Mimoň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o městě v okrese Česká Lípa. O osadě v obci Mírová pod Kozákovemokrese Semily pojednává článek Mimoň (Mírová pod Kozákovem).
Možná hledáte: film a postavy Mimoni.
Mimoň
Mimoň, náměstí 1. máje se sochou Nanebevzetí Panny Marie
Mimoň, náměstí 1. máje se sochou Nanebevzetí Panny Marie
Znak města MimoňVlajka města Mimoň
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU 2 (obec) CZ0511 561835
Pověřená obec Mimoň
Obec s rozšířenou působností Česká Lípa
Okres (LAU 1) Česká Lípa (CZ0511)
Kraj (NUTS 3) Liberecký (CZ051)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 6 443 (2020)[1]
Rozloha 15,48 km²
Nadmořská výška 280 m n. m.
PSČ 471 24
Počet částí obce 8
Počet k. ú. 2
Počet ZSJ 15
Kontakt
Adresa městského úřadu Mírová 120
Mimoň III
47124 Mimoň
podatelna@mestomimon.cz
Starosta Petr Král
Oficiální web: www.mestomimon.cz
Mimoň na mapě
Mimoň
Mimoň
Další údaje
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Město Mimoň (něm. Niemes) se nachází v okrese Česká Lípa, v Libereckém kraji, v Ralské pahorkatině, v podhůří Lužických hor. Městem protéká řeka Ploučnice a zde se s ní spojuje Panenský potok.

Počátkem roku 2014 zde žilo 6 577 obyvatel,[2] v roce 2006 jich bylo 6 830, nyní zde žije přibližně 6 400[1] obyvatel. Mimoní též vede železniční trať z Liberce do České Lípy a je zde i železniční stanice.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení a středověk 1262–1516[editovat | editovat zdroj]

První zmínky[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1262, týká se jakéhosi Lotolduse de Nemans.[3] Nicméně archeologické nálezy v Mimoni a okolí ukazují, že místo bylo osídleno již v mladší době kamenné a bronzové. Přibližně v 5. století přicházejí Slované. V polovině 14. století jsou zmiňováni jako vlastníci páni z Mimoně.

Vartenberkové[editovat | editovat zdroj]

V roce 1371 získali část vsi bratři Jan a Václav z Vartenberka.[4] Vartenberkové sídlili na nedalekém hradě Ralsko.[5] Bratrům se podařilo získat od krále povolení vybírat clo a zároveň nařízení, že všichni kupci se cestou do Žitavy musí k úhradě cla zastavit v Mimoni. Díky tomuto se obec rychle rozvíjela. V roce 1489, po smrti Kryštofa z Vartenberka získává Mimoň rytířský rod Zedlitzů.

Zedlitzové[editovat | editovat zdroj]

Rytířský rod Zedlitz, konkrétně Hans von Zedlitz získává v roce 1481 od Kryštofa z Vartenberka nejprve hrad Ralsko s poplužním dvorem o který musí právně bojovat se samotným králem Vladislavem ll Jagelonským. To proto, že na hradě Ralsko byla v době lužicko-vartenberských válek penězokazecká dílna a král jej prohlásil jako odúmrť. Nakonec, v roce 1487 Hans von Zedlitz hrad Ralsko definitivně získává do svého držení a po smrti Kryštofa z Vartenberka, roku 1489 kupuje i panství Mimoňské. V roce 1505 panství prodává Oldřichu (Uhrlichu V.) z Biberštejna.

Povýšení Mimoně na město[editovat | editovat zdroj]

Roku 1505, po nástupu Oldřicha z Biberštejna na mimoňské panství, byla doposud farní ves Mimoň povýšena na město.

Majetkové přesuny na začátku 16. století[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1511–1516 vlastní Mimoňské panství i s hradem Ralsko opět Jan z Vartenberka (1480–1534), které koupil zpět od Oldřicha z Biberštejna. A navíc kupuje roku 1511 zpět od Kryštofa z Talkenberka Děvínské panství. Avšak následně obě panství, tj. panství Děvínské i s panstvím Mimoňským a hradem Ralsko roku 1516 prodal Jitce z Landštejna, manželce Jáchyma I. z Biberštejna. A tak se panství Mimoňské, Děvínské a hrad Ralsko dostávají 5. prosince roku 1516, za 8 100 kop grošů českých definitivně do držení rodu Biberštejnů.[6]

Novověk 1516–1918[editovat | editovat zdroj]

Biberštejnové[editovat | editovat zdroj]

Drželi mimoňské panství až do roku 1578, a za jejich působení na Mimoni vznikl základ pozdějšího mimoňského zámku, tehdy ještě jako panského sídla, které započal kolem roku 1570 stavět Karel z Biberštejna. Stavbau panského sídla Karel z Biberštejna nedokončil, protože jej finančně vyčerpala tak, že byl nucen začít rozprodávat své majetky. A tak se mimoňské panství roku 1578 dostalo do majetku Bohuslava Mazance z Frymburka.

Bohuslav Mazanec z Frymburka[editovat | editovat zdroj]

Se do historie Mimoně zapsal tím, že zde nechal postavit první školu. V roce 1582 rozšířil mimoňské panství o ves Svébořice s přilehlým lesem. Syn Bohuslava Mazance z Frymburka Karel, prodává roku 1601 mimoňské panství Janu Myllnerovi z Mühlhausenu.

Jan Myllner z Milhauzenu[editovat | editovat zdroj]

Vyplatil veškeré dluhy, které na mimoňském panství doposud vázly a sjednotil mimoňské a sousední děvínské panství v jeden celek a dokončil stavbu panského sídla, kterou započal Karel z Biberštejna. Jan Myllner z Mühlhausenu se v roce 1618 přidal k českému stavovskému povstání. Po bitvě na Bílé hoře rod Milhauzů o majetek přišel, městečko bylo v prosinci roku 1620 obsazeno polským oddílem císařského vojska, a panské sídlo, které bylo v té době čerstvě přestavěno na zámek, vypáleno. Poté se správy města ujímá císařská správa, která trvá až do roku 1623, kdy poskytl Johann Zeidler von Berbisdorf auf Boden a Dittmannsdorf zvaný Hofmann (1578–1635) císaři Ferdinandovi II. Štýrskému půjčku 32 650 rýnských zlatých a za to získal od finanční správy císaře na 18 let panství se zámkem v Mimoni s hradem Ralsko a sousední panství Děvín s hradem Děvín. Místo splacení půjčky císařem Ferdinandem II. Štýrským, přijal Johann Zeidler z Berbisdorfu zvaný Hofmann v roce 1626 vládu nad Mimoňským a Děvínským panstvím s dědickým právem.

