později usadil na Míšeňsku, vlastnil rozsáhlé majetky podél řeky Labe (Trebischen, Lauenstein, Schieritz, Zschesau, Lohmen a Wehlen zu Meissen). Po smrti Friedricha ze Sahlhausenu († 1480), přešlo dědictví na jeho syna Jiřího (Georg von Sahlhausen). Z manželství Jiřího ze Sahlhausenu pošli synové Hans, Wolf a Friedrich, zastávající horlivě luteránskou víru. Po té, co upadli u kurfiřtů do nemilosti a tímto ztratili i panství Wehlen a Lohmen, se rozhodli odejít na sever Čech. Zde zakoupili v roce 1511 od Mikuláše III. Trčky z Lípy panství Děčín s Vrabínem, Kamenicí a hradem Ostrý.[17]

V roce 1522 si společně nabyté panství rozdělili: Jan (Hans) si ponechal Tetschen (Děčín), Schwaden (Svádov), Grosspriesen (Velké Březno) a Rscheppin (Řepín), Friedrich (Bedřich) držel Bensen (Benešov), Markersdorf, Kamnitz (Kamenici), Bürgstein (Sloup), Scharfenstein (hrad Ostrý) a Sandau (Žandov). Volf (Wolf) byl odškodněn odpovídajícím finančním obnosem. V roce 1543 odprodal Jan své majetky Rudolfovi von Bünau, který už v roce 1515 získal jejich saský hrad a statek Lauenstein. Friedrich v roce 1535 prodal podstatnou část svého panství, městečko Kamenici s příslušenstvím Prokopovi z Vartemberka, za nějž provdal svoji sestru Annu ze Salhausenu (*1514 - †1556). Prodané území bylo od 13. století nedílnou součástí benešovského dominia a jeho prodejem vzniklo samostatné panství Česká Kamenice.[17]

Vartenberkové[editovat | editovat zdroj]

Část panství Kamenice přinesla do manželství Anna (rozená Berka) věnem a část zakoupil Prokop z Vartenberka společně se svým bratrem Kryštofem.[pozn. 1] Zbytek zůstal v držení Sahlhausenů. Spolu s bratrem Kryštofem Děčínským z Vartemberka držel též panství v Horní Libchavě.[18] Podmínky pro šíření luteránství se staly na panství příznivými právě za Prokopa z Vartenberka. Jeho choť Anna, sama protestantka, se stala ochránkyní vyznavačů učení Martina Luthera a v roce 1532 pozvala na kamenické panství protestanského kněze Johanna Weinhardta. Po smrti svého chotě Prokopa v roce 1541, kdy převzala za své tři nezletilé syny Jindřicha, Abrahama a Jana panství (čtvrtý syn Zikmund zemřel ještě jako dítě), se protestanství na kamenickém panství ještě více rozvinulo.[17]

Po smrti matky Anny († 1556) převzali panství Kamenice její tři synové. Jan se stal vůdcem luteránského hnutí v Čechách. Abraham spravoval Kamenici. Nejstarší syn Jindřich, který podle rodové tradice zastával úřad nejvyššího číšníka (Oberstmundschenk), se v roce 1577 oženil s protestantkou Kateřinou z Wysu (Katharina von Wys, † 1611).[17] Šlechtický rod z Valais, nesoucí podle svého panství Albi predikát „von Weis” (též Wyss, Wyß) se v době pronásledování protestantů uchýlil do městské republiky Bern, kde velmi brzy dosáhl prestižní pozice.[19]

Jindřich spravoval majetky na panství Horní Libchava (Oberliebich). Do té doby katolickou farnost osadil v roce 1560 luteránskými knězi, v roce 1574 nechal postavit zámek a mlýn (Klingsteinmühle), dále kostelní věž se třemi zvony. Nové víře se obyvatelstvo bránilo a s nelibostí neslo zničení všech zpodobnění Panny Marie a Krista. Na oltáři v kostele mohly zůstat jen sochy svatých Ambrože, Jiřího, Kateřiny a Barbory. Do příchodu luteránských bratrů spravovala hornolibchavská fara ještě ves Častolovice (Schasslowitz).[17]

Po smrti Abrahama v roce 1587 drželi zboží bratři Jindřich a Jan (s chotí Barbarou von Lobkowitz), přičemž Jindřichova působnost se omezovala výhradně na Kamenici a Horní Libchavu. Janova správa se zaměřovala na rozsáhlé majetky jednak zděděné nebo nově získané. V roce 1595 zemřel Jan a o devět let později jeho bratr Jindřich († 7. březen 1604). Veškerý majetek připadl Zikmundovi, synovi zemřelého bratra Abrahama. Ten pojal za choť Elišku (Elisabeth), dceru bratra Jana. Z manželství pošli tři synové a dvě dcery. Po smrti Elišky († 1604) se Zikmund znovu oženil a po jeho smrti († 1608) panství převzal Zikmundův mladší bratr Jan. Stále zadlužený Jan postupně statky rozprodával. V roce 1610 došlo i na pradávnou rodovou držbu hradu Zvířetice (Zwirschetitz), kterou získal Wratislaw von Mitrowitz.[17]

Penzigové[editovat | editovat zdroj]

Jan z Vartenberka neudržel ani majetky Horní a Dolní Libchavu, Skalici a Slunečnou. Ty přešly 3. listopadu 1611 do rukou jeho neteře Doroty, provdané Berka z Dubé (Dorothea Berka von Dauba. Ta je 2. května 1615 přepustila Jindřichovi Penzigovi z Penzigu (Heinrich Penzig von Penzig), pocházejícího ze starého rytířského rodu z Horní Lužice a Slezska s predikátem podle svého sídla Penzig nedaleko Zhořelce.[20] V roce 1534 seděli na Stružnici bratři Baltazar, Hanuš a Leitold Penzig z Penzigu, v roce 1558 Vilém na Žandově a roku 1589 pánové Baltazar a Mikuláš sezením na Žandově.[21] Tak jako mnozí stoupenci Fridricha Falckého se i Jindřich Penzig z Penzigu po bitvě na Bílé hoře zachránil útěkem ze země. Pobělohorský konfiskát byl roku 1623 odprodán za 26 958 kop a 20 grošů míšenských Vilémovi Vratislavovi z Mitrovic, který jej odkázal svému bratru Zdeňkovi a po něm panství zdědili jeho synové. Roku 1653 libchavské panství s konečnou platností získalo velkopřevorství Řádu maltézských rytířů, v jejichž držení se nacházelo po více než tři století.[17]

Nadační panství Řádu Maltézských rytířů[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Římskokatolická farnost Horní Libchava a Nadační panství Horní Libchava v držení Řádu Maltézských rytířů.

Tržní městečko Horní Libchava, úřední centrum panství (Amtsort), čítalo 187 stavení a 1008 obyvatel německy hovořících, farní kostel sv. Jakuba Většího, farní školu, zámek, pivovar s vinopalnou, statek, ovčín, cihelnu a mlýn. Dvě stavení spadala pod panství Zákupy (Reichstadt). V roce 1827 byl v místě pro vsi Horní Libchava, Slunečná, Jägersdorf, Manušice a osadu Emanuelsberg zřízen chudobinec (Armeninstitut).[22] Valná většina obyvatelstva nacházela obživu ve sklářském průmyslu a jeho odvětvích. Někteří se věnovali podomní výrobě: brusiči (Schleifer), skláři (Glaser) a řešetáři (Siebmacher). Obchodem se zabývalo 17 kramářů (Krämer) a podomních prodejců, 9 obchodovalo na trhu. Lékařskou a zdravotní službu zajišťoval jeden ranhojič (Wundarzt) a 4 porodní báby.[22]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1848 proběhla v Rakouském císařství správní reforma, jejímž následkem se obec Horní Libchava stala samosprávným celkem v cícařsko-královském soudním okrese Česká Lípa. K panství patřily obce: Horní Libchava, Dolní Libchava, Stružnice, Jägersdorf, dále Slunečná v císařsko-královském soudním okrese Bor / Haida.[23] Rok 1867 se nesl ve znamení Rakousko – Uherského vyrovnání, prosincové ústavy a dalších reforem státní správy. Na základě nařízení ministerstva vnitra č. 101 / 68 ř. z. z 10. července 1868 vznikl politický okres Böhmisch Leipa / Česká Lípa s okresním hejtmanstvím v České Lípě a soudními okresy Česká Lípa, Niemes / Mimoň a Haida / Bor. Nadační panství a obec Horní Libchava spadaly do soudního okresu Česká Lípa a část obce Slunečné do soudního okresu Bor. V roce 1877 proběhly volby nových členů obecního výboru a náhradníků. Na konci roku 1877 udělil císař František Josef I. obecnímu představenému Konradu Süsserovi z Horní Libchavy za jeho mnohaleté záslužné působení stříbrný záslužný kříž s korunou.[24] Ve stejném roce Zemský výbor v Praze obci povolil po dobu deseti let výběr 1 koruny z každého spotřebovaného litru piva a 2 koruny za každý litr vína či litr pálenky.[25] V roce 1878 se od obce Horní Libchava oddělila obec Manušice.[26]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Horní Libchava se dělila na horní, střední a dolní část. Polní tratě: Sonneberger Seite, Manischer Seite, Teich Flur (Trenkteich, Breite Teich, Grosser Fahrteich, Tiefe Teich, Kleine Fahrteich, Nieder Teich), Hof Flur, Strausnitzer Seite (Sausken Teich), Steinberg, Lettenberg, Souška, Vogelberg, Schmiedeberg, Prinzelbrache.[27][28]

Škola[editovat | editovat zdroj]

Až do revolučního roku 1848 spadala škola v Horní Libchavě pod biskupskou litoměřickou diecézi. Ta zahrnovala Boleslavský kraj, Žatecký kraj a Litoměřický kraj s okresy Litoměřice, Úštěk, Ústí, Bílina, Lipová, Kamenice, Lípa, Libochovice, Teplice. Školní diecézní okres lipský sestával ze škol: na panství Sloup (Sloup, Bor), na panství Zahrádky (Svárov, Jezvé), na panství Police (Police, Žandov), škol lipského magistrátu a škol na panství Horní Libchavy (Dolní Libchava, Horní Libchava, Skalice). Školy měl na starosti litoměřický správce diecézních škol (Diözesan-Schulen-Oberaufseher) a okresní školní dozorce (Schuldistriktaufseher), v roce 1844 jím byl např. Anton Krombholz, biskupský vikář v Lípě (Leippa). Úřadující velkopřevor byl zároveň patronem kostelů a škol na hornolibchavském panství. Kněží maltézského řádu zastávali na farnosti duchovní správu.

Vznik farní školy na čp. 63 (vedle farní budovy) není znám, ale roku 1674 je zmíněn školní správce (Schulmeister) Mathes Teufel a v listině z 12. června 1700, uložené v cibuli kostelní věže, se hovoří o výměně farních a školních pozemků nedaleko kostela za pozemky tehdy ještě panského hostince čp. 61. Je tedy pravděpodobné, že k výstavbě školní budovy, která v červnu 1809 vyhořela, došlo už někdy v 17. století.[28] Požár v roce 1809 tehdy poškodil i kostel s farou (čp. 62) a jednotřídní škola (čp. 63) musela být nově vystavěna. V pol. 19. století navštěvovalo obecnou školu 144 žáků a na škole vyučoval Anton Herrmann (* 1806).[29]

Horní Libchava, budova bývalé německé školy (čp. 72), nyní v neutěšeném stavu bez klasicistní žluté fasády a původního kovaného oplocení, stav 2018

Státní reformy se dotkly i školství. Došlo ke zřízení německého školního okresu Česká Lípa, jemuž dozoroval okresní školní inspektor. V roce 1876 obec dostavěla novou patrovou školu (čp. 72) se třemi učebnami a školním bytem, školní zahradou a školním ovocným sadem. Projekt školního areálu počítal na protějším pozemku přes silnici s výstavbou školního hřiště a koupaliště.[30] Posvěcení školní budovy se odehrálo 15. října 1876 na den zdejšího posvícení (Kirchweihfest).[31]

Sám školní inspektor zhodnotil výstavbu jako velmi zdařilou.[32] Starou školní budovu se školní rada rozhodla v listopadu 1876 za nejvyšší nabídku odprodat.[33] Nadučitelem byl jmenován Wenzel Pemsel s platem 400 zlatých a příplatkem 100 zlatých za vedení školy (Funktionszulage). Učitelský byt ve školní budově poskytovala obec zdarma. Místo podučitele zastával Anton Knotel s platem 400 zlatých, pracovní výuku Marie Gärtner. V dubnu roku 1877 povolila c. k. zemská školní rada otevření 3. třídy.[34]

