Označování domů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Orientační číslo)
Skočit na: Navigace, Hledání
Praha-Hlubočepy, historická vyznačení č. popisného v ul. K Dalejím 89/2
Orientační a popisné číslo v Praze, ulice 5. května čp./čo. 1111/11

Označování domů je určeno zejména k navigaci návštěvníků, poštovních a jiných služeb a k evidenci domů veřejnou správou. V moderní době se domy označují především číslováním. K nepřímé identifikaci těch budov, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí nebo nemají přiděleno domovní číslo, se používá například parcelní číslo.

Historické způsoby označování[editovat | editovat zdroj]

V domě U tří housliček v Nerudově ulici v Praze žili známí houslaři Leonard Pradter a rod Edlingerů, na jejich paměť bylo znamení přidáno kolem roku 1700.

Původně se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny nebo osoby, které v nich bydlely. Na malých vesnicích nebo v místech s řídkým osídlením mnohde tento způsob v neformálním styku funguje dodnes jako nejefektivnější. Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, snadno pojmenovatelného a zapamatovatelného sochařského nebo malířského prvku zpravidla nad vchodem domu, například vyobrazení zvířete, rostliny nebo předmětu. Jiným způsobem označování byly vývěsní štíty, označující profesi majitele domu. Později bylo zavedeno číslování.

Zajímavá místní tradice je dochována v jihočeských Malenicích nedaleko Volyně. Starousedlíci domy nazývají podle jmen majitelů z prvního soupisu z 50. let 17. století. Při pojmenování ulic v dubnu 2005 se toto označování promítlo do několika názvů ulic (K Jiřičkum).

Popisná čísla[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Číslo popisné.

Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770 a ve většině obcí proběhlo od podzimu 1770 do roku 1771. Zpočátku nemělo charakter trvalého označení, ale pořadového čísla v konkrétním soupise, třebaže dům byl číslem až do dalšího přečíslování „popsán“ křídou na vrata či dveře. Číslování se provádělo s pomocí vojska v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost). U obcí ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Domovní čísla bývala napsána na dřevěné, plechové, popř. keramické tabulce, vytažena v omítce nebo provedena štukem. Ve vesnicích většinou od té doby číslování již nebylo měněno, takže okruh čísel z roku 1770 i sled čísel přidělených po roce 1770 poskytuje dobrou informaci o postupu vývoje obce. Ve městech byly většinou budovy od té doby několikrát přečíslovány. První vlna přečíslování proběhla v letech 18051815.

Každá budova se označuje buď číslem popisným, jde-li o stavbu trvalého charakteru, nebo číslem evidenčním, jde-li o stavbu dočasného nebo rekreačního charakteru. Číslo přiděluje obec rozhodnutím, tabulku s číslem je povinen umístit na své náklady vlastník budovy. Čísla se přidělují postupně v rámci katastrálního území (někdy samostatně i v rámci menší místní části), ale v některých případech se významným budovám (například školám) vyhrazují snadno zapamatovatelná kulatá čísla. Kostely, kaple a neobývané věže se již od dob Marie Terezie nečíslují. Samostatnými popisnými ani evidenčními čísly se podle zákona neoznačují příslušenství budovy, která jsou součástí jednoho celku (typicky například stodoly, kůlny a podobně). Praxe číslování dvojdomků a vícedomků, blokových domů a domů s více vchody či sekcemi se mírně různí a prochází vývojem, v některých případech získala budova či komplex budov, které původně měly jen jedno číslo, později více samostatných čísel.

Číslo popisné nebo evidenční se podle zákona o obcích č. 128/2000 Sb. nesmí užívat opakovaně, tj. nesmí být přiděleno nové budově, která stojí na místě zaniklé dřívější budovy, jak se mnohde v minulosti dělo. Dokonce ani pokud by byly přečíslovány domy v celé obci, což zákon připouští výjimečně z vážných důvodů (§ 32) a na náklady obce, nesmí být znovu přidělena ta popisná a evidenční čísla, která v minulosti měly jiné budovy (§ 31 odst. 5). Jedním z případů, kdy musí dojít k přečíslování, je zrušení části obce. Zanikne-li budova, příslušné popisné nebo evidenční číslo je zrušeno a nesmí být znovu přiděleno.

V Praze je úprava podle Zákona o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb. obdobná, ale územní jednotkou pro číslování není část obce (tento termín se v případě hlavního města Prahy nepoužívá), ale katastrální území.