Johann Zeidler z Berbisdorfu zvaný Hofmann[editovat | editovat zdroj]

Během třicetileté války zastával funkci vysokého saského úředníka, a měl podíl na tažení Sasů na Prahu, kterou nakonec ovládli. Když se ale 25. května 1632 Prahy zmocnil Albrecht z Valdštejna a Sasy z Čech postupně vytlačil, bylo Zeidlerovo jednání uznáno jako zrada císaře Ferdinanda II. Štýrského, a za to byl zbaven majetku a jeho panství na Mimoni a Děvíně byla převedena roku 1633 do držení Generála a Polního maršála Albrechta z Valdštejna, vévody Frýdlantského a Mecklenburgského.

Albrecht z Valdštejna[editovat | editovat zdroj]

Vlastnil Mimoň od roku 1633 kterou dostal, jako repatriaci za válečné tažení proti Sasům. Jeho vláda nad Mimoní však netrvala dlouho, Albrecht z Valdštejna byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Po smrti Albrechta z Valdštejna se Mimoň opět dostává pod císařskou správu, která trvá až do roku 1636, kdy o navrácení panství požádala vdova po zemřelém Johannu Zeidlerovi z Berbisdorfu zvanému Hofmann, kterému bylo již dříve mimoňské panství za zradu císaře zkonfiskováno. Prosba došla laskavého vyřízení a v srpnu roku 1635 jí byla panství přislíbena a následujícího roku 1636 předána.

Magdalena Zeidlerová[editovat | editovat zdroj]

Tak získala v severních Čechách panství Mimoňské a Děvínské roku 1636 zpět. Znamenalo to návrat rodu Zeidlerů na mimoňské panství. Magdalena Zeidlerová se však vyhnula používání šlechtického titulu von Berbisdorf a nesla jméno své rodiny Röhling von Hirschberg v Čechách. Panství Mimoňské a Děvínské dokázala držet až do své smrti v roce 1649 a odkázala je svým dětem. Synovi Johannu Sigismundu Zeidlernovi z Berbisdorfu narozeného 31. srpna 1627 na zámku v Mimoni (zemřel 11. července 1696 v Berbisdorfu) a dceři Magdaleně Zeidlernové z Berbisdorfu († 1703). Za dva roky, v roce 1651 prodali sourozenci panství mimoňské a děvínské Johannu Putzovi z Adlerthurnu, císařskému rakouskému komisaři pro konfiskace po bitvě na Bílé hoře u Prahy.

Johann (Jan) Putz z Adlersthurnu[editovat | editovat zdroj]

Se po získání mimoňského panství téměř hned pustil do jeho rozšiřování a budování. Putzové z Adlersthurnu byl druhý rod po Myllnerech z Mühlhausenu, který se významně přičinil o rozvoj mimoňského panství. Již v roce 1655 nechal postavit novou radnici, která stála až do roku 1986 na náměstí 1. Máje, a započal barokní přestavbu mimoňského zámku, který na náměstí 1. Máje stál do roku 1985. Těsně před svou smrtí, v roce 1658 rozšiřuje mimoňské panství o Útěchovice a Břevniště. Následovník otce, Jan František Edmund Putz (1637–1674) majetek Putzů dále rozšiřoval, a to nejen v okolí Mimoně, ale kupoval i další majetky, zejména v oblasti Litoměřic a Lovosic. Panství Podsedice u Litoměřic získal již jeho otec Jan Putz z Adlersthurnu v roce 1650[7], další panství, které Jan František Edmund Putz v tomto kraji koupil, byly Dlažkovice u Lovosic, navazující na již vlastněné Podsedice u Litoměřic. Mimoňské panství rozšířil o statek Druzcov s přilehlými vesnicemi Kotel, Zábrdí a Kracmanov. Jan František Edmund Putz také pokračuje v rozvoji Mimoně. Postavil nový pivovar, repliku Božího hrobu a započal přestavbu kostela sv. Petra a Pavla. Po smrti Jana Františka Edmunda Putze v roce 1674, nastupuje Jan Ignác Dominik Putz, který dokončil přestavbu kostela sv. Petra a Pavla a v roce 1679 vybudoval špitál. Jan Ignác Dominik Putz odkázal mimoňské panství starší dceři svého zesnulého strýce Jana Markuse Petra Putze z Adlersthurnu, Marii Terezii Isabele Putz von Adlersthurn, která se v roce 1705 provdala za Ludvíka Josefa Hartiga a po smrti Jana Ignáce Dominika Putze nastupují na mimoňské panství Hartigové.

Hartigové[editovat | editovat zdroj]

Členové tohoto českého šlechtického rodu, se stali posledními vlastníky Mimoně. Ludvík Josef z Hartigu (1685, Praha – 1735 tamtéž, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem) po získání mimoňského panství jej připojil ke svému panství na Stráži pod Ralskem. Obě tato panství převzal po jeho smrti jeho mladší bratr Adam František z Hartigu (1729, Mimoň – 1783 Augsburg, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem). V roce 1750 přikupuje statek v Českém Dubu a dále tak rozšiřuje državy Hartigů. Po smrti Adama Františka Hartiga přichází na mimoňské panství jeho syn František Antonín de Paula z Hartigu (1758, Praha – 1797, Drážďany, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem) a po jeho smrti nastupuje starší syn František de Paula z Hartigu (1789, Drážďany – 1865, Vídeň, pochován v hrobce kostela ve Stráž pod Ralskem). Za jeho držení postihl město Mimoň v červnu roku 1806 ničivý požár, který zničil velkou část města a po reformách v roce 1848 byl statut panství zrušen. Po smrti Františka de Paula Hartiga začíná mimoňské a strážské majetky spravovat jeho starší syn Edmund z Hartigu (1812, Vídeň – 1883 San Remo, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem). Protože Edmund z Hartigu neměl dědice[8], určil univerzálním dědicem svého synovce Františka Gabriela Hartiga (1859, Vídeň – 1903, Mimoň). Po smrti Františka Gabriela Hartiga spravuje mimoňské a strážské majetky mezi lety 1903–1915 jeho vdova, Jana Marie z Hartigu (rozená z Ledebour-Wicheln). V roce 1915, po nabytí plnoletosti se správy mimoňských a strážských majetků ujímá Jan Bedřich z Hartigu (1891–1935). Po vzniku ČSR v roce 1918 a po pozemkové reformě se majetky Hartigů velmi zmenšily. Jan Bedřich z Hartigu zemřel předčasně ve svých 44 letech, správu zbylých majetků přebírá jeho vdova, Eleonora z Hartigu (rozená ze Schwarzenberka) a to až do konce druhé světové války, do roku 1945, kdy Hartigové definitivně přicházejí o majetek a další následovník rodu František Karel z Hartigu (1921, Mimoň – 2004, Salzburg) přebýval se svou ženou Žofií z Hartigu (rozenou z Valdštejna, 1921–2011, Salzburg) na již vyvlastněném zámku v Mimoni do září 1947, kdy byli repatriováni do Rakouska, kde oba dožili v Salzburku.