V nové čsl. republice se počet žáků pohyboval v rozmezí 120-190 žáků, v roce 1932 ji navštěvovalo 140 žáků. Školu řídil Karl Schmidt. V roce 1928 vyučovali: učitelka Hedwik Trupka, učitel Franz Helzel, učitel bez odborného vzdělání Franz Marx, ruční práce Marie Heinrich.[35] Po zrušení jedné třídy ministerstvem školství vyučovala na škole v roce 1933 Julia Stiel a industriální výuku Marie Heinrich (následně Edwin Pickert). Náboženství vyučoval farář Franz Graf. Přiškolena zůstávala stále obec Manušice.[36][37]

Spolkový život[editovat | editovat zdroj]

Horní Libchava, před rokem 1945 obecní úřad (Gemeindehaus) a spořitelna (bývalé čp. 53), po válce školní budova (nyní čp. 196)

Období konstituční monarchie, zejména po uzákonění práva „shromažďovat se a tvořit spolky“, přineslo boom všemožných společenských aktivit a zakládání spolků se postupně rozmáhalo i na venkově. Kasino, prominentní spolek německých liberálních elit, hrálo mezi všemi německými spolky určitý prim.[38] Stanovy hornolibchavského kasina „Eintracht” (Kasinoverein „Eintracht“) schválilo c. k. zemské místodržitelství v Praze v dubnu roku 1870 a v červnu téhož roku stanovy spolku Vojenských vysloužilců (Mililär-Veteranenverein in Oberliebich).[39][40][41] V září roku 1874 c. k. místodržitelství potvrdilo stanovy německého spolku dobrovolných hasičů, do kterého vstoupilo 64 členů. V roce 1894 vystavěla obec dvě hasičské zbrojnice.[42]

Po založení Okresního zemědělského-lesnického spolku v České Lípě (Land- und forstwirtschaftlicher Bezirksverein) s 25 místními skupinami, tvořily obce Horní Libchava a Volfartice od roku 1876 jeho 21. místní skupinu, při které spolek založil veřejnou knihovnu (Bücherei des landwirtschaftlichen Casinos).[43][44][45] V roce 1878 c. k. úřady zaregistrovaly okresní spolek „Nordböhmischer Excursions-Club” (Severočeský exkurzní klub) a ještě tentýž rok došlo na konstituci jeho místní odbočky v Horní Libchavě (Nordböhmischen Excursions-Clubs-Lokalklub Oberliebich).[46]

V obci dále působil „Pěvecký a hudební spolek” (Gesang- und Musikverein), „Školní krejcarový spolek” (Schulkreuzerverein) a od roku 1887 „Smíšené živnostenské družstvo” (Gemischte Gewerbegenossenschaft) se sídlem v Horní Libchavě pro živnostníky obcí: Horní Libchava, Dolní Libchava, Jägersdorf, Manušice a Častolovice.[47][48][49][28] V létě 1894 se ve Volfarticích v hostinci „zum Kronprinzen” (U korunního prince) konstituoval „Učitelský klub Volfartice a okolí” (Lehrer-Klub Wolfersdorf und Umgebung) pro učitele škol z Volfartic, Horní Libchavy, Radče a Nové Vsi, jehož cílem bylo vzdělávání učitelů a kolegiální podpora.[50] V jedné věci však držela Horní Libchava mezi obcemi na českolipském soudním okrese primát. Jako první ves v českolipském soudním okrese založila v roce 1897 podle vzoru Friedricha Wilhelma Raiffeisena družstevní „Spořitelní a záložní spolek” (Raiffeisenscher Spar- und Darlehenscassenverein Oberliebich). Na konci roku 1898 mělo družstvo 87 členů, na spořitelním kontě (Spareinlagestand) 47 462 korun a poskytnuté zálohy (Darlehensstand) činily 29 162 korun.[51]

Poštovní listovní a osobní doprava[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1835 vedly z Prahy na sever Čech tři poštovní trasy: 1. z Prahy přes Lovosice do Teplic, 2. z Prahy přes Litoměřice do Rumburka (poštovní stanice Praha - Zdiby - Veltrusy - Doksany - Litoměřice - Auscha (Úštěk) - Neuschloß (Zahrádky) - Česká Lípa - Bor (Haida) - Rumburk), 3. z Prahy přes Mladou Boleslav, Českou Lípu, Bor a Rumburk do Nového města pod Smrkem (Neustadt). Rumburská císařská poštovní silnice (Rumburger Poststraße) se panství dotýkala jen v malé části na severu v úseku Česká Kamenice - Bor. Okresní silnice z České Lípy na Horní Libchavu - Volfartice - Mistrovice - Kerhartice (Gersdorf) se budovala v letech 1830-1832, úsek na Horní Libchavu - Manušice - Skalici v roce 1833,[52] přičemž úseky přes vsi ležely na bedrech panské správy, např. v letech 1834-38 dohlížel na stavbu silnice přes ves Volfartice ředitel hornolibchavského panství Vincenc Peschke. V roce 1838 se stala Česká Lípa sídlem poštovního úřadu, v roce 1845 Česká Kamenice a Haida. V roce 1855 zavedla c. k. vrchní dvorská komora v Praze přímé dostavníkového spojení na poštovní trase Česká Kamenice - Česká Lípa.[53]

Stružnice, nádraží na železniční trati Děčín – Rumburk, stav v roce 2009
Horní Libchava čp. 199, areál bývalého nádraží na železniční trati Česká Kamenice - Česká Lípa

Zlatá éra poštovních dostavníků vrcholila v polovině 19. století, kdy byla osobní přeprava provozována podle jízdního řádu. V roce 1861 zřídilo c. k. ředitelství pošt a telegrafů v České Lípě telegraf a českolipské osobní nádraží se stalo v letech 1867-1868 konečnou stanicí České severní dráhy. Od roku 1869 pokračovala dráha z České Lípy až do Rumburka.[54] Poštovní okrsek Česká Lípa, obsluhovaný jednou denně, tvořily obce: Dolní Libchava, Horní Libchava, Manušice (Schleifmühle), Jägersdorf, Častolovice, Stará Lípa a Okřešice.[55] V roce 1870 jmenovalo c. k. poštovní ředitelství v Praze Adolfa Rongeho z Volfartic (od r. 1889 Richard Hess) prvním tamním poštmistrem a 1. února 1871 otevřelo volfartický poštovní úřad, který se stal novou zastávkou na trase Česká Kamenice - Česká Lípa. Ranní dostavník z Č. Kamenice zde stavěl denně v 10.20 h a odpoledne při zpáteční cestě v 15.50 h. Od 1. listopadu 1885 poštovní ředitelství povolilo druhý menší dostavník tažený jedním koněm v opačném směru.[56] V roce 1893 obdržel poštovní úřad ve Volfarticích telegraf.[28]

V roce 1851 byl zahájen provoz na trati Děčín – Drážďany a od roku 1869 mohli cestující z okolních obcí využívat železniční stanici ve Stružnici na trati Děčín – Rumburk. V letech 1886–1903 se zprovozňovala 13 km dlouhá železniční trať Česká Kamenice – Kamenický Šenov – Česká Lípa, též se zastávkou v Horní Libchavě.[57] Konečná stanice „Česká Lípa městský sad” se nacházela nedaleko zastávky „Střelnice” (Schützenhaus). Provoz na trati byl zahájen 29. srpna 1903. Dne 11. ledna 1906 projel Horní Libchavou poslední poštovní dostavník mířící z České Kamenice do České Lípy. Přepravování poštovních zásilek a cestujících převzala železniční doprava.[58]

Po zestátnění železnice v roce 1925 došlo ke sloučení stanice Městský sad a osobní zastávky Střelnice pod společným názvem Česká Lípa Střelnice. V březnu 1937 zde Československé státní dráhy zřídily vlastní železniční úřad, jehož přednostou byl jmenován Ferdinand Petr. Zároveň ČSD ve stanici navýšily drážní personál a přednostovi stanice podřídily železniční provozní kanceláře (Bahnbetriebsamt) Manušice, Horní Libchava, Volfartice a Nová Ves.[59][60]

Vzhledem k tomu, že obec Volfartice nesplnila pro zřízení telefonní centrály podmínku dvaceti telefonních účastníků v místě, byla její žádost pražským ředitelstvím pošt a telegrafů zamítnuta. V roce 1926 si obec Volfartice zavedla na vlastní náklady do budovy obecního úřadu privátní telefonní linku a od 1. srpna 1931 zřídila též na vlastní náklady na poštovním a telegrafním úřadě telefonní centrálu s veřejnou hovornou, kterou okresní poštovní úřad v České Lípě evidoval jako vedlejší též pro obsluhu Horní Libchavy.[56][61] V roce 1935 působil na „Poštovním, telegrafním a telefonním úřadě Volfartice” (Post-, Telegraphen- und Tetephonamt Wolfersdorf) poštmistr Josef Macháček s poštovními doručovateli: Ernst Heller a Karl Kubelka.[62] Vlastní poštu obec Horní Libchava obdržela až po roce 1948.

Zdravotní obvod Volfartice[editovat | editovat zdroj]

V roce 1877 zajišťovalo lékařskou službu po okolí několik lékařů: Česká Lípa (14, z toho 1 veterinář), Bor (4), Žandov (1), Skalice (1) a Volfartice (1). Zde se postupně vystřídali: Dr. Wuska, Dr. Emanuel Hauptmann, Dr. Settmacher.[63] Dne 4. května 1898 byl ve Volfarticích jmenován Dr. Otto Sebastian Friedrich Lorenz, syn Dr. Karla Lorenze z Kamenického Šenova, obvodním lékařem pro obce Volfartice, Horní Libchava, Radeč, Manušice a Nová Ves. Nejprve ordinoval v dolním hostinci, kde se nacházela také pošta a kde měl k dispozici dvě místnosti. S rodinou pak obýval dům čp. 177. Ordinace s domácí lékárnou se nacházela v 1. patře.[56][64]

Napravo od schodiště se vcházelo do čekárny se 14 pohodlnými dřevěnými židlemi a dvěma obrovskými knihovnami. Rovně byla ordinace a zároveň domácí lékárna se skříní pro laboratorní potřeby, skříňkou s bylinami, velkým psacím stolem, skříní na medikamenty, stolečkem a malými kachlovými kamny, která vytápěla také čekárnu, nemluvě o zubařském křesílku, o kterém otec prohlašoval, že si jej nechal vyrobit. Z lékárenské místnosti vedly krásné bílé dveře do tzv. dlouhé místnosti, ta byla později dostavěna. Otcovo tuskulum, zařízené vyšetřovacím divanem, gynekologickým vyšetřovacím křeslem, psacím stolem, na kterém stály dva mikroskopy, sbírkami nerostů a knihovničkou. Na stěnách visely obrazy předků, za které se na jaře zastrkávaly dubové ratolesti. Dlouhá místnost měla směrem na západ sedm velkých oken, takže bývala odpoledne zaplavena sluncem.

—Adeline, rodinná historie z Čech, překlad[64]

K 7. lednu 1901 zřídil okresní výbor v České Lípě zdravotní obvod Volfartice pro obce: Volfartice, Horní Libchava, Nová Ves a Radeč. Po smrti Dr. Lorenze převzal ordinaci Dr. Baumgartner a jeho žena Adele, dcera Dr. Otto Lorenze, následovali Dr. Lang, Dr. Erwin Winkler.[64] Podle pamětníků z Horní Libchavy ordinoval poslední doktor ve Volfarticích až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1946.