V předválečných dokumentech a literatuře se často za popisné číslo připojovalo římské číslo pro rozlišení místní části, například viz první tři adresy na policejní pobytové přihlášce rodiny Kafkovy: 27/I (kde I znamená Staré Město), 802/II (II = Nové Město) a 187/V (V = Josefov). Římskými čísly byly označeny nejen čtvrti ve městech, ale i vesnice či osady ve vesnických obcích. Dnes se používá popisné číslo ve spojení s názvem místní části.

Evidenční čísla[editovat | editovat zdroj]

Evidenční čísla se podle § 31 zákona 128/2000 Sb., o obcích, i podle zákona o hlavním městě Praze přidělují místo čísla popisného:

  • stavbám pro rodinnou rekreaci
  • stavbám dočasným
  • budovám, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu (s výjimkou těch, které se nečíslují vůbec)

Evidenční číslo je, podobně jako popisné číslo, jedinečné v rámci části obce, ale evidenční čísla tvoří samostatnou číselnou řadu, tj. ve stejné části obce mohou být dvě budovy se stejným číslem, z nichž jedno je popisné a jedno evidenční.

V oficiálních dokumentech se zpravidla rozlišují údajem „evidenční číslo“ nebo zkratkou „ev. č.“ Na tabulkách či v adresách se mnohde rozlišují číslicí 0 nebo písmenem E přidaným před vlastní číslo. Tabulky jsou často barevně rozlišeny od popisných i orientačních čísel (například pro rekreační stavby v okolí Prahy je obvyklá žlutá tabulka s černými číslicemi, novější evidenční čísla v Praze mají často zelenou barvu atd. Mnohdy je rozlišení provedeno jen textem na tabulce, například slovy „nouzová stavba“, „provisorní stavba“, „chata“ a podobně.

Orientační čísla[editovat | editovat zdroj]

„Staré“ a „nové“ domovní číslo na společné tabulce v Guntramsdorfu v Dolních Rakousích.
Ojediněle bývají obě čísla uvedena na stejné tabulce s lomítkem jako v adrese

Orientační roli zpočátku plnila popisná čísla. Také proto byly ve městech domy v 18. a 19. století i několikrát přečíslovány. Podle císařského výnosu z 23. března 1857 měl být zaveden systém číslování podle ulic, který odpovídá dnešním orientačním číslům. V Praze i v Brně byl realizován asi o deset let později. Zavedením pozemkových knih roku 1884 se popisná čísla stabilizovala a orientační byla užívána ve městech souběžně. Zákon č. 266/1920 Sb. o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů se zmiňuje o případné nutnosti přečíslování celého místa, ale zároveň uvádí „V městech a v rozsáhlejších obcích může býti vedle toho číslováno podle ulic a náměstí“.[1] Druhy číslování nejsou žádnými termíny odlišeny. Zhruba z poloviny 20. století je doloženo, že se orientačním číslům někdy říkalo nová čísla.

Pokud se v adrese uvádí zároveň popisné i orientační číslo, bývá zvykem uvádět je oddělená lomítkem, přičemž popisné nebo evidenční se uvádí první. Existuje však mnoho způsobů psaní adresy (např. občanský průkaz za socialismu uváděl orientační číslo u názvu ulice a popisné u názvu obce nebo místní části); obvyklé je také uvádět pouze jedno z těchto čísel.

Toto zdvojené číslování domů je specifikem některých českých a slovenských měst a obcí. Ve většině Evropy mají domy pouze jedno číslování a to je většinou obdobné českým orientačním číslům. Tabulky s dvojím číslováním se dají najít v některých rakouských městech, ale tam šlo spíše o přechodné značení v rámci změny na nový systém číslování.

Obvyklé evropské schéma přidělování orientačních čísel
Systém číslování označovaný podle podkovy (Hufeisennummerierung) nebo oběhu hodinových ručiček (clockwise) se používal zejména v Prusku

Orientační čísla nejsou celostátně povinná. Používají se většinou ve městech a mají označovat pořadí budovy v rámci ulice nebo náměstí. Pokud se použijí v části obce, která ještě není plně zastavěná, vzniká problém, vznikne-li nová budova mezi dvěma již očíslovanými. K rozlišení může být číslo doplněno jedním písmenem české abecedy bez diakritických znamének. Orientační čísla se obvykle přidělují ve směru od středu obce k okrajům, případně od začátku ulice k jejímu konci, lze-li takovéto směry určit, lichá vlevo a sudá vpravo. Na náměstích a v některých městech i na nábřežích čísla následují po jedné, sudá i lichá dohromady. V některých městech je zvykem přidělovat i nárožním domům nebo domům s ulicemi po obou stranách pouze jedno orientační číslo podle hlavního vchodu, v jiných městech (například v Praze) mívá jeden dům často k jednomu popisnému číslu i dvě nebo tři orientační čísla a adresy. V některých případech má větší budova pouze jedno číslo popisné, ale jednotlivé vchody či sekce budovy mají samostatná čísla orientační.