Reformy, Mimoň okresním městem[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakouském císařství k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty (tedy i mimoňské), během roku 1850 byly ustanoveny nové kraje, politické a soudní okresy. Nově vzniklý Českolipský kraj zahrnoval čtyři soudní okresy, jeden z nich byl přiřknut Mimoni. Podléhal krajskému souduČeské Lípě a fungoval od 27. května 1850. V Mimoni v té době fungoval i berní úřad, který byl podřízen správě v Mladé Boleslavi.

Při další státní reformě byl roku 1855 Českolipský kraj zrušen a Mimoň se stala na sedm let okresním městem. Okres Mimoň přešel pod správu Mladoboleslavského kraje. O několik let později došlo postupně k dalším změnám. V roce 1862 byly zcela zrušeny kraje a poté řada politických okresů. Mimoň se stala součástí okresu Česká Lípa, řízený okresním hejtmanem, i nadále byla sídlem soudního okresu Mimoň. Tento stav s menšími úpravami zůstal do roku 1918.[9]

Období První republiky[editovat | editovat zdroj]

1918[editovat | editovat zdroj]

Těsně před vznikem ČSR, 17 října 1918, vydal císař Karel I. manifest o federalizaci Rakouska-Uherska. Na tomto základě měly vzniknout samosprávné provincie, členěné podle národnostního principu. Čechy byly dle tohoto návrhu štěpeny na německé pohraniční kraje a vlastní české vnitrozemí. Největší z německých provincií se nazývala Německé Čechy-Deutschböhmen a do této provincie, dle manifestu, spadala i Mimoň. Po zániku Rakouska-Uherska a vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili den na to němečtí poslanci ve Vídni 29. října 1918, v souladu s císařským manifestem samosprávnou německou provincii Deutschböhmen. Vznikla tak prozatímní vláda, v čele s poslancem Rafaelem Pacherem, která měla sídlo v Liberci. Mimoň se tak ocitla ve víru politického boje a politické krize, kdy vnitrozemské kraje zemí Koruny české stály proti krajům pohraničním. V Mimoni vznikla v listopadu 1918 lidová stráž (Volkswehr), rekrutovaná z německých obyvatel. V prosinci 1918 vstupuje do Mimoně československé vojsko z posádky dislokované v České Lípě a donutila německou lidovou stráž složit zbraně. Provinční vláda Dutschböhmen utekla na konci roku 1918 z Liberce do Žitavy a dění zde již nekontrolovala.[6]

1919–1920[editovat | editovat zdroj]

Německá levice i pravice se semkly v jeden šik a dovolávaly se práva na sebeurčení. V Mimoni byly tyto protesty slovně silné, ale bez konfliktu se státní mocí. Klid přinesly až červnové obecní volby v roce 1919, který však trval jen do jara roku 1920, kdy nastala další, tentokrát zásobovací krize, kdy vázlo zásobování pohraničí. Tato krize vyvrcholila 10. června 1920 shromážděním dělnických zástupců z celého Českolipska v Mimoni a 19. července 1920 generální stávkou. 6. července 1919 se v Mimoni konala první česká národní slavnost a 15. září 1919 byla otevřena první česká škola v tehdejší Linkeho ulici, dnešní ulice Malá.[6]

1920–1923[editovat | editovat zdroj]

Tato léta byla v Mimoni ve znamení pozemkové reformy, kdy došlo k parcelizaci hartigovského velkostatku. Z majetku Hartigů bylo odprodáno Malé Ralsko, Novina, Sedliště a z dvorů Medný, Ostrov a Nový dvůr byly zřízeny státní hřebčince. V této době nastává v Mimoni i částečná hospodářská obnova, město odkupuje místní elektrárnu v Horním mlýně a z elektrárny se tak stává elektrárna městská, a první firmou, která rozšiřuje svůj provoz byla továrna Hütter & Schranz (dnešní Mitop). Kulturní posun lze zaznamenat v obnovení Pašijových her a instalace Getsemanské zahrady v roce 1922 a v nových zvonech ve městě. První instalace zvonu proběhla v Božím hrobě v roce 1922, jako dar továrníka Ludvíka Müllera, na další se pořádaly sbírky. Ve sbírce na nové kostelní zvony, 27. května 1923 vysvěcené a vyzvednuté na věž kostela bylo vybráno 70 000 Kč. Nové zvony, nazvané Velký zvon (1396 kg), Mariánský (614,5 kg), Josef (304 kg) a Malý zvon (79 kg), poprvé zvonily ještě tentýž den v 16:15 hod na památku padlých ve světové válce. 2. září 1923 byl ve zdi poblíž Božího hrobu posvěcen památník padlých mimoňských vojáků, sbírka na něj činila 26 000¨Kč.[6]

1923–1928[editovat | editovat zdroj]

Tuto dobu lze charakterizovat jako rozvoj města a jeho směřování k letovisku s využitím turistického ruchu, který odstartovaly znovu obnovené Pašijové hry. Do této doby také řadíme vznik vilové čtvrti „U nádraží“, v Mimoni známé jako pětka (Mimoň V), už tehdy s vlastním vodovodem, vznik mimoňského koupaliště v místě bývalého hartigovského chovného rybníka, Hartigové rybník stále vlastnili a vznik mimoňského koupaliště by společným projektem Hartigů a města, kdy přípravné práce byly zahájeny v březnu 1923 a 10. srpna 1923 bylo koupaliště otevřeno. Další projekty, na podporu cestovního ruchu byly parní a bublinkové lázně, k čemuž město přistoupilo v roce 1924 a vybudovalo je v areálu městské elektrárny. Další lázně vznikaly i v dnešní Malé ulici v areálu bývalého Dolního mlýna. Vznikaly i léčebné rašelinové koupele u Novin pod Ralskem. V roce 1925 se připravovala akce Dny domoviny a obyvatelstvo bylo vyzváno k soustředění památek a starožitností, vzniklo tak v Mimoni poprvé městské muzeum[10]. V témže roce vznikly další české školy ve Svébořicích a v Jablonečku. V letech 1923–1927 byl vybudován vodovod „Horní Ploučnice“, společný projekt Hamru na Jezeře, Stráže pod Ralskem a Břevniště a Mimoně. Vodovod byl dokončen společně s kanalizací v roce 1927. Během let 1927–1928 byly ulice města předlážděny a během roku 1927 vstupuje na energetický trh v Mimoni elektrárenská společnost NEW (Nordböhmischen Elektrizitätswerke) pozdější Severočeské energetické závody se sídlem v Děčíně-Podmoklech.