Četnická stanice Volfartice[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1850 spadalo pod Zemské četnické velitelství (k. k. Landes-Gendarmerie-Komando Nr. 2) v Praze a pod Okresní hejtmanství (k. k. Bezirkshauptmannschaft) četnické velitelství č. 15 v České Lípě s četnickými stanicemi: v České Lípě, Stvolínkách (Drum), Jestřebí (Habstein), Horní Polici (Ober-Politz), během léta ve Sloupu (Burgstein), Boru (Haida), Skalici (Langenau), Kuřivodech (Hünerwasser), Osečné (Oschitz), Mimoni (Niemes), Zákupech (Reichstadt), Stráži pod Ralskem (Wartenberg), Olšině (Wolschen) a s c. k. četnickou stanicí ve Volfarticích (Wolfersdorf), která zde začala působit v roce 1884.[65] Jejím velitelem byl jmenován Anton Fischer.[56] V nové republice zastával v roce 1935 post velitele četnické stanice (Oberwachtmeister) František Martiňák s podřízeným četníkem Eduardem Staňkem. V Horní Libchavě zřídilo obecní zastupitelstvo jednoho policejního strážného. Službu vykonával Heinrich Kunnert (čp. 97).[66]

Československá republika[editovat | editovat zdroj]

Německé Rakousko - provincie Německé Čechy[editovat | editovat zdroj]

Horní Libchava, torzo památníku obětem 1. světové války, nápis: DIE OPFER DES WELTKRIEGES 1914-1918 EHRT DANKBAR DIE HEIMAT,[67] též památka na hornolibchavský spolek c. k. vojenských vysloužilců (veteránů)

Odtržení od Rakouska-Uherska a vznik nové československé republiky nepřivítalo německé obyvatelstvo s nadšením. Už 21. ledna 1918 se ve Vídni sešli němečtí poslanci z českých zemí a schválili rezoluci, v níž žádali odtržení pohraničních území od vnitrozemí a utvoření samosprávné provincie „Deutschböhmen” (Německé Čechy). Po ustanovení Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska (Deutsch Österreich) se k novému státu přihlásili.[68]

Prováděcím nařízením z 25. listopadu 1918 byl v provincii „Deutschböhmen” zřízen zemský soud v Liberci, krajský soudní okrsek Česká Lípa (Kreisgerichtssprengel Böhmisch Leipa) se soudními okresy Česká Lípa, Česká Kamenice, Bor u České Lípy, Lipová, Rumburk, Šluknov, Varnsdorf, Cvikov (v jejich původním rozsahu), Dubá, Mimoň a prováděcím nařízením z 27. listopadu 1918 (mimo jiného) okresní hejtmanství v České Lípě a v Boru.[69]

Československá strana obsadila za pomoci v Č. Lípě dislokovaného náhradního praporu pěšího pluku č. 18 železniční nádraží a 7. prosince 1918 poštovní úřad, berní úřad a hejtmanství.[70] Situace v pohraničí se postupně konsolidovala a během léta 1919 došlo k podepsání smlouvy s Rakouskem a Německem, v jejichž důsledku sporné pohraniční území, tedy i obec Horní Libchava, definitivně připadlo ČSR. Politická obec Horní Libchava, v soudním i politickém okrese Česká Lípa, čítala v roce 1935 1047 obyvatel a 211 domů.[71]

Pozemková reforma[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pozemková reforma na panství Horní Libchava v době první Československé republiky.

Do hospodaření maltézského řádu na velkostatku Horní Libchava zasáhla pozemková reforma, které se týkala výměra kolem 1 085 ha.[72][73] V roce 1923 se velkopřevorství pokusilo neutěšenou situaci vyřešit pronájmem, ale už 1. června 1925 uzavřelo smlouvu na prodej celého velkostatku i se zámeckým inventářem s panem Bedřichem Stavou, plnomocníkem Josefa Vraného, senátora za stranu agrárníků.[73] Podle vyjádření historika Ladislava Smejkala Vraného na sever Čech přilákala pozemková reforma. Založil zde dvě akciové společnosti: „Výspu” se sídlem v Zahrádkách (Ramš, Robeč a Nový dvůr o rozloze 626 hektarů) a „Severočeské stromovky” v Horní Libchavě. V obou případech byl jednatelem společnosti a členství dalších vlastníků bylo jen formální. Josef Vraný tak v roce 1926 získal zámek a dvorec v Horní Libchavě a větší parcely ve Stružnici, Volfarticích a Slunečné, dále pak odkoupil i dvory v Holanech a Nedamově.”[74][73][74]

Česká menšinová škola[editovat | editovat zdroj]

Horní Libchava, pohled na Vinný vrch / Weinberg, 302 m.n.m.
Horní Libchava, socha sv. Jana Nepomuckého
Horní Libchava, cesta mezi Manušickými rybníky
Horní Libchava, Ptačí rybník / Hofteich s pohledem na Strážný vrch / Hutberg (též od r. 1945 Kyselův)

Ustanovení o menšinových školách, které vstoupilo v platnost od 1. ledna 1921, umožnilo české menšinové školy vyjmout z působnosti místních školních rad a podřídit je přímo ministerstvu školství a vyučování (později ministerstvu školství a národní osvěty, MŠANO), dále je vyjmout z kompetence školního inspektora a podřídit je kontrole vlastních inspektorů. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 7. července 1926 byl zřízen Inspektorát českých státních škol se sídlem v České Lípě pro politické okresy Česká Lípa, Jablonné v Podještědí, Rumburk, Šluknov, Varnsdorf a soudní okresy Dubá a Mnichovo Hradiště. Prvním okr. škol. inspektorem byl jmenován Josef Maštálko, menšinový důvěrník Sokolské župy Fügnerovy, předseda menšinového výboru a člen odboru KČST v České Lípě.[75][76]

Další odlišnost představovalo financování. České menšinové školy financoval stát: věcné potřeby (školní pomůcky, učební potřeby, učebnice, kancelářské potřeby, zařízení, knihovny, časopisy, atd.), režijní zálohy (poštovní poplatky, čistící prostředky a nářadí, pojistné školníků, platy výpomocných učitelů), zálohy na otop (uhlí, popřípadě jeho doprava, dřevo a jeho zpracování), pokud se u školy nacházela zahrada, mohla škola čerpat dotace i na výdaje s ní spojené. Stát financoval i správu budovy či školních prostor. Německé pohraniční školy spadaly tak jako školy ve vnitrozemí pod správu místní školní rady a prostředky se hradily z obecních rozpočtů, platy pedagogických zaměstnanců ze zemských prostředků poskytovaných okresní politické správě. V neposlední řadě mohl inspektor českých menšinových škol zabavit pro vznik české školy budovu nebo místnost v majetku německé obce. Pronajímaly se také hospodářské prostory poskytnuté českými velkostatkáři nebo živnostníky.[75]

Česká menšinová škola s mateřskou školou našla v Horní Libchavě své opodstatnění až s příchodem českých zaměstnanců, potažmo jejich dětí, na velkostatek Vraného. Počty českých dětí velmi bedlivě sledovala Národní jednota severočeská, která pak celý proces iniciovala a sledovala. Často se snažila dodat i národnostně zapáleného učitele, který pak založil místní odbor nebo český spolek. V případě Horní Libchavy se jednalo o „Místní osvětovou komisi” (MOS) pod „Okresním osvětovým sborem” (OOS) v České Lípě.[77] Po zrušení třetí třídy na německé škole obdržela česká menšinová škola v roce 1928 její prostory a zahájila vyučování.[78][79] K docházce se přihlásilo nejprve 6 dětí (do školky 3 děti), později se počet žáků navýšil na 16 dětí.[35] Na škole vyučoval Vlastimil Severa a industriální nauku Marie Píšová-Pešková, školku vedla Emilie Severová.[37] Státní dotace na jednoho žáka činily kolem 3 000 Kč.[80]

Osvětlovací družstvo a elektrizace obce[editovat | editovat zdroj]

Na základě elektrizačního zákona vznikla v roce 1924 v České Lípě všeužitečná elektrárenská společnost „Ploučnický elektrárenský svaz spol. s r. o.” (Polzen-Elektrizitäts-Verband Ges. m. b. H., před tím „Polzen-Elektrizitätswerke” in Böhm. Leipa) pro okresy Lovosice, Litoměřice, Úštěk, Česká Lípa, Bor a Benešov nad Ploučnicí, která nechala k již existujícím vodním elektrárnám na Ploučnici v okresech Benešov, Lípa a Bor vyhotovit elektrizační projekt pro výstavbu vedení vysokého napětí 10 000 voltů ze Žandova do Velké Bukoviny a Stružnice, z Volfartic do Polevska s odbočkou na Slunečnou, z Manušic na Bukovany s odbočkou na Jägersdorf a Častolovice. V Žandově měla být vybudována zděná rozvodna, k ní pak železný rozvaděč, z kterého by vedení vysokého napětí vedlo ke katastrům obcí: Horní Police, Jezvé, Velká Bukovina, Volfartice, Slunečná, Skalice, Okrouhlá, Arnultovice, Polevsko, Horní Libchava, Manušice, Častolovice, Dolní Libchava, Jägersdorf, Pihel, Písečná a Bukovany. V květnu 1925 předložil svaz projekt politické zemské správě v Praze.[81]

Na základě el. zákona z roku 1926 (po vypršení jeho platnosti podle zákona č. 46/1929 Sb. a následně zákona č. 72/1932 Sb.), kdy stát obcím a elektrifikačním družstvům poskytoval příspěvky na výstavbu sekundární sítě ve výši 30% - 50%, založila obec „Osvětlovací družstvo Horní Libchava” (Lichtgenossenschaft Oberliebich reg. Gen. m. b. H. in Oberliehich), které mělo zajistit výstavbu transformátoru a rozvodů po obci, dodávka elektřiny spadala do kompetence Ploučnického elektrárenského svazu.

Zmíněné podpory udíleny budou elektrickým družstvům a venkovským obcím na transformační stanice, rozvodové, sekundérní a připojovací vedení a konečně na nově zřizované primérní přípojky do venkovských obcí, které od hlavního primérního vedení jsou daleko, anebo jsou nevýhodně položeny. O udělení příspěvků a podpor - jak se již zmínil p. referent výboru zemědělského - rozhodovati bude ministerstvo zemědělství po dohodě s ministerstvem veřejných prací a po vyjádření příslušné zemědělské rady, na Podkarpatské Rusi pak zemědělského referátu civilní správy, pokud zemědělská rada zde zřízena nebyla.

—Poslanec Josef Černý k vládnímu návrhu o finanční podpoře venkova, pátek 25. června 1926[82]

Dne 27. ledna 1927 schválila zemská správa v Praze žádost „Ploučnického elektrárenského svazu” o stavbu el. vysokého napětí na trase Horní Libchava - Zahrádky. V červenci roku 1928 ministerstvo veřejných prací rozhodnutí zrušilo a poslalo zpět s tím, že se musí projekt přepracovat a trasa vedení (10 000 Voltů) vést po okruhu Žandov - Úštěk - Zahrádky - Horní Libchava.[83] Po provedené elektrifikaci obcí vstoupil „Ploučnický elektrárenský svaz” v roce 1929 do likvidace a své zařízení prodal akciové společnosti „Severočeské elektrárny” (Nordböhmische Elektrizitätswerke A. G. in Bodenbach) v Podmoklech.[84][85]

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

V období 1. republiky nebyla do Horní Libchavy státní autobusová linka zavedena. Dne 6. dubna 1934 obdržel Franz Hönig z Volfartic koncesi k provozování privátní autobusové linky Volfartice - Česká Lípa. Další privátní autobusové spojení zajišťoval Emil Kromer z Kamenického Šenova. Autobus vyjížděl každý den ráno z K. Šenova a v poledne se vracel z Č. Lípy zpět. Po odstoupení pohraničního území nahradila privátní autobusy říšská autobusová linka z Kamenického Šenova a České Kamenice přes Volfartice do České Lípy a dělnický autobus do Žandova (Eisenwerke - Sandau A.G., E. Luft / Žandovské železárny a Achilles Werke).[56][56] S vyhlášením totální války a s rostoucím nedostatkem pohonných hmot a pneumatik ke konci války ustala autobusová doprava zcela.

Německá družstva a spolky[editovat | editovat zdroj]

  • Spar- und Darlehenskassenverein für die Gemeinden Oberliebich, Niederliebich, Manisch und Schaslowitz reg. Gen. m. b. H. in Oberliebich / Spořitelní a úvěrový spolek pro obce Horní Libchava, Dolní Libchava, Manušice a Častolovice obl. spol. s r. o. v Horní Libchavě[71]
  • Lichtgenossenschaft Oberliebich reg. Gen. m. b. H. in Oberliehich / Osvětlovací družstvo obl. spol. s r. o. v Horní Libchavě[71]
  • Genossenschaft der Gewerbetreibenden für Oberliebich und Umgehung / Družstvo živnostníků pro Horní Libchavu a okolí[71]
  • Freiwillige Feuerwehr (FF) / Dobrovolní hasiči[71]
  • Kameradschaftsverein gedienter Soldaten / Kamarádský spolek vysloužilých vojáků[71]
  • Ortsgruppe des deutschen Kulturverbandes (DKV) / Místní skupina německého Kulturního svazu[71]
  • Land- und forstwirtschaftliches Kasino / Zemědělské a lesnické kasino[71]
  • Arbeiter-Gesang und Musitverein / Dělnický pěvecky a hudební spolek[71]
  • Frauenverein / Ženský spolek[71]
  • Ortsgruppe des Bundes der deutschen Landwirte (BdL) / Místní skupina Svazu německých zemědělců[71]
  • Ortsgruppe der deutschen Landjugend der Tschechoslowakei / Místní skupina německé venkovské mládeže v Československu[71]
  • Ortsgruppe Deutsche Fußballverband (DFV) / Místní skupina Německého fotbalového svazu - „SK Oberliebich” (od dubna 1938 pod Erziehungsverband der sudetendeutschen Volksgruppe)[86][87][88]
  • Konsumverein „Vorwärts” / Konzumní spolek „Vorwärts” německých sociálních demokratů se sídlem v České Lípě[71][89][90]
  • Ortsgruppe Bund der Deutschen / Místní skupina Svazu Němců (zal. 20. března 1937 za účasti Maxe Kriegelstein von Sternfeld)[91]