V některých typech plánů měst jsou, zvláště u dlouhých ulic, uváděna orientační čísla alespoň některých domů.

Brno[editovat | editovat zdroj]

Zásady pro číslování brněnských domů podle ulic stanovil již 24. května 1867 výnos moravského místodržitelství:

  1. Každá pojmenovaná ulice bude mít své vlastní číslování, a to liché na levé straně a sudé na pravé straně.
  2. Středem této orientace se v Brně stává toliko Velké náměstí a začátky ulic (nutné i ke stanovení stran) jsou (pomyslně, či vzdušnou čarou) blíže onomu stanovenému středu.
  3. Číslování náměstí začíná na jeho severní straně a postupuje dokola ve směru hodinových ručiček v souvislé číselné řadě.
  4. Rohové budovy nesou příslušné číslo domu ulic z obou stran.

Když začaly být roku 1932 v ulici Tábor stavěny obytné bloky kolmé k ulicím, používala se rozlišovací písmena za číslem orientačním k odlišení jednotlivých domů (vchodů, sekcí) v rámci bloku. Tato praxe setrvala i ve 40. a 50. letech.

Praha[editovat | editovat zdroj]

V Praze se pro směr číslování upřednostňují směry určené proudem Vltavy (tj. od jihu k severu) a směrem od Vltavy (podle některých zdrojů od západu k východu), ale tyto zásady nebyly uplatňovány všude. Budovy po levé straně ve směru číslování mají lichá čísla, po pravé straně sudá. Na náměstích se čísla přidělují obvykle postupně po obvodu náměstí po směru hodinových ručiček. Dotýká-li se pozemek budovy více ulic, přiděluje se budově obvykle orientační číslo zvlášť pro každou z těchto ulic, ale na budově se vyznačuje pouze číslo příslušející k té ulici, kde má budova hlavní vchod. Orientační čísla podle nejbližší ulice se většinou přidělují i těm budovám, které nestojí přímo u ulice, ale z ulice k nim vede přístup (například dvorem, bezejmennou účelovou komunikací atd.). Rozlišovací písmena k číslu orientačnímu se používají takřka výhradně k očíslování nových budov v dosavadních prolukách nebo jinak nově vestavěných, případně budov dodatečně rozdělených.

V některých okrajových čtvrtích, například v Horních Měcholupech, Petrovicích, Šeberově a Hrnčířích nebo Letňanech, orientační čísla přidělena nejsou. Na Zbraslavi se v minulosti používala a na některých domech jsou dosud vyznačena, ale nově přidělována nejsou a neuvádějí se ani v databázích adres.

Další města a vesnice[editovat | editovat zdroj]

Zatímco v mnoha českých městech, zejména menších, se orientační čísla nepoužívají, zavedly je leckteré venkovské obce. Nově byla orientační čísla, současně s pojmenováním ulic, zavedena například v roce 2009 v Úněticích.[2]

Orientační čísla se přidělují například v těchto městech a vesnicích: , Břeclav, Březová, Česká Lípa, České Budějovice, Český Těšín, Děčín, Františkovy Lázně, Havířov, Hodonín, Horní Slavkov, Hradec Králové, Cheb, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Jihlava, Karlovy Vary, Karviná, Kraslice, Krnov, Kroměříž, Kynšperk nad Ohří, Loket, Liberec, Litoměřice, Mariánské Lázně, Mladá Boleslav, Most, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Písek, Plzeň, Prostějov, Přerov, Šumperk, Tábor, Teplice, Třebíč, Únětice, Ústí nad Labem, Valašské Meziříčí, Znojmo, Žďár nad Sázavou.

Naopak v těchto městech se orientační čísla nepřidělují (v závorce je uveden počet obyvatel v tisících): Pardubice (91), Kladno (72), Frýdek-Místek (60), Třinec (38), Příbram (35), Orlová (33), Trutnov (32), Kolín (31), Vsetín (28), Litvínov (28), Uherské Hradiště (26), Havlíčkův Brod (24), Sokolov (25), Chrudim (24), Strakonice (24).