1929–1933[editovat | editovat zdroj]

Léta ve znamení velké hospodářské krize, která poznamenala zejména textilní a sklářský průmysl. V lednu 1931 vypukla největší a nejdelší stávka v dějinách Mimoně, kdy dělníci ve firmě Fischel stávkovali až do 2. dubna 1931. Stávka dramatickým způsobem snížila životní úroveň v celém městě a bídu pocítili i místní obchodníci. Během roku 1933 byla již zhruba 1/4 populace žijící v Mimoni bez práce. Město vydávalo tzv. „žebračenky“, organizovalo nouzové práce pro nezaměstnané a rozdělilo zimní výpomoc v podobě brambor, uhlí a mouky.

1934–1937[editovat | editovat zdroj]

Po hospodářské krizi docházelo ke změně významných hodnot, politických příslušností a vzájemných vztahů, mezi Čechy a Němci, už tak poznamenaných vznikem ČSR a obsazením Sudet. V případě Mimoně se jednalo o obsazení německé provincie Deutschböhmen československými vojenskými jednotkami v roce 1918. Do popředí se začal dostávat nacionalismus a projev československého politika německé národnosti Konráda Henleina 21. října 1934 v České Lípě vyzval k opětovné jednotě Němců. Běhen krátké doby se do Henleinova hnutí přihlásila zhruba polovina obyvatel Mimoně. Hnutí se 30. dubna 1935 přejmenovává na Sudetoněmeckou stranu a v předvolební kampani zavítal 5. května 1935 Henlein do Mimoně. Jeho Sudetoněmecká strana ve volbách 19. května 1935 vítězí. Ještě 28. října 1935 probíhá oslava státního svátku společně v městském kině, (Češi i Němci), oslavy masarykových narozenin 7. března 1936 již probíhají odděleně. Československá vláda uvažovala o jisté politicko-ekonomické pomoci pohraničním krajům, kde byla sociální situace i po odeznění hospodářské krize stále velmi špatná, což mohlo být vnímáno jako jistý pokus o česko-německé vyrovnání. Vládní návrhy z února 1937 měly uvolnit více míst ve státní správě pro obyvatele německé národnosti a současně se měly do pohraničí vložit další investiční prostředky pro zmírnění následků hospodářské krize. Tíživé poměry v Mimoni a jistá nechuť na české straně změnit vztah k Němcům, to vše se projevilo na jaře roku 1937 při stavbě velké české školy, dnešní ZŠ Komenského. Nabídky vlády z února 1937 nebyly v praxi příliš uplatňovány a hluboké veřejné nedorozumění přerůstalo v nesnášenlivost. Němečtí nezaměstnaní hleděli přes plot na pracující české dělníky a naopak mimoňská radnice nebrala žádné Čechy do svých služeb a chovala se k nim přezíravě.[6]

1938[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka německého území Sudet, v případě Mimoně se jednalo o znovuobnovení německé provincie Deutschböhmen je znovu na stole. Tyto požadavky předložil Konrád Henlein v dubnu 1938 v Karlových Varech. 12 června 1938 ve volbách v Mimoni zvítězila Sudetoněmecká strana, která získala 29 mandátů z 38. Čeští kandidáti získali 4 mandáty, komunisté získali 2 mandáty a zbývající křesla obsadili Sociální demokraté. Po Mnichovské dohodě 29. září 1938 pomáhala československá armáda s evakuací českých úřadů a to až do 4. října 1938, kdy se z Mimoně stáhla. 10. října 1938 byla Mimoň obsazena Wehrmachtem.

Symboly města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1875 uváděl časopis Světozor: „Za znak užívá město Mimoň štít červený a v něm stříbrnou hradbu městskou s cimbuřím, s otevřenou branou, otevřenými dveřněmi a s mříží zavěšenou. Za hradbou vystupují dvě čtyřhranné stříbrné věže s cimbuřím, cihlovými střechami a zlatými makovicemi.”[11] Nový městský znak má vycházet z městské pečetě z 18. století, zlomený sloup uprostřed symbolizuje ničivý požár města v roce 1806. Návrh vlajky zpracovala Heraldická komise při Státním okresním archivuČeské Lípě. V roce 1994 návrh projednalo zastupitelstvo města, v říjnu 1994 jej posoudil Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR a 1. února 1995 jej městu předseda Poslanecké sněmovny udělil.[12]

Školství[editovat | editovat zdroj]

ZŠ Letná Mimoň

Od září 2011 došlo k další reorganizaci a stav je tento:

  • Gymnázium Mimoň, Letná 263
  • Základní a Mateřská škola Pod Ralskem 572
  • Základní a mateřská škola Mírová 81
  • Základní škola praktická, Letná 236

Od září 2011 došlo k administrativnímu spojení ZŠ Mírová s praktickou školou. Mimo tyto školy jsou ve městě:

  • Základní umělecká škola Václava Snítila, Mírová 119
  • Dům dětí a mládeže Vážka, Letná 236 (společná budova s ZŠ Praktická)

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ve městě je na náměstí ČSA kulturní středisko Dům kultury Ralsko, které slouží zároveň i jako kino. Ve městě funguje i městská knihovna i městské muzeum. Město je také vydavatelem měsíčníku Mimoňský zpravodaj a zajišťuje vysílání lokálního Mimoňského infokanálu. Ve městě fungují různé spolky, např. Spolek historie Mimoňska.

Zdravotnictví a sociální služby[editovat | editovat zdroj]

Ve městě funguje poliklinika, lékárna, sloučením domova důchodců a pečovatelské služby „Home Care“ vznikla organizace Sociální služby města Mimoně, zajišťující všechny sociální služby ve městě (chráněné bydlení, pečovatelskou službu, domov pro seniory a dům s pečovatelskou službou)

Banky a úřady[editovat | editovat zdroj]

V centru města, v ulici Mírová, spojující náměstí ČSA a náměstí 1. máje je Česká spořitelna, bankomat České spořitelny Městský Úřad, Městské Infocentrum, služebna městské i státní policie, pošta. V Nádražní ulici sídlí Referát státní sociální podpory, Úřad práce a Finanční úřad. Přímo na náměstí 1. Máje je banka Moneta s bankomatem Moneta.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Mimoňské vlakové nádraží

První železniční trať byla do Mimoně přivedena roku 1883. Jednalo se o soukromou lokální dráhu ze stanice České severní dráhy (Böhmische Nord Bahn – BNB) Česká Lípa přes dnešní provozní dílny mezi Svárovskou a Lukostřeleckou ulicí, kde byla stanice místní dráhy, přes Starou Lípu, Vlčí Důl a Zákupy a končila stanicí u dnešní továrny Falcon, dnes označované jako „staré nádraží“.