Průmysl, obchod a řemesla[editovat | editovat zdroj]

  • Obchod se starým zbožím a hadry / Altwaren- und Hadernhändler (čp. 183, čp. 205, čp. 33, čp. 201)
  • Prodej másla / Butterhändler (čp. 73)
  • Pekař / Bäcker (čp. 60/po roce 1948 konzum, MNV, čp. 138, čp. 30)
  • Mlékař / Milchhändler (mlékárna čp. 65/zbourána, prodej ze dvora čp. 114, prodej ze dvora čp. 40)
  • Řezníci a uzenáři / Fleischer und Selcher (čp. 162/s hospodou, čp. 123/s hospodou)
  • Prodej vajec / Eierhandel (čp. 79/statek)
  • Včelař / Imker (čp. 144/s holičstvím, čp. 122/zbořeno)
  • Obchod s ovocem a zeleninou / Obst- und Gemüsehandel (čp. 185)
  • Obchod s jízdními koly a šicími stroji / Fahrräder- und Nähmaschinenhandel (čp. 48/mechanik, čp. 146)
  • Hostince / Gasthäuser (čp. 78/zbořeno, čp. 200, čp. 162/s řeznictvím, čp. 15/po válce MNV, JZD, zbořeno, čp. 61/s divadelním sálem a tělocvičnou, čp. 123/s řeznictvím, čp. 76/zbořeno, čp. 2/„zur Insel Malta”)
  • Porodní asistentka / Geburtsassistentin (čp. 35)
  • Obchody se smíšeným zbožím / Gemischtwarenhandlungen (čp. 170/zbořeno, čp. 90, čp. 60/po válce pekárna, konzum, v patře MNV, čp. 41, čp. 208/Konzum „Vorwärts”, po roce 1945 konzum, nyní pošta)
  • Obchod s ovsem, senem a slámou / Hafer-, Heu- und Strohhandel (čp. 71)
  • Pánský krejčí / Herrenschneider (čp. 46/s trafikou, čp. 130)
  • Obchod se střižním zbožím / Schnittwarenhandel (čp. 69)
  • Obuvník / Schuhmacher (čp. 181/zbořeno JZD)
  • Holič a kadeřník / Raseur uud Friseur (čp. 144/včelař)
  • Kapelníci / Kapellmeister (dva na čp. 52)
  • Trafikanti / Tabaktrafiken (čp. 90/obchod se smíšeným zbožím, čp. 46/krejčí, čp. 82, čp. 18, čp. 2/hostinec „zur Insel Malta”)
  • Podkovářská a kolářská kovárna / Huf- und Wagenschmiede (čp. 13, čp. 59)
  • Mechanik / Mechaniker (čp. 48/obchod s jízdními koly a šicími stroji)
  • Elektrikář / Elektroinstallateur (čp. 49)
  • Obchod s uhlím / Kohlenhändler (čp. 16)
  • Zámečník / Schlosser (čp. 146)
  • Obchod s mazivem / Schmierfetthandel (čp.36)
  • Kameník / Steinmetz (čp. 145)
  • Truhláři / Tischler (čp. 40, čp. 146)
  • Koláři / Wagner (čp. 9, čp. 61/hostinec)[71]

Třetí říše - župa Sudety[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 1. - 10. října 1938 probíhalo odstoupení pohraničních oblastí. Dne 9. října opouštělo české vojsko pohraniční obce a od Boru přes Skalici a Manušice přijela do obce jednotka wehrmachtu. V obci fungovala první týden vojenská správa. Od 10. října byl zahájen provoz na železnici a poště. Při příležitosti dodatečných voleb v Sudetech prolétala nad krajem 4. prosince 1938 vzducholoď „Graf Zeppelin“. Po vyhlášení zákona „O rozdělení sudetoněmeckých území“ (Gesetz über die Gliederung der sudetendeutschen Gebiete) se stala obec Horní Libchava 15. dubna 1939 součástí říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland), ležící ve správním obvodu Ústí nad Labem (Regierungsbezirk Aussig an der Elbe) a venkovském okrese Česká Lípa (Landkreis Böhmisch Leipa). Všechny dosavadní spolky se staly součástí NSDAP, dobrovolní hasiči součástí Technické pomocné policie (Technische Hilfspolizeitruppen).[92]

Sudetenland / Říšská župa Sudety
Horní Libchava, bývalé letiště wehrmachtu, v pozadí České středohoří, stav 2018

Na základě nařízení Konrada Henleina z 18. listopadu 1938 o svěřenecké správě zemědělské a lesní půdy (Treuhandverwaltung) převzala počátkem roku 1939 firma „Sächsische Bauernsiedlung GmbH Dresden” (Saské selské kolonie) areál zbytkového statku po J. Vraném, která zde zřídila zemědělskou kolonii (Bauernsiedlung) pro Říšskou pracovní službu (Reichsarbeitsdienst, RAD) a později výcvikový tábor pro vedoucí Svazu německých dívek (BDM).[93][94] V lednu 1940 zahájila výuku dvouletá odborná rolnická škola (Landwirtschaftliche Berufsschule) ve Volfarticích pro školní okrsek: Volfartice, Horní Libchava, Manušice, Nová Ves a Radeč. Škola byla určená pro chlapce a dívky ze zemědělství ve věku od 14 do 16 let.[56] S postupující frontou a bombardováním spojeneckých vojsk stoupl v obci počet obyvatelstva z Berlína a Staré říše (Altreich).[56] Areál velkostatku využívalo Středisko na podporu etnických Němců (Volksdeutsche Mittelstelle), v roce 1943 to byli přesídlenci z Lotrinska. Na katastru obce se nacházela střelnice wehrmachtu a polní letiště.

V roce 1943 byl do zámku, označovaném jako „Hospodářství SS Malta”, převezen z Berlína tajný archiv Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt, RSHA). Zámek pravděpodobně sloužil jako skladiště či překladiště archívů a uměleckých památek.[95] V létě 1944 vyhlásil Joseph Goebbels vedení totální války a nasazení pro všechny státní úředníky, včetně Říšských drah (Reichsbahn) a Říšské pošty (Reichspost), pro všechny úředníky veřejných institucí, zařízení a podniků.[96] V lednu 1945 přicházeli uprchlíci ze Slezska. Dne 10. května 1945 do obce dorazila Rudá armáda. Následovaly domovní prohlídky, znásilňování žen a drancování.[97]

Sovětská kontrašpionážní organizace Směrš (SMERSH), která prohledávala severočeské zámky, zabavila na zámku v Horní Libchavě archivní fond Francouzské bezpečnostní služby a vojenské rozvědky. Na odvoz materiálů osobně dohlížel Lavrentij Pavlovič Berija. Tajný archiv se dostal do Moskvy v červenci 1945, kde se nachází stále a tvoří základ Zvláštního archivu RGVA (dříve TsGOA). Archiv obsahuje také dokumentaci ministerstva vnitra z Paříže k osobám, které tam v roce 1933 utekli před nacistickým režimem.[98][99]

Třetí republika a Československá socialistická republika[editovat | editovat zdroj]

Obec Horní Libchava zpočátku spadala do obnoveného soudního okresu Česká Lípa, v roce 1949 politického okresu Česká Lípa v Libereckém kraji a v roce 1960 v nově vzniklém Severočeském kraji. Místní národní výbor v Horní Libchavě byl zřízen souběžně s prvními přicházejícími osídlenci a fungoval až do konce roku 1980.[pozn. 2] Od 1. ledna 1981 do 23. listopadu 1990 se obec stala součástí města Česká Lípa.[100]

Vyhnání německého obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Horní Libchava, zahrádky v severní části obce směrem na Slunečnou
Jeden z Cihelenských rybníků, napájený Stružnickým potokem, levým přítokem potoka Šporka
Památná lípa malolistá v k. ú. Horní Libchava u modré trasy ze Slunečné na Manušice
Horní Libchava, soutok Šporky / Sporkabach a Libchavského potoka / Rohrbach

Ozbrojené jednotky z Mladé Boleslavi, ozbrojené formace škpt. děl. Ruboše z Čelákovic, oddíl pražských revolučních gard „Pěst“ a partyzánská skupina „Pokorný“ z Kolína dorazily do České Lípy z rozkazu revolučního vojenského velitelství „Alex” krátce po osvobození a to 18. května 1945. Po likvidaci velitelství Alex (25. května 1945) převzala velení 1. československá armáda. Ozbrojená skupina „Sekáč“ z Mladé Boleslavi byla na Českolipsko vyslána 27. května 1945 dodatečně.[101] Z těchto ozbrojených skupin se utvořil pěší pluk č. 47 (přejmenován na pěší pluk 36, III. prapor, škpt. Buriánský, později pplk. Kosař), jehož I. prapor (škpt. Ruboš) odjel do Jablonného, II. prapor (mjr. Holas) se přemístil do Nového Boru a III. prapor (mjr. Hulínský) zůstal v České Lípě.[101] Prostor od České Lípy přes Doksy až po Kuřívody, tedy i území obce Horní Libchavy, měl tzv. „vyčistit” 8. pěší pluk pod velením podplukovníka Františka Vovesa. Ten také 14. června 1945 vydal v České Lípě rozkaz k zahájení vysidlovací akce, která měla být provedena „nejkratším směrem, tj. na sever”. Což bylo také německému obyvatelstvu vyhláškami oznámeno.[102][103]

Všechny ostatní osoby německé národnosti měly být zkoncentrovány a vždy po padesáti v nákladních železničních vozech, případně i na říčních člunech nebo koňských povozech, dopraveny za hranice ve směru přes Děčín na Drážďany, podle možností až do Pirny (navrátilcům hrozily za překročení hranice sankce). Osobní zavazadla nesměla vážit více než třicet kilogramů na hlavu, z toho nejvýše pět kilogramů mohlo připadat na potraviny (s vyloučením tuku a másla).

—Denní hlášení velitelství 1. čsl. armády[104]

Vyhánění německého obyvatelstva započalo nejprve v okrese Česká Lípa a v Německém Jablonném, dále pak pokračovalo na Varnsdorfsko, Rumbursko a Šluknovsko. Začátkem července už jednotky operovaly v prostoru od Dubé přes Doksy po Jestřebí, z části i v okresu Děčín.[102] Podle historika Adriana Portmanna bylo chování k německy hovořícímu obyvatelstvu doprovázeno řadou svévolných, nezřídka brutálních činů. Druhá fáze exodu německého obyvatelstva představovala transporty do americké okupační zóny a poté do sovětské okupační zóny v Německu. Z původního německého obyvatelstva v obci zůstalo jen několik málo osob (tzv. němečtí antifašisté), mezi nimi také místní katolický farář Franz Graf.[102]

Osidlování a kolektivizace[editovat | editovat zdroj]

Revoluční okresní národní výbor v Mladé Boleslavi začal už záhy po zřízení 5. května 1945 uvažovat, že by k Mladoboleslavsku mohl získat i okresy v českém pohraničí: Česká Lípa, Dubá, Rumburk, Šluknov a Varnsdorf, přičemž dozor nad osidlováním měl zajistit vrchní komisař okresní politické správy Dr. A. Kvasnička. V červnu 1945 došlo v této věci k jednání mezi představiteli ONV Mladá Boleslav a ZNV v Praze a v červenci 1945 správní knihy ONV už evidovaly okres Česká Lípa doslova jako cíl „mladoboleslavské kolonizace”. Konkrétně se jednalo o obce Častolovice, Horní Libchava, Jägersdorf, Manušice, Nová Ves, Sonneberg, Svobodná Ves (Josefsdorf u Skalice) a Volfartice.[105][pozn. 3]

Proces osidlování Horní Libchavy započal souběžně s odsouváním původního obyvatelstva. První osídlenci přicházeli už na jaře 1945, ti se pak na přiděleném konfiskovaném majetku stávali „národními správci”.[106] V roce 1946 se na Českolipsku započalo s udělováním vlastnických dekretů a v říjnu 1947 vyhlásila Osidlovací komise ministerstva zemědělství v České Lípě odstartování procesu zaknihování. K němuž si osídlenci měli připravit: přihlášku o příděl, pro každého z manželů potvrzení o národní spolehlivosti a výpis z trestního rejstříku, pro Národní pozemkový Fond (NPF) plnou moc na majetek zanechaný ve vnitrozemí.[107] Následně pak byly novým majitelům zemědělských usedlostí vyměřeny dávky ke splácení.[pozn. 4] Poslední novoosídlenci už pocházeli ze státem řízeného dosídlení v druhé polovině padesátých let 20. století. Někteří z nich se vraceli zpět do vnitrozemí.[106]