V řadě měst (například Kostelec nad Černými lesy, Český Brod či Kouřim) se v minulosti orientační čísla používala a na některých domech jsou dosud vyznačena, ale nově přidělována nejsou a neuvádějí se ani v databázích adres.

Jiné systémy číslování[editovat | editovat zdroj]

V USA, Kanadě, na Novém Zélandu, ve Španělsku i ve velké části Latinské Ameriky je obvyklé udávat polohu domu údajem o vzdálenosti (v metrech nebo stopách) od počátku ulice, úseku nebo kvadrantu.[zdroj?]

Způsob označování[editovat | editovat zdroj]

Tabulky s čísly se umisťují viditelně. Číslo orientační má být podle vyhlášky ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb. umístěno vždy pod číslem popisným; označení popisných, orientačních a evidenčních čísel se má barevně lišit. Celostátně nejsou barvy stanoveny, jednotnou podobu pro své území mají podle Zákona o obcích (§ 32 odst. 1) stanovit obecní úřady (v přenesené působnosti státní správy, tedy nařízením, nikoliv vyhláškou).

Praha[editovat | editovat zdroj]

V Praze se popisná čísla označují bílými číslicemi na červené tabulce a orientační bílými na modré; evidenční čísla rekreačních staveb jsou černá na žluté tabulce, nouzových staveb zelená.

Městská vyhláška č. 1/1960 Sb. HMP, Řád pro jednotné označování veřejných prostranství a číslování domů na území Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, ze dne 3. ledna 1960, předepisovala barvu i velikost tabulek, jejich textový obsah a smaltované provedení; zrušila ji k 1. červenci 1999 vyhláška hl. m. Prahy 14/1999 spolu s devíti dalšími podobnými předrevolučními vyhláškami[3] v souvislosti s vydáním Statutu hl. m. Prahy podle porevolučního zákona ČNR o hl. m. Praze 418/1990 Sb.

Dnem prvních voleb do krajských zastupitelstev 12. listopadu 2000 nabyl účinnosti nový zákon o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb., jehož § 14 o číslování budov na rozdíl od analogického § 32 souběžně vydaného zákona o obcích (viz výše) nedává Praze kompetenci určovat „barvu a provedení čísel“. Oba zákony říkají, že „způsob použití a umístění čísel k označení budov“ stanoví prováděcí předpis, jímž je společná vyhláška ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb. specifikující pouze „popisná, evidenční a orientační čísla se barevně liší“ (§ 5). Provedení tabulky a eventuální uvedení dalších údajů tak v Praze záleží na libovůli majitelů domů a místních zvyklostech.

Po prvním číslování z let 1770–1 byly pražské domy přečíslovány roku 1805; už tehdy byly zavedeny plechové tabulky s bílými čísly na červeném pozadí. Národní listy z 20. března 1886 ocenily, že na Smíchově (tehdy samostatné obci) tabulka s číslem domu obsahuje i název ulice. Pravděpodobně v letech 1960–1980 to bylo požadovaným standardem na tabulkách s orientačními čísly v celé Praze, později tento zvyk zanikl. Na tabulkách s popisnými čísly se však název katastrálního území a jednoho z deseti městských obvodů uvádí zpravidla nadále, i když od roku 1980 to rovněž nebylo předepsáno. Na mnoha místech zůstávají tabulky s římským číslem obvodu podle původního číslování nebo s arabským číslem podle členění Prahy na 16 obvodů před rokem 1960. Nové členění na samosprávné městské části a 22 správních obvodů se na tabulkách nevyznačuje.