Tuto trať koupila společnost Ústecko-teplické dráhy (ÚTD, německy Ausig-Teplitz Eisenbahn ATE) a využila její část pro stavbu své transverzální dráhy z Řetenic (dnes část Teplic) do Liberce (délka bezmála 146 km), která sloužila pro přepravu uhlí ze severočeských uhelných dolů do libereckých textilek. Společnost Ústecko-teplické dráhy chtěla původně vést trasu transverzální dráhy jinudy, než přes Mimoň. Tomu se však mimoňští radní postavili a trať přes Mimoň nakonec vede. Původní trasa železnice, která vedla kolem města a končila u dnešní továrny Falcon, však plánům nevyhovovala a proto bylo postaveno nádraží nové na západ od města. Trať do Liberce (dnes trať 086) byla dána do provozu 16. září 1900.

Na odbočce ke starému nádraží byla osobní doprava zastavena v roce 1932. Vlečka k továrně Falcon se zachovala dodnes a zachována zůstala i krátká odbočka na překladiště směr Boreček. Nákladní doprava je zde provozována již jen minimálně, většinou jen k silu, na které je vlečka napojena také. Z trati vlečky byla vedena odbočka k bývalému vojenskému letišti Hradčany, kde bylo velké seřadiště a překladiště pro vojenskou techniku. Tato odbočná trať již neexistuje.

Silniční síť[editovat | editovat zdroj]

Křížení silnic ll/268 a ll/270 městem Mimoň

Ve městě Mimoň se křižují silnice II/268 – Horní Bousov – Kněžmost – Mnichovo HradištěRalsko – Mimoň – ZákupyNový Bor, přes Mimoň jako ulice Pražská, Husova, Malá (Mírová), Panská a Českolipská, a II/270 DubáDoksy – Mimoň – Jablonné v Podještědí – Petrovice (státní hranice), přes Mimoň jako ulice Okrouhlická, Malá (Mírová), Panská, Lužická a Žitavská. Přes centrum Mimoně mezi náměstím Čsl. armády a Kozinovým náměstím procházejí obě silnice společně (peážně), avšak směry jsou rozdělené: směr k severu prochází jednosměrně ulicí Malou, směr k jihu ulicí Mírovou, krátký úsek z náměstí 1. máje na Kozinovo náměstí pak obousměrně ulicí Panskou. Na severním okraji města u silnice 270 do Jablonného a jižním okraji města u silnice 268 do Mnichova Hradiště se nacházejí čerpací stanice.

Z Mimoně vycházejí též silnice III. třídy: III/26830 na jihovýchod k čističce odpadních vod Hvězdov na území města Ralsko, III/26829 na východ přes Nový Dvůr do bývalých Svébořic na území města Ralsko, silnice III/26831 vede z blízkosti starého nádraží přes místní části Vranov a Srní Potok na sever do Novin pod Ralskem, silnice III/2708 západní stranou Letné na sever do Pertoltic pod Ralskem a Velkého Grunova.

Město začalo řešit po roce 2010 úpravy ulic a silnic řadou rozsáhlých oprav a výstavbou několika kruhových křižovatek.[13], v roce 2011 dokončena kruhová křižovatka na náměstí ČSA[14], na Kozinově náměstí v roce 2012, a v roce 2014 dokončena humanizace (rekonstrukce ulice Pražské a Husovy, včetně další kruhové křižovatky na Tyršově náměstí.

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

V severní části města, u Panenského potoka, necelý 1 km pěší chůze od železničního nádraží, je autobusové stanoviště, z nějž jezdí linky do okolních měst (Česká Lípa, Jablonné v Podještědí, Liberec), ale i do Prahy. Většinu regionálních linek provozuje společnost ČSAD Česká Lípa a. s., na dálkové trase PrahaJablonné v Podještědí si tento dopravce konkuruje, především víkendovými spoji, s pražským dopravcem Jaroslavem Štěpánkem, linku z Mladé Boleslavi do Mimoně provozuje kosmonoský dopravce TRANSCENTRUM bus s.r.o. Takzvaná městská autobusová doprava v Mimoni je tvořena donedávna jednou, nověji již dvěma autobusovými linkami, obsluhuje i sousední města Ralsko a Zákupy a oficiálně městskou dopravou není (má licenci vydanou krajským úřadem, nikoliv městským, a je objednávaná a financovaná krajem). Do roku 2006 však tuto linku provozovala společnost vlastněná městy Mimoň a Ralsko. Ta se transformovala v soukromou společnost COMPAG CZ s.r.o. S výjimkou linky Jaroslava Štěpánka a linky TRANSCENTRUM bus jsou všechny zdejší linky včetně bývalé „městské“ linky začleněny do integrovaného systému IDOL.

Obě dálkové linky, vedené po silnici II/280, zastavují v Mimoni v zastávkách „Mimoň, kino“ (na náměstí ČSA), „Mimoň, aut. st.“ (poblíž Kozinova náměstí) a „Mimoň, Žitavská“ (u tenisových kurtů v Žitavské ulici na Letné). Srní Potok je dostupný pěší chůzí od zastávky „Pertoltice pod Ralskem, rozc.“ na téže silnici. Spoje regionálních linek zastavují kromě těchto zastávek v Mimoni také v zastávkách „Mimoň, OPMP“ (jednosměrná zastávka v centru v Malé ulici), „Mimoň, žel. st.“ a „Mimoň, finanční úřad“ (v oblasti poblíž nádraží), „Mimoň, STS“, „Mimoň, ÚSP“ a „Mimoň, Mitop rozc. 0.3“ na silnici II/268 směrem k Mnichovu Hradišti, „Mimoň, Falcon“ na Hvězdovské ulici poblíž starého nádraží, „Mimoň, Luční“ a „Mimoň, Okružní“ v oblasti Pod Ralskem, „Mimoň, Vranov“ ve Vranově a „Mimoň, Mitop“ na silnici III/2708 vedoucí na sever do Pertoltic pod Ralskem.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Ve městě je fotbalové hřiště TJ Jiskra Mimoň s travnatým povrchem, dále tenisové kurty a veřejné koupaliště. Na jižním okraji města (při výjezdu z města na Doksy) leží čtvrtý nejstarší hřebčín anglického plnokrevníka v českých zemích (založen v roce 1965), jehož součástí je i mimoňské dostihové závodiště.