Německý konfiskát bývalého velkostatku Severočeské Stromovky převzala v roce 1945 správa Státních statků a lesů s ředitelstvím v Zákupech a v roce 1949 Státní statek Zákupy.[108] Ten na zámku zřídil v roce 1955 školní statek Horní Libchava.[109] V roce 1959 zde zahájila svou výuku dvouletá Učňovská zemědělská škola.[110] Rokem 1964 přešel zámecký areál do vlastnictví Československé lidové armády, kde zůstal až do roku 2003. V roce 1950 se konala ustavující schůze JZD, které v roce 1952 přešlo na hospodaření IV. typu.[111][112] Na hospodářství čp. 141 byla zřízena Státní traktorová stanice (STS). V roce 1960 se JZD Volfartice, JZD Manušice a JZD Horní Libchava sloučila pod názvem „JZD 8. březen Horní Libchava” se společnou výměrou 1 406 ha. Hospodářství sloučených JZD se nakonec stalo součástí Státního statku Stružnice. K dovršení slučovacího procesu na okrese Česká Lípa došlo v roce 1978, kdy byl do „Státního statku Cvikov” integrován i „Státní statek Stružnice”.[113][114]

Správní budova hospodářství Horní Libchava se zemědělským areálem o 5,4 ha (čp. 152, parcely 1665/4, 1665/5, 2173, st. 286, st. 289, 1665/6, 1665/3) se nacházela při silnici III. třídy 26215 vedoucí z obce Horní Libchava do obce Stružnice. Součástí areálu bylo pět objektů živočišné výroby pro chov skotu (specializovaný na chov dojnic), tři silážní žlaby, správní budova se sociálním zázemím, kůlna na parkování zemědělských strojů a zpevněné manipulační plochy. Zemědělská výroba zde byla ukončena v letech 1994-1995. V roce 2011 obec areál prodala firmě SENIFO-KOVOŠROT s.r.o. za účelem zřízení „Zařízení ke sběru a výkupu odpadů železných a neželezných kovů”.[115] V roce 2014 zahájil Krajský soud v Brně s firmou insolvenční řízení.[116] V březnu roku 2017 vyhlásila obec veřejné výběrové řízení o nejvhodnější nabídku na uzavření kupní smlouvy o prodeji areálu Horní Libchava čp.152 dlužníka SENIFO-KOVOŠROT s.r.o.[117] Vlastníkem parcel (st. 289; st. 291; st. 292; st. 294; st. 295; st. 296; st. 297; st. 298; st. 299; 1665/3, 1665/4, 1665/5, 1665/6, 1665/7, 1665/8, 1665/10, 2173, 2235, 2236) je nyní pražská firma VEJCE CZ s.r.o.,[118] zabývající se chovem drůbeže a prodejem vajec.[119][120]

Základní škola a mateřská škola[editovat | editovat zdroj]

Obecná škola Horní Libchava (následně též Národní škola) začala hned v roce 1945 využívat budovu bývalé německé školy čp. 72, v patře se nacházely dvě třídy, v přízemí vlevo byt učitele a vpravo prázdná třída využívána k tělocviku. V roce 1947 byl zřízen pod farou na čp. 63 útulek mateřské školy, který zde fungoval krátce a mateřská škola byla následně přeložena do přízemí budovy bývalého německého obecního úřadu na čp. 53 (nyní čp. 196), kde sídlila až do roku 1989. V 50. letech se v budově v 1. patře nacházely nájemné byty a ve sklepě družstevní prádelna. Na základě rozhodnutí ÚV KSČ z července 1973 a přijatého vládního usnesení docházelo k rušení venkovských malotřídních škol. Cílem této tzv. „nové školní koncepce“ mělo být vybudování všeobecně vzdělávací polytechnické desetileté střední školy podle vzoru Sovětského svazu. V 80. letech žáci dojížděli do základní školy v České Lípě.[121][122]

Složky Národní fronty[editovat | editovat zdroj]

Po válce se dařilo ve vsi navázat na prvorepublikové spolkové tradice. Po komunistickém únorovém puči mohly v obci působit jen složky Národní fronty pod kontrolou KSČ. Při MNV vznikla Osvětová beseda, v jejíž dikci ležela kulturně-výchovná činnost.[pozn. 5] Na základě usnesení KSČ z roku 1952 došlo k přejmenování hostinského sálu (čp. 61) na Kulturní dům Horní Libchava. Zde se v prvních poválečných letech díky hostinskému divadelnímu vybavení mohlo etablovat amatérské divadlo:[pozn. 6] v letech 1946-1954 „Divadelní soubor Havlíček”, v letech 1947-1959 „Divadelní soubor Svazu české mládeže” (SČM, tzv. mládežníci), v letech 1954-1962 „Divadelní soubor Osvětové Besedy”, v letech 1959 „Divadelní soubor Jednotného zemědělského družstva” (JZD), jehož činnost ani ne po roce převzal až do roku 1962 „Dětský divadelní soubor Pionýrské organizace SSM” (PO SSM).[123]

Tělovýchově se zprvu věnoval fotbalový oddíl pod Tělovýchovnou jednotou Sokol (později jen TJ Horní Libchava), založený v roce 1946. V roce 1948 občané obce v tzv. „Akci Z” vybudovali zábradlí kolem bývalého fotbalové hřiště po německém fotbalovém klubu, doplnili lavičky a dostavěli sportovní kabiny. Dobrovolní hasiči pod Svazem československého hasičstva (SČH) obdrželi konfiskované hasičské vybavení.[pozn. 7] Dne 28. února 1948 se SČH přihlásil do ústředního výboru Národní fronty. V obci byl krátce zřízen Sbor národní bezpečnosti a od října 1948 probíhaly pod dohledem (SNB) požární prohlídky a kontroly hasičských zbrojnic.[124][125] V roce 1953 vznikla nová organizace Československý svaz požární ochrany (ČSPO), spolupracující s oddělením civilní obrany (CO) při Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm). Oddíl mladých požárníků býval pod hlavičkou Svazarmu chloubou při českolipských prvomájových průvodech.[126][127]

Dále pod NF působilo „Místní myslivecké sdružení Horní Libchava” (Český myslivecký svaz), r. 1993 transformováno na „Myslivecké sdružení Zámecký vrch” se sídlem v Manušicích, r. 2015 pod názvem Myslivecký spolek Horní Libchava. Správa rybníků v Manušicích, Horní Libchavě a ve Stružnici připadla „Místnímu rybářskému sdružení” se sídlem na čp. 13 (Československý rybářský svaz, po roce 1968 Český rybářský svaz, od roku 1990 Místní organizace Česká Lípa - Český rybářský svaz).[128][129] Hlavními aktéry v obci se staly: ZO KSČ, ZO SSM, MNV a JZD (následně Státní statek).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československé republiky přibyl v německých obcích na Českolipsku český správní aparát a na statcích zakoupených českými podnikateli čeští zemědělští dělníci, což byl případ i Horní Libchavy.[130] Vedle velkostatku Josefa Vraného se zemědělstvím zabývalo několik hospodářských dvorů. Většina obyvatelstva v obcích na sever od Ploučnice nacházela obživu ve sklářské oblasti, ve velkých hutích nebo v domácích dílnách na malování a rytí skla.[131] V obci pak několik živnostníků zajišťovalo pro běžný život potřebná řemesla a služby.[71]

V poválečném osidlování se podařilo v obci obsadit několik původních živností: dva hostince, konzum a pekárnu, mlékárnu, kolářství a kovárnu, holičství a kadeřnictví, pánského a dámského krejčího, řeznictví s pivním výčepem, obuvníka a některé zemědělské statky.[pozn. 8] Velkostatek se nacházel ve státní správě.[132] Od podzimu 1948 docházelo ve vsi k útokům na živnostníky (propagandou, finančním útlakem nebo administrativní šikanou), jejichž cílem bylo přimět majitele živností ke vstupu do JZD nebo státního statku. Nejprve byl likvidován maloobchod, řemesla a pohostinství. Rokem 1952 začala v pohraničí rozsáhlá a centrálně řízená demoliční akce, která v Horní Libchavě zasáhla hlavně domy a usedlosti ve správě JZD.[106]

Horní Libchava čp. 21 s původní žlutou fasádou, před 2. sv. válkou majitelem Löbel Franz, po válce nájemní obecní byty, potom neobydlený, nyní soukromý dům s „Koloniálem Zdena” a sídlo dřevařské firmy, v pozadí čp. 208 bývalá budova německého Konzumního spolku „Vorwärts” (původně se zelenou fasádou), nyní pošta, stav únor 2018
Rok Počet obyvatel celkem Němců / Čechů Počet obytných domů
1840 1 124 - 189[133]
1880 1 041 1 041 N 196[134]
1905 934 934 N 194[135]
1907 1 000 1 000 N -[136]
1921 975 967 N / 7 Č -[137]
1928 975 962 N / 13 Č -[35]
1935 1 047 973 N / 69 Č 211[138][139]
1939 1 047 - 211[140]
1947 658 - -[140]
1950 639 - -[9]
1991 320 - 109[9]

Při sčítání lidu v roce 2001 žilo v obci 332 obyvatel, z toho 314 české národnosti, 7 slovenské národnosti, 1 polské národnosti, 4 německé národnosti, 3 ostatní národnosti a 3 nezjištěné národnosti, přičemž 262 obyvatel bez náboženského vyznání, 32 Římskokatolické církve, 1 Církve československé husitské, 1 Svědkové Jehovovi a u 34 obyvatel nebylo náboženské vyznání zjištěno.[141] K roku 2011 v Horní Libchavě žilo 672 obyvatel, z toho 472 obyvatel české národnosti, 8 osob slovenské národnosti, 1 osoba maďarské národnosti, 1 osoba německé národnosti a 190 obyvatel národnost neuvedlo, 50 osob se hlásilo k Římskokatolické církvi, zbytek obyvatel náboženské vyznání neuvedl nebo se k žádnému nehlásil.[142]

Tradičním živnostem a řemeslu se v obci věnuje: firma „Střechy Šanda a syn s.r.o.” na čp. 23 (tesařské, pokrývačské a klempířské práce Petr Šanda), firma „Stanislav Charvát” na čp. 246 (pokrývačství), firma „Novák Zbyněk” na čp. 26 (elektroinstalační práce), zámečnictví František Hendrych na čp. 80, dřevařství firma „Beneš Antonín” na čp. 21 (Antonín Beneš, výkup a prodej dřeva, zpracování dřeva, kácení stromů a lesnictví), dále pak firma „Koloniál Zdena” na čp. 21 (Zdena Honová, obchůdek s potravinami a smíšeným zbožím. Zemědělství se nevěnuje žádný obyvatel, další živnostníci se zaměřují na oblast služeb.[pozn. 9][143][144] Při silnici na Stružnici se nachází pražská firma VEJCE CZ s.r.o.,[145] fotovoltaická elektrárna FVE Horní Libchava 1, s.r.o. v majetku firmy Pinart system s.r.o.,[146] na čp. 156 LIPEX PLUS spol. s.r.o. se sídlem v Kvítkově,[147], na čp. 143 EPOS CL s.r.o. se sídlem ve Volfarticích[148] a na čp. 142 firma „SKLOJAS” (Jiří Kysela, výroba - ručně foukané a dekorované sklo, křišťálové sklo, stolní sklo různých barev, skleněné komponenty a lustry).[149]

Vybavenost a infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Dodávka elektrické energie je v obci zajišťována z kmenové linky DubiceČeská Kamenice, z které je vyvedena odbočka na Nový Bor a z ní je v obci napájeno celkem 5 trafostanic. Pitnou vodou je zásobena ze skupinového vodovodu z České Lípy. Kanalizační systém sestává z pěti čerpacích stanic, odvádějící odpadní vody do ČOV v České Lípě. Obec není plynofikována.[142] Obcí prochází silnice II/263, která propojuje silnice I/13 a I/9. Hromadná doprava osob je zajišťována autobusovou dopravou: autobusová linka MHD Česká Lípa č. 206 (Česká Lípa-Hypernova – Častolovice – Restaurace Slovanka – Česká Lípa-nádraží ČD) a meziměstská linka ČSAD Semily Česká Lípa - Kamenický Šenov - Česká Kamenice nebo Nový Bor. Základní škola, Mateřská škola a školní družina se nachází v jedné budově na čp. 196.[142]

Přírodní a kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Katastru obce se dotýká CHKO České středohoří, přímo v katastru se nalézají přírodní památky Cihelenské rybníky a Manušické rybníky, nedaleko v katastru obce Stružnice památka evropského významu Stružnické rybníky a několik památných stromů: za budovou bývalé školy čp. 72 památný trnovník (50°42′56″ s. š., 14°29′21″ v. d.), východně od obce při cestě k „Prostřednímu manušickému rybníku” památný dub (50°42′35″ s. š., 14°30′34″ v. d.), severně od obce při turisticky značené cestě ze Slunečné do Manušic památná lípa (50°43′51″ s. š., 14°29′39″ v. d.).