V návaznosti na jednání Expertní skupiny primátora pro vizuální podobu města Rada hlavního města Prahy Usnesením č. 1267 z 28. 8. 2012 schválila jednotný vzhled uličních tabulí podle manuálu, kteří vytvořili studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Filip Kraus, Jan Kříbek, Jan Novák a Vojtěch Říha pod vedením Mgr. Filipa Blažka. Manuál obsahuje i nezávazné doporučení týkající se podoby tabulek s domovními čísly, o němž se text usnesení rady vůbec nezmiňuje, avšak důvodová zpráva konstatuje, že zákon o hlavním městě Prahy vlastníkům budov neukládá povinnost respektovat jednotnou úpravu tabulek s čísly popisnými a orientačními. Manuál respektuje tradiční barevné, grafické, rozměrové i obsahové provedení, ale definuje nový styl písma (písmo „SMALT“, autoři poskytli městu Praze, resp. třem smaltovnám licenci k jeho bezplatnému užití) a stanoví jeho proporce (základní výška písma, vzory znaků v několika šířkových variantách, prostrkání, umístění řádků, maximální šířka textu atd.) a barvy (červená RAL 3000, modrá RAL 5002, bílá RAL 9003). Doporučená podoba tabulek s čísly uvádí pouze vzor popisného a orientačního čísla (vzor evidenčního čísla není uveden), přičemž na tabulce s popisným číslem zachovává tradiční uvádění názvu čtvrti a názvu městského obvodu (název městské části ani správního obvodu se ani nadále nemá uvádět) a vzor tabulky s orientačním číslem je bez dalšího údaje (tedy bez názvu ulice). Autoři manuálu navíc zaměnili název čísla popisného s názvem čísla orientačního. Tabulka s číslem popisným má mít rozměry 320 x 250 mm s výškou číslic 90 mm a výškou písma doplňujících údajů 27 mm, tabulka s číslem orientačním má mít rozměry 250 x 200 mm s výškou číslic 96 mm. Usnesení rady ukládání magistrátnímu odboru ZIO prověřit možnosti právní ochrany vzhledu tabulí například formou průmyslového vzoru a zpracovat návrh jednotného rozmístění uličních tabulí a II. fázi záměru kompletního manuálu pro jejich tvorbu a umisťování. O tom, zda mají být dále rozpracovány či závazně stanoveny požadavky týkající se tabulek s domovními čísly, se však text usnesení nezmiňuje.[4]

Brno[editovat | editovat zdroj]

Domovní značení v Brně-Židenicích

V Brně jsou popisná čísla bílá na černém podkladě, orientační jsou červená nebo modrá na bílém podkladě, evidenční zelená na bílém podkladě. V tabulce s popisným nebo evidenčním číslem je zde vždy uveden i název příslušného katastrálního území, v tabulce s orientačním číslem název ulice.

  • Výnos z 19. července 1770 plošně zrušil domovní znamení a zavedl čísla domů (534 čísel), číslování probíhalo postupně do roku 1775, adresář vyšel tiskem v roce 1779.
  • K 9. dubnu 1806 byly v celém Brně provedeno přečíslování domů.
  • K 24. květnu 1867 byly pojmenovány ulice a zavedeno nové číslování domů po ulicích podle císařského výnosu z roku 1857. Číslování z roku 1806 bylo ponecháno jako tzv. čísla popisná.

Ostrava[editovat | editovat zdroj]

Domovní značení v Ostravě

V Ostravě jsou čísla orientační bílá na modrém podkladě, evidenční bílá na červeném podkladě a popisná červená na bílém podkladě. V tabulce s domovním číslem (tj. popisným nebo evidenčním) je někdy zcela výjimečně uvedeno i katastrální území. Výjimkou je městský obvod Poruba, kde jsou čísla popisná bílá na modrém podkladě a orientační červená na bílém podkladě, tj. opačně než ve zbytku Ostravy. Některé domy jsou označeny současně číslem popisným i orientačním v jednobarevném provedení.

Tábor[editovat | editovat zdroj]

  • 1770 první číslování
  • 1785 tzv. josefinské číslování
  • 1804 tzv. staré číslování
  • 1880 tzv. nové číslování, sjednoceno ve Městě a Předměstí (platí dosud)

Varnsdorf[editovat | editovat zdroj]

  • 1771 první číslování
  • 1870 přečíslování po povýšení na město

Hradec Králové[editovat | editovat zdroj]

Městská vyhláška č. 8/1993 o označování domů orientačními čísly byla zrušena vyhláškou města č. 7/2000, zřejmě bez náhrady.

Historie právní úpravy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie House numbers ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 17 zákona č. 266/1920 Sb. ze dne 14. dubna 1920
  2. Zápis č. 02/2009 z řádného zasedání zastupitelstva obce Únětice, dne 23. 4. 2009 (bod 11, jednomyslně schváleno objednání tabulek orientačních čísel ve standardní modré barvě
  3. http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/uredni_deska_a_oznameni/vyhledavani_v_pravnich_predpisech/rok_1999-vyhlaska_cislo_14_ze_dne_24_06_1999.html
  4. Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1267 ze dne 28. 8. 2012, ke grafickému manuálu pro vytvoření jednotného vzhledu pražských uličních tabulí (tisk č. R-07276), Archiv usnesení Rady hl. m. Prahy od 1. 2. 1992. „Manuál SMALT“ je v příloze č. 1 k usnesení.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]