Fotbalový A tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 v I A. třídě Libereckého kraje na 7. místě čtrnáctičlenné tabulky.[15] O rok později ve stejné soutěži skončil čtvrtý.[16]

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Ve městě má tradici textilní a dřevozpracující průmysl. Mimoňská pobočka firmy Mitop se zabývá výrobou plstí a technických textilií. Od roku 1870 existovala ve městě firma na výrobu dřevěného ohýbaného nábytku Falcon Mimoň, jako součást firmy TON. Největší místní podnik zaměstnávající stovky lidí v roce 2005 zkrachoval. Hlavním důvodem byla ztráta amerického trhu, který byl hlavním odběratelem produkce v posledních letech.[17]

Památky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Mimoni.

Z původních historických staveb města se do dnešní doby dochovalo jen málo. Roku 1806 postihl město požár, který pohltil 283 domů vnitřního města a to včetně kostela, fary, zámku, školy i radnice s celým archivem.[18] Z bezpečnostních důvodů byl vydán zákaz výstavby dřevěných domů. Zachovalé dřevěné domy v Lužické ulici a okolí jsou z doby před rokem 1800. Některé památky byly v letech 1985–1986 zbořeny, tento osud potkal roku 1985 zámek a roku 1986 radnici. Řadu církevních památek propojuje naučná stezka Poutní cesta Mimoň.

Farní kostel sv. Petra a Pavla[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Petra a Pavla (Mimoň).

Areál Božího hrobu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kaple Božího hrobu (Mimoň).

Špitál[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Městské muzeum Mimoň.

Sloup Nanebevzetí Panny Marie[editovat | editovat zdroj]

Sloup Nanebevzetí Panny Marie v Mimoni, označovaný jako morový sloup, stojí na hlavním mimoňském náměstí (dnes náměstí 1. máje). Nechal jej postavit roku 1677 tehdy úřadující hejtman Matyáš Liebstein.[19]

Zámecký park[editovat | editovat zdroj]

Rybník s ostrůvkem uprostřed zámeckého parku

Vznik zámeckého parku v Mimoni je spojován s barokní přestavbou mimoňského zámku do barokní podoby ve druhé polovině 17 století. Z této doby je historicky doložené rozšíření původní zámecké zahrady na levý břeh řeky Ploučnice.[20] Tehdy se jednalo o kombinaci mírně upravovaného přírodního prostředí a hospodářského využívání lesa s rekreační oddychovou funkcí a byl s mimoňským zámkem, resp. se zámeckou zahradou propojen lávkou přes řeku Ploučnici. Určitou představu o jeho tehdejší podobě poskytuje zobrazení v mapách prvního vojenského mapování z roku 1764–1768. Zámek, se kterým byl zámecký park spojen lávkou přes řeku Ploučnici, stál do roku 1985 na protilehlém břehu řeky Ploučnice, která mezi parkem a zámkem protékala. Do dnešních dnů se v místech bývalé zámecké zahrady, dnešní travnatá plocha po bývalém zámku a zámecké zahradě, na východní straně náměstí 1. máje, zachovaly původní vzrostlé stromy. Samotný park byl původně zřízen jako bažantnice s hájovnou. Opravu, rozšíření a přebudování na anglický park zahájil dle vlastního návrhu, kolem roku 1785 František de Paula hrabě z Hartigu a další, tentokrát klasicistní přestavba parku přišla v první třetině 19 století. Podobu zámeckého parku po klasicistní přestavbě můžeme vidět na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1843. V zámeckém parku dříve stál pomník hraběnky Colloredové, rozené z Vrbna, matky manželky Františka de Paula Hartiga Eleonory (nedochoval se) a byla zde i růžová zahrada se dvěma gloriety. Nic z toho se však nedochovalo. Dochoval se opravený pomník básníku Horatiovi, a na nejvyšším místě nad tímto pomníkem stála vyhlídková věž v podobě čínské třípatrové pagody, na konci klasicistní přestavby nahrazená novým glorietem. Do dnešních dní se z této vyhlídkové věže dochovalo pouze základní čtvercové plato. K vyhlídkové věži vedly schody od prameniště, vybudovaném v roce 1785, které se do dnešních dnů dochovalo a je přesnou kopií prameniště Géronstére v lázních Spa v Belgii, kde se hrabě Hartig úspěšně léčil.

Klasicistní přestavba zámeckého parku představovala jeho rozšíření jižním směrem a vybudování zámeckého rybníka s nesymetrickým ostrůvkem uprostřed. Na ostrůvku byla umístěná panská lázeň a vedla k němu nízká dřevěná lávka bez zábradlí, umístěná těsně nad hladinou rybníka. Na ostrůvku se také konaly slavnosti místních mimoňských spolků a v létě pravidelné nedělní koncerty. V zimě se na rybníce bruslilo, mimoňský bruslařský spolek u něj pravidelně každou zimu zřizoval stánek s horkým čajem, svařeným vínem a ohřívárnou pro bruslící veřejnost a k obveselení vyhrával flašinet a později gramofon.

V této podobě byl park udržován více, než 70 let, než byl spolu se zámkem v roce 1945 zkonfiskován československým státem.

Velkou změnu ve vzhledu části zámeckého parku, která vedla podél řeky Ploučnice, znamenala regulace koryta řeky Ploučnice v 80 letech 20 století. Další novodobé rekonstrukce v zámeckém parku proběhly v roce 1998 a v letech 2014–2018 proběhla revitalizace zámeckého rybníka a částečně i jeho středového ostrůvku, který dnes tvoří jižní část zámeckého parku. Na tomto ostrůvku bylo ještě d 80 letech 20 století možné spatřit zbytky velkého dřevěného altánu, který se na tomto místě nacházel. Prameniště Géronstere bylo v roce 2018 také nově zrekonstruováno. Po okraji parku podél řeky Ploučnice vede od roku 2012 cyklostezka a i tato část zámeckého parku zároveň v těchto letech prošla revitalizací. Centrální část zámeckého parku (bývalá původní bažantnice), včetně jeho východní části s budovou pravděpodobně bývalé hájovny, či obydlí správce parku, na svou revitalizaci teprve čeká.

Pískovcové sklepy[editovat | editovat zdroj]

Pivovarské pískovcové sklepy pod kostelem sv. Petra a Pavla

Pod kostelním vrchem se nacházejí unikátní pískovcové pivovarské sklepy s chodbami. Ty jsou však z bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Vznik, resp. využití těchto podzemních prostor jako pivovarsých sklepů souvisí se vznikem obnoveného pivovaru v roce 1666, který nechal postavit tehdejší majitel mimoňského panství František Edmund Putz z Adlersthurnu a pivovarské sklepy vznikly z původních obrovských podzemních slojí, rozprostírajících se pod Kostelním vrchem, které na budovu obnoveného pivovaru přímo navazovaly. Obnovený pivovar byl po první světové válce roku 1919 zrušen, budova pivovaru stála až do roku 1924. Když v červnu roku 1924 vyhořelo původní a první mimoňské kino Excelsior, bylo rozhodnuto budovu již nepoužívaného pivovaru přestavět na nové kino, které na tomto novém místě zahájilo 2. listopadu roku 1930 promítání.