  • Pozůstatky hradu Klinštejn
  • Renesanční zámek Horní Libchava, vystavěný v letech 1574-1593
  • Kostel svatého Jakuba Staršího, barokní přestavba z roku 1736
  • Barokní fara Řádu maltézských rytířů[150][151]
  • Mariánský sloup z roku 1701, socha P. Marie na korintském sloupu,[152] zrestaurován v roce 1882[28] a v letech 2016-2017
  • Barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1825
  • Památník obětem 1. světové války, torzo
  • Kříž u silnice ze Stružnice do Horní Libchavy s nápisem „ERRICHTET DURCH ? u. THERESIA ? AUS OBERLIEBICH 1865”. Restaurován občanským sdružením Drobné památky severních Čech v roce 2007[153]

Spolky a kultura[editovat | editovat zdroj]

Tělovýchovná jednota Horní Libchava z. s. využívá pronajatý obecní areál fotbalového hřiště (11 919 m2). Od 10.12.2016 je jeho předsedou Václav Erben.[154] Fotbalový klub má 1 tým dospělých mužů, který hraje fotbalovou soutěž A2B 3. třída (Česká Lípa), což je 9. nejvyšší úroveň fotbalových soutěží v ČR, dále u klubu působí dětské týmy (mladší přípravka, starší přípravka, mladší žáci, starší žáci). Tělocvična a dětské hřiště se nachází v areálu školy.[155][142]

SDH Horní Libchava navazuje na tradici místních německých dobrovolných hasičů, od jejichž založení uplynulo v roce 2014 140 let, a na tradici v roce 1953 vzniklého Československého svazu požární ochrany (ČSPO). V obci se nachází jedna hasičská zbrojnice. Obec každoročně pořádá: „Dětský den”, „Libchavského siláka“, „Libchavské grilování”, „Rozsvícení vánočního stromku”, jednou za dva roky „Ples školy“ a taneční zábavu „Retro music”.[142]

V roce 2001 bylo založeno občanské sdružení Jakub na záchranu kostela sv. Jakuba Většího v Horní Libchavě před úplnou devastací a zánikem. Kostel si občanské sdružení zapůjčilo od římskokatolické církve na 40 let a z jejich popudu a četných aktivit se jim podařilo vrátit památku zpět do centra dění místní komunity. Sdružení pořádá v kostele koncerty vážné hudby a „Libchavský Hudební PODZIM”. V roce 2017 se sdružení přejmenovalo na Spolek Jakuba Většího HL.[156]

Sportovní rybolov provádí na rybářských revírech Šporky a potoka Libchavy (Revír č. 443 028, Libchava – Šporka 1) Český rybářský svaz, Místní organizace Česká Lípa,[157] která taktéž hospodaří na Ptačím rybníku, jež je ve vlastnictví Suverénního řádu Maltézských rytířů - České velkopřevorství.[158] Na Cihelenských rybnících a Manušických rybnících ve vlastnictví Státního pozemkového úřadu hospodaří Rybářství Doksy spol. s r.o. Vlastníci nebo spoluvlastníci honebních pozemků jsou sdruženi za účelem lovu a odchytu divokých zvířat pod „Honebním společenstvem Horní Libchava”,[159] v zařízení „Mysliveckého spolku Horní Libchava“ se sídlem v Manušicích na čp. 46.[160]

Turistika a rybaření[editovat | editovat zdroj]

Ubytování ve dvou apartmánech se zahradou a vlastním parkováním nabízí na bývalé faře čp. 62 manželé Pröllerovi. Miroslav Pröller je předsedou spolku Drobné památky severních Čech.[161] stravování a ubytování pan Jiří Nikl v „Hostinci Libchava” na čp. 61,[162][163] zmrzlinové občerstvení v letních měsících Blanka Špádová Doulíková (Ice Drive) na čp. 2,[164][165] možnost nákupu potravin paní Zdena Honová na čp. 21 v „Kolonialu Zdena”[166] či pan Ahmad Saleh (NENIVE s.r.o) na čp. 70.[167]

Přes Horní Libchavu vedou dvě pěší turistické trasy:

Po zrušeném úseku železniční trati mezi Českou Lípou a Kamenickým Šenovem vede cyklostezka Varhany. Obcí prochází též cyklotrasa:

Sportovní rybolov je možné provozovat na potoku Libchava, ten se u zámeckého areálu stéká s říčkou Šporka. Severočeský pstruhový revír „Libchava-Šporka 1” vede po Šporce od železničního mostu tratě Děčín - Česká Lípa až k pramenům. Lov je zakázán na chovném úseku, který začíná ve Skalici (12,6 ř. km) od jezu u čp. 22 až k pramenům. Pstruhový revír na potoku Libchava vede od soutoku se Šporkou až k pramenům. Chovný úsek se zákazem lovu začíná u jezu v Horní Libchavě pod odbočkou na Slunečnou až k pramenům.[168]

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Významné osobnosti Horní Libchavy .

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Chytil, Alois: Chytilův úplný adresár̆ Království českého, Svazek 2, Obvod obchodní a živnostenské komory v Liberci, Praha - Alois Chytil, 1914 - Horní Libchava s. 872
  • Vojtíšková, Marie: Osídlení českolipského okresu ve světle archivních dokladů, Okresní archiv v České Lípě, 1978
  • Urban von Urbanstadt, Friedrich: Zur Geschichte der Schmiede- und Wagnerzunft der Herrschaft Oberliebich, Mittheilungen des Nordböhmischen Excursionsclubs, německy
  • Weimann, Sieglinde: Mein Menschenleben. Erinnerungen an ein gelebtes Leben, 2015 (autorka nar. 17.12.1941 v Horní Libchavě, po odsunu prožila dětství v Großröhrsdorf, biografie), německy[176]
  • Wörmke, J. Dietrich: Trauregister der katholischen Kirche Oberliebich (Horni Libchava), Bez. Böhm. Leipa. Witten: Selbstverlag 2015, Wissenschaftliche Bibliothek im Sudetendeutschen Haus, německy
  • Böhm F.: Oberliebich. In: Heimatnachrichten. Hrsg. i. A. d. Heimatkreisrates f. d. Schicksalsgemeinschaft vertr. Menschen aus d. Heimatkreisen Böhmisch-Leipa und Dauba, X/XVIII/1966, německy
  • Vosála, Jiří: Odsun Němců z Československa a snahy o jejich rozptýlení ve vnitrozemí v l. 1945-1950 na příkladu okresu Česká Lípa /Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei und Bemühungen um ihre Zersplitterung im Inland in den Jahren 1945 – 1950 am Beispiel des Bezirks Böhmisch Leipa, Studijní centrum a knihovna pro česko-německé vztahy Muzea města Ústí nad Labem
  • Zimáňová, Martina: Vysídlování českých obyvatel ze Sudet po roce 1938 - oblast Českolipska, Západočeská univerzita V Plzni, Fakulta právnická, diplomová práce, Plzeň 2012
  • Burdová, Pavlína: Vznik a vývoj menšinového školství na okrese Česká Lípa v letech 1919 - 1938, Univerzita Karlova v Praze, diplomová práce 2006
  • Historická i současná lokální periodika okresu Česká Lípa
  • Němcová Petra: Příspěvek k dějinám živností ve Volfarticích a Horní Libchavě v letech 1945-1953, Ústí nad Labem : UJEP, 2006, knihovna Vlastivědné muzeum a galerie Česká Lípa
  • Bezděz: vlastivědný sborník Českolipska. 15/2006, Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska: Státní okresní archiv: Vlastivědné muzeum a galerie, 2006
  • Bezděz: vlastivědný sborník Českolipska. 16/2007, Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska: Státní okresní archiv: Vlastivědné muzeum a galerie, 2007
  • Kostel sv. Jakuba Většího v Horní Libchavě, Horní Libchava: Občanské sdružení Jakub, 2002
  • Jan Hromek: Generel místních systémů ekologické stability: Manušice, Dolní Libchava, Horní Libchava, Liberec: Lesoprojekt, 1992

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Panství Nový Zámek (Neuschloss) a Lípa Česká (B. Leipa) se čtvrtým dílem zámku a města Lipého (Lípa česká) s předměstím před Dlouhou branou, dvůr poplužní v Žitonicích a vsi celé Svárov (Schwora), Staré Lippé (Lípa stará), Žižníkov (Schiessnig), Heřmanice (Hermsdorf), Veselí (Wesseln) a Vohřešice (zaniklá), v Bořetíně (zaniklá) a v Stračí toliko panství bez platů, v Dubici tři dvory kmetcí s platem a na dvou dvořích kmetcích toliko panství, v Libchavě (Liebich) a Šosndorfu (Radeč, Schossendorf) po jednom dvoře kmetcím; rybníky, Heřmanský, Podheřmanský, řečený Nový, Kotvický větší, Pod Heřmanicemi, v Poli, a dva rybníky nové podle obce; městečko Jezvé (Neustadtl), polovice vsi Waltersdorfu, a ves Stračí (Stratschen) s vinicemi i s robotami Střížovskými (v Střížovicích), s řekou Ploučnicí a s příslušenstvím, jak to Václav z Vartenberka od Krištofa Děčínského z Vartenberka koupil.; čtvrtý díl zámku Lipého a čtvrt města s předměstím Svatokřížským, čtvrt vsi Stračí s vinicemi a vsi Kozly (Kosel), Robeč (Robic), Ledce (Lodce, zanikla), Písečná (Piessnig), Manušice (Manisch), Šejba (Scheibe) a Nová Skalice i s robotami viničnými ze vsi Střížovic; rybníky Horečky, Ledecký, Červený, u Manušic šest rybníků, Robecký, Franty; lesy Skalici a Šejba řečenými, se vším příslušenstvím, jak je Václav z Vartenberka od Anny ze Solhauzu, roz. Berkové, léta 1543 koupil.(Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, nákladem musea Království českého 1883, část druhá, s. 844)
  2. Pamětníci si vzpomínají, že někdy v roce 1952 byla na budově MNV (vpravo od výlohy konzumu) umístěna keramická plaketa s reliéfem ozubeného kola pětiletky, vlajky a nápisem „Budovatelská obec”.
  3. I když z rozhodnutí ministerstva zemědělství dne 18. září 1945 byl ONV v Mladé Boleslavi nakonec přiklepnut k osídlování okres Dubá, představitelé ONV se nevzdávali a 14. září 1945 zaslali předsednictvu vlády, ministerstvům a ZNV speciální memorandum, ve kterém požadovali, aby se Mladá Boleslav stala krajským a župním městem s přidělenými okresy: Česká Lípa, Dubá, Jičín, Mimoň, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Semily a Turnov. In: Radka Kornelaková: Politický a správní vývoj okresu Mladá Boleslav v letech 1945–1948
  4. Obzvláště po únoru 1948 se novým majitelům dekretů do splácení vyměřených dávek příliš nechtělo, např. severočeský deník NF „Stráž severu” v roce 1948 informoval, že splátky za zemědělské usedlosti nejhůře odvádí vlastníci dekretů v Horní Libchavě a Častolovicích. In: Stráž severu, rok vydání 1948, ročník 4, č. 25, s. 5.
  5. Pod odbor kultury MěNV Česká Lípa v 50. letech patřily: OB Bohatice, Brniště, Dobranov, Dolní Libchava, Hamr na Jezeře, Holany, Horní Libchava, Jestřebí, Jezvé, Mimoň, Stvolínky, Pertoltice pod Ralskem, Provodín, Stráž pod Ralskem, Stružnice, Velenice, Velký Grunov, Volfartice, Zahrádky, Zákupy a Žandov. In: Eliška Bendová: Hudební život na Českolipsku po roce 1945, diplomová práce 2011
  6. Na sále s dubovými parketami se nacházelo jeviště se sametovou oponou, sklad kulis a divadelního nábytku, v přístěnku na tělocvičné nářadí kožené žíněnky, koza, hrazdy, u stropu zavěšené kruhy, dále na sále stálo piano, v lokále kulečník. Vše převzalo v roce 1952 JZD a hospodu Jednota. V roce 1964 se už vše nacházelo rozkradené a v zuboženém stavu. In: Soukromé paměti Václava Fuky, člena Osvětové besedy.
  7. Zděná přízemní hasičárna u plotu pod farou a dřevěná sušící věž na hadice.
  8. Dle vzpomínek pamětníků a rodinných záznamů se na čp. 208 (po Konzumním spolku „Vorwärts”) nacházel konzum (s původní nazelenalou fasádou) rodiny Matějkových (smíšené manželství). Ta byla po roce 1948 přesídlena do budovy čp. 60, kde byla zrušena pekárna a kde vedli obchod smíšeného zboží pod Jednotou. V budově čp. 208 pak byla zřízena pošta. Na čp. 9 (po původní kolářské dílně) fungovalo kolářství, na čp. 59 provozoval kovárnu pan Zítek, na čp. 65 se nacházela mlékárna (po znárodnění zde JZD vařilo pro brigádníky, na snímkování zachycena ještě v roce 1954, následně podlehla družstevním demoličním akcím), na čp. 144 holič a kadeřník (rodina Růžičkova), na čp. 123 řeznictví s výčepním lokálem (rodina Linhartů, krátce do znárodnění jen řeznictví a následně obec obsluhovala pojízdná prodejna s masným zbožím), hostinec na čp. 61 s divadelním sálem, hostinec na čp. 15 s tanečním sálem v patře (hned po válce se zde nalézal MNV, později v majetku JZD, po roce 1989 zdevastovaný zbourán), u vjezdu k Ptačímu rybníku stávala hospoda s kulečníkem (zachycena na snímkování z roku 1954, podlehla družstevním demolicím a výstavbě družstevní váhy), na pozemku čp. 146 u silnice na Stružnici stával obchod (původně obchod s jízdními koly a šicími stroji, zachycen na snímkování z roku 1954, podlehl družstevním demolicím), na čp. 13 (původně kolářská a podkovářská dílna) sídlili rybáři, ve spodní uličce švadlena a pánský krejčí, na čp. 74 v podélné přístavbě za domem se nacházela nevyužívaná ševcovská dílna (původně na hospodářské usedlosti čp. 181, podlehla demolicím před rokem 1953, od roku 2013 parcela st. 388 s rodinným domem ve vlastnictví Petra Prokeše, viz katastr nemovitostí).
  9. Prodej potravin: čp. 21 „Kolonil Zdena” (Zdena Honová), čp. 70 NENIVE s.r.o. (Ahmad Saleh), dietní, racionální potraviny a doplňky stravy čp. 106 BIOTECON s.r.o. (Ing. Renata Rybáková); ubytování: „penzion fara” čp. 62 (Petra Pröllerová); stravování: čp. 61 „Hostinec Libchava” (hostinská činnost Jiří Nikl), zmrzlina a občerstvení čp. 2 (Blanka Špádová Doulíková); e-shop „www.levnevany.cz” čp. 220 (Marta Lazarová); oceňování nemovitostí čp. 279 (Ing. František Kovač); účetnictví a daňová evidence pro fyzické osoby a menší firmy čp. 219 (Olga Kliková); měření úniku tepla čp. 306 MEUTA (Ing. Josef Skopový); internetový marketing čp. 304 JURSOFT (Petr Jurkulák), reklamní grafika čp. 237 (Miroslav Valenta); chovatelská stanice psů (Rotvajler) a krmení pro psi čp. 9 (Alena Šmejkalová, Josef Šmejkal), chovatelská stanice psů (Boloňský psík, Ruská barevná bolonka) čp. 219 (Vítězslav Klika); na čp. 220 (firma STOMINAS s.r.o., Igor a Natalia Naboichenko, zubní lékařství, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2018. 30. dubna 2018. Dostupné online. [cit. 2018-05-01]
  2. Nowočeská bibliotéka wydáwaná nákladem Musea králowstwí českého, Svazek 2. Vydání první, rok 1882, s. 419
  3. SOA Litoměřice – Lexikon obcí severních a severozápadních Čech. www.soalitomerice.cz [online]. [cit. 25-03-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-02-2011. 
  4. Johann Gottfried Sommer: Das Königreich Böhmen: Bd. Leitmeritzer Kreis. 1833, s. 296
  5. Horní Libchava, památky
  6. Historie farnosti Horní Libchava na www.faralibchava.cz
  7. Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, rok vydání 1902, č. 3, s. 212
  8. http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmcskad
  9. a b c Václav Zeman, Michal Panáček: Bývalá fara čp. 62, Standardní stavebněhistorický průzkum, září - listopad 2014
  10. Aktivní region Neisseland - Českolipsko
  11. Českolipsko a Máchův kraj. Děčín: Česká turistika s.r.o, 2005. ISBN 80-903410-9-8. Kapitola Česká Lípa a okolí, s. 46. 
  12. www.risy.cz
  13. Program rozvoje obce Horní Libchava
  14. http://eagri.cz/public/app/uhul/PrevzateLHPLHO/index.php?mode=data&year=2001&tab=detail&lhc=408413
  15. Topografická mapa Korolupy
  16. Historie farnosti Horní Libchava na www.faralibchava.cz
  17. a b c d e f g R. Wolkan: VIII. Studien zur Reformationsgeschichte Nordböhmens. Die Geschlechter der Herren von Wartenberg und von Sahlhausen und die Reformation in Kamnitz und Bensen. Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus in Österreich, 1883
  18. Hana Slavíčková: Páni z Vartenberka v předbělohorské době a jejich pohřby, DVZ /2014
  19. Roten, Hans-Anton von: Eine Walliser Familie in Bern und in der Waadt. Die v. Weiss, Herren von Mollens und Daillens. Ein Beitrag zur Geschichte der Beziehungen zwischen Bern und Wallis. In: Blätter aus der Walliser Geschichte: Bd. 17. Jg. 1. 1978. S. 135-170
  20. Topograficko-statistický slovník Čech, vydání z roku 1870, s. 370
  21. Slovník naučný, Obach - Ristic, 1874, s. 32
  22. a b Johann Gottfried Sommer: Das Königreich Böhmen: Bd. Leitmeritzer Kreis. 1833, s. 296
  23. Handbuch der mit a.h. Entschliessung vom 26. Juni 1849 genehmigten Gerichtseintheilung des Kronlandes Böhmen, Prag: G. Haase Söhne, 1850, s. 133 a 135
  24. Pražský Deník, sobota 29. prosince 1877, Zprávy z Prahy a venkova, s. 2
  25. Deutsche Volks-Zeitung Prag: Politische Wochenschrift, 19. ledna 1877, s. 26
  26. Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, 1885, č. 1, s. 31
  27. Stabilní katastr, Čechy - 2085-1, Horní Libchava, původně Ober Liebich, mapováno 1843
  28. a b c d e f g h Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes B.-Leipa, Böhmisch Leipa: Selbstverlage, 1911
  29. Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, rok vydání 1933, ročník 56, č. 4, od s. 105
  30. Leipaer Zeitung, Sonntag 22. Oktober 1876, č. 85, s. 3 (Oberliebich-Schuleinweihung)
  31. Leipaer Zeitung, 19. 10. 1876, č. 84, s. 3
  32. Leipaer Zeitung, Amtsblatt, 27. Oktober 1877. Zpráva školního inspektora za školní rok 1876/1877.
  33. Leipaer Zeitung, 19. 11. 1876, č. 93, s. 5
  34. Bohemia, 25. březen 1877, č. 84, s. 4
  35. a b c Standesausweis der Lehrerschaft an den deutschen Volks- und Bürgerschulen Böhmens 1928, 6. Deutscher Schulbezirk Böhm.-Leipa s. 92
  36. Nikolsburger Wochenschrift, 18.3.1932, č. 11, s. 3: Die „sparsame" Regierung.
  37. a b Seznam národních škol a jejich učitelstva v Československé republice podle stavu ze dne 31. října 1933, Praha, Státní nakladatelství 1934
  38. Gawrecká Marie: Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura, OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace, Ústav historických věd, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě
  39. Prager Abendblatt, Fr, 15. April 1870, S. 2
  40. Prager Abendblatt, 15. dubna 1870, s. 2
  41. Prager Abendblatt, Sa, 18. Juni 1870, S. 2
  42. Fromme's Österreichischer Feuerwehr-Kalender, rok 1878, s. 105
  43. Zprávy Zemského statistického úřadu království Českého. Všeobecně přístupné knihovny a čítárny. Bohemia. Statistisches Landesamt, 1914, s. 98
  44. Leipaer Zeitung, 30. April 1876, Auszug aus dem Amtsblatte
  45. Landwirtschaftliche Mitteilungen: Der land- und forstwirtschaftlichen Bezirksvereine von Leipa, Dauba und Gabel: od 1889, č.7: Der land- und forstwirtschaftlichen Bezirksvereine von Leipa, Dauba, Gabel, Friedland, Reichenberg und Auscha. Česká Lípa: Johann Künstner, 1887-1894. 13 sv. Der Nordböhmische Landwirth: Vereins-Organ des Land- und forstwirtschaftl. Vereines in Bhm. Leipa und des landwirtschaftl. Vereines in Dauba. Česká Lípa: Jos. Hamann, 1881-1886. 6 sv.
  46. Freie Schul-Zeitung, Zeitschrift des Deutschen Landeslehrervereins in Böhmen, 01.10.1878, č. 1, s. 3
  47. Österreichische Forst-Zeitung, Fr, 16. Juni 1916, S. 4
  48. Leitmeritzer Zeitung, Sa, 13. Juni 1885, S. 5
  49. Leitmeritzer Wochenblatt, Mi, 12. Juli 1876, S. 3
  50. (Neuigkeits) Welt Blatt, Do, 26. Juli 1894, S. 15
  51. Ergebnisse der Erhebungen über die Lage der Landwirtschaft im Königreiche Böhmen. Zemědělská rada pro Království české. Deutsche Sektion. Verlag des Landesculturrathes für das Königreich Böhmen, 1914, strana 1192
  52. Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, rok vydání 1908, ročník 31, číslo 2, s. 111-112
  53. Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, rok vydání 1929, ročník 52, číslo 3-4, s. 58
  54. Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, rok vydání 1929, ročník 52, číslo 3-4, s. 63
  55. Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes B.-Leipa, 1911, s. 330
  56. a b c d e f g h Ferdinand Kolditz, Adolf Ronge: Orts-Chronik Wolfersdorf, též Walter Franz: Chronik von Wolfersdorf/Krs. Böhm. Leipa. Kopie Stuttgart 1961. Typoskript 25 S.
  57. http://www.cyklostezkavarhany.cz/web/?page=hist
  58. Městská knihovna Česká Lípa, regionální události
  59. Střelnice - zastávka
  60. Reichenberger Zeitung, 11.3.1937, č. 61, s. 4
  61. Gablonzer Tagblatt, Abend Ausgabe, Fr. 24. Juli 1931, s. 5
  62. Adress-Buch für die Stadt und den Gerichtsbezirk Böhmisch Leipa, nakladatelství Böhmisch Leipa: Bergmann, 1935, s. 287
  63. Joseph Süss: Schematismus für das Königreich Böhmen; Zusammengestellt im Auftrage der hohen k. k. Statthalterei mit Benützung ämtlicher Quellen, 1877