Léta skrytá sklepení v kopci pod kostelem objevili na jaře 2001 dělníci při parkových úpravách prostoru pod barokními sochami v okolí Kostelního vrchu, kdy došlo ke zřícení jedné z venkovních sklepních stěn. stěn. Při následném čištění sklepení vyvezla nákladní auta tuny odpadu. „Sklepy jsou velice rozlehlé, vykopány byly pro místní pivovar již ve středověku“ řekl historik Okresního vlastivědného muzea v České Lípě Ladislav Smejkal. Z tohto vyjádření historika lze usuzovat, že tyto pivovarnické sklepy sloužily i pro původní první pivovar v Mimoni, který stál na místě dnešního domu č.p. 48/lll. Podle historika Ladislava Smejkala si sklepů všiml v sedmnáctém století i spisovatel Bohuslav Balbín a přiřadil je k soupisu zajímavostí z Čech. Po druhé světové válce, kdy se Mimoň stala vojenským městem, byly sklepy zřejmě záměrně veřejnosti utajovány.

Okolí zřícené stěny pískovcových sklepů bylo ponecháno v původním stavu a dovnitř je vstup přísně zakázaný.

Památné stromy[editovat | editovat zdroj]

Na území Mimoně se nalézají dva stromy, prohlášené za památné; oba přímo ve městě:

Současná architektura[editovat | editovat zdroj]

Na okrajích Mimoně jsou sídliště s cihlovými a panelovými domy. Na severním okraji sídliště Letná z 50. let 20. století s cihlovými domy a na jihovýchodním okraji sídliště pod Ralskem ze 70. let 20. století. s domy panelovými.

Sídliště Letná[editovat | editovat zdroj]

Sídliště Letná
Sídliště Letná

Sídliště Letná spadá pod městskou část Mimoň IV. Toto sídliště bylo postaveno na vrchu s původním názvem Töpferberg (Hrnčířský vrch) na místě někdejších polí po roce 1952 pro důstojníky mimoňského útvaru letectva z nedalekého vojenského letiště v Hradčanech. K cihlovým činžovním domům byla přistavěna kotelna pro dálkové vytápění domů, která již svému účelu neslouží, obchod se smíšeným zbožím a roku 1960 byla dostavěna osmiletá základní škola na Letné, včetně družiny a pozemků pro praktickou výuku. Od roku 2010 se z této základní školy stala škola praktická. Později bylo sídliště rozšířeno pro civilní zaměstnance Vojenských lesů a statků a také zde byl vystavěn jeden činžovní dům pro zaměstnance zdejšího podniku MITOP, který přešel do soukromého vlastnictví. Ostatní činžovní domy na tomto sídlišti jsou v majetku města Mimoň. V roce 1968 byla postavena montovaná stavba desetileté základní školy J. A. Gagarina pro děti důstojníků sovětské okupační armády dislokované ve vojenského prostoru Ralsko. Po jejich odchodu se do budovy roku 1990 nastěhovalo nově zřízené mimoňské gymnázium. Na sídlišti Letná jsou tenisové kurty a těsně pod Letnou se nachází areál místní tělovýchovné jednoty TJ Jiskra Mimoň.

Sídliště pod Ralskem[editovat | editovat zdroj]

Sídliště pod Ralskem

Panelové sídliště ze 70 let 20 století rozdělené na dvě části. Na tzv. Horní sídliště pod Ralskem a Dolní sídliště pod Ralskem.

Horní sídliště pod Ralskem[editovat | editovat zdroj]

Nachází se nad ulicí Husovou, dobře viditelné, díky dvěma dvanáctipodlažním domům, které zároveň tvoří nezaměnitelné panorama města. Na horním sídlišti pod Ralskem se nachází obchod s potravinami, základní škola se sportovním areálem a mateřská školka. Pod horním sídlištěm pod Ralskem se nacházelo již zrušené letní kino. Okraje sídliště navazují na Zámecký park a z druhé strany na domkovou zástavbu.

Dolní sídliště pod Ralskem[editovat | editovat zdroj]

Nachází se vedle Zámeckého parku, na který navazuje v jeho spodní části. Dolní sídliště pod Ralskem bylo vystavěno v 80 letech a na konci 80 let 20 století, v roce 1989 přibyly dva věžové, dvanáctipatrové domy, které vyrostly v místě původní Vranovské aleje u Zámeckého parku. Na druhém konci sídliště navazuje na domkovou zástavbu a je zároveň na severovýchodní periferii města směrem k Vranovu.

Okolí[editovat | editovat zdroj]

V okolí Mimoně jsou poměrně rozsáhlé borové lesy, jež jsou oblíbeným cílem houbařů. Mimoň je zčásti obklopena bývalým vojenským výcvikovým prostorem Ralsko, kde po okupaci z roku 1968 sídlila vojska SSSR. Po odjezdu cizích vojsk a zrušení vojenského prostoru je zde nyní mnoho příležitostí pro turistiku, cykloturistiku a podobně.

Nedaleko Mimoně se nachází bývalé vojenské letiště Hradčany, později využívané i pro ultralehká letadla, rogala a motorkáře. Také se zde konaly přehlídky automobilů a tuningů tzv. „Mimoňské války“. Prochází zde několik značených cyklostezek (3046, 241), končí zde červená trasa pro pěší turisty 0328 od České Lípy a začíná obdobná červená trasa přes Ralsko směrem na Liberec.

Významní rodáci[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Členění města[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Mírovou ulici v centru města

Město je administrativně rozděleno na 8 částí, z nichž 6 je číslovaných, které leží na katastrálním území Mimoň, a 2 nečíslované leží na katastrálním území Vranov pod Ralskem.