  64. a b c Adeline, eine Familiengeschichte aus Böhmen, rodinná historie rodu Dr. Lorenze z Volfartic
  65. Hantschel, Franz: Heimatkunde des politischen Bezirkes B.-Leipa, 1911, s. 799
  66. Adress-Buch für die Stadt und den Gerichtsbezirk Böhmisch Leipa, nakladatelství Böhmisch Leipa: Bergmann, 1935, s. 258
  67. https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/3514-horni-libchava/
  68. Moderní dějiny. Vyhlášení samostatné provincie Deutschböhmen 21. ledna 1918 na www.moderni-dejiny.cz
  69. Wiener Zeitung, Sa, 30. November 1918, S. 1
  70. Salzburger Wacht, Mi, 11. Dezember 1918, S. 2
  71. a b c d e f g h i j k l m n o Adress-Buch für die Stadt und den Gerichtsbezirk Böhmisch Leipa, Böhmisch Leipa: Bergmann, 1935, s. 258
  72. NA Praha, fond č. 198 ŘM, inv. č. 343, sig. C/7, kart. č. 179, Dopis Prezidia SPÚ ze dne 27. listopadu 1928 kanceláři receptorátu mezinárodního souverenního řádu rytířů Maltézských pro republiku Československou: Komendy (velkostatky) ve vlastnictví Velkopřevorství (bez majetku konventu, nahlášeno k pozemkové reformě).
  73. a b c Martin Pola: Působení řádu Maltézských rytířů v Českých zemích v období první republiky a jeho hospodářské aspekty, diplomová práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin, Praha 2017, Horní Libchava s. 82
  74. a b Českolipský deník, 10.5.2014
  75. a b Pavlína Burdová: Vznik a vývoj menšinového školství na okrese Česká Lípa v letech 1919 - 1938, diplomová práce, 2006
  76. České menšiny kraje českolipského, Bělá pod Bezdězem, 1921, s. 6
  77. Bezděz, přehled kulturních a přírodních poměrů severních Čech a Lužice, 1937, č. 3-4, s. 121
  78. Polední vydání časopisu Večerní list, 21.10.1929, č. 267, s. 1 - Záhadná cesta pražského auta NIV 749 do severních Čech - nová česká škola v Horní Libchavě
  79. Státní okresní archiv Česká Lípa, Obecná škola (česká) Horní Libchava, třídní výkazy a inventář
  80. Nikolsburger Wochenschrift, 18.3.1932, č. 11, s. 3: Die „sparsame" Regierung.
  81. Reichenberger Zeitung, 24.5.1925, č. 121, s. 5
  82. Zpráva výborů zemědělského a rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 461) zákona o finanční podpoře elektrisace venkova
  83. Reichenberger Zeitung, 5.7.1928, č. 157, s. 4
  84. Václav Dědina: Československá vlastivěda, s. 490
  85. Nový velký ilustrovaný slovník naučný, 9: Hertvis-Chojnice, Praha 1930, s. 121 - uvádí Obec Horní Libchavu jako elektrifikovanou
  86. Reichenberger Zeitung, 22.11.1937, č. 275, s. 6
  87. Michael Brenner, Gideon Reuveni: Emanzipation durch Muskelkraft: Juden und Sport in Europa, Vandenhoeck & Ruprecht, 2006, s. 165
  88. Christian Koller, Fabian Brändle: Fussball zwischen den Kriegen: Europa 1918-1939, s. LIT Verlag Münster, 2010
  89. Protokol VII. sjezdu řádného sjezdu Komunistické strany Československa, Ústřední výbor KSČ, 1936, s. 258: A. Zápotocký vítá delegaci krajského družstva „Vorwärts”.
  90. Jaroslav Metelka: Henleinovci a demokraté: Boj proti fašismu a za obranu republiky v pohraničí severových. Čech 1935-38, Havlíckův Brod, 1970, s. 68, 69, 99
  91. Reichenberger Zeitung, 21.3.1937, č. 69, s. 5, též Alfred Bohmann: Das Sudetendeutschtum in Zahlen: Handbuch über den Bestand und die Entwicklung der sudetendeutschen Volksgruppe in den Jahren von 1910 bis 1950. Das Sudetendeutschtum in Zahlen: Handbuch über den Bestand und die Entwicklung der sudetendeutschen Volksgruppe in den Jahren von 1910 bis 1950. Sudetendeutscher Rat, 1959
  92. Brandschutz unter autoritären Regimes, 12. Tagung der Internationalen Arbeitsgemeinschaft für Feuerwehr- und Brandschutzgeschichte mit Sitz in Pribyslav vom 6. bis zum 8. Oktober 2004 in Fulda, Hessen, Deutschland, Schinnerl, A. Feuerwehrliche Dienstbefehle während der NS-Zeit im Reichsgau Salzburg S. 169-199 Salzburg
  93. Gablonzer Tagblatt, Mo 13. Feb. 1939, s. 6
  94. Volker Zimmermann: Die Sudetendeutschen im NS-Staat: Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945), Klartext, 1999
  95. Nacistický projekt Wasserjungfer
  96. Amtsblatt des Reichspostministeriums, 14. August 1944
  97. Kronika obce Skalice
  98. Sébastien Laurent: Archives «secrètes», secrets d’archives?: Historiens et archivistes face aux archives sensibles, CNRS Éditions via OpenEdition, 17. 6. 2013
  99. Ines Rotermund-Reynard: Echoes of Exile: Moscow Archives and the Arts in Paris 1933-1945, Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 1. 1. 2015
  100. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl. Praha: Český statistický úřad, 2006. ISBN 80-250-1311-1. S. 159.
  101. a b Jednotky dislokované v České Lípě a blízkém okolí v měsících červen a červenec 1945, otázka č. 1441
  102. a b c Tomáš Staněk, Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945)
  103. Alfred-Maurice de Zayas: Anmerkungen zur Vertreibung der Deutschen aus dem Osten, Verlag: Kohlhammer, 1986
  104. Tomáš Staněk, Adrian von Arburg: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945)VÚA-VHA: denní hlášení velitelství 1. čs. armády č. 1-7 z 23.– 29. 5. 1945.
  105. Radka Kornelaková: Politický a správní vývoj okresu Mladá Boleslav v letech 1945–1948, diplomová práce, Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2015
  106. a b c David Kovařík: Demoliční akce v českém pohraničí v letech 1945-1960, disertační práce, Brno 2009
  107. Stráž severu, 14. října 1947, s. 2
  108. Státní okresní archiv Česká Lípa, Státní statek Zákupy, 1949 - 1996
  109. Budovatel českolipské vesnice, 2.2.1955, č. 4, s. 2
  110. Budovatel českolipské vesnice, 10.6.1959, č. 25, s. 2
  111. Stráž severu, deník Národní fronty v českém pohraničí, 1950, r. 6, č. 278, s. 4
  112. Cesta míru, týdeník Krajského výboru Komunistické strany Československa v Liberci, rok vydání: 1952, č. 39, s. 6
  113. 30 let socialistického zemědělství na Českolipsku, Česká Lípa 1979: Od prvních JZD a státních statků až po moderní socialistickou zemědělskou velkovýrobu
  114. Státní okresní archiv Česká Lípa. Původce: Jednotné zemědělské družstvo Horní Libchava 1951-1962, Státní statek Cvikov 1973-1997
  115. Oznámení ke zjišťovacímu řízení pro posouzení vlivu stavby na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb., v platném znění zpracované dle přílohy č. 3 výše uvedeného zákona. Oznamovatel záměru: KOVOŠROT Znojmo s.r.o., Příkop 843/4, 602 00 Brno - Zábrdovice, vypracoval 04-07/201 RENVODIN – ŠAFAŘÍK, spol. s r.o., IČ: 26896982. Zařízení ke sběru a výkupu odpadů železných a neželezných kovů, výrobní areál Horní Libchava 152, 471 11 Horní Libchava
  116. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/29282659/senifo-kovosrot-sro/
  117. www.obechornilibchava.cz/file.php?nid=2035&oid=5532769
  118. VEJCE CZ s.r.o., Nedokončená 1618, Kyje, 19800 Praha 9
  119. https://www.firmy.cz/detail/12708682-vejce-cz-praha-kyje.html
  120. Nahlížení do katastru nemovitostí, LV 606, katastr Horní Libchava, 29.03.2018
  121. Morkes, František: Základní reformy našeho školství, publikováno v Moderní vyučování: časopis na podporu rozvoje škol Roč. 14, č. 2 s. 8-9 a č. 3 s. 6-7, 2008
  122. Státní okresní archiv Česká Lípa, Obecná škola Horní Libchava, Národní škola Horní Libchava, Mateřská škola Horní Libchava
  123. Vítězslava Šrámková, Jiří Valenta: Místopis českého amatérského divadla, Svazek 1, 2001
  124. SOkA Česká Lípa SNB Horní Libchava 1948, Oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, od roku 2007 v Ústavu pro studium totalitních režimů
  125. Zpráva ke IV. pololetnímu sjezdu dne 19. prosince 1948 v Mikulově, Okresním národní výbor v Mikulově, 1949
  126. Zákon č. 35/1953 Sb., o státním požárním dozoru a požární ochraně
  127. Vilášek, Josef, Fiala, Miloš, Vondrášek, David: Integrovaný záchranný systém ČR na počátku 21. století, 2014
  128. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/48282022/myslivecky-spolek-horni-libchava/
  129. Horní Libchava čp. 13 nyní v soukromém vlastnictví: Společné jmění manželů (SJM Sedláček Ladislav a Sedláčková Olga), nahlížení do katastru nemovitostí, LV 31
  130. Českolipsko a Máchův kraj - Vývoj osídlení a národnostní skladba
  131. Sklářská minulost kraje Lužických hor
  132. Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Velkostatek Horní Libchava: datace 1572 - 1947
  133. Das Königreich Böhmen, Dritter Band, s. 425
  134. Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, 1887, č. 3, s, 206, doslova se uvádí: „bloß deutsche Einwohner”
  135. Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes und grösserer Rustikalgüter im Königreiche Böhmen: Mit einer agronomischen und Eisenbahnkarte, 1906
  136. Velký lidový slovník naučný: všeobecný pramen osvěty, vzdělání a poučení pro všecky vrstvy českoslovanského národa, nákladem B. Kočího, 1907
  137. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku: díl H-Kole, s. 165
  138. Adress-Buch für die Stadt und den Gerichtsbezirk Böhmisch Leipa, 1935
  139. Bezděz, přehled kulturních a přírodních poměrů severních Čech a Lužice, r. 1935, č. 4, s. 119
  140. a b Amtliches Gemeinde-und Ortsnamenverzeichnis der nach dem Münchener Abkommen vom 29. 9. 1938 (Grenzfestlegung vom 20. 11. 1938) zum Deutschen Reich gekommenen Sudetendeutschen Gebiete, Bearbeitet vom Sudetendeutschen Archiv und Institut für Landeskunde mit Unterstützung des Collegium Carolinum, 2. Auflage 1987, s. 56
  141. Sčítání lidu, domů a bytů 2001, okres Česká Lípa, Liberecký kraj, Informace o regionech, městech a obcích, Liberec 30 říjen 2003, Kód publikace: 13-5113-03, Č.j.: 112/2003
  142. a b c d e Program rozvoje obce Horní Libchava na období 2016-2021
  143. Firmy v obci Horní Libchava
  144. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/29260019/stominas-sro/
  145. https://www.firmy.cz/detail/12708682-vejce-cz-praha-kyje.html
  146. Náhled do katastru nemovitostí, LV 582 Pinart system s.r.o., Hvězdova 1716/2b, Nusle, 14000 Praha 4
  147. http://www.lipexplus.cz/
  148. https://www.detail.cz/firma/26120721-epos-cl-sro-volfartice-75-volfartice/
  149. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/19029381/jiri-kysela-sklojas/zivnosti/
  150. Česká republika – Stručný turistický průvodce. Cheb: Music, 2002. ISBN 80-85925-12-5. Kapitola Horní Libchava, s. 136. 
  151. Radmila Pokorná. Otevřou bránu zámku v Horní Libchavě. Českolipský deník [online]. 2011-08-13 [cit. 2010-08-13]. Dostupné online. 
  152. Heinrich Ankert: Pestwahrzeichen in Nordböhmen, Seite 80. („In Oberliebich bei Leipa steht mitten im Orte auf einer hohen korinthischen Säule eine Marienstatue, errichtet 1701 zum Andenken an die Pest”). Zeitschrift für österreichische Vollskunde. Organ des Vereines für österreichische Volkskunde in Wien. VI. Jahrgang 1900. II. Heft. Wien, 1900. Im Sebstverlage des Vereines. Comnissionsverlag: Gerold & C.Q., Wien, I. Stefansplatz Nr. 8. Buchdruckerei Helios, Wien
  153. Almanach občanského sdružení Drobné památky severních Čech 2007, vydán v České Lípě 2008
  154. https://rejstriky.finance.cz/firma-telovychovna-jednota-horni-libchava-z-s-48282600
  155. Tělovýchovná jednota Horní Libchava
  156. Spolek Jakuba Většího HL
  157. https://www.mrk.cz/rybarske-reviry.php?id=2700&kw=%A9porka
  158. http://geoportal.kraj-lbc.cz/rybniky
  159. HS Horní Libchava: Čes. bratří 1413, 470 01 Česká Lípa, IČ: 720 34 157: https://portal.expanzo.com/cs/firma/0153125725-honebni-spolecenstvo-horni-libchava-ceskych-bratri-ceska-lipa
  160. Myslivecký spolek Horní Libchava, Manušice 46, 471 11 Horní Libchava, IČO: 482 820 22
  161. www.faralibchava.cz
  162. http://hostinec-libchava.business.site/
  163. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/49865382/jiri-nikl/
  164. https://www.firmy.cz/detail/12986064-ice-drive-horni-libchava.html
  165. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/75424495/blanka-spadova-doulikova/
  166. https://rejstriky.finance.cz/firma-zdena-honova-88327647
  167. https://www.ziveobce.cz/nenive_f1164510?obec=561592&cz=902
  168. Rybářské revíry na www.mrk.cz
  169. Os irmãos Scheiner
  170. Hinden, H.: Deutsche und deutscher Handel in Rio de Janeiro; ein hundertjähriges Kulturbild zur zentenar Feier der Gesellschaft "Germania" 1821-1921.
  171. Rochelt, Franz (1835-1899), Montanist
  172. Wenzel Rott: Der politische Bezirk Podersam, Gerichtsbezirke Podersam und Jechnitz, 1902, s. 765
  173. Reichenberger Zeitung, 3.1.1931, č. 4, s. 3
  174. Botanica Marina, Band 8, Heft 1, Seiten 168–168
  175. Životopis Wolfgang Hackel
  176. Mein Menschenleben

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]