  • Mimoň I, východní část města v okolí starého nádraží na levém břehu Ploučnice
  • Mimoň II, jižní část města na pravém břehu Ploučnice
  • Mimoň III, hlavní část centra města zejména na pravém břehu Ploučnice
  • Mimoň IV, severní část města na pravém břehu Ploučnice
  • Mimoň V, oblast v okolí nádraží na západní straně města
  • Mimoň VI, východní část lesíku Čistá na jihu města
  • Vranov, vesnice asi 2 km severovýchodně od centra města, pod Vranovskými skalami, též základní sídelní jednotka (k. ú. Vranov pod Ralskem)
  • Srní Potok, osada asi 2,5 km severoseverovýchodně od centra města, na levém břehu Ploučnice, též základní sídelní jednotka (k. ú. Vranov pod Ralskem)

Vymezení základních sídelních jednotek v katastrálním území Mimoň se nekryje s hranicemi místních částí:

  • Mimoň-střed (pravý břeh Ploučnice za ústím Panenského potoka a zámecký park na levém břehu Ploučnice, díl 1 v části Mimoň III (Panská a Mírová ulice a pás území přes Ploučnici až k zámeckému parku), díl 2 v části Mimoň IV (severně od centra, např. autobusové nádraží a Kozinovo náměstí), díl 3 v části Mimoň II (jižně od Příkopu, až k ulici U Hřebčína)
  • U nádraží (díl 1 v části Mimoň V (okolí nádraží), díl 2 v části Mimoň III (blíže k centru, oblast ulic Sokolská, Raisova, Hřbitovní včetně hřbitova, Zahradní), díl 3 v části Mimoň II (nepatrné území poblíž Příkopu)
  • Slovany (Mimoň V), osada podél železniční trati západně od nádraží, zahrnuje dostihové závodiště
  • Husova-Pražská (Mimoň I, okolí Pražské, Hvězdovské a Svébořické ulice od Ploučnice až k železniční trati vedoucí ke starému nádraží, včetně obchodních areálů Tesco a Penny Market jižně od zámeckého parku)
  • Pod Ralskem (díl 1 v části Mimoň I, nepatrná část díl 2 v části Mimoň III), východně od zámeckého parku, včetně sídliště Pod Ralskem
  • U pily (Mimoň I), západně od části Pod Ralskem, v okolí konce vlečky za starým nádražím
  • U lipové aleje (Mimoň I), převážně nezastavěné a neobydlené území na východní straně města, kolem cesty do Vranova
  • Svébořická strana (Mimoň I, převážně neobydlená a nezastavěná oblast kolem silnic III/26829 a III/26830 na východojihovýchodním okraji města)
  • Kuřivodská strana (převážně neobydlená oblast na levém břehu Ploučnice jižně od města, lesík Čistá s lesním závodem, díl 1 v části Mimoň I (západně od silnice II/268), díl 2 tvoří část Mimoň VI (východně od silnice II/268)
  • U nemocnice (Mimoň I), oblast jižně od starého nádraží, zahrnující nemocnici a průmyslové objekty na levém břehu Ploučnice
  • Průmyslový obvod (Mimoň II), jižní část města na pravém břehu Ploučnice
  • Bohatická strana (Mimoň IV), převážně neobydlené území na severní a západní straně města, západně od Panenského potoka a severně a západně od Slovan
  • Letná (Mimoň IV), oblast v klínu soutoku Ploučnice a Panenského potoka, zahrnující sídliště s garážovým komplexem, zahrádkářské osady, městské muzeum, kostel Božího hrobu a průmyslový areál mezi Žitavskou a Pertoltickou ulicí

V katastrálním území Mimoň je 58 pojmenovaných ulic a 5 náměstí: náměstí 1. máje (Mimoň III, ZSJ Mimoň-střed), Kozinovo náměstí (Mimoň IV, ZSJ Mimoň-střed), náměstí Čsl. armády (Mimoň I, ZSJ Husova-Pražská), náměstí J. Fučíka (Mimoň I, ZSJ Husova-Pražská), Tyršovo náměstí (Mimoň I, ZSJ Husova-Pražská). Ve Vranově a Srním Potoce nejsou ulice pojmenovány.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. Michael Polák. Z České Lípy se vystěhovalo přes 1 100 lidí za jediný rok. Českolipský deník [online]. 2014-03-27 [cit. 2014-03-28]. Dostupné online. 
  3. KRATĚNOVÁ, Pavlína. Cech ševců v Mimoni. Bezděz , vlastivědný sborník Českolipska. 2010, čís. 19, s. 7. ISSN 1211-9172. ISBN 978-80-86319-13-1. 
  4. Bezděz 2010, str. 7
  5. PODHORSKÝ DOMOV DŮCHODCŮ, Marek. Liberecký kraj. Praha 7: freytag&berndt, 2002. ISBN 80-7316-032-3. Kapitola Českolipsko, s. 33. 
  6. a b c d e Mimoň v zrcadle staletí. 1. vyd. vyd. Mimoň: Město Mimoň 399 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-8365-7, ISBN 80-254-8365-7. OCLC 829660638 
  7. Historie dílčích obcí | Obec Podsedice. www.podsedice.cz [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  8. Hartigové třetí část :: Mimoňská historie. www.historiemimone.cz [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  9. SOVADINA, Miloslav. Správní vývoj Českolipska. Česká Lípa: Státní okresní archiv, 1998. ISBN 80-238-3843-1. Kapitola Vývoj správy na Českolipsku, s. 48. 
  10. SYKÁČKOVÁ, Olga. Český muzejní spolek v České Lípě. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 1990, s. 42. ISSN 80-7065-071-20. 
  11. Světozor, Ročník 9, 24.9.1875, Číslo 39
  12. KASÍK, Stanislav. Nové symboly měst. Bezděz , vlastivědný sborník Českolipska. 2002, roč. 11, s. 242. ISSN 1211-9172. 
  13. Nikola Bursová. Dobrá zpráva pro řidiče: Husovka v Mimoni je průjezdná. Českolipský deník [online]. 2013-11-19 [cit. 2013-11-20]. Dostupné online. 
  14. Nová křižovatka pomůže zklidnit dopravu. Českolipský deník. 2011-11-25. Dostupné online [cit. 2020-05-20]. (česky) 
  15. Radek Valenta. Krajské fotbaly. Českolipský deník. Červen 2011, roč. 18, čís. 20. června, s. 21. ISSN 1214-8462. 
  16. Kopeme za fotbal – Výsledky soutěží. Českolipský deník. Červen 2012, roč. 19, čís. 20. června, s. 16. ISSN 1214-8462. 
  17. http://www.i-noviny.cz/zkrachovaly-falcon-eu-mimon-dluzi-veritelum-120-milionu-korun-19941.html[nedostupný zdroj]
  18. PEŠA, Vladimír. Požár Mimoně v červnu 1806. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2004, s. 343. ISSN 1211-9172. ISBN 80-86319-07-5. 
  19. Liberecký kraj – Českolipsko, str. 33
  20. Zámek v Mimoni : zbytečně zbořená památka. 1. vyd. vyd. Mimoň: Město Mimoň 197 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-260-3534-3, ISBN 80-260-3534-8. OCLC 867818661 
  21. 105799
  22. 105798

Souřadnice[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]